Nezbejvá, než věřit

26. února 2013 v 21:05 |  ZPOVĚDNICE
Tak se Vám hlásím, jelikož dřepím doma - má hospitalizace skončila tak rychle, jak začala.
Kdo mě máte v přátelích na facebooku, tak už všechno víte. Prostřednictvím stránky
Věříme v uzdravení Elenky, kterou včera večer její teta aktualizovala nepříjemnou novinou.

Svěřovala jsem se Vám tady v uplynulých dnech, že se Elenku tentokrát pokouším uzdravit doma.
Když už máme ten oxymetr...
V pátek jsem s ní jela k doktorce, protože jsem zaslechla, že v ní začalo nějak skřípat, když
se zhluboka nadechla. Jen tak, z plezíru, jsem jí sevřela prstík do toho saturátka, a vida - špatně
okysličená krev. A tak jsem ji vzala k doktorce.

Ta tam měla za sebe toho dne záskok, nějakou důchodkyni. A snad taky doktorku.
Řekla, že poslech je čistý, když Elenka odkašle. Prý je to všechno v nose, tedy zánět nosohltanu.
Doporučila nám kapky do nosu a sirup na kašel, a na mou žádost napsala recept na inhalaci přípravku,
kterým jí minule pomáhali při kašli v nemocnici.

Dodala, ať ho použiju jen v případě, že by tomu sýpání na průduškách nepomohlo odkašlání...

Ten den se nedělo nic zvlášního, kromě odpolední teploty.
V sobotu to v ní skřípalo a už kašlala, tak jsem sáhla po inhalaci.
Kašel a horečka - to se zvládne.

Nejedla, jenom sem tam do něčeho kousla. Ale tak to bylo i minule, když jí je špatně,
tak holt nemá chuť k jídlu, nevadí.

Večer jsem si všimla, že saturátko ukazuje zvýšené tepy.
A že je trošku zadýchaná. Ale to jsem přičítala právě tomu kašli.
Přesto jsem volala - o půlnoci - mravenčího doktora, Elenky kardiologa, který měl naštěstí zrovna noční.
Řekl mi, že se vůbec nezlobí, že otravuju, a že tep 120 za minutu není nijak šílený.
Kdybych prý řekla třeba dvěstě, tak to už by odvětil, ať přijedem, a zřejmě jsem mu připadala
jako šílená matka, které se vůbec nemělo dostat to saturátko do ruky.

Já si tak připadala taky, musim říct.

Elenka ho měla přicvaklý na prstě každou chvíli. Dokonce jsem díky němu zjistila, že
okysličení krve stále poklesává, a tak jsem přidávala na kyslíku. Fungovalo to.

Za pár dní bude, díky Mucosolvanu, po kašli, díky Paralenu po horečkách, a bude to za námi!

V neděli horečky ještě trvaly, ale Paralenem je vždycky efektivně srazil. To zadýchání bylo
na pováženou, ale když tolik kašle, to by zadýchalo každýho.

Nejedla. Celý den nic. A náladu na pohádku už taky neměla. Jenom hajala a kašlala. S kyslíkem na nose
a oxymetrem na prstu. Jelikož byl víkend, Zdeněk volal na pediatrické oddělení pro radu, jestli nemáme změnit
lék na kašel, že se vůbec nelepší.
Bylo mu řečeno, že ten Mucosolvan právě takhle funguje, že se zdá, že dítě kašle víc a víc,
ale znamená to jen, že se to z něj všechno dostává.
A dál byl poučen, že pokud teploty přetrvají, musíme v pondělí přijet.

A pondělí bylo tu. Skoro se nespalo, Elenka kašlala a dýchala, jak uštvanej pes, navíc v horečce.
Zavolala jsem Elenky obvoďačce, která už naštěstí byla v práci, a svěřila jsem jí, že jsem zjevně
propásla dobu, kdy bylo ještě možné Elenku převézt autem do nemocnice, jelikož teď se jí nedá
už odebrat ten kyslík z nosu.

Řekla: Já zavírám ordinaci a hned za vámi jedu!

