Nakrmit, pomáhat a rozesmívat

9. března 2013 v 19:28 |  ZPOVĚDNICE
Aneb moje postřehy, k nimž jsem došla v uplynulém týdnu, nejhorším týdnu mého života,
Jak pomoci nešťastníkům...

Když někdo přijde o blízkou osobu, kterou nade vše miloval, má pocit, že už nepotřebuje a nechce vůbec nic (jen vrátit čas a vrátit dotyčného zpátky, zkrátka kouzla).

Taky má pocit, že vůbec nikdo mu nemůže nijak pomoci.
Přesto velice pomůže, když před něj někdo postaví hotové jídlo.
Aspoň trochu poživatelné.
Vydatné a nepříliš tuhé. (On se totiž nějak stáhne krk).

Není v jeho silách (ani duševních, ani fyzických) jít k plotně, dumat co uvaří, natož pak
uvařit.
Ani odpovědět na dotaz, co chce koupit.

Chtít a myslet není zrovna v jeho možnostech.
Jíst se musí je zrovna jenom fráze, fyzické potřeby jsou potlačeny, a tak je fajn, když
za dotyčného přemýšlí někdo jiný.

Dá najíst a neptá se, nedává na výběr, nepožaduje žádná rozhodování.

Po jídle, které je zapotřebí jako první věc, je tu naslouchání.
Ale ne pasivní.
Nepomůže vypovídat se. Pomůžou odpovědi. Ať si pomocník nachystá plný rukáv
argumentů k vyvracení sebeobviňování všeho druhu.

Nebylas špatná máma (plus vlastní příklady)
Nemohlas nic dělat (vlastními argumenty ubít jeho příklady)

Při použití vět jako Teď je jí líp, vysvětlit a přesvědčit, že to tak je. (!)
Měla krásný život, Už ji nic nebolí, Měla tu své poslání, Stalo by se to dřív nebo později
- všechno doložit, trpělivě opakovat, nevařit z vody. (!)


Neříkat o naší kočce, že je to takové naše děťátko...


Vůbec neříkat, že mít v kabelce celou dobu přístroj, kterej pomáhat, když selhává nějaký orgán. A nemasírovat si s ním před námi srdce...


Upřímná soustrast nevadí, i když to jsou jenom dvě slova, z nichž to druhé nechápu.
Žádná přízeň nevadí, všechno lepší, než nic.
Protože NIC je hlavní náplní duše i prvních dnů nešťastníků.


Já se rozhodla jít do krámu, Kiki mi to naordinovala a já to pro sebe uznala jako lepší, než
další ubrečený den doma.

Doma, kde je tchyně, která přijela utěšovat Zdeňka.

Ale stejně, člověk se může věnovat čemukoliv jinému až v momentě, kdy si v hlavě
všechno přebere a ujasní, rozebere celou situaci, přestane si vyčítat chyby, co dělal,
a to všechno na několik pokusů a s dobrým terapeutem, kterým může být i blízký člověk.

Zjistila jsem, že pokud jsme v tom dva, tak si vzájemně nepomůžeme.

Když mé tělo sláblo a bylo mi na omdlení z nedostatku jídla, poprosila jsem Zdeňka,
jestli se cítí, aby nakoupil. Máme to hned za rohem...

Postavil pak přede mě dlouhou tmavou klobásu zatavenou v igelitu a tmavý zrnkový chleba.

Až tchyně konečně uvařila.

Další věc je pomoc se vším okolo pohřebních věcí. Na to jsem se necítila a necítím ani po týdnu,
takže je dobré, mít to na kom nechat.
Zároveň by podle pana psychologa mělo být všechno podle našich představ, ale to je podobné, jako když se má mladý člověk v pubertě rozhodnout o svém budoucím zaměstnání.
Ví kulový, co chce. Nezajímá ho to.

Zdeňkův bratr, když diktoval číslo na tu odbornou pomoc pro nás, pravil:
Tak si piš... Je to takový zvláštní číslo... ehm... šest šest šest...

Ty jsi vůl! Zasmál se poprvé Zdeněk.


A rozesmívat...
***
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Misa | 10. března 2013 v 22:02 | Reagovat

Nezname se, stejne jako dost dalsich lidi, kteri toto ctou, ale i tak doufam, ze kazda slza, ktera mi v poslednim tydnu ukapla, ubere alespon cast vaseho smutku. Uz nekolik let pred vami a vasim pritelem smekam, jste statecni lide, co to nikdy nevzdali a uvedomte si to vzdy, kdyz v noci kouknete na zarici hvezdy, ze kterych na vas Elenka bude uz navzdycky dohlizet. Preji vam hodne sily v tomhle tezkem obdobi.

2 Iva | 11. března 2013 v 11:05 | Reagovat

I já Vás osobně neznám, ale Váš příběh sleduji už dlouho dobu. Ráda čtu Vaše příspěvky a celou dobu jsem Vám moc fandila.....A věřte, že jste byla tou nejlepší maminkou, spousta dětí nemá tolik lásky ani za celý život, a vy jste jí Elence dala za pouhé tři roky. Z fotek je vidět, jak byla šťastná a spokojená a jak moc Vás oba rodiče milovala....Posílám spoustu síly, aby jste toto těžké období oba překonali....Přeji Vám, aby jste měly brzo důvod se usmívat.....

3 alena | E-mail | 11. března 2013 v 20:36 | Reagovat

Jsem tady jen tiše s vámi. Slova jsou zbytečná....

4 Marie | E-mail | 12. března 2013 v 11:19 | Reagovat

Ani nevim co mám napsat,neznáme se,ale jsem s Vámi už nějakou dobu a pokaždé jsem si říkala,jak těžké to musíte mít,je mi to líto,nemyslim si,že slova jsou zbytečná,ve slovech je síla,můžou nám ublížit,ale v tom lepším smyslu: slova umí podpořit a navrátit sílu.Já děti nemám a moc bych je chtěla mít,ale bohužel někdy nemůžeme mít Vše co si přejeme,musíme brát život takový jaký nám nadělil osud,ale někdy si myslíme,že je to nespravedlivé.Všechny ty překážky co nám přijdou do cesty musíme zdolat i když si myslíme,že to nejde,nakonec zjistíme,že se dá zvládnout cokoli.Obdivuji Vás a přeji Vám už jen klid a samou radost,uvidíte že to zvládnete,jste na to dva a jste bojovníci.Posílám Vám spoustu mé pozitivní energie,i když jí teď momentálně nemám na rozdávání Vy si jí zasloužíte,chci aby jste byli stateční,nikdy se toho smutku nezbavíte,ale dá se s tim naučit žít a lehčeji to ustát,bude to bolet dlouho dlouho,ale není Všem dnům konec,DRŽTE SE!!!!!!!! Vaše věrná fany :-)

5 Jane | 12. března 2013 v 14:57 | Reagovat

Moc děkuju Vám všem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.