Červenec 2013

Zavřeno

30. července 2013 v 16:49 DNES
Pro depresi zavřeno,

(než zaberou léky).



Vám přeju krásné dny.

Vězeň antikvariátu

27. července 2013 v 8:59 Zpovědnice
Nerada to přiznávám, ale jsem na tom nějak špatně. Hůř, než na jaře.
Prý je to normální, zato já si normální už vůbec nepřipadám.
Propadám se nějak moc hluboko a ptám se tam po samé podstatě bytí...

Jsem depresivní, úzkostná a ze spaní prý volám mámu.
V uplynulých dnech, kdy jsem Vás (taky nerada) nechala bez nového čtení,
jsem byla zase na chalupě. Právě proto, abych si pomohla.

Fungovalo to ale jenom situačně...

Cesta autem směrem z vesnice, řídím, jsem ponořená do sebe.
Z auta v protisměru se podmanivě usměje a mávne na mě řidič.
Tonda.

Hradecký antikvariát, zavřeno.
Ve výloze lístek: Na Vaše přání hned otevřu, volejte. A číslo.
Volám.
Přichází pán v montérkách, odemyká, pouští mě dál a s omluvou,
že se musí umýt a převléci, mě uvnitř zamyká.
Tři ponuré místnosti plné starých zaprášených knih a pavučin.

Sedíme s mámou a babičkou venku nad kávou a cpeme se zmrzlinou.

Přiletí něco velkého, co hlasitě bzučí, a usazuje se to na trám.
Všechny tři se zvedáme, chceme si to prohlédnout.
Je to asi šesticentimetrový brouk v barvě zelená metalíza.
Je jich prý málo.

S mámou a babičkou v sekáči.

Další parádní úlovky v chudinském stylu.
Jsem mohla mít, být tam sama.
Je fakt, že ten tulácký kožíšek bych možná neunosila.

Práce na zahradě a přesazování "vypletých" rostlin.

Nápad udělat ze staré, studené maštale vinný sklípek.
Prošel, ale až bude víc času...
Zatím jsem si směla udělat plán. Měla jsem ho dřív,
než jsem se zeptala.

Večerní četba starých jihočeských pověstí v knížce z antikvariátu,
kde jsem strávila dobrou půlhodinku uvězněná.
Jak Jakub Krčín stavěl hráze rybníku Svět.
Jak je zpevňoval.
Jak to nešlo, ale věřil, že nakonec to dokáže. Že ví, jak na to,
jenom to chce trpělivost a neustávat ve snažení.

"Svážely se dlouhé kmeny stromů, plno naložených povozů mířilo na Třeboň,
kde Krčín nakázal kmeny jeden po druhém zapouštět do blátivé půdy.
Stovky kmenů mizely v bažinách a dlouho se zdálo, že bezvýsledně.
Zapouštěli další a další a pojednou se jim přestala propadat země pod nohama.
Kmeny zpevnily hráz."


Na nočním stolku mi přibyly léky na žaludek, trápí mě čím dál víc zdravotních problémů.
Tak jsem si tak říkala, jestli bych na to taky, jako Krčín, neměla jít od lesa.
Zpevnit si půdu pod nohama. Možná ten šafrán a pár milých chvilek prostě nestačí.
***

Do polí

22. července 2013 v 17:59 Zpovědnice
Slíbila jsem Vám venkovský deník. Něco bych pro Vás tedy měla.
Ale jsou to jenom střípky, tentokrát.

Zjistila jsem, že jakmile jsem na chalupě sama, bez přítele či sourozenců,
moc toho neužiju. Myslím dobrodružství.

Sama do lesa si netroufám, k rybníku na hráz taky ne...

A tak jsem usilovně dumala, jak si ten venkov užít tentokrát jinak.
Na zahradě.

Na první pohled se to zdá nemožné. I mně se zdálo.
Lamentovala jsem, že brácha byl líný přijet, protože jsme si domlouvali
společnou noc pod širákem. To by bylo něco!
Jenže nebylo.

Lamentovala jsem, že nepřijela Kiki, dala přednost nějakému pražskému baru.
Až mi v sobotu vysvitla naděje...

Přijela Zuzka.
Sice jsme se spolu šly projít po hrázi, ale tím veškeré mimozahradní
aktivity skončily.

Ona totiž na tu přírodu až tolik není.
Dala přednost dece u bazénu...

Nezlobila jsem se, našla jsem pro ni pochopení, ovšem můj problém
tedy její příjezd nevyřešil.


"Jani! Něco jsem našla! Pamatuješ si ji?" Volala mě maminka, která prováděla
nějaký velký letní úklid a v ruce držela mou starou sukni.

"Jééé!" Běžela jsem si pro ni a hned se do ní nasoukala.

Je taky ze sekáče a je taky chudinská. Selská. Stará.
Možná by se jí dneska řeklo "vintage". Zeptám se Kiki.

"Co to máš proboha za sukni?! Ta je snad až na zem, ne? No podle mě teda vintydž ne,
to je spíš na husy." (Neřekla pro husu?)
Po krátkém zamyšlení dodala: "Jako když to vyženeš doplňkama, tak by to možná šlo tak označit. Ale stejně je to každýmu u prdele..."





Posadila jsem se v ní do trávy.
Bez doplňků.


"To si děláš prdel," procházela Zuzka z oběda u babičky zptáky k bazénu.

Tak jsem oprášila pozadí a bosky běžela k babičce, jestli by nepotřebovala
nějakou pomoc na zahrádce. Ať jenom nepasu neexistující husy...

Nejdřív se zdráhala mě k něčemu pustit, ještě mi nezapomněla to prostříhaný
víno, co rok po mém zákroku už neplodilo. Ovšem na to, že ob rok mělo naopak
hroznů jako nikdy dřív, na to už si nikdo nevzpomene!

