Exotova exotika

15. srpna 2013 v 19:07 |  ZPOVĚDNICE
Aneb Čtení na víkend...


Zdravím všechny své věrné i nevěrné čtenáře :)

Ne, že by léky už úplně fungovaly a byla bych v (relativní) pohodě...
Ale to zřejmě poznáte samy...
Budu Vám totiž vyprávět, jak jsem se měla v uplynulých dvou týdnech
na chalupě, kam jsem utekla relaxovat. Anebo čekat, až bude nějaký relax
vůbec možný. Prostě přečkávat v bezpečí svého nejmilejšího místa pod sluncem...

Zpočátku šlo skutečně o přežívání. Ráno lék na úzkost, večer na depresi.
Každou chvíli pláč a vnitřní zmatek a neklid z celého života.
Pocit, že zešílím. Anebo že už se tak stalo.
Depresivní úvahy - kdo jsme, proč jsme, kde je Elenka...
A jak to vlastně všechno je.

Ty pilulky proti úzkosti jsem měla naordinovány tři denně. Jenže jsou návykové
a mají také jistě své nežádoucí účinky (nevím jaké, protože mi sebrali příbalový leták),
a tak jsem užívala jeden po ránu a na večer už jsem se zase trápila.
Udělala jsem si takový kompromis - chvíli bude trpět tělo, chvíli duše.
Vy víte, že jsem paranoidní, no a tenhle můj defekt se pořádně vystupňoval...

Každou noc jsem se budila v jednu. Později ve dvě, pak ve tři - skutečně!
A došlo to prozatím na čtvrtou. To už jde. Aspoň pár hodin spánku v kuse,
to tělo potřebuje...

Moje nálady se počaly střídat, proměňovat. Chvíli zle a pak zase, jak když mi
někdo dobije baterky. Ale kapánek to přežene...

Konečně jsem se pustila do práce - chtěla jsem to udělat, co začalo léto.
Ze staré maštale, kde dřív chovali dobytek, vybudovat vinný sklípek.
A je jedno, že nejsme vinaři a že já na ty prášky nemůžu...
Jde o to budování. A pamatuju si, že jsem měla dojem, že by se něco takového
na chalupě hodilo, když mi bylo ještě dobře. Toho je potřeba se držet.

Protože teď funguju trochu jako robot. Jedu podle svých návyků, vím, jak to u nás
chodí, co kdo rád a co mám obvykle ráda já...
Pokud jde o to, co se dělá a co nedělá, v tom trochu tápu.
Myslím tím takové ty zavedené konvence. A nějaký ten instinkt, co člověku nedovolí
nehledět na mínění ostatních.

Ovšem ne ze vzdoru, jako puberťák, ale z handicapu, kdy to jednomu prostě nějak uniká...

Byla každoroční hasičská soutěž na louce proti babiččině chalupě.
Poprvé jsem na ni koukala sama, bez Elenky.
Zpoza plotu jen.
A dění na trávníku jsem pro ni komentovala. Co děti vyvádí a že to letos stejně za moc nestojí...

Tak jsem si radši hleděla své maštale.
Vytahat všechen nábytek a krámy, co se tam za třicet let nahromadily.
Zrušit dědečkovu dílnu. Žádala jsem ho tam nahoru o prominutí. A o svolení.

A snad abych taky promluvila s živými, vzal mě na večer táta na tu louku.
Už bylo po soutěži, samozřejmě, už se jen pilo a veselilo.
Můj dávný kamarád, co točil pivo, nás pohostil jako čestné hosty. A pak ke mně přisedl,
abychom si zase po roce popovídali.
Loni jsem při tom tradičním rozprávění s místními držela na ruce Elenku.
O ní jsme mluvili především.
A o tom, že se necítím dobře - a proto k nim nejspíš nepřijdu na noční párty u bazénu...

Ani Tonda tady letos nesedí, letos to skutečně stojí za prd.

