Nálezy beze ztrát

21. srpna 2013 v 15:06 |  ZPOVĚDNICE
Víte, proč jsem Vás nechala čekat?
Protože jsem se chtěla pořádně vyspat. Což se mi stejně nepovedlo, takže mám podezření,
že mám poruchu spánku. Anebo je to nežádoucí účinek těch prášků. Kdybych měla
ten příbalovej leták, zřejmě bych se tam dočetla věci...



Už jsem se s Vámi podělila o svou velkou radost z detektoru.
I o své první nálezy v podobě starých hřebíků a nějakých nesmyslů opadaných z traktoru,
ale vůbec jsem nečekala, jaký tenhle můj dárek všech dárků spustí v rodině zájem
o vyzkoušení.
Že žádný...

Nejdřív jsem myslela, že mě budou přemlouvat. Tak jsem se s ním proháněla po zahradě,
a kdykoliv pískotem oznamoval nález, provokativně jsem se ohlédla, co to s nimi dělá.
Asi tušíte, že nic.

Zuzky pohled byl nejhorší. Už jsem Vám ho jednou popisovala, dokáže se na člověka
podívat tak, že ten si okamžitě připadá jako retardovaný.

Mívá ovšem chvíle, kdy se s ní vyjít dá. Kdy se nějak zapomene a zkouší i takové věci,
které vůbec zkusit netoužila.
Myslím, že kdybych třeba jednoho dne začala po dvoře skákat v pytli, tak by se za určitých
okolností dala na chvilku strhnout a vzala by si svůj. Kdybych jí ho tam předem připravila...

Většinou takhle tvárná bývá, když má dobrou náladu, překvapivě.

A toho rána náladu evidentně měla. A taky jistou dávku hledačského štěstí...

V zoufalé snaze, aby už konečně zatoužila ten detektor si vyzkoušet, dala jsem jí ho podržet.
Že nesu hodně věcí, ať mi ho vezme - je lehoučký...

Šly jsme z chalupy našich do té babiččiny. Je to opravdu kousek a jde se polní cestou.
A jak tam jdeme, slyším nějaké zapískání. Zapla ho!

A hned má! Poklady berou!
Začala rejdit detekční cívkou (tak se tomu říká) v trávníku. A pořád to pískalo.
Je to tam.

A jelikož jsem měla už nastaveno na větší záležitosti, než je hřebík, či víčko, bylo se nač těšit.
Nevím, jestli jsem se náhodou netěšila sama, ale až si z hlíny vytáhne svůj první poklad, už to nedá z ruky.

"Hlídej to místo, běžím pro rejč!" Křikla jsem a pelášila zpátky do chalupy.

Ten její pohled v zádech jsem se snažila nevnímat. Vím, že tam byl.

"Tak kde to přesně je?" Požádala jsem ji, ať ještě jednou upřesní bod nálezu.

Dvakrát detektorem pohladila trávník a pak se omluvila, detektor opřela o strom,
rozepla džíny a stáhla si je ke kotníkům. Z nohavice jí vylétla včela.

Koukala jsem na ni, skoro jsem zapomněla, že mám pod rýčem poklad.
Takhle to maj´klikaři.

Omluvně se na mě usmála a pak mě sladce pobídla:

"Tak budem kopat?"

Zaryla jsem poprvé a už jsem něco viděla. Ale co to? Kolečko? Navíc gumové?
To přece nemůže být ono...

Tak jsem zaryla hlouběji a bylo tam další. Jenže nešlo vyndat.
Po chvíli opatrného lomcování jsem se ho rozhodla raději podebrat tím rýčem.
I s hlínou jsem ho nadzvedla a nastavila Zuzce.
Ta vzala za kolečko a vytáhla staré, zrezivělé autíčko.

Zase jsem koukala. Jak může mít někdo takovou kliku?!
Nejen že ji nepíchne včela v těsných džínách, ale ještě najde takovou parádu!

Nutno podotknout, že jí to jako úplná paráda nepřipadalo, ale tím hůř!
Prostě najde něco, co bych ráda našla já, a nechá ji to úplně chladnou.
Zkusila to, ale teď už jde obědvat...

Já jsem si autíčko očistila z nejhoršího. Strach, že si ho bude chtít nechat,
se ukázal jako lichý, tak je moje. Můj první opravdový nález, který dovedu identifikovat.
Můj!!!!!!


