Březen 2013

Přání

31. března 2013 v 0:46 DNES


Všem svým čtenářům přeju krásné Velikonoce!

Roztomilá

30. března 2013 v 12:45 Zpovědnice
Už podruhé jsem navštívila paní psychiatričku.
To ráno jsem se vzbudila a nebylo mi nejlíp. Den volna, prázdný den, plno prostoru pro
myšlenky a vyčítání si a vzpomínání a rýpání se ve svém smutku.

"Jak to u vás pokračuje?" Zeptala se v úvodu.
"No, už mi bylo líp..."
"Vypadáte nějak přešle..."

"Už bych tu událost měla ráda zpracovanou a uzavřenou, je to ubíjející, vyčerpávající..."
"No vy jste roztomilá! Po necelém měsíci byste to ráda měla uzavřené?" Rozesmála se,
a pak mi vysvětlila, že když to zvládnu za půl roku, budu dobrá.

Ptala se na výčitky - jestli jsem poslechla a zakázala si je.
Po pravdě jsem jí sdělila, že mi to nejde. Že se vkrádají samy, a že dokonce
cítím, že bych se i jimi měla prokousat, než je vypuzovat.

"Nejradši bych si snad sepsala všechno, co jsem kdy dělala dobře a špatně,
abych se s tím mohla nějak popasovat a podívat se na to z nadhledu..." Svěřila jsem jí svůj nápad.

Zamyslela se a řekla, že by to tedy možná nebylo od věci.
Napsat takový nějaký Elenky životopis a do něj vyznačit své počínání v té které chvíli.

"Ale jak by se oddělovalo špatné od dobrého?"
"Barvama třeba," navrhla jsem.
"To by šlo... Anebo třeba i barevnými listy. A koupit si na to nějakou velkou, okrasnou kroniku, že jo?" Téměř se zasnila.

To mě nenapadlo... Doufám, že ji pak nebude chtít vidět.
Neláká mě představa, že se s tím nějak vykresluju, sháním ozdobnou kroniku... - ta estetická stránka věci pro mě totiž
není vůbec podstatná, chtěla jsem prostě vzít papír a jenom pro sebe si to na něj trošku
přenést...

Jenže pak byl konec sezení a další máme za dva týdny.
Tak doufám, že na tu kroniku zapomene.

Odcházela jsem v horším stavu, než jsem se ráno vzbudila.
Kroniku, prej.

A volala mi Kiki, že potřebuju nový oblečení, takže mě za chvíli vyzvedne a jede se na nákupy.
Už nějakou dobu mi vyčítá, že chodím nemožně. Nemoderně.
Je pravda, že jsem dost zhubla, a všechny kalhoty mi jsou volné, takže ty bych skutečně potřebovala.
O ničem dalším však nevím.

Nedávno v krámu mi Kiki povídá: No Jani! Co to máš za ponožky?!
Pak mi vyhrnula kahlhoty, aby se prý podívala, kam až vedou.
Ty si neholíš nohy, kurva?!

Taky můj svetřík se jí nelíbil.

Řekla, ať ho hned sundám, že budu dělat promoci.

Koukala jsem na ni, jestli se nezbláznila, protože mi hned naběhlo,
že mě snad míní zkoušet z těch značek.

"... teda promoční akci!" Opravila se.
Uf.
Co že?!

Minule to byla čelenka, tentokrát svetr.
Prý si můžu vybrat barvu, ale ne velikost. Jsem hubená, dostanu esko.

Ví, ža na sobě nesnáším upnutý hadry, přesto na tom esku trvala.

Sama už v něm byla.

Jenže vzít si na sebe, kvůli promo akci, cokoliv z obchodu, znamená, že mě bude
celý den dřít cenovka. Kápě se tomu říká.
Jsou to dva obdélníkové kartóny na nepříjemném drátku.

"V tom případě mi ale sundáš tu kápi!" Upozornila jsem ji důrazně.
"Jasně, neboj, sundám."

A vzápětí po mě hodila tyrkysový a velice prťavý pulovr.

Oblékla jsem ho a natočila se k ní zády, aby mi jako tu kápi ustřihla.
Jenže ona ji zastrčila pod výstřih a rukou umáčkla, aby nevyčníval hrbolek.
Aby mě to jenom víc dřelo.

"Kiki!"
"To přežiješ."

Takže jestli teď jedeme na nákupy s tím, že potřebuju ponožky, svetr, kalhoty a třeba
ještě žiletky, tak to se Kiki přepočítala. Jenom kalhoty a dost. Nemám náladu nějak teď
do sebe jít...


Kiki si v obchodech počíná skutečně profesionálně. Je poznat, že je v nákupech zběhlá.
Dokonce ví, co se nosí a co ten druhý rozhodně musí mít.
Když vyrazí po nákupech se Zuzkou, anebo s maminkou, nemůže jí to bavit tolik, jako se mnou,
která potřebuje od základu úplně všechno.
Ve vchodu si promnula ruce. Všimla jsem si toho...

A hned začala svými hbitými prstíky probírat oblečky na ramínkách.
Jela jak fretka a co ji zaujalo, ať už pro mě nebo pro sebe, zavěšovala si na předloktí.

Občas na mě houkla, jestli "něco mám".
Ukázala jsem jí, že třeba tohle je docela pěkný, ale nebylo. Ne podle ní.
A mám si už konečně přestat vybírat vytahaný hadry, dobrý tak na doma.

Tak jsem hotová, pojď! Vlekla mě ke kabinkám.
Tahle je tvoje, tahle moje.
Vstoupila jsem a tam viselo na všech skobách tak po čtyřech kouscích.
Různorodé svršky, kalhoty, trička, svetry...

Tak jsem se začala svlíkat a v tom ona odkryla můj závěs, aby se mi předvedla
v růžových šatech.

"Kurva Jani! Co to máš za podprsenku?!" Stačila si všimnout.
Zatáhla jsem se.

Takhle mi tam vpadla ještě několikrát, takže podobně nechápavý výkřik
padl i na adresu kalhotek a opět i ponožek. Nechápu, proč bych nemohla nosit
bavlněné podkolenky, když je zima!
Dámy prý nosí silonové. Nasrat.


A pak se mi začalo chtít čůrat, tak jsem zkoušení ukončila s tím, že si skutečně beru
jenom ty jedny kalhoty.

"Dvoje si bereš! Minimálně!" Rozhodla Kiki a zavěsila si na předloktí ty, které mi dle ní
nejvíc slušely.

"Tak mi tu nech peněženku, já ti je pak zaplatim, a běž teda...," svolila k mému odchodu
na záchod, zatímco dál zkoušela a zkoušela...

Když jsem se vracela, mířila zrovna proti mě od kasy.
V ruce narvanou tašku a prý si jdeme někam sednout, aby mi ukázala, co mám.

Co mám? To snad vím, ne?

Dvoje kalhoty a navrch kabelku!

Krásnou, to je pravda... Ale já přece od Ježíška jednu dostala...

"Tu už, při vší úctě, zahoď. Já chápu, že sis přála hlavně praktickou, kvůli Elence,
ale teď už takovou vůbec nepotřebuješ..."

A tak mám kabeličku s krajkami. A prázdnou peněženku.

Což mi ale v téhle době zase tolik nevadí. Jenom mi nezbylo na kroniku, velkou, okrasnou.
Ani na barevné papíry.

Takhle to vysvětlím té psychiatričce.
Třeba jí zas budu připadat roztomilá...
***

Výstřelky módy a ty naše

29. března 2013 v 0:04 Zpovědnice
Nebojte, nezapomněla jsem na Vás s dalším článkem. To jsem jenom celý den
neměla čas. Kiki je totiž děsně háklivá na to, když já obsadím počítač a ona by se měla nudit.
Sice dostala od svého Dana nějakou knížku - jenže Dan ještě neví o té její "poruše čtení dlouhých
textů"...

Nejradši Kiki má, když si společně buď trénujeme značky (módní), anebo si pouštíme
nějaká vtipná videa, případně listujeme nějakou bulvární stránkou.
Taky si moc ráda hraje na prodavačku, případně na bohatou zákaznici.

To je tak, že ona jako vejde a já ji obsluhuju - a ona zkouší.
Ale nevadí jí to ani naopak, to kvůli mně, protože má pocit, že bych měla taky zkoušet.
Prý bych skutečně z hlediska lepší informovanosti, coby prodavačka, měla mít ozkoušeno
všechno, co nabízíme.
Jenže já se k tomu nějak nemám. Nebaví mě to.

Tuhle jsem vešla do obchodu, vracela jsem se z jídla, a pozdravila jsem ji Rusky.
Hned sebou trhla v domnění, že jdem hrát...
Postavila se a prý kak mi može pomoči...

Povídám: Nijak Kiki - anebo když si zase sedneš.

Ách jo, Jani, ty seš... Povzdechla si.
Někdy mám pocit, že ji nudím.

Zato ona nenudí mě. Volala mi, když nasedala v garáži do svého auta, zatímco já ještě zůstala v obchodě,
a prý, že nakreslila Martinovi na auto kanečka.
Jako pozdrav z lesa - prý bude hned vědět.

"A číms mu to nakreslila?"
"No prstem!"
"Jako do špíny?"
"Jo!"

Jenže se později ukázalo, že to auto nebylo Martinovo. A tak majitel s kanečkem
asi nepochopí kanečka, coby pozdrav z lesa, ale třeba tak, že je čuně a měl by si to umejt.
Což ostatně je, když se mu do špíny na kapotě dá kreslit...

Před pár dny Kiki obsluhovala snad anglickou královnu nebo co to bylo.
Nóbl dáma, evidentně z lepší společnosti, a vybírala z exkluzivní kolekce, kterou
máme jen my - anebo téměř jen my, jak máme zákaznicím zdůrazňovat.

Ta paní dlouho stála před zrcadlem a před sebou držela háčkovaný pulovr.
Váhala, zda by se jí šiknul.
Já byla bezradná, mně to bylo fuk, ale Kiki ji dokonale zblbla:

Ta barva vám jde nádherně k očím! A je to univerzální kousek, který oceníte v každém ročním období.
V létě pod něj vezmete jen tílko, a když bude chladněji, tak zase třeba rolák...

No to máte pravdu! Rolák, že jo?! Teď jste mě přesvědčila, já ho skutečně užiju!

A mířila ke kase.

Cestou si povšimla ještě příšerné sukně, která se jí nějakým pro mě nepochopitelným způsobem zalíbila,
a to natolik, že se rozhodla i pro ni.
Kiki totiž hbitě podotkla, že tahle sukně s tím pulovrem vyloženě ladí.
Že bylo obojí stejné barvy, to neuniklo ani mně, ale o nějakém slaďování podle mě nemohla být řeč.
Nicméně, já tomu nerozumím, zato dáma měla jasno.

Jenže ouha, nebyla její velikost. A Kiki jí nabídla, že se pokusí tu šestačtyřicítku doobjednat.
Dáma nadšená, Kiki taky, já vyjevená - všechno jak má být.

"A kdyby to nešlo, tak já bych si vzala tuhle menší - no řekněte sama, že by byla škoda o tenhle outfit přijít!"

Kiki kývala jak o život a hned, jak paní ukončila nákupy, dala se do telefonování - kvůli sukni.
Jenže nebyla úspěšná.

A další den mi pozdě večer volala, že nebudu věřit, kdo právě volal jí...
No, nenapadlo by mě to a nevěřím tomu do teď, ale Vy třeba uvěříte, tak Vám to prozradím.
Tahle dáma.

Dostala totiž od Kiki echo, že sukni doobjednat nelze. A tak volala v deset večer a hovor uvedla následovně:
Tady je vaše zákaznice, která by si moc přála vaši sukni!!"

Kiki byla právě rozvalená u televize, ale brzy se prý do toho vpravila.

Takže obchod klapne...
Tohle považuju rozhodně za unikátní výstřelky módy.

Mně se ale taky povedl jeden výstřelek.

