Bláznění

17. března 2013 v 21:05 |  ZPOVĚDNICE
Měla jsem takový stav, kdy jsem se domnívala, že mi nadobro přeskočilo.
Na dnešek jsem téměř nespala, protože mě bylo potřeba v obchodě od sedmi ráno,
přičemž se mi podařilo usnout až ve dvě a každou chvíli jsem cítila, že jsem vzhůru.

Přesto to ráno nějak šlo, únavu jsem si nepřipouštěla, zdálo se, že to do večera nějak dám...

Jenže pak to přišlo. Umývám mikrovlnku, kde jsem si předtím neohrabaně hřála oběd,
a najednou... Jako bych prožila sen za bdělého stavu. Do mé mysli se vloudilo něco, co jsem považovala
za skutečnou realitu, ačkoliv mi docházelo, že se mi to zřejmě nějak pomíchalo s nočním snem, snad...

Celá rozrušená jsem běžela za Kiki k pokladně a oznámila jsem jí, že jsem se asi zbláznila.
Rozbrečela jsem se a přála jsem si hned odvézt domů.

Kiki zavolala mamince, zatímco má dezorientace se zvolna rozpouštěla.

A pak Kiki napadlo, že jsem měla mikrospánek.
Muselo to být ve stoje a s otevřenýma očima. A jen chviličku, ačkoliv jsem měla sen.
Strašně jsem si přála, aby to bylo skutečně tak.
Mikrospánek beru, přestože mě pořádně vyděsil.

Vždycky jsem se domnívala, že mikrospánku musí jít člověk naproti. Třeba že si drobátko povolí
a zavře na okamžik vědomě oči...

Stejně pro mě maminka přijela a dopravila mě do bezpečí mé postele.

Kristýnce jsem na rozloučení řekla, že kdybych nakonec skončila v kleci na psychiatrii,
tak ať mě navštěvujou. Protože cítím, že je mi hůř, než bylo.

Po pár hodinách spánku jsem se vzbudila do prázdnoty, do temnoty, kde nic není pro mě,
nic mě nebaví, neláká, nic nemá smysl. Snad ani vstát, kdyby se mi nechtělo na záchod.

Tak ještě si dojdu, ještě nemám pocit, že je jedno, jestli si močím pod sebe nebo kam...

Zřejmě si nechám napsat prášky, kterým se tak bráním. Neumím si sice představit jejich
pozitivní účinek - asi nebudu najednou v pohodě a hurá dál, ale snad aspoň nebude hůř.
Ta psychika mě děsí. Zjišťuju, jak málo se člověk zná a jak málo si někdy může sám pomoct.

Sny jsou špatný a realita ještě horší. Á, už jsem u hororu. A to jsem Vás chtěla ušetřit...
Ale jestli jsem měla sen ve stoje a s otevřenýma očima, a pak řvala, že jsem se zbláznila,
protože jsem prožila dezorientaci, tak v tom trochu toho komična snad je, ne?

Moc ne, já vim. Tak snad bude líp.

Maminka mi radila, ať se z toho vypíšu. Prej i kdybych měla psát nesmysly a každou větu
bez kontextu k předešlé.

To si ale nechávám v záloze. Až Vám tu něco takovýho přistane, pak si myslete, že jsem dala na tu radu.
Bude to tak lepší pro nás všechny :)
***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Veronika | 17. března 2013 v 22:02 | Reagovat

Jani, to je mi líto :( Upřímně, ono se není ani čemu divit, já bych byla na psychiatrii už dávno :-x  Léků se nemusíte "bát", určitě Vám pomůžou a bude to jen dočasně. Nevím co napsat povzbudivého :-|

2 Monika | 17. března 2013 v 22:04 | Reagovat

Janičko, Vaše stránky ať už na facebooku nebo tady sleduji pravidelně skoro od začátku. I když Vás osobně neznám, troufám si říct, že určitým způsobem Vás znám, vždy jsem s Vámi a Elenkou prožívala ty šťastné chvilky a bohužel i hodně těch nemocničních. Je mi těžko, z toho jak se cítíte a co prožíváte a s každým dalším dnem doufám, že Vám bude lépe i když bolest kterou prožíváte nikdy úplně nezmizí. Jako jsem vždy posílala Elence hodně sil, dnes posílám Vám všechnu sílu co mám. Myslim na Vás, držte se. Vaše věrná čtenářka.

3 Martin | 18. března 2013 v 11:28 | Reagovat

Jani drž se. Myslim na tebe. Až se vrátim, tak se stavim a pokecáme u kafe :-)

4 adaluter | E-mail | Web | 18. března 2013 v 13:24 | Reagovat

Všechno se nejspíš bude ještě nějakou dobu zhoršovat, než se to obrátí k lepšímu, tím tě nechci strašit, spíš uklidnit, šílenství to není.
Bolest ze ztráty je strašlivá, ale pořád je to cit, prožitek, je to NĚCO. Když potom dorazí NIC, není dobré se pomoci léků bránit, NIC roste každým dnem a dokáže pohltit celý svět a na hrozně dlouho.
Řekla bych, že to znáš, povídku Černá dáma jsi nejspíš psala z vlastní zkušenosti.

Můj manžel zemřel nečekaně před dvěma lety, navíc v cizině, samo o sobě by to stačilo a když se přidaly další okolnosti, neváhala jsem, už proto, že s depresí jsem nebojovala poprvé.
Léky opravdu nic nevyřeší, ale dovolí ti přežít. Není to moc, já vím, ale pro začátek to stačí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.