Venkovská terapie - Číše přírody

24. června 2013 v 10:40 |  Seriály
Nemohla jsem se dočkat. Absence přírody ve mně vystoupala na neúnosnou míru.
Cesta k nám na chalupu, kde je příroda úplně nejhezčí - uznávám, že jde o subjektivní
dojem, ubíhala pomalu. Hlavně přes Prahu. Dneska už je totiž úplně jedno, v kterou denní
dobu jí projíždíte...
Tak hlavně už pryč vocať!

Že se blížíme k cíli, že jsme už defakto v přírodě, mi dal vědět náklaďák plný slámy,
co se najednou objevil před námi. Stébla slámy z něj lítala všude kolem, a čím blíž jsem
mu byla za zadkem, tím spíš jsem nic neviděla, protože stovky zlatých úlomků narážely do mýho čelního skla. Slaměná mlha!
Nadšená touhle podívanou jsem pootvírala okýnka, ať taky něco cítím.
Zdeňkova alergie se zdála v tu chvíli nepodstatná.
A za chvíli zas naopak...


Babička nás uvítala dobrým obědem. Ona jinak nevaří, než dobře.
A pak jsme si vybalili v pokoji, kde jsme loni v létě spávali s Elenkou.
Pod pěti vrstvami peřin a polštářů na našem historickém loži jménem Ludvík,
na kterém jsem je jak archeolog odkryla, se objevily tři polštáře a na tom prostředním
zmuchlaná Elenky plena, kterou si v noci přikrývala obličej. Tedy látková plena.
Historický artefakt.
Smutný pohled. Hezká vzpomínka. Je tu s námi?

Rozložila jsem naši novou deku v barvě přírody do vysoké trávy na zahradě.
Babička už sekačku neutáhne.
Neposekala jsem jí trávu, ale udusala ji dekou, jsem totiž důvtipná.

Nalila jsem si červený víno a se skleničkou ulehla pod třešeň.
Za pár okamžiků jsem si mohla ověřit, že stále platí, že červená na zelenou
dá fialovou. A na bílé (jaké byly mé šaty), zůstává červená červenou.
Babička měla hned co prát.
Ona totiž zná fígle, jak (nejen) na skvrny...

"Tu trávu měl posekat Tonda," oznámila mi, abych si snad nemyslela, že
práce se sekačkou čeká na mě.

"Fakt?" Ráda bych ho viděla...

"Jenže posekal jenom takovou, která se mu hodila pro koně a na zbytek
se vyprd. A přitom to měl zaplacený!"

Napadlo mě, že bych za ním zašla a objednávku u něj urgovala. Ale nechtělo se mi.
Důchodkyni jsem asi nechala v Praze.

Co že, on má koně?!

"Dělal něco snad v nějakejch stájích a voni neměli peníze, tak mu dali koně...."

Paráda! Vesnická exotika mnou projížděla od hlavy až k patě, přesně tohle potřebuju.
Kde by se mi tohle v Praze stalo? Aby mi za práci v butiku nabídli třeba ovci?
A přijmout ji, to si vůbec nedokážu představit...
A jak by na mě asi koukal Zdeněk, kdyby mu po výplatě do obýváku vešla ovce a za ní já...

Tondovi takhle naturálně platil někdo i loni. Jestlipak tu ovečku, kterou se kochala Elenka,
ještě má?

Večer jsem dlouho koukala do tmavýho nebe a pozorovala hvězdy.
Žádná nespadla.


Každé ráno jsem bosa vyběhla do trávy a užívala si chladivé rosy. Ranní rosa
je prý zdravá pro nohy a taky je nejlíp umyje. Říká se.
Na zahradě, hned vedle malin, jsem objevila trsy kopřiv. Ty jsou taky moc zdravé,
četla jsem. Tak jsem běžela zpátky za babičkou do kuchyně a poprosila ji o misku.
Podala mi rukavici, ale to snad nebude potřeba - nejsem žádnej cimprdlík, co by
se ostejchal přírody, ne?!

Netrvalo dlouho a babička za mnou na zahradu přišla. Přinesla tu rukavici a já si ji
bez řečí nasadila.

"A tady si tam přihoď lupeny z malin a ještě z meduňky," podávala mi voňavé listy,
ke kterým jsem ale pojala nedůvěru.
Mix bylin a do toho ještě můj každodenní šafrán, do toho se mi nechce.
A pak - babička se může klidně plést a namísto meduňky mi podat třeba ... no... něco
jedovatýho prostě a já nemínim dojet na snahu být co nejzdravější.
Víte, že jsem paranoik - i babička ví.

Ono ani pokud šlo o ty kopřivy, nebyla jsem si vždy jistá. Jako by tam rostly dva druhy...

"Tohle je hluchavka, mladá kopřiva, z těch se dělá ten čaj!" Radila mi babička.

Jenže hluchavka vůbec nežahala, a co nežahá, není u mě kopřiva. Tak jsem si v rukavici
natrhala starý žahavky a šla je svařit.

No - tak snadný to taky nebylo, nejdřív pořádně umejt, ať nelouhuju mšice a smetí!
Zkrátka a dobře, babička říkala, že o ten vývar už jsem přišla, když jsem si vylila
z hrnku první dávku horké vody, kterou jsem listy kopřiv proplachovala...
Příště budu chytřejší!


Brouzdání rosou a popíjení kopřivového čaje se stalo mým ranní rituálem.
Jinak byl každý den jiný.