Prostříhávat keře jsem tedy nesměla, zato plýt ano.
Dostala jsem rýč a přesně vymezený kus zarostlého záhonu s koprem,
mezi nímž rostou jahody, mezi nimiž roste rybíz a ostružiny a potom ještě taky
majoránka.

Tohle všechno nechat, ostatní (diviznu, bodlák, jitrocel, kopřivy a další nespecifikované
druhy travin) zlikvidovat.
Úkol jasný, chuť do práce velká, oblečení stylové - konečně alternativa, jak užít venkov,
i když jsi sám.


Slunce pralo, komáři a ovádi kousali, ale mě to neodradilo.
Namazala jsem se krémem, vzala slamák, co si babička nachystala do lázní,
kam brzy pojede, a k ruce jsem si postavila láhev s vodou.

Plevel jsem ze záhonu vyhazovala, drny trávy obracela, protože některá místa
už pokrýval zelený koberec, a co jsem vyrýpla omylem, to jsem zase sázela...

Kromě mraveniště, od toho jsem utíkala.

Jak se Vám tak hrabu v té hlíně, jak tak ryju a hledám kořínky, vzpomínala jsem,
jak jsem kdysi hledala poklady.
Se zapůjčeným detektorem kovů jsem našim rozrýpala bramborové pole.
Na zahradu mě nepustili. Tedy ne s rýčem.

Tehdy jsem taky nemohla nikam dál, taky jsem byla sama...
Ale to pole stačilo, leccos se tam našlo, zejména části koňských či volích postrojů.
Bavilo mě to, našla jsem si tehdy parádního koníčka...

Jenže s mým mateřstvím byl podobným aktivitám konec.

Zas bych to mohla zkusit...
Zdeněk říkal, že by mě doprovodil i někam dál, třeba až za humna...


Jak takhle vzpomínám a ladím si krásnou představu, držím v ruce něco,
co má tvar mince...

"Babičkóóó!" Vběhla jsem s tím do kuchyně.
"Podívej, co jsem vykopala!" Vložila jsem jí do dlaně tu černou kulatou placičku.

Babička si zkušeně kápla na prst trochu oleje, placičku jím promnula a mince
byla na světě!

"Ta je poválečná, já ji pamatuju," zkoumala babička letopočet.

"1949," přečetla jsem nahlas.

A ještě, než jsem ji babičce věnovala pro štěstí, běžela jsem s ní,
samozřejmě bosa, na chalupu rodičů, abych jim taky minci předvedla.

Proběhla jsem okolo opalující se Zuzky.

"Kam letíš a co to zas neseš?" Zvedla hlavu z deky.

"Vykopávku!" Natáhla jsem k ní nadšeně rozevřenou dlaň, kde se starý padesátník po babiččině
čištění už leskl.

"Dobrý, no," prohlásila a zase si lehla.
Ještě jsem si všimla toho jejího pohledu, kterým si mě změřila.
Vždycky, když jí připadám retardovaná, kouká přesně takhle.

Mamince se můj nález z hlíny líbil a mezi ní a tátou mince vyvolala vzpomínky
na téma, kolik v minulosti co stálo a co dneska už není pravda.


Podle mých sester nemůže být pravda moje sukně.
Podle mě zas štěstí, s jakým jsem našla starou minci i bez detektoru kovů.
Podle babičky pak zřejmě pohled na přesazené koření.

Jestli se ta majoránka znovu chytí, ji zajímalo o něco víc, než se mnou rozvíjet příběh,
kdo a za jakých okolností tu minci na zahradě, dřívějším poli, ztratil.




Jestlipak i on se tehdy zasnil nad chvílí, kdy jednou ten peníz někdo z hlíny vytáhne...
Zřejmě ne.
Naši říkali, že v té době to nebylo jen bezcenných pár halířů, takže možná trochu zaklel,
možná chvíli hledal...

Ale určitě ho nenapadlo, že je tam ztratil na dlouhých čtyřiašedesát let

Ten záhon byl přerývaný snad stokrát, ne-li víckrát, za těch třicet let, co
babička tu chalupu má. Kdoví, proč se země rozhodla vydat ten padesátník
mně a právě teď...

Možná, aby dneska hodil mou sukni do módního vintage stylu.
Možná, aby mi připomněla mou starou vášeň, která pomůže snad trochu rozptýlit
mé depresivní myšlenky. Když si napříště přivezu ten detektor...
A Zdeňka, co se se mnou vydá do polí.
***

Milenka v mobilu

17. července 2013 v 10:24 Pojednání
Jak chlapi tají nevěru?
Jedni líp, druzí hůř.

Jak je dámám známo, páni jsou hraví a vesměs vynalézaví - pokud jim o něco jde. A jak je známo pánům, anebo by aspoň mělo být, dámám neunikne nic... V tomhle ohledu uplatňujeme nevímkolikátý smysl.

Jeden můj známý je notorický sukničkář. Nic s tím nenadělá, ovšem trvá i na svém vztahu. Potíž je v tom, že jeho slečně by dozajista vadilo všechno to, co bokem tajně provádí, a tak jí musí lhát. Pokud o ni nechce přijít a ranit ji. Což, jak sám říká, nechce.

Jenže holku ranit, to není vůbec žádnej kumšt. Stačí málo. I málo náznaků, že se něco děje, k nepohodě stačí.
Nikdy to nedělal, tak proč si najednou bere mobil i na záchod?
Párkrát se zeptá, on zamekotá něco o tom, že začal hrát hada...

Ale kdo mu to pořád píše?
A jak to, že se usmívá, když nemá proč?

A už je tady podezření.
A chlap se musí mít na pozoru.

Jsou tací, co v tom umí chodit. A jsou i tací, kteří na to, utajit nevěru, zkrátka nemají. Otázka je, který je horší.

