O klukovi, kterýho jsem nepoznala

17. dubna 2013 v 22:04 |  Zpovědnice
(Aneb dámské čtení)

Je to už hodně let, ale byla taková doba, kdy jsem si úplně bezstarostně proplouvala životem
a to hlavní, co mě zajímalo, byli kluci. Tehdy mi ten život nepřipadal tak snadný, jak ho zpětně vidím dnes.

Objevil se na letišti, ani nevím jak. Ale vím, že já se právě tehdy rozhodla skoncovat s tím hloupým zvykem,
s tou hrou, co spolu dva často hrajou, dokud se neosmělí - na přehlíženou.

Vzpomínám si, jako by to bylo včera, jak jsem sestře Zuzce tvrdila, že jestli chce, aby někdo sebral odvahu
a přišel za ní, musí mu vyslat jasný signál, že o to stojí.
Ona totiž zakoušela stejný problém v tomhle směru, jako já. A jako tisíce dalších.

A já nejdřív rozdávala rady, než jsem měla možnost sama si je v praxi vyzkoušet.
Prostě jsem nabyla přesvědčení, že takový úsměv může v těch situacích nerozhodnosti a váhání pomoct.
Díky tomuhle klukovi jsem si to mohla hned nejen ověřit, ale taky zjistit,
že to skutečně funguje - nepokazí-li se to...
Byla jsem v práci, a to tehdy ještě při bezpečnostní kontrole šlo, aby ženská kontrolovala mužskýho.
On to byl zřejmě letní brigádník, který rozvážel po letišti noviny...

Vcházel do rámu a rozezvučel ho. Bezradně na mě pohlédl, já tam zrovna byla sama,
a protože se mi strašně zalíbil, usmála jsem se. A hle! Usmál taky, nechal se mnou zkontrolovat,
usmál se znovu a šel dál.

Nedlouho nato jsem pracovala se svou posádkou zase na jiném gejtu. Kontrolovali jsme cestující,
kteří v dlouhé frontě stáli až někam za roh, takže času nazbyt nebylo.

Jenže najednou vešel on, všechny předjel se svým vozíkem plným novin, a vyskládal je na rentgenový pás.
Odložil i všechno z kapes a já měla oči jenom pro něj. Když prošel rámem, podíval se na mě,
a ačkoliv rám nepískal, chvíli proti mně postál.

Jeho věci dávno z rentgenu vyjely ven, už po něm nikdo nic nechtěl
a on přesto stál proti mně a dlouze jsme si hleděli do očí.
Trvalo to tak dlouho, že trvat to ještě o chvilku dýl, ti lidi by to letadlo nestihli.

Po tomhle extrémně prodlouženém dívání si zase vzal svý věci z rentgenu,
noviny znovu vyskládal do vozíku, ještě jeden pohled do mých očí a rozjel se
někam mezi ten houf odlétajících. Které jsme nezdržovali...

Kolegové se ke mně hned přitočili a fronta nefronta se ptali, kdo to byl a hlavně CO TO BYLO...
Mezi nimi i kolega ctitel (můj), který byl z toho jeho zírání celý rozhořčený a ptal se mě, jestli ho znám.
Řekla jsem, že zatím ne. A že mi nevadilo, že takhle zíral...

Pro mě to totiž byla chvíle, která stála za to. Opak přehlížené. Tedy zíraná :)

Ten den jsem měla zrovna narozeniny. A když mi skončila směna, měla jsem domluveno,
že venku jen naskočím kamarádovi do auta a pojede se na mejdan...

Stála jsem u píchaček, zbývala snad minuta nebo dvě do celé,
kdy si budu moct označit odchod, když jsem ho zahlédla.
Postával opodál a pravděpodobně se rozhodl využít situace a seznámit se.

Stačil se ještě přemístit do strategického místa, abych ho cestou k východu musela míjet,
a jen tam tak stál.

Krásnej! A já nervózní...

Osmnáctá hodina odbyla, já splnila svou rutinní povinnost,
a když jsem se prvním krokem vydala na cestu ven, tedy k němu,
oslovila ho zrovna nějaká dáma. Ptala se na cestu, kudy kam...

A zatímco on jí radil, já prošla...

Neohlížela jsem se, venku jsem naskočila do připraveného auta, protože kamarád byl přesný, a jelo se slavit.
S příjemným pocitem, že se určitě hodlal seznámit, jen to nevyšlo, ale jistě to vyjde příště.
Tento příjemný pocit byl, jak se brzy ukázalo, zároveň naprosto naivní.