Všimla jsem si, dlouhodobým navštěvováním letištních toalet, že uklízečky si vždycky zvenčí jeden
záchodek uzamknou. Nezjistila jsem důvod, snad pro sebe, aby toaletu nesdílely s celým světem,
jako my, běžní uživatelé, zato jsem zjistila tenhle důležitý fakt.
Bylo to tak, že jsem stála v dlouhé frontě, a jelikož jsem vnímavá, nemohlo mi uniknout,
že z toho hajzlíku úplně vpravo, už dlouho nikdo nevyšel.

Stálo při mě, pokud jde o tenhle objev, štěstí, a tak jsem se dostala na záchodek hned vedle.
A po sklonění hlavy, jelikož stěny nejsou až na zem, jsem měla jasno.
Nikdo tam neni!

Od té doby vím, jak se věci mají, a když je fronta, hned jdu, záchodek odemknu
a dveře otevřu té, která je právě na řadě.

A to se mi vymstilo.

Fronta až k východu, já se suveréně proderu k tomu pravému, bez váhání ho dvěma prsty odemykám,
dveře otevírám a celé frontě předvádím, jak tam právě kadí pani...

S omluvou jsem ji zase přibouchla a zařadila se na konec fronty.
Teď kecám, já odešla vyhledat úplně jiné toalety - kde mě ještě neznají :)
***


Ještě jedna věc dneska... Jsem ráda, že mám tak skvělé čtenáře, kteří se mnou nesdílí jen to špatné,
ale i to dobré :)
Ohlasy na les mě těší, ačkoliv já ho, jak už jsem zmínila, sama neobjevila.
Přesto jsem ráda, že se mnou sledujete ten přímý přenos ze světa kanečků :)

Takové sesterské škádlení

27. března 2013 v 16:49 Zpovědnice
S Kiki v krámu... Když nechodí zákaznice, trénuje mě v Ruštině,
případně v názvech jednotlivých oblečků.

Nezajímá mě to, to říkám úplně na rovinu.

Co mě ale v poslední době zaujalo velice, je jedna webová stránka,
kde se dá sledovat online, co se právě teď děje v lese.
Za ten odkaz vděčím své bývalé spolužačce Lucii - to ona si ho dala
na svůj facebookový profil.

A já na té stránce teď ujíždím. Večer jsem při jejím sledování usínala,
je to nesmírně uklidňující.
Hned ráno jsem tu stránku pustila na monitoru pokladny, ať se taky Kiki
nadchne přírodou.

Vysmála se mi.
Povídám: Večer tam byl divočák!
A ona: Fakt? Dobrý...

To by se tak líbilo Elence... Povzdechla jsem si.

V tom Kiki překlikla, vyťukala do vyhledávače cosi ona, a vzápětí se mě ptá:
Tak copak máme tohleto za značku?

Když jsem poznala Barbery a nepoznala Guči, považovala to za společensky nepřípustné,
a začala mě zasvěcovat do tajů poznávacích znamení jednotlivých světových značek.

To, že jsem tu jednu poznala, nebyla vůbec známka mého vzdělání v tomto
směru. Jenom se ten šátek velice podobal svým vzorem šátku Kiki.
A kdo by nevěděl, že Kiki nosí Burberry...

Málokdo ale ví, že nepravý!
Totiž dárek, tak co se dá dělat...
Ale říkat se to nikde nemusí, ono to totiž není poznat.

Když jsem z repráků zaslechla ptačí křik, donutila jsem ji přepnout na les.
Srnečky! Jéé...

Kiki se chvíli zapomněla a kochala se se mnou.

"Vidíš, tohle je srnec, má růžky," školila jsem ji.

"Tady to je sojka, co teď přiletěla!"

"Vidíš, jaký mají bílý prdelky?"

Za chvíli měla přírody dost, tak zase překlikla na hadry.


A přišla zákaznice, která si něco zkoušela a Kiki jí byla k ruce, tudíž jsem se já mohla
nerušeně vpíjet do té lesní pohody.

Najednou na mě vyskočila nějaká zpráva na skajpu, určená Kiki.
Zavolala jsem ji, jelikož stejně jenom čekala, až paní vyleze z kabinky,
ale odvětila, že teď nemůže, teď se PŘECE věnuje zákaznici!

A takhle nějak jsme trávily ten den, chvíli zvěř, případně čekání na ni,
a chvíli vysoká škola módy.

Kiki mi při tom řekla, že si umí představit, jak strašně mě to nezajímá, co mi hustí do hlavy.
Prý asi tak, jako by ji nezajímalo, kdybych jí předváděla třeba profily různých spisovatelů,
anebo podobně.

"Ale nejsme u tebe v knihovně, jsme u mě v butiku - HOLT," uzavřela svou myšlenku.

Poté vešla zase nějaká dáma, kterou jsem si vzala na starost já.
Když stála u zrcadla a obhlížela se ze všech stran, Kiki nahodila překvapený výraz
a vyhrkla:

Kanec!

Já se rozeběhla k počítači - jenže to byl chyták!

"No Jani! To nemyslíš vážně! Co tady děláš?!"

"Tys mě testovala?!" Naklonila jsem se nad monitor.

"Samozřejmě! Jsou tam jenom ptáci, ale i kdyby tam přišel Jety, tak ty teď prostě nemáš čas!!!"


"Samozřejmě...", pípla jsem a odpotácela se zase k té zákaznici, co si ten svetr stejně
nakonec nekoupila, protože si nebyla jistá, jestli se jí líbí...

A když Vám teď spisuju tenhle článek, Kiki se pekelně nudí.
Každou chvíli mě poňouká, že v lese je možná kaneček... A že takhle ho určitě
prošvihnu...

Teď jí je les vhod, ale jen tam dám les, překlikne na fashion - otestuju ji! :)
***


A Vás o ten les nemůžu připravit...

pontu.eenet.ee/player/siga.html

Ještě není tak zle

26. března 2013 v 20:49 Zpovědnice
Moje ségra Zuzka mě vytáhla na procházku. A jelikož nám byla zima, skončily jsme v hospodě.
Povídaly jsme si, probíhala další z mých četných terapií, když v tom vešel kluk, kterého obě dobře známe.
A dlouho. Z časů diskoték a nočních mejdanů, kdy rodiče nebyli doma. Často u nás přespával, jezdilo se i k nám
na chalupu, jo to byly časy...

Byli jsme jedna velká parta a tenhle kluk do ní patřil, byl to v podstatě lídr, to on rozhodoval, kam se půjde,
anebo u koho to dneska rozjedem...
Neviděly jsme ho od nějakých dvaceti, tedy klidně dvanáct let.
Ale poznaly jsme ho hned a on nás taky. I když vypadá samozřejmě jinak, šediny nad ušima, míň vlasů,
pupek... Doufám, že on musel v duchu uznat, že my jsme pořád stejné :)

Hned k nám přisedl a rozpovídal se o životě. Šokovalo nás, že má stále tu samou přítelkyni,
kterou poznal tehdy, a u čehož jsme dokonce se Zuzkou byly.

Ale potom si začal naříkat, jak se mu teď nevede nejlíp, že si z blbosti nadělal plno dluhů,
má fůru splácení a vydělává míň, než by potřeboval... Prý už také čelil exekuci,
ale naštěstí mu nesebrali majetek, stačí prý, že splácí...


Svěřil se nám, že ví, že se to dá takhle a takhle vochcat, že mu to raděj kámoši, co to takhle
dělaj a nic jim nehrozí...

Já už touhle dobou zpozorněla a po očku sledovala svou sestru. Začalo mě to bavit
a byla jsem moc zvědavá na vývoj tohohle rozhovoru.

"To jsou takoví vyčůránci, co si to jistí tím, že nechaj přepsat věci třeba na rodiče
nebo známý, aby na ně nikdo nemohl, a dluhy si dělaj vesele dál...", pokračoval s tím,
že on má pořád všechno na sebe, akorát jim to tam prý zbytečně nevykládal - neptali se.
Stačilo jim, že podepsal výši pravidelných splátek, které teď poctivě platí a má snad klid.


Zuzka namítla, že to exekutory k ničemu nezavazuje.
A že kdykoliv se jim zachce, tak si pro něco přijedou. Ať splácí, či ne.
I na ně totiž může zatlačit věřitel, že to jde nějak pomalu a dochází mu trpělivost...

"No tak to budu pak v háji, to abych to fakt na někoho přepsal, co?"


Jeho sdílnost a otevřenost mě fascinovala.
Už jsem dál nevydržela a ptám se: A ty víš, co Zuzka teď dělá?

"No, vystudovala práva, to vim naposled," škrábal se na bradě.

Koukla jsem na Zuzku a on nedočkavě taky.

"Já jsem exekutorka," sdělila mu s vážnou tváří.


A pak jsme vyprskly smíchy nad tím, jak on se zatvářil.

"Do prdele..."

Následovala chvíle napětí, kdy ani já netušila, co z ní vypadne dál.
Protože ona je po pracovní stránce docela tvrdá.
Je cvičená a zvyklá, nad dlužníky neplakat.

Zuzka ho ale uklidnila, že se o jeho případ skutečně zajímat nebude, všechno s ním
důkladně rozebrala, a dokonce mu dala své číslo,
aby se ozval, kdyby ještě potřeboval poradit.

Líbilo se mi to.

Na chvíli mě napadlo, co by nastalo, kdyby se zachovala třeba nějak drsně.
To by totiž potom všechno to, co jsme kdysi společně zažili, ještě coby všichni na stejné lodi,
získalo hořkou pachuť.
A slušnej kluk, co se štítí být vychcánkem, ačkoliv by to měl snažší, by pak vychcánkem byl,
já bych byla znechucená, a Zuzce by se taky určitě nemohlo dobře usínat.

A druhá sféra mého dumání po tomhle setkání nad pivem, se týká toho, jak život letí.
Všichni tři jsme ho tehdy měli snadný.
Naposledy jsme se viděli na nějakém mejdanu, kde jsme, opojeni alkoholem, svorně provolávali,
že naši neví o životě nic, když v pátek večer dřepí doma...

Řešili jsme vztahy a nastupovali do prvních zaměstnání.
A teď jsme tu proti sobě seděli tři dospěláci, kterým život za těch dvanáct let ukázal i stinné stránky,
nechal nás ledacos zakusit, trošku se nás pokoušel a pokouší semlet,
ale držíme se. Musím s potěšením konstatovat.
***

Terapie pány nedokonalými

25. března 2013 v 20:23 Zpovědnice
Včera večer, ke konci pracovní doby a s vidinou dvoudenního volna,
dolehl na mě zas a znovu můj splín. Nic mě nezajímá, nebaví, netěší...
Bulela jsem mámě do telefonu, dokud mi neřekla,
že bohužel nemá čas, jelikož jim za chvíli začíná divadlo.
Kiki mamince nadělila k narozkám lístky, chytře.
Když ví, že maminku potřebuju nonstop dostupnou!

Ale Kiki je prý doma, tak mám zavolat jí, poradila mi.
Tak jsem ji obratem vytočila.

Mé vzlykání ustalo samovolně, když na mě vybalila dotaz, jak se dělá špíz.
Že prý zrovna vaří úplně poprvé svému Danovi večeři.
Teprve jsem se dověděla, že už zase bydlej... Nějak mi to uniklo.

"Tak jak se krájí ta blbá cibule?" Otázala se mě, jako by nepostřehla, že jsem myšlenkami jinde.

"Jakkoliv..."

"No to ne, nemínim se pořezat, ani bulet u toho..."

"Tak si zavolej babičce..."

"Ta je v divadle!"

"No, jestli jsem jediná, koho teď můžeš požádat o radu s vařením, tak to tě lituju..."

Nakonec jsme to daly dohromady, ačkoliv tu cibuli samozřejmě nakrájela blbě.
Měla z ní velká dutá kola, která ne a ne na tu špejli napíchnout...

Špízy přesto nakonec vytvořila a dala je péct. A teď přílohu, brambory.