Obecně vzato, dokud ženě od partnera nic nechybí a netrápí ji pocit, že s ní nehraje fér, je všechno v pořádku. A to i když třeba není. Jestliže to chlap umí s nevěrou zkoulet natolik, že oficiální partnerka nic nepozná a nestrádá, pak si troufám tvrdit, že je nějaká ta nevěra čistě jeho věc.

Jenže o takovém supermanovi nic nevím. Zato těch nepozorných a nedůvtipných jsem poznala dost.
Liší se jenom jejich špatné taktiky.

Jak třeba průměrný chlap utají milenku v mobilu?

Uloží si její číslo pod chlapeckým jménem. Zprávy od ní maže. Likviduje důkazy.
Vyšší level je uložit si její číslo v hlavě. Jistota.
Někdy mají dvě SIM karty, dvě čísla... A pocit, že jsou pánem situace.
Dokud nepřijde vyúčtování a partnerka se nezeptá...

Vynalezli taky způsob, jak odhalit, jestli jim do toho jejich mobilu náhodou nelezeme.
Ještě se k tomu vrátím.

Tihle vynálezci jsou z řad věrných, protože v opačném případě by směrem k nám nevynakládali
tolik úsilí jenom proto, aby zjistili, že (ne)lezem... Měli by co dělat s tím, abychom tam nic nenašli.
Na jistotu také sází ti, kteří si zamykají displej. Jsou za vodou. Ovšem rádi jenom dokud tam být nemusí. Jakmile je partnerka jednoho dne k vodě pošle, nebude cesty zpět.

Brácha mi vyprávěl, že jeden jeho kamarád měl dlouhá léta milenku. V mobilu, v autě, i doma... Razil takovou teorii, že čím méně se její existenci bude pokoušet maskovat, tím spíš to bude procházet. A tak se choval přirozeně.

Když jeho přítelkyně dorazila z práce, našla v koupelně potopu.
Jak to, žes tak nacákal?
Já tu řádil s milenkou.
No jasně, prosim tě...

Řekl jí pravdu a ona mu nevěřila - jak absurdní. A ještě po nich vytřela...
Proto já vždycky říkám svým partnerům, že cokoliv mi řeknou, budu brát vážně. A zařídím se podle toho. Ano, taky jsem si jednou vyslechla podobný žert.
Na otázku, kde jsi, mi bylo řečeno, že v bordelu.
Jestli to byla pravda, anebo vtip, to už jsem neřešila.

Jediné období, kdy jsou chlapi vůči nástrahám jiných krásných žen jakš tak imunní (a kdy se netočí za každou sukní), je to zamilované. A pravdou zůstává, že i když jednoho dne nutně skončí, bývá na nás, jestli zůstaneme přitažlivé a sebevědomé, anebo se pod vlivem pseudojistoty zanedbáme, přibereme a začneme pátrat.

Ony ty vztahy jsou v podstatě hra, která nás musí bavit. A od toho se všechno odvíjí...

To si pak třeba uloží do mobilu vlastní číslo pod smyšleným ženským jménem.
Napíše si milostnou esemesku.
Vyčkává.
Napíše si další, aby partnerku vyprovokoval. Vidí ho totiž stále s mobilem.
Píše a čte...

A pak telefon položí na stůl a jde se koupat.

Ona když neodolá, nevydrží si zjištěnou "pravdu" nechat pro své potřeby
A radši vlítne do koupelny a udělá scénu.

"Nemá vůbec žádný sebevědomí a navíc mě lustruje, to nemám zapotřebí!"
Stěžoval si mi jeden známý, který to se svou přítelkyní takhle sehrál.

Zajímalo mě, proč.
Aby se s ní mohl rozejít?

Prý měl podezření!


Říká se, že kdo si hraje, nezlobí.
Pokud ale zlobení není tou hrou...
***

Zpátky na stromy!

15. července 2013 v 6:00 Pojednání
Poprvé jsem dotykový telefon dostala loni k narozeninám, ale velmi brzy a velmi ráda
jsem ho věnovala Elence, která ho využívala po svém.

Našim jsem tvrdila, že ho potřebovala, tak se holt musím spokojit se svou starou Nokií,
ale pravdou bylo, že jsem s ní byla spokojená dávno, narozdíl od toho dotykáče...

Kolikrát se jenom člověk přemáčknul a volal někam, kam nechtěl...
Kolikrát marně hledal v seznamu lidí, co vůbec neví, jak se mu dostali do telefonu,
když je sotva zná...
Kolikrát vytáčel čísla, aniž to měl v úmyslu a neukončil hovory, které ukončit v úmyslu měl...

Zkrátka pro vztek mi byl.
Tehdy jsem se ještě domnívala, že je to mnou. Že jsem nepřizpůsobivá a konzervativní.
A levá.

Pak si koupil dotykáč Zdeněk.
Od té doby jsem každou chvíli slyšela: Krám jeden blbej! Zlatá Nokie!

Ty pudeš, ti řikám, ty vole!

Ty už mě neser, co ty seš zač?!

Končim s nim, s křápem!


Má ho stále a i já ho znovu mám. Opět dárek, našim mě bylo líto...

Ono to jako není tak zlý. Dá se. Ale není to ani ono.
Jistě, má to své výhody a víc funkcí a možností...
Člověk se zdráhá udělat krok zpátky - doléhá na něj pocit, že to snad ani nejde,
že to by bylo proti přírodě...

Holt takový je vývoj. Ten nezastavíš.

Na starém telefonu jsem měla zprávu napsanou hned, cvik byl znát,
v seznamu kontaktů jsem se bezpečně vyznala a hledané číslo bych vytočila
i po slepu - doslova, zatímco ten dotykáč opracovávám tak nějak stále.

Než napíšu zprávu, než ji okleštím do co nejmenšího počtu znaků, aby to tak netrvalo,
ale přitom dávalo smysl, než najdu adresáta...

Už jenom ty budíky! Kolik jich tam je, deset?
Jako by do teď člověk chrněl na všech frontách... Aspoň já si tak trochu připadám.