Vy víte, že Tonda má pomněnkově modrý oči a vídáme se jednou, dvakrát za rok,
naposled loni, když Elenku pozval na ovečky, co je dostal namísto gáže...
Psala jsem Vám, že letos mu někdo pro změnu zaplatil koněm.
A mně Vám to zavonělo takovou exotikou, že moře, co přišlo na pohlednici od ségry,
nelákalo víc.

Jenže tu nebyl.
Kolem mě se proháněly děti z jeho příbuzenstva.
Táta byl zabraný do hovoru se sousedem, tak jsem se jich rychle a tajně zeptala.
Na strejdu...

A prý ještě nepřijel z práce.

Od té chvíle jsem pohledem kontrolovala každé auto, co projelo kolem.

"Jani, já si někdy vzpomenu na babičku, jak vás měla ráda," otočil se na mě najednou ten soused,
"jak jste za ní chodily a dělaly jí společnost, když jsem byl na vojně...".

Nikdy jsme se spolu nebavily, nikdy.
A já mu dosud vykala a vždycky jen v pozdravu.

On je tak o deset až dvanáct let starší, typuju. A vždycky mi říkal "ahoj", ale až po mém
"dobrý den".

"My ji chodily rozveselovat, protože plakala, že už se tě nedočká," řekla jsem mu.

Usmál se. Asi mu došlo, že jsem dávno velká holka. Stejně, jako mně.

Jeho babička dávno zemřela, navštěvovaly jsme ji se ségrou jako školačky.
A dočkala se ho.

Zato já se nedočkala Tondy, než se táta zvedl, že jdem domů.

Tak jsem skočila do bazénu, abych přebytečný elán vyplavala. Na spánek to totiž
ještě nebylo, ale na noční párty zatím taky ne.

Plavala jsem často. Aspoň dvakrát denně.
Plavání je jediný sport, který i vyhledám, ne jen využiju, když je k němu možnost.
A od rána zas do práce...
Dva dny jsem stěhovala krámy na dvůr.
Další dva dny jsem škrábala zeď.
Než jsem přišla na to, že by ty odhalený kameny byly možná pěknější...
Dva dny jsem mlátila kladivem do zdi...

Někdy jsem se natolik vyřídila, že jsem s sebou flákla do trávy a jenom byla.
Na dlaních puchýře a noční bolest v rameni. Ke všemu.
Ovšem kéž by mě "trápilo" jenom to!

Maminka s babičkou, když se sem tam zašly podívat, jak v zednických pracech
pokračuju - protože já už i maltu rozdělala a sama si ji podle návodu namíchala,
abych zacelila díry po vytlučených spárech, nestačily se divit. Ne tomu, jak mi to jde, ony nechápaly, proč to vlastně vůbec dělám...

V tu chvíli bych taky nedovedla říct.
Jenom vím, že při stavbě zdi se žal krásně vstřebá...

Babička se bála, abych jí tu část chalupy celou nestrhla.
Nemohla se na to dívat, jak tam kutám. A možná se nedalo dívat ani na mě,
protože jsem z bezpečnostních důvodů měla ochranný kryt obličeje a navíc ještě roušku.
Tu kvůli prachu. Přecejen pracuju s plesnivou zdí...

A tak odjely na nákupy a svého exota (mě) nechaly řádit.
Za hodinu jsem jim byla otevřít vrata a za nimi stál Zdeněk.
Nečekaně a na úplnou chviličku za mnou přijel.
Zůstala jsem koukat - ten den měl být na opačném konci Čech u rodičů.
Navíc byl po noční a bylo sotva poledne...

Přijel vlakem a máma ho vyzvedla na nádraží.
Aby mi předal dárek k narozeninám. Prý by to nepočkalo.

DETEKTOR!!!

Splnil mi sen, zaplnil program mých dalších dní na venkově, vypil kafe a zase jel.
Měl před sebou dlouhou cestu...

A já? Hurá hledat!

Od té doby jsem s maštalí moc nepohnula.
Zato těch pokladů, kolik jsem našla...