Nevím, jestli se nebudu opakovat, ale maminka mě jednoho večera odvezla do pole za vesnici.
Na mé naléhání. Prý mě tam nechá a až zavolám, tak si pro mě přijede.
Prostě se asi zbláznila...
Nabídla jsem jí svůj prášek, který odmítla s tím, že tedy počká v autě.

Podmínkou bylo, že nebudu kutat dlouho. Ona tomu tak hezky říká...
Kdybych měla spočítat, kolikrát jsem si během pobytu na chalupě se svou rodinou připadala
jako dement, jedna ruka by nestačila. To tak možná na jeden den.

Od auta jsem utíkala s rýčem a detektorem do polí...
Je tam uprostřed takový travnatý ostrůvek a je jich tam víc, ale holt jsem si musela vybrat jeden.

Nemyslím, že jsem vybrala správně, ale tak už to mívám.
Detektor se rozezněl vzápětí. Celá rozrušená jsem začala skákat po rýči.
Už to skoro mám, už to tahám...

Byl to ostnaný drát a roztrhl mi lněné kalhoty.
Len je na léto nejpříjemnější materiál, jak říkáme svým zákaznicím.
Ovšem tohle bylo nepříjemné.

Kdoví, jak to tam hnilo dlouho. Doufám, že mi neteče krev!
Už vidím ten titulek v rubrice kuriozit, která zatím neexistuje...
Škrábla se drátem a dostala tetanus. Anebo rovnou mor.
(Oni by samozřejmě věděli co, já už ne...).

Pod tíhou paranoidních myšlenek jsem ještě chvíli kutala dál.
A pak jsem přes to zorané pole nesla k autu nejen detektor a rýč,
ale ještě tři kusy železa. Těžké kusy. Až mě napadlo, že tam ten rýč
snad nechám.

Maminka z toho kombajnového podvozku radost neměla. Odmítala ho vzít do auta.
Kdyby se tedy vešel. Fakt, že ne, jí náramně vyhovoval, a tak jsem to tam musela nechat.

To bych to Zuzce natřela. Kam se hrabe s autíčkem, kdybych já přivezla kombajn!

V některých chvílích jsem měla pocit, že se mé oblíbené aktivity prolínají.
Práce s detektorem končí v momentně nálezu kombajnu - a už bych do něj nasedla a jela domů...
Kdyby byl celý.

Zkrátka, sféra mých zálib se letos rozrostla do podivných mezí.

A dalšího dne jsem slavila narozeniny. Zdeněk mě vzbudil připomenutím, že jsem dosáhla Kristových let.
Ale já tomu číslu nemohla uvěřit, ani když jsem ho viděla na dortu.
Nespletli se náhodou? Ne 13? Ne 23? Ne 3? :)

Jako nejstarší ze svých sourozenců - teď vůbec nevím, co chci říct.
...si vůbec nepřipadám. Všem bude tak kolem čtyřicítky, jenom Kiki je tolik, kolik jí je. Řekla bych.

A přálo se mi. Lístky na Shakespearovské slavnosti. První řada!
Než Kiki přiskočila a lístky mi vyměnila za řadu desátou. Prý jdou s Danem taky.

A jde celá rodina. Všichni do první. Já se Zdeňkem budem vzadu, ale třeba taky něco uvidíme...

Druhý mi přál táta. Jeho dárek byl originální. Pomůže mi zrekonstruovat auto.
Za ta dlouhá tři léta, co s ním jezdím, to věru nutně potřebuje. Promáčklé dveře a urvané,
páskou přilepené zrcátko, nejsou tím nejhorším.
Někdo mi ukradl katalyzátor - hned tu noc, co ve zprávách hlásily podrobný návod, jak ho odmontovat.
A tuhle, při otáčení se na poli (aniž bych si myslela, že jedu traktorem), jsem si zřejmě urvala výfuk.
Zkrátka tam najednou není.

A tak zase brzy bude...

Maminka mi dala peníze a napsala krásný dopis.
Stálo v něm zamyšlení o mně, jako o slabém článku rodiny, kterému se proto musí pomáhat
a chránit ho.
Fakt mi nejsou tři?

Na druhé straně milého dopisu byla nějaká barevná čmáranice.
Od Elenky!

Maminka prý sáhla do šuplíku pro papír, a až když psala, všimla si, že už na něj někdo kdysi psal...

Tak mi popřála i Elenečka.