Chtěla je ve slupce, ale už se jí nevešly do trouby, tak ji napadlo, že by je v té šlupce vařila.
Já to teda neznám, tak jsem jí poradila, ať je pro jistotu oloupe, že nevím, jak by se jí loupaly
potom, případně, jak by chutnala vařená šlupka...

Poslechla mě a oloupala.

Pak mi začala vykládat, jak bude Dan koukat, že večeři od ní určitě nečeká.
Prý nachystala stůl, prostírání, skleničky a tak...

Dokonale odvedla mou pozornost od mého žalu, protože jsem si chtě nechtě vzpomněla,
jak jsem kdysi dávno takhle chystala svou první večeři chlapovi já...
Jaké to bylo fiasko...

"Kiki, nepředstavuj si, že on to kdoví jak ocení," snažila jsem se zmírnit její nadšení.

"No to teda ocení, jinak mě nasere!" Reagovala.

"Je to chlap, klidně si k tomu pustí telku a sní to, jako každý jiný jídlo, nedojde mu to
a ještě se pohádáte, jestli budeš čekat nějaký oslavný chvalozpěvy!" Varovala jsem ji.

"Tak ty teda čekám! Po dvou tejdnech soužití!" Pýřila se Kiki.

A tak jsem jí, v průběhu jejího vaření, vykládala o tom, jak jsem kdysi taky strašně moc
očekávala, a on pak přišel, vzal si to ze stolu, přesedl na gauč, zapnul fotbal a normálně,
jako by nic, to prostě sežral.

Kiki se mi chechtala, a vůbec se nedivila, když jsem dodala, jak jsem byla celá rozlítostněná a došlo i na slzy a hádku...

"Řikám ti, že chlapi tohle nechápou! Jim nedojde, že pro tebe se jedná o kdoví co, když uděláš večeři,
nedojde jim, žes nikdy nevařila, že to řešíš s půlkou rodiny a proto to v našich očích neni jenom večeře,
ale je to TA večeře, protože je první...
On přijde unavenej z práce a prostě si to sní, pak řekne DÍK a je hotovo. Můžeš si to umejt..."

"Tak to teda nasrat! Jestli se bude takhle chovat, tak se mu na večeře normálně vykašlu!"

A pak vykřikla: "Jé, Jani! Ty brambory jsou nějaký divný! Já ti je vyfotim!"

Přišla mi ememeska rozpadajících se brambor. Brambor původně nepokrájených, vařila je v celku.
Povídám, že je holt rozvařila, ale byla to přirozeně moje chyba - neřekla jsem jí, ať už je slije...

A protože špízy byly hotovy, dala do trouby hranolky z mrazáku. Taky možnost.

A já už měla padla, tak jsme hovor ukončily s tím, že mi pošle zprávu, jak Dan její práci s první večeří ocenil...
Holt si tou zkušeností musí Kiki projít sama, těžko jí teď vysvětlím, že takhle to nechodí.
Ona má přece pana dokonalýho - což jsme si ostatně myslela každá...

Volal mi Zděněk, jestli už jedu, a že se na mě těší.

Přijela jsem domů, Zdeňka jsem našla na gauči a v televizi běžela nějaká krvavá kriminálka.
V týhle době... to snad ne.
Hned poklepal vedle sebe, ať jako přisednu.
Jenže to nevypnul.

Povídám, že na tohle koukat nechci.
Ale on na to, že to má rozkoukaný.
A já zas, že je to ošklivý a nemám na to náladu.
Jenže on na to náladu měl a vůbec to nechtěl vypnout...

Tak jsem šla spát.
Houkla jsem na něj, ať to aspoň stáhne, a přitom doufala, že to vypne.
A přijde za mnou, taky spát.

Houkl na mě, že už to stáhnul, a že kdyby to stáhnul ještě víc, tak by to neslyšel.
Odvětila jsem přes dveře, že to pořád slyšim, takže to bude muset vypnout.
Prej ne.

Tak jsem vstala a vypla jsem to já. A ovladač jsem si vzala s sebou do ložnice.

Prej si ho mám strčit někam a hodil si to do počítače. Nepřišel si lehnout, ani mě odprosit.

A pak mi přišla esemeska od Kiki:

"Tak jsme pohádaný a dokonce si odnesl peřinu do obejváku!"

Nestačila jsem ani odepsat a volala mi.

Prý Dan přišel, usedl k jídlu, aniž by se nad ním jakkoliv podivil, či rozplynul třeba, což se očekávalo, jako minimální
jeho reakce, sáhl po ovladači a zapnul telku.
Ona si vzpomněla na má slova, ale ještě neztrácela hlavu.

Řekla mu, že by mu chtěla něco vyprávět a bezděky sáhla po ovladači a telku zase vypla.

"Co děláš?!"
"No abys mě poslouchal..."
"Já tě uslyšim i při tom!"

Tak se Kiki sebrala a odešla si lehnout. S tím, že mu to jisto jistě dojde a přijde se jí omluvit.

Přišel. Ale s otázkou, kde jsou jeho byliny.

"Ta sláma? Tu jsem vyhodila..."
"To si děláš srandu, že mi budeš vyhazovat mý věci! Mám ti taky vyhodit třeba tuhle kytku?"
A ukázal na vázu u Elenky fotky.

Kiki v rozčilení vstala, kytku vyndala a řekla: Tak já ji teda vyhodim sama, jestli ti to udělá radost!

A Dan si poklepal na čelo, vzal peřinu a šel...
Zatímco Kiki bulela.

A já jsem jí řekla: Vidíš, já jsem ti to řikala!
Což jí určitě strašně pomohlo, ale pro případ, že by ne, dodala jsem, že to chce zkušenosti,
a nic moc nečekat, a když ta očekávání má, tak mu je předem sdělit, a že on jí určitě rád vyhoví,
že ho to jen samotnýho nenapadne.
A tak jsem se do té role starší a zkušenější vžila, že jsem svým slovům sama uvěřila
a pak vůbec nechápala, co teda dělá pod mou peřinou ten ovládač...
***



Podtrženo sečteno, Kiki zjistila, že namísto pana dokonalého má pana normálního,
a já, přeladěná na vzpomínky, jak bylo krásné všechno takhle moc prožívat, když člověk neměl
jiné starosti, rozehnala na chvíli své truchlení.
Snad proto jsem si tam ten ovládač nechala až do rána...

Prodejci naděje

24. března 2013 v 15:24 Zpovědnice
Nějaký český zpěvák, takový starší pán, jehož jméno, ani kapela, mi vůbec nic neříkají,
se prostřednictvím facebooku ozval Zdeňkovi.
Bylo to v té době, kdy se Elenka ocitla na ARU se zápalem plic.

Napsal mu: Zkontaktujte tohohle chlapa, pomůže vám - a telefon.

Zdeněk na to, jestli to není náhodou zase nějaký léčitel, ale ať je nebo neni,
to už mi bylo jedno, volala jsem mu hned, jak Zdeněk dočetl ten vzkaz.

Byl to léčitel, pochopitelně, ale prý takový, který nic nebere a opravdu pomáhá.

Do telefonu mi řekl, že mám přijet s Elenky fotkou někam na Prahu 4, kde působí.
Ovšem jenom ve středu a v sobotu. Zrovna byla středa...

Naložila jsem do auta Kiki a vydaly jsme se za ním.

Starý barák, který slouží jako dům dětí a mládeže a v něm, zřejmě pronajatá, místnost,
zařízená jako u starých lidí na venkově.

Plno starých čalouněných křesílek, každé jiné a jinak děravé, a na těch posedávali lidi,
co se zřejmě přišli nechat vyléčit.

On seděl čelem k tomu půlkruhu svých diváků, a právě masíroval nohu nějaké paní,
co seděla na židli před ním. A kde se postupně všichni čekající vystřídali.

Čekající na zázraky.
Taky jsme se zařadily.

Řekl, že jsme tu nějak brzy. A jestli mám fotku.
Pak mě upřednostil a posadil si mě před sebe.

Působil mi rukou na záda, na plíce zezadu. A pak i zepředu.
A taky mi nabil ruce, ať je pak přiložím na plíce Elence.

I přes fotku na ni působil, a pak jsme mohly jet.
Prý to bude dobrý.

Vykládal tam všem, během toho působení na mě, komu kdy a jak zázračně pomohl.
Kupříkladu holčičce, která se topila a potom ležela v bezvědomí na ARU - její mámě nabil dlaně,
tak je pak přiložila a její dcerka se náhle vzbudila, otevřela oči, a jako by jenom spala...
Byla rázem fit, a to prý lékaři nedávali šanci téměř ani na její přežití, natož bez následků.

Hltala jsem jeho slova, současně jsem pochybovala, ale strašně se těšila, až se tohle
stane toho dne na ARU s Elenkou.

Nestalo. Až tak jsem se tedy nedivila, musím říct.
Ale volala jsem mu to, aby věděl, že to nefunguje.

Řekl mi, že by to taky chtěl hned, ale holt na každýho jeho působení působí jinak...
Chce to prý čas a další posílání, což od teď dělá - pořád na ni myslí, je na ni napojen
a posílá léčivou sílu...

A mám prý zavolat zas. Tak jsem volala a sotva jsem se představila, vyhrkl na mě, že pořád posílá.
Takové kratičké hovory to byly.

A do toho se mně, na stránkách Elenky, ozvala jistá kartářka. Prý jestli ji neznám, protože známá je, tak si můžu pustit záznamy z jejího vysílání na EZO.tv. Taky mě odkázala na nějaké video, které
sama nahrála, a kde vypráví o svém životě, o tom, jak se dostala k tomu, co právě dělá - tedy k pomáhání lidem.

Tvrdila mi, že dostala vnuknutí, že má Elence pomoci. Hned si na ni vyložila karty a vyšlo jí, že neumírá - proto mě kontaktuje. Kdyby jí vyšel opak, nikdy by nenapsala.
Znělo to povzbudivě.

Volala mi a zadávala mi úkoly.
Třeba jít se pomodlit do konkrétního kostela. Dát tam kytku a svíčku.
A do toho mě stále uklidňovala, že Elenka neumírá, že smrt není na pořadu dne,
a ať jí věřím, protože je nejlepší kartářkou v republice. Prý proto je taky tak drahá, ovšem
v Elenky případě má vnuknutí, tak jí pomůže zdarma.

Vážila jsem si toho, dokonce jsem tomu věřila. Ačkoliv doktoři říkali, že je jen malá šance...
Dalším úkolem bylo, dát pod Elenku lavór s vodou. Pod postel, pod její plíce.
Prý ta voda vytáhne zápal, stáhne horečky...

A radila obklopit ji zelenou a růžovou barvou, prý má zablokovanou nějakou čakru, která se týká
srdce a plic, a tyhle barvy ji prý odblokují...

To bylo v sobotu. TU sobotu. Sebrali jsme doma všechny plyšáky těch dvou barev, Martinově mámě jsme vzali lavór a hned se udělalo všechno, co kartářka poradila.

Pak mi volala a já jí oznámila, že je všechno hotovo. Nato mě zaskočila, když řekla, že nekončíme,
že musím provést očistu své karmy.

Poslala mi návod, jak udělat očistný kruh ze svíček, že do něj nahá vlézt a odříkávat všechno
podle pokynů...
A požádala mě, že až si udělám chvilku, byla by ráda, kdybych napsala na její zeď (na FB)
něco v tom smyslu, aby její kolegové, ti závistivci, co o ní tvrdí, že jen rejžuje, viděli, že to není pravda, že pracuje i zadarmo...

Klidně ji vychválím i do novin, jestli mi Elenku uzdraví, a nejen to! Říkala jsem si tehdy.

Jenže přesto, že jsem provedla očistu své karmy, ozval se za chvíli ten telefonát, který zvěstoval
to nejhorší...

