Září 2013

Kluci a mašiny

30. září 2013 v 22:40 Zpovědnice
Jak jsem předeslala, o víkendu jsem byla v přírodě.
Tentokrát ne na chalupě, přesto taky v Jižních Čechách.

Ode dne, kdy jsem byla hledat v polích po boku Zdeňkova
kamaráda poklady, vozím v kufru auta detektor.

Vy už víte, že jsem našla velký kulový, aneb kousek traktoru, zatímco
on několik starých mincí a knoflíků. A že je mám doma.

Tehdy mě ten jeho perfektní detektor natolik ohromil, že jsem
na ten svůj zanevřela. Sice jezdí se mnou, ale v terénu už si od té doby
nezapískal.

Proto i před plánovanou procházkou zůstal v autě.
Nevezmu ho s sebou, ještě stále se zlobím. Mince neumí, knoflíky nezná...
Traktory a kombajny, na to ho užije.


Procházela jsem se podél rybníku, kde ještě stály polorozbořené hrady z písku,
co tam děti stavěly v létě, odpočívala tam šlapadla a já měla
chuť jedno z nich odvázat a trochu si vyjet.
Foukal studený vítr, přesto mě to lákalo.

Dokonce by to i šlo, řetězy byly jen svázané...

Jenže pak jsem je uviděla.

Dva kluky, co dřepěli u cesty s hlavami skoněnými, a něco řešili.
Blížila jsem se k nim a bylo to čím dál zřejmější. Hledači!

Zrovna něco kutali.
Nedalo mi to.
Nemohla jsem jen tak projít. Natož dělat, že je nevidím a nastoupit
do šlapadla.

Podzimně zbarvené listí a vlnky na studené vodě mě rázem přestaly
uchvacovat.
Nostalgické vzpomínání na léto mě přešlo.

Vždycky se objeví něco lepšího. Anebo se mi změní chuť.

A najednou koukám, že jim koukám přímo pod ruce. Stojím u nich
a ani nedutám.

Nevšímali si mě, taky byli vzrušení.

Napětí by se dalo krájet.

Holýma rukama hladili kousek čehosi, co trčelo z hlíny...

"Tak kdy to bouchne?!" Nadhodil jeden z nich možnost, že narazili na pumu.

Přesto jsem nepopošla ani o krok vzad.
Oni taky ne, hrabali dál.

Už o mně věděli, ale nijak je má přítomnost nevyvedla z míry.
Zato já z ní byla vyvedená.
Určitě profíci. Určitě maj´plný vitríny mincí a šperků, až by mi oči
přecházely...
Aspoň bejt u toho, jak ty klenoty ze země vyndávaj...

Pocítila jsem stejný pud, který mě ovládal v poli minule. Jak jsem
slyšela na povel POCEM...

Kdyby teď řekli VYHRAB TO, tak vyhrnu rukávy a nemusej už nic.

Stejně, jako jsem nemusela já, když jsem tuhle vzala s sebou na hledačskou misi
Dana. Ne psa.
To poznamenávám konkrétně pro jednu čtenářku, která o Danovi prý ráda čte,
pakliže nejde o babiččina psa.
Dan mívá taky někdy pudy, že slyší na povel. Povel, který zní jako jeho jméno.
Čili se to dá i chápat, že běží...

On tehdy, jak byl se mnou hledat, tak se prý doma zmínil Kiki, že chce taky detektor.
Takže mám vidinu parťáka a další spousty traktorů.



"Další kus traktoru, ty vole...," procedil mezi zuby jeden z hledačů, když
bylo jasné, co tahají.

CO ŽE?
Jejich detík taky hledá traktory?
Zaradovala jsem se, že nejsem jediná... komu to stačí.
Tedy stačilo. Dokud jsem myslela, že nejsem jediná...

"Těch já už mám! Traktorů i kombajnů...," mávla jsem rukou ve snaze je trochu povzbudit.

Z bobku ke mně zvedli hlavy a užasle zírali.


"Fakt? A kde máš detektor?" Zeptal se ten černovlasý. Asi nevypadám
jako hledačka pokladů. Natož správce zemědělských strojů.

"V autě," ukázala jsem směrem k silnici. "Mně se dneska nechtělo," dodala jsem a zas kráčela dál.
Ohromila jsem je.

Potají jsem se otáčela, abych zjistila, jak s tím jejich železem naloží.

Jestli zahrabou, anebo odnesou s sebou...
Vytáhli ho a dali do baťohu.
Oni je snad dokonce taky sbíraj!



Na zpáteční cestě směrem k autu, jsem překračovala několik čerstvě zahrabaných
děr. Museli tu strávit plno času.
Vím, že jim to ani nepřišlo. Ono, když člověka něco fakt baví, tak čas nehraje roli.
Prý tehdy býváme nejšťastnější. Když se zapomeneme.

Když běháme za dobrodružstvím, jak psi za kostí.
Když neodvážem ukotvené šlapadlo, protože vidíme větší vzrůšo.
Ségry by mi řekli, že jsem magor.
***

30. 9. 2013

30. září 2013 v 6:00
Drazí moji čtenáři,

na dnešní den jsem si pro Vás připravila
zase trochu legrace, po chmurném víkendovém
článku.

Abych pravdu řekla, musela jsem se jet zotavit
do přírody a trochu si vyčistit hlavu.

Ani jsem se nenadála a oslnila jsem dva cizí chlapce,
které jsem potkala cestou kolem rybníku.

Tolik obdivných pohledů najednou (dva), jsem
na sobě dlouho necítila. A nešlo o nějaké půvaby!
Brzy se dovíte, čím já ve svých třiatřiceti letech
dokážu ohromit...

A co ohromuje a neohromuje mě.

Krásné pondělí!

Pro dobrý lidi

27. září 2013 v 16:55 Pomáháme nemocným dětem...
Asi týden jsem přemýšlela, jestli Vám o tom napsat...

Události se na sebe stále kupily, vyčkávala jsem.

V srpnu mi volala maminka Péti - toho, co jsme mu vybírali na tablet, vzpomínáte?
Není to tak dlouho...

Že je s ním zle, stále je po nemocnicích a že mu doktoři dávají nulové šance.
Řekla taky, že Péťa už je bez vůle žít. Prý už to vzdal. Nechce nic, jen brečí na lůžku.
Tak si ho z nemocnice pamatuju i já. To bylo loni v listopadu, co jsem s ním ležela
na pokoji.
Zmínila i tablet, prý je schovaný doma ve skříni.

Nedlouho nato se na jejím facebookovém profilu objevila hláška, že se bude vdávat.
Říkala jsem si, že má teda starosti.

Následovala esemeska od ní.
Prý by si Péťa přál MP3 přehrávač. Psala za něj, ale prokoukla jsem ji hned.
Byla jsem právě s Kiki v práci, a ta namítla, že muziku přece může poslouchat
prostřednictvím právě toho tabletu...

Vyšlo najevo, že tablet zřejmě Péťa už nemá.

Chtěla jsem, aby se mi vyfotil, víte. Prý na něm má zrovna rozkoukaný film...
Jeho máma, už v odtajení, mi napsala, že nemá čas Péťu fotit, že mi nebude nic dokazovat,
že mi do ničeho nic není, že už nemám nikdy psát, že jsem pro ně cizí...

Hmmmmm, bylo mi hořko.

Dodala, že naše lítost nad Péťou je naše věc a že ani jemu už psát nemáme, jelikož potřebuje
klid.

Vzhledem k tomu, že jsem předem nepomyslela na takovou možnost, neměla jsem teď
na paní páky. Nenapadlo mě, že mu tablet sebere a prodá ho.

Takže kromě toho, že jsme si s Kiki ujasnily pravidlo na příště - zřejmě jen zapůjčit proti podpisu,
ne darovat, nemohly jsme nic. Jen mít vztek, že ten chudák nemá zas nic.

Doma mi říkali, že si to mám radši nechat pro sebe, jinak lidi už příště na nic nepřispějou.

Proto jsem váhala.


Je to dva dny, co přišel z Péťova emailu jeho mámou psaný vzkaz, že Péťa zemřel.

Že mě měl rád, tak mi to ze slušnosti sděluje.



A večer pak ve zprávách... Já nestačila zírat.

Reportáž z jejich domova. Táta plakal, máma ukazovala Péťu na fotce.
Na fotce, kde mu Kiki předává tablet. Byla tam i její hlava.
Zřejmě jinou jeho fotku k dispozici nemají, než tu od nás.

Zpráva byla o tom, že čerstvě desetiletý Péťa měl opakovaně těžké zápaly plic,
dva týdny bojoval na JIPce o život a ráno svůj boj prohrál.

Jenže rodiče prý podávají na nemocnici ve Varech žalobu, že mu zřejmě nepomohli
včas. Prý by tu podle nich mohl být ještě dlouho.

Vždyť mi do telefonu říkala, že má podle lékařů nulové šance...

Zdálo se, že nemají žádný důvod se domnívat, že lékaři jakkoliv pochybili.
Péťovi podle Novy selhaly plíce, zastavilo se srdce, přestal pracovat mozek
a nepodařilo se ho už oživit.

Rodiče to tedy zřejmě zkusili. Co z toho kápne. Tak to na mě působí.
A za reportáž asi taky něco káplo.
Už byli ve zprávách dvakrát. Možná tu reportáž někdo z Vás zaznamenal.

Co na to říkáte?
Já na to řekla DOST!

Důchodkyně ve mně se dopálila a napsala mail do Novy.

Rodiče, kteří se snaží vydělat na utrpení svého dítěte, i na jeho skonu.
Na obrazovkách vzbuzují soucit, který sami neměli.

Snad už je Péťovi teď dobře.
On byl za ten tablet skutečně vděčný. A já nelituju, i když ho měl jenom chvíli.
Stálo to za to. Za tu větu, co mi tehdy napsal a úplně sám.
Mám zase chuť žít.

Teď už ji neměl a mít nemohl, možná to vzdal, možná to bylo silnější, než on...

Dneska jsem se vracela z nákupu a když jsem vyndavala jídlo z auta, začal mi v kabelce
vyhrávat mobil.
Chvíli jsem myslela, že to není můj, mám jinou melodii.

Ale nikdo další poblíž nebyl, tak jsem zalovila a vyndala telefon se zamčenou klávesnicí
a ztmaveným displejem. Přesto hrající...

Koukala jsem na to a nechápala. Anglicky zpívaná písnička, kterou neznám
a kterou rozhodně nemám v telefonu. Nemám v něm totiž žádnou hudbu.
Jen fotky.

Došla jsem s hrajícím telefonem až domů, kde jsem tu záhadu ukázala Zdeňkovi.
Ani on to nechápal. Odemkl klávesnici, mačkal všechno možné, ale telefon dál
zpíval...

"Thank you for ever, bye bye, I don´t wanna leave, I miss you..."

Bude se mi po vás stýskat, kamkoliv jen půjdu - to tam bylo taky.
To bylo i pro Vás, pro dobrý lidi.
***

Aspoň blechu prosím

25. září 2013 v 21:50 Zpovědnice
Určitě nepředpokládáte, Vy, kteří sem chodíte pravidelně, a tudíž nás už
trochu znáte, že by Kiki patřila mezi nějaké
náruživé čtenáře, kteří četbou knih naplňují své večery.

"Nechci bejt nějakou knihovnicí starou, který trčej chlupy z nosu!"

Pronesla kdysi, když jsem si povzdychla, jak ráda bych měla své knihkupectví,
a že bychom si nějaké mohly otevřít spolu.

Kiki nečte. Jen krátké články na bulvárních serverech a můj blog - jen ty krátké články...
Na svou obhajobu tvrdí, že má zřejmě poruchu čtení dlouhých textů.

Ovšem, aby si někdo nemyslel, že je to nějaká prázdná nádoba!
Vládne perfektní angličtinou a vyzná se v módě, což ji nakonec živí.

Já tvrdím, že člověk nepotřebuje školu, jako najít si to své.
A v sobě to pravé.
Každý je v něčem dobrý, každý.
Jde jen o to, objevit svůj směr, poslání, talent...

A tak ani Kiki, která měla na gymplu velké studijní potíže,
není dnes uklízečkou záchodků - jak jí dřív kdekdo mohl do budoucna přisuzovat,
ale má slušné a hezké zaměstnání, které jí sedne na míru.

Já ne, ale o mně to dnes není...


"Byla jsem v knihkupectví!" Oznámila mi.

"No nekecej, a neosypala ses tam?"

"Ne, snažila jsem se do toho vžít a něco si vybrat, jako ostatní...," vyprávěla mi
zážitek, který by neměla, kdyby nepřišla dřív na nějakou schůzku před Luxorem...


