Květen 2013

Retard u kadeřníka, část druhá

31. května 2013 v 14:32 Zpovědnice
Skončila jsem u toho, že jsem si připadala jako retard, co ho sestry
vyvedly do města.
A že jsem tak nutně musela připadat i slečně kadeřnici.
Což chápu, když viděla, jak za mě všechno vyřizují ségry, včetně
reklamace...

"Stejně je dobře, že jste s tim přišla, to je správný," mkrla na mě,
když Zuzka odešla přeparkovat, jelikož jí Kiki volala, že na ni někdo troubí.
Čekala totiž v jejím novém autě, kterým má zakázáno pohybovat...

"Kdyby to bylo na mně, tak bych nepřišla," odpověděla jsem upřímně.

"Že ne, co? Taky si myslim. Navíc jsem z vás měla hned divnej pocit...," řekla
(zřejmě taky upřímně).

"Abych to vysvětlila, tak já mám teď úplně jiný myšlenky, než co si nechat udělat
na hlavě..."

"Jo?" Koukala zvědavě - tak jsem jí to řekla. O Elence.

A dodala jsem, že ségry se mě teď snaží vodit mezi lidi a opečovávají mě,
takže jsem v podstatě připustila, že jsem toho času nesvéprávná.

"Fakt? A kdy se to stalo, včera?" Zaskočila mě.

"Ne, v březnu..."

"Aha... Budete mít nový mimčo! Uvidíte!" Snažila se mě povzbudit.

A po chvilce ticha dodala: "Když už jsme teda takhle osobní, tak vám taky něco řeknu.
Mně umřel přítel, bylo mu třicet. A od tý doby s nim pořád každýho kluka srovnávám!"

Mlčela jsem. Zato ona jela dál a mluvila o tom, jak rok jenom brečela, a že nejhorší to
stejně měla jeho máma, a zakončila to tím, že si přála mít dceru jménem Nikolka
a přála si ji mít s ním. To je co... Ale nikomu to nemám říkat, protože Praha je malá.

Už jsem ani nedutala. Naštěstí Zuzka byla zpět a hned si mě začala prohlížet
a zjišťovat, jestli jsem spokojená.

Už mi bylo jedno, co si o mně slečna pomyslí a nesměle jsem směrem k Zuzce přikývla.

"No, mimi, ťuťu!" Štípla mě kadeřnice něžně do tváře a Zuzka vyprskla smíchy.

Závěrem mi slečna mateřsky nabídla, že kdybych znovu nebyla spokojená,
mám přijít o víkendu a předěláme to. Ale že už by to takhle nechala.

A Zuzka mi pak venku řekla, že si připadala jako moje matka.
Ale ona si tak ve společnosti nás, svých sester, připadá prý často.


Když mě znovu odvezla ukázat mamince, která byla tentokrát pohledem na můj sestřih
potěšená, nám Zuzka oznámila, že ji máme teď omluvit, jelikož si jede nakoupit.

Prý mě při té příležitosti odveze domů, vrátit Zdeňkovi.

Kiki se rozeběhla zpátky k jejímu autu, že jede taky.

"A kam Kiki?" Zajímalo ji.

"S váma!" Volala Kiki bezelstně.

"Já vezu Janu domu a pak jdu nakoupit!"

"Půjdu nakoupit s tebou!"


Nakonec jsme nakupovaly všechny tři.

Já měla jedinou podmínku, a to, že se tam hned musím dojít vyčurat.
Podmínku, no... Nepřemlouvaly mě, abych se přidala. Holt jsem tam taky
něco potřebovala...


Jediná volná toaleta pro mě, byla ta pro invalidy, stylově.
Holky šly pomalu napřed a za nějakou dobu se prý Zuzka otočila
a povídá: "Dobrý, konečně už jde!" (Jako já).

A Kiki na to: "Pojď, utečeme jí!"

To Zuzku mírně zarazilo, nemívá už tyhle dětinské nápady,
jak naší nejmladší sestře hned vysvětlila.

A když jsem se došourala až k nim, tak významně dodala, že mě navíc
přece nemají nechávat nikde samotnou...

Je docela zajímavé, jak dokáže nesebevědomého člověka nahlodat, když k němu okolí
přistupuje jako k slaboduchému.


A pak přišla řeč na bydlení. Jestli je v pořádku vstupovat do rizika společného
vlastnictví bytu s partnerem. Kiki by totiž radši vlastní, než ten nájem.

Tak jí Zuzka udělala přednášku - ona, coby exekutorka, může posloužit
mnoha příklady z praxe, které to velké riziko dokládají.

Na druhou stranu je zastánkyní tradičních hodnot a neuznává jen chladný kalkul.
Takže Kiki dostala radu - nejdřív ze všeho si kup byt. Ty sama.
Co je tvoje před svatbou, bude tvoje i po ní.

A pak se klidně vemte a ploďte děti...

Kiki se radovala, že má ještě lepší plán, zatímco já čuměla do regálu,
kde v zimě Elenka vybírala vánoční ozdoby. Teď tam mají nafukovací hračky do vody.

Ale já si jdu vybírat vosk. Říkala Zuzanka, že by se mi na ten účes hodil.
Takže si budu voskovat vlasy.
Taky mám nakonec plán :)
***

Retard u kadeřníka

30. května 2013 v 15:28 Zpovědnice
Zase se mě zmocnila depka.
(Ano, proto ta odmlka).


Kiki se zasnila o svatbě. Jakou bude jednou mít. Viděla to v barvách,
i hrad má vybranej...

A pak že přijde na řadu to miminko. A proto musela stihnout navštívit
tu mega párty a proto utrácí za oblečení víc, než kdy dřív.

Zkrátka má plán a mně najednou došlo, že můj život je asi úplně celý špatně.

Nikdy jsem plán neměla. Nechala jsem se bezcílně vláčet životem a sama
do toho běhu moc nezasahovala. Výsledkem bylo, že jsem nikdy nedělala to
a nebyla tam, kde bych bývala ráda byla, i když jsem nedělala ani to a nebyla ani nikde,
kde bych bývala nejradši vůbec nebyla. Jestli mi rozumíte.

Nebylo to to pravý, ale ani špatný. Jenom dobrý.
Někdy horší, ale to už je život.
A proč jsem si to nezařídila na míru? Protože jsem nikdy neměla ty správné ambice!

Vždycky jsem si nevěřila, nikam se nehrnula, nic nezkusila.
Tedy nic, co by za něco stálo a mohlo mě posunout blíž mým cílům.

A došlo to tak daleko, že ani moje maminka dneska neví, proč já bych se měla kdy vdávat.

"Copak svatba, tu nepotřebuješ!"

Zatímco Zuzku upomíná, že čas běží a Kristýnce pomáhá ty její svatební představy rozvíjet.


Vím, že jsem si o svatbě jako malá holka snila. A taky o tom princovi, to se ví.
A o tom, čím budu a jak to všechno bude...

Není to tak ani náznakem. Možná mám jen kolem sebe tytéž lidi.
Jsou skvělí a tomu už se dá u mě říkat úspěch.


V tomhle hlubokém ponoru do svědomí, kdy jsem jasně viděla, jak jsem
se vůči sobě provinila, jsem řekla Kiki, k čemu jsem došla.
Že můj život je celý špatně...

"Janičko, já mám ten pocit taky," usmála se skoro omluvně.

Výborně.
Ale co s tím teď?

Cítím, že bych se mohla nacházet na pomyslném rozcestníku svého vlastního života.
Že je ještě možná čas ho nějak překopat a upravit, vyplejt, zalejt, ale taky třeba pohnojit...

Moje psychiatrička říká, že teď hlavně žádná velká rozhodnutí. (Já mám psychiatričku?)
Zřejmě nejsem zcela příčetná.
Anebo mám rozjitřené emoce.

Nebylo to tak vždycky?

A do toho mě sestra Zuzka objednala ke kadeřnici.
Tam jsem nebyla ... spíš se dopočítám čísla, kolikrát jsem tam byla. Třikrát v životě.
Takhle já jsem divná.

Nejdřív jsem protestovala (ještě ke všemu!), ale nakonec mě obě ségry zpracovaly,
že ten nový sestřih prostě potřebuju.
Aspoň zkrátit konečky. Minimálně.

Nutnost zkracování konečků jsem vždycky považovala za pověru...

Ale nebylo úniku. Zaplaceno, objednáno... K svátku.
Tak co nechat se na kluka, když už?

Nikdy dřív bych do toho nešla, dokonce ani myšlenkou, takže to bude zřejmě spadat do té kategorie
nepříčetných nápadů a paní doktorka by mě nepochválila.

Teď mám vlasy téměř do pasu a podle sester úplně k ničemu, když je nosím
stále v drdolu jako dement. Takhle to skutečně řekly.

Je pravda, že mi ten drdol je nejpohodlnější.
Asi jsem dement :)


"Tak ať si tam se mnou dělaj, co chtěj!" Rozhodila jsem odevzdaně rukama.
Přesně ve svém duchu...

Ale copak teď, ve svém rozpoložení, se můžu pokoušet měnit svůj svět?
Své návyky, povahu?! Prosim Vás...


Přesto všechno, nějakou představu, co si na té hlavě nechat udělat, bych mít měla.
Minimálně se zeptají...

Tak jsem si sedla k internetu a hledala účesy.
Něco, co by mi slušelo.

Našla jsem program, kam si ženská za stovku mohla nahrát fotku svého obličeje
a pak vybírat z několika tisíců účesů, které by virtuálně vyzkoušela.

Nejdřív jsem do toho chtěla jít, ale když jsem se podívala do galerie již nahraných
fotek, a těch kreací, které za tu drobnou úplatu směly zájemkyně okusit, odolala jsem.

Mohlo mi hned dojít, že z tisíců účesů bude nositelná tak stovka, které stejně
všechny znám...

Ale pak jsem narazila na účes, zřejmě nějaké herečky, který se mi zdál fajn.
Byl tak prostý, že to jistě nebude problém mi udělat. V podstatě šlo o zkrácení a nějaké to prostříhání...

