Vzkaz v láhvi

8. července 2013 v 21:01 |  Pojednání - archivní články na různá témata
Jedna moje kamarádka byla na večeři se svou rodinou a seznámila se tam.
Tedy ne přímo tam, seznámila se až později jinde, ovšem díky očnímu kontaktu,
který předcházel tomu telefonnímu...

Bylo to prý nějak takhle:

Celý večer po sobě pokukovali.
On byl na pivu s kamarádem, ona na rodinné oslavě s večeří.
Obsluhoval je její strýc. Což on nemohl tušit.
Přesto ho po jejím odchodu napadla geniální věc.

Když si objednával další rundu, požádal číšníka o vizitku podniku,
na ni vepsal tajný vzkaz se svým číslem a vrátil mu ji s prosbou
o předání, pokud to někdy bude možné.
Zřejmě pokud ona ještě někdy přijde...
Jak romantický - jak bláhový!

Jí se tam nelíbilo, byla kilometry daleko od místa svého bydliště,
pravděpodobně by do téhle restaurace už nikdy nepáchla.
Přesto měla další den tu vizitku na stole.

Když překonala jednu překážku - s velkou dávkou štěstí,
zvládla dokonce i druhou, a to v podobě otce té mé kamarádky.

Jeho bratr, ten číšník, mu totiž příští den nad společným pivem
(to je jen řečnický obrat, měl každý jistě své), vizitku pro neteř
předával.

"To zahoď!" Slyšel.

Nějaký kdoví jaký... A ona je zadaná...

Jenže pro otce před půlnocí přijela jeho druhá dcera, mé kamarádky
sestra, no a existence té vizitky se domákla.

Osobně ji druhého dne své ségře doručila, a to i se "záznamem" o tom,
jak vše probíhalo.
Mladík prý lamentoval, že celý jeho pokus má beztak takovou naději,
jako by do vln posílal vzkaz v láhvi.
A přece!

Někdy to vyjde.

Když mi tuhle příhodu kamarádka vyprávěla, celá zářila.
Potíž je v tom, že je skutečně zadaná...

Zajímalo mě, jak to vyřeší, ale zatím ani ona sama neví.

Mou zvědavost ohledně vztahových dilemat druhých mi dneska připomněla
moje sestra Kiki, když mi vyprávěla příběh filmu, který nedávno zhlédla.

Dlužno přiznat, že děj byl skutečně zajímavý, a tak jsem se vůbec nedivila,
že ji rozladil otevřený konec.

"Tak rozešla se s ním?" Ptala jsem se jí.
"To právě těžko říct!" Odvětila Kiki rozervaně.

A pak mi svěřila, že zatímco ostatní diváci opouštěli kino,
ona měla nutkání zajít za promítačem, zaklepat mu na dvéře
a s omluvou se přeptat, jak to s těma dvěma teda vlastně dopadlo...


Taky nemám ráda nedovyprávěné příběhy.
Když se člověk nikdy nedoví, jestli ten vzkaz z láhve někdo vytáh´.
I když je pravda, že ten prostor pro vlastní fantazii je někdy
výhodnější, než si ho nechat sebrat špatným koncem.

Tím jsem utěšila Kiki.
A to poradím kamarádce.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ophelia | Web | 8. července 2013 v 23:38 | Reagovat

krásné :)

2 Marie | 9. července 2013 v 9:34 | Reagovat

Nesnáším špatné konce.Jinak romantika,pěkný a držím palce ať to klapne.

3 Val | Web | 9. července 2013 v 12:27 | Reagovat

Moc hezké, je přijemný pocit, že se takové věci ještě stávají.  - ano příběh jsem si dokončila - žili spolu šťastně až do smrti :-)

4 prescription | E-mail | Web | 24. května 2014 v 10:52 | Reagovat

Hello!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.