Zakázané lískáče

19. srpna 2013 v 22:17 |  Zpovědnice
Dva dny před odjezdem z chalupy jsem se vrátila z celodenního běhání po poli a po maštali hodně špinavá.
Jako prase, abych Vám to nějak přiblížila.
Bylo asi sedm, když jsem lezla do sprchy. Vyčesala kusy cementu z vlasů, umyla si je, zpoza nehtů vyklidila hlínu
a pěkně jsem se nalíčila.
Přes den přírodní žena, večer moderní.

S tím rozdílem, že moderní žena by se zřejmě pak nešla procházet po vsi s babičky mišonem.
On je to bišon, ale babička poprvé rozuměla mišon. Tak je to mišon.
A to, i když ho objednává na stříhání... Ale o tom dneska ne.

Máte slíbeno o Tondovi.

Vyšla jsem si na dvůr v krásných šatech (další selský model ze sekáče) a maminka se v záhonu opřela o rýč. Spadla jí brada. Nevěřila svým očím. Další ustálená rčení mě teď nenapadají.

"Kam sis vyrazila?"

"Po vsi..." usmála jsem se.

"Vzala sis prášeček?" Zkusila mě.

Jenže vzala. Takže tím to nebylo. Bylo to možná právě proto...


U babičky jsem si vypůjčila Bobajzlíka a a šli jsme.

Neměla jsem v plánu k němu jít. K Tondovi.
Jenom to tak náhodou vyšlo, že jsme šli kolem...

Když se ta náhoda opakovala během půlhodiny po třetí, přinesla své ovoce.
Já jsem dnes samé ustálené rčení...
Tonda mě zahlídl ze dvora a vyšel za mnou ven.
Konečně!

"Jdem náhodou kolem...," lhala jsem.

A zanedlouho už jsem byla vedena k louce u lesa, dlužno podotknout, že na vlastní žádost,
kde pase koně.
A ovce. Má jich už asi šest, jak mi ukazoval. A navíc králíků jsem si všimla. A psa velkýho.
Vlčáka, co nemá rád mišony, podle toho, jak u tý boudy řádil.

"A tady pěstuju zeleninu, nestíhám to plejt," vysvětloval mi cestou kolem svého oploceného pozemku.

Navíc měl jenom kraťasy, takže vynikla jeho úplně zarostlá hruď. Neholí si ji.
Taky jenom tak podotýkám...

"Chceš se svézt?" Poplácal klisnu po hřbetě.

No tos uhod´...
To by máma koukala, kdyby mě viděla z okna, jak cválám na koni.


"Děkuju, ale ne," odmítla jsem tu lákavou nabídku.

"Je strašně hodná, vozim na ní děti, tak se neboj...," chlácholil mě a dál mi držel otevřenou branku,
abych mohla za nimi.

"Nebojim, jenom nechci...," vymlouvala jsem se a doufala, že mě nebude dál lámat a ta vrátka za sebou zavře.

Je mi záhadou, že on na tom podle všeho umí. Moje ségra chodí na kurzy jezdectví
a vím, že nemohla jezdit hned.
A Tonda rozhodně na kurzu nebyl. To by se vědělo.
Takže to má zřejmě v krvi.

A voní vesnicí...
Aspoň čuchnout!


"A co tady ty provádíš?"

"Já? No... tak plavu v bazénu...," nadechla jsem se k dalšímu výčtu svých činností,
jako je kutání, malování v maštali a jízda na traktoru, ale zarazila jsem se.

Jak obhájit touhu po řízení traktoru a zůstat přitom sexy?
To se k tomu snad jedině svlíknout...

"...A ještě hledám poklady," klesla jsem hlasem.

Asi myslel, že kecám, anebo že se jedná o nějaký slovní obrat, kterým se ho snažím
setřást. Něco jako, že se moc ptá nebo tak.
A tak se dál neptal.

Zato já měla jistou otázečku...

"Proč´s nebyl na hasičích?"

"Protože mám hodně povinností," rozhodil rukama nad svou květenou a zvířenou.

"A byl jsem do sedmi v práci...," dodal a pak mě pozval na kafe.

Ze slušnosti (a kvůli mišonovi omotanému kolem sloupu) jsem odmítla.
Ne proto, že kafe nepiju.

"Já kafe nepiju, ale děkuju... my už půjdem - až ho odmotám, nebudem tě zdržovat..."


"Tak se někdy ozvi, až tu zase budeš, někam vyrazíme...," padl návrh. Slušnej.