Babičce jsem rozryla zahradu. I dvorek. Zrovna tak našim.
A pole, co maj za barákem, taky.
Co já jsem se naryla děr a vytahala ze země hřebíků a pivních víček,
než jsem z návodu vyčetla, že se ta věcička dá nastavit i jinak...

Babička i máma, s nimiž jsem na chalupě pobývala, proti mému
rytí vůbec nic nenamítaly. Bylo mi to divné, obvykle si na trávníku docela
zakládají. (Jak si tak vzpomínám).
Když jsme u toho, dost mě překvapilo už to, že jsem směla zrušit maštal.
Zkrátka jsem se ve své tlupě setkávala s maximální vstřícností.

Tak si zas takhle jednou u chalupy skáču po rýči, vytáhnu drn trávy a co nevidím.
Nějaký drát... Překoplý. Mnou.

Že by elektrika?

Maminka uvnitř telefonovala, a tak jsem se nepozorovaně vkradla a zkusila
vypínač. Světla svítí. Přesto to asi něčemu sloužilo...

"Maminko?!" Zavolala jsem ji opatrně.

"Ano Janinko?" Odvětila zlehka, (protože jsem duševně chorá).

"Něco jsem asi překopla..."

"Co že?!" Vykřikla a běžela ven.

A pak nějak na chvíli zapomněla na můj stav a začala mi nadávat.
Prý je to čerpadlo nebo co.
Naštěstí se později ukázalo, že ho nikdo nepoužívá, a tak mi bylo odpuštěno.
Musela jsem ale slíbit, že u chalupy už kopat nebudu.
Což mi nedělalo problém, měla jsem tam hotovo...

A protože dál, než na zahradu, si sama netroufám, měla jsem hotovo úplně.
Pro tentokrát. A tak jsem se vrátila zpátky do sklípku...
Čekala mě tam nepříjemná práce.
Celý prostor vystříkat Savem.

Rouška, plexisklo přes obličej a rukavice byly samozřejmostí.
Tak jsem se do toho dala a vystříkala během čtvrt hodiny celé balení.
Pak jsem vylezla a jako když mě praští.

Nepříjemno v nose při nádechu sputilo další vlnu mé paranoi.
Otrávila jsem se.
Začala se mi motat hlava.
Posadila jsem se do trávy a zavolala mámě.

"Zhluboka se vydejchej, to přejde Janičko, hlavně se uklidni... Víš co, já za tebou jdu!"

Má to jen ob chalupu a přesto deset minut nic.
Člověk se tady dusí...

Tak jsem se sebrala a šla za ní sama.

"JAU!!!"

Odkopla jsem pantofli a z ní vylétla včela. Zadek mi nechala v nártu.

Sedla jsem si před mámy vrata, kam jsem stačila dojít, a že si to žihadlo vyndám.
Maminka zrovna brala za kliku, když mě tam uviděla.
Začala se smát, že jsem se přemístila "umírat" blíž k ní.

Když jsem jí pověděla, co se mi cestou stalo, pobavilo ji to ještě víc.
Sice mě ošetřila a poskytla první pomoc, ale pak večer, když už jsem byla ve stabilizovaném stavu, jsem slyšela, jak to vypráví do telefonu Zuzce...

"Představ si, ona překopla elektriku... no ještě, že to nebylo pod proudem... No tim detektorem!
Celý nám to tu rozryla... I babičce... A pak se přiotrávila savem, protože si nepřečetla návod a stříkala to kolem sebe dvacet minut... Protože jsme jí prej návody zakázali... A když mi to běžela říct,
tak jí ještě ke všemu štípla včela!" Rozesmála se maminka znovu při té vzpomínce a zdálo se,
že se na můj účet obě královsky baví.

Člověku by dotyčnej připadal jako exot, když to takhle slyší vyprávět...

A mně pořád, jako by unikaly souvislosti. Cítím se a vnímám svět všelijak.

