Venkovská terapie - Tanec s tulákem

26. června 2013 v 6:00 |  Seriály - když to bylo na dýl... (archivní články)
Další den dopoledne - posilněná vývarem z kopřiv, když Zdeněk ještě spal, zlákala jsem
babičku k výletu do blízkého městečka. Měla jsem chuť navštívit tamní sekáč, jedno z dalších
svých oblíbených míst.
V Praze do secondhandů nechodim. Ani mě to nenapadne. Možná proto, že o žádném nevím.
Zato tam...

Všechna města v okolí chalupy ukrývají nějakou tu "hrabárnu", kam se člověk třeba na půl dne zašije,
aby našel svůj poklad. Na půl deštivýho dne. Anebo naopak tropickýho.
Ten den bylo 39 stupňů. Dopoledne ještě ne, možná proto babička svolila, že se se mnou sveze.
Zdravotní důvody ji totiž omezují v pobytu na sluníčku.

Brzy jsme se už společně přehrabovaly v obnošených hadrech. Babička nás paní prodavačce představila,
jako dvě hadrnice.
Loni jsme byly tři. Elenky husopasecké byly tím nejlepším z vyhrabaných pokladů.
A ona tím nejlepším z darovaných.

Navlíkla jsem se do prvních šatů a babička kroutila hlavou. Prý jsem se snad zbláznila.
Druhé mi pochválila a třetí zase nic.
Ale pak to přišlo. Objev roku, selské šaty, prosté, chudinské, v barvě chrpy - ty musim mít!

Babička naštěstí kývla - ona by totiž jinak volala mámě a to by bylo složitý, i kdybych si dupla...
Ony jsou rodinná centrála a taky Velký bratr...

"Vypadáš v nich jako panenka," pochválila mě a já už se v nich viděla na louce u koně...


Ten den byl opravdu velký hic. Chvíli jsme se chladili v bazénu, ale odpoledne to už nešlo.
Bazén už nechladil. Vzala jsem tedy svého muže na okružní jízdu po jihočeských secondhandech...
To nezažil!

Sice neříkal, že by měl taky dneska "hrabošskou", přesto nám čas mezi regály pěkně utíkal.

Jestli mě vůbec baví móda, pak takhle.
Bez značek a kreditky. To může bejt jedině rád!

Cestou domů, když už sluníčko tolik nepálilo, dostala jsem chuť proběhnout se po poli.
Běžet někam daleko, užít si ten prostor kolem sebe, a hlínu pod nohama...

"Ty máš věci," zhodnotil mou touhu Zdeněk, když jsem mu vysvětlila, proč zastavuju.

Otevřela jsem dveře a vyběhla.
Běžela jsem, kam mě nohy nesly a cítila vítr ve vlasech a všude po těle, bylo to neskutečně
osvěžující a osvobozující.

Když jsem se vyřáděná vrátila k autu, Zdeněk se smál. Fotky, co zatím udělal, mě zobrazují
jako řidičku, který hráblo, tak vyběhla do polí a běží někam pryč, odkud se evidentně nemíní vracet.
Je zvláštní, kolik způsobů interpretace může mít na fotce jedna událost. Kdyby nefotil z auta,
vypadala bych hned příčetněji.


Večer za námi přijela Kiki se svým přítelem a grilovali jsme maso.
Dlouho do noci jsme si vyprávěli staré komické zážitky na téma láska.
Měla jsem je nejpeprnější, chtěli přídavek a nakonec jsem mluvila už jen já.
Přesto jsem si během líčení těch vzpomínek tak říkala,
jestli je to všechno vlastně pravda...


Ráno jsem se pravidelně budila před osmou. Asi abych stihla tu rosu v trávě.
Ten den začínala v Českém Krumlově velká tradiční slavnost.
Město Rožmberků se vrací v čase do své nejslavnější éry - stejně jako já včera u ohně,
a taky nám trochu povypráví...

Vzala jsem si na to svoje selský šatičky, ať jsem stylová!



Auto jsme ze strachu z předraženého parkovného nechali daleko od centra.
A když jsme se dopotáceli před bránu, míjeli jsme parking s nápisem 5,-/hod VY SOCKY!
To už tam nebylo, přesto jsme to z toho vyčetli.


V ulici k náměstí stáli "pořadatelé" a vybírali stovku za možnost jít dál.
Pokud by si někdo rád předplatil i zítřek, dal stovky dvě. My ne.

Jak se mi často stává, očekávání bývají zklamána.
Domnívala jsem se, že nás Krumlovští vtáhnou do historie a opijí nás pověstmi
a hrou na dudy či flétnu, že nás vezmou s sebou do kola a budeme s nimi smět
usednout k tomu dubovýmu "dobovýmu" stolu s velkolepou hostinou a středověkými
číšemi vína...

