Srpen 2013

Víkend

31. srpna 2013 v 0:11 DNES
Všem svým čtenářům přeju hezký a slunný
víkend. Já ho trávím na chalupě. Doufám v nové
zážitky, kterými Vás budu moci pobavit...

To se neříká!

29. srpna 2013 v 10:46 Zpovědnice
Jelikož mám auto v servisu, který má za úkol vrátit ho v čase (ne jako třeba do měsíce,
ale ubrat mu pár let...), což by vzhledem ke všem jeho jizvám měli fakt lehčí za použítí stroje
času, musím jezdit do práce autobusem.

Ani si nevzpomínám, jak je to dávno, co jsem takhle cestovala naposled.

Zapomněla jsem rovněž, jak užitečné informace se v hromadné dopravě lze dovědět.
Třeba to, že "určitě vyhraje Vladko".

I to, jakým způsobem se mu to podaří.
Rozpustí si totiž vlasy!

Kdyby mě neotravovala vosa, dověděla bych se určitě víc.

Takhle už vím jen tolik, že byl do vily nastrčen, kvůli sledovanosti.
A že tudíž nevyhraje. To říkala zase ta druhá paní.


Před pár dny jsem přišla do práce - to jsem tedy ještě přijela,
a Kiki na mě syčí, ať neruším, že sleduje Vyvolené online.

Takže jsem věděla, že je dávají. A teď znám už i vítěze.
Musím poradit Kiki, ať taky jezdí busem. Na co zdlouhavě
čekat u obrazovky, jak to dopadne, když lidi to už dávno ví...

Tak tak, mezi lidi se musí.
Jak na ně nejsem tolik zvyklá, baví mě je po cestě sledovat.
Jak jsou rozmanití.
Malí, velcí, tlustí, hubení... Brýlatí, vousatí, telefonující, spící,
no a ti zprávy hlásající... Ti mě baví nejvíc.

Představte si, všechno už se ví. To jsem vůbec nevěděla.
Člověk, kdyby se nestyděl, tak by se i doptal na pár údajů,
které možná prošvihl, když přistoupil až teď.

Anebo podrobnosti různé. Výsledky aktuálních, denně v novinách
propíraných, kauz. Ti lidi vědí prostě všechno.

Proto jsem se velice divila, že nebyli schopni odpovědět malýmu klukovi,
co se zajímal, proč vosa štípe.

Mě to totiž zajímalo taky, takže jsem byla ráda, že se někdo konečně zeptal.
Létala mi za hlavou a já z ní byla celá nervózní.

"Protože má žihadlo," padla první odpověď.
"Protože se brání," zkusil to otec.

Rukou jsem odrazila další nálet tvora s žihadlem a doufala,
že se nebude bránit.

"Pani se jí bojí!" Ozvalo se autobusem z děstkých úst.

"No aby jí nekousla, víš," zaznělo vysvětlení - musím přiznat, že pravdivé.

"A co jí dělá?" Zaskočil mě kluk. A dostal i je.

Já nemusím dělat vůbec nic a přesto je velmi pravděpodobné, že mě v autobuse
štípne vosa.

A nevěděl to z nich vůbec nikdo.
To se ovšem není co divit. Jela jsem s nimi podruhé...



Zuzka u našich vyprávěla historku o kotěti.
Prý bylo tak maličké, že by ještě sálo mlíčko. Poznala to tak,
že při mazlení s ní hledalo cecíčky. Jenže to mělo smůlu...

"Tys neměla mlíko?!" Volala vyčítavě máma z kuchyně na Zuzku.

"No... Neměla...," odvětila rozpačitě.

Všichni se dali do smíchu a maminka vysvětlovala: "Já myslim v lednici, vy pitomí..."

Být tam u toho já, tak to samozřejmě pochopim.
Mám takový pocit, že nakonec se ukazuje, že mně rozhodně nemusí nikdo nic
radit.


Zase se nějaká pani ptala v obchodě na tu barvenou kozu.

Která není kozou, nýbrž ovcí. Óvčinou!
Ale to Vy už taky dávno víte.

Máme už dvě barvy. Jednu světle hnědou a druhou tu červenou.
No a ta paní se na ty barvy ptala...

"Tohle je ovce a máme přírodní (což mi došlo samotné), anebo tuhle červenou,
ale to je barvený. (Když jsem vyřkla tohle důležité upozornění, cítila jsem zase
ten Kiki pohled. Sleduje mě.)

Jenže paní na to řekla: "Ovce??? Éééé," oklepala se.

"Nemáte ráda ovce?"

Kiki bystří sluch.

"Nemám."

"A co jste myslela, že to je?"

"Koza."

"Jé, to já taky!" Svěřila jsem se jí, jak jsem se původně nemohla tý kozy zbavit.

Kiki přísný pohled mě přinutil svou zpověď ukončit.

Když dáma odešla, zpražila mě větou: "Tohle se zákaznicím neřiká!"

A zase stiskla PLAY na monitoru.

"Vim, kdo vyhraje...," špitla jsem provokativně.

"Kdo?"

"To se neřiká..."

A má to.
***

Kotě, co jsem neviděla

27. srpna 2013 v 15:29 Zpovědnice
Je to pár dní, co mi přišla zpráva od sestry Zuzky, že má problém.
Přiložila obrázek kotěte na svém polštáři.

Nebylo tam nakreslené, spalo tam.

Prý koukala na historický film, kde pořád mňoukala kočka.
Když se to táhlo přes několik scén, začalo jí to být divný.
Ztišila zvuk, ale kočku slyšela furt.

Aby ne, když jí seděla pod okny. Už hodinu tam mňoukala,
než ji Zuzka vzala na vědomí.

Lilo jak z konve, že by kotě nevyhnal - tak kde se tam kurva vzalo?!

Zuzka nebyla ráda. Přesto nevítanému hostu otevřela dveře. A svou lednici.
Mlíčko mu prý raději nedává, jestli není zvyklé, mělo by průjem!
No a nakonec i náruč nabídla a peřinu mu odkryla...