Ne hned, ale brzy nato jsem to volala téhle paní, jenže jsem omylem vytočila pana léčitele.
Do ucha se mi ozvalo: Posílám, posílám, nebojte! Dobrou...

A zavěsil.
No a ona? Ta ráno jen napsala, že je jí to líto, prý věděla, že do půlnoci to bude kritické.
Ale že její karty lhaly, k tomu už neřekla nic, ta nejlepší kartářka v republice, jak mi několikrát
během našich hovorů připomněla. Zato prý teď píše knížku o tom, jak většina jejích
kolegů podvádí a na ezoteriky si jen hraje.

Každopádně pro nás tedy dělala zadarmo. Stejně jako ten pán. Chtělo by se říct, že to taky podle toho dopadlo. Jenže já bych zfleku mohla napsat taky knížku, a byla by o tom, jak nám nikdy žádný
léčitel nepomohl, ať se chvástal jakkoliv. Mohla by se jmenovat třeba Pýcha předchází pád.

Zas a znova mi na adresu všech těhle "šarlatánů" vychází jediné - jsou tu, aby nám řekli,
co chceme slyšet, když lékaři to říct nechtějí. Prodavači naděje.
Dokud je poptávka, bude i nabídka.

Já jsem s nimi ale skončila.
Přestože i pro mě by teď nabídku měli.

Zprostředkovat kontakt se záhrobím, třeba.
Ať jdou do prdele.
***

Tajemno

23. března 2013 v 16:37 Zpovědnice

Aktualizováno o zážitek Zuzky! (Na konci...)



A tajemno pokračuje - nenudí Vás to už?
Tajemno by ale nudit nemělo, už ze své podstaty - tak si říkám, směle do toho :)

Jelikož Zdeněk odjel na víkend za svou rodinou do Východních Čech, přespávám mezi
prací u našich. Nějak se necítím na osamocené noci, zatím.

Jakýpak copak, když rovinka, tak rovinka - jsem posera, bojím se právě toho nočního tajemna...

A tak jsem po práci, někdy v půl jedenácté večer, přijela k mámě. Seděla za stolem a hned povídá:

Pojď se na něco podívat!

Zavedla mě do kuchyně a prstem ukázala na hodiny.

V tom se zarazila, chvíli mlčela a pak řekla, že je teda blázen...

Na hodinách ručičky ukazovaly sice jiný čas, než aktuálně byl, ale takový, který mi nic neříkal,
nějakých půl jedný...

Do teď ty hodiny stály! Už asi tři tejdny, než se to stalo Elence, stály!
A ještě dneska večer stály!

Rozčilovala se a vysvětlila mi, že když se zastavily před těmi šesti nedělemi,
nevěnovala tomu pozornost, jenom si řekla, že baterku vymění později, teď se jí nechce.
A protože mají doma hodin víc, zvykla si dívat se na jiné, až nakonec tyhle stojící už neřešila.

A včera večer si jich zase všimla a teprve ji zamrazilo - vždyť ukazují třičtvrtě na dvanáct!
To je ten čas, kdy... Víte.

Člověk to slovo, anebo ta slova, nerad zbytečně používá, víte...

Jenže když mi je ukazovala, už asi třičtvrtě hodiny zase normálně šly.
A jdou do teď, jen napřed. Prostě si pár neděl postály a zase jdou.

Vlastně stály tak dlouho, než si maminka všimla toho času a spojila si to.



Psala jsem mamince Péti, toho chromého kluka, s kterým jsme ležely v listopadu v nemocnici.
Ona totiž napsala na facebook status, že včerejšek byl nejhorším dnem jejího života. Prý jí málem zemřel syn.

Jen pro vysvětlení, proč ji mám v přátelích, ačkoliv jsem se s ní v podstatě bavila jen jednou, a to, když jsem jí telefonicky domlouvala, aby za Péťou přijela...

On mi totiž Péťa později často psal esemesky, a často neměl kredit, tak si půjčoval telefon své mámy, stejně jako mi psal z jejího FB profilu. A nedávno mi psala i ona, že přejou Elence všechno nejlepší k svátku...
Tak jsem ji zpravila o té události, načež teda poslala soustrastnou zprávu s tím, že Péťovi to radši
říkat nebude, že by ho to moc vzalo, protože o nás dodnes mluvívá.

Vraťme se k tomu, co mi teď odepsala, že se mu stalo...

Dostal kašel a horečky, antibiotika mu nezabírala, tak ho odvezli do nemocnice, kde se během jediné hodiny jeho stav zhoršil natolik, že ho museli převézt na ARO, uspat a dát na umělé dýchání. Těžký zápal plic.

Přesně takhle to bylo s Elenkou, ale to ona nevěděla. Tím nechci říct, že kdyby ano, bylo by něco jinak. Jen podotýkám, že já ji nezasvěcovala do detailů. Tím nechci říct, že mě její popisnost nějak obtěžuje, vlastně tím nechci říct vůbec nic - nic víc, než že tutéž situaci jsme prožívali s Elenkou.
A že je to divný, aspoň tedy já z toho mám divný pocit.


Vím, že tajemné okamžiky se dějou i Vám, píšete mi o nich. A jedna paní mi napsala obzvlášť hezký a hezky podivný příběh - měla totiž pocit, že se s ní svým způsobem rozloučila Elenka...

Nespojovalo je nic, neznaly se, neviděly se, jen na ni ta paní často intenzivně myslela, protože byla jejím velkým fanouškem.
Psala, že mají doma v kuchyni staré rádio, které dávno nezapínají. Prý by to snad ani neuměla.

Ten den, kdy se za Elenku sloužila Zádušní mše, se chystala zapálit svíčku.
Byla v té kuchyni, když začala hrát hudba.

Ohnala se po telefonu v domnění, že jí manžel nastavil jiné, romantické vyzvánění.
Jenže telefon to nebyl, bylo to to rádio.

Podařilo se jí ho vypnout, a protože se blížila třináctá hodina, sedla ke stolu a zapálila tu svíčku.

A po chvíli se rádio samo zapnulo zase, zase ta hezká písnička. Koukla na hodiny a byla přesně jedna.
Seděla u hořící svíčky a v duchu si jen řekla: Elenka...


To je moc krásný tajemno.

Děkuju téhle paní znova, že se odhodlala mi o tom napsat. A taky za to, že na Elenku tolik myslívala.


A moje sestra Zuzka, ta má za sebou taky zajímavou epizodku...

Ale Vy už máte určitě dost, tak to nechme zase na jindy.
***


Dobře, dopovím Vám to, nechtěla jsem Vás nechat v nějakém napětí...
Ve skutečnosti šlo o to, že jsem v krámu a přišla zákaznice, tak jsem to rychle zakončila :)

Tak tedy, jak známo, každý se vypořádává se svým smutněním po svém.
A Zuzka byla nějak moc "fit", a tak se ji rodiče ptali, jak to dělá, že má takovou náladu.
A ona je zasvětila do své formy terapie - přenesla se do doby "před Elenkou" a vžila
se do skutečnosti, že nikdy žádná Elenka nebyla. A prý je pak člověku líp.

Už když mi to říkala, připadalo mi to divný. Tenhle postoj, to přece nejde...

Divila jsem se, ale nekomentovala jsem to.

Jenže mi další den volala a vyprávěla mi, co se jí stalo v noci...

Prý normálně spala, když v tom ji NĚCO (energie, síla) vyrvala ze spánku
a donutila posadit se na postel, kde celá vyjevená koukala a nevěděla čí je,
ani kde je. A do toho měla silný pocit, že jí to NĚCO říká:

To přece nemůžeš, takhle mě vytěsnit ze života, vždyť jsi mi slíbila, že na mě nikdy
nezapomeneš!

Jako by v duchu slyšela hlas Elenky.

Celá zmatená nahlas řekla, že má pravdu, že se omlouvá, že to bylo špatně,
a že už to nikdy neřekne, ani neudělá, aby se na ni snažila zapomenout.

A pak dodala, že od té chvíle už jí je zase hůř...

Kdo nezná mou sestru, mohl by teď namítnout, že ji probudilo špatné svědomí.
Ale to neznáte mou sestru :)
Ta spí jak špalek, svědomí nesvědomí. Navíc je abnormálně racionální, s převažující
snahou vždy všechno vysvětlit rozumem.
Teď ale řekla, že ji vzbudila Elenka...



A závěrem Vám pro odlehčení řeknu, proč jsem prve nedopsala. Ta zákaznice, co mi vešla do krámu...
Ruska, a že prý mám vokázat nějaké futbolky pro mladou děvušku...
Tak jsem postupně přinášela různá trička, protože futbolka je tričko, jak už vím,
ale ke každému měla nějaký, mně nesrozumitelný, proslov. Ve smyslu, že tohle ne...

A tak jsem snášela dál, až jsem donesla tyrkysové. Koukla na něj, pak na mě a konečně se strašlivým šklebem řekla:
Eto neoriginálné!

Aha... tak najdem něco originálného... Vyhrabala jsem úplně poslední tričko, co ještě neviděla.
Přinesu jí ho a ptám se: Je eto originálné?
Koukla se, mávla rukou a odešla.

Odešla hledat originály do jiných značkových butiků.
To se nahledá...

Ale aspoň jsem měla čas Vám to dopsat.
***

Křehké záležitosti

22. března 2013 v 11:36 Zpovědnice
Dneska Vám povím, jak jsem navštívila paní psychiatričku...
Ne, že bych se na to přímo cítila, ale doporučila mi ji psycholožka, u které jsem se svého času,
tedy před šesti lety, léčila s depresí. Byl to třetí člověk, kterého jsem navšítivila, dva chlapi a teď tahle žena.
Musím říct, že jsem měla rovnou vyhledat ženskou, protože chlap mě prostě nemůže tak úplně chápat.
Může mi doporučit masáže, může mi vykládat o indiánech, ale neřekne mi, co a jak cítil on, jako matka,
když měl malé děti...

Přestože mě paní psychiatrička objednala přednostně, když se jedná o tak těžkou situaci,
nechala mě čtvrt hodiny čekat za dveřmi, zatímco si uvnitř ordinace povídala s recepční.
Nevadilo mi to, nikam jsem nespěchala, jenom mi pak nemusela vykládat, že měly nějaké
interní záležitosti k řešení, když jsem jasně slyšela, že špekulují, jestli by jejich pes
měl šanci vyhrát v soutěži o nejhezčího psa...

Pak si mě posadila proti sobě a já jí nastínila náš příběh.
Změřila si mě pohledem a pravila, že na to, jak je to čerstvá záležitost, vypadám skvěle.
Ona by prý na mém místě jenom ležela a brečela.
Bylo zvláštní, slyšet tohle od psychiatra, protože jsem nevěděla, jestli to vzít jako pozitivní pro sebe,
anebo si připadat jako cynik, co snad dost netruchlí.

Pověděla jsem jí, že se samozřejmě držím, obzvlášť, když ji neznám a chci od ní nějakou tu pomoc.
Když jsem jí svěřila všechno, co jsem měla na srdci, řekla mi, že na prášky nejsem.
Že mi žádné nedá. Prý ze mě cítí něco moudrého a zdravého, co mě vede správnou cestou,
všechno to překonat.
Což mě překvapilo.

Dostala jsem od ní dva úkoly, dobře spát, i třeba za pomoci tabletek na spaní, a úplně si zakázat
jakékoliv výčitky. Prý jsem na sebe moc přísná, když se pořád vracím k tomu, co bylo podle mě
z mé strany špatně, anebo mohlo být jinak, líp.

Jestliže pomyslené skóre bylo, řekněme, osmdesát procent dobrého a povedeného, a dvacet
mohlo být líp, pak je to prý krásná bilance. A já si mám těch dvacet odpustit.
To se jí řekne. Jak já můžu sama sobě něco odpustit za druhého, který už mi odpustit nemůže?

