Vězeň antikvariátu

27. července 2013 v 8:59 |  ZPOVĚDNICE
Nerada to přiznávám, ale jsem na tom nějak špatně. Hůř, než na jaře.
Prý je to normální, zato já si normální už vůbec nepřipadám.
Propadám se nějak moc hluboko a ptám se tam po samé podstatě bytí...

Jsem depresivní, úzkostná a ze spaní prý volám mámu.
V uplynulých dnech, kdy jsem Vás (taky nerada) nechala bez nového čtení,
jsem byla zase na chalupě. Právě proto, abych si pomohla.

Fungovalo to ale jenom situačně...

Cesta autem směrem z vesnice, řídím, jsem ponořená do sebe.
Z auta v protisměru se podmanivě usměje a mávne na mě řidič.
Tonda.

Hradecký antikvariát, zavřeno.
Ve výloze lístek: Na Vaše přání hned otevřu, volejte. A číslo.
Volám.
Přichází pán v montérkách, odemyká, pouští mě dál a s omluvou,
že se musí umýt a převléci, mě uvnitř zamyká.
Tři ponuré místnosti plné starých zaprášených knih a pavučin.

Sedíme s mámou a babičkou venku nad kávou a cpeme se zmrzlinou.

Přiletí něco velkého, co hlasitě bzučí, a usazuje se to na trám.
Všechny tři se zvedáme, chceme si to prohlédnout.
Je to asi šesticentimetrový brouk v barvě zelená metalíza.
Je jich prý málo.

S mámou a babičkou v sekáči.

Další parádní úlovky v chudinském stylu.
Jsem mohla mít, být tam sama.
Je fakt, že ten tulácký kožíšek bych možná neunosila.

Práce na zahradě a přesazování "vypletých" rostlin.

Nápad udělat ze staré, studené maštale vinný sklípek.
Prošel, ale až bude víc času...
Zatím jsem si směla udělat plán. Měla jsem ho dřív,
než jsem se zeptala.

Večerní četba starých jihočeských pověstí v knížce z antikvariátu,
kde jsem strávila dobrou půlhodinku uvězněná.
Jak Jakub Krčín stavěl hráze rybníku Svět.
Jak je zpevňoval.
Jak to nešlo, ale věřil, že nakonec to dokáže. Že ví, jak na to,
jenom to chce trpělivost a neustávat ve snažení.

"Svážely se dlouhé kmeny stromů, plno naložených povozů mířilo na Třeboň,
kde Krčín nakázal kmeny jeden po druhém zapouštět do blátivé půdy.
Stovky kmenů mizely v bažinách a dlouho se zdálo, že bezvýsledně.
Zapouštěli další a další a pojednou se jim přestala propadat země pod nohama.
Kmeny zpevnily hráz."


Na nočním stolku mi přibyly léky na žaludek, trápí mě čím dál víc zdravotních problémů.
Tak jsem si tak říkala, jestli bych na to taky, jako Krčín, neměla jít od lesa.
Zpevnit si půdu pod nohama. Možná ten šafrán a pár milých chvilek prostě nestačí.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marie | 27. července 2013 v 10:36 | Reagovat

Na chmury je nejlepší lék práce.Makat,makat a makat  u mě to zabírá.Všechno chce svůj čas,pro každého jinak dlouhý.

2 Marie | 27. července 2013 v 15:24 | Reagovat

Krásně píšeš,co napsat knížlu.Určitě to zvládneš.Já bych si ji určitě koupila a nebyla bych sama.

3 Veronika | 29. července 2013 v 21:17 | Reagovat

Jani, ja se nedivím, že je Ti hůř, nebo pořád hrozně, je to strašně krátká doba. Chce to prostě hodně času! Kdybych mohla, a Vám by to pomohlo, posunula bych čas...
Držte se!

4 Katka | 4. srpna 2013 v 21:11 | Reagovat

Janičko, drž se... Myslím na vás, moc ráda bych Tě nějak povzbudila, ale nic mě tentokrát nenapadá... Ale cítila jsem, že musím napsat alespoň tohle...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.