Retard u kadeřníka

30. května 2013 v 15:28 |  Zpovědnice
Zase se mě zmocnila depka.
(Ano, proto ta odmlka).


Kiki se zasnila o svatbě. Jakou bude jednou mít. Viděla to v barvách,
i hrad má vybranej...

A pak že přijde na řadu to miminko. A proto musela stihnout navštívit
tu mega párty a proto utrácí za oblečení víc, než kdy dřív.

Zkrátka má plán a mně najednou došlo, že můj život je asi úplně celý špatně.

Nikdy jsem plán neměla. Nechala jsem se bezcílně vláčet životem a sama
do toho běhu moc nezasahovala. Výsledkem bylo, že jsem nikdy nedělala to
a nebyla tam, kde bych bývala ráda byla, i když jsem nedělala ani to a nebyla ani nikde,
kde bych bývala nejradši vůbec nebyla. Jestli mi rozumíte.

Nebylo to to pravý, ale ani špatný. Jenom dobrý.
Někdy horší, ale to už je život.
A proč jsem si to nezařídila na míru? Protože jsem nikdy neměla ty správné ambice!

Vždycky jsem si nevěřila, nikam se nehrnula, nic nezkusila.
Tedy nic, co by za něco stálo a mohlo mě posunout blíž mým cílům.

A došlo to tak daleko, že ani moje maminka dneska neví, proč já bych se měla kdy vdávat.

"Copak svatba, tu nepotřebuješ!"

Zatímco Zuzku upomíná, že čas běží a Kristýnce pomáhá ty její svatební představy rozvíjet.


Vím, že jsem si o svatbě jako malá holka snila. A taky o tom princovi, to se ví.
A o tom, čím budu a jak to všechno bude...

Není to tak ani náznakem. Možná mám jen kolem sebe tytéž lidi.
Jsou skvělí a tomu už se dá u mě říkat úspěch.


V tomhle hlubokém ponoru do svědomí, kdy jsem jasně viděla, jak jsem
se vůči sobě provinila, jsem řekla Kiki, k čemu jsem došla.
Že můj život je celý špatně...

"Janičko, já mám ten pocit taky," usmála se skoro omluvně.

Výborně.
Ale co s tím teď?

Cítím, že bych se mohla nacházet na pomyslném rozcestníku svého vlastního života.
Že je ještě možná čas ho nějak překopat a upravit, vyplejt, zalejt, ale taky třeba pohnojit...

Moje psychiatrička říká, že teď hlavně žádná velká rozhodnutí. (Já mám psychiatričku?)
Zřejmě nejsem zcela příčetná.
Anebo mám rozjitřené emoce.

Nebylo to tak vždycky?

A do toho mě sestra Zuzka objednala ke kadeřnici.
Tam jsem nebyla ... spíš se dopočítám čísla, kolikrát jsem tam byla. Třikrát v životě.
Takhle já jsem divná.

Nejdřív jsem protestovala (ještě ke všemu!), ale nakonec mě obě ségry zpracovaly,
že ten nový sestřih prostě potřebuju.
Aspoň zkrátit konečky. Minimálně.

Nutnost zkracování konečků jsem vždycky považovala za pověru...

Ale nebylo úniku. Zaplaceno, objednáno... K svátku.
Tak co nechat se na kluka, když už?

Nikdy dřív bych do toho nešla, dokonce ani myšlenkou, takže to bude zřejmě spadat do té kategorie
nepříčetných nápadů a paní doktorka by mě nepochválila.

Teď mám vlasy téměř do pasu a podle sester úplně k ničemu, když je nosím
stále v drdolu jako dement. Takhle to skutečně řekly.

Je pravda, že mi ten drdol je nejpohodlnější.
Asi jsem dement :)


"Tak ať si tam se mnou dělaj, co chtěj!" Rozhodila jsem odevzdaně rukama.
Přesně ve svém duchu...

Ale copak teď, ve svém rozpoložení, se můžu pokoušet měnit svůj svět?
Své návyky, povahu?! Prosim Vás...


Přesto všechno, nějakou představu, co si na té hlavě nechat udělat, bych mít měla.
Minimálně se zeptají...

Tak jsem si sedla k internetu a hledala účesy.
Něco, co by mi slušelo.

Našla jsem program, kam si ženská za stovku mohla nahrát fotku svého obličeje
a pak vybírat z několika tisíců účesů, které by virtuálně vyzkoušela.

Nejdřív jsem do toho chtěla jít, ale když jsem se podívala do galerie již nahraných
fotek, a těch kreací, které za tu drobnou úplatu směly zájemkyně okusit, odolala jsem.

Mohlo mi hned dojít, že z tisíců účesů bude nositelná tak stovka, které stejně
všechny znám...

Ale pak jsem narazila na účes, zřejmě nějaké herečky, který se mi zdál fajn.
Byl tak prostý, že to jistě nebude problém mi udělat. V podstatě šlo o zkrácení a nějaké to prostříhání...

Vzpomínáte, jak jsem si kdysi vyrazila do salónu na řasy?
Jak to nedopadlo?