Vzpomínáte, jak jsem si kdysi vyrazila do salónu na řasy?
Jak to nedopadlo?

Zřejmě Vás tedy nepřekvapí, že to nedopadlo ani u kadeřnice.
Nepřekvapilo to ani moje ségry, zato já byla překvapená, jako vždy.
Jako bych si na to ještě nezvykla...

Na obrázek se slečna sotva podívala a už hlásila, že to nepůjde, jelikož je to upravené počítačem.
Mně se to nezdálo, tak jsem to zkusila znovu. Aspoň podobně, co?

Namísto toho mi ale nabídla účes svůj.
Nebyl špatný, ale ani to nebyl ten, jaký jsem si přála - když už tedy nějakou změnu.
Vidíte to? Zase a přesně můj styl.
To, co bych ráda nebude, ale ani to nebude úplně blbý...

Ovšem nebýt tam se mnou Kiki, tak to blbý bylo, protože několikrát zasáhla
do samovůle kadeřnice, která mi mínila udělat účes, jaký mi sama vymyslela.
Takže kupříkladu i patku.

"Patku nechce!"

"Takhle to nechtěla!"

Zasahovala Kiki a kadeřnici jsem připadala zřejmě jako nesvéprávná,
když se později zeptala, co jsem za znamení.

"Lev," pípla jsem.

"Co že?! U mě teda vy nejste žádnej lev!"

Sklopila jsem hlavu, načež mi ji zase vytáhla za vlasy zpátky, a vzpomínala jsem, jak jsem
se rvávala za Elenku v nemocnici.
A za sebe to nejde...


Jelikož účes skutečně nebyl, jako ten na oblázku, nedávala jsem najevo žádné nadšení,
když bylo hotovo.

Kiki mě odvezla ukázat k našim a maminka spráskla ruce.
Neni to jako na obrázku!

"Asi to neumí, když ti to odmítla udělat. Měla´s jí říct, že ty si diktuješ, ne ona!"

Koukala jsem jak sula mula.

A pak to přišlo. Podrobným ohledáním maminka zjistila, že to mám na každé straně jinak dlouhé.
Hmmm, bezva.

Posílala mě zpátky, ale to se mi vůbec nechtělo.

To mi byl čert dlužen, takovej dárek!

Přijela Zuzka, tedy dárkyně a už se jelo reklamovat.

"To si dělá prdel, co ti to za ty prachy udělala!"

Udělala to, že mi všechny vlasy rovně šmikla a vpředu nerovně.


Slečna kadeřnice byla milá, hned si mě posadila do křesla a nerovnosti opravila.

"A co s tim, že to nemá, jak to chtěla?" Zeptala se jí Zuzka.

"Ona vůbec neví, co chce!" Opáčila slečna.

To neni pravda! Chci Elenku! Křičela jsem v duchu.

"Dala vám nějakej obrázek, ne?"
"Ale tak to prostě nešlo!"
"Tak jí to aspoň nějak prostříhejte, copak vám se tohle líbí?"

Nelíbilo se to ani jí, tak mi to znovu namočila a prostříhala a vypadá to líp,
než původně. Ale není to, jako na obrázku a nikdo mi nevymluví, že to šlo.
Teď možná už ne, ale původně určitě jo!
A to že mi je to defacto jedno...

Každopádně jsem cítila, že v očích té kadeřnice vypadám jako retard, kterého ségry
vzaly ostříhat.

Pokusila jsem se to zachránit, a o tom příště... :)
***

Podivná šmírácká stránka

28. května 2013 v 13:07 Zpovědnice

Víte, když mi (nám) vypnuli les, chvíli jsem sledovala orly.
Vysoko na nějakém sloupu hnízdící, kde jejich každodenní
sezení na vejci sledovala web kamera.
Vlastně ještě sleduje, ale beze mě.

Byla to totiž nuda. Orlice sedí na vejci. A orel je pryč.
A když přiletí, tak sedí vedle ní, než zase odletí.
Přes noc pak tma a ráno totéž nanovo.

To prostě není ono. V lese to žilo a člověk nikdy dopředu nevěděl,
co se tam přijde napást. Kolik kanců dneska uvidí. Jestli zase přijde
mývalí pejsek a jestli sám, anebo s bráškou...
Zkrátka to tam žilo a skýtalo mnohá překvapení.
Bylo to, nebojím se říct, napínavé!

Ne jako orlice na vejci.

Nedávno jsem tam jukla a hnízdo dokonce prázdné.
Asi už vejce vyseděla - to mohlo být zrovna zajímavé.
Takže to nejlepší jsem propásla a není důvod sledovat
to hnízdo dál.

Když člověk ani nemůže předpokládat, že by v něm přistálo
cokoliv jiného, třeba kaneček...


A tak jsem se začala poohlížet po jiném pokoukáníčku.

Objevila jsem web kamery snad z celého světa.
Na jedné stránce máte na výběr, do jaké země nakouknete.
Už nemusíte cestovat...

Předváděla jsem tu stránku ségrám a nijak je nenadchla.
Ony radši cestují...

Zuzka nás dokonce láká, že v létě společně procestujem Evropu. Autem!
To proto, že ví, že z létání mám hrůzu.
A že tuší, že to nepřekonám.

Tom by jel, Kiki taky, ale zřejmě má smůlu, protože obě z krámu vypadnout
nemůžeme a já mám pochopitelně přednost... Jak jsme se všichni shodli...


Včera mi Zuzka volala, že už by to chtělo nějak naplánovat.
Prý to klidně nechá na mně!

"Inspiruj se klidně na tý svý podivný šmírácký stránce a něco vymysli...," nabádala mě.

"Myslíš Facebook?" Zeptala jsem se opatrně.

Jenže myslela ty web kamery.


Když jsme se dosmály, tak jsem je zase zapla.
Jako "klikla na odkaz", nejsou moje :)

Jenže jak jsem tak koukala po světě, zastesklo se mi po chalupě.
Tam žádná kamera neni, abych se mohla potěšit, a přece je tam nejlíp.

Jsem asi úplně marná.
Zeptám se svých světáckých sourozenců, jestli bychom přes léto nemohli
probádat jih Čech. Konkrétně Třeboňsko.

Vím, co mi řeknou. Že to tam snad znám!

Připomíná mi to Zdeňka, když mi nabízí, že si spolu večer pustíme film.
Ale zásadně takový, který jsem ještě neviděla.
Takže mi bere z ruky mý oblíbený a nutí mě poznávat nový, který se mi třeba
nakonec vůbec nelíbí.

Jsem srab, pecivál a konzervativec.
Jestli mě vyvezou za hranice, bude se mi stýskat. A budu se bát.

Mohly být kuřátka na chalupě, a koza nebo oslík.
Teď bude nevimco.

Neznámo.
Jak k mé situaci příznačné!
***

Pro Vás, kteří taky radši z gauče...:)
www.earthcam.com

IN na gauči

27. května 2013 v 7:00 Zpovědnice
Mně to tedy nic neříká, ale o víkendu byla v Praze jakási obrovská, tradiční akce lidí v bílém,
co společně tančili v O2 aréně, bylo jich asi patnáct tisíc a bývá to zřejmě senzační,
protože tak nějak té párty říkají...

Moje sestra Kiki tam nesměla chybět.
Když mi vykládala, že tam přece chce být každý, zase jsem o sobě trochu zapochybovala.

A tak, zatímco já dřepěla doma u televize, ona a její přítel se navlékli do bílých svršků
a možná i spodků a vyrazili být IN.

Ač to tak možná zatím nevypadá, o tom ale dnešní článek nebude...


Bude o tom, co se Kiki přihodilo na pánských záchodech.
Nejdřív tedy o tom, co Kiki dělala na pánských záchodech a pak plynule přejdeme
k pointě :)

Tak začalo to tím, že se jí chtělo na záchod. Jenže na podobných masových akcích
jsou zpravidla vždycky na dámách tak dlouhé fronty, že i já si dobře vzpomínám,
že jsem nejednou zaskočila vedle...
(To už je ale let!)

Dan tedy vzal Kiki na pány, kde čekala na volnou toaletu jenom chvíli.
Vyšla z ní nějaká slečna, která asi taky nemínila strávit celou párty ve frontě,
chvíli se na Kiki zadívala a zvolala:
Jé! Ty jsi Kiki!

Kiki kývla.

A slečna povídá: Ty jsi Jany ségra!

Kiki potvrdila.

"My se neznáme, ale já čtu její blog!"

Kiki žasla a nenacházela slov. Pochopitelně ji potěšilo, že byla takhle poznána.

A když mi do telefonu líčila, že mě slečna nechává pozdravovat a vzkazuje, že to čte celá jejich rodina a že je to super,
potěšilo to i mě.
Taky jsem si ten večer připadala IN!

I když jsem dřepěla na gauči v teplákách, cpala se čokoládou s karamelem, a bílý měla na sobě jenom fusekle...
***


PS: Tak moc děkuju Andree za potěšující vzkaz a taky zdravím! :)

Předání tabletu

25. května 2013 v 9:00 Pomáháme nemocným dětem...
Aktualizováno na konci článku!

Do Varů jsem se ségrama dorazila někdy před pátou.
Mohlo to být dřív, jenže cestou jsme se dověděly, že Péťa nemá
doma (ani jinde) přístup k internetu.

A tablet bez připojení je tak trochu na nic...

A tak jsme se stavily v T-Mobile a dokoupily mu modem
s předpacenou SIM kartou pro stahování dat.

Až Péťa vyčerpá 400 MB, snad mu rodiče dobijí kredit...

Nakonec jsme zjistily, že Péťa nemá jen dvě sestřičky, ale tři.
Ve věku od čtyř do dvou let. Ano, té prostřední jsou tři :)

Žijí v nuzných podmínkách, až jsme si s holkama připadaly,
jako z jiného světa.

Ale hlavně, že jsou všichni zdraví...
Až na Péťu, který kvůli té dýchací trubičce, co mu čouhá z krku,
ztratil schopnost mluvit.
Když vývod zakryje prstem, může šeptat. Víc nic.
A nikdy se to už nemá změnit...