Tak mi vysvětlila, že Elenka by nechtěla, abych se trápila víc, než se trápím z jejího odchodu.
Nepomohlo to.
Tak mi vysvětlila, že ona měla děti zdravé, a mockrát se jim nevěnovala, mockrát je poslala pryč,
že si chce v klidu vypít kafe, tak ať si hrajou samy.
Nepomohlo to. Měla děti zdravé, přece...

Tak mi vysvětlila, že to, co já mám v těch dvaceti procentech, nebylo pro Elenku špatně.
Děti si prý mají hrát i samy, dokonce je prý i zdravé, nechat je poznat i nudu, i televizi,
všechna spektra toho rodinného soužití, kdy máma hotl není robot.

A já na to, že tři a půl roku jsem mohla zvládnout jako ten robot, a odpustit si svý úniky.
Jenže ona kontrovala, že tři a půl roku není málo a že jsem to zvládnou nemohla.
Tři a půl roku je málo, když je to pro někoho celý život! Povídám na to já.
Ale Vy jste nevěděla, že půjde o tři a půl roku!

To je fakt. Akorát že mě to mohlo napadnout. A plno věcí mě mohlo napadnout.
Jenže ona byla jak umíněná, pořád opakovala, že žádné kdyby teď nemá smysl řešit,
že se nic nezmění, že mám být ráda za to, co bylo dobře a hotovo.

A že správně odžité trauma nakonec z hlavy sestoupí do srdíčka, a to se sladkobolnou esencí,
kde se změní ve vzpomínku. A to v takovou, že jsem měla malou holčičku, a že to bylo krásný,
i když těžký. Toť vše.
Ovšem TOŤ až tak za rok, v lepším případě.

Už aby to bylo.


Ale tahle doba má taky něco do sebe - ať to zní jakkoliv podivně.
Dějou se nám totiž takové nevysvětlitelné, až mysteriózní věci.

Tak třeba, jak jsem Vám psala, že maminka u nás doma zfoukávala svíčku
na zákusku, který jsem jí připravila k narozeninám, a jak jsme chvíli čekali,
jestli náhodou ta svíčka nezhasne sama...

Tak Kiki měla pro maminku taky dort a taky svíčky, dvě.
Takže když maminka s babičkou dorazily domů, Kiki svíčky zapálila, postavila se
s dortem ke stolu a zapěla narozeninové Happy Birthday.

Pak vyzvala maminku, ať jde foukat. Jenže než maminka došla až k ní,
svíčky se zhasly samy...

Nepsala bych Vám to, kdybychom si to uměly nějak vysvětlit.
Kiki už nezpívala, ani nemluvila, průvan tam nebyl.

A například také zmizely odchozí i příchozí hovory z našich mobilů,
a to přesně ty, které nám, anebo v nichž my jsme, oznamovali tu strašnou věc.
Zdeňkův výpis hovorů končí odchozím hovorem ten večer, kdy v devět volal na ARO,
jak je na tom Elenka. To, že mu před půlnocí volali zpátky, už tam není.
Jako by se nestalo.

A zrovna tak u mě, ten hovor, kdy já to vzápětí volala mámě, taky chybí.
A maminka ho v přijatých rovněž nemá.

Jsou to jen namátko vybrané příklady, děje se toho zvláštního víc.
Ale to jsou takové křehké záležitosti, které si vlastně toužíme nechat bez vysvětlení...

Včera mi někdo neznámý komentoval článek a napsal, že Elenka jistě věděla,
že její pobyt na tomhle světě nebude dlouhý. To mě pobouřilo. Jak to mohla asi tak vědět!
Proč by mi to teda nikdy neřekla, no?

S tímhle rozrušením jsem zalezla do sprchy a najednou se mi vybavila vzpomínka z listopadu...

Elenka ležela u mě na rozloženém křesle, bylo to v nemocnici, večer před spaním.
Zmínila dědečka, kterého podle jejích slov vídala dál, ačkoliv zemřel v jejím roce.

A já se jí ptala, jako obvykle, co jí dědeček říkal. A ona na to:
No, že Elenka umře.


Do prdele! Odplivla jsem při té vzpomínce vodu, kterou jsem si zrovna stříkala sprchou na hlavu,
tak ona mi to přece řekla...
***

Kristiánův večer

20. března 2013 v 21:04 Zpovědnice
Vzpomínáte ještě, jak jsem Vás zasvěcovala do našeho výmyslu, dělat si s partnerem tak zvané Kristiánovy večery?

Jako že jednou v měsíci si každý zvlášť vyrazíme, (když to nešlo společně), a užijeme si nějaký večer v kruhu
svých přátel, vyhodíme si z kopýtka a načerpáme sílu na další pochmurné dny a záležitosti, co nás neodvratně čekaly...
Podmínkou bylo, že Elenka nebude toho času v nemocnici, a tedy jeden z nám tam s ní.

Chtěli jsme to zavést od Nového roku. A jelikož v lednu i v únoru se v nemocnici bylo, někdy i dvakrát, zatím
na takový večer nedošlo.

A teď, když jsme zlomení a nemáme na nějaké povyrážení si ani pomyšlení, je těžké vymyslet vůbec jakýkoliv
program, který by nás zabavil a třeba nám jen na chvíli ulevil.

Na procházce, kde jsme dneska byli, jsme zase mluvili jenom o Elence. Co by bylo, kdyby...
A pak jsme si zašli na oběd. Taky u nás nezvyk. Společně se jít někam najíst.
Já mám obvykle ráda lehčí jídla, kuřecí, rýži, saláty... Zdeněk v podstatě taky.
Ale v tomhle období oba preferujeme paradoxně staročeskou kuchyni. Knedlíky, svíčkovou, pořádný kus masa...
Asi unavená těla si říkají o posilnění, jinak si to neumím vysvětlit.

Moje maminka má dneska narozeniny a časně ráno se nějak vzbudila a dívala se na polštář vedle sebe,
kde u nich spávala Elenka, a na kterém od té doby už nesmí spát nikdo.
A najednou tam viděla její vlásek.
Hned ho sebrala a schovala si ho s tím, že ho má k narozeninám. Elenka byla tedy dneska jejím prvním gratulantem.

Odpoledne přijela oslavenkyně k nám, i s babičkou jinou, jak Elenka přezdívala svou prababičku, já koupila pár zákusků a nechala jsem maminku zfouknout si svíčku.
Chvíli jsme všichni čekali, jestli se svíčka nezfoukne náhodou "sama". Ona totiž Elenka strašně ráda zfoukávala...
Jenže se tak samozřejmě nestalo.

Přesto se pořád tak nějak chováme, jako by s námi byla. Jako by minimálně všechno domácí dění sledovala.
Například jsme při dnešní procházce koupili pár nových rybiček do akvárka, aby měla Elenka radost.
Ona je děsně ráda krmila.
Taky když teď krmíváme, tak ji k tomu voláme...

A někdy si zavzpomínáme tak, že se spolu rozbulíme - to někdy je dost relativní, bývá to i několikrát denně, když
jsme se Zdeňkem spolu sami doma.
A jinak tomu nebylo včera večer.

A co dělat, jak se uklidnit? Televize je o ničem, na nic není chuť - jen ať nám JI okamžitě někdo vrátí, nám už
ta lekce stačila, už budem daleko lepší, než jsme byli...

Tak Zdeněk najednou povídá, jestli bych neměla chuť pustit si nějaký starý film. Že on by měl.
A já zrovna taky, jedině něco pro pamětníky, něco čistýho, naivního, starýho...

Kristiána!

Záležitosti prověřené časem, staré filmy a poctivá česká kuchyně, to je nám teď na míru.

A jak tak sledujeme, došlo mi, že máme vlastně Kristiánův večer...
Společný a doma, bez nutnosti někam utíkat. Akorát, že o něj už vůbec nestojíme.
Paradoxně. Taškařice osudu, jak k tomu řekl kamarád, ironie?

Tak znova říkám, že ten život je zvláštní. Až prazvláštní.
***

Svět se jako točí dál?

19. března 2013 v 11:44 Zpovědnice
Dneska Vám povím, jak se mají moji sourozenci.
Přijde mi to zajímavé, jinak bych Vás tím neobtěžovala...

No a teď mi vlítla do krámu pani, že chce bílou košili. Vystavený se jí zdály malý,
tak jsem jí ve skladu vyhrábla větší, a ona prej, že to neni ta samá.
Ona to poznala na první pohled, já ani na druhý - co já tu vůbec dělám...
Píšu :)

Takže, můj bráška Tom leží právě teď na operačním stole chirurga,
který mu vyndavá z kolena ulomenou kůstku. On totiž na Vánoce tak spěchal
domů, že se rozhodl doběhnout ujíždějící vlak směrem na letiště.

Nedoběhl, akorát si rozbil koleno.
Povídali jsme mu, že fňuká jak malej kluk, nějaká modřina...
Jenže to ani po dvou měsících nepřebolelo a našim už to nedalo a objednali ho
na chirurgii. Načasovali to na jeho jarní prázdniny, aby na té anglické univerzitě nezameškal.

Takže teď je tráví v nemocnici. Vzpomněla jsem si na Kiki někdejší postesknutí,
že má skoliózu (křivá záda), a nikdo to neřeší. Kdežto Tom si prý zlomí hnátu a už jedou.
Takže tohle by Kiki mohlo uklidnit - jeho předvánoční úraz se řeší až na jaře :)

Ale na tu Kiki skoliózu snad taky jednou dojde - i když, stěžuje si na ni od patnácti
a dneska jí je jednadvacet, tudíž už by s tím mohla něco udělat i sama...

Když už jsme u ní, tak u ní zůstanem. Momentálně taky leží, ale v posteli. Jelikož je vedoucí
krámu, kde teď dřepím já, a jelikož se vlastně učí za pochodu, nedošlo jí, že poslat
jednu holku na dovču a druhou mít marodnou, zbydeme dvě. A já, indisponována duševní bolestí,
přece nemůžu prodávat úplně sama. Dokonce mám chvíle, kdy prodávat nemůžu ani s ní.
Zalezu si a je to na ní.

Tak si tu tak dva týdny sloužila dvanáctky, až dospěla do fáze, kdy ráno prostě nevstala a můžou
ji prý mít všichni rádi.
Myslím, že mají. Když nikoho nestahuje z dovolený. A mně je fuk, že jsem v obchodě sama,
dokud se mi nezačnou zdát zase sny za bdělého stavu... Myslím, že bych byla schopná odtud utéct, v nějakém stavu zběsilosti, a klidně ani nezatáhnout mříž. To je holt pro Kiki takové riziko - doufám, že se jí dobře spí :)

No a Zuzka, ta randí. Konečně si našla chlapa. Potíž je v tom, že on má malou holčičku, na kterou
teď Zuzka nemá náladu. A on ji vzal s sebou na poslední rande. Ne tedy na úplně poslední - Zuzka mu to jako odpustila, ale nesla těžce, když jí to dítě oslovilo TETO.

Tím jsem téma svých sourozenců asi vyčerpala. A Vám už je jasný, o co mi zase šlo.
Opravdu si sama ordinuju chvíle, kdy úplně od svého momentálně hlavního životního tématu zdrhám. Snažím se tomu vymknout, aspoň na tu chvíli.

Nejhůř to jde večer, když zavřu oči. Povídám v duchu Elence a pak zjistím, že takhle prostě neusnu. Že se jenom víc a víc rozhodim. Tak jí řeknu, ať mi to promine, ale že maminka teď bude myslet na něco jinýho, aby usnula.
A pak si říkám, že jsem zbabělec, nestatečnej, nesilnej.
Tahle dvě slova jsem slyšela na mši nejčastěji: Buď silná, buď statečná!

Snažím se být. To je taky v mém denním programu naordinováno. Mnou, potažmo těmi,
co mě tímhle směrem povzbuzují.

Jenže pak vidím na netu nápis: Podívejte na první krůčky slůněte!
Pusťte si, jak se děti chystají na Velikonoce - poví Vám, jak barví vajíčka!

A jde to se mnou z kopce.
Jenže, můžou kvůli mně poupravit denní zpravodajství?
Měli by, říkám si.
Jak to, že svět se točí dál?