Hned další den přišla na řadu voda. Potřebuju vodu!!!
Cítit a vidět. A smočit se v ní.
Nedaleko chalupy je největší rybník Čech - mám štěstí!
Rožmberk se jmenuje a jako malý holky jsme se v něm normálně koupávaly.
Jako ne každý večer místo vany, ale každý léto místo bazénu.

Zdeněk zůstal na břehu. Prý do toho nevleze.
On není přírodní typ - na rozdíl ode mě...!
Je pravda, že voda byla podivně rudá, ale tím líp! Aspoň pro oči.
Tak jsem bořila nohy do písku na dně a šla co nejdál, dokud jsem si nemáčela
zadek v kraťasech.
Vychutnávala jsem si pohled na klidnou hladinu široko daleko, kterou každou chvíli
zčeřil nějaký kapřík, a taky pohled na věžičku třeboňského zámku na druhém břehu,
kam jsem si už jako dítě přála jednou doplavat, a kam bych ani jako dospělá nikdy nedoplavala...

Protože mám auto.
Druhá zastávka byla tedy v Třeboni.
Parkoviště u dětského hřiště, kde si loni hrála Elenka.
Ono takových míst je a bude na našich cestách dost a dost...
Bohužel. Bohudík.


Náš druhý největší rybník - Svět. Tak jsme si na jeho hrázi roztáhli deku.
Svět je zřejmě turisticky atraktivnější, protože to tam víc žije.
Kouzlo jeho názvu dělá z autora takové věty retarda...

Zdeněk se neustále oháněl a ošíval - komáři útočili a on je alergický i na ně.
Štípance mu natečou a namísto svědivých ďupek má po těle rudé bolavé koláče...

Nechala jsem ho na dece svému osudu - večernímu drbání a běžela mezi kachny.
V jednom úseku hráze totiž dřepí celý hejno a lidí se vůbec nebojí.
Normálně mezi nimi projíždí cyklisti a prochází davy a ony sedí dál.

Dřepla jsem si mezi ně a bylo mi dobře.

Zděněk se chtěl přidat, ale když se mezi nás došoural, všechny kachny se
rozletěly, jako by do nich někdo střelil a zůstala jsem tam jenom já.
Nechápala jsem to.
Asi proto, že neumim lítat.


Všimla jsem si mladého páru, který se spustil z betonové náplavky, aby si zaplaval.
Zatoužila jsem to udělat taky.
Jenže Zdeněk ne.

Nevadí, půjdu sama. Seběhla jsem z hráze po schůdkách na molo, kde normálně
kotví výletní loď a už se svlíkala.
Než jsem byla připravená tam hupnout, lidi právě vylejzali.
Rukama se chytli betonu a bez obtíží se přitáhli.

V představách se mi vyobrazil pohled na mě, jak se drápu ven.
Tak jsem si dřepla na krajíček a smočila aspoň nohy.
To jsem chtěla udělat, ne plavat jako vy! To vůbec! Vysílala jsem k nim odpověď na
jejich tázavé pohledy.


Naše další kroky vedly do rybí restaurace. Na rybu, překvapivě.
Jakou vyberu? Kapra? Štiku? Candáta?
Zdeněk měl jasno, šel do úhoře.

Ale nejdřív jsme si objednali rybí polévku.

"Jsou tam kosti?" Zaskočila jsem servírku a Zdeněk zakroutil očima.
Nevim proč. Opatrnosti přece není nikdy nazbyt!

"Neměly by bejt, ale opatrnosti neni nikdy nazbyt!" Potvrdila s úsměvem.

Všude na zdech visely ryby. Vycpané. Anebo možná vypreparované, nevím
jak to dělají.
Prostě ryby. To by se líbilo Elence!
Tohle byla hodně frekventovaná věta.


Objednala jsem si štiku. A na kosti už jsem se neptala, protože
Zdeněk by se asi zbláznil. Přesto jsem tam neměla ani jedinou,
zatímco jeho úhoř jich byl plný.

Přesto jsme si náramně pochutnali a hladina mojí číše přírody
se pozvolna, velice pozvolna zvedá...
***

Pokračování brzy!!!
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rockytka | 24. června 2013 v 12:37 | Reagovat

Teda Jani! Úplně tě na těch prázdninách vidím!
Uz se nemůžu dočkat pokračování!!!
PS: Ovce místo výplaty je nejvíc :-D :-D

2 Adlinka | 24. června 2013 v 13:31 | Reagovat

Balzám na duši číst zase Tvoje řádky a navíc s touhle tématikou... Krásný :-)

3 Marie | 24. června 2013 v 14:47 | Reagovat

Tak to mi chybělo.Vidim se pod třešní na dece.

4 Tenisák | E-mail | Web | 24. června 2013 v 15:06 | Reagovat

Jejda, co já se jako kluk nasekal kopřiv a za pakatel to nosil do léčiv??? Úplně se ta vzpomínka vydupala do mysli :-)

5 Veronika | 24. června 2013 v 16:50 | Reagovat

Krásné čtení!

6 kačka | 1. července 2013 v 6:10 | Reagovat

ted už vím odkud tě jani znám na Třebonsku je krásně hezky píšeš 8-O  8-O  8-O

7 niternice | 1. července 2013 v 17:28 | Reagovat

Děkuju.
A odkud mě Kačko znáš? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.