A právě obrázek spícího kotěte jsem našla v mobilu.

Nechat si ho nemůže, to je jasná věc. Je pořád v práci a oknem sem
a tam to u ní nejde, jako u mě.

Jako u mě?!

Přivezla ho. Hned poté, co kolem svého domu vyvěsila inzeráty.
Byla jsem v práci, tak ho převzal Zdeněk.
Sára, což je moje dlouholetá kočičí společnice, začala nenávistně prskat.
Odmítla kotě pustit ke své misce.
Odmítla kotě pustit ke Zdeňkovi.
Odmítla kotě pustit na gauč.
Odmítla kotě pustit na svůj záchůdek...

Zdeněk volal, že si ho chce určitě nechat, že se zamiloval.
Prý se o něj i dobře postaral. Nic mu nechybí.
A Sáru zavřely do chodby, aby si mohly nerušeně hrát.

Tenhle stav mě znepokojil. Chudák Sára!
A co až nebudeme doma?

Moje otázky se vyřešily samy.
Zdeněk volal za pár minut zpátky, že už kotě nemáme.
Prý se Zuzka vrátila a odvezla ho.
Volali jí zoufalí majitelé...

Uf.

Když jsem večer přišla domů, bylo všechno při starém.
Sára se vyvalovala na gauči a Zdeněk jakbysmet.

Po návštěvníkovi ani památky.

Až na tu misku s mlíčkem.
A hnědé smradlavé kolo před Sáry kadibudkou...
***

Avízo

26. srpna 2013 v 6:00 DNES
Dnes Vás čekají zápisky z butiku.
Přeju Vám krásný start do nového týdne!
***

Jak pobavit módního guru

22. srpna 2013 v 20:30 Zpovědnice
Zaujalo mě pár zpráv, co mi přišlo, žádajících o ten smazaný článek...
Pobavilo mě, jak je to absurdní.
Já to odtud smažu, ale na požádání to pošlu mailem.

Musím přiznat, že takhle svérázné řešení mě nenapadlo, že bych prostě ty
choulostivější články rozesílala čtenářům přímo na maily :)

Musely by mi ale poslat čestné prohlášení, že z naší rodiny vůbec nikoho neznají!



No a co pro Vás dneska mám?
Sešla jsem se po delším čase se svou kamarádkou...

Vyprávěla mi, jak pokračoval její červnový příběh o ctitelovi z rodinné oslavy,
který ji pak hledal pomocí vzkazu v láhvi.

Ona ta kamarádka pracuje v módním butiku, to jste možná nevěděli.
A když se tohle ten kluk dověděl, zřejmě pojal podezření, že se shledá s nějakou
módou posedlou divou.

To ale ona vůbec není!

Jednoho dne se spolu konečně domluvili, že si vyjdou na pivo.
Sešli se u hospody a kamarádku hned upoutala barva jeho bot.
Svítivě žluté pantofle. Ty Crossky - ona vážně není v té módě sběhlá,
tak píšu, jak řekla...
(Prodávám, jak jsem koupila, chápete...).

Každopádně, i přesto, že módou nežije, ty boty zářily trochu moc.
Ale nevadí, o to u stolu přece nejde.
To jen, že kdybyste se jí dneska, po pár měsících, zeptali, co měl ten mladík
na sobě, vzpomene si jenom na ty boty.

No a tak se tak bavili, docela si rozuměli, pivo jim trochu pomohlo rozvázat
jazyky, až on najednou povídá:

"Víš co? Já myslel, že jsi nějaká taková ta módou posedlá fiflena, úplně jsem
se oklepal, když jsi napsala, co děláš. Takže jsem si schválně vzal tyhle boty...
Abych viděl, jestli to s tebou něco udělá."

A mou kamarádku nenapadlo nic lepšího, než se zeptat:

"Fakt jo? Takže ses kvůli tomu nemožně oblíkl?"

"Ne... Jenom ty boty...," odvětil a bylo ticho.


Tady krásně vidíte, že trapasy se stávají i jiným, než mně...;)

A kromě kamarádky mě taky pobavil Zdeněk, který mi na víkend odjíždí
za přáteli z daleka. Ptala jsem se ho, kdy přijede.
Řekl mi úplně vážně, že buď v sobotu večer nebo v neděli ráno...

Řekl mi to včera. Dnes odjíždí a zítra se vrací.

Vy se mějte krásně všechny tyhle dny!
A posílám... ;)
***

Nálezy beze ztrát

21. srpna 2013 v 15:06 Zpovědnice
Víte, proč jsem Vás nechala čekat?
Protože jsem se chtěla pořádně vyspat. Což se mi stejně nepovedlo, takže mám podezření,
že mám poruchu spánku. Anebo je to nežádoucí účinek těch prášků. Kdybych měla
ten příbalovej leták, zřejmě bych se tam dočetla věci...



Už jsem se s Vámi podělila o svou velkou radost z detektoru.
I o své první nálezy v podobě starých hřebíků a nějakých nesmyslů opadaných z traktoru,
ale vůbec jsem nečekala, jaký tenhle můj dárek všech dárků spustí v rodině zájem
o vyzkoušení.
Že žádný...

Nejdřív jsem myslela, že mě budou přemlouvat. Tak jsem se s ním proháněla po zahradě,
a kdykoliv pískotem oznamoval nález, provokativně jsem se ohlédla, co to s nimi dělá.
Asi tušíte, že nic.

Zuzky pohled byl nejhorší. Už jsem Vám ho jednou popisovala, dokáže se na člověka
podívat tak, že ten si okamžitě připadá jako retardovaný.

Mívá ovšem chvíle, kdy se s ní vyjít dá. Kdy se nějak zapomene a zkouší i takové věci,
které vůbec zkusit netoužila.
Myslím, že kdybych třeba jednoho dne začala po dvoře skákat v pytli, tak by se za určitých
okolností dala na chvilku strhnout a vzala by si svůj. Kdybych jí ho tam předem připravila...

Většinou takhle tvárná bývá, když má dobrou náladu, překvapivě.

