Červen 2013

L jako looser

29. června 2013 v 15:58 Zpovědnice
Překvapilo mě, jaké příjemné odezvy se mi dostalo na "venkovské deníky"
a chtěla bych Vám za to poděkovat.

Opravdu jsem si to užila a jestli jsem některé z Vás zlákala, těší mě to dvojnásob!

Komentáře od Vás mi přeposílal kamarád na mobil, protože v Itálii jsem
internet neměla, a bylo to moc příjemné počtení tentokrát pro mě.


Dneska mám pro Vás ještě něco z chalupy, tentokrát ovšem
bude v hlavní roli naše babička...



Dřív měli psa, ještě s dědečkem, kterému říkali Dan. (Psovi, ne dědečkovi).
A Kiki přítel je Dan.
Teoreticky by se nemělo nic stát. Pes je dva roky mrtev, Dan je dva roky Kiki přítelem,
tedy se psem se nesetkal, leda s tím novým, který nahradil starého, ale to je Bobík.
Žádný nováček, babička ho už téměř ty dva roky má...

Grilovali jsme, Kiki se tulila ke svému Danovi, oheň nás hřál, když
se najednou z okna ozval babičky hlas v rozkazovacím tónu:

"Dane! Pojď sem, pojď!"

Dan sebou trhnul, sundal ze sebe Kiki nohy a rozpačitě pelášil k oknu.

Kiki se za ním dívala - co mu asi babička chce?


Jak ale babička skrze síť proti hmyzu v oknu spatřila Dana, nechápala chvíli, proč
přišel.

"Já volala na psa!" Vysvětlila mu s úsměvem.


"Babičko, ty ale nemáš psa Dana už! Máš Bobíka!" Připomněla jí Kiki
a volala si svého Dana zpátky...

A to přitom naše babička vůbec sklerózou netrpí.
Chtělo by se říct, že tou trpí ten, koho si splete se psem a kdo jako
takový pěkně přikluše...

Tak tedy elko pro Dana.
"L" jako looser a dělá se to z palce a ukazováčku.
Kdysi s tímhle posměškem přišla malá Kiki s Tomem ze školy a už jim to zůstalo.



Jedno velmi horké dopoledne jsem trávila s babičkou v její kuchyni při vaření.
Tedy ona vařila, já se opírala o kredenc...

Vykládala mi zrovna něco o tom, jak se postaru vylepšuje guláš, když mě napadlo,
že i ona by mohla sepsat svou vlastní staročeskou kuchařku - jak je teď v módě.

Poslední dobou se hojně vydávaj´ kuchařky receptů prababiček, co se
v některých rodinách dědí po přeslici, a jsou to vesměs bestsellery!

Vylíčila jsem babičce svůj podnikatelský záměr - ty dodáš recepty,
já to sepíšu a vydáme to!

"Určitě znáš nějaký jídlo, který je třeba dávno zapomenutý, ne?" Vyzvídala jsem.

A jak jsem předpokládala, babička přitakala.

"Dědova maminka dělávala bramborovej salát...," nadechla se a chystala se
mi líčit ingredience.

Pohotově jsem z kapsy vyndala mobil a začala si znamenat:

"Brambory, kmín, česnek, vejce, sůl, pepř, papriku, koriandr, všechno promíchala
dohromady a dala to chladit."
Pak vypadala, že vzpomíná, jak to šmakovalo chlazený...

Ale bylo to úplně hnusný." Dodala.


Koncept zprávy jsem smázla a šla si po svym.
Ještě, že babička neumí toho lůzra.



Napříště to byla Kiki, kdo "utřel".

Přespávali s Danem v chalupě našich, kteří nepřijeli. K babičce, kde jsem přespávala
já se Zdeňkem, se chodili najíst, anebo pobejt.

Je strašně příjemný, když se člověk nemusí od samého rána vůbec o nic starat.
Babička uklidí, vytře, snídani přichystá, co libo k obědu se optá, večeři navaří, nádobí
myje, pere, věší, a peřinky sluní...

Má to ale jeden háček.
Platí to pro to vnouče, které přijelo singl.

Uvaří sice všem, ale pak řekne: Janičko, běž si nandat Zdeňkovi oběd!
A otevři mu k tomu pivo!
A vyneste si peřiny na sluníčko!

A tak dále...

Snad i proto možná Kiki zvolila ještě pohodlnější alternativu,
protože v chalupě rodičů si Dan rozhodně otvírá pivo sám...

Jenže toho dne přijeli k babičce do chalupy instalatéři, aby jí prodloužili
topení z kuchyně až na záchod. Sekali, trubky natahovali, a kuchyně byla
tudíž mimo provoz.

Navaříno bylo, my si to snědli ještě za tepla, a když to vystydlo,
tedy někdy po poledni, kdy Kiki teprve vstávala, zabalila nám babička raneček
s tím obědem, a ať jim to tam, do té druhé chalupy, zanesem.

Tam si to můžou ohřát, i nádobí si tam lépe umejou...

Když jsme vyrazili, Kiki s Danem se už hladově řítili proti nám.

"My vám to nesem!"

"My to nechcem donést! My si to chcem sníst u babičky!" Nesouhlasila Kiki.

Tak jsem jí předala babičky vzkaz, proč to nejde.

"To snad ne! Mě nebaví to ohřívat a nandávat nám to a mejt po nás nádobí!"


Nakonec tu baštu teda přijala, ale to elko si stejně prohlídla.
Ovšem, že ne od Dana, to by si to mohl rovnou hřát sám a myl by do konce týdne...
(Jak nádobí, tak bazén, tak Kiki záda).



Jak jsem už zmínila, z babiččiny kuchyně vedou dveře dál, do chodbičky s lednicí,
a odtud se jde na záchod.

Babička mívá lednici vždycky pořádně plnou, obzvlášť v době, kdy tam mívá nás.
Někdy se zdá nemožné do té ledničky ještě něco přidat.

Zdeňkovi se to ale povedlo. Šel na záchod a cestou si dal chladit pivo, co si přivezl
z Třeboně.

My s babičkou popíjely kávu a sledovaly přitom něco v televizi, jí přesto neuniklo,
že hrabošil v lednici.

Když po deseti minutách z toho záchoda vyšel a vrátil se k nám,
s nefalšovaným zájmem se ho zeptala:

"Tak co, vešlo se to tam ještě?"


Zdeněk na ni chvíli koukal, pak se podíval na mě a řekl jí:

"Teď nevim, co myslíte..."

"No to pivo," odpověděla mu.


Vyprskla jsem a Zdeněk hned po mně.


"Měl jsem jí říct, že jen tak tak, že mi to trvalo, než jsem to všechno spáchnul!" Žertoval
později v autě.

Ale večer u ohně jsme se shodli, že koho před partnerkou její babička takhle
zpovídá po návratu z toalety, ten je prostě lůzr - to se nedá svítit.
***


27. 6. 2013

27. června 2013 v 2:17 DNES
Zatímco jste pročítali venkovské zápisky, byla jsem v Itálii...

Jakož to svou pravou ruku si mě s sebou vzala Kiki - objednat nové zboží
do obchodu. Novou módní kolekci, abych byla přesná.

Jeli jsme autem, i s našima, a zároveň jsme si udělali hezký rodinný výlet.
(Ano, řízečky na parkovišti byly...)

