Maminka morous

5. února 2013 v 19:25 |  ZPOVĚDNICE
Jak jsem předeslala, jsme zas tam, kde jsme byly - a kde se nám to stalo přechodným domovem.
Těžko věřit, že před pár lety jsem vůbec netušila, kde se nemocnice Motol nachází. A jak bych tam jela, kdybych chtěla. Třeba.

Teď vím, jak se tam dostat, znám dokonce zkratku, a nikdo se mě neptá, jestli o to stojím.
Na druhou stranu se nedá říct, že bych to tam nenáviděla.
Sice zatím nemám symptomy věčných pacientů (snad proto, že pacient nejsem), na rozdíl od Elenky,
která se nechá lékaři posazovat z lehu, když si ji chtějí poslechnout fonendoskopem, ačkoliv to dávno dávno umí sama.
Mimochodem, ten fonendoskop je taky v mém slovníku poměrně novým slovem, a není jediným.

V domácí výbavě ho ale prozatím nemám. Zato v naší lékárničce brzy přibude pulzní oxymetr.

Neboli saturátko, jak říkají zdravotní sestry.

Měřák okysličenosti krve, jak říkám já.

Když jsme totiž minulý týden Elenku přivezli na pohotovost s tím, že rychleji dýchá a hodně kašle, bylo jí naměřeno míň, než je zdrávo.

A tak ji tam nechali.

Na kyslíku a se "saturátkem" na prstě pro trvalý monitoring.

Kašel se sice zlepšuje, ale ta okysličenost ne. Proto jsem byla velice překvapená,
když nás dneska chtěli poslat domů. Prý ji dáme na kyslík a hotovo.

Jak víte, tak kyslíkové bomby nám domů pravidelně zaváží. Jenže jak já zjistím, jestli už se bez něj Elenka obejde, anebo nikoliv? Bez oxymetru...

Celá vylekaná jsem si ho hned objednala. A oni nás nakonec nepustili, protože Elenky rozumný kardiolog, kterého se svým nápadem pediatrie kontaktovala, tuhle ukvapenost nedopustil.
Doufala jsem, že to tak dopadne - on je to skutečně rozumnej chlap, tenhle pán, přesto objednávku nezruším, oxymetr bude.

Sice je to dražší záležitost, ale praktická.

To by pak mohla skutečně Elenka marodit i doma. A vynaložená částka by se nám časem vrátila na poplatcích, kterým bychom se vyhnuly.

Já se sice kdysi snažila vyhnout i domácímu špitálu, ovšem dneska bych ho ocenila, jelikož jsme v pokoji s paní, jejíž miminko neustále pláče - nedá se spát, kolikrát člověk neslyší vlastního slova.

A jestli něco na těch hospitalizacích nenávidím, vyjma chvil, kdy je Elence zle a já mám pocit, že by pro ni mohli dělat víc, případně obecně, že by se personál mohl chovat líp, jsou společné pokoje s dalšími pacienty.
Naprostá ztráta soukromí, nutnost přizpůsobovat se a brát ohledy, vychytávat volnou koupelnu, nesmět rozsvítit, či zhasnout - s čímž si tedy úplně hlavu nelámu, ač bych nejspíš měla, a tak dále.

Nejsem na to stavěná, nemám na to náladu, deprimuje mě to.
Úplně šílím, když se ráno nevyspalá z přinucení vyhrabu z křesla (ta taky nenávidím vlastně!),
a první, co slyším, je polohlasná rozprava té cizí mámy s jejím kojencem.

No ťuťuťu, to víš, že maminečka je u tebe, no pjosim tebe, ničeho se neboj, no copak co???

Nemůžu to ani slyšet. Z kůže bych vyletěla.
Dlužno ale dodat, že bych nesnesla na pokoji ani druhou takovou, jako jsem já.
Ať jsem teda objektivní.

Když mamina opustí pokoj, vypnu telku, kterou si pustila - stejně na to nečumí, vytáhnu rolety i na její straně a zhasnu - proč svítit přes den, když z venku sem jde světla dost, a když se mi zdá, že se moc roztahuje, klidně odbrzdím její stolek a drobátko ho posunu...

Nerada se dávám omezovat, a jak zjišťuju, omezuje mě už jen přítomnost kohokoliv cizího, kdo mě vůbec nezajímá.
To Zdeněk, který mě ráno střídal, jelikož mě čekal záskok v krámu, tyhle potíže neřeší.
Být s lidmi na pokoji mu nepřipadá jako potíž.
On to snad dokonce vítá - minimálně, pokud jde o mladé maminky...

Ta současná mladá sice není, není ani pohledná, ale prý je moc fajn, jmenuje se Monika, je z Přerova, procestovala celej svět - je to prostě taková světačka, jak mi ji Zdeněk líčil - jako by tam s ní strávil dva dny, a ne pár hodin.

Já za ty dva dny naopak vůbec nezjišťovala její jméno, záliby, ani co je jejímu děcku.
Přesto to vím. Od lékařů.
Tohle já si hlídám - ze strachu, aby nám tam nedali někoho infekčního...

Když za námi byla večer na návštěvě Kiki, chtěla po mně třicet korun na parking, aby nemusela platit pětistovkou.
Neměla jsem, tak jsem se sebrala, a že zajdu rozměnit svý kilo.