Prý procházela mezi policemi plnými knih a zkoumavě si prohlížela
ostatní návštěvníky. Nemohla pochopit, co tam tolik lidí hledá.

Až došla k diářům.
To se jí ulevilo!
Rozhodla se, že si nějaký vybere, koneckonců žádný nemá
a jak vidno, hodilo by se jí, mít si kam zapisovat časy schůzek,
aby napříště nemusela trpět mezi knihami.

Najednou, v davu šedých čtenářů, zahlédla svou bývalou profesorku Šedou z gymnázia...

Vida, další záchrana, zajde ji pozdravit.

"Dobrý den paní profesorko!"

"Jé, dobrý den Kristýnko! Ráda vás vidim! Jak se vám daří?"

"Dobře!"

"Udělala jste si nějakou vysokou školu?"

"Ne, to ne - vy víte, že jsem nikdy nebyla zrovna studijní typ..."

"Vím, a proto jsem strašně ráda, že Vás potkávám právě v knihkupectví!"



Druhou podivnou štaci jí ten den přichystala právě kamarádka,
s níž měla před tou výlohou knihkupectví sraz.
Navštívily společně secondhand...

Kiki vkročila s rozpaky.
Ruce si držela před obličejem, aby rozrazila případné pavučiny.

Cestou svou kamarádku školila, co se právě nosí.
Tygři, psi, pštrosi... koaly...

Při prohlídce nemoderního ošacení se jí dívala jen přes rameno.
Nemínila se zašpinit.

Dokud jí kamarádka nevysvětlila, že to není oblečení po lidech z ulice
ve smyslu, že smrdí a je plné blech...

Kiki se tedy nakonec osmělila, a když jsem jí večer lepila řasy,
povídala mi, že pro mě něco má...

Pro sebe nic, tolik smělá zase nebyla.

Vytáhla z tašky docela pěkný svetr.
Ani špinavý, ani zablešený, docela i voňavý.
Má jenom jednu vadu. Nemá na sobě žádné zvířátko.

Sice se nemusím šatit podle nejnovější módy, ale aspoň tu blechu...
***

V blátě

20. září 2013 v 21:21

Tak copak jsem Vám to všechno naslibovala povyprávět?

Zdeněk má kamaráda, který má detektor a doma slušnou sbírku pokladů.
Sem tam poslal Zdeňkovi fotku nějakého svého objevu, tak mám o pánovi v tomto
směru celkem přehled.

Jedno foto mi přistálo před očima, právě když jsem kutala tehdy v lese ten výfuk...
Bylo tam asi deset staročeských mincí a nějaká spona či přívěšek.

Ptala jsem se Zdeňka, co ten kluk s tím dělá.
Prý nechává si to.

A má už nějakou ženu? Zajímalo mě - nezištně.

Prý má.

No a pak přišla nabídka ze strany toho hledače, že mě vezme s sebou.
A že stopro něco najdu.
Zkrátka nabídka, která se neodmítá. Ani když leje jako z konve.

Ještě se mě toho rána snažil setřást.

"Leje jako z konve!" Upozorňoval do telefonu.

"To vůbec nevadí!" Hlásila jsem.

"Budeš se brodit bahnem, možná se v tom vyrácháš, budeš celá jako prase..."

"Nevadí!"


Měli jsme přijet na jím určené místo.

A cestou to začalo.
Zabloudili jsme.

Navigace vedla lesem. Zprvu široká a udržovaná lesní cesta se nám
pod koly měnila v čím dál uzší, větve a křoví nám bránily víc a víc,
až to najednou přestalo jet.

Kdykoliv jsem šlápla na plyn, kola se protáčela v bahnu, a to létalo do všech
stran. Bylo na dveřích, na sklech, na střeše...

"Tak jsme asi dojeli," oznámila jsem Zdeňkovi, co sám tušil.

Zkoušel nás vytlačit.
Bláto měl všude a auto se ani nehlo.
Máme problém.

Vzpomněla jsem si na zimní trik a pod prokluzující kola jsem nastrkala
koberečky.
Za chvíli zmizely hluboko v blátě. Už nemám koberečky.

Volal kamarádovi, aby na nás nečekal, že jsme zapadli a hned tak nevypadnem.

Kamarád nám přijel na pomoc.
Táhli, táhli - to už znáte, z průserů jsem tahána často a - je to prd platné.

Volala jsem svému všestrannému příteli na telefonu. Martinovi.

Když se dostatečně podivil na mou situací, řekl že posílá pomoc.

Zanedlouho přijel zase jeho kamarád.
Omrkl situaci a málem tam s námi zůstal trčet i se svým vozem.

Proto zavolal zase svého kamaráda...

Majitele odtahové služby.


Čekala jsem na něj u nedaleké benzinky, odkud jsem ho měla navigovat do lesa.

To ten posel od Martina mě tam zavezl a vysadil. K té pumpě.
Zdeněk se svým kamarádem zatím hledali houby...

Kluk z odtahovky dorazil do třičtvrtě hodiny.
Já, celá od bahna, jsem udělala radost obsluze pumpy, že se konečně zvedám
k odchodu.

Navigovala jsem podobně jako naše navigace. Do lesa, ale do jinýho.

Cestou jsem si říkala, jak se člověk ani nenaděje a najednou sedí v autě
s úplně cizím chlapem a ani neví, kam se jede...

Taky jsem si prohlížela svá stehna. Zdobily je hnědé otisky mých zablácených rukou,
jak jsem si je otírala do džín. Nebylo kam jinam.

Nakonec jsem ta "naše blata" našla. Zdeněk a jeho kamarád měli plné náruče hřibů.
Kluk, co nás měl zachránit, vylezl z auta první, já hned po něm taky.

Obhlédl situaci a vracel se do svého vozu pro lano.

"Vy jste mi zamkla auto!" Vykřikl.

"Já? Ne... jenom jsem za sebou zabouchla," bránila jsem se.

"Zamkla jste mi auto, povídám!"

"Určitě ne...," povídala jsem já.


Kluci koukali a čekali, jak to bude dál.

"Nebudu to řešit, seru na to!" Zahromoval a prošel se kus po té cestě s hlavou zkloněnou
do země. Jako by něco hledal.

Vhodný kámen hledal.

Když ho našel, rozbil si s ním okýnko.

Pak, jako by se nic nestalo, vytáhl lano a vyprostil nás.

Při placení utrousil něco jako, že to bude jen za tisíc, že to okno řešit nebude.


Zanedlouho už jsme přesedli do auta pána pokladů.
Lepší část našeho výletu mohla začít.

Zavázal nám oči.
Místo je tajné.
Bylo to jak ve filmu.

Jeli jsme asi dvacet minut.
Cestou jsem myslela na to, jak se někdy člověk ani nenaděje,
a najednou jede s cizím chlápkem kdoví kam a má u toho navíc zavázané oči...

Rozvázal nám je až v polích.
Široko daleko nebylo nic jiného, než pole.
Skutečně, ani žádný les nebyl vidět, jen zvlněná krajina plná polí.

Pršelo a už po pár krocích jsem měla boty obalené bahnem. Nohy mi ztěžkly,
jaké hroudy jsem na nich s sebou vláčela.

Po chvíli už jsme vyndali detektory.

"Co to máš?" Zhodnotil nepřímo ten můj.

"A co ty to máš tady?" Ukázala jsem nedůvěřivě na jeho světelný displej s nápisy jako "mince", "munice", snad i "šperky" nebo co...

"Normálně, navolim hledání mincí a nic jinýho to nebere...," řekl, jako by nic.

PROSIM?!

Otočila jsem zmoklou hlavu na Zdeňka a aniž jsem musela cokoliv říkat,
pochopil tu nevyřčenou výčitku. COS MI TO KOUPIL?!


Jak milý hledač s perfektním detektorem nacházel další a další mince,
výčitka nezůstala tajná, ani tichá.

Můj detektor našel jeden kus železa z traktoru. Opět.
Nic víc.

Zdeněk za to mohl.

Za všechno!

Že jsem celá od bahna, celá promáčená a promrzlá, že jsme trčeli dvě hodiny v močálu,
i za to, že nemám žádnou minci!

Za to totiž hlavně!

Jó, to kdybych našla minci, stálo by to všechno příkoří za to. Jenže nenašla.

"Pocem! Něco ti dám," zavolal kluk.


Jak čokl pro kost, jsem se za ním rozeběhla. Když jsem uklouzla, rychle jsem se zas zvedla
a pelášila dál.

"Ná, knoflik," podával mi zelené kolečko.

"Jéééééé! Děkuju!" Slintala jsem.


"Pocem!"

"Už běžim!"


"Pocem!"

"Hned jsem tam!"


"Pocem!"

"Jen co se zvednu z toho bahna, tak jsem u tebe!"



Takhle to šlo celé dvě hodiny, které nám na hledání zbyly.

Měla jsem plné kapsy pokladů a hlíny, tu také ve vlasech, pod nosem, očima,
v puse, v holinách... Já vlastně holiny neměla...

Svůj detektor jsem dávno zavrhla, odhodila jsem ho do pole a jen zírala,
jak se to dělá.

A pro to odpoledne jsem získala práva jeho ženy.
Ženy hledače pokladů.

Všechny mi odevzdával. A já je oslintané strkala do kapes.

A pak nám zase zavázal oči a vezl zpátky k našemu špinavému autu.

To byl vejlet.
Nemám koberečky, nemám litr, nemám detektor, nemám čisté auto,
ani svědomí.

Možná jsem se na Zdeňka nemusela tolik zlobit.

Možná jsem si měla zachovat nějakou hrdost a neválet se po poli
pro nějakou starou minci, co našel přesně zacílený vyhledávač.
Copak to je nějaký umění?

Najít součástky kombajnu a celý ho sestavit, to je umění!
A na tom já teď na chalupě dělám...
***

Budu vyprávět...

19. září 2013 v 23:49 DNES
Brzy Vám budu vyprávět, jak jsem hledala poklady, žádné nenašla a přesto si domů přivezla
mince a knoflíky!

A jak jsem utopila auto v blátě, až se zdálo, že z hledání nebude nic.
Tak jsem šla radši na houby. Než přijel podivný dobrodinec a vytáhl mě z toho lesa ven.
A kdože jede po blátivé lesní cestě, když už pár dní vydatně prší?
Retard!
***

Oje z velkého vozu

16. září 2013 v 19:36 Zpovědnice
O víkendu, tom druhém zářijovém, se u nás na chalupě, k níž patří i pole, tradičně
sbírají brambory. Tradičně je to povinnost pro celou rodinu.
Kdo tam tak často nejezdí, tedy všichni kromě mě, tentokrát přijet museli.
Kdo tam jezdí často, nesměl vynechat ani teď. Ani nechtěl!

Přijela Kiki a její Daneček (přítel, ne pes), Zuzka a Tom, který byl strašně rád,
že tu rodinnou tradici ještě stihnul, protože za týden už bude zase zpátky v Anglii,
pokračovat ve svých studiích...

Dokonce i babička na pole přišla a poctivě ohýbala hřbet. Bylo vidět, že jí ty lázně prospěly...

A tak se celý Boží den sbíralo a kafralo a pivo popíjelo.
Kiki kafrala nejvíc.
Já jela jak stroj, protože se mi podařilo všechny starosti pustit z hlavy.
Jen já a brambory, víc teď neřešim.

Kiki se taky činila, ale nemá výdrž, holka.

"Co netaháš?" Ptali jsme se jí.
"Když já už prostě nemůžu! Mám pocit, že seberu ještě jednu bramboru a flákne to se mnou!"

A tak se dala na to popíjení.
Když měla trošku náladičku, začala se do mě navážet.
Povalila mě ze dřepu na zem a kdoví proč mi za tepláky naházela brambory.
Já se nemohla bránit, přiklekla mi ruce!

Když mi dala milost, sejmula jsem zase já ji.
Rozepla jsem jí podprdu a snažila se ji z ní vysvléct.
Povedlo se mi to jen napůl. Ale hlínu za kalhotama měla.

Nedala si to líbit, tak na mě skočila a hlavu mi zabořila do pole.
Bylo jí jedno, že mám v očích hlínu, že se mi ta hlína dostala pod čočky a nevidím...

Bylo jí jedno, že na mě z druhý strany skočil ještě k tomu pes. Že se mě pokusil ojet.
A že mě oslintal.
A někdo z nich mě kousnul do ramene. Kiki tvrdila, že Béďa. On netvrdil nic.

Každopádně jsem měla na tričku krev a hlínu. Mohla bych do reklamy, kde by si s tím
nadělením jistě poradil nejúžasnější prací prostředek.