Podtrženo sečteno, Nokia je pryč, ale vzpomínáme.

Nedávno jsem poznala člověka, který si na svůj Iphone mezi řečí taky postěžoval.
Potěšilo mě, že to někdo další cítí stejně.

Jenže on mi za pár dní psal, že to udělal.
Prodal ho a vyndal ze šuplíku svou starou Nokii. A pak psal dál a víc a rychleji
a já ani nestačila odpovídat, jak mi to nešlo...

A včera mi psala jedna moje kamarádka, že se necítila dobře, a tak opustila
veškerou moderní technologii, včetně počítače, a strávila uplynulý týden v přírodě.
Bez svého dotykáče.
Se svou starou Nokií...

Nemohla jsem tomu uvěřit. Tak ona taky?
Ono to přecejenom jde?
Ten krok zpátky...

"Zpátky na stromy a bude nám líp!" Provolala kamarádka své nové heslo.

Prý si krásně vyčistila hlavu a uvolnila se, stres odplul po řece a najednou bylo
i na manželské něžnosti víc času...

A já tomu úplně věřím.
Mám totiž v hlavě pár nedávných utkvělých obrazů (ne představ), kdy máme
se Zdeňkem oba volno. Jsme spolu doma, každý u svého počítače, on s filmem,
já s blogem a místo po naší pravici okupují naše drahé polovičky - AJFOUNI...

Občas takhle procitnu, rozhlédnu se kolem a realitu si očima vyfotím. To když ji bezděky někdy hodnotím,
aniž vím proč.

Druhý takový obraz mám z Billy, kde jsem nakupovala s kamarádem.
Loktama tlačíme každý svůj vozík před sebou, abychom mohli ťukat...

Míjíme regály, z nichž možná něco potřebujem a jedem dál a dál, aniž bychom
měli čas nakupovat.
Přitom jsme nakupovat přijeli.

"Podívej se na nás," prohodil pobaveně.

Podíváme se na sebe a dochází nám, jak vypadáme.
A jak nevnímáme.
Každej sám na celý planetě...

Tak jsme ty svý frajery uklidili a teprve se ocitli v obchodě....

Hlavně ať nikdo nepíše, nevolá!


Někdy to taky intenzivně cítím. Jak to svazuje a omezuje a stresuje...
Všechno, od mobilu po internet.
A že by bylo líp bez toho. I času víc.
I lásky.

Přesně, jak psala kamarádka.

Se závěrečným přáním, ať se mám jednoduše.
Moc se tak chci mít.
Jenže mít se jednoduše je dneska strašně složitý!
***

TA věta

13. července 2013 v 16:37 Zpovědnice
Kiki mi vždycky, když jí něco zajímavého vyprávím - protože jiný věci se mi nedějou,
dává doplňující otázky. Jenže takové, které s příběhem absolutně nesouvisí.
Jsme na to od ní všichni doma zvyklí, a tak jí občas, jen tak pro legraci,
nějakou tu zbytečnou informaci bokem z vlastní iniciativy prozradíme.

Zasměje se, že jsme prý blbí.

Člověk jí třeba vypráví o tom, jak mi pán odmítl pohlídat tašku...

To se mi opravdu stalo!
Sedím takhle v letištní kantýně a čekám na Zdeňka.
Když přišel, napadlo mě, že bych si tašku mohla nechat na židli,
než si zajdem pro jídlo, když opodál hoduje ten bagážník...

Tak se mile ptám: Mohla bych si tady nechat tašku?

On na to, že to klidně můžu. Ale takovým tónem, že jsem zbystřila.

A kouknete mi na ni?

To rozhodně ne!

Proč ne? Zasmála jsem se rozpačitě.

Protože tady nesedim od toho, abych koukal na nějakou tašku! Zahalekal
a jedl dál.

Zdeněk mi řekl, ať ho nechám bejt a vezmu si ji s sebou.


Tuhle událost jsem ten den vyprávěla dvěma přátelům.

První poté reagoval slovy: A cos v tý tašce měla?


Připomněl mi Kiki. Ta by se určitě zeptala, kolik bylo pánovi let.

Zážitek s taškou jsem tedy napříště obohatila o reakci prvního svého
posluchače.

Zareagoval jako Kiki, že jo? Jak má takový ty svoje doplňkový věty...
Nadhodila jsem Martinovi.

A nosí brejle?

Ne, proč?!

No to je ta věta...
*

Do krámu nám přišel takový sympatický pán a když jsem se ho anglicky zeptala,
s čím mu můžu pomoct, odpověděl česky, že s výběrem dárku pro jeho ženu.

Začaly jsme mu s Kiki snášet první poslední a on vybíral.

Vzal jí kytkované kalhoty, dvě trička a růžový svetřík.
Zmínil, že jeho žena je Ruska.

Na to jsem nabídla mírně kýčovité korále z umělých květů.

Podíval se na mě a pravil, že je to sice Ruska, ale studovala v Evropě,
takže má střídmější vkus...

To ale Kiki neslyšela, protože hned jak zaslechla, jaké národnosti paní je,
běžela do skladu pro králičí kožešiny, které budou v nadcházející sezóně hitem.

Najednou byla zpátky s metrovým králíkem sepnutým pod krkem
bohatě zdobenou broží.
Moc jí to slušelo.

Marně jsem se ji posunky snažila odehnat. Už ji viděl.

Ukázal jí zdvižený palec, uznale pokýval a odešel.

Proč to asi nevzal, viď?

Zajímalo Kiki a ani netušila, že tentokrát je na TU její větu odpověď známá... :)
***

Co se v lásce vyplatí

12. července 2013 v 9:34 Pojednání
Moje sestra Zuzka mě vždycky fascinovala svými úspěchy v lásce.
S chlapama to zkrátka uměla a umí, v minulosti jí podléhali
i zadaní a rušili kvůli ní své vztahy... (dlužno dodat, že bezdětné).
Málokdy o to ovšem stála, takže je po nějakém čase zase
příliš shovívavé partnerky braly zpět. Ty hrdější už ne. Což je v pořádku.