Další den, jeden z posledních tam, si babička pozvala souseda s traktorem, aby jí
za pomoci lana a síly stroje vytrhal pár vzrostlých keřů.

A ty že potom naložíme a on je na valníku odveze někam do lesa.
Pojede přes celou vesnici a ještě kus dál.
Kdyby mě tak vzal s sebou...
Pomohla bych mu to vyházet, to by se mu mohlo hodit - je to pán v letech.

"Janičko, vezmi si prášek a běž si kutat," radila maminka, když jsem jí svůj nápad špitla.

Přesto se za mě, když soused pomalu nasedal, přimluvila: "Vzal byste ji s sebou na projížďku?"

"To víte, že vzal, Jani, nasedej!" Zavelel. A přitom sám zatím nenased´.
A to by, jako řidič teda, měl udělat první...

Jenže řídit jsem měla já. A netvářil se, že by žertoval.

Maminka s přihlížející babičkou se hroutily, ať se neopovažuju za ten volant sednout,
že jsem na práškách, volali, div že to nedaly do místního rozhlasu, ale stejně to byla hotová
věc.
Tak jsem si řekla, proč ne?!

On přisedl na dřevěné prkýnko za mě a chvíli mi vysvětloval, jak na to.
Všechno bylo jasné a za chvíli už jsme se kodrcali k návsi.

Nedovedla jsem skrýt nadšení. Každou chvíli jsem se zahlédla ve zpětném zrcátku, co mi viselo
proti čelu a s uzarděním jsem zjistila, že můj výraz není úplně příčetný. Čemu se směju?!

Vypadám jak blázen. Je dovršeno, hotovo. Blázen, kterýho to kodrcání se prastarým zemědělským
strojem prosluněnou vesnicí natolik omámilo, že se začal intenzivně zabývat myšlenkou, jak to udělat, aby tady mohl žít.

Když jsme dojeli do cíle, vyházeli jsme společnými silami veškerou tu zeleň a já počítala,
že zpátky už to vezme on.

"Tak Jani šup nahoru!" Vybídl mě znova.

"Ne, už jste z toho prkýnka celej ukodrcanej...," namítla jsem.

Jenže on se na mě podíval a povídá: "Janí, kdy se ti tohle poštěstí?"

"To je sice pravda, že už asi nikdy..."

Říká tomu štěstí! Takže mé nadšení není nenormální.
Evidentně. Kdybych byla starej dědek, jak by dodaly ségry...

"Tak nevíš, třeba v životě jo, ale takhle starej traktor to už asi nebude. Je mu pětašedesát!"

Tak jsem se vydrápala zpátky do křesla a hurá zpátky přes pole a vesnici, drc drc...

Když jsme ani cestou zpátky nepotkali Tondu, napadlo mě, že je to možná nakonec dobře. Proč by ho měla fascinovat holka, co řídí traktor? S tím tak na Pražáka.
Nebo taky ne?
Když vidím, jak se u toho zubím, tak asi ne.
Je to mezi mnou a traktorem. Máme intimní chvilku, ať se nikdo nedívá.


"Zajeď s tim do dvora, neboj se!" Pobízel mě s tím, že k nim do vrat se určitě trefím.

Jako bych slyšela maminku - okamžitě z toho slez, to se samozřejmě netrefíš!
Ale trefila jsem. A bylo mi po dlouhý době, i když jenom na krátko, docela dobře.

Když jsem se vracela zpátky do chalupy, maminka mě už vyhlížela.
Soused od vedle, co jsme se Zuzkou chodily k jeho babičce, zrovna venku něco dělal.

"Ahoj!" Opětovala jsem jeho přátelský pozdrav a zalezla s mámou do vrat.

Pak jsem skočila do bazénu a před spaním si ještě prohlížela časopis Detektor Revue,
který byl přibalený v krabici k mému detíku - jak se mu slangově přezdívá. Mezi námi,
hledači.
A zpoza dveří se ozývalo:

"Představ si, ona jela traktorem... dokonce ho řídila a s jakým nadšením!... A panu Kubešovi
říká AHOJ..."
***



Maštal "před" (a dlouhých třicet let)...