Autem jsme cestovali (12 hodin) proto, že do letadla by mě zřejmě nedostali.
Zřejmě říkám proto, že se říká "nikdy neříkej nikdy"...

Když Vám píšu tyhle řádky, jsem asi dvěstě kilometrů od Milána, kde jsme
taky byli. A když Vy tyhle řádky čtete, jedeme domů...
(Anebo svačíme na parkingu).

Mám pro Vás spoustu fotek z města módy a předesílám zatím jen tolik,
že po týdnu v jihočeské přírodě bylo pár dní v rušné turistické destinaci
a s úplně jinou "tématikou", znovu příjemnou vzpruhou.

Ve fotogalerii, kterou tu brzy najdete, Vám ukážu Miláno mýma očima! :)
Krásný den!
***

Venkovská terapie - Tanec s tulákem

26. června 2013 v 6:00 Seriály
Další den dopoledne - posilněná vývarem z kopřiv, když Zdeněk ještě spal, zlákala jsem
babičku k výletu do blízkého městečka. Měla jsem chuť navštívit tamní sekáč, jedno z dalších
svých oblíbených míst.
V Praze do secondhandů nechodim. Ani mě to nenapadne. Možná proto, že o žádném nevím.
Zato tam...

Všechna města v okolí chalupy ukrývají nějakou tu "hrabárnu", kam se člověk třeba na půl dne zašije,
aby našel svůj poklad. Na půl deštivýho dne. Anebo naopak tropickýho.
Ten den bylo 39 stupňů. Dopoledne ještě ne, možná proto babička svolila, že se se mnou sveze.
Zdravotní důvody ji totiž omezují v pobytu na sluníčku.

Brzy jsme se už společně přehrabovaly v obnošených hadrech. Babička nás paní prodavačce představila,
jako dvě hadrnice.
Loni jsme byly tři. Elenky husopasecké byly tím nejlepším z vyhrabaných pokladů.
A ona tím nejlepším z darovaných.

Navlíkla jsem se do prvních šatů a babička kroutila hlavou. Prý jsem se snad zbláznila.
Druhé mi pochválila a třetí zase nic.
Ale pak to přišlo. Objev roku, selské šaty, prosté, chudinské, v barvě chrpy - ty musim mít!

Babička naštěstí kývla - ona by totiž jinak volala mámě a to by bylo složitý, i kdybych si dupla...
Ony jsou rodinná centrála a taky Velký bratr...

"Vypadáš v nich jako panenka," pochválila mě a já už se v nich viděla na louce u koně...


Ten den byl opravdu velký hic. Chvíli jsme se chladili v bazénu, ale odpoledne to už nešlo.
Bazén už nechladil. Vzala jsem tedy svého muže na okružní jízdu po jihočeských secondhandech...
To nezažil!

Sice neříkal, že by měl taky dneska "hrabošskou", přesto nám čas mezi regály pěkně utíkal.

Jestli mě vůbec baví móda, pak takhle.
Bez značek a kreditky. To může bejt jedině rád!

Cestou domů, když už sluníčko tolik nepálilo, dostala jsem chuť proběhnout se po poli.
Běžet někam daleko, užít si ten prostor kolem sebe, a hlínu pod nohama...

"Ty máš věci," zhodnotil mou touhu Zdeněk, když jsem mu vysvětlila, proč zastavuju.

Otevřela jsem dveře a vyběhla.
Běžela jsem, kam mě nohy nesly a cítila vítr ve vlasech a všude po těle, bylo to neskutečně
osvěžující a osvobozující.

Když jsem se vyřáděná vrátila k autu, Zdeněk se smál. Fotky, co zatím udělal, mě zobrazují
jako řidičku, který hráblo, tak vyběhla do polí a běží někam pryč, odkud se evidentně nemíní vracet.
Je zvláštní, kolik způsobů interpretace může mít na fotce jedna událost. Kdyby nefotil z auta,
vypadala bych hned příčetněji.


Večer za námi přijela Kiki se svým přítelem a grilovali jsme maso.
Dlouho do noci jsme si vyprávěli staré komické zážitky na téma láska.
Měla jsem je nejpeprnější, chtěli přídavek a nakonec jsem mluvila už jen já.
Přesto jsem si během líčení těch vzpomínek tak říkala,
jestli je to všechno vlastně pravda...


Ráno jsem se pravidelně budila před osmou. Asi abych stihla tu rosu v trávě.
Ten den začínala v Českém Krumlově velká tradiční slavnost.
Město Rožmberků se vrací v čase do své nejslavnější éry - stejně jako já včera u ohně,
a taky nám trochu povypráví...

Vzala jsem si na to svoje selský šatičky, ať jsem stylová!



Auto jsme ze strachu z předraženého parkovného nechali daleko od centra.
A když jsme se dopotáceli před bránu, míjeli jsme parking s nápisem 5,-/hod VY SOCKY!
To už tam nebylo, přesto jsme to z toho vyčetli.


V ulici k náměstí stáli "pořadatelé" a vybírali stovku za možnost jít dál.
Pokud by si někdo rád předplatil i zítřek, dal stovky dvě. My ne.

Jak se mi často stává, očekávání bývají zklamána.
Domnívala jsem se, že nás Krumlovští vtáhnou do historie a opijí nás pověstmi
a hrou na dudy či flétnu, že nás vezmou s sebou do kola a budeme s nimi smět
usednout k tomu dubovýmu "dobovýmu" stolu s velkolepou hostinou a středověkými
číšemi vína...

Nic takovýho. Platící diváci zůstali diváky za páskou i na náměstí.
Mohli jsme se jenom dívat, jak místní v přestrojení hodují a tančí podle trubadůrů.

Dlouho nás to nebavilo, tak jsme zalezli do hospody.

Několikrát jsme ho tam viděli, byl všude a nikde. Tulák, jeden z nich, anebo z nás, těžko říct.
My se domníváme, že byl pravej.
Ale ze středověku...

Netančil s nimi, díval se s námi. A pak byl na mostě a žebral. A pak před tou hospodou
a taky v úzké boční uličce. Na zádech měl vak a na sobě pytlovinu. Ale kostým to nebyl.
Nehty měl černý stejně jako zuby, ve vlasech dredy a na nohou ošoupaný kristusky, jak se těm
sandálům říká.

Chtěly jsme se s ním vyfotit, já a Kiki. Já se mu postavila k pravýmu boku, Kiki šla zleva
a on se rozesmál a pravil: Hej, tak to mi dejte aspoň na pívo!

Kluci se smáli a zaplatili za nás.
Jak jako že se s námi nevyfotí rád? Nikdo po něm za to prachy nechce, ale chtít je po nás...

Pak jsme vylezli až nahoru na zámek. Je to hrad i zámek v jednom. Podle mě.
Už se stmívalo a sezhora byl krásný pohled do osvětleného města, kudy měl už za chvíli
procházet ohňový průvod...

Přála jsem si zůstat nahoře přes půlnoc a trochu se bát. Ale prý jindy. Anebo nikdy.
Asi jim to přišlo stejně atraktivní, jako návštěva kravínu.

Po celý trase, kudy měl průvod jít, postávali zvědavci ve dvou řadách.
Odmítala jsem se mezi ně přidat. Chcípat vedrem, poslouchat to překřikování a mačkat se.
Vedla jsem svý lidi dál a dál, až mě napomínali, že neuvidíme nic, ale naštěstí
se ukázalo, že jsem měla čuch!