A toho rána náladu evidentně měla. A taky jistou dávku hledačského štěstí...

V zoufalé snaze, aby už konečně zatoužila ten detektor si vyzkoušet, dala jsem jí ho podržet.
Že nesu hodně věcí, ať mi ho vezme - je lehoučký...

Šly jsme z chalupy našich do té babiččiny. Je to opravdu kousek a jde se polní cestou.
A jak tam jdeme, slyším nějaké zapískání. Zapla ho!

A hned má! Poklady berou!
Začala rejdit detekční cívkou (tak se tomu říká) v trávníku. A pořád to pískalo.
Je to tam.

A jelikož jsem měla už nastaveno na větší záležitosti, než je hřebík, či víčko, bylo se nač těšit.
Nevím, jestli jsem se náhodou netěšila sama, ale až si z hlíny vytáhne svůj první poklad, už to nedá z ruky.

"Hlídej to místo, běžím pro rejč!" Křikla jsem a pelášila zpátky do chalupy.

Ten její pohled v zádech jsem se snažila nevnímat. Vím, že tam byl.

"Tak kde to přesně je?" Požádala jsem ji, ať ještě jednou upřesní bod nálezu.

Dvakrát detektorem pohladila trávník a pak se omluvila, detektor opřela o strom,
rozepla džíny a stáhla si je ke kotníkům. Z nohavice jí vylétla včela.

Koukala jsem na ni, skoro jsem zapomněla, že mám pod rýčem poklad.
Takhle to maj´klikaři.

Omluvně se na mě usmála a pak mě sladce pobídla:

"Tak budem kopat?"

Zaryla jsem poprvé a už jsem něco viděla. Ale co to? Kolečko? Navíc gumové?
To přece nemůže být ono...

Tak jsem zaryla hlouběji a bylo tam další. Jenže nešlo vyndat.
Po chvíli opatrného lomcování jsem se ho rozhodla raději podebrat tím rýčem.
I s hlínou jsem ho nadzvedla a nastavila Zuzce.
Ta vzala za kolečko a vytáhla staré, zrezivělé autíčko.

Zase jsem koukala. Jak může mít někdo takovou kliku?!
Nejen že ji nepíchne včela v těsných džínách, ale ještě najde takovou parádu!

Nutno podotknout, že jí to jako úplná paráda nepřipadalo, ale tím hůř!
Prostě najde něco, co bych ráda našla já, a nechá ji to úplně chladnou.
Zkusila to, ale teď už jde obědvat...

Já jsem si autíčko očistila z nejhoršího. Strach, že si ho bude chtít nechat,
se ukázal jako lichý, tak je moje. Můj první opravdový nález, který dovedu identifikovat.
Můj!!!!!!


Nevím, jestli se nebudu opakovat, ale maminka mě jednoho večera odvezla do pole za vesnici.
Na mé naléhání. Prý mě tam nechá a až zavolám, tak si pro mě přijede.
Prostě se asi zbláznila...
Nabídla jsem jí svůj prášek, který odmítla s tím, že tedy počká v autě.

Podmínkou bylo, že nebudu kutat dlouho. Ona tomu tak hezky říká...
Kdybych měla spočítat, kolikrát jsem si během pobytu na chalupě se svou rodinou připadala
jako dement, jedna ruka by nestačila. To tak možná na jeden den.

Od auta jsem utíkala s rýčem a detektorem do polí...
Je tam uprostřed takový travnatý ostrůvek a je jich tam víc, ale holt jsem si musela vybrat jeden.

Nemyslím, že jsem vybrala správně, ale tak už to mívám.
Detektor se rozezněl vzápětí. Celá rozrušená jsem začala skákat po rýči.
Už to skoro mám, už to tahám...

Byl to ostnaný drát a roztrhl mi lněné kalhoty.
Len je na léto nejpříjemnější materiál, jak říkáme svým zákaznicím.
Ovšem tohle bylo nepříjemné.

Kdoví, jak to tam hnilo dlouho. Doufám, že mi neteče krev!
Už vidím ten titulek v rubrice kuriozit, která zatím neexistuje...
Škrábla se drátem a dostala tetanus. Anebo rovnou mor.
(Oni by samozřejmě věděli co, já už ne...).

Pod tíhou paranoidních myšlenek jsem ještě chvíli kutala dál.
A pak jsem přes to zorané pole nesla k autu nejen detektor a rýč,
ale ještě tři kusy železa. Těžké kusy. Až mě napadlo, že tam ten rýč
snad nechám.

Maminka z toho kombajnového podvozku radost neměla. Odmítala ho vzít do auta.
Kdyby se tedy vešel. Fakt, že ne, jí náramně vyhovoval, a tak jsem to tam musela nechat.

To bych to Zuzce natřela. Kam se hrabe s autíčkem, kdybych já přivezla kombajn!

V některých chvílích jsem měla pocit, že se mé oblíbené aktivity prolínají.
Práce s detektorem končí v momentně nálezu kombajnu - a už bych do něj nasedla a jela domů...
Kdyby byl celý.

Zkrátka, sféra mých zálib se letos rozrostla do podivných mezí.

A dalšího dne jsem slavila narozeniny. Zdeněk mě vzbudil připomenutím, že jsem dosáhla Kristových let.
Ale já tomu číslu nemohla uvěřit, ani když jsem ho viděla na dortu.
Nespletli se náhodou? Ne 13? Ne 23? Ne 3? :)

Jako nejstarší ze svých sourozenců - teď vůbec nevím, co chci říct.
...si vůbec nepřipadám. Všem bude tak kolem čtyřicítky, jenom Kiki je tolik, kolik jí je. Řekla bych.

A přálo se mi. Lístky na Shakespearovské slavnosti. První řada!
Než Kiki přiskočila a lístky mi vyměnila za řadu desátou. Prý jdou s Danem taky.

A jde celá rodina. Všichni do první. Já se Zdeňkem budem vzadu, ale třeba taky něco uvidíme...