Když mi chtěl odpovědět na otázku, ťukal mi to do mobilu (mého),
zatímco ségry uváděly do provozu jeho nový internet.

Z tabletu měl radost nepopsatelnou - doslova ji nemohl popsat, ale zračila se mu v očích
a v úsměvu.
Konečně se má čím zabavit, konečně má co dělat...

Ukázaly jsme mu, jak může fotit a fotky upravovat. Anebo objektiv namířit proti sobě
a třeba se i natáčet...

A taky, že může psát. Třeba příběhy, anebo deník. Nebo pohádky pro svý malý ségry,
prostě cokoliv.
Kýval.

Takže jsme spolu domluvení, že až něco napíše, tak mi to pošle. Klidně na mail,
protože si teď může založit svou vlastní emalovou schránku...


Jen doufáme, že tablet s připojením zůstane výhradně jemu,
že budou ten dar všichni kolem něj respektovat jako jeho.
No, člověk nikdy neví, jak to taky může chodit.


Řekla jsem Péťovi, že za něho všem poděkuju, jestli souhlasí.
Kýval.

Péťa strašně moc děkuje všem, kteří se podílely na splnění jeho přání.

Tablet mu bude sloužit, jako snad nikomu.
Jediný nástroj, pomocí něhož se může aspoň nějak realizovat.

Může tvořit. A třeba mu to půjde.
Možná se nám časem nějakým svým dílkem i pochlubí!
*

Děkuju svým sestrám, Zuzce a Kiki, za úžasnou spolupráci a doprovod.






Další fotografie:

Kiki kupuje internetové připojení, modem a SIM kartu (tablet nemá žádný USB vstup)



Nese balíček do auta a jedem do Varů


Péťa sleduje instalaci, dočkal se až za dvě hodiny (chyběl nám tam chlap!)



A účet za modem, na který Kiki získala v poslední chvíli ještě pětsetikorunový příspěvek od dalšího přítele nemocných dětí...
Na SIM kartu s kreditem 400MB jsem přispěla já.



Z transparetního účtu tedy poputuje ještě 1 399,- Kiki za modem a tím jsme sbírku na Péťův tablet
prakticky vyčerpaly.

Znova jménem Péti a jeho maminky děkujeme všem, kteří jste do ní přispěli.
Mělo to opravdu smysl!
***

Náhody od Sherlocka

23. května 2013 v 20:51 Zpovědnice
Kiki projížděla okolo dětského hřiště, kam jsme brávali Elenku,
a zahlédla tam holčičku, která jí byla hodně podobná.

Na první pohled z auta úplně stejná, protože měla stejné tričko.

Kdybych řekla já, že měla stejné tričko, tak ho měla jenom podobné,
ale když to řekne Kiki, tak to bylo prostě to tričko, jaké nosila Elenka.

Tak u toho hřiště Kiki zaparkovala a šla holčičku pozorovat...

To bych tak tipovala od sebe, že budu viset na zábradlí dětských
hřišť, dokud mě někdo nesundá :)


Kiki tam stála, ruce propletený v plotě a bulela, protože ji dohnaly
vzpomínky.
A pak se rozhodla, že si pořídí miminko.
Je jí jednadvacet, a tak nad jejím nápadem zbytek rodiny kroutí hlavu.

Maminka se dokonce domnívá, že jakmile by Kiki měla miminko dřív, než já,
tak by hrozilo, že jí ho seberu. Obzvlášť, když bude jakkoliv podobné Elence.
Třeba když mu dá její tričko...

Na druhou stranu, pro mě by bylo bezpečnější, sebrat dítě své sestře, než někde na hřišti.
Předpokládám totiž, že by se jí hodně brzy zastesklo po nočním životě, na který je zvyklá,
a tak by na mě třeba ani nežalovala...

Jenže já bych prý měla mít dítě své.
Genetička z Jihlavy, kde jsem byla na již druhém vyšetření, mi bez obalu sdělila,
že minule jsem vypadala líp.

Vysvětlila jsem jí, že se mi daří každý den jinak, že zažívám propady.

"Vy byste potřebovala otěhotnět a mít zdravý dítě!" Soudila.

"Počkejte si na výsledky a přes léto se o to miminko pokuste," pokračovala.
"To je taková babská rada, víte. Tak nás to učila stará profesorka Jiřičková,
že se má otěhotnět v létě!"


Jenže Zdeněk o tom zatím nechce ani slyšet. Prý je brzy. Prý se necítí.
Rád by věřil všem těm našim znamením, které se nám dějí téměř denně,
a kterými ho krmím prakticky místo snídaní...

Moje maminka je na tom s tím přesvědčením podobně.
Na dnešek se jí zdál sen.
Prý viděla krásného motýla, anebo dva, přičemž tam šlo jen o jednoho
z nich. Jednalo o nějakého "motýla štěstí", ačkoliv takové spojení
nikdy neslyšela.

Když se ráno probudila, nechápala, kde to vzala.
Motýl štěstí.

Když byla později na internetu, zkusila přesně totéž zadat do vyhledávače.
Motýl ve snu znamená štěstí, vyjelo tam.

Podivila se té náhodě a klikla znovu.
Znovuzrození, bylo psáno pod symbolem motýla.



Pořád, ze všech stran, se na nás valí takové nepatrné symboly, které
nám dodávají naději a sílu. Nám, kteří je vnímáme a věříme, že se nedějí
jen tak.


Cestou z té Jihlavy, kde jsem byla s mámou a s Kiki, nám v autě zase maminka
začala naplno pochybovat. Že už se Elenka nevrátí, že je to definitivní, že se asi zblázní...
A kdesi cosi.

A já s Kiki, obě už prakticky přesvědčené, jsme jí zase připomínaly, co všechno
se nám stalo a děje, když najednou nás předjelo auto, které za sebou táhlo dudlík.
Normálně byl za špagát přivázaný k podvozku a za autem plápolal ve větru.
A byl růžovej.


Všechno se dá vysvětlit rozumem, já to beru.

Netvrdím, že tam to auto poslala Elenka. Nebo že tam ten dudlík snad dokonce přivázala.
Jenom mi nemůže uniknout, že pokaždé se tyhle podivné události vážou na nějaké
naše konkrétní rozpoložení, anebo rozpravu.
Tudíž se zdají být bezprostřední odpovědí na naše otázky, pochyby, obavy...

Netvrdím tedy, že něco nějak je. Ale že něco je.

Celou cestu jsme mluvily o všem možném, projet okolo auto s dudlíkem jindy,
nenapadne nás, že to souvisí s Elenkou.

Jenže ono projelo zrovna ve chvíli, kdy jsme mamince tvrdily, že se k nám znovu
narodí, že tomu věříme a ona má věřit taky...



Náš kamarád Martin se zarputile snaží najít vysvětlení pro všechno.

Zkouším ho, snáším mu příběhy odevšud, kde k nim přicházím
a on je objasňuje, jako šerlok Holms.

K výše popsané historce s dudlíkem by jistě řekl:
Někdo si ozdobil zadní nárazník svým amuletem... (Někdo, kdo věřil ve štěstí
od dudlíku! Pozn.J., k níž by ovšem M. řekl: Stejnej blázen, jako vy...).

A to, že nám tím svým amuletem máchal před očima právě v tu určitou chvíli?
Vždycky by to bylo v nějakou určitou chvíli... Řekl by.
Úplně ho slyším.

Náhody, všechno shody náhod. Podle něj.

Jenom mi někdy připadá, že kolikrát ty pokusy o rozumové
vysvětlení všech událostí, zní krkolomněji, než přiznat jim tajemný podtext.
*



I na tohle téma si můžeme společně popovídat...

Jak jsem už předeslala, zvu Vás ke společnému setkání
přátel nemocných dětí a čtenářů niternice,
a to v pátek 24.5. od 20hodin v centru Prahy.

Odkaz s adresou podniku zde:
***

Transparentní účet

22. května 2013 v 18:42 Pomáháme nemocným dětem...
Číslo účtu: 2100418542
kód banky: 2010

Variabilní symbol není potřeba vyplnit,
do zprávy pro příjemce je ideální napsat, na co konkrétně
přispíváte (pokud obecně, pak nemusíte - psát, ne posílat :))

Jak bylo řečeno, účet je transparentní, což znamená,
že kdokoliv na něm může sledovat tok peněz.

Odkaz na online náhled:


Všem lidem dobré vůle, kteří cítí s nemocnými dětmi a jsou ochotni
přispět na zlepšení jejich životních podmínek,
předem mockrát děkuju!


Sbírka na nemocné děti, konkrétní dětské příběhy, probíhá pod symbolickou
záštitou Elenky Mikulové, která měla děti moc ráda a velmi s nimi soucítila,
ačkoliv byla sama tolik nemocná.

TABLET

21. května 2013 v 21:13 Pomáháme nemocným dětem...
Vážení přátelé nemocných dětí,

chtěla bych Vám všem přispivatelům z celého srdce poděkovat,
že jste pomohli splnit přání Péťovi a nasbírali mu na tablet!

Během pár dní, takže v rekordně krátkém čase, se sešlo přes deset tisíc,
což stačí - proto bych ráda sbírku tímto ukončila.


Ten nejlepší iPad (nejnovější typ) i s polohovacím obalem, který poslouží jako držák,
se podařilo v té ceně sehnat.

A teď je na místě poděkovat jednak Vám všem, kteří jste poslali ať už jakoukoliv
částku, jmenovitě potom panu Michalu Nettelovi, který přispěl celou polovinou celkové ceny tabletu,
a bez něhož bych Vám už teď nemohla oznámit tuhle parádní zprávu - že tablet už máme.

A máme ho výhodně díky dalšímu dobrodinci, který je expertem přes počítače, tudíž mu byl tenhle
úkol zadán (mou sestrou Zuzkou, s níž jsou přátelé). Úkol vybrat nejideálnější tablet
Péťovi na míru. A také na míru naší sbírce.