Přijela za deset minut. To už jsem si balila věci do nemocnice, jelikož bylo jasné, že se pojede.
Poslechla Elenku a mou předtuchu potvrdila.

Mám podezření na oboustranný zápal plic, to už nebude žádná frajeřina zavolat záchranku!

Hned vytočila 155 a vyžádala si sanitku s doktorem. Pomohla mi Elenku obléct a pobalit to nejnutnější.
Mnou vypsané teploty a měření za celé dva dny, dala záchranářům do ruky, včetně poučení o Elenky
diagnóze, a frčeli jsme.

A první, kam se šlo, byl rentgen plic. Pak ubytování na oddělení pediatrie, kde už nás evidentně čekali.
Sestra dala Elenku na monitor a kyslík pustila na plno.

Teď je zajištěná, sdělila mi.

Takhle zajištěná byla i doma, opáčila jsem.

Pak přišla nějaká doktorka, kterou kupodivu ještě neznám.

Představila se jako Elenky ošetřující a začala ji poslouchat.
Prý se mrkne na snímek z rentgenu a uvidí se, jaký bude postup léčby.

Za pět minut vešla jiná doktorka, kterou už znám, a ta mi taky řekla, že si jde Elenku poslechnout.
A že se taky podívá na rentgenový obrázek, aby se vidělo, o co jde.

Za další chvíli vešel doktor, taky známá tvář, s tím, že si jde Elenku poslechnout - jak jste to uhádli?
Tak zbytek jeho proslovu už si jistě domyslíte...

Postupně mi pak jeden po druhém chodili říkat diagnózu.

Voda na plicích, musíme ji odvodnit!

Zápal plic, jednostranný, dostane antibiotika!

Oboustranný zápal plic, i s vodou!

Víc hlav víc ví, se říká... Bylo to nakonec všechno dohromady,
oboustranný zápal plic, voda na plicích a zánět plic. Ale to řekli až později na oddělení resuscitační péče...

Zatím se tedy s Elenkou nedělo nic, jen se konala různá vyšetření, jako odběry, výtěry atd.

Později odpoledne dostala do žíly antibiotika. A taky lék na odvodnění.

Byl na ni zoufalý pohled, přetáčela se z boku na bok, celá uřícená a zadýchaná,
jako by se to pořád všechno zhoršovalo - už jsem si nedovedla představit pokračovat v nějaké
snaze o vyléčení doma.
Přijela půlka rodiny, aby s Elenkou počkali - a aby nad ní zaplakali, zatímco já si zajela domů pro věci.

Přijedu zpátky a Elenka snad ještě horší. Vzdychala a zmítala se v posteli. Kyslík jí fičel do nosu, až ho nemohla
pobrat, a tak to foukalo do všech stran, a stejně okysličenou krev neměla. Tepy 150 a víc, horečka...
Příbuzenstvo se rozloučilo se slzami v očích, a pak jsme zůstaly v pokojíčku zase samy.

Bylo asi osm večer, když jsem nemohla uvěřit tomu, že její stav se zdá ještě horší, než před chvílí.
Nepopsatelně.

Běžela jsem pro doktorku, aby se šla podívat a ta mě překvapila slovy:

Nám se taky zdá čím dál horší, proto už domlouváme přeložení na ARO, kde by byla napojena na umělé dýchání.

Teprve jsem se rozbrečela. Dostavily se výčitky, že jsem se vůbec snažila přes ten víkend něco sama doma...
Přesto se mi ulevilo, že se uleví jí.

Popadla jsem chřadnoucí Elenku a strašně jsem se jí omlouvala, že za to může maminka, že ji nepřivezla
hned, jak začala kašlat, ať mi to odpustí, a že teď bude spinkat a uleví se jí, že jí pomůžou...
Připadala jsem si, jako zlá tyranka, která naprosto zanedbala dceru.
Pravda je taková, že jsem její stav podcenila. A to je fakt.

Brečela jsem, když jsme s doktorkou a sestrou převážely Elenku dolů, někam do přízemí,
kde to dětské ARO je.

