Mateřská teorie relativity

12. května 2013 v 18:36 |  ZPOVĚDNICE
Měla jsem strašnej splín a z něj vzešel jeden velký emoční propad.
Byla jsem sama doma, Zdeněk někde popíjej s kolegy, a ačkoliv mě zvali s sebou,
odmítla jsem. Sice nejsem ráda sama, ale na nějaké veselí u stolu nad pivem
se zkrátka necítím.

A někdy o půlnoci to přišlo. Chtěla jsem spát, ale pohltila mě panika.
Panická úzkost, řekla bych. Měla jsem totiž pocit, že nemůžu dýchat.
Že se dusím. Nebo topím - kašlala jsem na prázdno a nepomáhalo to,
pořád jsem na těch plicích něco cítila, pořád tlak na hrudi...

Zavolala jsem na záchranku a řekla jim, že se mi špatně dýchá a cítím neklid.
Přijeli hned a odvezli mě do nemocnice. Naštěstí ne do Motola, to jsem si oddychla.
Tam totiž pokud možno už nikdy nechci.

Brali mě vážně, dokud jsem nezmínila Elenku.
Doktorku totiž zajímalo, kdy to začalo. Kdy se mi začalo hůř dýchat.
A to po jejím odchodu.
Od té doby se to v nepravidelných intervalech stupňuje v záchvaty.
Ty někdy přejdou, někdy ne. Jako třeba teď.

Poslala mě na rentgen, jestli náhodou není můj pocit cizího tělesa v dýchacích
cestách jen psychický.

Čekala jsem na chodbě, kde se zrovna vybavoval nějaký chlap s doktorem.
Evidentně táta té holky, co tamhle sedí s mámou, která ji konejší.
Všimla jsem si, že mají s sebou i miminko.

Bavili se, mimo jiné, taky o tom, že by čerstvá mamina potřebovala antidepresiva, jenže to nejde,
když kojí. A tak ji lékař navrhoval předat do péče nějakého psychiatrického centra.

Pak už jsem měla jít dál.
Doktorka mi vlídně oznámila, že mi nic není. Prý úzkost, v mé situaci pochopitelná.
Řekla mi, že bych měla brát nějaké léky, že to není ostuda, ať se jich nebojím,
protože jestli se budu takhle trápit, spíš si něco přivodím...

Dala mi pilulku na uklidnění a doporučila mi, abych začala skutečně ta antidepresiva
brát. Když je mám doma.

Nemohla jsem pochopit, že na těch průduškách nic nenašla.
Byla jsem přesvědčená, že mé obtíže jsou fyzického rázu.
Omluvila jsem se jí, ale řekla, že se vůbec nic neděje, jsou tam prý od toho,
aby pomáhali...

Když jsem vyšla před nemocnici, odcházela zrovna i ta rodinka.
Dcera od sebe odháněla své rodiče, kteří se ji snažili každou chvíli pohladit,
anebo vzít kolem pasu, zdála se dost rozčilená.

Ještě chvíli postáli u auta a dohadovali se, kdo si vezme na noc miminko,
a kdo zítra a kdo příští týden...

Došla jsem až k nim.

"Nějakej problém?" Otázala se mladá maminka, když si mě jako první všimla.

"Jenom vám jdu něco říct...," přišla jsem ještě blíž.
"Nerada jsem zaslechla, že máte snad nějakou poporodní psychickou potíž...," řekla jsem.

"Vůbec ne, to jenom naši si to myslej, já jsem úplně v pohodě!" Ohrazovala se vůči rodičům,
na které nazlobeně pohlédla.

"Má de-pre-si!" Odezírala jsem její mámě z úst.

"Vidíte, vy jste tady s depresí, že se vám narodilo děťátko a já, že mi umřelo."

Vzala mi z ruky tašku, podala ji svému muži, který je jak pěna doprovázel
a řekla mu: Podrž to!

A pak mě objala.

"Užívejte si miminko," pošeptala jsem jí.

"A vy buďte strašně silná," šeptala mi ona.

A její rodiče na nás koukali a byla to taková zvláštní chvíle.

Pak jsem si vzala tašku a všichni jsme se rozloučili.




"Tohle jsi fakt udělala?" Koukal na mě doma Zdeněk, který dorazil z piva
někdy v době, kdy mě rentgenovali.

"Jo, prostě jsem jí to musela říct!" Vysvětlila jsem mu.

A on mě překvapil, protože se mu moje spontánnost, jak to nazval, líbila.


"Co že? Tohle jsi jí fakt řekla? Janičko ty už ses opravdu úplně zbláznila..."
Uzavřela celou epizodu moje maminka.

Možná za to mohla ta pilulka, co mi tam dali, možná ta absurdita celé situace,
z které jsem pochopila, jak je všechno relativní,
když se takhle v noci sejdou na pohotovosti dvě zdravé holky, které to jejich
mateřství tak trápí, že bys snad i měnily.
***
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 panta | 12. května 2013 v 18:53 | Reagovat

Je to moc dojemné Janičko!