Zašli jsme do téměř vylidněné uličky, opřeli se o zeď a průvod za chvíli procházel.
Nejdřív panstvo, pak měšťani a nakonec chudina.
Velkolepá podívaná na historické kostýmy. To mě baví. Hercům v nich ale nedokážu
věřit, že nejsou dnešní.
Ovšem pokud jde o toho tuláka, byla to úplně jiná káva...

Můj čuch podruhé, a namísto připojení se k průvodu, vedl nás můj nos na potemnělé náměstí.
Proti davům.

V alternativní krčmě pod širým nebem se zvesela hrálo.
A náš žebrák s krabicovým vínem v ruce (zřejmě za peníze z focení) tančil.
Hopsal, jak kdyby študoval historický tanec. Šlo mu to, z dřepu zas vyskočit
a krok sun krok s otočkou napříč náměstím a zase na druhou stranu
a tak pořád dokola, dokud ne zas jinak...

Chvíli jsme ho fascinovaně sledovali.
Kdo to je?!

Byla skoro půlnoc, středověká kapela vyhrávala a krumlovské náměstí se pomalu roztančilo.
Lidi z davu se vraceli zpátky a buď si posedali, anebo si šli skočit.

Kiki mě najednou popadla za ruku a táhla do tanečního reje.
Zkoušely jsme to, jako on. Hop sem a dvakrát zpátky, a taky dřep a vyskočit...
Frnk! Mihnul se hbitě kolem nás.

A takhle ještě několikrát, dokud se nezastavil, aby se napil.

Ale my brzy odpadly. Rozbolely nás nohy, a tak jsme si posedaly do provizorního hlediště, odkud
se dívali naši muži i další přespolní odpadlíci.
Začalo pršet. Ne moc, jenom lehce, vlažně.
A na nebi blikaly hvězdy...

Vyskočila jsem, zula boty a roztančila se znova.
Sukně mých šatů se otáčela a zvedala v rytmu bubnů a déšť mě zkrápěl.

Najednou byl u mě a točil se kolem dokola...
Ten kluk nebo chlap měl na zádech kuš, možná luk ve vaku.

"Ten kostým... to je kostým nebo je to tvý?" Zeptala jsem se, když dohrála hudba.

Zasmál se, rozpažil ruce dlaněmi proti dešťovým kapkám a zvolal: "Mý!"

A pak odtančil daleko a mně teprve došlo, jak mně strašně bolí nohy, tak mě Zdeněk podepřel
a pomohl mi až k autu.
A cestou domů jsme všichni dumali, kdo to mohl být a jak to, že nebyl v dobovém přestrojení, když
v něm byl...

"Ty máš taky chudinský šaty a jsi dnešní. I když taky socka," rozlouskl to brácha,
ale to už jsme nechávali Krumlov daleko za sebou...


Viděla jsem čápa, žábu, ryby, motýly a ptáky. Sáli mě komáři a pálilo slunce.
Chladil letní déšť a ranní rosa, pila jsem vývar z kopřiv a skákala na balíky stočené slámy.
Sbírala jsem kameny, lezla po stromech a trhala kopretiny.
Koukala jsem do nočního nebe a u ohně popíjela pivo z nejstaršího pivovaru.
Čučela jsem do řeky a brouzdala se rybníkem.
Přehrabovala se v obnošených věcech a tančila ve starých šatech s tulákem Bůhví odkud.
A protože se přesto všechno ta moje "číše přírody" dosud nenaplnila, mám takový pocit,
že je asi bezedná.
***










Venkovská terapie - romantika

25. června 2013 v 6:00 Seriály
Po návratu do chalupy se začaly řešit Zdeňkovy štípance. Ty koláče jeho.
Babiččina babská rada na bodnutí hmyzem zní: Potři octem a promni křišťálovým cukrem!
Znám to z dětství, jak tu proceduru, tak tu úlevu, kdy na octovém odéru nezáleží.

Chtěl se bránit, ale byly jsme na něj dvě.
Dost možná se ta jeho číše přírody tímto naplnila...


Zato já zdaleka neměla dost!
Zatímco on po večeři odpočíval v chládku chalupy, kde si dokonce pustil film
na počítači (takový prohřešek proti konceptu našeho ozdravného pobytu!),
já vyrazila k řece.

Za humny teče Lužnice. Problém byl v tom, že sama do přírody se bojím.
Tak jsem jela autem a v autě zůstala. Z auta jsem se dívala z mostu do řeky.
Nebylo to ono.

Tak jsem se odvážila vylézt z vozu - dveře jsem si ale nechala otevřený!
Chvíli jsem koukala do chvátající vody a chvíli zas jako ostříž kolem sebe...

Jak tak koukám do temné řeky, z paměti mi vyvstal
obrázek, jak tu řvu na člunu, když mě naši chtěli svézt kousek po proudu.
Viděla jsem nás tam, i dědu, jak stojí na břehu a fotí nás.

A pak jsem začala být sama sobě protivná, tak jsem se hecla a slezla dolů z toho mostu...

Zhluboka a hlavně rychle jsem se snažila nadýchat té omamně těžké říční
vůně a zapamatovat si ji. Nejlíp na vždycky. Jenže komáři mě tam dlouho netrpěli.

Do chalupy jsem se vrátila s blátem na podrážkách a Zdeněk si mě prohlížel.
Nechápal, proč jsem lezla někam, kde se takhle zamažu.
A já zas nechápala, že on tam neleze.


A potom jsme si pekli buřty.
Moje oblíbená záležitost - ne buřty, ale oheň.
Koukat do řeky, do ohně a ke hvězdám, to se mi nikdy neomrzí.
Ta letní noční obloha, pod kterou si vždycky připadám tak sama,
všechny moje romantické touhy násobí. Kdoví proč.


Příštího rána, po mém kopřivovém rituálu, jsme se vydali na výlet.
V blízkém městě jsme se zastavili pro svačinku. V pekařství jsme očima prolítly
vitríny na pultě a bylo jasno.

"Všechny tyhle zelňáky!" Poručili jsme si.

"Máme jich víc!" Otevřela pekařka pícku, ale zastavili jsme ji.
Chcem jenom těch dvacet...

A jelo se na Červenou Lhotu.
Je to kousek a už jsme tam mockrát byli.

Ale tentokrát poprvé jsme z loďky vyrazili na opačnou stranu, než zpátky k zámku. Totiž do zámeckého parku, který je rozlehlejší, než jsem se domnívala a krásnější, než bych čekala,
až mi bylo divný, že mi dosud zůstal skryt.
Takže prozkoumat ho, to byl můj další cíl.

Na stinném palouku s výhledem na zámek jsme rozložili vypranou deku.
A sotva Zdeněk ulehl, já se vydala na průzkum. Bosa.
Široko daleko nikde nikdo, jediné, co mé uši zpracovávaly, byl ptačí zpěv.

A pak jsem si vylezla na strom, (dobře, vysápala jsem se...),
který jsem objevila (jako vrchol svého hledání) a dívala se z něj na jezero,
kde přecejenom někdo plul na lodičce.

Neviděla jsem ho, zato slyšela. On zpíval!

Zlatovlásko, krásko, kdoví co bude dál...


Kupodivu to nijak můj stromový klid nerušilo. Naopak, pěvec dokresloval
romantickou atmosféru, kterou jsem si v té obrovské zahradě, úplně osamělá, užívala.