A řetízek mi přetrhli. Ona nebo pes, co já vím.
Ani jeden mi ho nespraví.

Z mé strany proběhl ještě jeden pokus o odvetu.
Povalili jsme ji (s Béďou, protože ten je vždy na straně vítěze), a tepláky jsem jí
vycpala bramborovou natí, včetně hlíny a možná žížal a brouků...
Řvala, klela, ale prd platný jí to bylo.

A pak přišla lest. Odnášela jsem dva kýble plné sesbíraných brambor a ona mi za tepláky zezadu
zastrčila láhev od svého piva. Nedopitého. A dnem dolů...

Po stehnech mi stékaly potůčky mého oblíbeného nápoje, který v současnosti bohužel nesmím
a všichni se mohli potrhat.

Aby to teď nevypadalo, že jsou naši nějak retardovaní, těmi všemi myslím mladé.

"Kiki!" Zahřměl táta, až se Kiki postavila v poli do pozoru.

"Ses zblaznila nebo co?!"


Pak teprve dala pokoj. A to i když ta flaška nakonec skončila v jejím výstřihu.
Nebude mít poslední slovo, když měla to první!

Když bylo hotovo, tedy až v podvečer, začala jsem na oko ladit svůj detektor.
On se totiž neladí, ale to snad podotýkám zbytečně.

Chtěla jsem zaujmout Dana, který ho ještě neviděl.
A povedlo se!

"Ty máš ten detektor tady, jo?! A můžu to zkusit?!"

Jako by do mě střelil! Má zájem!

Za hodinu jsme už spolu kutali daleko v polích...


"Kéž by Kiki tohle hledání bavilo aspoň z poloviny tak, jako tebe...," potěšil mě jeho povzdech.

Ale co mě nepotěšilo, bylo jeho začátečnické štěstí...

Vykutal polovinu staré lžíce. Tu polovinu bez lžíce. Ale lžíci jsme v tom poznali.
Nemoh´ to bejt nůž. Natož vidlička. To už člověk nějak pozná.
Nebo aspoň chlap a blázen...


A pak jsem to vzala do ruky já. Pískalo to hodně - to bude něco obrovskýho!

Dan kopal a já se těšila.

"Hmmm, dobrý! Lešenářská trubka...," mrknul na mě.

"Nic nevadí, stejně ji chci!" Rozhodla jsem, a tak měl plno práce.
Byla dlouhá...


Další nálezy se opět týkaly jeho. Nějaká oje z vozu.
Chápete? Oje z vozu... To je romantika!
A má ji on...

Zaslechla jsem hlasitý pokřik vodních ptáků od rybníka.
My byli totiž u rybníka.

Vznášeli se v hejnu nad hladinou a mířili vysoko. A pak i daleko.
Než jsem stačila přiběhnout s foťáčkem, byli pochopitelně fuč.

Myslivci po nich stříleli, tak aby ne.

Ale tolik křiku jsem snad ještě neslyšela. Pokud jde o ptáky.

Užívala jsem si to. Posadila jsem se na břeh do písku, už se smrákalo, první hvězdy
už problikávaly, kolem mě všude ten pokřik a rákosí a sem tam kapra jsem ještě zahlédla, jak si vyskočil nad hladinu... A ty mraky se v ní tak romanticky odrážely - tak jsem si tu svou romantiku
taky našla!

Jen ty rány z pušek ji kazily. Jak můžou? Komu tady ti ptáci vadí?
Kdo je potřebuje jíst?


"Janííí!" Zaslechla jsem z toho pole Dana.

"Už běžím!"


Měl plné ruce šrotu, tak jsme se vydali k autu.

Lešenářskou trubku tam navrhoval nechat.

TAK TO TEDA NE!!!

Táhla jsem si ji sama, ale stálo to za to...



Přijeli jsme téměř za tmy a v chalupě u babičky seděla kolem stolu celá rodina.
Včetně strejdy s jeho novou paní, kteří právě před chvílí dorazili.
Nechtěli stihnout brambory...

Dan se s nimi dosud neznal a dlužno podotknout, že je tam ani nečekal.
Proto byl tak uvolněný, když s železem v náruči rozrazil dveře a začal se chlubit,
jak úspěšní jsme byli.

Pomalu tuhnul, až se zasekl úplně.

"... dobrý den... já jsem Dan... tak já to jdu vyhodit někam ven a vrátím se...," řekl omluvně
a zase za sebou zavřel.

"Ty je znáš?" Položil mi podivnou otázku.

Když jsem mu vysvětlila, že jde o další členy rodiny, řekl mi:

"Ale dobře jsem se odprezentoval, ne?"

"To víš, že jo - Kiki má z tebe určitě radost!"


Další den si toho železa všimla babička, když procházela kolem lavice, kde to všechno
leželo.

"Tohle máte oji z vozu, to je starý," komentovala Danův poklad.

"A tohleto je úlomek nějakýho příboru...," vzala do ruky lžičku.
Nebylo to pro ni tak jednoznačný...

"A tohle jsem našla já. Lešenářskou trubku...," zastyděla jsem se.

"To je pokračování tý oje!" Přiložila babička rouru k rouře a bylo.

Hurá! Mám taky kus oje z vozu! A ten delší!
Vždycky se mi vybaví Velký vůz, to souhvězdí, když se řekne OJE.
Líbí se mi to.


Popadla jsem milou oji a chtěla s ní běžet za Danem.
Jenže do vrat se proti mně postavil soused, co právě vcházel.

"Helejť se, Jani, já ti něco dám a odneseš to vašim jo...."

"Jasně, neni problém," ujistila jsem ho.

Postavil se ke mně blíž, vyndal ruku zpoza zad a už jsem držela v ruce kachní krk.

"To snad nemyslíte vážně!" Vyhrkla jsem. "Kde jste to vzal?!"

"Od myslivce, něco vašim dlužim...," vysvětlil mi.

A už tam byli všichni a nejdřív si mě mlčky prohlíželi.
V jedný ruce rezavou trubku, v druhý mrtvou kachnu.

Ty pohledy bych Vám nepřála.

"To mi dal pan Hejda!" Bránila jsem se.


Naši, kteří netušili, že ta trubka není lešenářská, ale z vozu, a to nejspíš
pěkně starýho, si zřejmě ještě chvíli mysleli, že nám byla darována i ta.


Ale všechno se vysvětlilo, včetně objasnění původu kachen. Byly nakonec tři
a babička je už krátce nato škubala.

Kachny, co mi včera večer nevědomky dotvářely romantiku u rybníka,
když do nich stříleli.

A já si na nich nějakou ironií osudu nakonec snad pochutnám...
***





Ochutnávka

16. září 2013 v 6:00 DNES
Krásné pondělní ráno přátelé...

Jelikož jsem zatím nestačila sepsat všechny své nejčerstvější zážitky,
myslím ty publikovatelné, mám pro Vás alespoň malou ochutnávku toho, co Vás ode mě čeká...

A jestli by Vás nejvíc zajímaly právě ty historky "cenzurované", pak Vám můžu prozradit, že se jich
zřejmě taky dočkáte. Ale dnes ještě to nebude...

Umíte si představit, jak bych se asi tak tvářila, kdyby mi někdo bez varování vrazil do ruky
mrtvou kachnu? Divokou? Střelenou večer u rybníka? Zatímco já si u něj fotila západ sluníčka
a taky kachny v letu - to jak je vyplašila rána z pušky...


Umíte si představit, co nejcennějšího jsem já schopná najít se svým detektorem v poli?
V poli, kde podle staré mapy proběhlo selské povstání?
A umíte si představit, jak jsem se tvářila, když jsem večer na té mapě zjistila, že to místo
je o kus dál?
Umíte si představit, co bych bejvala našla na tom správném??? Já ne!

A víte, že mojí babičce to pálí daleko víc, než mně?
Že víte?
No teda!
***

Pozor, retard!

13. září 2013 v 7:00 Zpovědnice
Znovu jsem po dvou týdnech navštívila svou paní doktorku.
Svěřila jsem jí své nesnáze s pamětí a dalšími pocity, jako třeba snížené IQ
a nedomýšlení důsledků mých činů, uvedla jsem pár příkladů, abych to doložila,
a povykládala jsem jí, jak na mě doma koukají shovívavě...
Domů jsem si pak odnášela recept na nová antidepresiva.

Když mi ho podávala, všimla jsem si nějakého latinského názvu, pak čísla
a na konci toho celého stálo slovo RETARD.

Koukla jsem na ni a povídám vyčítavě: Tady je napsáno RETARD!

Ona koukla na mě (shovívavě) a pak mě ujistila, že to není vzkaz pro lékárnici, že se tak značí síla
těch léků či co.
Prý by tam jinak dopsala ještě POZOR.
*

Přeji Vám všem krásný víkend, mockrát děkuju za všechny komentáře, který
tak ráda pročítám, no a Váš retard o sobě dá vědět zase po návratu z chalupy...

Tak takhle teda ne, pánové!

11. září 2013 v 17:42 Zpovědnice
Asi je Vám jasné, kde jsem se zase toulala, že pár dní nepřibyl nový článek...

Ano, na chalupě. A bylo to zase úplně jiné, než kdykoliv. Byla jsem tam totiž se dvěma
chlapama!

Babička v lázních, naši v Praze a já se Zdeňkem a kamarádem Martinem, že si
uděláme pěkný víkend v přírodě. Martin tam se mnou jezdil dřív, kdo to nevíte,
dneska Vám to prozradím. Je to můj dávný přítel. A první. Zůstali jsme přáteli
a dodnes jsme nerozlučná dvojka. Takže nebylo nic divného na tom, že jsme se
vydali takhle ve třech.

Vyjížděli jsme v neděli večer a tou dobou se zrovna vracela má rodina odtamtud do Prahy.
Už se setmělo a já pomalu odkládala knihu, už jsem na to neviděla.

Napadla mě přitom duchaplná otázka, a tak jsem ji hned položila:
"Poznáte naše, až pojedou proti nám?

Po jejich pohledech, kdy i šofér otočil hlavu, aby mi jeden takový mohl věnovat,
jsem se podívala pořádně ven a zjistila, že se ptám opravdu hloupě.
Proti nám se táhl dlouhý had osvětlených aut a jejich trasu od té naší oddělovalo
navíc křoví. Byli jsme na dálnici.

Směrem do Prahy se valila kolona a naším směrem, na jih, jen pár aut. Libovali jsme si,
jak jim nezávidíme.

A pak mi zazvonil telefon.
Maminka.

"Jani, jsem blbá, já vám odvezla klíče od chalupy!"

PROSIM?!

Tak jsme z prázdné dálnice sjeli a otočili to na Prahu, kde jsme se zařadili do
té nezávidění hodné dopravní situace...
Čekali naštěstí nedaleko, na nějakém odpočívadle, za půl hodiny jsme byli tam.

Zřejmě platí, že kdo si jede vegetit, ten nikam nespěchá a ten se bude vracet.
Jen mám takové podezření, že kdyby jeli vegetit naši,
tak bychom se pro klíče taky vraceli my...

Setkání a předání klíčů proběhlo rychle a náš veget mohl brzy začít.



"Ráno se vstává v sedm a jede se na houby!" Hlásil Martin.
A Zdeněk se přidal.

To já zůstala nohama na zemi. Je mi jasné, že tak brzy nevstanem.

Přesto jsem se vzbudila v osm. Zřejmě pocit zodpovědnosti...
Mám přece na starost dva chlapy!

Oblékla jsem se a vydala se do blízkého městečka pro snídani.
V půl desáté jsem byla zpátky s tím, že už jsou určitě na nohou
a něco možná i posnídali. Třeba hrušky nebo jablka...

Jenže oba ještě spali.
Udělala jsem kávu, na stůl naservírovala nakoupené mlsky - jen ten mufin byl jediný.
Neměli jich víc, takže kdo po něm sáhne první, bude ho mít.

A pak jsem čekala. Pes už žral, kočka taky. A já čekala na kluky.

Vydržela jsem do půl jedenácté a pak mi ruply nervy.

Sňala jsem z háčku starý zvonek, co jednou našla naše máma na smeťáku za vsí,
a kterým se u nás dřívávejc zvonilo k obědu, stoupla jsem si s ním za dveře, kde spal
Zdeněk a silně ho rozezněla.

Pak jsem popošla k těm druhým dveřím, za nimiž vyspával Martin a gong opakovala.
Dlouho. Než jsem zaslechla probírající se zvuky. (Jako protahování a zívání, klení...).

"Tak takhle ne, pánové!" Neodpustila jsem si výčitku.

Ale když začali pět ódy na ten klid a vzduch, díky čemuž se jim tam tak dobře spí,
prominula jsem jim. Těšilo mě, že se jim tam líbí.