Jelikož ale já jsem zjevně počítačový negramot, nejsem schopná vložit
Vám sem k nahlédnutí fakturu, z níž byste se dověděli, že právě tenhle pán už nákup
provedl a udělal nám krásnou cenu.

Proto jsem fakturu aspoň zkopírovala a vložím sem její obsah běžně pomocí kláves "ctrl" a "v" :)
Až na konci článku...

Takže děkuji také panu Petru Korbelovi, a to i za jeho příspěvek, o který ponížil už tak poníženou cenu,
totiž cenu bez DPH, které si odečte on sám.
Jestli těmhle věcem nerozumíte, tak buďte v klidu, protože já taky ne.

Důležité je, že výsledná cena, za níž tablet už fyzicky máme - a jehož fotku se taky pokusím vložit,
je 9 900,- Kč.

(Tudíž zbytek peněz bychom mohli na účtě buď ponechat pro nějaký další případ, anebo je ještě nějak
využít - Vaše stanoviska, nápady a případné podněty k další pomoci vítám!)


V pátek odpoledne proběhne předání - pokud maminka Péti bude souhlasit.
Tím myslím, že by třeba nebyli doma, jinak netuším, proč by tomu měla bránit :)

A mě napadla taková věc...

Nejdřív jsem si říkala, že by mezi Vámi třeba byl někdo, kdo by se chtěl k našemu
"zájezdnímu výboru" přidat a být u toho. A že by to mohlo být fajn setkání ve Varech.

Ale pak si zas říkám, že byste možná spíš přijeli někam na pivko večer v Praze...
Oslavit s námi úspěšnou akci, popovídat si, popít, seznámit se... :)
Dám vědět, kam se půjde a moc ráda všechny své virtuální přátele a přátele nemocných
dětí uvidím!


Ještě jednou velké díky za Vaši obětavost a ochotu pomáhat, jste skvělí!

*


Faktura - daňový doklad - 2130849794

Jateční 33a, 170 00 Praha 7, IČ: 27082440, DIČ: CZ27082440, E-mail: obchod@alza.cz, Internet: www.alza.cz, Telefon: +420225340111
Prodávající: Alza.cz a. s.
Zapsána v obchodním rejstříku u Městského soudu v Praze, oddíl B, vložka 8573
Daňový doklad:
Datum vystavení:
Datum splatnosti:
Způsob úhrady:
21.05.2013
21.05.2013
21.05.2013
Faktura
T0 Terminálem - Osobně
Datum uskut. zdaň. plnění:
Raiffeisenbank a.s. (CZK): 1265098001 / 5500
Komerční banka a.s. (CZK): 35-3355550267 / 0100
Česká spořitelna a.s. (CZK): 2171532 / 0800
Bankovní účet: ČSOB, a.s. (CZK): 188505042 / 0300
Variabilní symbol:
Konstantní symbol:
Objednávky:
0308
2130849794
Referent: Lenka Štolová
Kupující: Petr Korbel
Dejvická 42
16000 Praha 6
IČ: 71917641 DIČ: CZ8204190258
E-mail: petr_korbel@seznam.cz
Tel: +420724071779
Kód Popis Ks Cena ks bez DPH DPH DPH % Cena Záruka
NL202k2 Tablet iPad s Retina displejem 16GB WiFi Black 1 10 652,89 10 652,89 2 237,11 21 12 890,00 12 AL
NL209u0d Ochranný obal Smart Case Polyurethane Dark Gray 1 990,91 990,91 208,09 21 1 199,00 12 AL
Celkem: 14 089,00 Kč
14 089,00

Nehraďte, zaplaceno kartou.

Číslo dokladu Datum Celkem
Úhrady dokladu 2130849794
Doklad 21.5.2013 0,00 Kč
Zbývá uhradit: 14 089,00 Kč
*



Domácí butik marností

20. května 2013 v 23:32 Zpovědnice
Aneb Jak jsem si rovnala šatník


To mě někdy tak popadne, když se dostaví pocit, že nosím pořád to samý, ačkoliv
Zdeněk tvrdí, že mám plnou skříň hadrů.
Kde teda jsou?

Většinou skutečně jsou, ale někde zaštrachané, zaházené, anebo třeba v koši s prádlem,
které čeká na vyžehlení. U nás totiž žehlí převážně Zdeněk a jsou holt kousky, do kterých
se mu nechce...

Moje skříň potřebovala vzít z gruntu, jak se říká.
Tolik věcí a žádný přehled o nich.
Tolik věcí, co nenosím a nikdy nosit už nebudu...
Tolik věcí, co vůbec nevím, že mám!

A tak jsem dělala Zdeňkovi módní přehlídku.

Koukal na film, a já, kdykoliv jsem objevila nějaký fešný kousek,
vpochodovala jsem v něm do obýváku.

"Co řikáš na tohle?"
"Jo, hezký..."

"To jsem ani nevěděla, že mám."
"No vidiš to..."

"A nemám v tom tlustej zadek?"
"Janičko, já sleduju film!"


Takhle nějak to probíhalo, až jsem chodit přestala, protože mi jako divák
sloužil špatně. Nepodával zpětnou vazbu, takže jsem si musela vystačit se zrcadlem.

Zato o ramínka, jak se rval...

Nedávno jsem přivezla asi deset ramínek, co už se nám v krámu nehodila,
a jelikož mi tou dobou bylo ještě jedno, že plno mých šatů je složených, namísto
visících, věnovala jsem je jemu.

Využil všechny a pověsil si i trička a mikiny.

Já ovšem zásadně potřebovala, aby všechny moje šaty a cokoliv na zapínání viselo!
A ramínka mi chyběla.
Tak jsem nakoukla k němu do skříně.

Měl tam jedno plonkové a dvě další jsem získala stáhnutím jeho mikin, které jsem
mu vyskládala vedle svetrů. Nerozumím jeho systému, mikiny visí, svetry ne...

Každopádně můj systém je propracovaný - z krámu už nějak tak vím, co viset má
a co viset nemusí - dokonce nemusí, ale může, či vysloveně musí!
Kombinaci "musí, ale nemůže" v krámu neznáme, zato jsem ji teď prožívala doma.
Nemůže pro nedostatek ramínek.

Zdeněk si později všimnul, že mu kradu ramínka a nebylo mu to jedno.
Přitom jsem mu ty mikči tak pěkně vyskládala do police.
Nechápu.

Prý si mám přivézt svý!
Drzej byl.

A já si pěkně rovnala svršky podle "lůků" a ročních období.

"Zimní kolekci" jsem uložila dospod a vystavila jarní a letní.
Na "štendr" ve svý skříni.
A to všechno podle velikostí.

Tu větší až velkou jsem "zaklidila" (jak říkává náš designér výloh),
a vystavila menší rozměry, které jsou pro mé jaro aktuální.
Ráda bych věřila, že ta XLka už potřebovat nebudu, ale znám se...


Podruhý mě Zdeněk v ložnici "přepadl", když jsem právě zkoušela
husopaseckou sukni.
Řekl mi: "Dobrý, ale se mnou v tom nikam nechoď."


A potřetí jsem ho rozesmála, když jsem si revidovala kabelky.

"Čemu?"
"Stojíš jenom v kalhotkách u zrcadla a zkoušíš si kabelky, tomu."

Jenže já pak v jedný něco našla a bylo po srandě.
Dudlík na láhev po Elence.

Takovej nakouslej, navíc.

Je to marný.
To se může člověk snažit dělat běžný ženský věci, vžívat se do role
parádnice, která má velký problém, že postrádá ramínka, aby pověsila
všechny svý šaty,
a přitom dobře ví, co postrádá doopravdy, a že všechno ostatní je jenom hra.
Možná už nikdy nebudu mít běžný ženský starosti.

Je mi úplně u prdele, která z mých kabelek je nejhezčí.
Asi ta, co skrývala dudlík...
***

Péťa

17. května 2013 v 10:18 Pomáháme nemocným dětem...
V průběhu dneška by už měly být na účtě připsané příspěvky, které jste Péťovi
možná během víkendu poslali, někteří možná teprve pošlou, tak jsem zvědavá,
jestli bude na TABLET!

Děkuju a během dne se Vám ještě přihlásím :)

Nadační fond Elenky Mikulové tentokrát představuje Péťu.


Devítiletý kluk z Karlových Varů, který nemůže chodit, má poruchu míchy, která se projevila v roce a půl.
Od té doby nechodí, takže je pravděpodobné, že nechodil nikdy.
Navíc mu špatně fungují i ruce. Nemůže je napnout, má je stále pokrčené a dlaně
stočené dovnitř - ale ne v křeči, proto když je položí, vypadají jeho ruce v podstatě normálně.

Každopádně je nemůže běžně používat, sám se nenají, neposadí, v leže nepřetočí na bok...
Nosí pleny.
A to nejhorší na konec - špatně mu fungují plíce.
Často ho sužují zápaly plic, má jich za sebou mnoho, některé byly tak komplikované, že bojoval o život.

Krátce nato, kdy těžkému zápalu plic podlehla Elenka, onemocněl jím znovu i Péťa.
Skončil také v umělém spánku na ARU, ale naštěstí ho zachránili.
Jen dýchání se natolik zhoršilo, že musel podstoupit zákrok, kdy mu byl do krku udělán
"vývod" k dýchání.

Je potřeba ho pravidelně odsávat, trápí ho časté zahlenění.
Jeho rodiče mu na doporučení lékařů nedávno pořídili pořádnou odsávačku v hodnotě pěti tisíc.
Jsou přirozeně nemajetní, mají další dvě děti, holčičky dvojčata, a maminka se celodenně
stará o invalidního Péťu.

Péťa se nejčastěji setkává se dvěma pocity, nuda a strach o život.
Nemůže se pořádně zabavit jinak, než sledováním televize.
I čudlíky na mobilu klasického rozměru se mu špatně mačkají.

Přál by si tablet.

Pro zahnání nudy a rozptýlení od těch věčných obav...
I když si myslím, že vůbec není potřeba vymýšlet nějaké důvody, proč by
si ho přál, ani proč bychom se mu nepokusili přání splnit.

