Starým krávám vstup zakázán

17. února 2013 v 0:20 |  ZPOVĚDNICE
Mám strašně ráda, když se to podaří a třeba i úplně neplánovaně se sejdem
všechny ségry. Rozebíráme spolu život, který máme každá úplně odlišný, radíme si,
svěřujeme se, otevíráme jedna druhé oči, šokujeme se nevšedními zážitky či názory,
diskutujem, debatujem, a v podstatě nikdy se nehádáme.

Čím dál víc je jasné, že jsme si vzájemně nejlepšími kamarádkami.
Víme o sobě všechno, nic na sebe nehrajem, přejeme si to nejlepší,
nezávidíme si, fandíme si...

Dneska už.

Jsme taková trojka, co si prostě rozumí, ačkoliv jsme každá z úplně jinýho těsta.
To je na tom to zvláštní.

Zuzka mi jednou, už je to dávno, řekla, že nebýt její ségrou a nemít mě doma,
tak mě nezná a znát nechce.

My byly v pubertě opravdu hodně odlišné.
Ona byla princezna a já rebel.

A když se někdo náhodou dovtípil, že jsme sestry,
tak tomu nemohl uvěřit.

Vzpomínám si, jak jsem ji jednou někde od baru pozorovala,
když na parketu tančila na nějakou slaďárnu.
Na kterou bych já se nezvedla.

A kluci kolem mě na ni zírali, aniž tušili, že ji znám...
Tehdy jsem se za ni styděla, že je tak sladká.
A když jsem tančila já, tak se prý jednou zmínila, že její sestra
je tamhleta. A hoši se prý divili, že si vůbec máme co říct.

Měly jsme, ale jenom doma. Na parketu jsme se míjely.

Ono se říká, že to nejlepší, co můžete dát dítěti, je sourozenec.
Já tu výhodu oceňuju až s léty, dřív jsme sice taky držely při sobě,
ale bylo to kolikrát hodně bouřlivý a soupeřivý.
(A obzvlášť ten mladší sourozenec se nám v jistou dobu stal trnem v oku...)

Jenom o chlapy jsme se nikdy nervaly. Ten, co se líbil Zuzce, byl prostě její,
ten, co Kiki, byl taky její (už proto, že mu bylo o deset míň, než nám), a ten,
kdo se líbil mně, se líbil jenom mně - sestry můj vkus nikdy nesdílely).

Když byla Kiki malá, záviděla nám naše páteční odchody na dízu.
Postávala u nás v dětském pyžámku a sledovala naše přípravy.
A ráda si nás dobírala slovy, že až ona bude chodit, tak my už budem starý.
Minimálně pro svět diskoték.
Přesto nakonec vždycky zafňukala: Nechoďte...
Ale my šly.

Měla tehdy správný odhad, protože to trefila vlastně úplně přesně. V momentě, kdy jí bylo
18, a začala pořádně pařit, nám táhlo na třicítku, a potřeba každonočních akcí
byla ta tam.

Vzpomínám si z té doby na takovou situaci... Mně bylo asi 28, Zuzce o rok míň,
a pro tu naši téměř osmnáctku jsme byly prakticky odepsané.
Byly jsme na chalupě, kam ona si přijela s partičkou kluků.

Měli mejdan v otevřené garáži, která jako garáž dávno neslouží, spíš jako letní
jídelna, a všechny židle byly obsazené.
My se Zuzkou se tam přišly podívat.

Postávaly jsme opodál, v šeru toho letního večera a pozorovaly jsme Kiki, jak si mezi "svými chlapci" počíná, jak ji obletují, čemu se smějí, o čem se baví...

A drbaly jsme je...
Jak jsou ještě hloupoučký, nevyřáděný, a vybavovaly si sebe v jejím věku...
Zkrátka jsme tam stály, jak důchodkyně, co vzpomínají na mládí.

"Nejsou ty tvoje ségry nějaký divný?" Zaslechly jsme najednou polohlasný dotaz
směřující do Kiki ouška.

Ona, protože o nás nevěděla, zeptala se: "Proč?"

"No že sem pořád tak čuměj."


Kiki se otočila, vytřeštila na nás oči - jako že ji ztrapňujeme, a odvětila: "Takhle voni čuměj furt."

Tehdy nám došlo, že jsme u nich fakt za starý krávy. A hrozně jsme se tomu divily.
Do té doby jsme předpokládaly, že až si nás všimnou, přizvou nás mezi sebe - vždyť mezi
ně přece patříme! Stejná generace, ne? Naši už spí, tak to trochu rozjedem...
Akorát ten kazeťáček by se snad dal kapánek ztišit, no a Kiki by si mohla trochu upravit
výstřih...

Po tom, co jsme vyslechly jejich dialog o nás, nám ale došlo, že na pozvánku ke stolu čekáme
marně.

Mimochodem, to spojení "starý krávy", nemám ze své hlavy.