Usedli jsme ke stolu a najednou dvě ruce chnaply mufina.
Pohledy se střetly, dusno by se dalo krájet - nikdo ho nechtěl pustit.

"No měli posledního, tak se poperte..." řekla jsem.

"A víš proč měli posledního?"

"Proč?"

"Protože jsi pro ně byla až v osm hodin!"



Tak takhle ne, pánové, takhle ne...

Od teďka úplně jinak.

Vyrazili jsme do lesa. Vzala jsem si s sebou detektor, už mám v hlavě i místa,
kde bejvaly bitvy. Je to nedaleko!

Naši mají už dávno vyhlídnutý jeden les, jedno místo, kde houby "vždycky rostou".
Jenže tam netrefím.

Snažila jsem se tam kluky navigovat, ale po padesáti ujetých kilometrech jsem
musela připustit, že naviguju blbě.

A najednou míjíme ty dva rybníky, mezi nimiž se, podle internetu, mačkalo královské vojsko...

"Stááááát!"

"Důvod?"

"Tady potřebuju hledat!"

"Takže žádnej neni, jedem hledat ten les," odbyli mě.


V lese, nakonec v úplně jiném a zbytečně vzdáleném, nerostlo vůbec nic.
Kluci se přesto snažili najít, asi hodinu jsem o nich nevěděla.
Já totiž zůstala u auta.

Něco tam moc pískalo...

Byl to drát, to se mi stává často.
Naštěstí nebylo potřeba kutat nějak moc hluboko, vykoukl na první kop.

A pak jsem objevila obrovský a parádní kámen.
Babička má (od nás) novou předzahrádku a tam by se mi ještě pár kamenů
hodilo. Obzvlášť nějaký takovýhle, ten by se tam vyjímal!

A tak jsem ho začala dolovat ze země. Koukala ho jenom špička.
Celý jsem ho obkopala motyčkou, ale bylo jasné, že to chvíli potrvá.

Když byl obnažený, počítám, tak zpoloviny, přišli k autu kluci.
Měli pár babek a zírali na mě.
Už jsem na to zvyklá.

"Pojďte mi pomoct!" Zavelela jsem.

"Na to zapomeň!" Odmlouvali.

"To je ale ostuda, jsem tu se dvěma mužskýma, co mě nechaj takhle se dřít...," podrýpla jsem je,
asi jako ten kámen.

Ještě chvíli jsem kopala a oni tam postávali. Pak si něco špitli a pomalu se ke mně blížili.
Bylo mi to divný, že by se konečně rozhoupali?

"Janičkooooo, dej nám tu motyčkuuuuuuu....," spustili velice shovívavým tónem
a mně bylo konečně jasný, o co jde.

V další chvíli mi byla odebrána motyka a byla jsem nesena do kufru auta.

A v něm unesena až do chalupy.


Tak takhle ne pánové, takhle teda ne....



Hub neměli ani na smaženici, tak jsme se vydali na nákup ingrediencí, že prý budu vařit.
Zatímco šli na zmrzlinu, procházela jsem Flopem. A pak ještě Coopem.
Pořídila jsem houbové koření.

Žádná inspirace nepřišla, vařit nebudu, neumím, nechci...

Sešli jsme se na náměstí a hned mi nakoukli do papírové tašky.

"Koření a voda, jo?"

"Tamhle maj´rybí restauraci...," nadhodila jsem návrh.

Tak se šlo.

V pondělí zavřeno.

Další restaurace ještě neotevřela, tak zbýval už jenom hostinec za tratí.
Měli tam skvělý smažák...


Doma na nás čekalo plno práce, bylo potřeba natřít babičky nový plot.
Toho se kluci zhostili bez řečí. Když pominu, že jim k tomu musela z auta hrát
muzika, co se na venkov vůbec nehodí.

Taktéž u večerního ohně bych si představovala spíše nějaké táborákové odrhovačky,
než Ramstain...

Takhle hoši teda ne...

Po setmění jsem trvala na tichu. Hvězdy byly extrémně krásné, oheň extrémně hřál
a já se k němu přisunula blíž, aby mi bylo pěkně teploučko, a s hlavou zakloněnou
jsem tu krásu nad námi pozorovala a vykládala jsem klukům o tom, jak jsem stejně
vesnický typ a že bych tu klidně mohla žít. A klidně chovat krávy.

"Dám ruku do toho ohně, že ty vesnický typ nejsi. A mimochodem hoříš."


Hřála jsem se příliš zblízka, tak mi chytla bota.

Ještě, že byla po ruce konev s vodou.


Na ráno kluci plánovali vstát v sedm. Tentokrát prý ale doopravdy.

Houby ani mufini prý později nebudou...
Tak ať, nebudu tu zas šílet, aby se milostivě vzbudili před polednem.


Docela dlouho jsem vydržela u toho ohně. Martin ještě o něco dýl.
Dlouho nebyl v přírodě.
To Zdeněk, ten zalezl brzy po tom, co mě uhasili.
Upřednostnil nějaký film, než hořící přítelkyni.


Ráno mě probudilo cinkání na zvonek. Bylo sedm.

Hoši překvapili.
V osm už jsme byli v lese.

Oni hledali a nacházeli a já našla taky.
Zřejmě něco velkého!

Vypadalo to na pořádný kus železa a v blízkosti lesní cesty, což by odpovídalo,
řekněme, loupežnické kořisti.
Jezdívali tudy bohatí Rožmberkové na svá jihočeská panství a byli přepadáváni...


Po deseti minutách usilovného kutání jsem narazila na hrbolek.
Jak ledovec vyčníval kousek železného hrotu.
Po dalších deseti minutách se potvrzovaly mé domněnky, ať byly
jakkoliv smělé. Je to zřejmě nějaká helma, husitská!

Mělo to podélný hrot, jak mívají kapři hřbet a pořád to ještě nešlo vyndat.

Běžela jsem pro kluky, aby mi šli pomoct.

Dostihla jsem je daleko předaleko za mlázím, kterým jsem se prodrala, abych
vzápětí spatřila cestu, kterou jsem ho mohla pohodlně obejít.


"Mám velkej nález! Poklad!" Vyřvávala jsem na lesy.

"My tu máme velký naleziště hub!" Odbyli mě zas.

"Musíte jít se mnou, fakt...," škemrala jsem.

"A kdes nechala detektor?"

"No tam, u auta, i bundu s telefonem v kapse," odvětila jsem.

"Ty nejsi normální! Okamžite tam běž!" Spustili a pomluvili mě, že mi to nemyslí.

Neběželi se mnou.



Bunda, telefon i detík tam byli. Zloději po lesích nechodí. Dneska už ne...

Kutala jsem dál ten poklad středověkkých loupežníků a byla z toho celá vzrušená.

Po čase bylo už jasné, že stačí málo a bude to venku. Co bude asi pod tím?
Helma to totiž není, možná spíš truhlice...

Pořídila jsem fotku a poslala ji klukům do hlubokého lesa.

"Vejfuk!" poslali zpátky jedno slovo.


Hlupáci. Určitě se ani pořádně nepodívali.
Jenže mi to nešlo vyndat. Už jsem odložila i mikinu a musela větrat pod tričkem,
jak jsem byla zplavená.
Ale odradit jsem se nenechala. Ten kus železa bude můj, ať je to cokoliv!

Netrvalo dlouho a kluci přišli. Měli plné košíky, tak přišel na řadu můj poklad.


"Tak ukaž prosim tě, co to tam máš!"

"Něco ohromnýho, nejde mi to vytáhnout!" Ukazovala jsem svůj nález v metrové jámě
a znovu ho zkoušela vydolovat.

"Jani. Je to starej vejfuk. Vyfoť si ho a pojedem, ano?"



Vzteky jsem zasekla motyku pořádně do hlíny, abych na poslední chvíli ten krám vyndala.
Jenže ona se zlomila a zůstala mi v ruce jenom násada.


Byla mi odebrána. Byla jsem přenesena do vozu...

Cestou do chalupy jsem se kochala zadním okýnkem z kufru, když v tom jsem zahlédla
obrovského dravce. Asi káně.

"Stáááát!!!" Zařvala jsem.

Kupodivu zapískaly brzdy a bylo mi otevřeno.

Vyběhla jsem s foťáčkem pořídit fotku, jakou ještě nemám.

Našlapovala jsem polehoučku a blížila jsem se k němu proti větru, aby mě neucítil.
Seděl hned u silnice. Kluci za mnou pomalu couvali.

Když už jsem ho měla na dosah, přijeli tak blízko, že mi ho vyplašili.

Chtěla jsem za ním běžet, ale byla jsem zavřena zpátky do kufru.


Prý mám debilní koníčky.


Zanedlouho už jsem čistila houby a hádala se, že tahle a taky tahle je stoprocentně
nejedlá.
Jak jsem paranoidní a ještě jsem nedávno slyšela dávný příběh o tom, jak se někdo
otrávil po jedovatkách, které nerozeznal, nebylo možné mi to vymluvit.
Ani prozatímní izolace v kůlně, než se houby podusí, mé přesvědčení nevyvrátila.

A tak jsem si na smaženici nepochutnala. I když ke stolu jsem zvaná byla.

Směla jsem pak umýt nádobí a dojet pro něco dobrého ke kávě.
Takhle ne, hoši...


Konec vegetu se nachýlil a vyrazili jsme domů.
Shodou náhod, protože to není pravidlem, zrovna zase naši jeli z Prahy proti nám.
Vezli babičku z lázní domů.

Tom, můj brácha, jel s nimi.
Jenže se cestou rozpršelo a byl by tam z mladší generace sám, a tak ho nějak napadlo,
že by někde cestou přesedl k nám a jel by zase zpátky.


Zazvonil mi telefon.
Domluvila jsem to s nim.


"Kdo to byl?" Ptali se kluci.

"To byl Tom, chce k nám přesednout, bude čekat v Miličíně.

"Můžete se někdy taky s vašima prostě jenom minout?" Nechápal Martin.

"Zdá se, že ne..." Odpověděl Zdeněk.

Ale já byla zaujatá tou náhodou, že naši jsou docela nedaleko, my vjíždíme
do Miličína a oni z druhé strany zrovna taky... Přišlo mi to jako fakt dobrá náhoda.
A nenechala jsem si svůj postřeh pro sebe.

"To je stejně dobrá náhoda, že jo? Že jsme se takhle v jednom místě potkali...
... I když teď mě napadá, že vždycky bysme se v nějakym místě potkali..."

To asi zase ty léky. Ale poklady a divoká příroda, to mě bralo vždycky.
Ovšem v kufru se cestuje docela pohodlně.
***




Smaženice


A můj veliký poklad...

Rodinné perly II

7. září 2013 v 14:00 Hlásnice (bonus pro přátele)
První arch jsme zcela zaplnili, neverending story pokračuje na novém listě...

Aneb Hlášky z rodinné kroniky



Kiki: Píšeš novej článek? Zase zážitky z chalupy?
Jane: Nebudeš to číst, co?
Kiki: Nikdo to nebude číst!
Jane: Ale na začátku píšu o tobě...
Kiki: To tomu sice trochu pomůže, ale ne moc.

později...

Kiki: Tvůj článek jsem četla do půlky, pak je to vnucování přírody a to jde mimo mě...

Kiki: Myla sis vlasy?
Jane: Nestihla jsem to.
Kiki: Tak to stíhej...

Kiki: Dane, pojď si vzít housku!
Dan: Obložená houska za dvacku, jo?
Kiki: Opovaž se komentovat, že je to drahý nebo si ji nesmíš vzít!
Což už jsi komentoval, takže nesmíš.

Kiki (poté, co J. přišel navštívit do krámu kamarád s tím, že se jde podívat na rostoucí bříško): Chceš přeložit, co ti přišel říct?
Že seš tlustá, jako prase, že to tu už o tobě koluje, tak se přišel podívat, jestli je to pravda...

Kiki (o Zuzce, která tráví dovolenou na lodi): Zuzka je na ňákym houbotu nebo co.
Martin: Myslíš hausbot nebo houbový rizoto?

Kiki: Nemáš drobný? Potřebuju dvacet korun, chci si koupit pití.
(vytáhne Janě z peněženky minci) Pade mi stačí...

Mirek: Já jsem si měl vzít radši Kiki, ty seš ze všech dětí nejmíň, jestli to taky vnímáš.
Každej si z tebe dělá jenom prdel, nikdo tě nebere vážně...

Dan: Kiki, ty na sebe začínáš kašlat.
Kiki: No a co?
Dan: Tak si aspoň ohol nohy...