Druhý mi přál táta. Jeho dárek byl originální. Pomůže mi zrekonstruovat auto.
Za ta dlouhá tři léta, co s ním jezdím, to věru nutně potřebuje. Promáčklé dveře a urvané,
páskou přilepené zrcátko, nejsou tím nejhorším.
Někdo mi ukradl katalyzátor - hned tu noc, co ve zprávách hlásily podrobný návod, jak ho odmontovat.
A tuhle, při otáčení se na poli (aniž bych si myslela, že jedu traktorem), jsem si zřejmě urvala výfuk.
Zkrátka tam najednou není.

A tak zase brzy bude...

Maminka mi dala peníze a napsala krásný dopis.
Stálo v něm zamyšlení o mně, jako o slabém článku rodiny, kterému se proto musí pomáhat
a chránit ho.
Fakt mi nejsou tři?

Na druhé straně milého dopisu byla nějaká barevná čmáranice.
Od Elenky!

Maminka prý sáhla do šuplíku pro papír, a až když psala, všimla si, že už na něj někdo kdysi psal...

Tak mi popřála i Elenečka.

A pak mi podala ruku Zuzka. Pronesla své přání a předala cosi v průhledných deskách.
Nějaký sranda certifikát, ne?

Ne...

Kurz tvůrčího psaní?!

Teda!
Kdyby začínal hned zítra, tak jsem byla ochotná z chalupy okamžitě odjet. A detektor tam klidně nechat.
I autíčko. I na traktor zapomenout. (I na Tondu - aniž bych chtěla provokovat :) )

Jenže až v září. Tak to si budu ještě chvíli kutat...

Každopádně tenhle dárek se slečně klikařce povedl.
Nález autíčka odpuštěn.

A pak se jedlo, pilo, hodovalo - jak to tak na oslavách bývá.
Jako poslední vešel do dveří strejda. Zamířil ke mně a natáhl přes hlavu něco na krk.

"Vyřezal jsem ti strašidýlko," zasmál se.

On rád pracuje se dřevem, ale tohle je jeho první šperk. Teď tedy můj.

"Bude tě chránit, nos ho pořád," udělil mi instrukce a Vám už je jasné, proč v noci tak špatně spím...

Ono je na kožené šňůrce. Sundat ho nemůžu. To chápeme.
Ale uškrtit se tou šňůrkou v noci můžu - to jsem jednou četla takový případ.
V rubrice kuriozit, když ji pro někoho výjimečně otevřeli.

A tak si tu zpropadenou šňůrku pořád hlídám, furt ji urovnávám, lovím pod košilí...
Někdy vyndám strašidýlko z pod zad, jindy z pod brady, no nevyspím se.
Budu muset poprosit strejdu, aby ten návod k použití trochu poupravil.
Paranoici holt potřebují letáky na míru.
***


Staré autíčko - moje


Budu lepší!


(Ne)spím se strašidlem

Dnes

21. srpna 2013 v 0:39 DNES
Krásné dobré jitro...
Dnes Vás čeká povídání o tom, jak šel můj nový
(a jediný) detektor z ruky do ruky. A kdo našel
co hezkého. A kdo co hnusného.

A taky Vám povím, jaký další můj narozeninový dárek
šlape detektoru na paty...


A proč klikaře
nepíchne včela.
A proč spím se strašidlem.

Bude toho víc, nač se můžete těšit.
Tak vydržte!
***

Omezená

20. srpna 2013 v 12:09 DNES
Tak o čem si dneska povíme? Třeba o tom, jaký mám průser? :)

Podle interní statistiky 13 lidí četlo Zakázané lískáče, které jsem v noci radši očesala...
Když mi Zdeněk ve čtyři ráno začal vyprávět, kolik jeho kolegů čte můj blog.
Uznávám, že obsah byl vůči němu netaktní a tímto se Zdeněčkovi veřejně omlouvám.

Snad je to skutečně těmi prášky, že mi leccos nějak uniká, pravdou ale je, že je to čím
dál těžší, dostát podtextu názvu blogu a psát skutečně niterní záznamy.

Začínám být omezená z více stran - nejen zevnitř :)
Setkávám se jak s chválou, že se bavíte, tak i s některými výhradami od svých blízkých.
Je nutné je respektovat, což mě ale zároveň brzdí.

Nejvíc mě ovšem brzdí skutečnost, že se jaksi rozrostla má "čtenářská základna"
a čtou si přátelé, či kolegové Zdeňka, lidi z okruhu mých sester, lidi z chalupy...
(Moniko, jistě chápete, že i pochválený článek - za což děkuji, prostě musel zmizet :)
Měl-li zde vůbec být...).

Tak nevím, co pro Vás vymyslím za témata napříště.
Možná se pokusím zjistit, co je nového u mé kamarádky...

Přeji Vám krásný den a děkuju, že Vás mám!
***

Cenzura

20. srpna 2013 v 5:00 DNES
Vážení čtenáři,
nového článku, namísto toho večerního, se dočkáte během dne.
Děkuji za pochopení...

Zakázané lískáče

19. srpna 2013 v 22:17 Zpovědnice
Dva dny před odjezdem z chalupy jsem se vrátila z celodenního běhání po poli a po maštali hodně špinavá.
Jako prase, abych Vám to nějak přiblížila.
Bylo asi sedm, když jsem lezla do sprchy. Vyčesala kusy cementu z vlasů, umyla si je, zpoza nehtů vyklidila hlínu
a pěkně jsem se nalíčila.
Přes den přírodní žena, večer moderní.

S tím rozdílem, že moderní žena by se zřejmě pak nešla procházet po vsi s babičky mišonem.
On je to bišon, ale babička poprvé rozuměla mišon. Tak je to mišon.
A to, i když ho objednává na stříhání... Ale o tom dneska ne.

Máte slíbeno o Tondovi.

Vyšla jsem si na dvůr v krásných šatech (další selský model ze sekáče) a maminka se v záhonu opřela o rýč. Spadla jí brada. Nevěřila svým očím. Další ustálená rčení mě teď nenapadají.

