V blátě

20. září 2013 v 21:21

Tak copak jsem Vám to všechno naslibovala povyprávět?

Zdeněk má kamaráda, který má detektor a doma slušnou sbírku pokladů.
Sem tam poslal Zdeňkovi fotku nějakého svého objevu, tak mám o pánovi v tomto
směru celkem přehled.

Jedno foto mi přistálo před očima, právě když jsem kutala tehdy v lese ten výfuk...
Bylo tam asi deset staročeských mincí a nějaká spona či přívěšek.

Ptala jsem se Zdeňka, co ten kluk s tím dělá.
Prý nechává si to.

A má už nějakou ženu? Zajímalo mě - nezištně.

Prý má.

No a pak přišla nabídka ze strany toho hledače, že mě vezme s sebou.
A že stopro něco najdu.
Zkrátka nabídka, která se neodmítá. Ani když leje jako z konve.

Ještě se mě toho rána snažil setřást.

"Leje jako z konve!" Upozorňoval do telefonu.

"To vůbec nevadí!" Hlásila jsem.

"Budeš se brodit bahnem, možná se v tom vyrácháš, budeš celá jako prase..."

"Nevadí!"


Měli jsme přijet na jím určené místo.

A cestou to začalo.
Zabloudili jsme.

Navigace vedla lesem. Zprvu široká a udržovaná lesní cesta se nám
pod koly měnila v čím dál uzší, větve a křoví nám bránily víc a víc,
až to najednou přestalo jet.

Kdykoliv jsem šlápla na plyn, kola se protáčela v bahnu, a to létalo do všech
stran. Bylo na dveřích, na sklech, na střeše...

"Tak jsme asi dojeli," oznámila jsem Zdeňkovi, co sám tušil.

Zkoušel nás vytlačit.
Bláto měl všude a auto se ani nehlo.
Máme problém.

Vzpomněla jsem si na zimní trik a pod prokluzující kola jsem nastrkala
koberečky.
Za chvíli zmizely hluboko v blátě. Už nemám koberečky.

Volal kamarádovi, aby na nás nečekal, že jsme zapadli a hned tak nevypadnem.

Kamarád nám přijel na pomoc.
Táhli, táhli - to už znáte, z průserů jsem tahána často a - je to prd platné.

Volala jsem svému všestrannému příteli na telefonu. Martinovi.

Když se dostatečně podivil na mou situací, řekl že posílá pomoc.

Zanedlouho přijel zase jeho kamarád.
Omrkl situaci a málem tam s námi zůstal trčet i se svým vozem.

Proto zavolal zase svého kamaráda...

Majitele odtahové služby.


Čekala jsem na něj u nedaleké benzinky, odkud jsem ho měla navigovat do lesa.

To ten posel od Martina mě tam zavezl a vysadil. K té pumpě.
Zdeněk se svým kamarádem zatím hledali houby...

Kluk z odtahovky dorazil do třičtvrtě hodiny.
Já, celá od bahna, jsem udělala radost obsluze pumpy, že se konečně zvedám
k odchodu.

Navigovala jsem podobně jako naše navigace. Do lesa, ale do jinýho.

Cestou jsem si říkala, jak se člověk ani nenaděje a najednou sedí v autě
s úplně cizím chlapem a ani neví, kam se jede...

Taky jsem si prohlížela svá stehna. Zdobily je hnědé otisky mých zablácených rukou,
jak jsem si je otírala do džín. Nebylo kam jinam.

Nakonec jsem ta "naše blata" našla. Zdeněk a jeho kamarád měli plné náruče hřibů.
Kluk, co nás měl zachránit, vylezl z auta první, já hned po něm taky.

Obhlédl situaci a vracel se do svého vozu pro lano.

"Vy jste mi zamkla auto!" Vykřikl.

"Já? Ne... jenom jsem za sebou zabouchla," bránila jsem se.

"Zamkla jste mi auto, povídám!"

"Určitě ne...," povídala jsem já.


Kluci koukali a čekali, jak to bude dál.

"Nebudu to řešit, seru na to!" Zahromoval a prošel se kus po té cestě s hlavou zkloněnou
do země. Jako by něco hledal.

Vhodný kámen hledal.

Když ho našel, rozbil si s ním okýnko.

Pak, jako by se nic nestalo, vytáhl lano a vyprostil nás.

Při placení utrousil něco jako, že to bude jen za tisíc, že to okno řešit nebude.


Zanedlouho už jsme přesedli do auta pána pokladů.
Lepší část našeho výletu mohla začít.

Zavázal nám oči.
Místo je tajné.
Bylo to jak ve filmu.

Jeli jsme asi dvacet minut.
Cestou jsem myslela na to, jak se někdy člověk ani nenaděje,
a najednou jede s cizím chlápkem kdoví kam a má u toho navíc zavázané oči...

