Do polí

22. července 2013 v 17:59 |  ZPOVĚDNICE
Slíbila jsem Vám venkovský deník. Něco bych pro Vás tedy měla.
Ale jsou to jenom střípky, tentokrát.

Zjistila jsem, že jakmile jsem na chalupě sama, bez přítele či sourozenců,
moc toho neužiju. Myslím dobrodružství.

Sama do lesa si netroufám, k rybníku na hráz taky ne...

A tak jsem usilovně dumala, jak si ten venkov užít tentokrát jinak.
Na zahradě.

Na první pohled se to zdá nemožné. I mně se zdálo.
Lamentovala jsem, že brácha byl líný přijet, protože jsme si domlouvali
společnou noc pod širákem. To by bylo něco!
Jenže nebylo.

Lamentovala jsem, že nepřijela Kiki, dala přednost nějakému pražskému baru.
Až mi v sobotu vysvitla naděje...

Přijela Zuzka.
Sice jsme se spolu šly projít po hrázi, ale tím veškeré mimozahradní
aktivity skončily.

Ona totiž na tu přírodu až tolik není.
Dala přednost dece u bazénu...

Nezlobila jsem se, našla jsem pro ni pochopení, ovšem můj problém
tedy její příjezd nevyřešil.


"Jani! Něco jsem našla! Pamatuješ si ji?" Volala mě maminka, která prováděla
nějaký velký letní úklid a v ruce držela mou starou sukni.

"Jééé!" Běžela jsem si pro ni a hned se do ní nasoukala.

Je taky ze sekáče a je taky chudinská. Selská. Stará.
Možná by se jí dneska řeklo "vintage". Zeptám se Kiki.

"Co to máš proboha za sukni?! Ta je snad až na zem, ne? No podle mě teda vintydž ne,
to je spíš na husy." (Neřekla pro husu?)
Po krátkém zamyšlení dodala: "Jako když to vyženeš doplňkama, tak by to možná šlo tak označit. Ale stejně je to každýmu u prdele..."





Posadila jsem se v ní do trávy.
Bez doplňků.


"To si děláš prdel," procházela Zuzka z oběda u babičky zptáky k bazénu.

Tak jsem oprášila pozadí a bosky běžela k babičce, jestli by nepotřebovala
nějakou pomoc na zahrádce. Ať jenom nepasu neexistující husy...

Nejdřív se zdráhala mě k něčemu pustit, ještě mi nezapomněla to prostříhaný
víno, co rok po mém zákroku už neplodilo. Ovšem na to, že ob rok mělo naopak
hroznů jako nikdy dřív, na to už si nikdo nevzpomene!

Prostříhávat keře jsem tedy nesměla, zato plýt ano.
Dostala jsem rýč a přesně vymezený kus zarostlého záhonu s koprem,
mezi nímž rostou jahody, mezi nimiž roste rybíz a ostružiny a potom ještě taky
majoránka.

Tohle všechno nechat, ostatní (diviznu, bodlák, jitrocel, kopřivy a další nespecifikované
druhy travin) zlikvidovat.
Úkol jasný, chuť do práce velká, oblečení stylové - konečně alternativa, jak užít venkov,
i když jsi sám.


Slunce pralo, komáři a ovádi kousali, ale mě to neodradilo.
Namazala jsem se krémem, vzala slamák, co si babička nachystala do lázní,
kam brzy pojede, a k ruce jsem si postavila láhev s vodou.

Plevel jsem ze záhonu vyhazovala, drny trávy obracela, protože některá místa
už pokrýval zelený koberec, a co jsem vyrýpla omylem, to jsem zase sázela...

Kromě mraveniště, od toho jsem utíkala.

Jak se Vám tak hrabu v té hlíně, jak tak ryju a hledám kořínky, vzpomínala jsem,
jak jsem kdysi hledala poklady.
Se zapůjčeným detektorem kovů jsem našim rozrýpala bramborové pole.
Na zahradu mě nepustili. Tedy ne s rýčem.