Zřejmě Vás tedy nepřekvapí, že to nedopadlo ani u kadeřnice.
Nepřekvapilo to ani moje ségry, zato já byla překvapená, jako vždy.
Jako bych si na to ještě nezvykla...

Na obrázek se slečna sotva podívala a už hlásila, že to nepůjde, jelikož je to upravené počítačem.
Mně se to nezdálo, tak jsem to zkusila znovu. Aspoň podobně, co?

Namísto toho mi ale nabídla účes svůj.
Nebyl špatný, ale ani to nebyl ten, jaký jsem si přála - když už tedy nějakou změnu.
Vidíte to? Zase a přesně můj styl.
To, co bych ráda nebude, ale ani to nebude úplně blbý...

Ovšem nebýt tam se mnou Kiki, tak to blbý bylo, protože několikrát zasáhla
do samovůle kadeřnice, která mi mínila udělat účes, jaký mi sama vymyslela.
Takže kupříkladu i patku.

"Patku nechce!"

"Takhle to nechtěla!"

Zasahovala Kiki a kadeřnici jsem připadala zřejmě jako nesvéprávná,
když se později zeptala, co jsem za znamení.

"Lev," pípla jsem.

"Co že?! U mě teda vy nejste žádnej lev!"

Sklopila jsem hlavu, načež mi ji zase vytáhla za vlasy zpátky, a vzpomínala jsem, jak jsem
se rvávala za Elenku v nemocnici.
A za sebe to nejde...


Jelikož účes skutečně nebyl, jako ten na oblázku, nedávala jsem najevo žádné nadšení,
když bylo hotovo.

Kiki mě odvezla ukázat k našim a maminka spráskla ruce.
Neni to jako na obrázku!

"Asi to neumí, když ti to odmítla udělat. Měla´s jí říct, že ty si diktuješ, ne ona!"

Koukala jsem jak sula mula.

A pak to přišlo. Podrobným ohledáním maminka zjistila, že to mám na každé straně jinak dlouhé.
Hmmm, bezva.

Posílala mě zpátky, ale to se mi vůbec nechtělo.

To mi byl čert dlužen, takovej dárek!

Přijela Zuzka, tedy dárkyně a už se jelo reklamovat.

"To si dělá prdel, co ti to za ty prachy udělala!"

Udělala to, že mi všechny vlasy rovně šmikla a vpředu nerovně.


Slečna kadeřnice byla milá, hned si mě posadila do křesla a nerovnosti opravila.

"A co s tim, že to nemá, jak to chtěla?" Zeptala se jí Zuzka.

"Ona vůbec neví, co chce!" Opáčila slečna.

To neni pravda! Chci Elenku! Křičela jsem v duchu.

"Dala vám nějakej obrázek, ne?"
"Ale tak to prostě nešlo!"
"Tak jí to aspoň nějak prostříhejte, copak vám se tohle líbí?"

Nelíbilo se to ani jí, tak mi to znovu namočila a prostříhala a vypadá to líp,
než původně. Ale není to, jako na obrázku a nikdo mi nevymluví, že to šlo.
Teď možná už ne, ale původně určitě jo!
A to že mi je to defacto jedno...

Každopádně jsem cítila, že v očích té kadeřnice vypadám jako retard, kterého ségry
vzaly ostříhat.

Pokusila jsem se to zachránit, a o tom příště... :)
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Molly | Web | 30. května 2013 v 15:58 | Reagovat

Páni... Tak to bychom si mohly podat ruce.
Jsem totiž taky takovej submisivní lev. A proto taky naprosto neuznávám horoskop.

2 Marie | 30. května 2013 v 22:57 | Reagovat

Skvělá kadeřnice,skvělá zákaznice.Kadeřnice si dělá co chce a zákaznice drží.Super dvojka.Ještě,že tam byla ta záchrana,skvělá segra.

3 Katka | 31. května 2013 v 0:11 | Reagovat

Jani, já bych se teda taky neodvážila nic takovýho reklamovat a doma bych si to asi pokoušela zarovnat sama... :) Ale máš skvělý ségry, to teda klobouk dolů a dobře tý kařnici tak!!

4 renuška | Web | 31. května 2013 v 8:48 | Reagovat

Teď jsem týden od "své" kadeřnice, měla jsem nutkavou potřebu něco s tou svou hlavou udělat. Nechala jsem jí volný prostor a jsem maximálně spokojená. Je to šikovná, stopadesátikilová mladá paní, která se umí otáčet, jen co je pravda. Hodinku si se mnou hrála a já odcházela celá jiná, spokojená a blažená, že jsem se po roce a půl!!! k této kreativní dámě zase odhodlala jít.

PS: Jsem rak :-)

5 niternice | 31. května 2013 v 12:01 | Reagovat

Já jsem lev jenom v některých aspektech, třeba pokud jde o obranu dětí a slabších, a takovou tu velkorysost, se kterou přehlížím neumyté nádobí, podlahu, okna... :)
U kadeřnice je určitě lepší, když si diktuje zákaznice, to uznávám a klobouk dolů před každou, která si svou pozici uhájí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.