"Kam sis vyrazila?"

"Po vsi..." usmála jsem se.

"Vzala sis prášeček?" Zkusila mě.

Jenže vzala. Takže tím to nebylo. Bylo to možná právě proto...


U babičky jsem si vypůjčila Bobajzlíka a a šli jsme.

Neměla jsem v plánu k němu jít. K Tondovi.
Jenom to tak náhodou vyšlo, že jsme šli kolem...

Když se ta náhoda opakovala během půlhodiny po třetí, přinesla své ovoce.
Já jsem dnes samé ustálené rčení...
Tonda mě zahlídl ze dvora a vyšel za mnou ven.
Konečně!

"Jdem náhodou kolem...," lhala jsem.

A zanedlouho už jsem byla vedena k louce u lesa, dlužno podotknout, že na vlastní žádost,
kde pase koně.
A ovce. Má jich už asi šest, jak mi ukazoval. A navíc králíků jsem si všimla. A psa velkýho.
Vlčáka, co nemá rád mišony, podle toho, jak u tý boudy řádil.

"A tady pěstuju zeleninu, nestíhám to plejt," vysvětloval mi cestou kolem svého oploceného pozemku.

Navíc měl jenom kraťasy, takže vynikla jeho úplně zarostlá hruď. Neholí si ji.
Taky jenom tak podotýkám...

"Chceš se svézt?" Poplácal klisnu po hřbetě.

No tos uhod´...
To by máma koukala, kdyby mě viděla z okna, jak cválám na koni.


"Děkuju, ale ne," odmítla jsem tu lákavou nabídku.

"Je strašně hodná, vozim na ní děti, tak se neboj...," chlácholil mě a dál mi držel otevřenou branku,
abych mohla za nimi.

"Nebojim, jenom nechci...," vymlouvala jsem se a doufala, že mě nebude dál lámat a ta vrátka za sebou zavře.

Je mi záhadou, že on na tom podle všeho umí. Moje ségra chodí na kurzy jezdectví
a vím, že nemohla jezdit hned.
A Tonda rozhodně na kurzu nebyl. To by se vědělo.
Takže to má zřejmě v krvi.

A voní vesnicí...
Aspoň čuchnout!


"A co tady ty provádíš?"

"Já? No... tak plavu v bazénu...," nadechla jsem se k dalšímu výčtu svých činností,
jako je kutání, malování v maštali a jízda na traktoru, ale zarazila jsem se.

Jak obhájit touhu po řízení traktoru a zůstat přitom sexy?
To se k tomu snad jedině svlíknout...

"...A ještě hledám poklady," klesla jsem hlasem.

Asi myslel, že kecám, anebo že se jedná o nějaký slovní obrat, kterým se ho snažím
setřást. Něco jako, že se moc ptá nebo tak.
A tak se dál neptal.

Zato já měla jistou otázečku...

"Proč´s nebyl na hasičích?"

"Protože mám hodně povinností," rozhodil rukama nad svou květenou a zvířenou.

"A byl jsem do sedmi v práci...," dodal a pak mě pozval na kafe.

Ze slušnosti (a kvůli mišonovi omotanému kolem sloupu) jsem odmítla.
Ne proto, že kafe nepiju.

"Já kafe nepiju, ale děkuju... my už půjdem - až ho odmotám, nebudem tě zdržovat..."


"Tak se někdy ozvi, až tu zase budeš, někam vyrazíme...," padl návrh. Slušnej.

A to bylo právě to.
On mě k tomu kafi nepřemlouvá, neříká, že nezdržuju, je prostě jenom slušnej!

Tak jsme šli zas domů.


U chalupy postávala máma s babičkou a řešily polámaný plot.
Jen slovně tedy.

V tom se kolem nás prohnala banda místních dětí na kolech, které si to mířily
rovnou k babičky ořechům. Jelikož je ten strom zasazen tak blbě, že své plody
nabízí těm za plotem, ne nám uvnitř, každoročně z ořechů nemáme nic.

Lidi už si zvykli a jezdí tam na ně.

Loni dokonce jedna paní povídala - a to není řečnický obrat, že jede na ořechy.
A to babičce, která se tam poblíž rejpala v záhonu.

Nezmohla se na slovo, jen kývla.

No a teď tam ty děti...
Kola pohodily na cestu a už škubaly.

Máma s babičkou ztuhly.

"To snad ne, že to budou rvát takhle před náma...," procedila máma mezi zuby
a byla k nezadržení.

Asi tak, jako když jsem překopla ten kabel...

A už se za nimi hnala: "Tak to by stačilo, ne?!"

"A je to vaše?" Přidala se babička, která cítila ve své dceři oporu.
Asi tak, jako když její mišon na někoho štěká - stojí-li mu za zády jeho kámoš Béďa.

Děti toho hned nechaly a odjely.


"Nemusely jste na ně tak zhurta, pro pár ořechů," zastala jsem se jich.

"Nevzala sis moc prášků?" Zeptala se mě babička.
A maminka dodala:
"Ty děti potřebujou vynadat, vždyť by je to jinak ani nebavilo!"

Na chvíli jsem se zamyslela, o co tu vlastně šlo...

O zakázané ovoce? (Opět hříčka.)

To znám...


Další den jsem zjistila, že na toho Tondu tondovatýho pořád myslím.
Aniž vlastně tuším proč.

Poskládala jsem si střípky toho, co se mi o něm kdy doneslo a toho, co o něm sama vím.

Po noční spí čtyři hodiny. Pak musí nakrmit zvěř a starat se o syna. Je na něj sám, jak už víte.
Sám mu vaří, pere...
Nebolí ho škrábnutí. Nebojí se koně. Asi ani vlka.

Pak jsem si uvědomila, že jenom myšlenky na něj, mi pomáhají - prostě pomáhají.
Podobně jako plavání nebo kutání.

Vzala jsem do ruky telefon, a že mu napíšu.

Co vymyslet? Nemusí to bejt moc inteligentní, hlavně úderný.