Dokonce mi volaj a chtěj po mě uhradit neuhrazenou fakturu.
A kočka chce žrát. Nechápu...
***

Poděkování

18. března 2013 v 19:51 DNES
Vážím si veškeré přízně, kterou mě zahrnujete.
Každá Vaše řádka mi je příjemná a milá. Dokonce i od neznámých lidí.
Ať se to může jevit v mé situaci jakkoliv zbytečné, něco mi vůbec sdělovat,
tak já teď z vlastní zkušenosti můžu říct, že je to naopak.
Jde totiž o pocit, ne o pomoc. Pomůže mi snad až čas.
Takže děkuju všem, kteří mi o sobě dáváte vědět.

A děkuju těm, kteří jste se rozhodli přispět na příběh malého Kuby.
Snad se mi podaří zprostředkovat Vám nějakou reakci jeho maminky,
spojím se s ní osobně. Lidi totiž nemají problém pomoct, jenom
potřebujou vědět, že je to opravdu.
A to je dobře.
***

Bláznění

17. března 2013 v 21:05 Zpovědnice
Měla jsem takový stav, kdy jsem se domnívala, že mi nadobro přeskočilo.
Na dnešek jsem téměř nespala, protože mě bylo potřeba v obchodě od sedmi ráno,
přičemž se mi podařilo usnout až ve dvě a každou chvíli jsem cítila, že jsem vzhůru.

Přesto to ráno nějak šlo, únavu jsem si nepřipouštěla, zdálo se, že to do večera nějak dám...

Jenže pak to přišlo. Umývám mikrovlnku, kde jsem si předtím neohrabaně hřála oběd,
a najednou... Jako bych prožila sen za bdělého stavu. Do mé mysli se vloudilo něco, co jsem považovala
za skutečnou realitu, ačkoliv mi docházelo, že se mi to zřejmě nějak pomíchalo s nočním snem, snad...

Celá rozrušená jsem běžela za Kiki k pokladně a oznámila jsem jí, že jsem se asi zbláznila.
Rozbrečela jsem se a přála jsem si hned odvézt domů.

Kiki zavolala mamince, zatímco má dezorientace se zvolna rozpouštěla.

A pak Kiki napadlo, že jsem měla mikrospánek.
Muselo to být ve stoje a s otevřenýma očima. A jen chviličku, ačkoliv jsem měla sen.
Strašně jsem si přála, aby to bylo skutečně tak.
Mikrospánek beru, přestože mě pořádně vyděsil.

Vždycky jsem se domnívala, že mikrospánku musí jít člověk naproti. Třeba že si drobátko povolí
a zavře na okamžik vědomě oči...

Stejně pro mě maminka přijela a dopravila mě do bezpečí mé postele.

Kristýnce jsem na rozloučení řekla, že kdybych nakonec skončila v kleci na psychiatrii,
tak ať mě navštěvujou. Protože cítím, že je mi hůř, než bylo.

Po pár hodinách spánku jsem se vzbudila do prázdnoty, do temnoty, kde nic není pro mě,
nic mě nebaví, neláká, nic nemá smysl. Snad ani vstát, kdyby se mi nechtělo na záchod.

Tak ještě si dojdu, ještě nemám pocit, že je jedno, jestli si močím pod sebe nebo kam...

Zřejmě si nechám napsat prášky, kterým se tak bráním. Neumím si sice představit jejich
pozitivní účinek - asi nebudu najednou v pohodě a hurá dál, ale snad aspoň nebude hůř.
Ta psychika mě děsí. Zjišťuju, jak málo se člověk zná a jak málo si někdy může sám pomoct.

Sny jsou špatný a realita ještě horší. Á, už jsem u hororu. A to jsem Vás chtěla ušetřit...
Ale jestli jsem měla sen ve stoje a s otevřenýma očima, a pak řvala, že jsem se zbláznila,
protože jsem prožila dezorientaci, tak v tom trochu toho komična snad je, ne?

Moc ne, já vim. Tak snad bude líp.

Maminka mi radila, ať se z toho vypíšu. Prej i kdybych měla psát nesmysly a každou větu
bez kontextu k předešlé.

To si ale nechávám v záloze. Až Vám tu něco takovýho přistane, pak si myslete, že jsem dala na tu radu.
Bude to tak lepší pro nás všechny :)
***

O třídění a dalších podivnostech

16. března 2013 v 22:07 Zpovědnice
Dnešní den v krámu, úplná lahůdka.
Smutek umocněn kalendářem - Elenka by slavila svátek.
Přesto si snažím třídit myšlenky a nezahánět je.

Píšou mi různí lidi, buď že na mě myslí nebo že fandí založení fondu, anebo mi popisují své duchařské příběhy.

Nestíhám odpovídat, tak bych ráda aspoň všechny touhle cestou pozdravila a za všechny ty řádky poděkovala... Je to fajn, člověk aspoň ví, že není až tak sám, jak tomu v jistých chvílích propadá.

Ale tady v krámu ne - tady mě to nenechá. Na jednu stranu dobrý místo pro případy, jako jsem já.

Hudba z rádia, tedy reklamy prokládané muzikou, kdy dvacetkrát za den trnou uši při spotu "Sto tabletů týdně, sto tabletů týdně!"

Rusky v kožiších, co neodpoví na pozdrav a nereagují na mé naučené fráze, v čem mogu pomoci.
Kiki se dnes dověděla, že ONA JÍ vůbec v ničem.

Na pultech, mezi vystavenými oděvy, jsou ve svazcích vyskládané knihy. Jsou svázané šňůrou, staré, zažloutlé, a na nich stojí třeba boty, kabelka, anebo různé jiné doplňky. Je to prostě jen dekorace. Povinná součást výzdoby obchodu, asi aby mu dodaly ducha...

Jedná se totiž o knihy starých myslitelů, jako byl Voltaire a tak.

Měla jsem zato, že jediný, kdo o těch knížkách kdy podumal, jsem byla já. Jako nad jejich smyslem tady. Podle mě s vystaveným zbožím vyloženě kontrastují, než aby mu dotvářely patřičný podstavec.


Říkaly jsme si s Kiki, která dneska vytře. Anebo jestli zase žádná.
Nakonec to vyhrála ona, mně zrovna někdo volal a bylo to na dlouho.

Okolo procházely nějaké turistky. Zastavily se před vchodem a na něco si dovnitř ukazovaly
se slovy: Jé, to je dobrý, viď...

Kiki na ně mávla: Tak se pojďte podívat, to nevadí... (že vytírám - nedodala).

Holky vešly dovnitř a začaly čumět na ten mop.


Před zavíračkou vešel po delší pauze zase někdo.
Tentokrát chlap. Ti chodí málokdy, nic tu pro ně nemáme.

Chvíli bloumal mezi regály, a pak se zeptal:

Promiňte, ty knihy jsou na prodej?

To by ani mě nenapadlo.
Mohla jsem mu je střelit, to by asi Kiki koukala, až by se vrátila.

Byla totiž vynést smetí.

Opodál u toalet stojí čtyři koše. Papír, plasty... Prostě na třídění.

Kiki nadhodila, že vůbec nechápe, proč to tam je.
Její dotaz jsem nechápala já. Třídění je přece jedině v pořádku, ne?

"Jenže když to tam člověk roztřídí, tak pak přijde uklízečka, a všechny ty koše sesype do jednoho pytle", vysvětlila mi svůj postřeh.

A já to pak skutečně viděla.

Jsou tu splněna kritéria ekologie, ale jen těmi čtyřmi koši. Člověk má dobrý pocit, že třídí,
a má vlastně i pravdu, třídí. Ale úplně k hovnu.

Tak už to házíme všechno do jednoho pytle samy. Aspoň uklízečce ušetříme práci,
ona se s tim roztříděnym chudák nadře, než to zas všechno promíchá...
***

Generál a Indiáni

15. března 2013 v 20:53 Zpovědnice
Nerada bych, aby se z mýho blogu stalo místo smutku, kam by se lidi chodili bát,
anebo radši rovnou nechodili.

Ale horory jsem nikdy nepsala, snažím se ve všech životních příbězích hledat
něco, co člověka může nějakým způsobem obohatit, povzbudit, anebo mu trochu otevřít oči, třeba.

Nejradši hledám komično, to se ví, jenže na mé současné situaci ho prostě nenacházím,
což je pochopitelné...

Přemýšlím, jak se můj život ze dne na den úplně změnil.
Stala se ze mě jiná osoba, všechno je od základu jiné, a to i přes to, že zůstávám ve svém
bytě a se stejným partnerem.
Někdo měl nápad to tam celý zapálit, ale do toho se mi moc nechce...

Naříkala jsem si na svůj život předtím. Před TÍM. Ubíjel mě, nebyla jsem spokojená a vůbec
mi nedocházelo, že díky Elence právě prožívám nejkrásnější období svého života.
Pořád jsem čekala, až bude líp.
A dočkala jsem se toho, že je hůř.

To je taky takový divný, že to s námi život nekoulí nějak férově, jakože když je hůř, bude zákonitě líp.
Může být ještě hůř, nikde není nic slíbeno. Chodí to všelijak.

Žijeme třeba nespokojeně a čekáme, že se něco změní, přitom bychom se měli těšit z těch dnů,
kdy je ta nespokojenost celkem únosná a máme ji navíc kompenzovanou i radostí.
Měli bychom, měli bychom... Po bitvě každej generál, jak nám řekl nedávno u stolu jeden kamarád.

Já jsem teď takovej poraženej generál, co přesně ví, jak to mělo bejt, ale s tím, jak to je, si vůbec neví rady.
A tak jsem zkoušela psychologa, který si se mnou nejspíš taky nevěděl rady...
Jeho pokyn zněl, truchlení si odžít co nejintenzivněji, a za příklad mi dal jistý indiánský kmen, který má prý nejkratší dobu truchlení na světě.

Když mezi nimi umře někomu někdo blízký, tak se hlavní pozůstalý posadí a všech, třeba i dvěstě, členů kmenu k němu po jednom přichází, aby jim svůj zármutek převyprávěl. Znova a znova, dokud ho to nevyčerpá, dokud se mu neuleví, dokud se nesmíří.


Do toho mi psal Péťa (ten Péťa z nemocnice), jak se prý mám.
No může mu člověk napsat pravdu? Klukovi, co se (stejně jako já) bojí duchů?

Tak jsem odepsala, že na něj myslím, jestli on se má dobře a nic mu nechybí.
Odpověděl: Nic mi nechybí.

To je dobře.

V akvárku nám stojí ryby. Neplavou, prostě vedle sebe stojí, ani se nehnou, a čuměj.
Jako by se u nás doma zastavil čas. Ani ty tulipány ve váze, co jsme si odnesli ze mše,
nevadnou.

A fanoušci z Elenky stránek vytvořili znovu počet, který byl kdysi.
Skoro dvěstě se odhlásilo, na naše přání, ale hodně se jich nově přidalo.
Když jsem zjistila, že mezi nováčky je i náš bráška, usoudila jsem, že tudy cesta nevede...

A tak se klidně zase směle přihlašte, název se snad podaří změnit časem.
On mi totiž z toho Facebooku zatím nikdo neodepsal.

Kiki se mi včera v obchodě snažila vymluvit mé výčitky.
Ty, které se týkají mých pocitů, že jsem mohla omezený režim svého mateřského života snášet líp.
Statečněji. A nemít dojem, že takhle to dál nejde... Nenaříkat si, že chci žít normálně.
Přirozeně mě napadlo, že jsem nastalou situaci vnitřně přivolala.

A Kiki do mě začala hustit argumenty, jak jsem to naopak zvládala statečně, že si rozhodně ona,
ani Elenka nevšimly, že bych tyhle své vnitří boje dávala nějak najevo, že jsem tu vždycky pro ni byla...
A taky mi říkala, že plno matek by na tohle (způsob života s těžce nemocným dítětem) nemělo.