Opodál, na prosluněné mýtině, stál bílý zámecký stolek a kolem něj židle.
A všude v trávě se válely lístky z květů.
Nebyly pravé, ale látkové. Zřejmě pozůstatky nějaké dekorace z nedávné svatby...


Tak jsem se vrátila za Zdeňkem a ty lístky kolem nás poházela.
A pak jsme leželi na naší dece pod kaštanem až do pozdního odpoledne,
dokud jsme nespořádali všech dvacet zelňáků...


Cestou zpátky jsme mezi poli míjeli opuštěný kravín.
Nechtělo se mu tam zastavovat, ale slíbil, že ho prozkoumáme jindy.
Když se pak svěřil mýmu bráchovi, o co mě připravil, vyslechla jsem si,
že existujou - i tady v týhle díře, romantičtější místa, než je kravín.
I když opuštěnej.

Musím přiznat, že mně, měšťance s vyprahlou číší přírody, připadá romantický ten venkov
úplně celý, do posledního komára.

Jeden, co štípl Zdeňka, z něj musel dokonce slézt po svých, jak se přežral!
Trmácel to svý velký rudý břicho po babiččině stole, neschopen odletu.
No a zabte ho teď! Po jídle. Kdepak, jak se člověk začne vžívat do hmyzu...
Tak se mně ho zželelo, že jsem ho romanticky odnesla ven do trávy.

Pochopitelně si celá má večeřící rodina klepala na čela, ale myslím, že jsem je
nijak zásadně nepřekvapila.


Den další... Bude zase zítra :)
***




Venkovská terapie - Číše přírody

24. června 2013 v 10:40 Seriály
Nemohla jsem se dočkat. Absence přírody ve mně vystoupala na neúnosnou míru.
Cesta k nám na chalupu, kde je příroda úplně nejhezčí - uznávám, že jde o subjektivní
dojem, ubíhala pomalu. Hlavně přes Prahu. Dneska už je totiž úplně jedno, v kterou denní
dobu jí projíždíte...
Tak hlavně už pryč vocať!

Že se blížíme k cíli, že jsme už defakto v přírodě, mi dal vědět náklaďák plný slámy,
co se najednou objevil před námi. Stébla slámy z něj lítala všude kolem, a čím blíž jsem
mu byla za zadkem, tím spíš jsem nic neviděla, protože stovky zlatých úlomků narážely do mýho čelního skla. Slaměná mlha!
Nadšená touhle podívanou jsem pootvírala okýnka, ať taky něco cítím.
Zdeňkova alergie se zdála v tu chvíli nepodstatná.
A za chvíli zas naopak...


Babička nás uvítala dobrým obědem. Ona jinak nevaří, než dobře.
A pak jsme si vybalili v pokoji, kde jsme loni v létě spávali s Elenkou.
Pod pěti vrstvami peřin a polštářů na našem historickém loži jménem Ludvík,
na kterém jsem je jak archeolog odkryla, se objevily tři polštáře a na tom prostředním
zmuchlaná Elenky plena, kterou si v noci přikrývala obličej. Tedy látková plena.
Historický artefakt.
Smutný pohled. Hezká vzpomínka. Je tu s námi?

Rozložila jsem naši novou deku v barvě přírody do vysoké trávy na zahradě.
Babička už sekačku neutáhne.
Neposekala jsem jí trávu, ale udusala ji dekou, jsem totiž důvtipná.

Nalila jsem si červený víno a se skleničkou ulehla pod třešeň.
Za pár okamžiků jsem si mohla ověřit, že stále platí, že červená na zelenou
dá fialovou. A na bílé (jaké byly mé šaty), zůstává červená červenou.
Babička měla hned co prát.
Ona totiž zná fígle, jak (nejen) na skvrny...

"Tu trávu měl posekat Tonda," oznámila mi, abych si snad nemyslela, že
práce se sekačkou čeká na mě.

"Fakt?" Ráda bych ho viděla...

"Jenže posekal jenom takovou, která se mu hodila pro koně a na zbytek
se vyprd. A přitom to měl zaplacený!"

Napadlo mě, že bych za ním zašla a objednávku u něj urgovala. Ale nechtělo se mi.
Důchodkyni jsem asi nechala v Praze.

Co že, on má koně?!

"Dělal něco snad v nějakejch stájích a voni neměli peníze, tak mu dali koně...."

Paráda! Vesnická exotika mnou projížděla od hlavy až k patě, přesně tohle potřebuju.
Kde by se mi tohle v Praze stalo? Aby mi za práci v butiku nabídli třeba ovci?
A přijmout ji, to si vůbec nedokážu představit...
A jak by na mě asi koukal Zdeněk, kdyby mu po výplatě do obýváku vešla ovce a za ní já...

Tondovi takhle naturálně platil někdo i loni. Jestlipak tu ovečku, kterou se kochala Elenka,
ještě má?

Večer jsem dlouho koukala do tmavýho nebe a pozorovala hvězdy.
Žádná nespadla.


Každé ráno jsem bosa vyběhla do trávy a užívala si chladivé rosy. Ranní rosa
je prý zdravá pro nohy a taky je nejlíp umyje. Říká se.
Na zahradě, hned vedle malin, jsem objevila trsy kopřiv. Ty jsou taky moc zdravé,
četla jsem. Tak jsem běžela zpátky za babičkou do kuchyně a poprosila ji o misku.
Podala mi rukavici, ale to snad nebude potřeba - nejsem žádnej cimprdlík, co by
se ostejchal přírody, ne?!

Netrvalo dlouho a babička za mnou na zahradu přišla. Přinesla tu rukavici a já si ji
bez řečí nasadila.

"A tady si tam přihoď lupeny z malin a ještě z meduňky," podávala mi voňavé listy,
ke kterým jsem ale pojala nedůvěru.
Mix bylin a do toho ještě můj každodenní šafrán, do toho se mi nechce.
A pak - babička se může klidně plést a namísto meduňky mi podat třeba ... no... něco
jedovatýho prostě a já nemínim dojet na snahu být co nejzdravější.
Víte, že jsem paranoik - i babička ví.

Ono ani pokud šlo o ty kopřivy, nebyla jsem si vždy jistá. Jako by tam rostly dva druhy...

"Tohle je hluchavka, mladá kopřiva, z těch se dělá ten čaj!" Radila mi babička.

Jenže hluchavka vůbec nežahala, a co nežahá, není u mě kopřiva. Tak jsem si v rukavici
natrhala starý žahavky a šla je svařit.

No - tak snadný to taky nebylo, nejdřív pořádně umejt, ať nelouhuju mšice a smetí!
Zkrátka a dobře, babička říkala, že o ten vývar už jsem přišla, když jsem si vylila
z hrnku první dávku horké vody, kterou jsem listy kopřiv proplachovala...
Příště budu chytřejší!


Brouzdání rosou a popíjení kopřivového čaje se stalo mým ranní rituálem.
Jinak byl každý den jiný.

Hned další den přišla na řadu voda. Potřebuju vodu!!!
Cítit a vidět. A smočit se v ní.
Nedaleko chalupy je největší rybník Čech - mám štěstí!
Rožmberk se jmenuje a jako malý holky jsme se v něm normálně koupávaly.
Jako ne každý večer místo vany, ale každý léto místo bazénu.