Jane (odchází do billy): Takže kinder vajíčko, pití a nic víc?
Kiki: Kinder vajíčko, pití a nic míň!

Kiki (v nadsázce o tom, proč se rozhodla mít s Danem už dítě): Kdyby se do budoucna něco stalo a šli jsme od sebe, tak abych měla na něj památku...

Kiki vypráví, jak to bylo na začátku jejich vztahu. Dan patřil jiné dívce, která jednoho dne svěřila své kolegyni Kiki svůj údiv... Řekla mi: Taková holka jako ty, proč nemáš kluka? A já na to: Tak já si vezmu třeba toho tvýho... :)


Jane: Mireček byl u zubařky na vrtání a já se za něj pomodlila, ať ho to moc nebolí. A pak jsem se zeptala sama sebe, proč jsem neřekla, ať ho to nebolí vůbec...

Kiki: Ty se modlíš kurva za Mirečka? Jako modlit se za něj je v pořádku, ale ne když jde kurva do piči k zubaři!


Kiki: Normálně jsem zjistila, že mám fakt dislexii. Vynechávám písmenka, slova...

maminka: Zuzi, všímáš si, že se Jana podepisuje jako táta?
Zuzka: Táta se nepodepisoval Jana...

Jane (o nějaký blbosti): Nebudeš tomu věřit, ale já se tim vážně zabejvala.
Martin: Já tomu věřim...

Jane: Co počítáš?
Mirek: Nic...
Jane: Já myslela, že něco počítáš na prstech.
Mirek: Určitě bych to nepočítal na prstech...


Martin: Na prstech si počítám akorát když potřebuju vědět, jaký datum bude třeba ve čtvrtek.
Jane: To já taky, ale než se dopočítám, tak se do toho zamotám, a nevim ani co počítám a proč.

Kiki (znuděná): Kdyby se aspoň na fb něco dělo...

V USA:
Kiki: Vochutnej to Dane, dělej!
Dan: Nechci.
Kiki: Dělej! Já jsem taky snědla krevetu!

táta: Pomeranče tady moc levný nejsou teda...
Kiki: Tak proč je maj na SPZ?
táta: A proto by měly bejt levný?
Kiki: No jako, že jich je hodně, ne?
táta: To neznamená, že musej bejt levný.
Kiki: Brambor máš taky u nás hodně a jsou levný.
táta: A máš je na SPZ?

Poté, co si J. koupila u benzinky jablko:
Táta: Zítra jdem na kosatky! Vstup je sto dolarů.
Jane: Nejdu.
Dan: Radši sto jablek, jo?

Kiki: Můžeš si tam koupit ty přímořský plody!

Jane: Já si dám ještě před spaním sklapovačky. Nebo si půjdu zaběhat.
Vlastně už jsem běhala...
Kiki: Prosim tě, kdys běhala?
Jane: Z recepce do pokoje, ty krávo.

Kiki: Dan si taky myslel, že jsem holka do nepohody. Ale to ještě nevěděl, že mi vadí
všechno, co dělá beze mě. Já byla původně strašně tolerantní.
A pak jsem poslouchala: Ale minulý léto ti to nevadilo... Tak řikám: Loni neni letos...

Kiki: Dane, je tam zima?
Dan (z verandy): Nevim, co ti na to mám kurva říct, když tady chodim v tričku.

Jane: Já nechci jít na Harryho Potera! Nešla jsem na něj v Praze, nevim, proč bych měla tady.
Kiki: To neni kurva ten film!
Jane: A co to je?
Kiki: Tam jsou obrovský postavičky, celej ten Harryho svět!
Jane: A co kurva s tim?

Kiki (mění si vodu v pouzdu na čočky): Když už jsme u toho, tak já někdy vylejvám tu vodu takhle... Na cokoliv. Jako kam chceš, protože jí je málo a hned uschne...

Kiki: Maj tu legoland taky.
Jane: No a co?

Kiki: Vstávej! Jedeme do Bradavic!
Jane: Co by mě tam mělo zajímat, jestliže nejsem dítě?

Dan: Mireček je ten, co ti vůbec nepíše?

Dan (upozorňuje tátu): Tamhle jsou policajti, pod mostem.
Kiki: Pod jakym mostem?
Dan: Pod jakym asi, Kiki? Vidíš tady nějakej jinej, než tenhle?
Kiki: Dane, myslim, že bysme si měli zajít do poradny. Jsi na mě strašně nepříjemnej.

táta: Kiki, napiš za mě esemesku, já na to nevidim.
Kiki: Tak dělej, diktuj...
táta: Zdravíme tě z dovolený, válíme se u bazénu...
Kiki: To jsou hovna...

Kiki: Ten fotbálek mi přijde jako strašná blbost. To je jako kdybych závodně skákala panáka...

Dan: Tohle jí nesmíš řikat (narážky na zadek). Zas bude mít hysterák, proč je tak tlustá a hnusná
a já na to budu muset odpovídat...

Jane: Já mám ty vlasy hned suchý kurva.
Kiki: To je na sluníčku běžný. To neni problém Floridy, Jani...

táta: Taky je tu disneyland!
Jane: A co s tim?
Kiki: Disneylad?! Tam jste mě nikdy nevzali! To bylo pořád, až se naučim anglicky, a když jsem se konečně naučila, tak jsem byla velká...

Kiki (komentuje J. obličej): Tohleto maj ňáký ty animovaný příšerky, ty rejhy nad obočím.
Nebo počkej? Nebude to stáří? Jo vlastně tobě bude 34...

táta: Zeptej se Toma, co chce přivézt za dárek z Ameriky.
Kiki: Tati, s prominutím mě neser.

Dan (čte letištní vývěsku): Kdybych měl s sebou snowboard, tak zaplatim navíc dva tisíce.
Kiki: Proč bys měl mít snowboard?

táta: Nechcete to kuřecí?
Kiki: Tati, nikdo nechce kuřecí v osm ráno...

táta: Kiki, dej to do kabelky (navigaci).
Kiki: Tak kvůli tomuhle jsem si fakt velkou kabelku nekupovala.



Kiki (v kasínu): Potřebuju vyhrát na nájem. Mám tady dneska noční šichtu. A druhou láhev sektu.
Takže plus na úhradu toho sektu...

Zdeněk: Nechci utrácet prachy v ruletě. Pětikilo stačilo. To by bylo racio chlebů, ty vole...

Jane podává Kiki dlužený peníze.
Kiki: Nedávej mi to, já jsem teď gambler.

Kiki: Jaká barva padne?
Jane: Červená.
Kiki: Takže dávám černou.... Kurva, mělas pravdu. Vyfič, nosíš smůlu!


Jane: Tys sám kácel strom?
Martin: No proč ne?
Jane: A jaks věděl, kam bude padat?
Martin: To je fyzika, podle toho, kde vyřízneš klínek...
Jane: Nechápu...
Martin: No, když ti dám facku na tuhle tvář, tak vim, že nevysklíš tohle sklo...

Kiki: Dělám si zpíčenou inventuru. Kdyby tu aspoň někdo kradl. Takhle, jak všechno sedí,
to je nuda.

Kiki: To já, kdykoliv jsem nemocná, tak Daneček je okamžitě taky.
Hned začne, že ho taky škrábe v krku, a že ho bolí hlava a musí si jít lehnout...
Anebo to má hned horší, než já. Ale neumí to popsat.


Půlku rodiny veze táta, druhou půlku Dan, jede za ním a chce ho předjet.
Kiki: To vůbec nezkoušej.
Dan: Proč?
(Předjede ho, nechává ho daleko za sebou...)

Kiki: Počkej na něj aspoň.
Dan: Nebuzeruj mě furt.
Kiki: To neni buzerace, to je dobrá rada...


Jane: Tak pa a užij si divadlo!
Kiki: Já jdu na ples ty krávo! - Je to v pohodě, jít takhle na ples?

Dan (ze své práce realitního makléře): Pani měla jeden zub ty vole. Jenom jeden. A její dcera měla náběh na to samý, ty vole. Takový lidi mi přijdou na prohlídku...

Kiki (vypráví o svém kamarádovi a nějaké "teorii"): Testoval to na pěti lidech a vyšlo to na třech. On to jako student medicíny samozřejmě hned spočítal. Že je to prej šedesátiprocentní úspěšnost...

Mirek: A cos dělala?
Jane: Vytřela jsem. A taky jsem opravovala pračku.
Samozřejmě neúspěšně...

Jane: Proč jsi mi nevzala sýrovou omáčku? Já dycky beru sýrovou!
Kiki: Já dycky brala tohle balsamiko. A nikdys ho nejedla!

Danovi je oznámeno, že ho čeká trénink, pokud by se chtěl stát prodejcem bot známé značky.
Dan: Jakej trénink, ty vole? Co je na tom těžkýho, prodat boty?! Jsem ňákej retard???

Kiki má na pondělí objednaného kurýra, který za pár dní volá:
Prosim vás, mohl bych vám ten balík přivézt až v úterý?
Kiki: Pro mě to taky bude lepší, já totiž v pondělí nejsem doma.

Jane (s Mirkem v restauraci): Nikdo neví, co bude cítit za rok.
Mirek: Já vim.
Jane (rychle dodává, když se M. nadechuje k proslovu): Já ale vim, co budu cítit za rok!!!
Mirek: Já se chtěl zeptat, jestli máš to jídlo dobrý...

Diskuze s Kiki nad společným chatem v mobilu...
Jane: Mně by zajímalo, proč nereaguje třeba Dan.
Kiki: On to nemá zaplý. Jenom občas si to kontroluje.
Jane: A Zuzka teda asi taky, co?
Kiki: Ne, ta nás jenom ignoruje...

Martin (o článku, kde zmiňuju, že Zdeněk nevlezl do rybníka):
Tos nemohla pohanit jinýho bejvalýho?
Jane: A jakýho?
Martin: Pak jsi měla ještě Tondu... Jenže ten asi plaval o kus dál, co?

Táta (zkouší Kiki, která si popletla světové strany): Jakej je rozdíl mezi východem a západem?
Kiki: Je to úplně na druhý straně... A na západě maj víc na výběr.

Kiki (před prohlídkou bytu k pronájmu): Teď tam přijdem a tam bude nějaká myška.
Klička. Zámeček. Nebo jak se to řiká... Háček!!!

Martin (na Janu): Ty máš auto jako kráva. Takovýhle auto maj krávy...

Zdeněk: Já jsem myslel, že už je sedmýho a ono je osmýho ještě...

Martin (komentuje můj byt): Máš tu sedm kusů nábytku a šest stylů...

Jane: Je na Suchdole v bazénu sauna?
Martin: Je, ale ne v bazénu...

Kiki: Tome, půjč mi na boty!
Tom: Navštiv Provident...

Jane: Kiki tě prosí o Basketbalový zápisník. Vlastně ne, Co žere Gilberta Grapea!
Zdeněk: Tak je to v podstatě ze stejný doby...
Jane: Ale úplně jinej film...


Jane: Musej mě všichni milovat!
Zdeněk: Co bylo před třiceti lety, nebude věčně.
Jane: Musí bejt! Já jsem na to nastavená!
Zdeněk: Tak už se odstav.

Jane: Jak můžeš mít takhle sockovatej hřeben?
Kiki: Ty vole! To je limitovaná edice, ty krávo!

Kiki: Ty tvoje odličovací ubrousky nemaj úplně hladkej povrch.
Jane: Mně vyhovujou.
Kiki: Mně ne. Kupuj si jiný.

Jane (v krámu): Proč se odmalováváš?
Kiki: Já už tohle nechci.
Jane: To je včerejší?
Kiki: Já se ráno dívala na nějaký líčící videa a to pak člověka napadne, dát si fialový stíny.
A to asi neni úplně dobrý, když spal tři hodiny.

Zdeněk (když nás vzbudí rámus ze zdola): To budou možná nějaký práce na silnici.
Nebo přesněji spíš pod silnicí.

Kiki (po spočítání kasy): Napočítala jsem poprvý šest a podruhý sedm. Tak to je asi záhada korunky.

maminka: Tys snědla jenom jednu tu koblihu?
Kiki: Protože chodim na pilates, jako...

Kiki: Vidělas tu paničku, co to jako bylo? Rádoby luxusní, a přitom na to absolutně neměla!
Bundu s nepravou kožešinou a boty Gucci...
Jane: Proč by nemohla mít boty Gucci?
Kiki: Měla, ale leda z tržnice, protože pravý Gucci stojej třeba sedmdesát tisíc...

Jane: Když máte stejnou mámu, tak jsou tvý ségry vlastní!
Zdeněk: Kecáš, že je to takhle... Já je jako bral, jako vlastní, ale myslel jsem si, že jsou nevlastní...

