Potíž pěstitele

20. února 2013 v 14:15 |  ZPOVĚDNICE
Mám potíž s kytkama. S těma domácíma. Vůbec mi nejdou.

Někdy v říjnu jsem si pořídila takový malý smrček. Normálně v květináči,
krásnej, voňavej. A že si ho na Vánoce ozdobím a bude s námi každý rok.
Abychom jako šetřili přírodu - je to teď takový trend, ale já k tomu došla sama!

Ten den, co jsem si ho přivezla, jsem ho zapomněla u našich, tak tam až do Vánoc zůstal,
maminka ho dala ven, a on jí hezky držel, pořád stejně zelený a voňavý.

Pak jsem si ho vzala k sobě.
Postavila jsem ho do obýváku a sem tam zalila, no a pochopitelně ozdobila.

Jak říkám, je docela malinký, podle pater větví zřejmě tříletý, tak nám ještě letos
jako hlavní vánoční strom neposloužil - když nepočítám tu vůni, která tomu našemu
umělýmu chyběla.

Když bylo po všem, tak jsem ho odstrojila, no a pak to začalo.
Opadával. Čím dál víc. Tak jsem ho dala za okno, ale nezměnilo se to.
Přes den ven, na noc domů - pořád stejný, jehličí padalo.

Zalívala jsem víc, míň, ale on začal dokonce žloutnout.
Teď je za oknem a čekám, jestli se nakonec zmátoří, anebo z těch našich
let budoucích nebude nic.

Naši mají takový velký sklep, který je zpoloviny zaplněný hračkami po Elence,
ze kterých už vyrostla. A ona tam teď moc ráda chodí a znovu je objevuje.

Na některé kouká, jako by je v životě neviděla, a na jiné ukazuje se slovy:
Jé, tohle máme!
To je ono, Elenko...

Nezřídka se pak stává, že si to zas odtahá nahoru a ještě znovu používá.

No a jak tam tak Elenka vždycky vybírá - jako by se ocitla v hračkářství,
já si všimla kytky, kterou tam maminka má.
Je to taková klasická pokojovka, jenže kořeny má v kýbli s vodou a je tam věčně po tmě.
Přesto jí pučí nové lupeny a je krásně zelená. Prostě se jí evidentně daří.

Koukala jsem na to, a napadlo mě, že tohle bych si tak mohla dovolit já...
Vyndat smrček z květináče, dát ho do misky s vodou a do tmy.
To bych se pak nedivila, že zašel. Příčina by byla jasná.

Ale takhle? Člověk to piplá, stará se, dokonce ho chlácholí, aby tu péči přežil,
a on ne.

Tuhle, je to asi dva týdny, přivezla máma Elence taky nějakou pokojovku.
Samej bílej kvítek, taková bohatá a voňavá, pěkná byla...
Prý jarní kytka, co se pak, až bude venku líp, dá normálně přesadit do zahrádky.

Myslíte, že ji ještě máme?

Normálně zvadla, květy jsou vyschlý. A to ji poctivě zalévám a světla má taky dost.
Nechápu.

Jednou, to už je mnoho let, jsem si domů pořídila takový bonzai.
Tlustý kmen, větvičky a zelené listy - klasický miniaturní strom.

Po pár týdnech začal neprospívat.
Svěřila jsem ho tehdy do péče mamince, s tím, že ho má když tak vyhodit.
A ona ho má do dnes.
A ještě zmohutněl, ještě víc zezelenal, víc se rozvětvil...
A to si ho nijak nevšímá.

Myslím, jako že ho nestřihá.
Já ho střihala, totiž.
Udělala jsem mu, během toho krátkého společného živobytí, hned několik
fešáckých účesů.
Ale asi se mu to nelíbilo.

No a dneska bych ho ráda měla zase doma, když mi ho maminka tak
vypiplala. Jenže se jí o něj ostýchám říct...

Mají ho už léta. A má u nich své místo. Kde se mu daří...

Je mi jasné, že bych jí ho po chvíli zas vracela k rehabilitaci.

A tak pořád dumám, čím to je, že se u mě rostlinám nedaří.
A to dokonce ani těm akvarijním.
Ale v tomhle případě to můžu hodit na rybky - špatně se staraj.

U mě se daří leda kytkám sušeným. Třeba taková levandule, kterou mě rok co rok
zásobuje babička, ta visí pořád ve stejném stavu nad kuchyňskou linkou a nic jí nechybí.
Možná vůně, ta slábne. Ale barva zůstala, pořád vypadá, jako čerstvě sušená.

A taky čtyřlístkům v knihách, se u mě daří.
Jsou tam furt. A přesně na stránkách, kam jsem je vkládala.

Jo, na suchý je spoleh.
Urvat to včas, dokud to je pěkný, a nechat to tak. Na vždy.

A pak se k tomu vracet a vzpomínat, jak to bylo fajn odpoledne, když jsem to tehdy trhala...

Je to jako s těmi Elenky starými hračkami.
Plno jich rozbila, takže se musely vyhodit.
Ty už v tom sklepě nenajde.

Kdybychom jí je sebrali včas, tak jich teď mohl být ten sklep úplně plný a mohla by
je znovu objevovat. A nějaké další dítko, co se v naší rodině teprv narodí, taky.
Bylo by jich tolik, že by se tam už nevešel ani ten kýbl s maminky podivně pěstovanou kytkou.

Ale ona by jí jistě šla i jinde.
Podle mě, i kdyby ji hodila prostě na zahradu do sněhu, tak by tam snad vykvetla.
A to nekvete.
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Veronika | 20. února 2013 v 20:56 | Reagovat

To jsem ráda, že v tom nejsem sama! ;-) Také mi  "odejde" každá kytka, dokonce jsem jednou dostala knihu "pokojové rostliny", ale ani ta nepomohla :-D Teď mám posledních pár let tři Draceny, ty jsou "vděčné" - až mají úplně zvadlé listy, tak je zaliji a zase se vzpamatují 8-)

2 Martin | 21. února 2013 v 0:09 | Reagovat

Pri peci o kytky (ponechme stranou, ze je nesnasim) se mi osvedcilo, ze mene je casto vice. Proste za tema kytkama furt nedolejzej a nech je kvest :-)

3 niternice | 21. února 2013 v 22:41 | Reagovat

1- Díky za tip na rostlinu, já mám zatím na vzpamatovávání kytek maminku :)

2- Vim, že nesnášíš domácí kytky, musim zveřejnit, co si o nich myslíš... Že jsou úplně na hovno. Řikám to dobře? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.