Házet ptákem

10. června 2013 v 23:45 |  ZPOVĚDNICE
Vracíme se takhle se Zdeňkem z nákupu, když slyšíme ze křoví mňoukání.
Sára nám přiběhla naproti! Kočka naše, které necháváme otevřené okno.
Chvíli se nám ochomejtala pod nohama a zase odběhla.

Přesto byla v obýváku dřív, než my. A ne sama...

V držce tiskla ptáka.
Koukala na nás, jako by snad čekala pochvalu, ale to se kočička přepočítala.
Aspoň, že ten opeřenec nebyl živý, protože si neumim představit, jak bych se s ní
o jeho záchranu rvala.
Takhle jsem se sice rvala taky, ale spíš kvůli nám - aby nám ho doma nerozcupovala třeba,
natož někde za sedačkou...

Zpočátku byla neoblomná, nechtěla se své kořisti vzdát, ale zvítězila jsem.

"Tak nestůj a podej mi koště a lopatku!" Řvala jsem na přihlížejícího Zdeňka, který se, na rozdíl
ode mě, stačil už zout.

Nahrnula jsem toho chudáka na lopatku, a že ho odnesu ven na trávník.

"To ho rovnou hoď z okna," radil Zdeněk a měl recht.

Ale rozhodně ne z toho, kudy chodí Sára! Aby ho hned zase nepřitáhla.
Rozmáchla jsem se z okna do dvora a - na trávník nedohodila.

Pták dopadl na beton pod okna. Máme tam takovou pavlač nebo jak to nazvat.

Nedalo mi to - tam se nerozloží, akorát bude na sluníčku smrdět... Musím pro něj.

Seběhla jsem ze schodů a znovu ho nabrala na lopatu.

Á hop!
Snažila jsem se ho přehodit přes vysoké zábradlí do křoví.
Zase nic.

Znovu dopadl na beton, jen o kus dál.

To snad ne, kdyby mě někdo viděl, tak si řekne, že si tu házim ptákem...

Bylo mi ho líto, moje pokusy o jeho důstojnější uložení byly dost nedůstojné.

Ale nakonec se zadařilo a ptáče letělo rovnou na tu betonovou zídku. Zůstalo ležet na ní.
Aspoň tak.
Ještě než jsem zase zalezla, už se k němu drápala cizí kočka.
No, jestli ho taky vezme domů, tak chudák hned tak nespočine.


Zanedlouho na tuhle epizodu navazovala jedna podobná. Šlo o mou snahu zaparkovat,
ovšem pod vlivem sedativ.

To se člověk o něco snaží, ale nemá na to, a nechápe, jak to, že ne...

Ten prášek, co jsem slupla, nebyl zrovna na spaní, jenom na uklidnění.
Vzala jsem si jeden u mámy a už za hodinu jsem tam dřepěla s tupým výrazem
a vykulenýma očima upřenýma do jednoho bodu na zdi.
Nešlo tam přestat koukat.

A pak jsem jela domů.

Cestou jsem si našla jiný bod - čelní sklo. Větší problém byl ale s parkováním.
Můj odhad zmizel. Jak kočce, kterou připravíte o vousky.
I soudnost byla ta tam, když jsem se domnívala, že u toho chodníku zaparkuju bez potíží.
Protože jsem tu značku moc dobře viděla...

Dvakrát jsem o ni promáčkla karoserii a na třech místech ji silně poškrábala.
Chlap, co šel kolem, se zastavil a díval.

A já absolutně nechápala, proč se nedokážu tý blbý ceduli vyhnout.
Když jsem měla hotovo, vystoupila jsem a obhlížela škody.
I tu značku jsem ohla!

Hodný pán ji narovnal a neřekl vůbec nic.

Byla jsem ráda, že jsem v dálce zaostřila na pevný bod - náš domovní vchod,
a že na mě doma tentokrát nečekal mrtvý pták.
Protože jestli jsem s ním, při jeho odklízení, dělala psí kusy ve zcela bdělém stavu,
neumím a nechci si představit, jak bych ho vyhazovala teď...
To už by ten pán možná i něco řekl :)
***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 mengano | E-mail | Web | 11. června 2013 v 9:59 | Reagovat

Beru taky oblbovací prášky proti bolesti, ale raději neřídím. Dopadlo by to asi hodně podobně :-)

2 Marie | 11. června 2013 v 18:25 | Reagovat

Jeste ,ze nase kocka je domaci a na ptaky kouka jen z okna.Moc hezky napsany.

3 Verča | E-mail | 14. června 2013 v 17:37 | Reagovat

Pořád lepší jak jedna naše čičina, která si nakráčela do baráku s myší v závěsu a zatím co se myška usadila pod televizí, čičinda si vyhopsla na gauč a koukala na film.:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.