2 Verča | E-mail | 12. května 2013 v 19:29 | Reagovat

Jestli to znamená, že ses zbláznila, tak buď bláznem i nadále a opovaž se léčit!:-D
Tady jde krásně vidět, jak jdou dvě dušičky s depresí, úzkostí, nebo něčím jiným (to je fuk:-D) do nemocnice a pak jim daleko víc pomůže, když se před ní obejmou a vyjádří si tak vzájemnou podporu. Krásný, děkuju, žes o tom napsala.:-)
Špatné dýchání z úzkosti či depky taky znám. Kdysi jsem tím trpěla. Víš, podle mě je jakoby problém to, že si neumíme zvyknout na to, že se ne vždy budem cítit dobře. Tak třeba ve středu mi nebylo dobře, byla jsem unavená a když jsem něco snědla, bylo to ještě horší. Nakonec jsem si vzala smectu a rázem mi bylo lip. Myslím, že bych to zvládla i bez ní, ale někdy jsou ty chemický berličky potřeba. Pro mě je ale důležité to slůvko někdy. Nerada se často dopuji léky.
Drž se a když tě nemůžu obejmout fyzicky, tak alespoň virtuálně.

3 Andrea | 12. května 2013 v 20:27 | Reagovat

Jani, ty jsi stejně ale úžasnej člověk. Tak strašně moc bych Ti přála, aby už se Ti nějak ulevilo a mohla jsi se alespoň trošku radovat a taky nedechnout a zase žít. Vážně moc.

4 Veronika | 12. května 2013 v 20:56 | Reagovat

Jani, krásný článek a to co jsi udělala, nemám slov :)
Souhlasím s Andreou a jejím přáním!
Snad bude brzo líp.

5 LUCIE | 12. května 2013 v 21:09 | Reagovat

Jsi užasná!!!Alespoň virtualní obětí pro tebe!!!!Přeju ti ať se zase můžeš začít radovat ze života!!!!!

6 Kiki | 12. května 2013 v 21:19 | Reagovat

Já nemám slov Janičko, prostě... jsi skvělá.  fakt. Jsem strašně  ráda, že si to tý paní řekla. Musíme  si vážit zdraví,které nám bylo darováno  a ještě  víc... zdravých dětí.

Elenečka se Ti vrátí, opravdu tomu věřím..a měla by si napsat  svým čtenářům o záhadné knížce.

Prásky  ber, ja  na  tebe  budu v práci dohlížet, opravdu Ti pomohou. Musís se  dát do poradku ,aby  Elenka měla  zdravou, klidnou, vyrovnanou maminku!:) máme se na co těšit,to mi věř!  i když to je ted nepředstavitelný, máme:)

7 Rockytka | 12. května 2013 v 21:42 | Reagovat

Krásný závěr ne moc veselého článku Janičko!
A Kiki má 1000% pravdu!!!!!!

8 Monika | 12. května 2013 v 23:16 | Reagovat

Opravdu moc dojemný článek, nemám k tomu slov. Snad jen k poznámce Kiki o záhadné knížce o které byste nám prý měla napsat......tak Janičko, prosím, napište :-)

9 Dita | 12. května 2013 v 23:36 | Reagovat

Z tohoto článku mám až slzy v očích . Krásně napsané ...

10 Kačka | 12. května 2013 v 23:37 | Reagovat

Jani užasně napsano!maš srdicko na nejlepším místě!i ja tebe na dalku obejmu a pošeptam jsi statečna a bude lip!drž se!díky za krásná slova!

11 Adlik | 13. května 2013 v 9:26 | Reagovat

Janinko moc mě mrzí že Tě sužujou takovýhle stavy :-( mají ale svoje opodstatnění a Tvůj úkol teď je je překonat. Bojuješ neskutečně a zasloužíš za to upřímný obdiv. Navíc se zase potvrdilo, že všechno zlý je i k něčemu dobrý. Jsem přesvědčená, že to krátké "náhodné" setkání s onou čerstvou maminkou s poporodní depresí, jí určitě pomohlo... Seš úžasná žes na ní promluvila. A vůbec si nemyslím, že bys byla proto blázen, ani omylem!! Naopak, myslím si, že to byla spíš taková krátká terapie od Života, pro Vás obě. Obě jste si z toho odnesly vzájemné pohlazení po duši... Seš úžasnej člověk se srdcem na dlani.... :-*

12 Veronika | E-mail | 14. května 2013 v 20:28 | Reagovat

Jani, moc Ti držim palečky. Tak často na Vás myslim... Jak musíš být silná, jak to všechno musíš zvládat.... Moje holčička měla teď horečky, blbý horečky, který má každý dítě, já vim a já měla takový strach. Pořád jsem myslela na Vás, jak musíte být silný. Ach jo. Kdyby jsem mohla nějak pomoci... Klobouk dolu. Jsi ta nejsilnější ženská, kterou znám. Drž se...

13 niternice | 14. května 2013 v 22:06 | Reagovat

Děkuju za všechny odezvy a povzbuzení!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.