Nesměla jsem tam, ani nebyl čas dát jí ještě pusu, jak rychle s ní zmizely za prosklenými dveřmi.
Pochopitelně ten pohled na ně, když se za nimi zavřely, mě rozbulel nanovo.
Čekala jsem tam dlouho, než mě pustili dál, abych se na ni podívala.

Uspaná nebyla, tak si říkám, že to zase tak zlý snad ještě neni.

Pohledný bratříček mi předal nějaké pokyny pro rodiče, kde stálo, že na tomto oddělení jsou
přijímány děti ve velmi vážném až kritickém stavu. Pak něco o návštěvních hodinách a výrazně označeno:
Nedožadujte se nočních návštěv!

Kdyby se něco dělo, tak mi zavoláte, že jo? Žadonila jsem.
Tady se pořád něco děje, tak abych nebyl furt na telefonu... Odbyl mě.
Ale já jsem schopná volat každou chvíli, jestli se nic s Elenkou neděje... I v noci! Upozornila jsem ho
a on si mě změřil pohledem:
Vezmu si na vás číslo!

A pak si mě zavolal zdejší doktor do svého pokoje, aby mi řekl, že to, že zatím není uspaná a nedýchá za ni
přístroj, neznamená, že na tom není zle, ale jen tolik, že se obávají, aby při tolik naředěné krvi nevykrvácela,
kdyby s ní něco takového prováděli.

Uvědomil mě s vážnou tváří, že jí jde o život. Že je to teď úplně na hraně, a zvrtnout se to může kdykoliv
jakýmkoliv směrem. Prý dorazí doktor z kardia a společně se budou snažit najít nejlepší řešení, protože
zcela vysílit ji nechat nemohou.

A já bych ze svého laického pohledu řekla, že zcela vysílená je už dávno.

Pak jsem jí měla donést léky, které zůstaly v pokoji, kde jsem si zároveň zase všechno sbalila k odjezdu domů.
Asi za půl hodiny jsem na ARO zvonila zas, ale už mě dovnitř nepustili. Elenku právě uspávali
a převáděli na umělé dýchání.
Sestra si ode mě jen převzala, co jsem nesla.

Tak jsem jela domů a cestou přemýšlela, jak se to mohlo všechno seběhnout takhle rychle.
V pátek nic a v pondělí boj o život.

A do toho mi přišla esemeska od Kiki, že prý dostala pár znamení, že to dobře dopadne.
A odkdy že doma všichni věříme na znamení?
Od tý doby, co nám nic jinýho nezbejvá.
*

Jenom bych příště ještě potřebovala nějaký echo, kdy už je čas zanechat domácích pokusů...
Já o takové o víkendu prosila z okna, a nic.

Uvítala bych třeba nápis z bílých oblaků: VOLEJ SANITKU KRÁVO!!
(I kdyby mě to mělo urazit, asi bych poslechla...).
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martin | 27. února 2013 v 9:55 | Reagovat

Je to hrozny. Doufam, ze bude v poradku.

2 Veronika | 27. února 2013 v 15:41 | Reagovat

Jani, jste nesmírně statečná! Elenka bude určitě v pořádku, musí být! - je silná! Přeji hodně sil, neustále na Vás myslíme.

3 martina | 27. února 2013 v 16:21 | Reagovat

Myslíme na Vás! Pořád!!! Bude to dobrý, určitě!

4 panta | 28. února 2013 v 23:38 | Reagovat

Elenka to zvládne Janičko, určitě.

5 adaluter | E-mail | Web | 1. března 2013 v 0:33 | Reagovat

Holky držte se, obě. Držím palce, aby bylo co nejdřív líp a myslím na vás.
Mrzí mě, že nemůžu udělat víc. Elenečko hodně sil.

6 Michelle | E-mail | Web | 14. ledna 2014 v 20:04 | Reagovat

Doufám, že už je Elenka v pořádku? :)

7 niternice | 15. ledna 2014 v 20:00 | Reagovat

Děkuju, ale Elenku už nemáme...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.