Zdeněk zůstal na břehu. Prý do toho nevleze.
On není přírodní typ - na rozdíl ode mě...!
Je pravda, že voda byla podivně rudá, ale tím líp! Aspoň pro oči.
Tak jsem bořila nohy do písku na dně a šla co nejdál, dokud jsem si nemáčela
zadek v kraťasech.
Vychutnávala jsem si pohled na klidnou hladinu široko daleko, kterou každou chvíli
zčeřil nějaký kapřík, a taky pohled na věžičku třeboňského zámku na druhém břehu,
kam jsem si už jako dítě přála jednou doplavat, a kam bych ani jako dospělá nikdy nedoplavala...

Protože mám auto.
Druhá zastávka byla tedy v Třeboni.
Parkoviště u dětského hřiště, kde si loni hrála Elenka.
Ono takových míst je a bude na našich cestách dost a dost...
Bohužel. Bohudík.


Náš druhý největší rybník - Svět. Tak jsme si na jeho hrázi roztáhli deku.
Svět je zřejmě turisticky atraktivnější, protože to tam víc žije.
Kouzlo jeho názvu dělá z autora takové věty retarda...

Zdeněk se neustále oháněl a ošíval - komáři útočili a on je alergický i na ně.
Štípance mu natečou a namísto svědivých ďupek má po těle rudé bolavé koláče...

Nechala jsem ho na dece svému osudu - večernímu drbání a běžela mezi kachny.
V jednom úseku hráze totiž dřepí celý hejno a lidí se vůbec nebojí.
Normálně mezi nimi projíždí cyklisti a prochází davy a ony sedí dál.

Dřepla jsem si mezi ně a bylo mi dobře.

Zděněk se chtěl přidat, ale když se mezi nás došoural, všechny kachny se
rozletěly, jako by do nich někdo střelil a zůstala jsem tam jenom já.
Nechápala jsem to.
Asi proto, že neumim lítat.


Všimla jsem si mladého páru, který se spustil z betonové náplavky, aby si zaplaval.
Zatoužila jsem to udělat taky.
Jenže Zdeněk ne.

Nevadí, půjdu sama. Seběhla jsem z hráze po schůdkách na molo, kde normálně
kotví výletní loď a už se svlíkala.
Než jsem byla připravená tam hupnout, lidi právě vylejzali.
Rukama se chytli betonu a bez obtíží se přitáhli.

V představách se mi vyobrazil pohled na mě, jak se drápu ven.
Tak jsem si dřepla na krajíček a smočila aspoň nohy.
To jsem chtěla udělat, ne plavat jako vy! To vůbec! Vysílala jsem k nim odpověď na
jejich tázavé pohledy.


Naše další kroky vedly do rybí restaurace. Na rybu, překvapivě.
Jakou vyberu? Kapra? Štiku? Candáta?
Zdeněk měl jasno, šel do úhoře.

Ale nejdřív jsme si objednali rybí polévku.

"Jsou tam kosti?" Zaskočila jsem servírku a Zdeněk zakroutil očima.
Nevim proč. Opatrnosti přece není nikdy nazbyt!

"Neměly by bejt, ale opatrnosti neni nikdy nazbyt!" Potvrdila s úsměvem.

Všude na zdech visely ryby. Vycpané. Anebo možná vypreparované, nevím
jak to dělají.
Prostě ryby. To by se líbilo Elence!
Tohle byla hodně frekventovaná věta.


Objednala jsem si štiku. A na kosti už jsem se neptala, protože
Zdeněk by se asi zbláznil. Přesto jsem tam neměla ani jedinou,
zatímco jeho úhoř jich byl plný.

Přesto jsme si náramně pochutnali a hladina mojí číše přírody
se pozvolna, velice pozvolna zvedá...
***

Pokračování brzy!!!

Chystám Vám čtení

23. června 2013 v 23:09 DNES
Pořídila jsem si venkovský šatičky jak pro selku (anebo děvečku) a v nich jsem tančila na náměstí
s tulákem.

Během pondělního dopolene se Vám pokusím předložit slíbené čtení...

Děkuji za přízeň!
***

17. - 23. 6. 2013

17. června 2013 v 8:56 DNES

Krásný prosluněný týden Vám všem!

Dva klacíky bez plánů

16. června 2013 v 10:27 Zpovědnice
Začalo to dobře. Rozhodla jsem se, že si ten týden v Jižních Čechách drobátko
naplánuju, abychom měli nějaký program (a zároveň dostatek času
na válení se na naší nové dece), zkrátka abychom v neděli před odjezdem
do Prahy nenaříkali, že to uteklo a zážitky žádné.

Když já mluvím o zážitcích, tak si člověk nesmí představovat žádné velké dobrodružství.
Jsem srab, žádný zážitek mi nestojí za riziko...

Takže noc ve stanu ano, ale na oplocené zahradě, když babička slíbí, že nás o půlnoci
nepřijde strašit.
To jednou zkusila, když jsme takhle "trampovaly" jako malé holky a vzpomínáme na to
dodnes. My se nebály, protože jsme věděly, že je to ona - babička tehdy zakopla o šňůru
a vlítla nám do stanu...

Loni v období "hub", jsme si se Zdeňkem zase užili jiné dobrodružství - ztratili jsme se spolu
v lese. Já se nebála, dokud mě nepostrašil, že tam budem zřejmě muset nocovat, protože
FAKT NEVÍ, kde máme to auto...

Kdysi dávno, ještě jako dítě, jsem měla za humny vesnice dokonce natolik adrenalinové
dobrodrůžo, že šlo téměř o život! Zapadla jsem do bažiny a ztrácela pevnou půdu pod nohama,
za chvíli i pod zadkem, pupíkem...
Kamarád z vesnice mě vytáhl, byl strašně statečnej. A já ho za to pak strašně milovala.
Naši taky.

Přemýšlím, jestli by mě zachránil Zdeněk, kdybych tam někam
zapadla dneska. A jelikož nechci nic riskovat, rozhodla jsem se plánovat
(a rašeliništi se vyhnout)...

Krásná místa v okolí chalupy dobře znám, takže jsem hledala něco nového,
kam bychom vyrazili tentokrát. Našla jsem jedno místo pomocí internetu,
kde jsem nikdy nebyla a které je prý dokonce jedním z posledních, kde se nachází
přírodní tůně v hojném počtu. Vodu mám ráda, tůně mě lákají, jenže jsem při
četbě popisu lokality narazila na větu:

V nivě lemované svahy je mnoho terénních depresí s vodní vegetací.

Depresí?

Tak tam nepotřebujem, svraštilo se mi čelo znechucením.
Nikdy jsem neviděla tohle slovo použité v jiném významu, než jsou duševní splíny.
Je to náhoda, že první, co objevím, mi je asociuje?

A tak jsem si řekla, že nebudu plánovat nic. Stejně se mám podle paní
doktorky "nechat unášet, jak klacík na řece". Tak jakýpak tůně!
Vody stojatý...

Tu naši novou deku jsem vybírala z několika barevných kombinací.
Buď byla k mání pestrobarevná, jako červená se žlutou, nebo fialovo modrá,
anebo zeleno hnědá.

Ta vyhrála. Na tu jsem měla chuť lehnout si už v obchodě.

Takže máme deku a žádný plány.
Nezní to nakonec nejlíp?
***

Krásnou neděli Vám všem a děkuju za všechna přání!