V tom vešla holka, asi v mém věku (takže spíš paní), na něco se přeptala a zase šla.
A Kiki prohodila: Třeba tahle by na to neměla určitě. Kdo si obarví ofinu na modro, nemůže bejt normální.

Ona to vždycky nějak rozlouskne.

Připomněla jsem jí, a vlastně i sobě, jak jsem si někdy loni, během jedné z dlouhých hospitalizací, vůbec nečesala vlasy.
A pak, když jsem se na otočku dostala domů, abych se konečně trochu vyspala, to rozčesat už prostě nešlo. Ono by to šlo, ale trvalo by to. A tak jsem vzala nůžky, a každý pramen vlasů, v němž se mi zasekl hřeben, jsem odstřihla. Takže jsem se v podstatě ostříhala, pak jsem si zbytek vlasů umyla (ten zbytek na hlavě), a hurá do postele. Tehdy jsem počítala každou minutu, bylo to takové nouzové a zoufalé řešení.

O tom jsem Vám tady tehdy psala, i fotku jsem přiložila - těch vlasů odložených na pračce...

"No dobře, tak možná nejsi úplně normální, ale svoji roli jsi zvládala dobře," reagovala na tu mou vzpomínku Kiki.

O tom, co všechno je a není normální, bych já teda napsat knihu nemohla. Nějak mi místy uniká ten rozdíl. I teď, když sedím v krámu, kde už jsem začala pracovat na plný úvazek, si povídám s Elenkou. Stala se mi zvláštní věc, sama od sebe na mě vyskočila její fotka na telefonu.

A nejen to, ona se zvětšovala a zmenšovala, a já si to vyložila jako její přítomnost a povídala jsem jí, jak jsem ráda, že je tu se mnou.

Když vešla nějaká potenciální zákaznice, pravila jsem směrem k mobilu, ať chvíli počká, a mobil se skutečně hodil do klidu a dokonce se ztmavil.

(NĚCO fakt asi je a to mi dělá dobře!)

Paní po chvíli odešla - nebyla to potenciální zákaznice, no a já se zase naklonila nad telefon a Elence jsem oznámila, že už jsme zase samy.

Vidět se zvenčí, tak si klepu na hlavu. Ale v mé situaci mi to připadá úplně normální.

Zato mi teď nepřipadá normálních plno jiných věcí. Třeba že já dřepím u psychologa, přemýšlím o založení fondu, jsem v obchodě plném luxusních hadrů, kde radím povrchním dámám, jestli jim sluší víc růžová, anebo červená, a na hlavě, že mám čelenku s obrovskou mašlí, která má být posledním výstřelkem módy. Má hlava by měla sloužit k její propagaci, aby dámy viděly, jak je slušivá.

Jenže mě přišel navštívit Martin a zeptal se: Tohle je jako co?
Čelenka...
A to je povinný?
Neni, to mi poradila Kiki.
Tak to sundej... Nebo ne, nech si ji.

Pak se odmlčel a zopakoval první verdikt - ať to sundám.

To Kiki mi během včerejší směny, kdy já truchlila a chrlila na ni svá traumata, jako na členku indiánského kmene, z nichž ona mě účinně vyváděla, povídá: Já si teď potřebuju na chvíli někam odskočit.

Vrátila se za dvacet minut a nesla si šátek.
Prý ho dostala jako dárek k nákupu u Swarowskiho. Byla si koupit prstýnek.
To mě konsternovalo. Asi potřebovala odměnu, když se se mnou tak vyšťavila. Ale spíš si myslím, že toho "vážna" na ni bylo moc, a potřebovala zase trochu povrchna.

A ona v tom umí chodit, klidně se na lusknutí prstu promění.
Hlavně je neskutečně zábavná, ať už v jakékoliv své roli.

Třeba zavážela zboží do krámu, a jelikož jsme na letišti, musela přes rentgen.
Tam byla požádána, aby ty hadry poskládala na pás, jenže tomu se bránila, prý se to ušpiní a to neexistuje, protože jde o opravdu drahé kousky...
Securiťačka jí vysvětlila, že to jinak nejde, leda by zavolala čuchače...

Já, jelikož jsem u bezpečnostní kontroly dělala, vím, o co jde. Ale Kiki přirozeně netušila, že jde o detektor výbušnin, který je letištní hantýrkou přezdíván jako čuchač.

Takže mou někdejší kolegyni svou reakcí úplně rozhodila, když si přála, aby zavolala TEDA TY PSY!


Možná Vám dneska připadá, že toho mám na srdci hodně. Mohla bych psát postřehy a zážitky a kraviny dál a dál, jen abych odvedla pozornost (svou pozornost) od toho, co se stalo.

A to dělat nemám, jak radil pan psycholog. Protože když to budu přes den zahánět, najdu to večer pod peřinou...

Proto nemůžu usnout a v noci se budím. To je pak normální, i když jinak to normální není vůbec.

Ale jak říkám, nechci, aby se tenhle blog stal místem smutku. Já sice smutná jsem, ale zasmát se už můžu. Je to tím, že mám kolem sebe řadu lidí, co mi pomáhají odžívat si truchlení.
Aby ten zastavený čas mohl jít dál.

Svý Indiány!
***



(Pokud jde o nadační fond, není nutné čekat, až se přejmenují stránky a celý projekt se nějak vyvrbí, ukotví, zoficiální... Třeba se tak ani nestane, možná to není ani tak třeba, jak potřeba je pomáhat. Rodičům chlapečka Kuby už začaly chodit na účet peníze, za které jsou vděční. V článku Nadační fond Elenky Mikulové najdete potřebné údaje, pokud chcete pomoct konkrétnímu příběhu - děkuju).

Nadační fond Elenky Mikulové

13. března 2013 v 13:09 Pomáháme nemocným dětem...
V den, kdy jsem se rozhodla zkusit to vážně s tím "nadačním fondem",
mi moje sestra Zuzka, nezávisle na mém rozhodnutí, přeposlala, co jí právě přišlo na mail od jejího známého.
(Tedy pisatele skutečně zná).

Já Vám to sem zkopíruju, je to velice zvláštní a myslím, že by stálo za zvážení, zda by
třeba tenhle konkrétní případ nemohl být tím prvním, který by zasloužil pomoc.

Ségra mi k tomu napsala poznámku: "Jako bych viděla Elenečku".

Ten malý chlapeček totiž taky leží v Motole...


A tak už jsem, myslím, dostala ten pravý nápad, na co pomoc Elenky nadačního fondu
směřovat. Totiž na konkrétní děti.
To proto, že Elenka se vždycky zajímala o spolu pacienty, jak zaznělo v rozlučkové řeči na mši,
vždycky je měla tendenci těšit, půjčovat své hračky, navštěvovat a především ji zajímalo, jestli u sebe mají, či budou mít svou maminku.
A třeba nakonec každý zná ve svém okolí nějaké dítě, které se nemá dobře, těch příběhů je moc..

Já vím díky hospitalizacím s Elenkou o dvou, které jsem osobně poznala v nemocnici.
Je to Lenička, která má jakousi nemoc, že je stále v nemocnici, a pak Péťa, chromý kluk, který sice sedí doma, ale nemůže nic.

O obou těch dětech jsem Vám kdysi psala. (Ať žijí mámy, Hovno na níti )
A Elenka je znala.

Teď vkládám ten dopis o nemocném chlapečkovi, který leží v Motole právě teď ...

Přátelé, kamarádi,

omlouvám se Vám všem tímto za nevyžádaný e-mail a za vyrušení z práce a obracím se na Vás s následující prosbou. Rozhodl jsem se uspořádat sbírku na kamarády, kteří mají vážně nemocného syna-Kubu, kterého znám celý ten rok a třičtvrtě co už je na světě. Bohužel v necelém půlroce jim málem umřel na velmi zákeřnou a rychlou formu leukémie, v Motole ho ale díky obrovskému nasazení nakonec lékaři zachránili, po půlroce trápení mohli zpátky domů do Jihlavy. Všechno se ale vrátilo zpátky, v ještě horším, nyní je Kuba asi dva měsíce po transplantaci kostní dřeně. Potíž je v tom, že ta kamarádka s ním musí být ve dne v noci na pokoji v Motole a když za ní přijede z Jihlavy zbytek rodiny (tj. manžel, dvojče Kuby a jejich šestiletá dcerka), a aspoň na ten víkend se jako rodina vidí, ani nemají v nemocnici kde být, na to tam nejsou zařízeni, takže jim půjčuji vždycky na víkend co tu jsou svůj byt na Petřinách, aby mohli být aspoň na chvíli spolu - mají to do Motola blízko J. No a teď se tak nějak dostávám k jádru pudla, měli sjednáno pojištění aspoň na denní výlohy v nemocnici (vše se pochopitelně platí a když už jsou tam skoro rok, jsou to velké peníze), to jim ale pojišťovna Uniqa po pár měsících vypověděla (kdo si tam chce sjednat pojištění, ať tam běží, je to super) a přestala platit, s tím, že je tam už moc řetězených pojistných událostí a že jim je líto ale tohle platit nebudou. Znám v Unize členku představenstva, ta mi vše přislíbila - že se na to podívají a že s tím něco udělají, ale neudělali pro to nakonec vůbec nic. Je to jen obchod, asi jim nelze nic vyčítat a soudit se nemá cenu, ta výpověď je bohužel právně v pořádku. Ocitli se teď bohužel v poměrně dost tísnivé finanční nouzi a mou nabídku, že jim vypomohu, odmítli s tím, že tolik peněz najednou přijmout nemohou. Nakonec souhlasili s tím, že bych pro ně uspořádal nějakou formu sbírky, že by jim lidé třeba poslali pár korun, kolik zrovna mohou a chtějí. Nechci být za nějakou plačku, chci jim skutečně pomoct. Když budete chtít přispět jakoukoliv částkou na dobrou věc - konkrétním lidem v dost šílené životní situaci a konkrétnímu velmi nemocnému dítěti, níže zasílám číslo účtu Martiny, budou Vám velmi vděční. A já také, budete to mít u mě J. Připojuji i pár fotek, abyste měli možnost vidět, jak to tam vypadá, když je člověk v Motole na dětské onkologii navštíví….

Přeji Vám všem pěkný den a ještě jednou mě omluvte za vyrušení a těch pár minut, které jste případně strávili čtením tohoto e-mailu.

Všem moc předem děkuju.

Petr


Číslo účtu Martina Nováková: 1433280073/0800. Do identifikace případné platby prosím dejte své jméno a příjmení.

(pisatelem je pan Mgr. Petr Běhan, advokátní kancelář Jansta Kostka a spol.)


Ona i blízkost rodiny je moc důležitá pro malé pacienty, dodává jim sílu, to jsme s Elenkou taky pochopili.
A ať bude nadační fond třeba nakonec sloužit a pomáhat jiným směrem, k němuž se teprve propracujeme,
určitě je případ tohohle chlapečka, o němž jsem se včera dověděla - aniž bych chtěla, důležitý,
minimálně je skutečný.
Zajímaly by mě Vaše názory na pomoc opravdovým dětským příběhům...
***



Přiložené fotky malého Kuby z mailu:



Poprvé kdykoliv

12. března 2013 v 14:56 Pojednání
Přemýšlím, jak založit nadační fond...

Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového budu řešit,
byť jsem si vždycky přála nějakým způsobem pomáhat, jen jsem dosud vždy spíš
nějakou tu pomoc sama potřebovala...

No, vždycky může být něco poprvé, vždycky je co. V každém věku se najde něco, co člověk ještě nepoznal.

Možná jsme začali ten fond zakládat od konce - nejdřív stránku a název...
Je potřeba totiž především vymyslet, na co konkrétně by fond měl sloužit.

Spojím se s dětským kardiem, budu se taky zajímat o léčbu plicní hypertenze u dětí,
jelikož u nás není pro dětské pacienty s touhle neléčitelnou nemocí pracoviště, jen pro dospělé...