A pak mi podala ruku Zuzka. Pronesla své přání a předala cosi v průhledných deskách.
Nějaký sranda certifikát, ne?

Ne...

Kurz tvůrčího psaní?!

Teda!
Kdyby začínal hned zítra, tak jsem byla ochotná z chalupy okamžitě odjet. A detektor tam klidně nechat.
I autíčko. I na traktor zapomenout. (I na Tondu - aniž bych chtěla provokovat :) )

Jenže až v září. Tak to si budu ještě chvíli kutat...

Každopádně tenhle dárek se slečně klikařce povedl.
Nález autíčka odpuštěn.

A pak se jedlo, pilo, hodovalo - jak to tak na oslavách bývá.
Jako poslední vešel do dveří strejda. Zamířil ke mně a natáhl přes hlavu něco na krk.

"Vyřezal jsem ti strašidýlko," zasmál se.

On rád pracuje se dřevem, ale tohle je jeho první šperk. Teď tedy můj.

"Bude tě chránit, nos ho pořád," udělil mi instrukce a Vám už je jasné, proč v noci tak špatně spím...

Ono je na kožené šňůrce. Sundat ho nemůžu. To chápeme.
Ale uškrtit se tou šňůrkou v noci můžu - to jsem jednou četla takový případ.
V rubrice kuriozit, když ji pro někoho výjimečně otevřeli.

A tak si tu zpropadenou šňůrku pořád hlídám, furt ji urovnávám, lovím pod košilí...
Někdy vyndám strašidýlko z pod zad, jindy z pod brady, no nevyspím se.
Budu muset poprosit strejdu, aby ten návod k použití trochu poupravil.
Paranoici holt potřebují letáky na míru.
***


Staré autíčko - moje


Budu lepší!


(Ne)spím se strašidlem
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 panta | 21. srpna 2013 v 15:15 | Reagovat

Tondi sis neodpustila vid? :-)

2 Kiki | 21. srpna 2013 v 16:06 | Reagovat

:D janicko:D ja se tak zasmala,prej Kiki mi je hned vymenila za listky do rady desate... Kez by! Jsou do rady 15nacte!:D ale ja si tam vazne pujdu sednout,nam to nevadi!:)  a ten dopis,ze ti maminka psala,to je krasny!!!!! Ta maluvka od Elenky,to je opravdu nadherny! Milacek,chtela ti taky poprat a neco dat!

A na zaver,velmi me pobavila Zuzcina prihoda se vcelou... To je fakt klikar,to nechapu! Ty bys to stesti nemela,tobe by se tam ta vcela zrovna v tu chvili rozmnozía pri tvy klice:)))

3 Monika | 21. srpna 2013 v 17:45 | Reagovat

Janičce se do 10 řady nelíbilo, tak teď bude v 15 :-D  :-D  :-D super dodatek od Kiki. Jinak krásný článek, krásné zážitky a dodatečně Janičko, všechno nejlepší k těm narozeninám (mimochodem je mi úplně stejně, ale zas se utěšuji, že až tam bude 44 bude to horší :-D )

4 Marie | 21. srpna 2013 v 20:24 | Reagovat

No krásný dárky,nádherný úlovky a super napsaný.A to jako,že od září budeš psát ještě líp než doteď?No mě to klidně stačí i takhle,ale mám radost,že ty máš radost! ! !Tak držím palce,ať jseš nejlepší a to ty jseš to mi věř.

5 renuška | Web | 21. srpna 2013 v 20:59 | Reagovat

A tak tedy všechno nejlepší, Jani. Jen nevím, jestli jsme toho nedostali my, čtenáři, víc než Ty. Protože Tvé příběhy a povídání jsou úžasným dárkem, který vždy potěší.

PS: Ten detektor už jsem si vyseznamovala a mám takový pocit, že bude asi pod stromečkem ... :-D

6 Veronika | E-mail | 21. srpna 2013 v 21:05 | Reagovat

Až takové autíčko??!!!! Já si hned představovala malé, třeba "angličáka" :-P
A všechno nejlepší :-)

7 Daniela | 22. srpna 2013 v 20:02 | Reagovat

Už dlouho jsem nenečla tak super články, jako jsou tady (a že blog prolézám pravidelně)! :-) Našla jsem vás teprve před pár dny, ale opravdu moc ráda se sem budu vracet. :-) Dodatečně všechno nejlepší a držím vám palce!!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.