To, co mě bavilo nejvíc, byly jednotlivé klíčové situace, v nichž
nepozorovaně zabojovala, a měla ho.

Ovládá totiž umění všech těch fíglů a fintiček, jak ho nenásilně
dostat do kolen. To bychom měla umět každá, ale většinou známe jen
teorii...

Nerada bych se některé ze čtenářek dotkla, vycházím ze svých zkušeností
a z debat "mezi námi ženami", kterých jsem absolvovala spousty.

Nebyla jsem jediná, koho Zuzka svým umem zaujala.
Holky na táboře si k ní chodily pro radu, později i na střední se našlo
pár takových, které odhodily ego a šly se jí zeptat.

To hlavní kouzlo spočívalo v tom, vždycky vědět, co říct. Na co?
Na cokoliv!

Promyšlené, lakonické odpovědi.
Přímé pohledy. Ale pro všechny.
Nedostupnost - rafinovanost - nepolapitelnost.

Jednou mi Zuzka vyprávěla, že večer před spaním si tvoří scénáře.
Jenom v hlavě. Představuje si různé situace, které mohou nastat,
anebo které by ráda, aby nastaly a chystá se na ně.

Ono je to docela chytré.

Nedávno moje druhá sestra prožila situaci, kterou si vysnila.
Jenže na ni nebyla připravená, a tak nevyužila své možnosti
a nesmečovala.

Šlo o nějakou dámu, která ji v nedávné minulosti ponížila.
Teď se karty obrátily a Kiki měla možnost srazit dámě hřebínek.
A že by si to zasloužila!

Jenže to neudělala, protože jí taková situace zcela zaskočila.

Což je hloupé.
Snít si o něčem a pak nevědět, co s tím.

Říkala mi: Já už vim, co jsem měla říct! Ať přijde znovu!

Ale to těžko...


Zuzka měla jednou zavolat klukovi, o kterého stála.
Jejich vztah se slibně rozjížděl a ona byla zatím stále v pohotovosti.
Tedy neodevzdaná, nevyjádřená...

Měla mu volat po obědě, to tehdy ještě nebyly mobily.
Zvedla to jeho máma a Zuzce řekla, že Lukáš není doma.

"Aha..."

"Zuzanko, on je u kamaráda... Mám mu něco vyřídit?"

"Ne, měl bejt doma, věděl že mu budu volat - nashledanou."


A byla s ním vyřízená.
Žádné další shánění, dokonce se ani neužírala.
Prostě ho pustila z hlavy a nechala další akce na něm.


No a tou větou si získala i jeho mámu, která Lukášovi vynadala,
protože se zdálo, že si dovolil nevídané,
Lukáš zanedlouho přijel na motorce s plyšákem a musel se hodně snažit,
aby se Zuzanka už nezlobila, že volala marně.

Příště už si to nikdy nedovolil a za pár let byl natolik vycepovaný,
že pro ni přestal být zajímavý.
Zaujal ji ten, který nebyl doma, když na něj zvonila...
***

Dechberoucí Kiki

10. července 2013 v 13:02 Zpovědnice
Kiki dostala výplatu.
Víte už, že si tajně sní o miminku v dohledné době...
A taky už víte, že si do té dohledné doby hodlá užívat života,
zejména pak svých peněz.
Chce se hýčkat - na tom by nebylo nic tak divného, kdyby
to jednotlivé hýčkání se nemělo dopad na celou rodinu
v takovémhle duchu...

Kiki přijede k našim s novou kabelkou.
Za hodně tisícovek, já nikdy tak drahou kabelku neměla, natož maminka,
natož babička...

Kiki se kabelkou pochlubí.

Kiki se pochlubí cenou.

Babička ztrácí dech, maminka nadhled.
Neřve, to ne, jenom Kristýnku upozorňuje, že se blíží
čas úhrady složenky za nájem.
A táže se, co bude Kiki po zbytek měsíce jíst...

Kiki ztrácí dech i nadhled a po chvíli mlčení,
během něhož zřejmě dumá, což lze usuzovat podle jindy nepatrné
a nyní hluboké vrásky nad nosem,
ze sebe vysouká:

A nemohli bychom se mi na tu kabelku všichni složit?


A PROČ BYCHOM TO JAKO DĚLALI???!!!

Ptáme se my všichni, komu se tenhle nepříčetný nápad donesl...

Kiki si ho obhájila faktem, že naši jí chtějí koupit žehličku.
No a ona žehličku prý stejně neužije!
Tak si namísto žehličky koupila to,
co užije víc...

A že by naši za žehličku nedali tolik?

Ale stejně by následovala lednička nebo pračka... Ono by se to vyšplhalo,
dost možná i přešplhalo!

Takže jim Kiki nakonec vlastně ušetřila.

Otázkou tak jen zůstává, jak Kiki bude rovnat pomačkané prádlo (chtěla
bych u toho být), a kde si bude chladit jídlo - když jí na něj
náhodou zbyde.

Jak znám naši rodinu, tak se jí na tu kabelku složíme.
Budeme mít z krku její narozeniny (které má před Vánoci, neřku-li Vánoce),
ale jenom proto, abychom předešli obrovskému šoku, který by pravděpodobně
zažil její přítel, až by domů namísto výplaty přinesla kabelku...
Vlastně chráníme její vztah.
Co vztah, její sny!

Třeba ty o miminku...
***

Cukr a exoti

9. července 2013 v 20:29 Zpovědnice
Před naším obchodem plakal chlapeček.
Plakal tak moc, že se to nedalo poslouchat.
Křičel pořád dokola: "Já chci domu! Já chci domu!"