Jestli to vidíte stejně, tak jsem ráda a děkuju Vám.


Péťi maminka na mé přání poslala jeho fotku, kterou přikládám.
A ještě připomínám, že o Péťovi už tady mám článek z podzimu, kdy jsem s ním (a s Elenečkou)
strávila pár dní v nemocničním pokoji, kde jsem ho poznala.
(Ať žijí mámy! - Zpovědnice)


Pokud se podaří na vysněný a důležitý tablet vybrat dost peněz, osobně mu ho do těch Varů odvezu
a celé předání pro Vás nafotím.


Pro tenhle, už třetí, případ konkrétního dětského příběhu jsem (s pomocí své sestry Kiki),
založila transparentní bankovní účet.

Číslo toho účtu, který budu spravovat já, je: 2100418542/2010
(ze Slovenska 2100418542/8330)

Variabilní symbol: 723676
Zpráva pro příjemce: tablet


ODKAZ ke sledování pohybu peněz na účtu online: https://www.fio.cz/scgi-bin/hermes/dz-transparent.cgi?ID_ucet=2100418542
Díky prvním vlaštovkám! :)

Všem, kteří na Péťův tablet přispějete, předem mockrát děkuju.


***

Svíce dohořívají

16. května 2013 v 11:41 Zpovědnice
Co pro Vás dneska mám?

No, budete se divit.

A nebudete mi to chtít věřit.
To Vám říkám rovnou.

Zase další záhady a podivné náhody, které nesnesou racionální vysvětlení (Martínku...)...

Dávno mám sepsanou listinu toho, co všechno se v naší rodině přihodilo zvláštního,
od odchodu Elenky, přičemž některé věci, které se udály dřív, se až zpětně ukazují
jako patřící do kontextu událostí současných. Jestli mi rozumíte.
(Nejste blbí, vím).

Například některé její průpovídky. Anebo to, co měla ráda. Že ji tak fascinovaly
duchové a dušičky v pohádkách. A že takové jsou!
Koralína, anebo Ať žijí duchové!, to si přála vidět pořád dokola.

A pak si hrála na Leontýnku...

Zvláštní taky je, že já tuhle pohádku nikdy neměla ráda. Jako malá holka jsem ji neviděla celou
ani jednou, protože jsem se duchů bála, proto mi celá postava Leontýnky nebyla příjemná.
Já si k sobě nikdy nechtěla pustit nic, co připomínalo smrt. Že jsme smrtelní.
Od mala panický strach z toho... Nic jiného byste u mě asi nečekali.

A Elenku naopak tohle téma bavilo. Lákalo k prozkoumání. Přestože měla ráda a vyžadovala
dobré konce - jako každé dítě. A jako já :)

Nedávno jsme se s mámou rozhodly uctít Elenky památku pohádkou.
Říkám "uctít památku", ale ve skutečnosti jsme si prostě řekly, že jí pustíme Duchy.
Máme oprávněný pocit, že je pořád s námi, totiž.

Bylo to 2.5., tedy dva měsíce poté.

Já si lehla na gauč, a že se budu dívat s ní.
Napadlo mě, že jsem si s ní vlastně takhle nikdy nesedla, abych zkoukla
celou pohádku. Pokaždé jsem využila, že se dívá a dělala si něco svého - povětšinou psala...
Pochopitelně jsem se teď za to v duchu zase propleskla, a od sledování se nezvedla.
A když jsem potřebovala na záchod, pauzla jsem si to.

Jak tak koukám(e), tak mám najednou pocit, že mám studeno na kolenou.
Tohle mívá často maminka, když sedí a myslí na Elenku.
Já cítívám studeno na obličeji nebo na ruce, a to většinou jenom před spaním.
Zdeněk někdy taky. Ale maminka výhradně na nohou.

Usoudila jsem, že si to vsugerovávám, že je to jenom mé přání, aby jako koukala
se mnou. Tak jsem se to snažila nevnímat.
Ovšem po nějaké chvíli už to přehlížet nešlo. Doslova mrazivo na nohou.

Zavolala jsem maminku, abych jí to řekla. Bude mít radost, že Elenku cítím.
A měla radost větší, než jsem čekala.

"Fakt? Opravdu?" Rozbrečela se dojetím.
Nechápala jsem to.

Prý v duchu poprosila Elenku, aby si ke mně sedla, jestli je tu s námi.
Aby nám to dokázala, že tu je. A konkrétně jí navrhla můj klín...

K dovršení tajemna, které dovršit ani nepotřebovalo, se ve chvíli, kdy my tály
nad Elenky evidentní přítomností, ozval z televize hlas Leontýnky:
"Jsem tady celou dobu, sedím mezi vámi, jenom mě nevidíte."

A tak se tahle příhoda zapsala na mou listinu k těm ostatním.



Mezitím se jich stalo ještě několik, a zatím poslední podivnost se mi přihodila
večer.

Vždycky, když jdeme spát, anebo odcházíme z bytu, zfoukávám svíčku u Elenky fotky.
Obávám se vyhoření. Přecejen máme doma kočku, mohla by o ni zavadit... Jsem opatrná.

Zdeněk už mě několikrát napomenul, že bych to dělat neměla, že se to má nechat dohořet.
A já to taky tak vidím, jenže ta má úzkostlivost...

Večer jsme šli spát, ale zatím jsem svíčku hořet nechala, protože jsem si hodlala ještě číst.
Určitě ještě půjdu na záchod, až dočtu, takže ji zfouknu až pak.

Jak jsem si umínila, tak se stalo. Hodinu jsem četla, pak šla na záchod a cestou zpátky
foukla do svíčky.

Ulehnu do pelechu, v knížce čekala nová kapitola, tak čtu dál...






Mně Vám to v ten moment přišlo jako sdělení pro mě. Že mi to bylo tímhle způsobem
dáno vědět. Že jsem byla upozorněna. Zdeněk měl pravdu, ale na něj jsem nedala...
Přece to ani není doslovný překlad názvu toho filmu!

Tak jsem řekla: "No jo... Dobře!" A šla jsem to zase zapálit :)

Někdy mám pocit, že stačí dobře sledovat, aby člověk věděl, co a jak.


Tu knížku jsem si koupila, než se Elenka narodila. Začala jsem ji číst v těhotenství
a dočetla až včera večer...

A kdybych řekla, že končila řečnickou otázkou "Co vůbec kdo víme?", a to v tom
kontextu, v němž se tady už nějaký ten měsíc vesměs pohybujeme - tedy jak to chodí
po smrti, a to přesto, že jde o biografii režiséra Formana, tak byste už mohly namítat,
že si vymýšlím...


Tak se radši jedu hrabat v hlíně k našim na zahradu.
Děláme s mámou skalku.
A svíčku teda nechám hořet...
Krásný den všem svým maniakům :)
***

Knížka

14. května 2013 v 22:05 Zpovědnice
Jak jistě víte, zajímá mě psaní. A taky spisovatelé.
Proto se někdy dívám i do knížek,
které netoužím číst, jen mě zajímá, jak vypadají uvnitř - jakým stylem jsou psány,
jak autor příběh uvádí, či zakončuje, zkrátka ze studijních důvodů
do nich nahlížím, dalo by se říct.

Řeč bude o knížce...

Už nějakou dobu se zabývám otázkou, na kterou shora čekám odpověď.
Vy víte, co si teď přeju ze všeho nejvíc.

Maminka tvrdí, že když člověk chce nějaké znamení, tak má jít a vytáhnout
knížku z police a tu otevřít na náhodné stránce.
Někam se začíst a tam najde odpověď.
Tohle jsem se ale zdráhala udělat.
Já dostávám jiná znamení. Nechodím jim naproti...


To ráno jsem se vzbudila u našich.
Cestou z koupelny jsem zašla ke knihovně a chvíli jsem si prohlížela
tituly. Nápisy na hřbetech knih.

Tyhle všechny se v naší rodině nahromadily za desítky let.
K nevíře.
Tyhle všechny si někdo z rodiny koupil a asi i četl.
K nevíře - především s ohledem na tloušťku některých bichlí,
anebo i na odrazující nadpisy.

Tak třeba - Strýček světák, zněl jeden z těch, po kterých bych nesáhla.
Přesto jsem právě tuhle knihu teď vytáhla, abych se podívala,
jak autor tuto jistě humornou záležitost pojal. Jestlipak se pobavím...

Otevřela jsem hned na první stránce.
Byla tam věta - nebudu citovat přesně - "Vím, že po smrti se tělo odloučí od duše,
která zůstává, zatímco tělo se zničí."

Co to?

Četla jsem dál. O tom, že takhle to prostě je, ačkoliv autorka by si bývala
přála zachovat spíše své tělo, a tak o to kdysi v dětství prosila Boha...
Její pojednání o nesmrtelnosti duše vystřídal nový odstavec, kde se konečně
objevil "strýček".

Knížku jsem zavřela a donesla ukázat mámě, která chystala snídani.
Povídám jí, že úplně náhodou otevřu TUHLE knihu a je tam zrovna TOHLE.

Ona se hrozně divila. Prý je to humoristická knížka, kterou kdysi v mládí četla,
a vůbec si nevzpomíná, že by se tam tohle rozebíralo.
A kdyby chtěla nějaké znamení třeba z náhodně vybrané knížky,
rozhodně by nesáhla po téhle, dodala.

Vysvětlila jsem jí, že jsem nehledala znamení v náhodně otevřené knížce,
že jsem byla jenom zvědavá, jak je to psaný.
Na znamení jsem v tu chvíli nemyslela.

Přesto jsme se usnesly, že to je znamení a to takové, že duše žije dál.


V klidu jsme posnídaly a já, před odjezdem domů, nesla knížku zase zpátky
do knihovny.
Cestou po schodech jsem ji otevřela znovu, tentokrát zezadu.
Takhle to přesně dělávám, začátek a konec prolítnu.

Jenže tam bylo něco, co mě dostalo.


