Generál a Indiáni

15. března 2013 v 20:53 |  ZPOVĚDNICE
Nerada bych, aby se z mýho blogu stalo místo smutku, kam by se lidi chodili bát,
anebo radši rovnou nechodili.

Ale horory jsem nikdy nepsala, snažím se ve všech životních příbězích hledat
něco, co člověka může nějakým způsobem obohatit, povzbudit, anebo mu trochu otevřít oči, třeba.

Nejradši hledám komično, to se ví, jenže na mé současné situaci ho prostě nenacházím,
což je pochopitelné...

Přemýšlím, jak se můj život ze dne na den úplně změnil.
Stala se ze mě jiná osoba, všechno je od základu jiné, a to i přes to, že zůstávám ve svém
bytě a se stejným partnerem.
Někdo měl nápad to tam celý zapálit, ale do toho se mi moc nechce...

Naříkala jsem si na svůj život předtím. Před TÍM. Ubíjel mě, nebyla jsem spokojená a vůbec
mi nedocházelo, že díky Elence právě prožívám nejkrásnější období svého života.
Pořád jsem čekala, až bude líp.
A dočkala jsem se toho, že je hůř.

To je taky takový divný, že to s námi život nekoulí nějak férově, jakože když je hůř, bude zákonitě líp.
Může být ještě hůř, nikde není nic slíbeno. Chodí to všelijak.

Žijeme třeba nespokojeně a čekáme, že se něco změní, přitom bychom se měli těšit z těch dnů,
kdy je ta nespokojenost celkem únosná a máme ji navíc kompenzovanou i radostí.
Měli bychom, měli bychom... Po bitvě každej generál, jak nám řekl nedávno u stolu jeden kamarád.

Já jsem teď takovej poraženej generál, co přesně ví, jak to mělo bejt, ale s tím, jak to je, si vůbec neví rady.
A tak jsem zkoušela psychologa, který si se mnou nejspíš taky nevěděl rady...
Jeho pokyn zněl, truchlení si odžít co nejintenzivněji, a za příklad mi dal jistý indiánský kmen, který má prý nejkratší dobu truchlení na světě.

Když mezi nimi umře někomu někdo blízký, tak se hlavní pozůstalý posadí a všech, třeba i dvěstě, členů kmenu k němu po jednom přichází, aby jim svůj zármutek převyprávěl. Znova a znova, dokud ho to nevyčerpá, dokud se mu neuleví, dokud se nesmíří.


Do toho mi psal Péťa (ten Péťa z nemocnice), jak se prý mám.
No může mu člověk napsat pravdu? Klukovi, co se (stejně jako já) bojí duchů?

Tak jsem odepsala, že na něj myslím, jestli on se má dobře a nic mu nechybí.
Odpověděl: Nic mi nechybí.

To je dobře.

V akvárku nám stojí ryby. Neplavou, prostě vedle sebe stojí, ani se nehnou, a čuměj.
Jako by se u nás doma zastavil čas. Ani ty tulipány ve váze, co jsme si odnesli ze mše,
nevadnou.

A fanoušci z Elenky stránek vytvořili znovu počet, který byl kdysi.
Skoro dvěstě se odhlásilo, na naše přání, ale hodně se jich nově přidalo.
Když jsem zjistila, že mezi nováčky je i náš bráška, usoudila jsem, že tudy cesta nevede...

A tak se klidně zase směle přihlašte, název se snad podaří změnit časem.
On mi totiž z toho Facebooku zatím nikdo neodepsal.

Kiki se mi včera v obchodě snažila vymluvit mé výčitky.
Ty, které se týkají mých pocitů, že jsem mohla omezený režim svého mateřského života snášet líp.
Statečněji. A nemít dojem, že takhle to dál nejde... Nenaříkat si, že chci žít normálně.
Přirozeně mě napadlo, že jsem nastalou situaci vnitřně přivolala.

A Kiki do mě začala hustit argumenty, jak jsem to naopak zvládala statečně, že si rozhodně ona,
ani Elenka nevšimly, že bych tyhle své vnitří boje dávala nějak najevo, že jsem tu vždycky pro ni byla...
A taky mi říkala, že plno matek by na tohle (způsob života s těžce nemocným dítětem) nemělo.

V tom vešla holka, asi v mém věku (takže spíš paní), na něco se přeptala a zase šla.
A Kiki prohodila: Třeba tahle by na to neměla určitě. Kdo si obarví ofinu na modro, nemůže bejt normální.