Babička s dědou se ho snažili utišit, ale marně.
Tak mu vytočili mámu, ale ani tu nepustil ke slovu,
stále jenom opakoval to svoje "Já chci domu!"

Měly jsme s Kiki slzy na krajíčku - jsme teď takové přecitlivělé,
obzvlášť pokud jde o děti.
A tak moje sestra popadla dlouhou karamelovou čokoládu,
kterou mi chvíli předtím koupila a vyběhla z krámu.

Můj dezert mu podala a pohladila ho se slovy, aby už
neplakal.

"Jak budeme v letadle, tak se určitě uklidní," předjímala babička
a vnuka upomenula, aby poděkoval.

"Já jsem poděkoval a CHCI DOMU!!!" Ječel nanovo.

Kiki se vrátila za mnou a já ji pobídla, ať mu tu čokoládu laskavě
zase sebere, když to nepomohlo. Já si jí budu vážit víc! U kávy...


Byla jsme si celá sourozenecká parta, včetně partnerů, posedět nad pivem,
kde jsme probírali svá trápení.
Zuzka už by ráda miminko, jenže nemá ani chlapa. Předběžně uvažuje
i o umělém oplodnění... Anebo že by jí někdo děťátko snad daroval...
Ona se o těch možnostech ještě úplně neinformovala, tak neví, že to
není legální...

Do toho přišel barman se ptát, jestli nám nikomu nic nechybí.

"Mně chybí chlap! A taky děloha k pronájmu...," začala Zuzka výčtem svých tužeb.

"Mně sebevědomí!"

"Pevná vůle!"

"Prachy!"

Přidávali jsme se postupně všichni a kluk jenom koukal, co jsme to za exoty.
Přitom to byl taky exot.
Několikrát na nás zapomněl s objednávkou a teď se taky zrovna netvářil,
že by tuhle další mínil nějak řešit...



Sem tam, namísto do Billy, zajedu do vzdálenějšího Kauflandu.
To když mi okoukaný sortiment mého "klubu" nestačí - zpravidla po výplatě.

Onehdá jsem tam objevila kostkový cukr Bridge. Znáte ho? Určitě ano...

Tvary jak z Mariáše; srdce, pika, káry...

Neodolala jsem.
Já totiž málokdy odolám čemukoliv, co mi připomíná dětství a dá se to koupit.
Dá se to koupit mnou.

Doma jsem ho tedy vysypala do misky a tu postavila na stůl.
Zdeněk si po chvíli všiml:

"Jé, tenhle cukr měly vždycky tety a babičky!"

Přesně tak. Taky ho mám spojený s babičkou,
a úplně přesně vím, že my jsme ho doma nikdy neměli.

Možná proto bylo u babičky vždycky líp...

S dědečkem nás rozmazlovali, brávali na dovolenou
a dovolili úplně všechno...

To pak stačí vidět jejich cukr a člověk má pocit,
že si nese domů z Kauflandu tu největší pohodu,
jakou umí vytvořit jenom babičky a dědové.

A ten malej exot tam bulí, že ho berou k moři.
I s mojí čokoládou...
***

Vzkaz v láhvi

8. července 2013 v 21:01 Pojednání
Jedna moje kamarádka byla na večeři se svou rodinou a seznámila se tam.
Tedy ne přímo tam, seznámila se až později jinde, ovšem díky očnímu kontaktu,
který předcházel tomu telefonnímu...

Bylo to prý nějak takhle:

Celý večer po sobě pokukovali.
On byl na pivu s kamarádem, ona na rodinné oslavě s večeří.
Obsluhoval je její strýc. Což on nemohl tušit.
Přesto ho po jejím odchodu napadla geniální věc.

Když si objednával další rundu, požádal číšníka o vizitku podniku,
na ni vepsal tajný vzkaz se svým číslem a vrátil mu ji s prosbou
o předání, pokud to někdy bude možné.
Zřejmě pokud ona ještě někdy přijde...
Jak romantický - jak bláhový!

Jí se tam nelíbilo, byla kilometry daleko od místa svého bydliště,
pravděpodobně by do téhle restaurace už nikdy nepáchla.
Přesto měla další den tu vizitku na stole.

Když překonala jednu překážku - s velkou dávkou štěstí,
zvládla dokonce i druhou, a to v podobě otce té mé kamarádky.

Jeho bratr, ten číšník, mu totiž příští den nad společným pivem
(to je jen řečnický obrat, měl každý jistě své), vizitku pro neteř
předával.

"To zahoď!" Slyšel.

Nějaký kdoví jaký... A ona je zadaná...

Jenže pro otce před půlnocí přijela jeho druhá dcera, mé kamarádky
sestra, no a existence té vizitky se domákla.

Osobně ji druhého dne své ségře doručila, a to i se "záznamem" o tom,
jak vše probíhalo.
Mladík prý lamentoval, že celý jeho pokus má beztak takovou naději,
jako by do vln posílal vzkaz v láhvi.
A přece!

Někdy to vyjde.

Když mi tuhle příhodu kamarádka vyprávěla, celá zářila.
Potíž je v tom, že je skutečně zadaná...

Zajímalo mě, jak to vyřeší, ale zatím ani ona sama neví.

Mou zvědavost ohledně vztahových dilemat druhých mi dneska připomněla
moje sestra Kiki, když mi vyprávěla příběh filmu, který nedávno zhlédla.

Dlužno přiznat, že děj byl skutečně zajímavý, a tak jsem se vůbec nedivila,
že ji rozladil otevřený konec.

"Tak rozešla se s ním?" Ptala jsem se jí.
"To právě těžko říct!" Odvětila Kiki rozervaně.

A pak mi svěřila, že zatímco ostatní diváci opouštěli kino,
ona měla nutkání zajít za promítačem, zaklepat mu na dvéře
a s omluvou se přeptat, jak to s těma dvěma teda vlastně dopadlo...