Kiki (když prošla kolem krámu nepřítelkyně): Mám brejle, takže ona se ještě podle mě vrátí, aby se
opravdu přesvědčila, že vypadám hrozně...

Pokyn na pozvánce: Na silvestrovský mejdan se oblečte vesele!
Zuzka odepisuje: Kurva, člověk utratí tisíce za značkový hadry, aby už dál nebyl
vesele oblečen, a teď tohle...

Kiki (na mejdanu): Kde mám telefon?
Dan: Neni to jedno? Vždyť jsme všichni tady, s kym by sis mohla eventuelně psát...

Zdeněk (odnesl počítač s kabelem do obýváku a vrátil se do ložnice. Z obýváku se po chvíli ozvalo žuchnutí): To byl ještě ten kabel. Aby ses neděsila hrozivejch zvuků...

Kiki (sebere v krámu Janě chleba, co si koupila domů): Jdi dřív, ať si stihneš koupit chleba.
Já si pak s Danečkem dám s timhle chlebem vajíčka.

Kiki (v obchodě sleduje zákaznici, jak přehazuje oblečení): Co dělá?
Řekni jí, že je to strašně drahý. Ale strašně. A nezastrká tam ty cenovky, píča. Hlavně, že má hučku!


Dan: Zejtra jdu s Filipem do hospody.
Kiki: To nejdeš.
Dan: Proč?
Kiki: Protože´s mi to neřek´ předem.

Dan: Tak já nakonec nikam nejdu.
Kiki: Filip nemůže, co?
Dan: No, až zejtra. Aspoň to víš předem.
Kiki: Zejtra nikam nejdeš.
Dan: Proč?
Kiki: Mohl´s jít dneska.

Kiki: Mám chuť si něco koupit, ale vůbec nevim, co. Prostě si něco objednat a na něco se těšit...

Dan: Ty sis nahrávala tátu, jak vyprávěl?
Jane: Jo, ale aby to někdo nepochopil tak, že jsem ho chtěla diskriminovat... nebo... improvizovat...

Zuzka: Dělejte už, udělejte mámě radost a mějte dítě!
Dan: Mějte dítě vy, jste v reprodukčnim věku!
Zuzka: Ale my nemáme podmínky...
Dan: Jak nemáte podmínky? Vaše vagína je přístupná, ne?
Zuzka: Ale ne každýmu!

Kiki (rozbaluje dárky od babičky): Jé, já dostala krásnou šperkovnici!
Zuzka: Jé, já taky!
Kiki: Jé, a víno! A dokonce dvě!
Zuzka: Já taky!
maminka: A ty Janičko?
Jane: Já dostala cedník...

Zuzka (kouká znovu na svůj výjev z tradičně litého vosku): Možná je to vopravdu husa...

maminka (nemůže se dostat přes všechny dárky za stromeček zapojit světýlka do zásuvky):
Kikinko, pojď tam zalízt. Já ti budu držet nohy a ty se tam ponoříš...

Jane (v Jiříkově vidění při prvním sledování 3D televize): To lítá i na tebe?!
Zuzka: To lítá na každýho, kdo se dívá...

Kiki: K Danovi a jeho mámě chodí o Štědrym večeru lidi z ulice na večeři.
Jane: Jako cizí?
Kiki: Ne, jejich známí. Aby nebyli sami. Jako třeba Karel nebo Milan, to je pornoherec...

Zdeněk (nadává před televizí): Neměly by bejt pohádky, takhle náhodou? Dyť je vánoční
kurva čas!

Zuzka (z druhého konce stolu): Co to vedle tebe sedí za kočku?
Jane: Džinks, proč?
Zuzka: Já jenom, že cejtim teplý chlupy.
Jane: Jak cejtíš?!
Zuzka: Já mám na něm nohy...

Jane (na Zdeňka ve čtyři ráno): Vstávej, nemůžu spát!

Zdeněk: Sám sobě jsem byl svědkem, že jsem říkal ze spaní nějaký kraviny!

Kiki: Podívej, co dělá s tou drahou kožešinou, jak to válí po zemi!
Jane: Jak víš, že je drahá?
Kiki: No, tak to je norek, že jo...
Jane: Chudák! Zabili ho kvůli tomu a ona si toho absolutně neváží...
Kiki: Než se mi tu rozbrečíš, tak já jdu pro ten oběd.

Babička: A kolik že mu je?
Jane: Pětadvacet.
Babička: No tak s nim choď ven, to jo, ale domu si ho neber. Na to má ještě čas...

Martin (zahlédl u Kiki v kabelce krabičku): Ty bereš Stilnox?
Kiki: Jenom když někam letim.

Kiki (hraje během cesty z Itálie hru na mobilu): Nejde vyměnit ten řidič? Ten je úplně debilní!


Zdeněk volá pro jídlo do pizzerie a diktuje objednávku.
Z telefonu: To jste měli včera!

Dan (když Kiki vychází z baráku bez kabátu): Ty nemáš nic na sebe?
Kiki: Já mám v kambetě! (kabát v autě)

Jane: Chleba zase zplesnivěl!
Zdeněk: Tak proto je tentokrát malej... Aby nás to tak neštvalo.

Jane: Chystáte se se Zuzkou na ten ples v Opeře?
Kiki: Já nevim, jestli se tam jde. Neřekla mi, ať hubnu...

Jane: Já znám dost lidí, co to takhle maj´...
Kiki: Já taky znám. Teda, mohla bych znát, kdybych se zeptala...

Dan: Já bych si přál záclony.
Kiki: Ne! Ty co nemáme, jsou dobrý!

Jane: Co to bylo?
Zdeněk: Tvoje bota ne?
Jane: Jak moje bota?
Zdeněk: Já myslel, že ti spadla bačkora z nohy.
Jane: Jak by mi mohla spadnout bačkora z nohy, když ležim pod peřinou?
Zdeněk: Aha... Tak v tom případě to nechci vědět. Dělejme, že jsme nic neslyšeli...

Zdeněk z koupelny: Ta houba se rozpíná do neuvěřitelných tvarů... Z koule se už stává had!
Jane: Tohle mi chybí...
Zdeněk: Jak ti to může chybět, když tu pořád ještě bydlim?
Jane: Mně to chybí už předem.

Jane (poté co Zdeněk vyšel z koupelny): Jsi furt namydlenej.
Zdeněk: Ale já se spláchnul. Ale předtim jsem se hodně namydlil...

Kiki: Prej v Itálii nechala mafie někoho sežrat prasetem zaživa.
Jane: Hmm, to se prej dělá. Prase prej nenechá vůbec nic...
Kiki: Joo, to je pravda no.
Jane: A jak na to teda přišli?
Kiki: Protože to prase něco nechalo.

Kiki (v krámu): A tenhle svetr musíme vyměnit za novej. Ony si myslej, že se žmolkovatí.
Ať se jim žmolkovatí až doma, ne tady...

Kiki: Já teda nevim, ale nešla bych do obchodu, abych si koupila tři svetry pa patnáct tisíc...

Kiki (shání Danovi práci a napadlo ji Tesco): Tak Danečku, šup! Dělej zatim něco takovýho!
Dan: To nemůžu, to by mě tvůj táta měl už za úplnýho kreténa! Stačilo, když jsem řekl, že bych
dělal ve zverimexu a koukal na mě, jak na idiota.



Jane: To nevadí, žes mi ho snědl, já ti taky pořád žeru jogurty.
Zdeněk: Já vim, proto mi tak mizej.
Jane: Ale taky ti je kupuju!
Zdeněk: Já vim, proto mi tak přibývaj.

Táta na Kiki: Prej chceš jít na Vilího... (koncert R. Williamse)

Kiki (po návštěvě majitele krámu): Von se kouknul na můj pupínek, je hodně vidět?
Jane: Doufám, že se nekoukne na můj příchod...

Jane (když Kiki v zimě slintá nad novou jarní kolekcí): Ty žiješ trochu napřed, viď?
Kiki: No. Že se těšim na novou kolekci. Taky tim žiješ?
Jane: Ne.

Martin (o nábytku z dřevotřísky): Hořelo by to jenom v případě, že bys to hodila do nějaký
velký vatry. Tak by to teda shořelo. Sice neochotně...

Zdeněk: Já jsem do sedmnácti skoro nepil!
Martin: Tys neměl pít do osmnácti. A vůbec!

Jane (o pani, jíž Zdeněk pozval kdysi na sklenku): Dyť jsem ti ji odpustila!
Zdeněk: To nevypadá, když ji mám furt na talíři.
Jane: Asi ti chutná!
Zdeněk: Mně přišla k chuti jednou a ty mi ji od tý doby vaříš furt.

Jane (o dárcích): Já budu dávat jenom hezký věci. Ne drahý, ale od srdce.
Kiki: Mně dej prosim tě drahou. Vynech mě z toho svýho projektu "levný vánoce".

Zdeněk (přijímá hovor): No Janičko?
Jane: Já jen tak.
Zdeněk: Jen tak? V pět ráno?

Babička (ihned po příjezdu z nákupu hledá koupenou sponku): Kam mohla zapadnout?
Jane: To nevadí, hlavně že mám jednu. Já stejně dvě nepotřebuju.
Tu druhou jsem si koupila jenom proto, kdyby se mi jedna ztratila.

Babička: Kolik je stupňů?
Jane: Podle toho, kde je nula. Buď jsou tři, anebo osm.

Kiki (všimne si, že J.si po sobě čte článek na blogu): Ty to čteš? Aspoň někdo...

Zdeněk (probudí se): Janičko, ty už jsi vzhůru?
Jane: Já jsem vzhůru už hodinu. Byla jsem se napít, vyčůrat, pak jsem si četla zprávy na netu,
najednou ses vzbudil a dál už to znáš.

Kiki: Já se těšim, až přijde můj balíček silonek!

Zdeněk (dýchá v noci u otevřeného okna, a nahý, čerstvý vzduch): Já tady stojim a zrovna někdo musí jít
do našeho vchodu, to snad neni možný. Mně připadá, že snad bydlim v newyorskym mrakodrapu.

Kiki: Přišla Renata bílá s černou liškou?
Jane: Co že?
Kiki: To je bílá bunda. Renata. Je v tom balíku?
Jane: Žádná Renata s liškou tam neni...

Zdeněk (večer se svalil do postele): Úplně to na mě ňák padlo. Ale vůbec nevim, co.

Kiki: Tati já nejedu do Ruska k moři. Vůbec si neumim představit ruský moře...

Kiki (v krámu): Jdu dozadu. Potřebuju se na chvíli zašít. Jestli mi rozumíš.

Zdeněk: To je přesně, co mi vadí - odtaženej závěs, pokrčená záclona... nakřivo ubrus...
Teda kdybysme ho měli, tak by mi to vadilo.

Zdeněk (řve na kočku): Sáro, seš úplnej tupec!
Jane: Neřvi na ní!
Zdeněk: Já jsem to ještě nedořek´! (změkčí tón) Nikam nepůjdeš, prší tam...

Jane: Já jsem si polila polštář džusem.
Zdeněk: A co mám jako dělat? Prase.

Zuzka (jestli četla blog): Ale jo. Teda dneska jsem ho nečetla, totiž ani včera. Nebo
vlastně tenhle tejden vůbec...

Jane (na dotaz, na který den připadá výročí úmrtí tatínka): No to už se nedovíme, protože
jedinej, kdo by to věděl, jsem já a já už to nevim.

Martin (o své vztahové situaci): Já nevim, co mám dělat. A i kdybyste mi řekli,
co mám dělat, tak já to stejně neudělám.

Jane (po dlouhé pauze v sexu): Bylo to dneska jiný?
Zdeněk: Ani ne, ležela jsi úplně stejně jako vždycky...

Kiki (na Janu v obchodě): Když se tě někdo zeptá, jestli ten rozměr máme,
tak to v tom skladu nejspíš je, ale ty to nevidíš...

Zdeněk (jak se učil Anglicky): Měl jsem poučku na You are not - Jůůů, Arnold!

Zdeněk (o tomtéž): What can I do? - Vodku najdu...

Jane (obdivuje zákaznici): Ta kabelka!
Kiki: Prodej tu naši, jo!
Jane: Já bych radši koupila tu její.

Zdeněk (skládá deku): To mi řekni, jak tohle funguje! Dyť je to jenom blbej čtverec!

Jane (chtěla něco Zdeňkovi ukázat na mobilu, ale byl v jiném pokoji, pak si to
vyměnili): No a teď když ty jsi tady, tak já jsem tam...
Zdeněk: Obráceně Janičko...

Kiki (Rus v obchodě se jí ptá, kudy na vrch, jako do patra, což Kiki nepochopila): Tady nět žádný vrch!