Zmíňka o zesnulé holčičce. Autorka se chystá na hřbitov dát květiny.
A tam má najednou pocit, že ji snad šálí zrak. Potkala ji. Po dvou letech.
Šla proti ní a v její tváři bylo něco známého, vzkříšeného, něco jako předtím.

Touhle větou knížka končí.

Otočila jsem se a šla s tím zpátky za mámou.


Někdy mě upozorňujou, že co se týká těch znamení, nemůžu čekat,
že se někde objeví nápis ELENKA SE TI VRÁTÍ A POZNÁŠ SI JI!

A teď jako bychom ho v té knížce našly...
***

Mateřská teorie relativity

12. května 2013 v 18:36 Zpovědnice
Měla jsem strašnej splín a z něj vzešel jeden velký emoční propad.
Byla jsem sama doma, Zdeněk někde popíjej s kolegy, a ačkoliv mě zvali s sebou,
odmítla jsem. Sice nejsem ráda sama, ale na nějaké veselí u stolu nad pivem
se zkrátka necítím.

A někdy o půlnoci to přišlo. Chtěla jsem spát, ale pohltila mě panika.
Panická úzkost, řekla bych. Měla jsem totiž pocit, že nemůžu dýchat.
Že se dusím. Nebo topím - kašlala jsem na prázdno a nepomáhalo to,
pořád jsem na těch plicích něco cítila, pořád tlak na hrudi...

Zavolala jsem na záchranku a řekla jim, že se mi špatně dýchá a cítím neklid.
Přijeli hned a odvezli mě do nemocnice. Naštěstí ne do Motola, to jsem si oddychla.
Tam totiž pokud možno už nikdy nechci.

Brali mě vážně, dokud jsem nezmínila Elenku.
Doktorku totiž zajímalo, kdy to začalo. Kdy se mi začalo hůř dýchat.
A to po jejím odchodu.
Od té doby se to v nepravidelných intervalech stupňuje v záchvaty.
Ty někdy přejdou, někdy ne. Jako třeba teď.

Poslala mě na rentgen, jestli náhodou není můj pocit cizího tělesa v dýchacích
cestách jen psychický.

Čekala jsem na chodbě, kde se zrovna vybavoval nějaký chlap s doktorem.
Evidentně táta té holky, co tamhle sedí s mámou, která ji konejší.
Všimla jsem si, že mají s sebou i miminko.

Bavili se, mimo jiné, taky o tom, že by čerstvá mamina potřebovala antidepresiva, jenže to nejde,
když kojí. A tak ji lékař navrhoval předat do péče nějakého psychiatrického centra.

Pak už jsem měla jít dál.
Doktorka mi vlídně oznámila, že mi nic není. Prý úzkost, v mé situaci pochopitelná.
Řekla mi, že bych měla brát nějaké léky, že to není ostuda, ať se jich nebojím,
protože jestli se budu takhle trápit, spíš si něco přivodím...

Dala mi pilulku na uklidnění a doporučila mi, abych začala skutečně ta antidepresiva
brát. Když je mám doma.

Nemohla jsem pochopit, že na těch průduškách nic nenašla.
Byla jsem přesvědčená, že mé obtíže jsou fyzického rázu.
Omluvila jsem se jí, ale řekla, že se vůbec nic neděje, jsou tam prý od toho,
aby pomáhali...

Když jsem vyšla před nemocnici, odcházela zrovna i ta rodinka.
Dcera od sebe odháněla své rodiče, kteří se ji snažili každou chvíli pohladit,
anebo vzít kolem pasu, zdála se dost rozčilená.

Ještě chvíli postáli u auta a dohadovali se, kdo si vezme na noc miminko,
a kdo zítra a kdo příští týden...

Došla jsem až k nim.

"Nějakej problém?" Otázala se mladá maminka, když si mě jako první všimla.

"Jenom vám jdu něco říct...," přišla jsem ještě blíž.
"Nerada jsem zaslechla, že máte snad nějakou poporodní psychickou potíž...," řekla jsem.

"Vůbec ne, to jenom naši si to myslej, já jsem úplně v pohodě!" Ohrazovala se vůči rodičům,
na které nazlobeně pohlédla.

"Má de-pre-si!" Odezírala jsem její mámě z úst.

"Vidíte, vy jste tady s depresí, že se vám narodilo děťátko a já, že mi umřelo."

Vzala mi z ruky tašku, podala ji svému muži, který je jak pěna doprovázel
a řekla mu: Podrž to!

A pak mě objala.

"Užívejte si miminko," pošeptala jsem jí.

"A vy buďte strašně silná," šeptala mi ona.

A její rodiče na nás koukali a byla to taková zvláštní chvíle.

Pak jsem si vzala tašku a všichni jsme se rozloučili.




"Tohle jsi fakt udělala?" Koukal na mě doma Zdeněk, který dorazil z piva
někdy v době, kdy mě rentgenovali.

"Jo, prostě jsem jí to musela říct!" Vysvětlila jsem mu.

A on mě překvapil, protože se mu moje spontánnost, jak to nazval, líbila.


"Co že? Tohle jsi jí fakt řekla? Janičko ty už ses opravdu úplně zbláznila..."
Uzavřela celou epizodu moje maminka.

Možná za to mohla ta pilulka, co mi tam dali, možná ta absurdita celé situace,
z které jsem pochopila, jak je všechno relativní,
když se takhle v noci sejdou na pohotovosti dvě zdravé holky, které to jejich
mateřství tak trápí, že bys snad i měnily.
***

V korálích

10. května 2013 v 23:01 Zpovědnice
Tak konečně jsem se oděla do korálů, které mě k tomu samy vyzvaly...

Oděla pro fotku.
Jeden z mých zoufalých pokusů vymanit se z té své kazajky...


Ale pěkně od začátku. Po delším čase jsem se dočkala návratu své sestry
z dovolené a našeho společného pracovního dne.
Vždycky se hned v úvodu porafeme, která půjde na oběd první.
Většinou vyhraje.
Je pravda, že když dělá od sedmi a já až od deseti, má na to tak trochu nárok...

A tak odešla, a já zatím hladověla u internetu.
Někdy tam hledám cokoliv, co by mě rozptýlilo.

Narazila jsem na fotky nějaké modelky, která měla rudě nalíčené rty.
Říkám si - proč já vlastně nemám rtěnku?

Tohle bych si za normálních okolností rozhodně neřekla...

Ale je to pravda! Je mi přes třicet a nejsem majitelkou ani jedné rtěnky,
dokonce ani červeného laku na nehty!
Takový základ, přitom. Pro ženu. Pro dámu!

A možná má co dělat s mým psychickým rozpoložením, že si to říkám teď...
Já to ovšem narovinu přiznávám, za vším stojí snaha odvést myšlenky.


Zaměřila jsem se na naše zákaznice.
Téměř každá má nalíčené rty.
I nehty.

Hned, jak se Kiki vrátila, šla jsem se najíst já. A cestou zpátky jsem se
zastavila v drogerii, kde jsem se v oddělení kosmetiky několik chvil zdržela...
Čím dýl, tím líp.
Ono těch odstínů totiž je!

Vybrala jsem si rovnou tři, jednak kvůli možnosti měnit barvu (to se někdy hodí),
a pak, abych dohnala ten rtěnkový deficit.

Strašně důležitý!

A lak jsem taky vzala. A zaplatila.

Vysypala jsem ten sáček před Kiki na pult.
Koukala.
Ptala se, co se mi stalo.

Nic, jsem dáma a budu se konečně líčit!

Kiki popadla tu rudou a odebrala se k zrcadlu.

"Nech ji tady jako erár!" Dostala nápad.

Když jsem nesouhlasila, tak se prý zabavuje.
Zbyly mi dvě.
Tmavě červená a světle růžová.
Nevadí, stejně bych si na tu krvavou možná netroufla...

Ale nehty jsem si namalovala hned.
A Kiki mě pochválila, že se o sebe tak hezky starám.

Nezaznamenala v té změně nic patologického.
Zato já si přišla, jako když si smutný klaun kreslí přes rty úsměv od ucha k uchu.


No a pak jsme se zavřely do zkušební kabiny,
a že budu mít konečně to foto. To korálové.

Ještě, že jsem šla první. Kiki se totiž hned po mně svlíkla taky,
a jelikož její hruď a ta má, jsou jako nebe a dudy - respektivě naopak,
asi by mi tu záležitost s mým aktem otrávila...


Mou fotku ze svého mobilu mi potom poslala. Připojila i tu svou.
Kterou jsem už podruhé vidět nepotřebovala..
Tady přiznávám nefalšovanou závist.

Asi by jí nevadilo, že ji vystavím na blog.
Jenže mně jo...

Abyste rozuměli, ty korále zakryjí téměř vše. Ženský, jako jsem já.
Ale ženský, jako je Kiki, nezakryjí skoro nic. Sotva bradavky.
A to už není akt, to už je pro umění moc :)



Ještě mě tak napadlo, když jsem doma zkoušela i tu druhou rtěnku,
jestli se trochu nesnažím být někým jiným.
Podvědomě.

Třeba i sama sebou o pět let dřív.
Zamaskovat ten smutek.

Nemívala jsem sice rudé rty, ani nehty, zato jsem jenom flirtovala
a užívala si a nechávala se podobně fotit...

Tehdy to ale šlo ze mně.
Líbil se mi nějaký kluk, často i mladší, a bavilo mě snažit se o něj.
Vyhrávat nad mladšíma holkama...

A klidně s ním nějaký ten týden nebo měsíc pobejt.
Jen tak, bez vidiny budoucnosti. Vždyť o nic nejde...

To dneska, kdyby se mi líbil nějaký ten kluk, cítíla bych mezi sebou
a ním tlustou zeď. A to mou zeď.
Mohl by ji přelézt, ale proč by to proboha dělal...

Přesto by mi nějaký čerstvý vítr do plachet prospěl.
Nějaká nová energie do života. Nějaký smyslný příběh.
Cítím, že tomu chci jít naproti.

Odvést myšlenky, rozptýlit se, rozčeřit svou stojatou hladinu
mezi těmi čtyřmi zdmi... Nejlíp zbourat je...