Taky nemám ráda nedovyprávěné příběhy.
Když se člověk nikdy nedoví, jestli ten vzkaz z láhve někdo vytáh´.
I když je pravda, že ten prostor pro vlastní fantazii je někdy
výhodnější, než si ho nechat sebrat špatným koncem.

Tím jsem utěšila Kiki.
A to poradím kamarádce.
***

Zbytečnosti

6. července 2013 v 17:13 Fejetony
Původně jsem měla tento prodloužený víkend trávit na chalupě
a Vy jste se tak mohli dočkat dalších vesnických zápisků.

Dala jsem ale přednost velkému domácímu úklidu, čímž
jsem velmi překvapila sama sebe.

Začala jsem čištěním akvárka, pokračovala koupelnou, kuchyní...
A to s cílem vyházet všechno zbytečné.

Občas mě taková chuť popadne a zbavuju se všeho, co nepotřebujeme.
Ukazatelem potřebnosti mi přitom bývá otázka: Použili jsme toto v uplynulém roce?

Tento ukazatel ovšem neplatí beze zbytku - jsou věci, které jsme v uplynulém roce
používali a dál už nebudem... Ještě stále takové předměty nacházím.
Tři roky se nedají uklidit ze dne na den...

Myslím si, že mi vždy jakýkoliv takový úklid trvá dýl, než by trval ostatním.
Mívám totiž záseky.
Dumám, jak vedle sebe poskládat nesourodé.
Anebo jestli čisticí přípravky patří pod umyvadlo, anebo pod dřez.
A jestli potřebuju deset voňavek, anebo mi bohatě stačí ta jedna oblíbená.
Ostatní jsem dostala, přece je nevyhodím...
Ale ani je nepoužívám, tak proč je tu mít?

Taková dilemata mě při úklidu sužují.

Vázy do obýváku, anebo do linky?
Nedokážu se rozhodnout!
A potřebuju vůbec tolik váz, když řezané květiny mívám doma jednou za čas?

Přála bych si je na stole mívat pravidelně, ale nějak to nevychází.
Vůbec bych si toho spoustu představovala jinak, než jak to všedně bývá.

Další, čím si v uklízecí mánii pomáhám, je heslo HOTEL.

Představa, že jsem v hotelu, kam si s sebou beru jenom to potřebné.
Jenom předměty denního užívání.

Tak třeba zrovna v té koupelně - vynosím úplně všechno ze skříněk ven.
Klidně na jídelní stůl, prostě pryč z místnosti.

A vracím jenom něco.

Jsem v hotelu.

Do police stavím svůj oblíbený parfém.
A vodu na čočky.
A deodorant.
Řasenku, rtěnku...

Plno toho pak na stole zůstává a já se ptám, co s tím.
Takové stíny vůbec nepoužívám. Ale co když někdy půjdu někam večer
a budu je potřebovat?

A už polevuju, stíny se vrací na své místo.

Co ty ostatní parfémy?
Co když někdy zatoužím vonět jinak?
Nebo co když ten preferovaný dojde a nebudu mít prachy na nový?
Mně se tohle může klidně stát...

Kromě dvou, které mi skutečně nevoní natolik, že bez nich budu voňavější,
se ostatní vrací na místa.

A takhle je to se vším.

Jsem marná.

A přitom mě přehršel nepotřebných věcí tolik svazuje...

Šminky, které běžně nepoužívám, podle mě prostě nepotřebuju!
Ale mít je přece můžu...
Ale bez nich bych ušetřila místo!
Ale co bych tam pak dala?

Nakonec docházím k hroznému poznání - mám tolik věcí proto,
protože mám tolik skříněk!

Potřebuju tuhle skříňku?


To už Zdeněk bystří a snaží se mě přesvědčit, že bych toho mohla pro dnešek nechat.
Nalil mi víno a usadil mě k televizi. Pustil mi můj oblíbený film
a nepozorovaně (jak se domníval), vrátil všechny mé zbytečnosti zpátky
do zbytečných skříněk.

Dělala jsem, že to nevidím.
A ve skrytu duše mu byla vděčná.
Když jsem se zadívala na naši přeplněnou knihovnu, kde se mačká takových sto titulů,
které běžně nikdo nečte, uvědomila jsem si, kolik mi ten kluk ušetřil práce...
***

Jak se zije v klubu

3. července 2013 v 0:43 Pojednání

Jdu Vám takhle do Billy, stojim ve frontě u lahůdek a prodavačka mě přeskočí a obsluhuje
toho za mnou.

U pokladny zas nepozdraví a nechce po mně Billa kartu - a já už ji přitom mám!

Dlouho jsem se zdráhala vstoupit do toho jejich klubu, jak víte.
Neslyšela jsem na jejich akce a slevy, nechtěla jsem se dát lapit
a nosit v peněžence klubovou kartu...
Ale nedávno mě prostě dostali.

Měli moje oblíbené sušenky za polovic. A to už by se celkem vyplatilo,
musela jsem uznat. Přesto jsem si ale hodlala zachovat tvář a nepodlehnout.
Vzala jsem si čtvery, jako obvykle, a mínila za ně dát tolik, kolik obvykle...

Jenže ta u pokladny tehdy nebyla protivná, ale naopak velmi vstřícná:

Proč nemáte Billa kartu?

Nechci ji mít.

Ale to je výhodnější, ty sušenky byste měla za polovic!

To se holt nedá nic dělat - zachovávala jsem si tu tvář.

Ale dá se dělat, tady si to vyplňte... - podala mi přihlášku a tužku a ty sušenky
načetla se slevou.

Představila jsem si, jak jí před celou tou frontou říkám, že tu slevu nechci.

Tak jsem si s tím archem zalezla bokem, kde jsem nepřekážela a poslušně jí
to teda vyplnila.

V tom vidím, jak za mnou někoho posílá.