Naši říkali, že nedávno, když jim něco chtěl, přijel na koni.
Ne do Prahy, jenom k jejich chalupě...

Vidět ho tak na tom koni... Ještě si ty představy trochu rozrajcovat...

"Jestli se dneska chystas provetrat kobylku, tak bych docela rada videla, jak na ni
umis jezdit." Vyťukala jsem do mobilu.

Ne... jinak.

"Nechces prijet k nam na koni?"

Až mi z toho vzešla úderná, ne moc inteligentní, zato nepatřičně zoufalá prosba:

"Prijed na koni! Jana."


Smazala jsem to.

Představila jsem si, co by na to asi tak řekl. A hlavně, co kdyby fakt přijel...

A nebo třeba taková máma, kdybych to například nějakým nedopatřením odeslala jí.
Což se mi sem tam stane.

To by byl zase telefonát do Prahy...
To by se Zuzanka za břicho popadala.

Nic naplat, budu muset vymyslet něco lepšího.
(Možná, až zaberou léky).


Maminka dostala bezva nápad. Že mě zaveze někam do polí a pak pro mě zase přijede.
To se asi poto, ne?
To snad tak leda po platíčku prášků...

A tak to vyřešil kompromis. Počká v autě.
Natolik jsem ji tím nápadem zblbla, že jí to připadalo lepší, než jít se mnou hledat.


Protože to, co jsem tam v tom dalekém poli našla, bylo něco velkýho!
Kromě ohromnýho kusu pluhu, odpadlýho z nějakýho traktoru,
taky zprávu od Tondy v telefonu.


Hmm...
Jak to bylo s těmi dětmi? Že by je to trhání přes cizí plot nebavilo, kdyby směly?
A že je o tom taky ustálené rčení, končí o Tondovi moje tajné snění...
***




Exotova exotika

15. srpna 2013 v 19:07 Zpovědnice
Aneb Čtení na víkend...


Zdravím všechny své věrné i nevěrné čtenáře :)

Ne, že by léky už úplně fungovaly a byla bych v (relativní) pohodě...
Ale to zřejmě poznáte samy...
Budu Vám totiž vyprávět, jak jsem se měla v uplynulých dvou týdnech
na chalupě, kam jsem utekla relaxovat. Anebo čekat, až bude nějaký relax
vůbec možný. Prostě přečkávat v bezpečí svého nejmilejšího místa pod sluncem...

Zpočátku šlo skutečně o přežívání. Ráno lék na úzkost, večer na depresi.
Každou chvíli pláč a vnitřní zmatek a neklid z celého života.
Pocit, že zešílím. Anebo že už se tak stalo.
Depresivní úvahy - kdo jsme, proč jsme, kde je Elenka...
A jak to vlastně všechno je.

Ty pilulky proti úzkosti jsem měla naordinovány tři denně. Jenže jsou návykové
a mají také jistě své nežádoucí účinky (nevím jaké, protože mi sebrali příbalový leták),
a tak jsem užívala jeden po ránu a na večer už jsem se zase trápila.
Udělala jsem si takový kompromis - chvíli bude trpět tělo, chvíli duše.
Vy víte, že jsem paranoidní, no a tenhle můj defekt se pořádně vystupňoval...

Každou noc jsem se budila v jednu. Později ve dvě, pak ve tři - skutečně!
A došlo to prozatím na čtvrtou. To už jde. Aspoň pár hodin spánku v kuse,
to tělo potřebuje...

Moje nálady se počaly střídat, proměňovat. Chvíli zle a pak zase, jak když mi
někdo dobije baterky. Ale kapánek to přežene...

Konečně jsem se pustila do práce - chtěla jsem to udělat, co začalo léto.
Ze staré maštale, kde dřív chovali dobytek, vybudovat vinný sklípek.
A je jedno, že nejsme vinaři a že já na ty prášky nemůžu...
Jde o to budování. A pamatuju si, že jsem měla dojem, že by se něco takového
na chalupě hodilo, když mi bylo ještě dobře. Toho je potřeba se držet.

Protože teď funguju trochu jako robot. Jedu podle svých návyků, vím, jak to u nás
chodí, co kdo rád a co mám obvykle ráda já...
Pokud jde o to, co se dělá a co nedělá, v tom trochu tápu.
Myslím tím takové ty zavedené konvence. A nějaký ten instinkt, co člověku nedovolí
nehledět na mínění ostatních.

Ovšem ne ze vzdoru, jako puberťák, ale z handicapu, kdy to jednomu prostě nějak uniká...

Byla každoroční hasičská soutěž na louce proti babiččině chalupě.
Poprvé jsem na ni koukala sama, bez Elenky.
Zpoza plotu jen.
A dění na trávníku jsem pro ni komentovala. Co děti vyvádí a že to letos stejně za moc nestojí...

Tak jsem si radši hleděla své maštale.
Vytahat všechen nábytek a krámy, co se tam za třicet let nahromadily.
Zrušit dědečkovu dílnu. Žádala jsem ho tam nahoru o prominutí. A o svolení.

A snad abych taky promluvila s živými, vzal mě na večer táta na tu louku.
Už bylo po soutěži, samozřejmě, už se jen pilo a veselilo.
Můj dávný kamarád, co točil pivo, nás pohostil jako čestné hosty. A pak ke mně přisedl,
abychom si zase po roce popovídali.
Loni jsem při tom tradičním rozprávění s místními držela na ruce Elenku.
O ní jsme mluvili především.
A o tom, že se necítím dobře - a proto k nim nejspíš nepřijdu na noční párty u bazénu...

Ani Tonda tady letos nesedí, letos to skutečně stojí za prd.

Vy víte, že Tonda má pomněnkově modrý oči a vídáme se jednou, dvakrát za rok,
naposled loni, když Elenku pozval na ovečky, co je dostal namísto gáže...
Psala jsem Vám, že letos mu někdo pro změnu zaplatil koněm.
A mně Vám to zavonělo takovou exotikou, že moře, co přišlo na pohlednici od ségry,
nelákalo víc.

