Křehké záležitosti

22. března 2013 v 11:36 |  Zpovědnice
Dneska Vám povím, jak jsem navštívila paní psychiatričku...
Ne, že bych se na to přímo cítila, ale doporučila mi ji psycholožka, u které jsem se svého času,
tedy před šesti lety, léčila s depresí. Byl to třetí člověk, kterého jsem navšítivila, dva chlapi a teď tahle žena.
Musím říct, že jsem měla rovnou vyhledat ženskou, protože chlap mě prostě nemůže tak úplně chápat.
Může mi doporučit masáže, může mi vykládat o indiánech, ale neřekne mi, co a jak cítil on, jako matka,
když měl malé děti...

Přestože mě paní psychiatrička objednala přednostně, když se jedná o tak těžkou situaci,
nechala mě čtvrt hodiny čekat za dveřmi, zatímco si uvnitř ordinace povídala s recepční.
Nevadilo mi to, nikam jsem nespěchala, jenom mi pak nemusela vykládat, že měly nějaké
interní záležitosti k řešení, když jsem jasně slyšela, že špekulují, jestli by jejich pes
měl šanci vyhrát v soutěži o nejhezčího psa...

Pak si mě posadila proti sobě a já jí nastínila náš příběh.
Změřila si mě pohledem a pravila, že na to, jak je to čerstvá záležitost, vypadám skvěle.
Ona by prý na mém místě jenom ležela a brečela.
Bylo zvláštní, slyšet tohle od psychiatra, protože jsem nevěděla, jestli to vzít jako pozitivní pro sebe,
anebo si připadat jako cynik, co snad dost netruchlí.

Pověděla jsem jí, že se samozřejmě držím, obzvlášť, když ji neznám a chci od ní nějakou tu pomoc.
Když jsem jí svěřila všechno, co jsem měla na srdci, řekla mi, že na prášky nejsem.
Že mi žádné nedá. Prý ze mě cítí něco moudrého a zdravého, co mě vede správnou cestou,
všechno to překonat.
Což mě překvapilo.

Dostala jsem od ní dva úkoly, dobře spát, i třeba za pomoci tabletek na spaní, a úplně si zakázat
jakékoliv výčitky. Prý jsem na sebe moc přísná, když se pořád vracím k tomu, co bylo podle mě
z mé strany špatně, anebo mohlo být jinak, líp.

Jestliže pomyslené skóre bylo, řekněme, osmdesát procent dobrého a povedeného, a dvacet
mohlo být líp, pak je to prý krásná bilance. A já si mám těch dvacet odpustit.
To se jí řekne. Jak já můžu sama sobě něco odpustit za druhého, který už mi odpustit nemůže?

Tak mi vysvětlila, že Elenka by nechtěla, abych se trápila víc, než se trápím z jejího odchodu.
Nepomohlo to.
Tak mi vysvětlila, že ona měla děti zdravé, a mockrát se jim nevěnovala, mockrát je poslala pryč,
že si chce v klidu vypít kafe, tak ať si hrajou samy.
Nepomohlo to. Měla děti zdravé, přece...

Tak mi vysvětlila, že to, co já mám v těch dvaceti procentech, nebylo pro Elenku špatně.
Děti si prý mají hrát i samy, dokonce je prý i zdravé, nechat je poznat i nudu, i televizi,
všechna spektra toho rodinného soužití, kdy máma hotl není robot.

A já na to, že tři a půl roku jsem mohla zvládnout jako ten robot, a odpustit si svý úniky.
Jenže ona kontrovala, že tři a půl roku není málo a že jsem to zvládnou nemohla.
Tři a půl roku je málo, když je to pro někoho celý život! Povídám na to já.
Ale Vy jste nevěděla, že půjde o tři a půl roku!

To je fakt. Akorát že mě to mohlo napadnout. A plno věcí mě mohlo napadnout.
Jenže ona byla jak umíněná, pořád opakovala, že žádné kdyby teď nemá smysl řešit,
že se nic nezmění, že mám být ráda za to, co bylo dobře a hotovo.

A že správně odžité trauma nakonec z hlavy sestoupí do srdíčka, a to se sladkobolnou esencí,
kde se změní ve vzpomínku. A to v takovou, že jsem měla malou holčičku, a že to bylo krásný,
i když těžký. Toť vše.
Ovšem TOŤ až tak za rok, v lepším případě.

Už aby to bylo.


Ale tahle doba má taky něco do sebe - ať to zní jakkoliv podivně.
Dějou se nám totiž takové nevysvětlitelné, až mysteriózní věci.

Tak třeba, jak jsem Vám psala, že maminka u nás doma zfoukávala svíčku
na zákusku, který jsem jí připravila k narozeninám, a jak jsme chvíli čekali,
jestli náhodou ta svíčka nezhasne sama...

Tak Kiki měla pro maminku taky dort a taky svíčky, dvě.
Takže když maminka s babičkou dorazily domů, Kiki svíčky zapálila, postavila se
s dortem ke stolu a zapěla narozeninové Happy Birthday.

Pak vyzvala maminku, ať jde foukat. Jenže než maminka došla až k ní,
svíčky se zhasly samy...

Nepsala bych Vám to, kdybychom si to uměly nějak vysvětlit.
Kiki už nezpívala, ani nemluvila, průvan tam nebyl.