Nemyslím, že Zdeněk na to stačí.
Ten měl co dělat s dvackou přisátou k magnetu :)
A pak, taky je teď zazděnej zaživa.

Jo, tak si skutečně připadám.
***



Spor o dvacku

8. května 2013 v 16:14 Pojednání
Stala se nám v krámu taková věc.
V hlavní roli dvacetikorunová mince.

Máme na pultě těžký kus magnetu, je to "odkódovač" zboží,
kterým sundaváme plastové bezpečnostní kódy z věcí, které
si někdo kupuje.

Díky takovým kódům zlodějky zalarmují vstupní panely.
Na výstupu.

Zatím jsme tu žádnou neměly, zato jsme samy z jisté zlodějny
nařčeny!


Bylo to tak.
Paní u pokladny platila, potud ještě nic zvláštního.
Dokud její, dosud nedoplacená dvacka, neskončila na tom odkódovači.

Prostě ji upustila tak nešťastně...

Ono to totiž nejde z toho magnetu sundat.
Nikdo to už nikdy nesundá, jakou silou je ta mince přikovaná.

Paní trvala na tom, že dvacku máme.
My trvaly na tom, že ne.

A teď kdo nás rozsoudí...

Dvacku tu sice nechá, ale nám bude k ničemu. Do kasy ji nedáme,
zůstane na tom kovu. Který navíc značně znehodnotila, jelikož omezila
pole působnosti (magnetické) pro přiložení kódů!

Nicméně, paní dala dvacku, avšak nezaplatila nám s ní.
Takhle jsem tu situaci klasifikovala.
Tudíž nám musela dát novou dvacku, aby nezůstala dlužna.

Připomnělo mi to příběh podobný, kdy jsem s Kiki byla onehdá v cukrárně,
a prodavačka nám přes pult vracela drobné tak neohrabaně, že se jedna mince
svévolně zakutálela někam pod ten pult.

Kiki se styděla požádat to nemehlo za kasou, jestli by se sklonilo a minci
nám podalo ještě jednou.

Všimněte si, jak jsou vždycky nemehla ty druhé. Ne my!

Tak jsem požádala já.

Jenže prodavačka byla fikaná a řekla, že se dolů z její strany nedostane, protože tam
mají chladicí zařízení - takže jako bohužel...

Kiki přišla o dvacku a podle mě jí bylo teda ukřivděno, protože oni si ji jednou
najdou. Ne-li hned. A budou v plusu.

A ta dnešní zákaznice v našem krámku si zřejmě říká totéž.
Že tu dvacku z toho těžítka jednou přece odtrhnem a budem v plusu.
Na její úkor.

Zajímalo by mě, jakým způsobem bychom to mohly provést
a to tak, aby vynaložené úsilí za tu dvacku stálo.

Jestli se to jednou poštěstí, tak nad Kiki peněženkou se uzavře pomyslný
kruh. Ztratila, získala.

A zákaznice taky najde, a cukrářka ztratí...
Vsadím se klidně o dvacku.

Ono to tak chodí.
*




Ať řeč stojí!

7. května 2013 v 14:41 Zpovědnice
Jsem čím dál víc nepříjemná, arogantní a nesnášenlivá.
Možná už bych s tím měla něco dělat, potíž je v tom, že nevím co.

Podle Zdeňka jsem taková běžně, jenom se to teď zhoršilo.
Já myslím, že se to teď zhoršilo natolik, že by se teprve dalo říct,
že jsem taková, jakou on mě vidí běžně...

Zkrátka mě vidíme každý jinak. A koukám, že už dlouho.
Akorát, že já se nemíním zabývat tím, jak se v jeho očích očistit,
zabývám se tím, jak přijít co nejmíň do kontaktu s tím, co mi tak
vadí, na co nemám náladu a co nemůžu snést.
Nebo KOHO...

Takže nehodlám měnit sebe, hodlám měnit okolí. Těžká věc.

Doma si ještě jakš takš pořádek udělám.
Když si chudák můj muž pustí nějakou kriminálku, hned to musí
zase vypnout - nemám náladu na takový žánr!

Když si pustí komedii, u který se tlemí jak blázen, zatímco já na ní
neshledávám vůbec nic ani k pousmání se, musí to vypnout,
protože bych z toho trapna zešílela.
Navíc nemám náladu na smích (jeho), ani na komedii obecně,
natož na trapnou.

Včera to nechtěl vypnout. Tak jsem to vypla sama. Bytostně jsem
cítila potřebu ticha.
Prý jsem nesnesitelná.
Ale přesně tak já spatřuju své okolí!

Horší s klidem a tichem je to v práci.
S Kiki by to bylo v pohodě. Ta se nesnaží vymluvit mi díru do hlavy,
ani být přechytralá (v tomhle bodě by měla naše sestra Zuzka určitě nějakou
průpovídku),
dokonce neni ani trapná, ani se mnou nezápolí o prodavačku roku...
A co víc, dovede mě rozesmát a účinně odvést mé myšlenky z černé na bílou.

Ostatní kolegyně v tomhle pokulhávají.
Jedna jde, taková milá, nevtíravá holka, která si téměř celou směnu čte.

Druhá je taky docela v pohodě. Když zbytečně mluví, tak ji prostě nevnímám
a ona dá pokoj.

Ale ta třetí, to je pohroma pro mé momentální rozpoložení.
Stojí u mě a jede. Chtěla vyprávět o tom, že několik lidí z její veliké rodiny
se profesně zabývá činností kolem letadel. Od mechaniků po nějaké zkoušeče
nových modelů.

Než se dostala k tomu, co mi chtěla říct, tedy k jádru pudla, zdlouhavě mi líčila,
kde se testované letadlo vyrobilo, kolik uneslo tun, kdo výrobu zadal...

Nebylo jí divný, že koukám jinam.
Ani to, že absolutně nereaguju, když ona se rozesmála těm 14 tankům, což
je k nevíře, aby takovou zátěž zvládlo letadlo!

Prostě mlela a mlela a já už měla na jazyku říct: MĚ TO ALE VůBEC NEZAJÍMÁ!!!

Držela jsem se, ale cítila jsem, že to už nemůžu dýl snést.

Vrcholem bylo, když si nemohla vzpomenout na slovo.
Snad čekala, že budu dumat s ní, ale to by byla skutečně bláhová.

Využila jsem situace a začala ťukat do klávesnice, abych dopsala
konečně ten mail...

Jenže pak si vzpomněla a jela dál.

Celé její vyprávění mělo směřovat k tomu, co předeslala na začátku - že ten
její strýc se v tom letadle zabil.

Když byla na míle daleko od tématu, a vůbec ji neodradilo, že evidentně
nemá posluchačský zájem, zeptala jsem se:

"Prosim vás a jak teda dopadl?!"

"No spadlo to s nim."

Kývla jsem a psala dál.
Tak šla koukat z okna a přitom rozvést další téma k monologu - počasí.

Paradoxní je, že jí před lety zemřel syn.
A mně vadilo i tohle téma.
Když se rozpovídala, jak naložila s jeho věcmi, a že zase pojede
dát kytky na hrob...
Nemám na ni žádnou otázku, nechci poslouchat, jak se s tím prala,
syna mi je líto, ten příběh o jeho nemoci dávno znám, ale znovu to
od ní poslouchat a přijímat dobře míněné rady, jak to překonat,
nemám chuť.

Ani vykládat jí o tom, jak to bylo a je u nás. Nechce se mi.
A je to čím dál horší.
Čím dál víc vyhledávám společnost výhradně rodinnou.

Kde se dřív stačilo přetvařovat - v případě nezájmu o vyprávěné,
kde šlo v pohodě dát přednost slušnosti před upřímností,
tam to teď jít přestává.

A jestli jsem měla důchodcovské manýry už dřív, tak teď se ze mě
stává čarodějnice.

Nešťastní lidi jsou prý zlí.
Nepřipadám si zlá, naštěstí ani Zdeňkovi (zatím) ne, ale nešťastná teda jo.
Vlastně není nic, co by mě těšilo.

Uvědomuju si, že je tolik krás, vnímám je ale jinýma očima.
Co ze všeho, když Elenka se tolik natrápila a nikam to nevedlo?
Co je mi do vůně šeříku, co tu máme ve váze?
Co je mi do vyprávění o letadle, co spadlo?
Co je mi do toho, že dneska je sluníčko líný vylézt?!

Jestli jednou budu mít zase miminko, a jestli dostanu vědět, že je to ona
a všechno jí můžu vynahradit, a že všechno začíná od začátku, když předtím
to bylo tak špatně, teprve budu ochotná poslouchat nicneříkající tlachání
ze slušnosti, a třeba i mluvit, aby řeč nestála.
Zatím ať klidně stojí - tím líp!
***

Zdeňkova domácí anarchie

6. května 2013 v 13:41 Zpovědnice
(Dočasná!)

Někdy je skutečně těžké dobrat se s partnerem k nějaké domácí harmonii,
pokud jde o společné věci.

My se potkali před třicítkou - tedy mou, a to už má člověk leccos nahromaděnýho,
čeho by se nerad zbavoval. Různý poklady "z cest" a dárky nebo památky, které
by měl rád vystavené...

Jenže já v sobě nenacházela dost tolerance pro ty jeho cetky, které zabírají místo cetkám mým,
a navíc jsou úplně nemožné a k ničemu - na rozdíl od těch mých. Protože moje jsou moje,
mám k nim vztah. Další pádný argument proti jejich společné koexistenci v jedné polici je námitka,
že spolu neladí. Nejdou k sobě, zkrátka.

Jeho obrovský "letorost" mezi skříněmi.
Prostě kus dřeva, které opadává, ale které je holt po Zdeňkově tátovi, a tak se na něj nesmí sahat.
Dokonce i Elenka měla zákaz!

To mě vždycky dovedlo vytočit, když mi hlásila: Na to nesmíme sahat, to je tátovo dřevo!