Do trávy (bez liliputa!)

15. června 2013 v 9:23 Zpovědnice
Volala mi máma a během našeho hovoru jsme obě slyšely nějaké pískání.

"Ty tam něco mačkáš?" Ptala se mě.

"Asi jo, asi uchem...," odvětila jsem a podívala se na displej.

Tam vidím nápis UKONČIT HOVOR?

Potvrdila jsem, sluchátko přiložila zpátky k uchu a povídám mámě:
"No prosim tě, já dokonce i někam volala!"

Ona tam pochopitelně nebyla...

Nevím, jestli tohle ještě můžu hodit na šafrán - ráda bych!
Každopádně se obávám, že je na čase lehnout si do trávy
a chvíli jenom tak bejt.
Takže to hodím na přepracovanost :)

Od pondělka do neděle tedy jenom tak budu.
A to na chalupě, kde jak už víte, není signál...

Psát Vám tedy týden nebudu, ale pro Vás to bude lepší,
když jsem teď tak unavená... Zato potom Vám ukážu svůj
odpočinkový deník, který si poctivě povedu.


Ale nemyslete si, kolikrát člověk potřebuje vysadit a odfrknout si,
aniž by si to takhle pěkně, jako já, uvědomil.
Jenom z řady mých přátel vím hned o několika takových případech,
kteří by dovolenou zasloužili.

Třeba můj kamarád Honza, který má pocit, že ho všude okrádají.
V restauračních zařízeních ho šidí na porcích a tuhle dokonce
i na zmrzlině!

Povšiml si cedule, kolik porce ledové pochoutky váží. Pak pohlédl
na tu chudinku, kterou mu dali a řekl si o převážení...

Cukrář chvíli koukal a pak mu bez dalších řečí natočil úplně novou.
A pořádnou!

Honza byl spokojený a rozhodl se, že od nynějška s sebou bude všude
nosit malou digitální váhu...

Bude si převažovat maso i zmrzku a vyzraje na ně.

Vzala bych ho s sebou na chalupu - i s tou váhou, pochopitelně.
Taky se tam budeme porůznu stravovat...

A vzala bych tam nejradši i kamarádku Lenku, kterou podvedl partner
a udělal milence dokonce dítě!
A to nejhorší na celé věci mi Lenka vylíčila až nakonec:

"S LILIPUTKOU! No, chápeš to?!"

Nechápu.
A to mám taky dramatické sklony.

Největší dramatik je prostě život, znavuje nás a motá hlavy...

Je potřeba dopřát si přestávku mezi dějstvími a pak se vrátit v plné síle.
Důkazem, se že to povedlo pro mě bude, když Honza na chalupě zapomene váhu.
Buď tam s ní vůbec nepřijede a její nutnost se mu tam vykouří z hlavy (třeba u táboráku),
anebo ji tam v závěru, až se budeme balit, prostě nechá.

A až si zase budu při telefonování uchem mačkat klávesnici,
tak ten dotykáč prostě uklidim do šuplíku a vytáhnu odtamtud svou starou ošoupanou
Nokii, která byla tak jednoduchá, jak si představuju ty dny, které
si teď musím dopřát, (nejen) proto, že jsem ji nedávno zradila...
Vyměnila za LILIPUTA!

A to jsou na Honzově váze stejně těžký...

Kdepak, zahoďme váhu, (a třeba i rozvahu), zbavme se liliputů,
je čas hodit záda do trávy!
***

Já nic, to šafrán!

13. června 2013 v 21:09 Zpovědnice
Ptal se mě kamarád, co je s novým článkem...
Já Vám to vysvětlím - neměla jsem čas!

Může za to zřejmě ten extrakt ze šafránu, že jsem tak rozlítaná.
(A taky tátovy narozky).

Byla jsem dokonce nakupovat oblečení!
Hodinu a půl jsem si to užívala mezi regály a kabinkou, až do zavíračky.
A když jsem byla požádána, abych svůj výběr urychlila, přinesla jsem ke kase
džíny, tričko, tašku, plavky, sukni... (Není to všechno, jenom si to všechno nepamatuju
- tak nutně jsem to všechno potřebovala...).

A pak slečna za kasou řekla, že neberou kartu.
Nestalo se nic, jenom jsem neutratila půl platu.
To až zítra, oni mi to tam totiž schovají.

Já pořád říkám Zdeňkovi, že musíme šetřit. Ať zbytečně neutrácí.
Že bychom si měli vytvořit nějakou finanční rezervu - ve výši tří platů by prý měla
minimálně být.


Proto si teď sama kladu nabízející se otázku, jestli všechny ty věci potřebuju.
Vím, že ne.
Potřebuju plavky, to ostatní jenom chci.
Tu část nákupu, které se ženská nejraději oddává, a pro kterou vlastně vůbec nakupuje,
jsem si do sytosti užila.
To vybírání a zkoušení a představování si, kam v tom půjdu, jak to zkombinuju
s tím, co mám doma a jak se budu líbit...

Musím přiznat, že ač na tu módu v podstatě nejsem, tak tohle jako můžu.
To jsou dokonce chvíle, kdy si dokonale vyčistím hlavu, protože nemyslím vůbec
na nic, nemám žádné starosti, jenom prostě jsem, a to tady a teď - ideální stav.

Nevím, do jaké míry, ale může za to šafrán.
Že mě to bere i teď.

Nebrat já jeho, tak tam ty uschované věci normálně, po zralé úvaze a vychladnutí
z nákupní horečky, nechám a nebudu se pro ně vracet. Jestli by vůbec bylo téhle situace!


Takhle holt bude muset Zdeněk pochopit, že za to prostě nemůžu...


Kiki taky vysvětlovala svému Danovi, že nemůže za svůj večerní handicap,
který způsobil alkohol.
Je to těžký, když vrchní přinese sedm panáků, jako pozornost podniku,
rodině, kde tvrdý pijou dva.
Kiki není mezi nimi, ale rozhodla se obětovat, a tak se na oslavě táty narozenin
pořádně zmastila.

Tím vrchním byl shodou okolností strejda, který nás celý večer obsluhoval.

Když jsme vešli do restaurace, stál u toho stolu, ke kterému jsme si sedali,
a tak jsem nabyla přesvědčení, že byl přizván.
Nemohl za to šafrán, jenom má neinformovanost.
Vím, že dělá pingla, jenom jsem netušila kde.

S Kiki jsme se shodly, že nám ho je líto. My si tam debužírujem a on kolem nás skáče...
A jelikož je to víc Kiki strejda, než můj (existuje vůbec termín "nevlastní strýc"?),
tak si mohla dovolit svou lítost projevit nediskrétním činem. Krmila ho.

Kdykoliv něco přinesl, anebo se přišel ptát, zda nám nic nechybí, dostal od ní
ochutnávku.
Jednou to bylo sousto masa, podruhé brambora, potřetí zas maso....

No a její štědrost umocnili ti panáčkové...

Ke konci hostiny se přišoural majitel podniku a ptal se, jestli se o nás
pan vrchní dobře staral.
Všichni jsme decentně přikývli a poděkovali.

"Hele, pocem... Standa je nejlepší!" Špitla mu Kiki decentně do nastaveného ouška...