"Prosim vás, půjčte mi tu kartu na chvíli...", brala mi
mou zbrusu novou kartu nějaká slečna a odnášela si ji ke kase, aby dostala
taky bébéčka za polovic.

To snad ne! Tak já kvůli nim musim vstoupit do klubu a tahleta si díky tomu
nakoupí taky se slevou?!

Další věc, kterou jsem ke svému překvapení zjistila je to, že do té doby
se mě neustále vyptávali na Billa kartičku. Nikdy nezapomněli, bylo to jak rituál,
kdykoliv jsem vyndala věci na pás - Billa kartičku?

Od té doby, co ji mám, se neptají.
Co jsem v klubu, tak je nezajímám!

To mi potvrdili dneska, když mě přehlídli u šunky.

Vite vubec, kdo ja jsem?! Chtelo se mi ptat.

A u pokladny me nepozdravili,
nepoděkovali, dokonce cenu neřekli - musela jsem se vyptávat, co jsem dlužna!

Ale já se nedala, řekla jsem jí - pěkně od plic: No to je teda úroveň!

A v tu chvíli jsem sama v sobě poznala důchodkyni z Billa klubu, co se rve za svá práva...
Dostala jsem pár samolepek pravěkkých zvířat a šla jsem.

Mno, tak takhle teda ne. Všichni mají v klubu výhody, jenom já v něm zestárla zas
o několik let. Dokonce zvířátka bych si měla lepit...

Vrazila jsem je do ruky nějaké holčičce a z klubu vystoupim.
Stejne uz jsou ta bebecka zase za plnou cenu i pro nas.
***

Motýl

2. července 2013 v 0:16 DNES
Jsou to už čtyři měsíce...
A je to pořád špatný. Pořád jako špatný sen, pořád jako by tu ještě včera běhala,
pořád neuvěřitelná realita.

Mívám dny, kdy ani šafrán nestačí, abych nepropadala beznaději.
Obvykle jde o dny volna, kdy nic nemusím.

Zdeněk to má stejně, a když se nám ty volné dny sejdou a sedíme
společně v obýváku, málokdy se to obejde beze slz.
(V podstatě se to bez nich neobejde).

Všimla jsem si ale určitého pokroku, kterého jsme oba dosáhli.
Při nějaké hezké vzpomínce, co Elenka legračního dělala, anebo říkala, se smějeme!

Jenom to nepovažujeme za vzpomínání, protože ještě pořád nejsme smíření.
Naopak, víc a víc se ladíme na to, že se nám Elenka vrátí. Že je stále s námi.


Přibývá znamení, ubývá pochyb, že jsou od ní, a nejsou to pouhé náhody.

Jde povětšinou o motýly. Kdykoliv na Elenku pomyslím, objeví se v mém zorném poli motýl - ať obrázek,
dekorace, anebo třeba živý. Bělásek...

Motýl je přitom symbolem znovuzrození.
Víme to od té doby, kdy ho máma měla ve snu.
Zdálo se jí o krásném motýlovi "štěstí", ale o tom jsem Vám psala...


No a na chalupě u stánků mi Zdeněk povídá, že by mi koupil štěstí.
Měl na mysli papírový sáček s nápisem ŠTĚSTÍ za 10,- Kč, co je tam měli vystavené.
Podobné balíčky se prodávaly za komunistů, jen v krabičkách, vzpomínáte?

Když jsem pytlík trhala, abych se dostala dovnitř, prohlásil Zdeněk, že pokud
jde o to štěstí, museli bychom tam najít leda Elenku, aby to pro nás štěstím bylo.

A já si v duchu pomyslela, že jedině ještě motýl, by se tam mohl skrývat.

Když už o tom píšu, je jasné, že tam byl. Barevný motýl na magnetu.
Jakou radost jsme měli!

Ti stánkaři nemohli pochopit, jak dva dospěláky taková cetka rozjuchá...


Jedna kamarádka se nás snažila připravit na to, že se k nám Elenka vrátí třeba v podobě kočky.
Jeden můj bývalý kolega zase tvrdí, že to bude kluk. Zdravý, ale kluk - prý se mu to zdálo ve snu a jeho sny po
marihuaně se prý plní.

A tak vyčkáváme. Nejsme si jisti.
Moje psychiatrička tvrdí, že v našem současném psychickém stavu bychom ani neměli
být schopni počít dítě. A jestli prý schopni budeme, pak to někdo nahoře hodně chce.

Jenže se necítíme na kluka, natož na kočku.

A tak, přese všechna ta znamení, neděláme nic. (Neděláme TO).
Jenom si přejeme, utěšujeme se a sníme - kromě těch, někdy už veselých, vzpomínek.

Připomněla jsem si tím naším přístupem vtip, jak nějaký ten pan Khon touží vyhrát v loterii a stále
se za tu výhru modlí a naříká k Bohu, že pořád nic. Až mu nakonec pan Bůh odpoví: Tak si aspoň vsaď!

Do těhlech mých úvah, které mi běží hlavou v předvečer toho smutného výročí (výměsíčí),
mi volala Kiki, ať si jdu popovídat o nové módní kolekci, kterou právě přivezli z Itálie...

Tyhle kontrasty v realitě mě nepřestávají fascinovat.
Je to jako včera, když Zdeněk na něco zvesela vzpomínal, a musel si na to dokonce stoupnout,
aby úplně přesně předvedl, co Elenka dělalala a co se mu teď vybavilo, a chechtal se u toho
víc, než dřív, když nás tím bavila ještě osobně, a mně už bylo jasné, jak tohle dopadne.
Dál už jsem jen sledovala, jak se jeho smích mění v hysterický, a ten nakonec v pláč...

Vídáme se teď holt v situacích největší osobní zoufalosti, kterou oba zakoušíme, aniž bychom
si mohli nějak významněji vzájemně pomoct.
Leda si tedy skutečně "vsadit"...
(A doufat, že to nebude kočka.)
***