Svíce dohořívají

16. května 2013 v 11:41 |  ZPOVĚDNICE
Co pro Vás dneska mám?

No, budete se divit.

A nebudete mi to chtít věřit.
To Vám říkám rovnou.

Zase další záhady a podivné náhody, které nesnesou racionální vysvětlení (Martínku...)...

Dávno mám sepsanou listinu toho, co všechno se v naší rodině přihodilo zvláštního,
od odchodu Elenky, přičemž některé věci, které se udály dřív, se až zpětně ukazují
jako patřící do kontextu událostí současných. Jestli mi rozumíte.
(Nejste blbí, vím).

Například některé její průpovídky. Anebo to, co měla ráda. Že ji tak fascinovaly
duchové a dušičky v pohádkách. A že takové jsou!
Koralína, anebo Ať žijí duchové!, to si přála vidět pořád dokola.

A pak si hrála na Leontýnku...

Zvláštní taky je, že já tuhle pohádku nikdy neměla ráda. Jako malá holka jsem ji neviděla celou
ani jednou, protože jsem se duchů bála, proto mi celá postava Leontýnky nebyla příjemná.
Já si k sobě nikdy nechtěla pustit nic, co připomínalo smrt. Že jsme smrtelní.
Od mala panický strach z toho... Nic jiného byste u mě asi nečekali.

A Elenku naopak tohle téma bavilo. Lákalo k prozkoumání. Přestože měla ráda a vyžadovala
dobré konce - jako každé dítě. A jako já :)

Nedávno jsme se s mámou rozhodly uctít Elenky památku pohádkou.
Říkám "uctít památku", ale ve skutečnosti jsme si prostě řekly, že jí pustíme Duchy.
Máme oprávněný pocit, že je pořád s námi, totiž.

Bylo to 2.5., tedy dva měsíce poté.

Já si lehla na gauč, a že se budu dívat s ní.
Napadlo mě, že jsem si s ní vlastně takhle nikdy nesedla, abych zkoukla
celou pohádku. Pokaždé jsem využila, že se dívá a dělala si něco svého - povětšinou psala...
Pochopitelně jsem se teď za to v duchu zase propleskla, a od sledování se nezvedla.
A když jsem potřebovala na záchod, pauzla jsem si to.

Jak tak koukám(e), tak mám najednou pocit, že mám studeno na kolenou.
Tohle mívá často maminka, když sedí a myslí na Elenku.
Já cítívám studeno na obličeji nebo na ruce, a to většinou jenom před spaním.
Zdeněk někdy taky. Ale maminka výhradně na nohou.

Usoudila jsem, že si to vsugerovávám, že je to jenom mé přání, aby jako koukala
se mnou. Tak jsem se to snažila nevnímat.
Ovšem po nějaké chvíli už to přehlížet nešlo. Doslova mrazivo na nohou.

Zavolala jsem maminku, abych jí to řekla. Bude mít radost, že Elenku cítím.
A měla radost větší, než jsem čekala.

"Fakt? Opravdu?" Rozbrečela se dojetím.
Nechápala jsem to.

Prý v duchu poprosila Elenku, aby si ke mně sedla, jestli je tu s námi.
Aby nám to dokázala, že tu je. A konkrétně jí navrhla můj klín...

K dovršení tajemna, které dovršit ani nepotřebovalo, se ve chvíli, kdy my tály
nad Elenky evidentní přítomností, ozval z televize hlas Leontýnky:
"Jsem tady celou dobu, sedím mezi vámi, jenom mě nevidíte."

A tak se tahle příhoda zapsala na mou listinu k těm ostatním.



Mezitím se jich stalo ještě několik, a zatím poslední podivnost se mi přihodila
večer.

Vždycky, když jdeme spát, anebo odcházíme z bytu, zfoukávám svíčku u Elenky fotky.
Obávám se vyhoření. Přecejen máme doma kočku, mohla by o ni zavadit... Jsem opatrná.

Zdeněk už mě několikrát napomenul, že bych to dělat neměla, že se to má nechat dohořet.
A já to taky tak vidím, jenže ta má úzkostlivost...

Večer jsme šli spát, ale zatím jsem svíčku hořet nechala, protože jsem si hodlala ještě číst.
Určitě ještě půjdu na záchod, až dočtu, takže ji zfouknu až pak.

Jak jsem si umínila, tak se stalo. Hodinu jsem četla, pak šla na záchod a cestou zpátky
foukla do svíčky.

Ulehnu do pelechu, v knížce čekala nová kapitola, tak čtu dál...






Mně Vám to v ten moment přišlo jako sdělení pro mě. Že mi to bylo tímhle způsobem
dáno vědět. Že jsem byla upozorněna. Zdeněk měl pravdu, ale na něj jsem nedala...
Přece to ani není doslovný překlad názvu toho filmu!

Tak jsem řekla: "No jo... Dobře!" A šla jsem to zase zapálit :)

Někdy mám pocit, že stačí dobře sledovat, aby člověk věděl, co a jak.


Tu knížku jsem si koupila, než se Elenka narodila. Začala jsem ji číst v těhotenství
a dočetla až včera večer...

A kdybych řekla, že končila řečnickou otázkou "Co vůbec kdo víme?", a to v tom
kontextu, v němž se tady už nějaký ten měsíc vesměs pohybujeme - tedy jak to chodí
po smrti, a to přesto, že jde o biografii režiséra Formana, tak byste už mohly namítat,
že si vymýšlím...