Chtě nechtě mi to v nynější situaci přidává vítr do plachet, když na to dřevo přijde řeč.
Třeba když mu Zdeněk vymyslel nové místo - místo žehlicího prkna, které šoupnul za postel.
Řvala jsem na něj:

Nesnášim to dřevo! Ani Elenečka na něj nesměla sahat! A dřevo je tu furt a ona ne!

Musím mu připadat hysterická, a je fakt, že se podobným rozčilením k hysterii dokážu
sama snadno přivést...

A jeho to pak mrzí, sype si popel na hlavu (což je teda divnej příměr, mě teď napadá...),
že kdyby tu byla, tak po něm smí i šplhat, že už by mu to nevadilo...
No a mně je ho pak líto, tak to smázneme a je zase dobře.

Dokud mi nezačne nosit svůj nemožný jídelní servis do linky...

Růžové sklo.
Je tu s námi od začátku, přistěhovalo se s ním.

A jelikož já svůj servis měla - a to hezký (zelené sklo :)), tak ten jeho dostal červenou.
Nevešel se do linky...

Jenže, aby se ho zbavil, to zase ne. Měl ho od té doby pod postelí.

V šuplíku. Má tam sklenky, talíře, misky, konvičku... Šílím z toho.
A on zase z toho, že to nenašlo využití.
Možná to v jeho případě přeháním - že by šílel.

Přesto se všemožně snaží jednotlivé kusy do té kuchyně nenápadně propašovat.
Ne nějak násilně, nenápadně...

Tuhle vidím, že na lince leží ta jeho mísa. Kouknu na něj a on mi vysvětlil, že ji chce jenom
opláchnout, jelikož je zaprášená.

A další den mi (už opláchnutá), přišla pod ruku, když jsem dělala salát.
Ležela v odkapávači a já po ní bezmyšlenkovitě sáhla.
Tím jsem si zavařila, protože mísa se stala "užitečnou" a má tudíž v kuchyni právo být.

Povídám mu: Poslouchej, co ta mísa tady? Jdeš jsi ji opláchnout a už v ní servíruju!

Polichoceně se usmál. Vítězoslavně.

Tak jen čekám, kdy si přijde opláchnout zbytek toho skla.

Někdy oplachuje i to dřevo. A pak mu zpravidla hledá nové, vhodnější místo.
Poslední dobou se se mnou přestal radit.

Asi ho nastalá rodinná situace přiměla k anarchii.
Je fakt, že toho doma tolik neřeším, co dřív.

Tak ať si mou defenzivu užije, než budeme zase rodinka...
Pak si rozhodně všimnu rozdílu mezi zelenou a růžovou, takže mu
ten šuplík pod postelí prázdný nezůstane!
***

V jednoduchosti je exotika

4. května 2013 v 20:45 Zpovědnice
Zas takový den, kdy od rána toužím a nutně potřebuju, aby o sobě Elenka dala vědět.
Stačí jenom trošku, malinko.
Mám na ni plno otázek a nevím, jak je položit, kam je volat a odkud čekat odpovědi.
Respektive jakou formou.
Nemluvím z cesty?



Ta hlavní otázka, která mě při myšlenkách na ni napadá, zní, jak teď vnímá a prožívá
svět - či nebe, zkrátka veškeré jsoucno, ať je kdekoliv.

Je její dušička pořád tříletá, anebo už je daleko dál a dívá se na nás moudrýma očima
staré duše?

Co si o tom všem myslí? A myslí si vůbec něco?

A nebo už o ničem neví, jak praví skeptik?

Jde mi z toho hlava kolem, jak tak pořád hloubám.
Jsem v krámu mezi regály plnými luxusu, tedy vím, kde jsem a proč,
a přece se cítím tak nějak dezorientovaná.

Kdo jsme? O čem je život? Jaký má smysl? Proč je? Proč jsme?
Všude kolem nás je tolik nebezpečenství...

Ten kluk, co po mně ráno hodil očkem, by mi takové myšlenky jistě nehádal.
Se mnou se teď radši neseznamovat.


A tak jsem v průběhu odpoledne prosila o nějaké to znamení, a jak nepřicházelo,
propadala jsem se hlouběji do své depresivní nálady. Má nervozita by se dala krájet,
a kdykoliv jsem jen myšlenkou narazila na možnost, že ONA NENÍ (že neví už o ničem),
přepadala mě panika, až jsem měla chuť ten obchod zavřít a někam běžet...

Hledat pravdu třeba.


A pak vešla nějaká tmavá paní. Jestli ne rovnou Indka.
Zrovna když jsem byla nejvíc rozjitřená.

Představila jsem si hned, jak před ní poklekám, dávám jí svou dlaň do její
a prosím ji, ať čte...

"Indická babičko, povídejte, co tam vidíte?!"
A dychtivě bych jí visela na fialově obtažených rtech, a kdyby řekla,
že Elenka se vrátí, tak jak se tím uklidňujeme, a jak si přejeme,
objímala bych ji a třeba bych ji i zahrnula "zlaťáky" z naší kasy...

To by Kiki musela pochopit...

Jenže Indická babička se taky zajímala jenom o pozlátko módního světa.
Aspoň na půdě butiku světové značky. Takže "tady a teď".
A tak jsem to nejspíš já, kdo tklí na nesprávné adrese, dychtí-li po duchovním
rozměru dne.
Po životě, co by za něco stál.


Napsala jsem Kiki, že si beru dovolenou (hned, jak ona z ní přiletí),
a celou ji strávím na chalupě s Tondou a jeho koněm.

Zpátky mi přišel smajlík. Vlastně hodně jich poslala. Z Thajska...


Tonda má pomněnkově modrý oči. A ovci, co mu s ní někdo splatil dluh.
Nově taky koně.
A když se poškrábe o větev až do krve, vůbec to neřeší. Taky pozná dlouho předem,
že bude pršet.


Nečekám, že by mi dal odpovědi na mé filozoficko-teologické otázky.

Jenom když jsem s ním, mám pocit, že život je jednoduchej.
Anebo aspoň může bejt.
A to mě uklidňuje.

Je tím pro mě exotičtější, než snědá babička s červeným znamením mezi očima.
I než Kiki fotky plný slonů...
***

Tik ťak

3. května 2013 v 15:03 Zpovědnice
Moje ségra Zuzka měla luxusní trapas.

Stalo se to v SaSaZu.
Vy to tam možná znáte, já se musela podívat i jak se to píše...
Je to vyhlášený podnik, víc nevim.

Zuzka povídala, že vždycky na uvítanou podávají lupen citrusové trávy,
který si host požmoulá v dlaních - krásně to voní, a pak dostane
teplou, vlhkou žínku, kterou si ty dlaně otře. Je to tam zvykem.

Jenže i zvyky se můžou měnit...

Zavedla tam jednoho večera svého kamaráda, který tam ještě nebyl.
Nastavila dlaň a nějaký Číňan jí tam nasypal bílé Tikťaky.

Podivila se, že změnili způsob osvěžení rukou, ale nedala se zmást.
Světácky začala třít bonbónky mezi prsty.
Petr na ni koukal - taky měl nasypáno a už už to chtěl hodit do tlamy,
když ho Zuzka upozornila, že to by bylo foax pause!

Číňan ovšem zase sledoval její počínání. Chvíli na ni udiveně zíral, pak nevydržel a sdělil
jí, že TO DO PUSA!

A podal jim hadříky...


Petr se nad Zuzkou velice pozastavil a žádal vysvětlení, co to jako s tím cucátkem prováděla...

Že tam zaváděj nějaký novoty, prohlásila na svou obhajobu.
Jenže jemu muselo připadat, že novoty se tam snažila zavádět ona :)
To je holt daň pravidelného (a zblblého!) návštěvníka vyhlášených podniků...
***

Jak nevznikla žádná erotická fotka

2. května 2013 v 16:21 Zpovědnice
Dlouho jsem to chtěla udělat.
Máme v krámu takový nádherný korále, dlouhý, bohatý,
plno drobných blýskavých korálků v několika řadách...

Už když se v lednu zásoboval obchod těmihle letními
cinkrlátky, napadlo mě, že by udělaly skvělou fotku...
Mít je na nahém těle - zakryly by prsa a bylo by to dokonalý.
Pro tu fotku tedy.

Vyprávěla jsem i Kiki svou vizi, k jakým účelům byly tyhle
korále stvořeny. Aspoň podle mě - estéta :)

Povídala, ať si je koupim. Jenže jsou moc drahý.
Přesto se dobře prodávaly, až nám v krámu zbyly jediný...

"Brzy nebudou, máš po fotce...," zkoušela mě nedávno Kiki zas,
jestli si na ně přece jenom třeba neušetřim.

Já se ale pod vlivem toho posledního kusu a hrozby, že kdykoliv
můžou z toho stojánku zmizet, vybičovala a -
zalezla s nimi a mobilem do kabinky...

Před zavíračkou, když kolegyně odešla a nikde nikdo.

S mobilem kvůli fotce.

Zatáhla jsem za sebou závěs, vysoukala ruce z rukávů svých šatů,
stáhla si vršek k pupíku, odhodila podprsenku a těmi řetězy blyštivých
korálků překryla ňadra. Aby z nich nebylo vidět vůbec nic!

Studilo to... Ale nakonec se mi
povedlo přichystat svou nazdobenou hruď k focení.

Vezmu telefon, nastavím foťák, a nic. Několikrát jsem to zkusila a bez
reakce. Proč mi zrovna teď nefunguje?!


"Zdrastvujťa!" Ozvalo se od vchodu.

To snad ne!

Měla jsem to skutečně pořešený, odlétalo jediné letadlo a to z úplně jiné části letiště,
tudíž nechápu, co tady dělá ten Rus!

Zavolala jsem na něj pozdrav a snažila se rychle dát do pořádku...

Než by řekl švec, byla jsem úslužně u něj. Oblečená do šatů, ne do korálů.
Ty jsem třímala v rukou.

Sdělil mi, že shání dárek pro svou matku.
Ano, nabídla jsem mu je.
Ale nevzal je.

Asi si ji v tom nedovedl představit...
***