Jane (jde v noci po tmě na wc a narazí do židle): Ty vole, to je cesta... A ještě vidim za oknem kočku a přitom jsem ji míjela...

Tom: Já si někdy najdu chlup na rameni a úplně si řikám, co to tam dělá! To má bejt na prdeli,
ne na rameni! To nemá žádnou logiku.
Martin: Jo, když už chlup, tak na prdeli.

Kiki: Nebudu vůbec nic jíst, držim přísnou dietu. Já totiž potřebuju hrozně moc zhubnout, aby mi všichni říkali,
Ty jsi tak zhubla, jaks to udělala?! A já řeknu, No hele, vůbec netušim, jim úplně normálně všechno...

Jane: Tys už snídal?
Zdeněk: Ne, jen kávu.
Jane: Tak si dej bábovku. Nebo tady mám koláček, chtěl bys ho? Dala bych ti ho...
Zdeněk: Ne, děkuju.
Jane: Nebo ti klidně pro něco skočim, jestli chceš...
Zdeněk: Janičko... vem si svůj koláček... A zacpi si s nim pusu.

Zdeněk (když Sára ráno odcházela z nové sedačky): Sára vždycky všechno pokřtí, co je nový.
Vždycky na tom stráví noc.

Martin (V obchodě s nábytkem zkoumá zlevněný rošt do postele): Co že tomu je? Poškozený výklep?
Jo že nevyklápí... Chceš po roštu, aby vyklápěl?

Jane (ukazuje Zdeňkovi fotku, kde je kreslená víla s dlouhými vlasy a vedle živá slečna s dlouhými vlasy pod zadek):
Tuhle dlouhovlásku objevila Simona Krainová na svých kástingách...
Zdeněk: A kterou z nich?

Martin (řídí auto a pořád hledá, kde je zaplý to topení..): Musim přiznat, že jsem
za tim volantem roztržitej, protože mě něco pořád hřeje na uchu.

Jane (na Martina za jízdy): Tys troubil?
Martin: Ne.
Jane: Tak kdo, za tebou nikdo neni.
Martin: Ten blbeček vedle mě.
Jane: Zdeněk?

Zdeněk: Já tady cejtim toho psa.
Jane: Protože s námi jede v autě!

Jane: Ráno se dost brzy vstává, jede se na houby!
Martin: V kolik by se asi tak mělo vstávat?
Jane: No aspoň v deset.

Martin (o kapele Kryštof): To jsou obraty jako chleba s máslem, listí v lese,
člověk vůbec neví, co mu chtěj říct.

Jane chce jít blíž k pasoucím se krávám,
Martin: Myslim, že by ses zasekla už na tom elektrickym plotě...
Jane: Já ho ani neviděla, takže máš asi pravdu.

Martin (v lese): Až někdo uvidíte ňákou rovnou, mohutnou hůl,
ze který bych si moh´udělat hůl...

Martin (na Janu): Ty se postavíš k plotně, my se vrhnem na plot, a až se
ti to u tý plotny nepovede, tak si dáme jídlo od mý mámy.

Zdeněk (jde si pro židli, kterou si chce odnést k ohni): Tady zrovna sedí kočka
na židli, kterou bych si vzal. Takže si vezmu tu, kterou bych si nevzal...

Zdeněk (v posteli s Janou): Teď ležíme úplně do Vé, jak jsme šikmo. Mohli bysme takhle
napsat slovo. Ale muselo by nás bejt víc.

Zdeněk (vzteká se nad svým dotykáčem): Janičko ten telefon je úplně v hajzlu,
mrdka mobilní... No a ještě mě vyfotí, no chápeš to?

Kiki (prohlíží katalog hodinek Swarowski): Já bych na nich ani nepoznala čas,
jak tam nejsou ty čísla. Já hlavně neumim hodiny...

Kiki Janě: Představ si, že mě na tý přehlídce posral pták! A to jsme byly pod plachtou.
Měla´s tam bejt ty, to by posral tebe.

Aranžér výloh v obchodě: Někdo vám volá Kristý...
Jane: Já jí to podám - Ale máš tam nápis NEZVEDAT!
Kiki: To je nový zboží, mně se ze začátku zdálo, že mi to číslo nějak často volá,
tak jsem si ho uložila takhle...

Kiki (školí v obchodě o nové kolekci): Musíme pro zákaznice vědět, o čem ta kolekce je.
Postisku se říká print - tenhle je jako záclona a je to styl padesátých let.
Toto je extrémně grafický, fialová a mango barva v mixu. A tohle je písková
s leopardím printem. A tyhle šaty s lurexem... Víš co je lurex?
Jane: Vim jenom co je Durex.

Zuzka (Martinovi): Já když jsem se vyspala se všema tvejma kamarádama,
tak jsem byla za kurvu...

Tom: Kdybys měla 250miliónů, tak si můžeš koupit tančící dům.
Kiki: A co bych s nim dělala?
Tom: Můžeš si v něm tančit!

Jane: Zdeněčku, ty jsi vzhůru? Já myslela, že spíš!
Zdeněk: Taky jsem myslel, že spim. A najednou koukám a něco ti řikám...

Kiki (kouká do odpadkového koše v krámu u kasy): Už po několikátý mi tam dneska spadla
nějaká potřeba!

Zedníci na chalupě žádají email pro zaslání kalkulace.
maminka: krizek tečka...
zedník: krizek nebo krize?
maminka: To zatim ne... Možná po tom vašem rozpočtu...
zedník: S takovym jménem by do toho asi ani nešel...
maminka: To byste do toho možná nešli ani vy.

maminka (po vyhnání dětí, co trhali babičce přes plot ořechy):
Ty děti potřebujou vynadat. Vždyť by je to jinak ani nebavilo.


Jane: Kiki, našla jsem ti tu naušnici!
Kiki: Ach jo!
Jane: Co je? Ty nejsi ráda?
Kiki: Ne, protože jsem si chtěla koupit novou od Swarowskiho!
Jane: Takže tuhle už nechceš?
Kiki: Ale jo, já na tamtu teď stejně nemám...

Kiki (v obchodě): Vidíš, pani má kabelku Dior. Pravou.
Jane: Hmmm
Kiki: No nauč se rozeznávat tyhle drahý kabelky, ať víš, koho si vážit.


Zdeněk: Chci, aby se nám narodila znovu Elenka. Nechci žádnýho cizího parchanta!

Žába žije!

6. září 2013 v 10:36 Zpovědnice


"Posledně jsem před odjezdem vytáhl žábu z bazénu... Byla tam ještě jedna,
ale ta se nedala. Takže čeká, až si půjdeš zaplavat a zachráníš ji,"

oznámil mi táta cestou na chalupu.

"No tak ta už se samozřejmě utopila, to je snad jasný...," přisadila si maminka
vyčítavým tónem.

Žába totiž nevydrží plavat tři dny. Možná ani dva. Potřebuje odpočinek na souši.
Takže maminky obava byla opodstatněná.
Už několikrát jsme z bazénu tahaly mrtvolky žab. A to je zakrytý.

Přesto jsem doufala, že tahle žába je držák a plave. Nějak mi na tom záleželo.

Pracovní program pro tuto chalupářskou misi zněl: Vyplenit babičce předzahrádku.

Došly jsme s mámou k závěru, že má strašně moc zákoutí s kytmama, na která
už nestačí. Má to zaplevelené a rostliny jsou i nevhodně rozmístěné, navíc ani neví,
kde jí co roste - zkrátka to chce začít znovu. A některé záhony zrušit úplně, nechat
je zarůst trávou a rozšířit tak dvorek. Bude to lepší.

Jel s námi i bráška Tom, který měl vyfasovat zahradnické kleště a prostříhat se
k chalupě. Abyste rozuměli, celou jednu zeď obrůstá nějaká popínavka.
Název má známý, ale snad pro ty léky si nevzpomenu.

Cestou jsme se stavovali u pumpy. Maminka celou dobu upozorňovala na to,
že je špinavé čelní sklo, že by chtělo umýt.
Taťka šel platit naftu a já si vyběhla koupit zmrzlinu.

"A jestli maj nějakou vodu!" Volala na mě máma z okýnka.

Popadla jsem v mrazáku Ruskou (jako bych jich neměla dost) a u kasy
se přeptala, kde mají vody.

"Venku v chlaďáku," nasměroval mě pumpař.


Vyšla jsem ven, ale chlaďák neviděla.

On tedy vylezl taky a rukou ukázal směrem za naše auto,
do kterého právě nasedal táta.

"Tak mami, támhle si jdi vybrat tu vodu!" Pobídla jsem ji, ale ona
na mě koukala jako na dementa. A stejným tónem mi řekla:

"Vodu na umytí toho skla - jsem myslela!"


Celá osádka vozu na mě zírala, včetně pumpaře, který pak sáhl
po kyblíku, že si to mám umejt.


Na chalupu jsme přijeli už za tmy, takže se šlo hned spát.
A ráno se jelo na houby.

"Na co to s sebou táhneš?" Zeptal se táta, když viděl, jak do kufru cpu detektor
a rýč.

"Vy budete hledat - a já budu hledat," pípla jsem.

Nebylo námitek, bláznům se prý neodporuje.

A tak jsme hledali. Brácha tedy ne, on se bojí do lesa. Tudíž tam nesmí.
Podle toho pořekadla. Hadů se bojí. Má nějakou fóbii. Zuzka zase z pavouků.
A já z výšek. Mimo tisíce jiného...

Hned z kraje lesa detektor hlásal nález.

Počala jsem kutat. Byla to plechovka.
A o kus dál drát. A později ještě jeden.
Tím to haslo.


Naši dorazili k autu s poloprázdnými košíky hříbků a já zase
jenom s detektorem a rýčem. Tedy se svou partou.

Po návratu do chalupy jsme začali drancovat babiččinu zahrádku.
Já to s rýčem dovedu...

Maminka mi vylíčila svou představu: "Necháme jí tu jenom ty růže,
ostatní půjde pryč. Líbilo se mi, jak jsi řekla, že babička začne nanovo."

A pak odešla dirigovat Toma. Kde a co ostříhat.
Když po dvaceti minutách nakoukla, jak si vedu, vykřikla zděšením:

"Tohle´s neměla! A tuhle taky ne!!! No a proč vyhazuješ tuhletu???!!!"

Bylo ale pozdě. Řekla jen růže, tak zbyly jen růže.
Naše maminka se vyznačuje tím, že neřekne všechno, co míní.
Jen naznačí. A my si máme domyslet všechna ta ALE.

Jenže nám to nějak nejde.

A tak jsem za chvíli slyšela další nářek, pro změnu nad Tomovou prací.


Ale ve výsledku jsme se všichni shodli, že je to takhle, z gruntu, nejlepší.
Ještě, aby nám dala za pravdu babička, která se už brzy vrátí z lázní...

Sousedi, co se na nás přišli dívat, si myslí, že bude zle.
Možná prý bude potřebovat lázně znovu.
Ale co, stejně se jí tam moc líbí.

Když jsem se nadřela dost, vzpomněla jsem si na bazén.
Hurá do plavek!

A v plavkách jsem si vzpomněla na žábu.
To tedy brzo.

Odtáhla jsem vstupní dvířka.
Byl cítit žabinec. Tak to je jasný, ta se chudák utopila a už se rozkládá.

Jenže pak jsem ji zahlédla. Žije!

Stála (nebo seděla?) na okraji bazénu, kam se jí nějakým zázrakem podařilo
vyskočit a snažila se najít východ. Muselo jí být horko, určitě se chudák pekla.
Á, tak proto ta vůně... (Žabí stehýnka, hmmm).

Upřímně řečeno, ta jsem okusila jednou jedinkrát. Je to pár let, co jsme si
se Zdeňkem na hrázi rybníku Svět chtěli dopřát tuhle luxusní pochutinu.
Velice drahá žabí stehýnka. A velice malá.
Okousali jsme ten ždibíček masa a shodli jsme se, že to vůbec nestálo za to.
Nejmíň ze všeho to stálo za skon té žáby.

Od té doby jsme zapřísáhlí žabovegetariáni.

Vraťme se do bazénu...
Odtáhla jsem střechu a ona se tak lekla, že skočila zpátky do vody.
Na podruhý už by se jí to nepovedlo, vydrápat se ven.
Určitě si to uvědomila hned po tom skoku.
Možná i zaklela.

Jenže to už jsem tam byla s podběrákem, takže se konečně dočkala
vysvobození.

Maminka neměla pravdu. Žába přežila.
I když o (žabí) chlup.

A tak doufám, že babička taky přežije, že přišla o předzahrádku.
A o ten... tenhleten...