Sladká příchuť mých narozenin totiž brzy zhořkla.
To když jsem během následujících směn zjistila, že už si mě vůbec nevšímá.
Do konce léta jsem se snažila vykoumat, co se stalo. Proč jeho zájem najednou tak ochladl.
Nepřišla jsem na to a mrzelo mě to - byla jsem tak dobře načatá :)

Možná jsem měla tehdy pochopit, že na mě čeká a počkat taky - až té dámě poradí.
Na druhou stranu ji mohl odpálkovat, aby mě neprošvihl...

Nebo mě mohl pak dohonit... Možná dohonil, a viděl, jak naskakuju do auta ke klukovi... Kdoví.
A je to dneska už jedno.

Jistý ale je, že nikdy žádnej jinej nepřekonal délku jeho POHLEDU.

Snad proto si ho pamatuju dodnes, možná proto, že byl první,
na koho jsem se zkusila usmát já, snad jenom proto, že to nevyšlo
a nepoznala jsem ani jeho jméno, přestože se mi tak strašně líbil...

Nejspíš pro to všechno dohromady si na něj ještě i dneska ráda vzpomenu.
A kdyby se mě někdo zeptal, kterýho ze svý minulosti bych ráda znovu potkala, byl by to on.
***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rockytka | 17. dubna 2013 v 22:51 | Reagovat

Jó čekání u píchaček až padne celá! Uz jsem to skoro zapoměla :-D
Gejty a všechen ten letištní ruch! Docela mi to chybí. Úplně si to vybavuju, jak to píšeš :-)

2 Kačka | 18. dubna 2013 v 7:21 | Reagovat

Krásná vzpomínka,mám podobnou  .. ten usměv si pamatuji dodnes a velkou lasku take,tvé psani je droga děkuji :-)

3 Martin | 18. dubna 2013 v 7:41 | Reagovat

Hra na ziranou :-))

4 Martin | 18. dubna 2013 v 7:48 | Reagovat

Mimochodem. Na ziranou hrajou chlapi hodne. Fakt hodne. Ale zenske o tom nevi. Protoze chlapi zacinaji hrat az v okamziku, kdy obekt zirani projde kolem nich. Hezka holka, kdyz se na letisti prudce a necekane otoci, vetsinou by nacapala par muzskych, co ziraji:-)
V takovem okamziku pristizeneho zirace (nebo zíráka) vyplasi a ten pak nevi kam s ocima :-D

5 Martin | 18. dubna 2013 v 7:57 | Reagovat

A kdyby to snad nekomu prislo jako "faul", neboli hra na ziranou proti pravidlum, tak pro to mam vysvetleni. Pokud totiz muz hraje na ziranou podle pravidel a zacne zirat "vcas", velmi casto se mu stane ze obekt zirani hraje jiz zminovanou hru na prehlizenou. A to na sebevedomi moc neprida. Proto dokud jsme ve vzajemnem zornem uhlu, prizpusobili jsme se vasim pravidlum (muzi jsou hravejsi a kdyz si chteji hrat, casto se musi prizpusobit pravidlum, ktere urcuji zeny) a hrajem na prehlizenou. Jakmile se minem, zacina nase hra na ziranou, ktera nas bavi vic a v teto modifikaci hry na ziranou, nemuzeme byt ponizeni "prehlednutim" :-) Jen zaskoceni necekanym ohlednutim...

6 Rockytka | 18. dubna 2013 v 8:46 | Reagovat

Já zírám, ty zíráš, my zíráme, vy zíráte! :-D :-D :-D

7 Nikola | 18. dubna 2013 v 17:15 | Reagovat

Moc hezký článek. Vykouzlil mi úsměv na tváři. Mám podobný zážitek. Bylo příjemné číst tvé zkušenosti a při tom vzpomínat na ty své a říkat si, jak je možné, že je to všude stejné :-) Jani, jsi skvělá!

8 adaluter | E-mail | Web | 18. dubna 2013 v 19:32 | Reagovat

Se vší pravděpodobností, kdyby to tehdy neskonilo jen u usmívání a zírání, dneska bysis na něj ani nevzpomněla.
Ta nenaplněná setkání mívají po letech větší kouzlo, než ta která začala, nějak dopadla a ....skončila. :-)

9 Kačka | 18. dubna 2013 v 21:11 | Reagovat

Fakt skvělé  Jani drž se!

10 Martin | 18. dubna 2013 v 21:12 | Reagovat

Ma pravdu predsedo...

11 niternice | 19. dubna 2013 v 9:06 | Reagovat

Děkuju!
Ale stejně jsem myslela, že mám takovej originální příběh a Vy na mě s tim samym... No počkejte! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.