A když pak cestou domů přelézala v autě zezadu dopředu a ve své povznesené náladě
měla touhu vytáhnout Danovi klíčky ze zapalování, neměl to s ní lehký.
Naštěstí uznal ten její alkoholový handicap a měl pochopení.
Tak to má být!

Takže doufám, že Zdeněk taky uzná a pochopí, proč se pro ty věci vracím
a tak utrácím... Že to ten šafrán....
***

Házet ptákem

10. června 2013 v 23:45 Zpovědnice
Vracíme se takhle se Zdeňkem z nákupu, když slyšíme ze křoví mňoukání.
Sára nám přiběhla naproti! Kočka naše, které necháváme otevřené okno.
Chvíli se nám ochomejtala pod nohama a zase odběhla.

Přesto byla v obýváku dřív, než my. A ne sama...

V držce tiskla ptáka.
Koukala na nás, jako by snad čekala pochvalu, ale to se kočička přepočítala.
Aspoň, že ten opeřenec nebyl živý, protože si neumim představit, jak bych se s ní
o jeho záchranu rvala.
Takhle jsem se sice rvala taky, ale spíš kvůli nám - aby nám ho doma nerozcupovala třeba,
natož někde za sedačkou...

Zpočátku byla neoblomná, nechtěla se své kořisti vzdát, ale zvítězila jsem.

"Tak nestůj a podej mi koště a lopatku!" Řvala jsem na přihlížejícího Zdeňka, který se, na rozdíl
ode mě, stačil už zout.

Nahrnula jsem toho chudáka na lopatku, a že ho odnesu ven na trávník.

"To ho rovnou hoď z okna," radil Zdeněk a měl recht.

Ale rozhodně ne z toho, kudy chodí Sára! Aby ho hned zase nepřitáhla.
Rozmáchla jsem se z okna do dvora a - na trávník nedohodila.

Pták dopadl na beton pod okna. Máme tam takovou pavlač nebo jak to nazvat.

Nedalo mi to - tam se nerozloží, akorát bude na sluníčku smrdět... Musím pro něj.

Seběhla jsem ze schodů a znovu ho nabrala na lopatu.

Á hop!
Snažila jsem se ho přehodit přes vysoké zábradlí do křoví.
Zase nic.

Znovu dopadl na beton, jen o kus dál.

To snad ne, kdyby mě někdo viděl, tak si řekne, že si tu házim ptákem...

Bylo mi ho líto, moje pokusy o jeho důstojnější uložení byly dost nedůstojné.

Ale nakonec se zadařilo a ptáče letělo rovnou na tu betonovou zídku. Zůstalo ležet na ní.
Aspoň tak.
Ještě než jsem zase zalezla, už se k němu drápala cizí kočka.
No, jestli ho taky vezme domů, tak chudák hned tak nespočine.


Zanedlouho na tuhle epizodu navazovala jedna podobná. Šlo o mou snahu zaparkovat,
ovšem pod vlivem sedativ.

To se člověk o něco snaží, ale nemá na to, a nechápe, jak to, že ne...

Ten prášek, co jsem slupla, nebyl zrovna na spaní, jenom na uklidnění.
Vzala jsem si jeden u mámy a už za hodinu jsem tam dřepěla s tupým výrazem
a vykulenýma očima upřenýma do jednoho bodu na zdi.
Nešlo tam přestat koukat.

A pak jsem jela domů.

Cestou jsem si našla jiný bod - čelní sklo. Větší problém byl ale s parkováním.
Můj odhad zmizel. Jak kočce, kterou připravíte o vousky.
I soudnost byla ta tam, když jsem se domnívala, že u toho chodníku zaparkuju bez potíží.
Protože jsem tu značku moc dobře viděla...

Dvakrát jsem o ni promáčkla karoserii a na třech místech ji silně poškrábala.
Chlap, co šel kolem, se zastavil a díval.

A já absolutně nechápala, proč se nedokážu tý blbý ceduli vyhnout.
Když jsem měla hotovo, vystoupila jsem a obhlížela škody.
I tu značku jsem ohla!

Hodný pán ji narovnal a neřekl vůbec nic.

Byla jsem ráda, že jsem v dálce zaostřila na pevný bod - náš domovní vchod,
a že na mě doma tentokrát nečekal mrtvý pták.
Protože jestli jsem s ním, při jeho odklízení, dělala psí kusy ve zcela bdělém stavu,
neumím a nechci si představit, jak bych ho vyhazovala teď...
To už by ten pán možná i něco řekl :)
***

O chlupaté noze a ondulaci

9. června 2013 v 21:00 Pojednání
V sobotu jsem se rozhodla, že si půjdu zaplavat.
Nebyla jsem už dlouho, a přitom mi plavání dělalo vždycky dobře.
Nejtěžší je začít, zase se do toho dostat, to znáte.

Takže jsem začala tím, že jsem si oholila nohy.
Že Vy je máte oholené permanentně? No tak já prostě ne :)

Když byla pravá hotová, chtěla jsem si vyměnit žiletku, tak jsem se
natáhla k poličce a vyndala novou.
Vrhla jsem se na druhou nohu, ale koukám, že je oholená...

Že bych si teda už oholila obě? Asi jo!
Tak jsem se utřela a tradá do bazénu.


Ještě ovšem se zastávkou u našich.
Maminka nás pozvala na oběd - mě a Zuzku, které jsme toho dne neměly do čeho rejpnout.

Bylo horko a já se pokusila ségru zlákat s sebou.
Jenže se jí nechtělo. Možná neměla oholený nohy.

A pak jsem si toho všimla - já taky ne...

Totiž ano, ale ne obě. Pravou jo, levou ne.
Jak se mi to povedlo?!
Blondýny mají tu výhodu, že když se jim tohle někdy stane, není to úplně vidět.
Takže jsem to nehrotila a klidně do bazénu šla.

To až večer u televize, když jsem hodila nohy na stolek, a Zdeněk mě po té levé pohladil...

To snad ne. Zrovna po tý zanedbaný. Zákon schválnosti!

"Po týhle mě nehlaď, jenom po tý druhý!" Doporučila jsem mu a tu druhou nastavila.

"Proč máš oholenou jenom jednu?"

"To je na dlouhý povídání," řekla jsem mu.

"Aha, tak to si nech."


Tak jsem to pověděla aspoň Vám.
A mám ještě povídání z auta...


To takhle jedu jedu, a v jednom místě se tam ulice zužuje do jednoho pruhu. Něco opravujou...
Je to tak už tak dva měsíce, takže mě to nepřekvapilo.

Akorát jsem tentokrát dělala, že o tom nevím.
Protože když někdo neví, jede klidně v tom pruhu, který končí a zařadí se holt až když to zjistí.
Nejede jak trubka několik set metrů v koloně jenom proto, aby nebyl za vychcánka a předjížděče...
Nesnášim takový...

Jenže jsem kapánek spěchala - a voni to dělaj furt!

Přede mnou jel jeden (vychcánek či neználek) a za mnou druhý.
Oba už se vmáčkli, ale já zatím jen blikala a čekala, kdo mě pustí.
Přece jen ve mě zbyla trocha slušnosti...

Jenže se přede mnou v tu ránu objevil policajt, a tak místo, abych se zařadila, hodila
jsem blinkr na druhou stranu a zajela ke kraji.
Výborně...

Otevřu okýnko, a v tom mi to docvaklo. Nesvítí mi už nějaký ten čas jedno světlo.