A například také zmizely odchozí i příchozí hovory z našich mobilů,
a to přesně ty, které nám, anebo v nichž my jsme, oznamovali tu strašnou věc.
Zdeňkův výpis hovorů končí odchozím hovorem ten večer, kdy v devět volal na ARO,
jak je na tom Elenka. To, že mu před půlnocí volali zpátky, už tam není.
Jako by se nestalo.

A zrovna tak u mě, ten hovor, kdy já to vzápětí volala mámě, taky chybí.
A maminka ho v přijatých rovněž nemá.

Jsou to jen namátko vybrané příklady, děje se toho zvláštního víc.
Ale to jsou takové křehké záležitosti, které si vlastně toužíme nechat bez vysvětlení...

Včera mi někdo neznámý komentoval článek a napsal, že Elenka jistě věděla,
že její pobyt na tomhle světě nebude dlouhý. To mě pobouřilo. Jak to mohla asi tak vědět!
Proč by mi to teda nikdy neřekla, no?

S tímhle rozrušením jsem zalezla do sprchy a najednou se mi vybavila vzpomínka z listopadu...

Elenka ležela u mě na rozloženém křesle, bylo to v nemocnici, večer před spaním.
Zmínila dědečka, kterého podle jejích slov vídala dál, ačkoliv zemřel v jejím roce.

A já se jí ptala, jako obvykle, co jí dědeček říkal. A ona na to:
No, že Elenka umře.


Do prdele! Odplivla jsem při té vzpomínce vodu, kterou jsem si zrovna stříkala sprchou na hlavu,
tak ona mi to přece řekla...
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Monika | 22. března 2013 v 12:39 | Reagovat

Janičko, každý den sem několikrát kouknu zda už přibyl nějaký článek, občas si říkám, že je to taková moje droga.....umíte to skvěle napsat.Určitě se nesmíte obviňovat, je pochopitelné, že jste nemohla vědět jak dlouho tu Elenka bude, dělala jste vše proto aby měla hezký život a byla tu co nejdéle. Nikdo nemohl vědět, že to takhle dopadne a připouštět si to v době kdy jste s Elenkou prožívala nepříjemné chvíle po nemocnicích, bojovala o Elenky život, by bylo jak to určitým způsobem vzdávat. Vždyť káždý z nás věřil, že to dopadne dobře. Nikdy Vás rodiče a příbuzné to nepřestane bolet, ale časem se s tím naučíte žít. A já Vám přeju aby Vám ten čas utíkal co nejrychleji. Vaše čtenářka.

2 Katka | 22. března 2013 v 14:49 | Reagovat

Teda Jani, to je zvláštní... Říká se, že malé děti asi do 3 let vidí duchy... Tak vidíš, to je jasné znamení, že nechce, abyste se trápili! A třeba se vám opravdu znova narodí... Moc bych vám to přála, když by to tak opravdu fungovalo...

3 Andrea | 22. března 2013 v 18:35 | Reagovat

Jani ty věci mezi nebem a zemí o kterých píšeš opravdu existují, taky jsem jich pár zažila. Važte si jich, nezapomeňte na ně a každou takovou si užívejte s pozitivní vzpomínkou na Elenku, že je tu s Vámi a i s dědečkem se na Vás dívá. Já tomu opravdu věřím, že tak to je. Nemá cenu nad tím přemýšlet, rozebírat to, ale spíš to přijímat a užívat si ty krásné maličkosti, které se Vám dějí.

4 Rokytka | 28. března 2013 v 20:11 | Reagovat

Milá Janičko,
Mrzí mě jestli jsem vám svým komentářem nějak přitížila. To jsem opravdu nechtěla! Spíše jsem vycházela z vlastní zkušenosti. Když mi bylo 17, můj  nejlepší kamarád se mi zabil na motorce, byli jsme stejně stari a bez sebe nedali ani ránu. Jeho rodičům jsem říkala teto a strejdo. Byla to pro ně tenkrát šilena doba a já se u nich snažila trávit hodně času abych jim i sobě maličko ulevila. Tenkrát mi Péťova maminka říkala, že když byl malý, často ji vyprávěl o nějakých malých skřítcích, kteří za ním chodí a ať s taťkou nejsou smutní až bude muset jít od nich pryč!! Maminka ho vždy přerušila se slovy, že on od nich přece nikam pryč nemusí!!! Když trochu povyrostl, sám o tom přestal mluvit. Hodně lidí namítne, že lidský mozek v momentu obrovského stresu vymýšlí vše možné i nemožné aby si ulevil a hlavně přežil, ale já bezvýhradně věřím, že je v nás něco mnohem víc než jen ten mozek!!!
Moc na vás myslím o posílám sílu do dalšího žití na světě!

5 Simona | 31. března 2013 v 23:59 | Reagovat

Souhlasím s Rokytkou, v tohle věřím a mám k tomu milion důvodů, které ale nemá cenu vypisovat, nee každý jim věří. Elenka ty skřítky viděla taky, malé děti je vidí tak do 3 až 4 let, proto i třeba toho dědečka tak často zmiňovala - není krásný na jednu stranu, když si představíte, že děti opravdu žijí mezi skřítky a andílky, které jim bohužel dospělí lidé vymlouvají, protože oni už je nevidí? Nikdy nejsme sami - oni tu s námi jsou stále :-)Malé děti bychom měli poslouchat více než si myslíme, říkají nám někdy asi i to, co slyšet jednoduše nechceme...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.