Nic takovýho. Platící diváci zůstali diváky za páskou i na náměstí.
Mohli jsme se jenom dívat, jak místní v přestrojení hodují a tančí podle trubadůrů.

Dlouho nás to nebavilo, tak jsme zalezli do hospody.

Několikrát jsme ho tam viděli, byl všude a nikde. Tulák, jeden z nich, anebo z nás, těžko říct.
My se domníváme, že byl pravej.
Ale ze středověku...

Netančil s nimi, díval se s námi. A pak byl na mostě a žebral. A pak před tou hospodou
a taky v úzké boční uličce. Na zádech měl vak a na sobě pytlovinu. Ale kostým to nebyl.
Nehty měl černý stejně jako zuby, ve vlasech dredy a na nohou ošoupaný kristusky, jak se těm
sandálům říká.

Chtěly jsme se s ním vyfotit, já a Kiki. Já se mu postavila k pravýmu boku, Kiki šla zleva
a on se rozesmál a pravil: Hej, tak to mi dejte aspoň na pívo!

Kluci se smáli a zaplatili za nás.
Jak jako že se s námi nevyfotí rád? Nikdo po něm za to prachy nechce, ale chtít je po nás...

Pak jsme vylezli až nahoru na zámek. Je to hrad i zámek v jednom. Podle mě.
Už se stmívalo a sezhora byl krásný pohled do osvětleného města, kudy měl už za chvíli
procházet ohňový průvod...

Přála jsem si zůstat nahoře přes půlnoc a trochu se bát. Ale prý jindy. Anebo nikdy.
Asi jim to přišlo stejně atraktivní, jako návštěva kravínu.

Po celý trase, kudy měl průvod jít, postávali zvědavci ve dvou řadách.
Odmítala jsem se mezi ně přidat. Chcípat vedrem, poslouchat to překřikování a mačkat se.
Vedla jsem svý lidi dál a dál, až mě napomínali, že neuvidíme nic, ale naštěstí
se ukázalo, že jsem měla čuch!

Zašli jsme do téměř vylidněné uličky, opřeli se o zeď a průvod za chvíli procházel.
Nejdřív panstvo, pak měšťani a nakonec chudina.
Velkolepá podívaná na historické kostýmy. To mě baví. Hercům v nich ale nedokážu
věřit, že nejsou dnešní.
Ovšem pokud jde o toho tuláka, byla to úplně jiná káva...

Můj čuch podruhé, a namísto připojení se k průvodu, vedl nás můj nos na potemnělé náměstí.
Proti davům.

V alternativní krčmě pod širým nebem se zvesela hrálo.
A náš žebrák s krabicovým vínem v ruce (zřejmě za peníze z focení) tančil.
Hopsal, jak kdyby študoval historický tanec. Šlo mu to, z dřepu zas vyskočit
a krok sun krok s otočkou napříč náměstím a zase na druhou stranu
a tak pořád dokola, dokud ne zas jinak...

Chvíli jsme ho fascinovaně sledovali.
Kdo to je?!

Byla skoro půlnoc, středověká kapela vyhrávala a krumlovské náměstí se pomalu roztančilo.
Lidi z davu se vraceli zpátky a buď si posedali, anebo si šli skočit.

Kiki mě najednou popadla za ruku a táhla do tanečního reje.
Zkoušely jsme to, jako on. Hop sem a dvakrát zpátky, a taky dřep a vyskočit...
Frnk! Mihnul se hbitě kolem nás.

A takhle ještě několikrát, dokud se nezastavil, aby se napil.

Ale my brzy odpadly. Rozbolely nás nohy, a tak jsme si posedaly do provizorního hlediště, odkud
se dívali naši muži i další přespolní odpadlíci.
Začalo pršet. Ne moc, jenom lehce, vlažně.
A na nebi blikaly hvězdy...

Vyskočila jsem, zula boty a roztančila se znova.
Sukně mých šatů se otáčela a zvedala v rytmu bubnů a déšť mě zkrápěl.

Najednou byl u mě a točil se kolem dokola...
Ten kluk nebo chlap měl na zádech kuš, možná luk ve vaku.

"Ten kostým... to je kostým nebo je to tvý?" Zeptala jsem se, když dohrála hudba.

Zasmál se, rozpažil ruce dlaněmi proti dešťovým kapkám a zvolal: "Mý!"

A pak odtančil daleko a mně teprve došlo, jak mně strašně bolí nohy, tak mě Zdeněk podepřel
a pomohl mi až k autu.
A cestou domů jsme všichni dumali, kdo to mohl být a jak to, že nebyl v dobovém přestrojení, když
v něm byl...