Jenže tu nebyl.
Kolem mě se proháněly děti z jeho příbuzenstva.
Táta byl zabraný do hovoru se sousedem, tak jsem se jich rychle a tajně zeptala.
Na strejdu...

A prý ještě nepřijel z práce.

Od té chvíle jsem pohledem kontrolovala každé auto, co projelo kolem.

"Jani, já si někdy vzpomenu na babičku, jak vás měla ráda," otočil se na mě najednou ten soused,
"jak jste za ní chodily a dělaly jí společnost, když jsem byl na vojně...".

Nikdy jsme se spolu nebavily, nikdy.
A já mu dosud vykala a vždycky jen v pozdravu.

On je tak o deset až dvanáct let starší, typuju. A vždycky mi říkal "ahoj", ale až po mém
"dobrý den".

"My ji chodily rozveselovat, protože plakala, že už se tě nedočká," řekla jsem mu.

Usmál se. Asi mu došlo, že jsem dávno velká holka. Stejně, jako mně.

Jeho babička dávno zemřela, navštěvovaly jsme ji se ségrou jako školačky.
A dočkala se ho.

Zato já se nedočkala Tondy, než se táta zvedl, že jdem domů.

Tak jsem skočila do bazénu, abych přebytečný elán vyplavala. Na spánek to totiž
ještě nebylo, ale na noční párty zatím taky ne.

Plavala jsem často. Aspoň dvakrát denně.
Plavání je jediný sport, který i vyhledám, ne jen využiju, když je k němu možnost.
A od rána zas do práce...
Dva dny jsem stěhovala krámy na dvůr.
Další dva dny jsem škrábala zeď.
Než jsem přišla na to, že by ty odhalený kameny byly možná pěknější...
Dva dny jsem mlátila kladivem do zdi...

Někdy jsem se natolik vyřídila, že jsem s sebou flákla do trávy a jenom byla.
Na dlaních puchýře a noční bolest v rameni. Ke všemu.
Ovšem kéž by mě "trápilo" jenom to!

Maminka s babičkou, když se sem tam zašly podívat, jak v zednických pracech
pokračuju - protože já už i maltu rozdělala a sama si ji podle návodu namíchala,
abych zacelila díry po vytlučených spárech, nestačily se divit. Ne tomu, jak mi to jde, ony nechápaly, proč to vlastně vůbec dělám...

V tu chvíli bych taky nedovedla říct.
Jenom vím, že při stavbě zdi se žal krásně vstřebá...

Babička se bála, abych jí tu část chalupy celou nestrhla.
Nemohla se na to dívat, jak tam kutám. A možná se nedalo dívat ani na mě,
protože jsem z bezpečnostních důvodů měla ochranný kryt obličeje a navíc ještě roušku.
Tu kvůli prachu. Přecejen pracuju s plesnivou zdí...

A tak odjely na nákupy a svého exota (mě) nechaly řádit.
Za hodinu jsem jim byla otevřít vrata a za nimi stál Zdeněk.
Nečekaně a na úplnou chviličku za mnou přijel.
Zůstala jsem koukat - ten den měl být na opačném konci Čech u rodičů.
Navíc byl po noční a bylo sotva poledne...

Přijel vlakem a máma ho vyzvedla na nádraží.
Aby mi předal dárek k narozeninám. Prý by to nepočkalo.

DETEKTOR!!!

Splnil mi sen, zaplnil program mých dalších dní na venkově, vypil kafe a zase jel.
Měl před sebou dlouhou cestu...

A já? Hurá hledat!

Od té doby jsem s maštalí moc nepohnula.
Zato těch pokladů, kolik jsem našla...

Babičce jsem rozryla zahradu. I dvorek. Zrovna tak našim.
A pole, co maj za barákem, taky.
Co já jsem se naryla děr a vytahala ze země hřebíků a pivních víček,
než jsem z návodu vyčetla, že se ta věcička dá nastavit i jinak...

Babička i máma, s nimiž jsem na chalupě pobývala, proti mému
rytí vůbec nic nenamítaly. Bylo mi to divné, obvykle si na trávníku docela
zakládají. (Jak si tak vzpomínám).
Když jsme u toho, dost mě překvapilo už to, že jsem směla zrušit maštal.
Zkrátka jsem se ve své tlupě setkávala s maximální vstřícností.

Tak si zas takhle jednou u chalupy skáču po rýči, vytáhnu drn trávy a co nevidím.
Nějaký drát... Překoplý. Mnou.

Že by elektrika?

Maminka uvnitř telefonovala, a tak jsem se nepozorovaně vkradla a zkusila
vypínač. Světla svítí. Přesto to asi něčemu sloužilo...

"Maminko?!" Zavolala jsem ji opatrně.

"Ano Janinko?" Odvětila zlehka, (protože jsem duševně chorá).

"Něco jsem asi překopla..."

"Co že?!" Vykřikla a běžela ven.

A pak nějak na chvíli zapomněla na můj stav a začala mi nadávat.
Prý je to čerpadlo nebo co.
Naštěstí se později ukázalo, že ho nikdo nepoužívá, a tak mi bylo odpuštěno.
Musela jsem ale slíbit, že u chalupy už kopat nebudu.
Což mi nedělalo problém, měla jsem tam hotovo...

A protože dál, než na zahradu, si sama netroufám, měla jsem hotovo úplně.
Pro tentokrát. A tak jsem se vrátila zpátky do sklípku...
Čekala mě tam nepříjemná práce.
Celý prostor vystříkat Savem.

Rouška, plexisklo přes obličej a rukavice byly samozřejmostí.
Tak jsem se do toho dala a vystříkala během čtvrt hodiny celé balení.
Pak jsem vylezla a jako když mě praští.

Nepříjemno v nose při nádechu sputilo další vlnu mé paranoi.
Otrávila jsem se.
Začala se mi motat hlava.
Posadila jsem se do trávy a zavolala mámě.

"Zhluboka se vydejchej, to přejde Janičko, hlavně se uklidni... Víš co, já za tebou jdu!"