Ona to vždycky nějak rozlouskne.

Připomněla jsem jí, a vlastně i sobě, jak jsem si někdy loni, během jedné z dlouhých hospitalizací, vůbec nečesala vlasy.
A pak, když jsem se na otočku dostala domů, abych se konečně trochu vyspala, to rozčesat už prostě nešlo. Ono by to šlo, ale trvalo by to. A tak jsem vzala nůžky, a každý pramen vlasů, v němž se mi zasekl hřeben, jsem odstřihla. Takže jsem se v podstatě ostříhala, pak jsem si zbytek vlasů umyla (ten zbytek na hlavě), a hurá do postele. Tehdy jsem počítala každou minutu, bylo to takové nouzové a zoufalé řešení.

O tom jsem Vám tady tehdy psala, i fotku jsem přiložila - těch vlasů odložených na pračce...

"No dobře, tak možná nejsi úplně normální, ale svoji roli jsi zvládala dobře," reagovala na tu mou vzpomínku Kiki.

O tom, co všechno je a není normální, bych já teda napsat knihu nemohla. Nějak mi místy uniká ten rozdíl. I teď, když sedím v krámu, kde už jsem začala pracovat na plný úvazek, si povídám s Elenkou. Stala se mi zvláštní věc, sama od sebe na mě vyskočila její fotka na telefonu.

A nejen to, ona se zvětšovala a zmenšovala, a já si to vyložila jako její přítomnost a povídala jsem jí, jak jsem ráda, že je tu se mnou.

Když vešla nějaká potenciální zákaznice, pravila jsem směrem k mobilu, ať chvíli počká, a mobil se skutečně hodil do klidu a dokonce se ztmavil.

(NĚCO fakt asi je a to mi dělá dobře!)

Paní po chvíli odešla - nebyla to potenciální zákaznice, no a já se zase naklonila nad telefon a Elence jsem oznámila, že už jsme zase samy.

Vidět se zvenčí, tak si klepu na hlavu. Ale v mé situaci mi to připadá úplně normální.

Zato mi teď nepřipadá normálních plno jiných věcí. Třeba že já dřepím u psychologa, přemýšlím o založení fondu, jsem v obchodě plném luxusních hadrů, kde radím povrchním dámám, jestli jim sluší víc růžová, anebo červená, a na hlavě, že mám čelenku s obrovskou mašlí, která má být posledním výstřelkem módy. Má hlava by měla sloužit k její propagaci, aby dámy viděly, jak je slušivá.

Jenže mě přišel navštívit Martin a zeptal se: Tohle je jako co?
Čelenka...
A to je povinný?
Neni, to mi poradila Kiki.
Tak to sundej... Nebo ne, nech si ji.

Pak se odmlčel a zopakoval první verdikt - ať to sundám.

To Kiki mi během včerejší směny, kdy já truchlila a chrlila na ni svá traumata, jako na členku indiánského kmene, z nichž ona mě účinně vyváděla, povídá: Já si teď potřebuju na chvíli někam odskočit.

Vrátila se za dvacet minut a nesla si šátek.
Prý ho dostala jako dárek k nákupu u Swarowskiho. Byla si koupit prstýnek.
To mě konsternovalo. Asi potřebovala odměnu, když se se mnou tak vyšťavila. Ale spíš si myslím, že toho "vážna" na ni bylo moc, a potřebovala zase trochu povrchna.

A ona v tom umí chodit, klidně se na lusknutí prstu promění.
Hlavně je neskutečně zábavná, ať už v jakékoliv své roli.

Třeba zavážela zboží do krámu, a jelikož jsme na letišti, musela přes rentgen.
Tam byla požádána, aby ty hadry poskládala na pás, jenže tomu se bránila, prý se to ušpiní a to neexistuje, protože jde o opravdu drahé kousky...
Securiťačka jí vysvětlila, že to jinak nejde, leda by zavolala čuchače...

Já, jelikož jsem u bezpečnostní kontroly dělala, vím, o co jde. Ale Kiki přirozeně netušila, že jde o detektor výbušnin, který je letištní hantýrkou přezdíván jako čuchač.

Takže mou někdejší kolegyni svou reakcí úplně rozhodila, když si přála, aby zavolala TEDA TY PSY!