Po vynošení všeho...

Zdi otlučené, zčásti zacementované...


Můj vlastní detík...

A prvních pár drobností z babičky pěstěného trávníku...

Jdu na to...

Rychlá výuka po rozjezdu...

A ještě jednou detík - první hledání na poli...





A jestlipak jsem toho Tondu nakonec potkala?
Povím Vám brzo :)
Krásný víkend Vám všem a děkuju, že jste tady se mnou!
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 fake-life | Web | 15. srpna 2013 v 19:49 | Reagovat

To bol relax :D :)

2 Veronika | E-mail | 15. srpna 2013 v 21:14 | Reagovat

krásně prožité dny! Jani drž se a jen tak dál!

3 Adlik | 15. srpna 2013 v 21:54 | Reagovat

Jupí! Vítej zpátky Janičko! A díky za supr dávku Tvýho psaní. Já se opět krásně pobavila - to zas byly hlody typu "nevypadala jsem úplně příčetně" :-D  :-D  :-D  a spousta dalších...👍

4 Monika | 15. srpna 2013 v 22:34 | Reagovat

Jéééé, on už není zavřeno :-D Pěkné čtení na dobrou noc, Janičko [:tired:]

5 Marie | 15. srpna 2013 v 22:44 | Reagovat

Zrovna jsem chtěla prosit na kolenou,ať už začneš psát a to překvapení ,ono už neni zavřeno.Krásně si to napsala a taky ses namakala,sklípek parádní,hledač pokladů,řidička traktoru,akorát ten Tonda s modrýma očima mi nedá spát,tak se těším.

6 Andrea | 16. srpna 2013 v 0:08 | Reagovat

Jsem moc rada, ze jsi "zpatky" at je Ti brzy lip. Zazitky z chalupy jsou nejlepsi! :-D

7 panta | 16. srpna 2013 v 10:44 | Reagovat

Jeden z nejkrásnějších blogů, jaký jsem od tebe četl Panto :-)

8 Hanka | E-mail | 16. srpna 2013 v 15:35 | Reagovat

Janičko, vítej zpátky!!! Moc jsi mi chyběla!!!:-))) :-)

9 Nikola | 17. srpna 2013 v 11:42 | Reagovat

Jani, jsem moc ráda, že jsi opět otevřela!!! :-)

10 Lucie | 18. srpna 2013 v 11:45 | Reagovat

Jani, to je nadhera! Konecne dalsi blog a hned takova pecka!!!

11 niternice | 18. srpna 2013 v 15:39 | Reagovat

Vsem Vam ze srdce dekuju za tolik prizne!:)

12 Rockytka | 18. srpna 2013 v 21:23 | Reagovat

Jen piš, piš, piš!!! Spousta lidí na tvé psaní čeká Janičko a to je ta nejlepší terapie a odměna v jednom!
Je to paráda, zase se začíst!!! :-*

13 Kačka | 18. srpna 2013 v 21:36 | Reagovat

jani konečně jsi zpět ...moc jsi nám chyběla a to mi věř tvoje čtení je luxus...držím ti palečky ...tvoje psaní věřím že pomáhá i Tobě uplně tě vidím na návsi v tom traktoru to je bomba :-)
měj se pěkně a těšíme se na pokračováni Kačka

14 renuška | Web | 19. srpna 2013 v 14:05 | Reagovat

"Cestou necestou, polem nepolem jedu za tebou se svým malotraktorem ..." Páni, pro traktory já mám slabost a pro traktoristy obzvlášť, tedy pro toho mého. A palec nahoru za volantování, není to totiž vůbec žádná prča, to já vím! :-)
Jani, vítej zpátky a rychle piš piš, ten Tonda se určitě ukázal, to je jasné - jen si to chci přečíst "po tvým" :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.