Tak se radši jedu hrabat v hlíně k našim na zahradu.
Děláme s mámou skalku.
A svíčku teda nechám hořet...
Krásný den všem svým maniakům :)
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucie | 16. května 2013 v 12:02 | Reagovat

ahoj Jani,jen co jsem dočetla tenhle článek tak jsem se přihlásila na facebook a první co mi tam naskočilo bylo :Jestli se bojíte duchů tak nečtěte dál!!! to jsou všechno takový náhody ted u mě,vždy si u tebe něco přečtu a pak mi vždycky něco podobnýho k tvýmu tématu někde vyskočí ;-)je to až neuvěřitelný.

2 Martin | 16. května 2013 v 13:31 | Reagovat

Ja bych se tak rad vyjadril. Ale mam to zakazany. Tak si uzij hezky den. A i vy vsichni, co Janicku podporujete.

3 Štěpka | 16. května 2013 v 16:59 | Reagovat

Zdravím Jani,já jsem Vám psala,že se Elenka zase ukáže.Prostě mezi nebem a zemí je něco nevysvětlitelného,ale přece krásného. ;-)

4 Verča | E-mail | 16. května 2013 v 22:49 | Reagovat

[2]:To je škoda, já bych si to ráda přečetla. Ony jsou třeba různý úhly pohledů, i když nás ty cizí můžou štvát.:-D
Navíc každý máme prostě jen názor a nikdo nemá patent na pravdu... asi proto, že nikdo vlastně přesně neví, co to ta pravda je.:-D

Tak si užívejte Elenečky, dokud se zas nezhmotní a nebude třeba se o ní více starat - to už pak toho volného času nebude tolik.:-D

5 niternice | 16. května 2013 v 23:41 | Reagovat

Tak já myslím, že tady je zbytečné diskutovat o tom, jaký má kdo názor na posmrtný život. Všichni víme kulový.

Ovšem ten, kdo mně vykládá, že není nic a ať si nic nemaluju, ten mi netouží pomoct, ten touží prosadit svý ego, řekla bych. Na nesprávné adrese...

Jsem ráda, že mám kolem sebe tolik příznivců a děkuju všem, kteří z úcty k mé situaci svá ega bez problémů nepouští ke slovu.
Ráda pro Vás píšu a díky za ty povzbudivý reakce (nejen tady)!

6 Kačka | 17. května 2013 v 17:00 | Reagovat

Velmi krásně napsáno Jani jako vždy ...

7 Renata | 19. května 2013 v 9:18 | Reagovat

Dobrý den, paní Mikulová, Váš blog objevily mé kolegyně náhodně poté co Elenka prohrála svůj boj.Nejdřív jsem sem občas zašla ze zvědavosti, nyní už cíleně koukám,..."jak se máte"....Vím, že jakákoli zmínka o nemocničním prostředí Vám nebude příjemná, chci jen říct, že mi hodně dalo a je nesmírně poučné objevit věci z druhé strany, chápejte, ze strany rodičů.Bylo moc příjemné zjistit, že jste úplně normální lidi, Vy normální mladá ženská,evidentně máte skvělou rodinu, díky Bohu a to, jak vnímáte to, co je pro nás rutinou, naše trapné časy měření, podávání léku, nesmyslná byrokracie i věci, které jsou prostě nezbytné, ač se tak nezdají....Jsem ráda (pevně v to věřím), že se už nikdy neuvidíme, protože jsem Vás poznala jinak a Vaši rodinu a spoustu věcí jsem si uvědomila a spoustu také pochopila a už by bylo těžké brát Vás jen jako "klienta"  Připomínáte mi jednu ženu z mého okolí, kterou jsem neměla moc ráda, ale postupem času jsem ji poznala z jiné strany a i když si to nechci přiznat, není mi lhostejná a nějakým způsobem s ní cítím...chci jen říct, že myslím, že jdete pochopitelnou a správnou cestou, je super, že pracujete a jestli mě něco pobaví, tak jsou to Vaše historky z butiku s Kiki,...někdy se vracím v paměti a pokouším se Vaše sestry si vybavit....Možná se chci tak trochu omluvit, ospravedlnit, za některé "křivdy", které se možná z naší strany (sesterské)jistě staly...To víte, mladé holky to nepochopí, tedy pochopí až budou "staré" nebo matky :-D a já osobně vím, že jakmile člověka začnou dohánět "lidské příběhy", co potkává v práci dnes a denně,....je čas odejít....Už se mi to párkrát stalo,...Jo jo,...jsem už "stará" a taky matka,...:-)))....Držte se a opatrujte...sestřička z Kardia

8 niternice | 20. května 2013 v 0:20 | Reagovat

Dobrý den, chtěla bych Vám poděkovat, že jste tohle všechno napsala. Nečekala bych to od Vás v žádném případě a o to víc mě těší, jaký jste vyjádřila postoj. Tou "normální ženskou" se poslední dobou už moc necítím, protože ztráta Elenky (anebo obecně dítěte) člověka chtě nechtě z normálu vybočí, takže se spíš snažíme nějak s tím vypořádat, a tak si připadám jen o něco šíleněji, než když jsem se za ni "jen" rvala v nemocnici :) Čekala bych, že se spíš postavíte za všechny ty rutinní procedury a budete je hájit, že se třeba jen z principu nepokusíte podívat na to z "naší" strany, ale jste skvělá, musím říct. A díky Vám už chápu, proč jste žádná nepřišla na ty řasy - kvůli zachování odstupu zřejmě.
Takže Vám moc děkuju za pochopení (Vaše i mé), za přání, i za to, že jste napsala... A žádné odcházení, profesně jste na svém místě! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.