"Kiki, jak se to jmenuje, co se to tam babičce pne? Nebo teda pnulo...," otáčím se na slečnu vedoucí.

"Nevim...," kouká na mě jak na magora (opět).

Ona byla včera na módní přehlídce a ne s námi na venkově.

"Ale Kiki, vždyť je to tak známý...,"

"Jak to mám vědět?! Nejsem žádnej zahrádkář! Špinavej od hlíny..."

***

Dnes

4. září 2013 v 14:26 DNES
Jela jsem si zkusit utrhnout jablko...

Na příští článek se můžete těšit v pátek.

Děkuji za přízeň a přeji Vám krásné dny.
***

Diskriminace vesnicí

3. září 2013 v 9:03 Zpovědnice
Diskriminuje mě vesnice. Tedy kromě jiného. Předně mě totiž
diskriminuje moje hlava. Řekla bych dokonce, že mě kolikrát
až diskvalifikuje.

Třeba o víkendu, když jsme se vraceli s našima z chalupy
a já něco před nástupem do auta položila na střechu.
Na střechu auta.

A pak už jsem si to nevyzvedla. To vím jistě.
Jenže netuším, o co šlo. Prostě si nevzpomenu.
Mám takový pocit, že to nebylo nic mého a ani žádná hloupost.
Tedy ode mě to hloupost byla, že jsem si takhle neopatrně odložila
něco důležitého... Našim zatím nic nechybí, tak čekáme, kdy začne.

Kolikrát, pro tyto mé škobrty, si připadám, jako nesvéprávná.
A okolí mě jistě nevnímá jinak.

Jenže za tím stojí ty léky! Říkám to pořád dokola všem.
A oni na to stále zapomínají.

Třikrát za sebou v práci přepočítávám kasu. V sešitě dělám
plno škrtanců, které přepisuju, aby vzápětí vznikly škrtance nové,
a tak pořád dál, dokud nepřijde Kiki a neřekne mi, kolik to je.
S definitivní platností.

Kolikrát úplně fyzicky cítím, jak mi to ta hlava nebere.

A hlava mi nebrala ani něco, co jsem spatřila na chalupě u trati.
Krásnou holku.
A když já říkám krásnou, tak to už fakt musí bejt, protože znáte to,
my ješitky jen tak někoho nepochválíme.
Znám tedy pár žen, které s tím nemají problém, ale já ho mám.
Na výjimky.
Člověk jí jeden den vysekne nějakou tu lichomejtku a ona mu další
den svede muže...
To známe, tohleto!

A tak jsem jak kočka, co si hlídá své teritorium.

Už tohle přiznat mi zřejmě dopomáhají prášky.
Možná se dokonce opět diskriminuji a ani o tom nevím.
Když tak řekněte :)

No a ona tam tak šla proti mně, ohryzávala jablko a já, s foťáčkem v ruce, ji sledovala.
Kam jako jde, protože rozhodně nebyla místní, což já tedy taky ne, ale jezdím tam
od mala a znám to tam stoprocentně líp, než ona!
A lidi tam znají mě, ne ji!

Zřejmě jsem jí nepřipadala tak zajímavá, jako ona mně,
protože se na mě ani nepodívala. Ani jednou. Podle mé teorie
by to znamenalo, že se považovala za krásnější z nás dvou.
Doufám, že mě jenom přehlédla.

Nedopátrala jsem se za celý víkend, kam šla, ani odkud přišla.
Doufala jsem celý víkend, že ji nepotkal Tonda.
A doufám, že ji tam někdy nepotká Zdeněk.
Já už ji tam tedy taky potkat nemusím.
Ale jestli tam někde je, zalezlá v nějaké chalupě, tak bych o ní
ráda měla přehled.

Její - nechci říkat krása, takže řeknu vizáž, mě diskriminuje.
Ano, cítím to tak!

A jestliže by kluci začali pálit za ní, pak by mě dokonce diskvalifikovala
a to teda nedovolím.

V chalupě jsem si hned rozčesala vlasy. Ráno jsem tomu moc nedala.
A po nějakém čase jsem si vytrhala přebytečné obočí.
Jí by se mělo zamazat...

A přitom jsem přemýšlela, jestli se mám dát vídat na poli s detektorem.
Jestli je to vůbec sexy.
Asi neni.

Jenže to bych nesměla dělat nic z toho, co mě baví. Bourat maštal,
skákat po rýči neboli kutat, ani jezdit traktorem, ani řezat křoví, což jsme
dělaly s mámou uplynulý víkend, stejně jako jsme stavěly plot...

A sousedi starousedlíci chodí kolem a dávají nám rady, když vidí,
jak se s tím trápíme.
Zřejmě si říkají, Á, pražandy se daly do díla!
To bude podívaná k popukání!

Dlužno přiznat, že nám mnohdy pomůžou.
Tuhle něco poradí, tuhle zapůjčí, přidrží, anebo
sami přiloží ruku k tomu dílu...

Ale člověk už se cítí jako ten "jiný".
Obzvlášť, když má na sobě selskou sukni a kvítí ve vlasech.

To už se nenosí ani na vsi. Ne, že by tam přímo šli s módou,
ale sekáčová romantika u nich neletí.

I ta kráska (tfuj!) si vykračovala v džínách s flitry na lemu kapes,
což teď frčí, proti děvečce v bílé, krajkové haleně, v pase stužkou svázané...

Když mě v takových staročeských outfitech vidí ségry, tak
se smějou, brácha se ptá, jestli je tu dnes maškarní, že by se
taky převlík´, a ani domorodci
si zřejmě nemyslí, že jsem v pořádku.

Přitom jsem jenom stylová a je mi krásně - takže v pořádku nejsem,
jak by řekla Zuzka...


S blížícím se podzimem se nám na zahradě začervenala jablka na stromech.
Přistoupila jsem k jedné jablůňce a vyfotila si ji.
Ani mě přitom nenapadlo, nějaké to jablíčko si utrhnout.

To až když jsme v neděli večer vyjížděli ze vrat.

"Já si tak dávno neutrhla jablko ze stromu!" Svěřila jsem se mamince.

"Tak si to příště zkusíš," řekla mi.


Já si zkusím utrhnout jablko.
A třeba při tom zahlédnu tu tamtu, jak touží cvaknout nějaký ten podzimní obrázek.
***





Kdo se má líp

2. září 2013 v 11:58 Zpovědnice
Sice jsem mluvila o zážitcích z chalupy, ale nemám jen takové.
Můj víkend totiž začal oslavou narozenin mé sestry Zuzky...

Vždycky, když ona něco slaví, pozve celou rodinu na večeři.
Když slaví kdokoliv jiný, zve nás všechny táta.

Jenže pozvánky od Zuzky jsou jiné.
Ona se totiž vyzná a nespokojí se jen tak s něčím.

Takže klasickou českou kuchyni jsme nemohli čekat.
Tím ale líp! Aspoň člověk taky okusí nějakou specialitku,
ke které by jinak nepřišel - když se stravuje doma. Anebo
po pizzeriích...

Kdo někdy sledoval "Pohlreicha", tak ví, že světovým trendem
v pohostinství jsou malé porce, zato více chodů.

Říkala jsem si tehdy u telky, že to zní dobře.
Akorát, že člověk asi utratí spousty peněz, než se nají.

Ale to dnes nemusím řešit.
Takže moderní večeře může začít!

Jako předkrm jsem si vybrala chobotničky se salátem.

"Dej si FOAGRÁÁÁ!" Nabádala mě Zuzka.

"Copak to je?" Ptala jsem se neznale.

"Luxusní kachní paštička, do toho se zamiluješ!"


Jenže já jsem už nějakou dobu zamilovaná do chobotniček.
Konkrétně od 14 let, kdy jsem je u moře jedla poprvé. A naposledy.

Když nepočítám konzervu.

Když to přinesli, užasla jsem. Na velkém talíři ležely
tři kusy chapadla. Jednoho. Šlo přitom skutečně o chobotničku, nikoliv
chobotnici.

Teď si říkám, jak divné je to slovo... chobotnice.

A salát? Tři lupínky obtočené kolem zelené olivy.

Za minutu bylo po všem.

Tak druhý chod!


Cambala. Mořská ryba, o které jsem v životě neslyšela.

Každopádně teď nám ji tady nabízí číšník ve fraku a tvrdí, že je
zaručeně čerstvá, výtečná a obrovská. Pro tři lidi.

Dala jsem si říct.
S kamarádem Martinem, který je zároveň naším rodinným přítelem,
téměř až sourozencem, jsme do "rybí" party už třetího nepřizvaly.
Pořádně se naboucháme!

Když ten předkrm jako by vlastně nebyl.
Navíc člověk celý den hladověl, jak se těšil...

Přinesli cambalu.
Opravdu velkou rybu, velikou.
Na stříbrném podnosu.

Číšník nám ji nejprve i s tím tácem šoupl pod nos.
Já popadla vidličku, že si ji jako přetáhnu na talíř,
ale on ji odtáhl.

"Já ji naporcuju sám!"


"On vám ji vykostí, víš," špitla mi Zuzka.

Teda, to je servis!
Tak paráda. Zatím jsem dopila colu a pak pozorovala toho číšníka
při práci. Obratně vytáhl páteř a strhal z ryby kůži.
Pak chvíli dlabal a už dával na talíře.

Zamrzelo mě, že daleko větší kus ryby si zase odnášel zpátky
do kuchyně. Kdo by to řekl, že tolik z ní se nejí?

Mezi mým nabroušeným rybím příborem přistála porce takřka dětská.
Martinova nevypadala vydatněji.
Ještě, že k tomu byla celkem dlouhá bageta...

Zuzka si decentně pomlaskávala nad decentní porcí čehosi
luxusního, a všimla jsem si - protože já už měla talíř dávno prázdný,
že kouše víc a dýl, než bylo nutné. Aspoň pokud jsem mohla tak
na pohled posoudit.
Zřejmě pro pocit plnosti...
Možná to je potřebný fígl k návštěvám moderní kuchyně.
Možná je to dokonce princip!

Objednala jsem si zákrm. Tedy zákusek.

Velkou porci zmrzliny zalitou karamelem.


Víte, jak vypadá miska na vajíčko na hniličku?
Taková malá, ve tvaru vajíčka...

Škoda, že se do ní nevejde ani pořádný kopeček zmrzliny...

No a ten karamel?
Tři útlé proužky někomu ukáply na talíř...

Lháři! Ryba pro tři, velká zmzrlina...

To jsme se zase najedli!

Závěrem nám bylo rozlito šapmaňské na přípitek oslavenkyni.

Zakryla jsem si dlaní sklenku, abych dala najevo, že nebudu.

Nepovažovala jsem za nutné, vysvětlovat proč.
Ostatní byli jiného názoru.

"Je na práškách," prozradila sestra číšníkovi, který mě obešel.

Pak někdo zahvízdal, ale když jsem se podívala, už jsem zahlédla
jen ruku padající od jeho spánku do klína.

"Proč si nemůže myslet, že jsem třeba těhotná?"

"To nás nenapadlo...," odvětila má tlupa.

A když se ti mladší z nás trošku napili, přišlo na přetřes
téma Kdo se má líp, zda muži, či ženy.

Já se nezapojovala, zato bedlivě naslouchala.
Vyšlo jim, že nejlíp se mají krásné ženy.
Po nich krásní muži, pak muži škaredí a nejhůř, že jsou na tom
škaredé ženy.

"Chlap nemusí rodit," byl nejčastější argument pro jejich vítězství.

Jenže ono šlo nakonec spíš o to, kdo se má hůř, než líp,
takže fakt, že nerodí, jim nakonec body ubíral.

Zrovna tak jako to, že si obecně mohou víc dovolit.
Společnost jim leccos toleruje.

Taky se nemusí bát v noci venku, můžou se klidně porvat...
S tím ale Martin nesouhlasil, protože se prý pere nerad.

Zkrátka nepřipustil ani na chvíli, že by společnost ženy
jakkoliv diskriminovala.

A tak Zuzka vytáhla argument neotřesitelný.

Totiž, že chlap, který střídá ženy, je borec. Narozdíl od ženy.

A do ticha uvedla i příklad, aby nebylo pochyb:

"Já když se vyspala se všema tvýma kámošema, tak jsem
byla za kurvu."
A bylo to.
Hůř se mají ženy.


Jelo se k našim na dort. Trochu se najíst.
A nabrat pár kil do zadku a stehen. Pokud jde o ženy.

Jenže to není diskriminace společností, nýbrž přírodou.
A pokud jde o ni, tak bych mohla vyprávět, jak jsem na vsi, coby
děvečka z Prahy znevýhodněna!

Povíme si zítra...
***