Poprvé kdykoliv

12. března 2013 v 14:56 |  Pojednání - archivní články na různá témata
Přemýšlím, jak založit nadační fond...

Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového budu řešit,
byť jsem si vždycky přála nějakým způsobem pomáhat, jen jsem dosud vždy spíš
nějakou tu pomoc sama potřebovala...

No, vždycky může být něco poprvé, vždycky je co. V každém věku se najde něco, co člověk ještě nepoznal.

Možná jsme začali ten fond zakládat od konce - nejdřív stránku a název...
Je potřeba totiž především vymyslet, na co konkrétně by fond měl sloužit.

Spojím se s dětským kardiem, budu se taky zajímat o léčbu plicní hypertenze u dětí,
jelikož u nás není pro dětské pacienty s touhle neléčitelnou nemocí pracoviště, jen pro dospělé...

Elenka byla léčena léky, které nejsou určeny dětem. To by mohlo naznačovat jistý směr,
ale musím ještě zjistit, jakým způsobem by bylo možné dávat peníze na něco, co ještě není...

Možností, kam cílit pomoc, je jistě moc, a zatím nemám pocit, že mě napadlo to pravé.

Dnes jsme požádali Elenky fanoušky, aby se odhlásili z jejích stránek. Bylo to zvláštní, dívat se, jak z čísla 499 ubývá...

A bude zvláštní, jestli se Ti lidé zase přihlásí zpátky, až stránky přejmenujeme.
On nějaký fond by mohl leckoho odradit, nezajímat.
Měla bych to asi stejně, dřív.
Navíc s prázdnou kapsou.

Tak se uvidí, pořád trvám na tom, že život je zvláštní.


Včera po té mši se Zdeněk s pár kamarády zašel opít. Asi to potřeboval.
Když se vraceli, měl úplně šílenou náladu, smutek a vztek se alkoholem ještě prohloubil...

No a před nějakým barem, který míjeli, postávala banda kluků.
Zdeňka nenapadlo nic lepšího, než na ně zařvat: Co čumíte!

Jeden z nich se k nim rozeběhl, jako že ho seřeže, ale kamarád Martin se před Zdeňka
postavil, a se smířlivým gestem ho začal omlouvat, že o nic nejde, že má jen smutek...

Tak dostal pěstí za něj.

Poprvé v životě.
***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Veronika | 12. března 2013 v 15:12 | Reagovat

To musela být pro Elenku další zátěž navíc, když to nebyly léky pro děti :( Určitě se přihlásíme zpátky na stránky! Martin je tedy opravdový kamarád :-)

2 Petra | 12. března 2013 v 16:06 | Reagovat

Na vaše stránky jsem se dostala teprve před pár dny......a od té doby se nemohu odtrhnout od čtení, strašně moc vám fandím, aby se projekt podařilo rozjet, protože plicní hypertenze v dětském věku je boj a bohužel nikdo neví jak na ní :-(

3 Vaněčková | E-mail | 12. března 2013 v 18:12 | Reagovat

dobrý den já na váš blog jsem narazila jsou to 3 dny a opravdu zajímavé čtení a nedivím se vašemu Zdenkovi že se takto zachoval já jsem stejná a ten Martin se zachoval jako nej kámoš já moc fandím a přeji aby ten fond vyšel jak si přejete vím že je to moc těžké vyrovnání s Elenkou já bych to tak jako vy asi nevydržela a moc vás za to obdivuji :-(

4 Simona | 12. března 2013 v 18:26 | Reagovat

Zdravím Vás, myslím, že se lidé zpět na FB stránky vrátí...Mnoho lidí Vás obdivuje, za tu sílu, kterou jste musela sbírat...Vím, že na takovou situaci není útěcha, není slov a i mlčení je moc, ale máte od všech tu nejvyšší poklonu, za vše, co jste udělala a uděláte. Jednou jsem četla knihu - Andělé v mých vlasech/Lorna Byrne/, při Vašem příběhu jsem si na tu knihu vzpoměla, na určitou pasáž, zkuste se podívat na recenzi a pokud budeme mít někdy chuť, přečtěte si jí...Přeji mnoho sil do dalších dnů, měsíců a let...Vy i Vaše dcera Elenka jste ukázali mnoha lidem, co znamená BOJOVAT.

5 Martin | 12. března 2013 v 22:28 | Reagovat

Jeee, delas tu ze me hrdinu :-)
Jinak Elenky stranky bych byl rad, kdyby se zachovaly. Konecne rozhodnuti je samozrejme na tobe. Ale tak zni muj poradni hlas. Mam ti vyridit pozdrav od maminky (moji). Ta fb nema, ale moc te obdivuje, jak jsi silna. Mame te radi i tvuj blog Janicko :-)
Drz se a kdybych mohl zas nekdy strcit hlavu do rany, mirene na nekoho z nasi "rodiny", udelam to zas :-)

6 Radana | 13. března 2013 v 9:49 | Reagovat

Na Váš FB se určitě vrátím. Držím Vám oběma palce, ať tu šílenou bolest spolu zvládnete. Nadaci budu ráda podporovat, třeba jen finančně. Mám také malou holčičku (4 roky)a ta představa, že bych jsme byli s mužem ve stejné situaci je šílená. Obdivuji Vás a myslím na Vás oba. P.S.: Pan Martin je frajer, kéž by bylo více takových kamarádů ;-)

7 Petra | 13. března 2013 v 18:47 | Reagovat

Přesně tak, obdiv patří Vám všem! Janičko ač Vás neznám osobně, tak na FB bych si zase Vaší stránku ráda přidala, protože pokud budu alespoň trochu moc tak ráda přispějí.  
A vzkaz pro Martina.......nebuďte zbytečně skromný, protože musíte byt úžasný kamarád, tohle by každý neudělal!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.