Kristiánův večer

20. března 2013 v 21:04 |  Zpovědnice
Vzpomínáte ještě, jak jsem Vás zasvěcovala do našeho výmyslu, dělat si s partnerem tak zvané Kristiánovy večery?

Jako že jednou v měsíci si každý zvlášť vyrazíme, (když to nešlo společně), a užijeme si nějaký večer v kruhu
svých přátel, vyhodíme si z kopýtka a načerpáme sílu na další pochmurné dny a záležitosti, co nás neodvratně čekaly...
Podmínkou bylo, že Elenka nebude toho času v nemocnici, a tedy jeden z nám tam s ní.

Chtěli jsme to zavést od Nového roku. A jelikož v lednu i v únoru se v nemocnici bylo, někdy i dvakrát, zatím
na takový večer nedošlo.

A teď, když jsme zlomení a nemáme na nějaké povyrážení si ani pomyšlení, je těžké vymyslet vůbec jakýkoliv
program, který by nás zabavil a třeba nám jen na chvíli ulevil.

Na procházce, kde jsme dneska byli, jsme zase mluvili jenom o Elence. Co by bylo, kdyby...
A pak jsme si zašli na oběd. Taky u nás nezvyk. Společně se jít někam najíst.
Já mám obvykle ráda lehčí jídla, kuřecí, rýži, saláty... Zdeněk v podstatě taky.
Ale v tomhle období oba preferujeme paradoxně staročeskou kuchyni. Knedlíky, svíčkovou, pořádný kus masa...
Asi unavená těla si říkají o posilnění, jinak si to neumím vysvětlit.

Moje maminka má dneska narozeniny a časně ráno se nějak vzbudila a dívala se na polštář vedle sebe,
kde u nich spávala Elenka, a na kterém od té doby už nesmí spát nikdo.
A najednou tam viděla její vlásek.
Hned ho sebrala a schovala si ho s tím, že ho má k narozeninám. Elenka byla tedy dneska jejím prvním gratulantem.

Odpoledne přijela oslavenkyně k nám, i s babičkou jinou, jak Elenka přezdívala svou prababičku, já koupila pár zákusků a nechala jsem maminku zfouknout si svíčku.
Chvíli jsme všichni čekali, jestli se svíčka nezfoukne náhodou "sama". Ona totiž Elenka strašně ráda zfoukávala...
Jenže se tak samozřejmě nestalo.

Přesto se pořád tak nějak chováme, jako by s námi byla. Jako by minimálně všechno domácí dění sledovala.
Například jsme při dnešní procházce koupili pár nových rybiček do akvárka, aby měla Elenka radost.
Ona je děsně ráda krmila.
Taky když teď krmíváme, tak ji k tomu voláme...

A někdy si zavzpomínáme tak, že se spolu rozbulíme - to někdy je dost relativní, bývá to i několikrát denně, když
jsme se Zdeňkem spolu sami doma.
A jinak tomu nebylo včera večer.

A co dělat, jak se uklidnit? Televize je o ničem, na nic není chuť - jen ať nám JI okamžitě někdo vrátí, nám už
ta lekce stačila, už budem daleko lepší, než jsme byli...

Tak Zdeněk najednou povídá, jestli bych neměla chuť pustit si nějaký starý film. Že on by měl.
A já zrovna taky, jedině něco pro pamětníky, něco čistýho, naivního, starýho...

Kristiána!

Záležitosti prověřené časem, staré filmy a poctivá česká kuchyně, to je nám teď na míru.

A jak tak sledujeme, došlo mi, že máme vlastně Kristiánův večer...
Společný a doma, bez nutnosti někam utíkat. Akorát, že o něj už vůbec nestojíme.
Paradoxně. Taškařice osudu, jak k tomu řekl kamarád, ironie?

Tak znova říkám, že ten život je zvláštní. Až prazvláštní.
***
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Martina | 20. března 2013 v 21:42 | Reagovat

Prazvláštní a nespravedlivý je život.. Moc na Tebe myslím Jani, i na Elenku.. A znova se budu opakovat, ale byli jste skvělý rodiče!!! Hodně síly Tobě i Zdeňkovi.....držte se!

2 Veronika | 20. března 2013 v 22:51 | Reagovat

Jani, Vy jste byli se Zdeňkem, nejlepší rodiče! Neustále jste za Elenku bojovali a ochraňovali ji! Zrovna jsem se dívala znovu na Elenčiny fotky na FB, když byla s Vámi, doma nebo na chalupě byla tak šťastná a to jen díky Vám!!! Je dobře, že se tak držíte navzájem. A život, ten je hlavně nespravedlivý.

3 Kiki | 21. března 2013 v 7:22 | Reagovat

Janicko,
i pro me je to ted cim dal tim vic  horsi a casty  plac, i kdybych byla neskutecne  moc zanepradnena  v praci, uz  bych si davnp nasla cas  Elenku navstivit, prinest  dva darky a  hrat si s  ni.. Me strasne moc chybi a  stale mi chvilkama  taky  prijde, ze to proste nemuze byt  pravda.Dokola  se mi vybavuju ty  krasny  chvile a  ubiji me fakt, ze se to neda zopakovat, ze  vsechno je v  tom zivote opravdu jenom jednou...Musime si vazit sami sebe a uzivat si kazdyho dne, kdyz je vsechno takhle jenom jednou... jako Elenka...

4 niternice | 21. března 2013 v 11:01 | Reagovat

1 - Martinko děkuju.
2 - Děkuju, ty boje za ni byly věčné - a přece nebyly...
3 - Kikinko, máš pravdu, nic netrvá...

5 Petra | 21. března 2013 v 16:25 | Reagovat

Ahoj Janičko,
je to moc krásně napsané, jako všechno co písánkuješ, jsi šikovná a moc hezky se to čte, i když jsou to teď smutný příběhy :-(
Chtěla bych zareagovat na jednu věc, píšeš, že Vám ta lekce stačila, že budete daleko lepší..... Chci Ti jen písnout, že to by zlepšit nešlo, byli jste dokonalý rodiče, Ti nejlepší, jaký si jen Elenka mohla přát!!! Jste to nejlepší co ji mohlo potkat..... Myslím na Vás, držte se!!!

6 adaluter | E-mail | Web | 21. března 2013 v 21:00 | Reagovat

Když nám svět ublíží, nejspíš podvědomě toužíme jít zpátky k tomu, co dobře známe, co znamenalo jistotu a bezpečí, co je spojené už s naším dětstvím.
Cokoliv, co ti pomůže cítit se alespoň na chvíli maličko líp, ti z celého srdce přeju.

7 Rockytka | 21. března 2013 v 21:26 | Reagovat

Milá Janičko,
říká se, že děti si vybírají své rodiče. U vás mi to naprosto sedí. Elena jistě věděla, ze jeji návštěva na tomto světe nebude moc dlouhá a proto si vybrala vás!!! Byli jste úžasní a hlavně neskutečně silní rodiče a Elenka věděla že ten smutek z loučení jednou zvládnete!!! Bude to trvat, ale vás to nezabije, vás to posílí!!!!

8 Simona | 31. března 2013 v 23:49 | Reagovat

Elenka s Váma je a bude - není to šílenství, věřte, ona Vás neopustí - svou duší nikdy. Je to boj, ve kterém Vám všichni držíme palce, vy to zvládnete, čas pomůže...Přeji hodně sil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.