Svět se jako točí dál?

19. března 2013 v 11:44 |  Zpovědnice
Dneska Vám povím, jak se mají moji sourozenci.
Přijde mi to zajímavé, jinak bych Vás tím neobtěžovala...

No a teď mi vlítla do krámu pani, že chce bílou košili. Vystavený se jí zdály malý,
tak jsem jí ve skladu vyhrábla větší, a ona prej, že to neni ta samá.
Ona to poznala na první pohled, já ani na druhý - co já tu vůbec dělám...
Píšu :)

Takže, můj bráška Tom leží právě teď na operačním stole chirurga,
který mu vyndavá z kolena ulomenou kůstku. On totiž na Vánoce tak spěchal
domů, že se rozhodl doběhnout ujíždějící vlak směrem na letiště.

Nedoběhl, akorát si rozbil koleno.
Povídali jsme mu, že fňuká jak malej kluk, nějaká modřina...
Jenže to ani po dvou měsících nepřebolelo a našim už to nedalo a objednali ho
na chirurgii. Načasovali to na jeho jarní prázdniny, aby na té anglické univerzitě nezameškal.

Takže teď je tráví v nemocnici. Vzpomněla jsem si na Kiki někdejší postesknutí,
že má skoliózu (křivá záda), a nikdo to neřeší. Kdežto Tom si prý zlomí hnátu a už jedou.
Takže tohle by Kiki mohlo uklidnit - jeho předvánoční úraz se řeší až na jaře :)

Ale na tu Kiki skoliózu snad taky jednou dojde - i když, stěžuje si na ni od patnácti
a dneska jí je jednadvacet, tudíž už by s tím mohla něco udělat i sama...

Když už jsme u ní, tak u ní zůstanem. Momentálně taky leží, ale v posteli. Jelikož je vedoucí
krámu, kde teď dřepím já, a jelikož se vlastně učí za pochodu, nedošlo jí, že poslat
jednu holku na dovču a druhou mít marodnou, zbydeme dvě. A já, indisponována duševní bolestí,
přece nemůžu prodávat úplně sama. Dokonce mám chvíle, kdy prodávat nemůžu ani s ní.
Zalezu si a je to na ní.

Tak si tu tak dva týdny sloužila dvanáctky, až dospěla do fáze, kdy ráno prostě nevstala a můžou
ji prý mít všichni rádi.
Myslím, že mají. Když nikoho nestahuje z dovolený. A mně je fuk, že jsem v obchodě sama,
dokud se mi nezačnou zdát zase sny za bdělého stavu... Myslím, že bych byla schopná odtud utéct, v nějakém stavu zběsilosti, a klidně ani nezatáhnout mříž. To je holt pro Kiki takové riziko - doufám, že se jí dobře spí :)

No a Zuzka, ta randí. Konečně si našla chlapa. Potíž je v tom, že on má malou holčičku, na kterou
teď Zuzka nemá náladu. A on ji vzal s sebou na poslední rande. Ne tedy na úplně poslední - Zuzka mu to jako odpustila, ale nesla těžce, když jí to dítě oslovilo TETO.

Tím jsem téma svých sourozenců asi vyčerpala. A Vám už je jasný, o co mi zase šlo.
Opravdu si sama ordinuju chvíle, kdy úplně od svého momentálně hlavního životního tématu zdrhám. Snažím se tomu vymknout, aspoň na tu chvíli.

Nejhůř to jde večer, když zavřu oči. Povídám v duchu Elence a pak zjistím, že takhle prostě neusnu. Že se jenom víc a víc rozhodim. Tak jí řeknu, ať mi to promine, ale že maminka teď bude myslet na něco jinýho, aby usnula.
A pak si říkám, že jsem zbabělec, nestatečnej, nesilnej.
Tahle dvě slova jsem slyšela na mši nejčastěji: Buď silná, buď statečná!

Snažím se být. To je taky v mém denním programu naordinováno. Mnou, potažmo těmi,
co mě tímhle směrem povzbuzují.

Jenže pak vidím na netu nápis: Podívejte na první krůčky slůněte!
Pusťte si, jak se děti chystají na Velikonoce - poví Vám, jak barví vajíčka!

A jde to se mnou z kopce.
Jenže, můžou kvůli mně poupravit denní zpravodajství?
Měli by, říkám si.
Jak to, že svět se točí dál?

Dokonce mi volaj a chtěj po mě uhradit neuhrazenou fakturu.
A kočka chce žrát. Nechápu...
***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jitka | E-mail | 19. března 2013 v 15:27 | Reagovat

Jani,jsou to neskutečně krásné příběhy co píšeš hrozně ráda si je čtu i celá moje rodina a kamarádi ....svět se prostě nechce zastavit i když bysme si to někdy moc přáli [:tired:]

2 Jitka | E-mail | 19. března 2013 v 15:27 | Reagovat

Jani,jsou to neskutečně krásné příběhy co píšeš hrozně ráda si je čtu i celá moje rodina a kamarádi ....svět se prostě nechce zastavit i když bysme si to někdy moc přáli [:tired:]

3 Martin | 19. března 2013 v 19:30 | Reagovat

Jani, všechno z povzdálí pozorně sleduju :-)

4 Andrea | 19. března 2013 v 21:00 | Reagovat

Když si představím, jak moc to musí bolet, bolí mě z toho srdce taky. Pak si představím jak moc musí bolet i Tvé blízké to, že Vám nemohou pomoct a je mi ještě hůř. Kdyby se ten čas dal nějak popostrčit... Umřel mi milovaný člověk před téměř šesti lety, týdny to bylo šílené a odmítala jsem uvěřit, rok mi trvalo než jsem o něm mohla mluvit a pět let než jsem se s tím smířila. I když i teď se mi stane, že myslím, že se zblázním jak moc mi to přijde nespravedlivé. Ale ještěže existuje čas, protože ten jediný to dokáže alespoň zmírnit a dá se "normálně" žít dál. Strašně moc bych Vám oběma přála, aby Vám ten čas, když už se nedá vrátit, běžel teď alespoň o něco rychleji a pomohl překonat ty nejhorší chvíle.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.