Rozvázal nám je až v polích.
Široko daleko nebylo nic jiného, než pole.
Skutečně, ani žádný les nebyl vidět, jen zvlněná krajina plná polí.

Pršelo a už po pár krocích jsem měla boty obalené bahnem. Nohy mi ztěžkly,
jaké hroudy jsem na nich s sebou vláčela.

Po chvíli už jsme vyndali detektory.

"Co to máš?" Zhodnotil nepřímo ten můj.

"A co ty to máš tady?" Ukázala jsem nedůvěřivě na jeho světelný displej s nápisy jako "mince", "munice", snad i "šperky" nebo co...

"Normálně, navolim hledání mincí a nic jinýho to nebere...," řekl, jako by nic.

PROSIM?!

Otočila jsem zmoklou hlavu na Zdeňka a aniž jsem musela cokoliv říkat,
pochopil tu nevyřčenou výčitku. COS MI TO KOUPIL?!


Jak milý hledač s perfektním detektorem nacházel další a další mince,
výčitka nezůstala tajná, ani tichá.

Můj detektor našel jeden kus železa z traktoru. Opět.
Nic víc.

Zdeněk za to mohl.

Za všechno!

Že jsem celá od bahna, celá promáčená a promrzlá, že jsme trčeli dvě hodiny v močálu,
i za to, že nemám žádnou minci!

Za to totiž hlavně!

Jó, to kdybych našla minci, stálo by to všechno příkoří za to. Jenže nenašla.

"Pocem! Něco ti dám," zavolal kluk.


Jak čokl pro kost, jsem se za ním rozeběhla. Když jsem uklouzla, rychle jsem se zas zvedla
a pelášila dál.

"Ná, knoflik," podával mi zelené kolečko.

"Jéééééé! Děkuju!" Slintala jsem.


"Pocem!"

"Už běžim!"


"Pocem!"

"Hned jsem tam!"


"Pocem!"

"Jen co se zvednu z toho bahna, tak jsem u tebe!"



Takhle to šlo celé dvě hodiny, které nám na hledání zbyly.

Měla jsem plné kapsy pokladů a hlíny, tu také ve vlasech, pod nosem, očima,
v puse, v holinách... Já vlastně holiny neměla...

Svůj detektor jsem dávno zavrhla, odhodila jsem ho do pole a jen zírala,
jak se to dělá.

A pro to odpoledne jsem získala práva jeho ženy.
Ženy hledače pokladů.

Všechny mi odevzdával. A já je oslintané strkala do kapes.

A pak nám zase zavázal oči a vezl zpátky k našemu špinavému autu.

To byl vejlet.
Nemám koberečky, nemám litr, nemám detektor, nemám čisté auto,
ani svědomí.

Možná jsem se na Zdeňka nemusela tolik zlobit.

Možná jsem si měla zachovat nějakou hrdost a neválet se po poli
pro nějakou starou minci, co našel přesně zacílený vyhledávač.
Copak to je nějaký umění?

Najít součástky kombajnu a celý ho sestavit, to je umění!
A na tom já teď na chalupě dělám...
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martin | 21. září 2013 v 4:44 | Reagovat

No to je sranda. Ty sestavuješ na chalupě kombajn ze starých součástek vykopaných z hlíny :-D
Ještě mě tak napadlo, že vám nemusel ani zavazovat oči. Stejně byste to místo nenašli ani s mapou. Když jste se nejdřív ztratili i s navigací a později zapadli do bláta v místě s poměrně rozvinutou infrastrukturou :-D
No tvoje zážitky mě moc bavěj :-P

2 panta | 21. září 2013 v 5:12 | Reagovat

To byl opravdu pekelný výlet panto. Opět vtipně napsané.

3 Marie | 21. září 2013 v 10:25 | Reagovat

Zdeněk náhodou dobře vybral,co to je za detektor,který tě na slovo poslouchá.Dáš mince  a příjdeš o kombajn.A chychy jsem se na smála,ta představa o bahně,jak je úplně všude.

4 Verča | E-mail | 21. září 2013 v 15:23 | Reagovat

Parádně jsem se pobavila.:-D
Náhodou, já bych takovej hightech detektor nechtěla, ačkoliv... ty šperky by se hodily.:-)
Tvý puzzle ala potencionální kombajn jsou však jistě zajímavější.:-D

5 renuška | Web | 24. září 2013 v 9:46 | Reagovat

U nás ve skladě bych možná taky dala kus kombajnu dohromady, i bez detektoru. Ale to by nebylo takový vzrůšo :-).
Každopádně vodtahovec dobrej, že to sklo prostě obětoval a vůbec. Celej článek dobrej, jak také jinak, že, paní spisovatelko? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.