To si vymyslela Kiki se svým přítelem (a to ne tehdy, ale v době současné), když dumaly,
kdy je člověk už starej. Jako na ty dízy a tak.

Vyšlo jim, že ve třiceti. (Možná jsme se jim staly předlohou).

Matky a fotři, prostě.

Nám to kdysi se Zuzkou vyšlo úplně stejně...

Přesto jsme vlastní předsudky později nechtěly vzít za své.
Uznat - tak, teď jsme v tom věku, který jsme si kdysi stanovily jako konec mládí,
jsme staré mladé (to byl výraz náš), a takové se mezi mladé už nepočítaj a nemíchaj!
Tak jsme to zkusily a dostaly jasně najevo, že naše dávná definice byla správná
a stále platí.

Ten floutek na naší zahradě, a ten Kiki pohoršený výraz (směrem k nám),
byl pro mě takovým mezníkem. Tehdy mi teprve došlo, jak si stojím.

A mohlo mi pak klidně deset kluků na nějaké náhodně navštívené díze vykládat,
jak mi nevěří těch třicet, ale já už věděla svý.

Několikrát se stalo, že jsme vyrazily na dízu všechny tři. Ale nebylo to tak,
že bychom si řekly, že v pátek večer půjdem na dízu.

Vždycky to nějak vyplynulo, že jsme tam skončily.
Naposled to bylo loni v létě, po koncertu bratří Nedvědů v Třeboni.
Byl s námi i brácha Tom a kamarád Martin - jsme snad odvěkká parta, no a my se tam
nějak nalili, dobře se naladili, (přestože ten koncert byl propadák a ten příští už zcela jistě vynecháme),
a cestou zpátky do chalupy jsme zavítali na místní dízu.

A tam jsme tančili až do svítání... s místními mladými, mezi nimiž bylo i dost těch staromladých,
protože jim asi chybí mladší sourozenec, co by na ně třeštil oči - anebo tam byly taky jenom úplně
náhodou...

Byla tedy doba, kdy Kiki záviděla nám, a byla doba, kdy my jí. Než jsme to pobraly.
Dneska jsme smířené, a Kiki už tak neprovokuje. Asi ji to přestalo tím pádem bavit.

I když, ten předloňský výlet s chlapci do Vídně, s odjezdem z chalupy, kde já dřepěla s kočárem
a Zuzka nad mísou chlebíčků, co byla dělaná pro NĚ, a na kterou ONI neměli pro samou zábavu
a vzrůšo z dobrodrůža čas (a kupodivu ani chuť), si teda mohla odpustit.

Se tam bořila do hlíny dvorku v kramflecích, s cestovní (a mladickou) horečkou, a házela takový ty
pohledy, jako že my zřejmě nevíme o životě vůbec nic, jak na nás tak kouká... :)
Nedocházelo jí, že my tohle všechno už máme za sebou, a jsme o kus dál, ale tam,
kde jsme být chtěly. Sice to mohlo bejt lepší, ale koneckonců, to může bejt vždycky.
Ona taky jela jenom do Vídně...

Dneska už ví, že život se člověku s věkem mění, a i ona přijala zákon staré krávy - i když k němu
dospěla zatím jen definicí.

Představuju si, jak nás jednou přijde navštívit do domova důchodců, kde my budem postávat
(nebo ležet) v pyžámku a kňourat, ať ještě nechodí. A ona řekne, že ještě nemá všechno odžitý,
ale že přijde zas... Fuj, teď jsem se orosila...

Každopádně škoda, že nemáme ještě jednu mladší sestru, která by dosáhla plnoletosti v den Kiki třicetin.
U toho bych ráda byla.
Zajímalo by mě, jestli by Kiki kolem její zahradní párty jenom tak nezúčastněně prošla,
anebo by se zastavila s tím, že se pochopitelně přidá.

Úplně nejradši bych jí to škodolibě oplatila sama - ale neoplácela bych oplátku?
No, marná sláva, mladší už nebudem.
To jen Elenka si ještě myslí, že možné to je.
Když mi vykládá, že až bude menší, bude zase nosit dudlík...
***

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martin | 17. února 2013 v 6:45 | Reagovat

Clovek je tak starej, na kolik se citi. Ale diskoteky uz fakt ne :-)
A zbourala me ta Elenky hlaska. Ze az bude mensi... :-)

2 Veronika | 17. února 2013 v 21:47 | Reagovat

Taky jsme čtyři sourozenci (33, 31, 29 a 13) a až ségra (13) půjde na "dízu" budu už taky stará ;-)

3 panta | 17. února 2013 v 22:16 | Reagovat

Moc pěkné, jak z románu.

4 Kiki | 18. února 2013 v 9:22 | Reagovat

Taky sis všimla?  jak to bylo hezký , jak jsme  tam seděly  všechny:)  

ja  si v  duchu uplně  říkala, že to se dlouho nestalo  a libilo se  mi to:)

mely  bychom mít takové " dýchanky"  častěji!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.