"Já o tom vim...," kývla jsem provinile.

"Tak proč nejedete?"

"Prosim?"

"No vy nevidíte ten nájezd?" A rukou mi naznačil, že se dá najet na tramvajové koleje.

Takže už se člověk nemusí cpát dopředu - když teda spěchá, řekněme.
Ani se řadit na konec kolony v jednom pruhu, zatímco druhý je už kilometr před zúžením prázdný.

"Jé, to je tady nový?!" Zaradovala jsem se.

"Tak jeďte!" Pobídl mě, aniž by řešil to mý nesvítící světlo - jenže zrovna se blížila tramvaj.

A věřte nebo ne, on ji pro mě zastavil!

Když jsem najížděla před ní, napadlo mě, že možná nejsem úplně ten největší smolař.
Tohle byl důkaz.

Přesto ale zůstávám ve střehu.


Jedna kamarádka se mě přišla ptát, jestli se mají ohrnovat i džíny.
Koukala jsem chvíli, než mi došlo, o čem je řeč.
Cokoliv se dá ohrnout, ohrň! Připomněla jsem módní motto pro tuto sezónu.

A přitom jsem si vzpomněla na kus papíru, co mi kdysi někdo vytiskl, a co mi pár let
visel v pokojíčku na zdi. To mi bylo ještě náct...

Byl to takový průvodce životními etapami ženy.
Jako třeba, kdy má vlasy rozpouštět, kdy krátit, kdy přestat nosit culík a tak.

Vzpomínám si konkrétně na stať o holení těla, týkala se mladých žen.
Bylo tam: Co můžeš oholit, ohol!

A taky jsem si vzpomněla, že bývaly časy, kdy jsem se rozhodně nezanedbávala.

To taky nedávno - potkala jsem totiž jednoho bývalého milence.
A bylo mi jasné, že dneska už by si mě ani nevšiml.

Jako by mi setkání s ním nastavilo zrcadlo doby minulé. Jakou mě dřív vídal.
Dlouhovlasou, štíhlou, vyplavanou, odchlupenou (to zní příšerně, ale dobře to vypadá)...

A teď? Ani ty vlasy nejsou, co byly - ten dárek od Zuzky k svátku...


"Jsou oškubaný!" Ukazovala jsem se jí tuhle mezi dveřmi, když chtěla jít na pivo.

"Jenom neupravený!" Opravila mě.

"Ale já si chtěla vlasy jenom umýt a jít!" Zoufala jsem si s hřebenem v ruce.


Jenže ona mi připomněla, že mám přece ten vosk a lak a taky kulmu a fén...

"Ale ty to přece taky denně nepodtáčíš, když vstáváš v půl šestý!"

"Podtáčim!" Kývala nechápavě.

CO ŽE? Tak to jsem teda v ... v té etapě, kdy se zkracuje a podtáčí a kulmuje a tuží a voskuje, až se
má jednoho (asi ne moc krásnýho) dne na hlavě ondulaci s fialovým přelivem, a romanticky dlouhé, dívčí vlasy jsou nenávratně minulostí?

To chci, tohle?

Já se dávno ptám, kdy se to těm ženským stane, že mají najednou na hlavách tohleto...
Takže ať mi to kouká zase pěkně a rychle narůst.
A jdu si oholit tu druhou nohu.
Dokud policajt neřeší, že mi nesvítí světlo, není na další etapu čas!
***

8. 6. 2013

8. června 2013 v 12:41 DNES


Přeju všem svým čtenářům krásný víkend!

Sakramentská práce

5. června 2013 v 19:06 Zpovědnice
Přišla jsem do krámu a tentokrát jsme se s Kiki měly jen vystřídat.
Abych se nenudila, doporučila mi takovou "bezva" hru.

Dobyvatel se jmenuje.

Hraje se online a hned na ni najela.
Že mi předvede, jak se to hraje....

Ukáže se tam mapa a jde zřejmě o to, dobýt co nejvíce území.
Jestli znáte televizní A-Z kvíz, tak princip je hodně podobný.

Fiktivní soutěžící s Vámi soutěží, kdo správně a nejrychleji zodpoví
otázku, která se na monitoru objeví.

Kiki pro příklad klikla, dotaz zběžně prolítla, sykla SAKRA a napsala číslo 12.

"Prostě jde o rychlost, klidně si takhle typneš, když to nevíš a čekáš, s čim
přijdou ostatní..."


Koukala jsem.
Ostatní přišly s číslem 8 a 9, jako s odpovědí na přetěžkou hádanku,
kolik planet sluneční soustavy bylo oficiálně klasifikováno před rokem 2011...

Ostatní byli svým tipem pravdě blíž, takže si území, o které šlo, rozdělili a Kiki
dál neměla nic.

"Kiki, to je dobrý... Hrát to asi nebudu, ale už vim, o kom budu dneska psát," potěšila jsem ji
a poděkovala za to drobné pobavení.


Někteří z Vás mi psali, jestli jsem v pořádku - jako často, když pár dní nepíšu.
Řekla bych, že v pořádku nejsem, zažívám dál hluboké propady, ale konečně jsem
objevila preparát, který by mi měl pomoct.
Je to přírodní věc, bylinka jménem šafrán...

Drahá jako prase, ale účinná jako chemická antidepresiva. Když nejde o depresi
v těžké fázi, tedy. Nuže se uvidí, jestli vzácná bylinka prospěje mé smutné duši.

Když jsem o ní vykládala své kamarádce, vznikla docela komická situace, až se mohlo
přihlížejícím zdát, že žádnou pomoc s náladou nepotřebuju.

Přípravek se jmenuje Saframyl. A já si nemohla vzpomenout, tak říkám Saframent,
Safraporte nebo Krucifix...?
"Nebylo to třeba Himlhergot? A co Krucinál? Snažila se mě kamarádka rovzpomenout.

"Doktorka mi říkala, že je to volně dostupný, drahý, ale účinný...," zasvěcovala jsem ji.

A ona mi tu psychiatrickou radu přeložila takhle:

"Chápu, takže přijdeš do lékarny, tam si z plných plic zanadáváš, dostaneš pokutu za výtržnost,
ale uleví se ti..."

Pobavilo mě to. Jenže jenom na chvíli, takže jsem si ten úlevný výtažek
přecejenom pořídila a čekám, až zabere.

Aby se napříště nebavilo jenom mé blízké okolí, jako třeba Zdeněk, když jsem mu
cestou mezi domy nesoustředěně vykládala, co se dělo v jednom těhlens z domů...

A třeba mě pak taky bude bavit tipovat, kolik máme planet :)
***

Pírka

3. června 2013 v 23:23 DNES
Dneska si ale vůbec nepočtete.
Klávesnici jsem pro tentokrát vyměnila za instagram...
Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy blbnula s fotkami, natož se svými.
Asi když jsem si kreslila berli a klaunský nos...


Z reportáže se dovíte, že jsem byla v kavárně a na procházce.
A cestou domů mě to stejně všechno zase dostihlo, v tramvaji jsem bulela
a pak se potřebovala kreativně zabavit.


Mám nový náušnice - radost za třicet korun.
Možná proto mi nevydržela...
A nevydržela by ani dražší, či nejdražší, proto větší kšefty pro mě teď nemají cenu :)


Zdravím všechny čtenáře a těším se brzy na počtenou!
*

***