"Ty máš taky chudinský šaty a jsi dnešní. I když taky socka," rozlouskl to brácha,
ale to už jsme nechávali Krumlov daleko za sebou...


Viděla jsem čápa, žábu, ryby, motýly a ptáky. Sáli mě komáři a pálilo slunce.
Chladil letní déšť a ranní rosa, pila jsem vývar z kopřiv a skákala na balíky stočené slámy.
Sbírala jsem kameny, lezla po stromech a trhala kopretiny.
Koukala jsem do nočního nebe a u ohně popíjela pivo z nejstaršího pivovaru.
Čučela jsem do řeky a brouzdala se rybníkem.
Přehrabovala se v obnošených věcech a tančila ve starých šatech s tulákem Bůhví odkud.
A protože se přesto všechno ta moje "číše přírody" dosud nenaplnila, mám takový pocit,
že je asi bezedná.
***









 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martina | 26. června 2013 v 8:07 | Reagovat

Janicko,krasny clanek:-) Cely ten "venkovsky serial" me uplne vtahnul do te venkovske atmosfery.... Snad sis odpocinula a nacerpala silu zase do Prahy.. ;-)

2 Adlinka | 26. června 2013 v 11:14 | Reagovat

Janičko to je nádherný! Hned při prvních řádcích se mi začal před očima odvíjet film, úplně to všecko vidím..💃. Máš obrovskej dar, nejen psát, krásná vílo :-) 👍🙌

3 Marie | 26. června 2013 v 12:00 | Reagovat

To je tak krásně romantický.Šatičky jsou krásný,seknou ti.

4 Ophelia | Web | 26. června 2013 v 12:43 | Reagovat

Krásné vidět, že trávíš s babičkou čas.. :)  A hezky píšeš :)

5 Veronika | 26. června 2013 v 14:08 | Reagovat

úplně souhlasím s Adlinkou, to je taky nejlepší na čtení, protože fantazii se meze nekladou :)

6 renuška | 26. června 2013 v 14:48 | Reagovat

A četla bych dál a dál a dál ... Moc toužím po tom jet do Krumlova, můj milý miluje uličky a náměstíčka tohoto města, to zvláštní kouzlo spojené s historií. Až ho úplně přestane bolet minulost, třeba mě tam vezme. On tam totiž dlouho bydlel, tam na jihu. Tam u Temelína. Tam, kam to od nás, od Krkonoš, trvá kousek hodin se dostat. A jestli je tam tak pohádkově, jak píšeš, budu asi spěchat :-).
Jani, moc mě těší, jak sis krásně užívala a že jsi prostě povolila uzdu a klidně se rozeběhla, klidně si "trsla",klidně si zmáchala nohy i koupila úžasný šaty v hrabáku. Baví mě to číst a určitě by mě to i bavilo dělat ... stejně jako Tebe. Krásný den.

7 Adlinka - dodatek :) | 26. června 2013 v 19:08 | Reagovat

Ovšem ta fotka - úprk v kloboučku - je naprostá bomba  :-D je úžasně legrační, moc mě pobavila - oceňuju Zdeňkovu duchapřítomnost, že to zvěčnil :D  a šatičky jsou krásný, moc Ti slušej! 👌👗

8 M. | Web | 26. června 2013 v 19:46 | Reagovat

nejúžasnější část je snad útěk z auta. Vážně mě pobavila :D

9 adaluter | E-mail | Web | 27. června 2013 v 20:10 | Reagovat

Zní to skoro pohádkově, nebo neuvěřitelně, jako z trochu jiného světa, připomněla jsi mi jednu knížku, Město šťastných lásek se jmenuje, je sice o Telči, ale to kouzlo je tam taky.
Takové podobné jako to tvoje kouzlo kouzelné. :-)

10 niternice | 27. června 2013 v 23:45 | Reagovat

Jsem strašně potěšená, že se Vám to tak líbilo!! Mockrát všem děkuju, pro takový komentáře stálo za to obětovat spánek před odjezdem do Itálie a radši Vám všechno napsat :)

11 Rockytka | 28. června 2013 v 15:07 | Reagovat

Slavnosti Růze v Krumlove moc dobře znám :-) Jezdili jsme tam s partou a trsali až do rana. Potom spali na lavičce na nádraží. K nám do Prachatic je to coby kamenem dohodil :-)

Tyhle 3 venkovský články jsou fakt nádherný a hlavne je z nich cítit, ze zase žiješ!! A to je mooooc dobře! :-)

12 Verča | E-mail | 2. července 2013 v 18:06 | Reagovat

To je... jako příroda - nepopsatelně nádherný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.