Možná Vám dneska připadá, že toho mám na srdci hodně. Mohla bych psát postřehy a zážitky a kraviny dál a dál, jen abych odvedla pozornost (svou pozornost) od toho, co se stalo.

A to dělat nemám, jak radil pan psycholog. Protože když to budu přes den zahánět, najdu to večer pod peřinou...

Proto nemůžu usnout a v noci se budím. To je pak normální, i když jinak to normální není vůbec.

Ale jak říkám, nechci, aby se tenhle blog stal místem smutku. Já sice smutná jsem, ale zasmát se už můžu. Je to tím, že mám kolem sebe řadu lidí, co mi pomáhají odžívat si truchlení.
Aby ten zastavený čas mohl jít dál.

Svý Indiány!
***



(Pokud jde o nadační fond, není nutné čekat, až se přejmenují stránky a celý projekt se nějak vyvrbí, ukotví, zoficiální... Třeba se tak ani nestane, možná to není ani tak třeba, jak potřeba je pomáhat. Rodičům chlapečka Kuby už začaly chodit na účet peníze, za které jsou vděční. V článku Nadační fond Elenky Mikulové najdete potřebné údaje, pokud chcete pomoct konkrétnímu příběhu - děkuju).
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Štěpka | 15. března 2013 v 21:16 | Reagovat

Jano,jsem jedna z Vašich fanynek na fb,Váš blog se čte jedním dechem,talent se prostě pozná....Jste Jani velice statečná žena,smekám před Vámi.

2 Kiki | 15. března 2013 v 21:35 | Reagovat

Janičko:)) dnes jsem přečetla tvůj blog uplně cely!:)
Dnes pocituji smutek zase hlubší..asi jako ty vcera,ale vycitky nemam a trvam si na tom,co jsem ti vcera vsechno rekla,ale spis proste se mi styska...sice jsem vycerpana a mam pred sebou 6 smen dvanactek,ale jsem tam radsi nez doma,doma mam vic cas premyslet.
A ty si me dokazala rozesmat svym clankem:)

Jsi skvela,fakt.

3 Martin | 15. března 2013 v 22:44 | Reagovat

Mě jsi taky rozesmála. Jednak tou mašlí (v obchodě) a pak jak si Kiki přála zavolat ty psy. To jako my všichni, kteří máme kvalifikaci na používání detektoru výbušnin jsme podle ní psi? To by v tom zmiňovaném indiánském kmeni byla největší urážka. Co si tak pamatuju z Mayovek, indiáni si mezi sebou do psů nadávali :-)

4 Kiki | 15. března 2013 v 23:33 | Reagovat

A nebo si to pamatujes ze Stmivani?:D martinku,priznej se!:D jacob byl pes a bella ho i pres tu obrovskou diru ve skrytu duse milovala!:)

5 Martin | 16. března 2013 v 0:17 | Reagovat

Co je to Stmivani? ;-)[4]:

6 Kiki | 16. března 2013 v 7:21 | Reagovat

Jo jasne..... to vis,ze  jo.. !  nechapu, kdyz jsem  ztrapnovana  na tomto blogu jen ja, proc bys  nemohl byt taky  ty  trosku!:) s pravdou ven!:)

7 Adlik | 16. března 2013 v 11:32 | Reagovat

Jsem za Tebe Janičko upřímně ráda, že máš tak supr rodinu - míněno i s těma nejbližšíma kamarádama. V těhle chvílích to je úplně nejvíc... Jste skvělí :-) Jinak Tvoje psaní je "radost" číst, i když je obsah smutnej... Moc na Tebe myslim :-*

8 adaluter | E-mail | Web | 17. března 2013 v 20:28 | Reagovat

To, jak si člověk uvědomí, že štěstí bylo to období, které probrblal a profňukal, prožívám poslední dva roky v menší či větší intenzitě stále.
O tom, že věci se mění samovolně k horšímu se mě život snaží taky přesvědčit a je v tom sakra dobrej.

Jsem moc ráda, že jsi schopná dál psát, i když tuším, že jsou to zatím jen okamžiky, kdy můžeš trochu volně dýchat, že máš kolem sebe ty správné lidi, kteří pomůžou, i když na něco je člověk prostě sám a že tvé komično stále existuje, i když se může zdát navždy nedostupné.
Já rozhodně nejsem z těch, které by něco odradilo od toho, chodit sem za tebou a tvými příběhy, takže piš, co psát potřebuješ, co ti nejvíc pomůže.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.