Má to jen ob chalupu a přesto deset minut nic.
Člověk se tady dusí...

Tak jsem se sebrala a šla za ní sama.

"JAU!!!"

Odkopla jsem pantofli a z ní vylétla včela. Zadek mi nechala v nártu.

Sedla jsem si před mámy vrata, kam jsem stačila dojít, a že si to žihadlo vyndám.
Maminka zrovna brala za kliku, když mě tam uviděla.
Začala se smát, že jsem se přemístila "umírat" blíž k ní.

Když jsem jí pověděla, co se mi cestou stalo, pobavilo ji to ještě víc.
Sice mě ošetřila a poskytla první pomoc, ale pak večer, když už jsem byla ve stabilizovaném stavu, jsem slyšela, jak to vypráví do telefonu Zuzce...

"Představ si, ona překopla elektriku... no ještě, že to nebylo pod proudem... No tim detektorem!
Celý nám to tu rozryla... I babičce... A pak se přiotrávila savem, protože si nepřečetla návod a stříkala to kolem sebe dvacet minut... Protože jsme jí prej návody zakázali... A když mi to běžela říct,
tak jí ještě ke všemu štípla včela!" Rozesmála se maminka znovu při té vzpomínce a zdálo se,
že se na můj účet obě královsky baví.

Člověku by dotyčnej připadal jako exot, když to takhle slyší vyprávět...

A mně pořád, jako by unikaly souvislosti. Cítím se a vnímám svět všelijak.

Další den, jeden z posledních tam, si babička pozvala souseda s traktorem, aby jí
za pomoci lana a síly stroje vytrhal pár vzrostlých keřů.

A ty že potom naložíme a on je na valníku odveze někam do lesa.
Pojede přes celou vesnici a ještě kus dál.
Kdyby mě tak vzal s sebou...
Pomohla bych mu to vyházet, to by se mu mohlo hodit - je to pán v letech.

"Janičko, vezmi si prášek a běž si kutat," radila maminka, když jsem jí svůj nápad špitla.

Přesto se za mě, když soused pomalu nasedal, přimluvila: "Vzal byste ji s sebou na projížďku?"

"To víte, že vzal, Jani, nasedej!" Zavelel. A přitom sám zatím nenased´.
A to by, jako řidič teda, měl udělat první...

Jenže řídit jsem měla já. A netvářil se, že by žertoval.

Maminka s přihlížející babičkou se hroutily, ať se neopovažuju za ten volant sednout,
že jsem na práškách, volali, div že to nedaly do místního rozhlasu, ale stejně to byla hotová
věc.
Tak jsem si řekla, proč ne?!

On přisedl na dřevěné prkýnko za mě a chvíli mi vysvětloval, jak na to.
Všechno bylo jasné a za chvíli už jsme se kodrcali k návsi.

Nedovedla jsem skrýt nadšení. Každou chvíli jsem se zahlédla ve zpětném zrcátku, co mi viselo
proti čelu a s uzarděním jsem zjistila, že můj výraz není úplně příčetný. Čemu se směju?!

Vypadám jak blázen. Je dovršeno, hotovo. Blázen, kterýho to kodrcání se prastarým zemědělským
strojem prosluněnou vesnicí natolik omámilo, že se začal intenzivně zabývat myšlenkou, jak to udělat, aby tady mohl žít.

Když jsme dojeli do cíle, vyházeli jsme společnými silami veškerou tu zeleň a já počítala,
že zpátky už to vezme on.

"Tak Jani šup nahoru!" Vybídl mě znova.

"Ne, už jste z toho prkýnka celej ukodrcanej...," namítla jsem.

Jenže on se na mě podíval a povídá: "Janí, kdy se ti tohle poštěstí?"

"To je sice pravda, že už asi nikdy..."

Říká tomu štěstí! Takže mé nadšení není nenormální.
Evidentně. Kdybych byla starej dědek, jak by dodaly ségry...

"Tak nevíš, třeba v životě jo, ale takhle starej traktor to už asi nebude. Je mu pětašedesát!"

Tak jsem se vydrápala zpátky do křesla a hurá zpátky přes pole a vesnici, drc drc...

Když jsme ani cestou zpátky nepotkali Tondu, napadlo mě, že je to možná nakonec dobře. Proč by ho měla fascinovat holka, co řídí traktor? S tím tak na Pražáka.
Nebo taky ne?
Když vidím, jak se u toho zubím, tak asi ne.
Je to mezi mnou a traktorem. Máme intimní chvilku, ať se nikdo nedívá.


"Zajeď s tim do dvora, neboj se!" Pobízel mě s tím, že k nim do vrat se určitě trefím.

Jako bych slyšela maminku - okamžitě z toho slez, to se samozřejmě netrefíš!
Ale trefila jsem. A bylo mi po dlouhý době, i když jenom na krátko, docela dobře.

Když jsem se vracela zpátky do chalupy, maminka mě už vyhlížela.
Soused od vedle, co jsme se Zuzkou chodily k jeho babičce, zrovna venku něco dělal.

"Ahoj!" Opětovala jsem jeho přátelský pozdrav a zalezla s mámou do vrat.

Pak jsem skočila do bazénu a před spaním si ještě prohlížela časopis Detektor Revue,
který byl přibalený v krabici k mému detíku - jak se mu slangově přezdívá. Mezi námi,
hledači.
A zpoza dveří se ozývalo:

"Představ si, ona jela traktorem... dokonce ho řídila a s jakým nadšením!... A panu Kubešovi
říká AHOJ..."
***



Maštal "před" (a dlouhých třicet let)...

Po vynošení všeho...

Zdi otlučené, zčásti zacementované...


Můj vlastní detík...

A prvních pár drobností z babičky pěstěného trávníku...

Jdu na to...

Rychlá výuka po rozjezdu...

A ještě jednou detík - první hledání na poli...





A jestlipak jsem toho Tondu nakonec potkala?
Povím Vám brzo :)
Krásný víkend Vám všem a děkuju, že jste tady se mnou!