Tehdy jsem taky nemohla nikam dál, taky jsem byla sama...
Ale to pole stačilo, leccos se tam našlo, zejména části koňských či volích postrojů.
Bavilo mě to, našla jsem si tehdy parádního koníčka...

Jenže s mým mateřstvím byl podobným aktivitám konec.

Zas bych to mohla zkusit...
Zdeněk říkal, že by mě doprovodil i někam dál, třeba až za humna...


Jak takhle vzpomínám a ladím si krásnou představu, držím v ruce něco,
co má tvar mince...

"Babičkóóó!" Vběhla jsem s tím do kuchyně.
"Podívej, co jsem vykopala!" Vložila jsem jí do dlaně tu černou kulatou placičku.

Babička si zkušeně kápla na prst trochu oleje, placičku jím promnula a mince
byla na světě!

"Ta je poválečná, já ji pamatuju," zkoumala babička letopočet.

"1949," přečetla jsem nahlas.

A ještě, než jsem ji babičce věnovala pro štěstí, běžela jsem s ní,
samozřejmě bosa, na chalupu rodičů, abych jim taky minci předvedla.

Proběhla jsem okolo opalující se Zuzky.

"Kam letíš a co to zas neseš?" Zvedla hlavu z deky.

"Vykopávku!" Natáhla jsem k ní nadšeně rozevřenou dlaň, kde se starý padesátník po babiččině
čištění už leskl.

"Dobrý, no," prohlásila a zase si lehla.
Ještě jsem si všimla toho jejího pohledu, kterým si mě změřila.
Vždycky, když jí připadám retardovaná, kouká přesně takhle.

Mamince se můj nález z hlíny líbil a mezi ní a tátou mince vyvolala vzpomínky
na téma, kolik v minulosti co stálo a co dneska už není pravda.


Podle mých sester nemůže být pravda moje sukně.
Podle mě zas štěstí, s jakým jsem našla starou minci i bez detektoru kovů.
Podle babičky pak zřejmě pohled na přesazené koření.

Jestli se ta majoránka znovu chytí, ji zajímalo o něco víc, než se mnou rozvíjet příběh,
kdo a za jakých okolností tu minci na zahradě, dřívějším poli, ztratil.




Jestlipak i on se tehdy zasnil nad chvílí, kdy jednou ten peníz někdo z hlíny vytáhne...
Zřejmě ne.
Naši říkali, že v té době to nebylo jen bezcenných pár halířů, takže možná trochu zaklel,
možná chvíli hledal...

Ale určitě ho nenapadlo, že je tam ztratil na dlouhých čtyřiašedesát let

Ten záhon byl přerývaný snad stokrát, ne-li víckrát, za těch třicet let, co
babička tu chalupu má. Kdoví, proč se země rozhodla vydat ten padesátník
mně a právě teď...

Možná, aby dneska hodil mou sukni do módního vintage stylu.
Možná, aby mi připomněla mou starou vášeň, která pomůže snad trochu rozptýlit
mé depresivní myšlenky. Když si napříště přivezu ten detektor...
A Zdeňka, co se se mnou vydá do polí.
***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 renuška | Web | 22. července 2013 v 19:41 | Reagovat

Malý poklad taky poklad. Kdysi jsem taky našla minci, takovouhle, maličkou, vypucovala jsem ji a šla lustrovat na net, za kolik by se dala prodat. za nic. Za prd. Tak jsem si ji někam uložila a třeba, protože už dávno nevím, kde je - až ji zase někdo najde, bude už stát víc než ten prd.
PS: Sukně je BOŽÍÍÍÍ!!!!!!!

2 panta | 22. července 2013 v 21:16 | Reagovat

to je jak z pohádky

3 Marie | 22. července 2013 v 21:52 | Reagovat

Taky bych potřebovala takovou pomocnici na zahradu.Mince i sukně skoro stejně staré vykopávky,ale má to něco do sebe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.