A to bylo právě to.
On mě k tomu kafi nepřemlouvá, neříká, že nezdržuju, je prostě jenom slušnej!

Tak jsme šli zas domů.


U chalupy postávala máma s babičkou a řešily polámaný plot.
Jen slovně tedy.

V tom se kolem nás prohnala banda místních dětí na kolech, které si to mířily
rovnou k babičky ořechům. Jelikož je ten strom zasazen tak blbě, že své plody
nabízí těm za plotem, ne nám uvnitř, každoročně z ořechů nemáme nic.

Lidi už si zvykli a jezdí tam na ně.

Loni dokonce jedna paní povídala - a to není řečnický obrat, že jede na ořechy.
A to babičce, která se tam poblíž rejpala v záhonu.

Nezmohla se na slovo, jen kývla.

No a teď tam ty děti...
Kola pohodily na cestu a už škubaly.

Máma s babičkou ztuhly.

"To snad ne, že to budou rvát takhle před náma...," procedila máma mezi zuby
a byla k nezadržení.

Asi tak, jako když jsem překopla ten kabel...

A už se za nimi hnala: "Tak to by stačilo, ne?!"

"A je to vaše?" Přidala se babička, která cítila ve své dceři oporu.
Asi tak, jako když její mišon na někoho štěká - stojí-li mu za zády jeho kámoš Béďa.

Děti toho hned nechaly a odjely.


"Nemusely jste na ně tak zhurta, pro pár ořechů," zastala jsem se jich.

"Nevzala sis moc prášků?" Zeptala se mě babička.
A maminka dodala:
"Ty děti potřebujou vynadat, vždyť by je to jinak ani nebavilo!"

Na chvíli jsem se zamyslela, o co tu vlastně šlo...

O zakázané ovoce? (Opět hříčka.)

To znám...


Další den jsem zjistila, že na toho Tondu tondovatýho pořád myslím.
Aniž vlastně tuším proč.

Poskládala jsem si střípky toho, co se mi o něm kdy doneslo a toho, co o něm sama vím.

Po noční spí čtyři hodiny. Pak musí nakrmit zvěř a starat se o syna. Je na něj sám, jak už víte.
Sám mu vaří, pere...
Nebolí ho škrábnutí. Nebojí se koně. Asi ani vlka.

Pak jsem si uvědomila, že jenom myšlenky na něj, mi pomáhají - prostě pomáhají.
Podobně jako plavání nebo kutání.

Vzala jsem do ruky telefon, a že mu napíšu.

Co vymyslet? Nemusí to bejt moc inteligentní, hlavně úderný.

Naši říkali, že nedávno, když jim něco chtěl, přijel na koni.
Ne do Prahy, jenom k jejich chalupě...

Vidět ho tak na tom koni... Ještě si ty představy trochu rozrajcovat...

"Jestli se dneska chystas provetrat kobylku, tak bych docela rada videla, jak na ni
umis jezdit." Vyťukala jsem do mobilu.

Ne... jinak.

"Nechces prijet k nam na koni?"

Až mi z toho vzešla úderná, ne moc inteligentní, zato nepatřičně zoufalá prosba:

"Prijed na koni! Jana."


Smazala jsem to.

Představila jsem si, co by na to asi tak řekl. A hlavně, co kdyby fakt přijel...

A nebo třeba taková máma, kdybych to například nějakým nedopatřením odeslala jí.
Což se mi sem tam stane.

To by byl zase telefonát do Prahy...
To by se Zuzanka za břicho popadala.

Nic naplat, budu muset vymyslet něco lepšího.
(Možná, až zaberou léky).


Maminka dostala bezva nápad. Že mě zaveze někam do polí a pak pro mě zase přijede.
To se asi poto, ne?
To snad tak leda po platíčku prášků...

A tak to vyřešil kompromis. Počká v autě.
Natolik jsem ji tím nápadem zblbla, že jí to připadalo lepší, než jít se mnou hledat.


Protože to, co jsem tam v tom dalekém poli našla, bylo něco velkýho!
Kromě ohromnýho kusu pluhu, odpadlýho z nějakýho traktoru,
taky zprávu od Tondy v telefonu.


Hmm...
Jak to bylo s těmi dětmi? Že by je to trhání přes cizí plot nebavilo, kdyby směly?
A že je o tom taky ustálené rčení, končí o Tondovi moje tajné snění...
***



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Monika | 19. srpna 2013 v 22:39 | Reagovat

Opět nádherné čtení na dobrou noc. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.