Elenka byla léčena léky, které nejsou určeny dětem. To by mohlo naznačovat jistý směr,
ale musím ještě zjistit, jakým způsobem by bylo možné dávat peníze na něco, co ještě není...

Možností, kam cílit pomoc, je jistě moc, a zatím nemám pocit, že mě napadlo to pravé.

Dnes jsme požádali Elenky fanoušky, aby se odhlásili z jejích stránek. Bylo to zvláštní, dívat se, jak z čísla 499 ubývá...

A bude zvláštní, jestli se Ti lidé zase přihlásí zpátky, až stránky přejmenujeme.
On nějaký fond by mohl leckoho odradit, nezajímat.
Měla bych to asi stejně, dřív.
Navíc s prázdnou kapsou.

Tak se uvidí, pořád trvám na tom, že život je zvláštní.


Včera po té mši se Zdeněk s pár kamarády zašel opít. Asi to potřeboval.
Když se vraceli, měl úplně šílenou náladu, smutek a vztek se alkoholem ještě prohloubil...

No a před nějakým barem, který míjeli, postávala banda kluků.
Zdeňka nenapadlo nic lepšího, než na ně zařvat: Co čumíte!

Jeden z nich se k nim rozeběhl, jako že ho seřeže, ale kamarád Martin se před Zdeňka
postavil, a se smířlivým gestem ho začal omlouvat, že o nic nejde, že má jen smutek...

Tak dostal pěstí za něj.

Poprvé v životě.
***

Nakrmit, pomáhat a rozesmívat

9. března 2013 v 19:28 Zpovědnice
Aneb moje postřehy, k nimž jsem došla v uplynulém týdnu, nejhorším týdnu mého života,
Jak pomoci nešťastníkům...

Když někdo přijde o blízkou osobu, kterou nade vše miloval, má pocit, že už nepotřebuje a nechce vůbec nic (jen vrátit čas a vrátit dotyčného zpátky, zkrátka kouzla).

Taky má pocit, že vůbec nikdo mu nemůže nijak pomoci.
Přesto velice pomůže, když před něj někdo postaví hotové jídlo.
Aspoň trochu poživatelné.
Vydatné a nepříliš tuhé. (On se totiž nějak stáhne krk).

Není v jeho silách (ani duševních, ani fyzických) jít k plotně, dumat co uvaří, natož pak
uvařit.
Ani odpovědět na dotaz, co chce koupit.

Chtít a myslet není zrovna v jeho možnostech.
Jíst se musí je zrovna jenom fráze, fyzické potřeby jsou potlačeny, a tak je fajn, když
za dotyčného přemýšlí někdo jiný.

Dá najíst a neptá se, nedává na výběr, nepožaduje žádná rozhodování.

Po jídle, které je zapotřebí jako první věc, je tu naslouchání.
Ale ne pasivní.
Nepomůže vypovídat se. Pomůžou odpovědi. Ať si pomocník nachystá plný rukáv
argumentů k vyvracení sebeobviňování všeho druhu.

Nebylas špatná máma (plus vlastní příklady)
Nemohlas nic dělat (vlastními argumenty ubít jeho příklady)

Při použití vět jako Teď je jí líp, vysvětlit a přesvědčit, že to tak je. (!)
Měla krásný život, Už ji nic nebolí, Měla tu své poslání, Stalo by se to dřív nebo později
- všechno doložit, trpělivě opakovat, nevařit z vody. (!)


Neříkat o naší kočce, že je to takové naše děťátko...


Vůbec neříkat, že mít v kabelce celou dobu přístroj, kterej pomáhat, když selhává nějaký orgán. A nemasírovat si s ním před námi srdce...


Upřímná soustrast nevadí, i když to jsou jenom dvě slova, z nichž to druhé nechápu.
Žádná přízeň nevadí, všechno lepší, než nic.
Protože NIC je hlavní náplní duše i prvních dnů nešťastníků.


Já se rozhodla jít do krámu, Kiki mi to naordinovala a já to pro sebe uznala jako lepší, než
další ubrečený den doma.

Doma, kde je tchyně, která přijela utěšovat Zdeňka.

Ale stejně, člověk se může věnovat čemukoliv jinému až v momentě, kdy si v hlavě
všechno přebere a ujasní, rozebere celou situaci, přestane si vyčítat chyby, co dělal,
a to všechno na několik pokusů a s dobrým terapeutem, kterým může být i blízký člověk.

Zjistila jsem, že pokud jsme v tom dva, tak si vzájemně nepomůžeme.

Když mé tělo sláblo a bylo mi na omdlení z nedostatku jídla, poprosila jsem Zdeňka,
jestli se cítí, aby nakoupil. Máme to hned za rohem...

Postavil pak přede mě dlouhou tmavou klobásu zatavenou v igelitu a tmavý zrnkový chleba.

Až tchyně konečně uvařila.

Další věc je pomoc se vším okolo pohřebních věcí. Na to jsem se necítila a necítím ani po týdnu,
takže je dobré, mít to na kom nechat.
Zároveň by podle pana psychologa mělo být všechno podle našich představ, ale to je podobné, jako když se má mladý člověk v pubertě rozhodnout o svém budoucím zaměstnání.
Ví kulový, co chce. Nezajímá ho to.

Zdeňkův bratr, když diktoval číslo na tu odbornou pomoc pro nás, pravil:
Tak si piš... Je to takový zvláštní číslo... ehm... šest šest šest...

Ty jsi vůl! Zasmál se poprvé Zdeněk.


A rozesmívat...
***

Úplný psycho

8. března 2013 v 16:11 Zpovědnice
Zřejmě mám přátel víc, než jsem si myslela. Píšou mi, kromě blízkých, i ti, se kterými nejsem v kontaktu,
dokonce i cizí lidi. Sama nevím, jestli bych dovedla být oporou v takové situaci někomu druhému.
Jestli bych napsala, anebo radši ne...
Možná bych si řekla, že dotyčného nechám radši na pokoji, protože mu stejně nepomůžu.

O to víc si vážím všech těch, co se ke mně teď znají a nabízí jakoukoliv pomoc.

Dokonce dávný kamarád, kterého jsem před lety naštvala, když jsem mu řekla, že jeho přítelkyně
vypadá jako z Jedličkárny. A trvala na tom... Mě vymazal, ale na stránkách Elenky věřil v její uzdravení dál.
Toho si vážím.

Procházím teď různými fázemi smutku. Od sebeobviňování a výčitek svědomí, co všechno jsem mohla
dělat jinak, přes vztek, kdy bych nutně potřebovala něco rozbít, což neudělám, protože mi ještě dochází,
že to vůbec nepomůže, pocit, že mi slábne tělo, anebo že potřebuju něco, co mi pomůže, a to hned, sníst,
vypít, cítit - a ne a ne přijít na to, co. Lítost a hněv, prázdnota, beznaděj...
Na sebevraždu ale nemyslím, toho se bála v prvních dnech moje maminka.

Já myslím na život, jaký byl, je a bude.
To, jaký bude, si ale představovat nemám, jak říkal psycholog v nějakém krizovém centru pro pozůstalé
- kde že?

Ve svých modlitbách, které jsem chrlila do nebe, když Elenka ležela na tom posledním oddělení, které snad scházelo
ke kompletní exkurzi dětské části Motola, jsem nabízela Pánu Bohu cokoliv, aby ji zachránil.
Přestanu kouřit, přestanu psát, budu dělat dobré skutky, Elenku pokřtíme, povedeme k víře, vychováme ji v dobrého
člověka, budeme mu denně děkovat...

Ozvala se mi totiž nějaká kartářka s tím, že modlit se a věřit nestačí, a poradila mi dát si před Bohem závazky.
Když se mě na ně potom ptala, zasmála se a řekla, ať kouřím klidně dál, že to nemá vliv.
Stejně jsem nabídla tam nahoru cokoliv. Ať dá vědět, co žádá a já to udělám.

Nedal vědět a co žádal (jaký měl plán), jsme ještě tu noc poznali.

Tu záchranu jsem si představovala jinak, ale na tom asi nezáleží.

Moje rodina nechala ještě potom Elenku pokřtít. Byl to křest na pitevně.
CO ŽE?


A já byla naštvaná, několik dní jsem se nemohla tam nahoru podívat.
Dneska si to jako záchranu vyložit můžu. Vyhazovala jsem léky, byla toho plná jedna
skříňka v lince. Injekce, inhalace.
Kyslík už nechci ani vidět, brzy si pro tu bombu přijedou.
A domácí testovač krve, taky samozřejmě s jehlou, jsem poslala zpátky na kardio,
kde nám ho zapůjčili.

Nechci doma nic, co Elenka neměla ráda. Co jí ubližovalo. Pravda je, že já ji před tím zachránit nemohla.
Ani před častými hospitalizacemi, ani před ultrazvuky, před pravidelnými odběry krve...

Sem tam mě to napadlo už v minulosti, že ji můžu držet jakkoliv pevně, a stejně o ni můžu přijít.

V pár dopisech jsem četla, ať hodně brečím a píšu. Kam na takové rady lidi chodí?
I maminka říkala, ať se z toho vypíšu. Aspoň vzkazy Elence, na což jsem namítla, že neumí číst.
Prý jí to přečte dědeček...

Ale já mám zatím intenzivní pocit, že Elenka je s námi.
Jsou to zážiky jako z jiné dimenze, člověk neví, jestli se už zbláznil, anebo ještě dobrý.

Měla jsem osobní problém s tím zpopelněním. Když jsem byla v relativní kondici o tom mluvit
a vůbec přemýšlet, říkala jsem si, že by možná hrobeček byl lepší. Ostatní zas říkali, že by byla
sama ve studené zemi někde na hřitobě a žrali by ji červi.
O čem jsme se to vůbec bavili?

Takhle bude s námi. Budem mít doma, v té naší prastaré stěně, urničku.
Ale je nutné její tělíčko spálit. To krásné tělíčko, ty vlásky...
Předbrala jsem si to tak, že to byla krásná klec, vězení, z kterého neměla úniku,
když kvůli nemocnému srdci a plicím musela tak trpět.

Takže se to nemocné spálí.

U Elenky v pokojíčku, kam jsem v podstatě mohla až dneska, abych chvíli poseděla,
jsem si všimla, že stojí hodiny. A to jsem si říkala, že TU NOC se nic zvláštního doma nestalo,
nespadl obraz, nezastavily se nám hodiny. Jenže ony se zastavily, jenom ne ty, na které jsem koukala.

Představovala jsem si, jak teď budem žít.
S tou růžovou urnou v polici. Ségra vybírala urnu, v duchu se prý ptala, jaká by se asi líbila Elence.
Došla k tomu, že PROBOHA žádná. A že je to celý úplný psycho.

No a já si během té snahy o představu dnů, měsíců a snad i let budoucích už poněkolité připomněla
slova toho psychologa - budoucnost si teď nepředstavovat.
***

Konec světa, života a všeho

3. března 2013 v 11:08 DNES
Nevěřila jsem, že se to stane, modlila jsem se o zázrak, věřila...
Teď je to realita, které nevěřím, která se neměla stát a já si s tím vůbec nevím rady.
Elenečku už nikdy neuvidím, nepomůže nic.

Teď slyšíme, ať si přijedeme pro úmrtní list a zkontaktujeme pohřební službu.
Ale já to nechci.

Pokojíček plný hraček, ručník a kartáček v koupelně, nočníček a křesílko...
Ještě si měla hrát.

Byla tak malinká a ustrašená z celý tý nemocniční péče.
A byla tam sama, když ji uspávali, i když umírala.

Kéž by ještě přišla a řekla nám, že jí s náma bylo dobře,
a že teď je jí líp.
Já myslela, že nejlíp jí bylo tady.


Moje holčičko, vždycky Tě budu milovat, miluju Tě, miluju Tě, miluju Tě.....
Tvoje maminka, které strašně chybíš a nikdy to nebude jinak.