A ta mamina mi najednou povídá, že mi půjčí padesátku, že jí to zítra dám...

Odmítla jsem. Ještě prachy si od ní půjčovat. Kiki mě úplně chápala, taky se nerada paktuje s kýmkoliv, koho důvěrně nezná.
Máme tenhle povahový moment v rodině.

Ráda bych řekla něco jako, že mi to na sobě vadí, ale nešlo by to ze mě.
Nechybí mi debaty o mateřských radostech a starostech u stolů v herně, kterým se s vášní
oddávají hospitalizované mámy.
Stejně jedna druhou neposlouchá, každá se touží jenom vykecat.
A která zaleze, tu zdrbnou. Je to hnus. A je to na nic.

No tak jsem nespolečenská a nesnášenlivá, no. Zdeněk to už ví, někdy si mě pro to dobírá,
někdy ho tím štvu, ale holt se nedá svítit. Až budu stará, bude ze mě jedubaba.

K tomu bych měla takovou perličku z produkce naší Elenky, která tomu nasvědčuje.

Se svým strejdou se dívala na můj blog. Na ty fotky v záhlaví.

A povídala: Tady maminka pláče, tady je klaun, tady se směje... A když došla k fotce, kde jsem v šátku a o holi, jelikož si tento aspekt své osobnosti dobře uvědomuji, neřekla, tohle je maminka v šátku. Řekla: Tohle je maminka.

Chudák malá, jestli už teď ve mně vidí tu, kterou se teprve míním stát. Buď mě tak dobře zná,
anebo se já znám tak málo...


Protože pokud jde o mé vlastní nahlížení na mou osobu, připadám si docela mladistvě.
A teď jsem se zamyslela nad právě dopsanou lží - není to tak. Připadám si čím dál starší.
Chtěla bych, abych mohla aspoň za sebe upřímně říct, že smýšlím jak dvacítka, lehká hlava,
nezatížená zodpovědností, holka do nepohody a nic není problém - ale bohužel bych lhala.

Proč si neřeknu třeba: No tak miluje svý mimčo, to je tak pěkný... (když mě ráno budí ten intimní mateřský zpěv)
- Zase jsem se nevyspala, to nevadí, nějak to tu přečkám... (a ne KURVA FIX, já se na to už vyseru, to zas byla noc!)
- Jé, mateřský klub, utíkám se přidat, určitě dobře pokecám, a aspoň zabiju čas... (a ne To si dělaj prdel, že je to baví, pryč odtud...)
- To nevadí, že tahle doktorka byla tak protivná, asi toho má moc, nebudu to brát osobně... (a ne To je zase kráva, to bude zas den...)
- Jistě, že si od vás ráda půjčím drobný, aspoň nemusím jít rozměňovat, jste úžasná, děkuji... (a ne Ještě si tak od ní půjčovat prachy, proč jako...)
- To je fajn, že nejsme na pokoji samy, aspoň bude živo a den nám líp uteče... (a ne mé pocity shora popsané...)

Jsem maminka morous, co si radši zařídí domácí nemocnici, než by musela se svou dcerou trávit dny plné stresu na tom místě, které bych zase radši neznala, dokud na to bude mé domácí přístrojové vybavení stačit.
***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martin | 5. února 2013 v 21:00 | Reagovat

Tak tomu říkám otevřená zpověď. Tolik upřímnosti jsem od tebe dlouho neslyšel. patrně to bude tím, že trávíš dvanáctku v práci, Elenku máš v nemocnici a celou noc jsi nespala. Znám tyhle unavený stavy.

2 Kiki | 5. února 2013 v 21:17 | Reagovat

To je krasne napsany Janicko! Rozesmala si me a uplne me to vtahlo do cteni,cetla a jsem a cetla! A to muzu malo kdy rict! Mozna,no asi urcite to rikam poprve!:)

3 Niternice | 5. února 2013 v 21:24 | Reagovat

A já se tady ošívám, jestli jsem se neodhalila až příliš, nerada bych cizímu čtenářovi připadala nesympatická - ale ať si cizí čtenář dneska vylíže prdel :):)

4 adaluter | E-mail | Web | 5. února 2013 v 22:28 | Reagovat

Teda snad nejsem cizí čtenář, už.
A zpověď je to otevřená, ale to ty jseš i jindy (rozhodně z mého pohledu a poměřeno mým metrem), já bych uvízla někde na pomezí, myslela bych si možná něco podobného, ale nedokázala bych to dotáhnout do konce svými činy, v tomhle případě spíš nečiny. :-D
Ale v tomhle rozpoložení bych ti cestu teda zkřížit nechtěla. ???  :D  :D
Pomóct, bydlím nebezpečně blízko. :-P

5 Veronika | 5. února 2013 v 22:36 | Reagovat

Nejsem rodina, tudíž jsem cizí čtenář, ikdyž každý den "kontroluji" blog, jestli je něco nového :-) Jsem na tom stejně, taky bych raději byla sama na pokoji - o klubíku nemluvě! :-x Stačil mi jeden den a noc s "trhlou matkou" na poporodním oddělení a zařekla jsem se, že to už nikdy, po druhé jsem si raději zaplatila jednolůžkový pokoj ;-)  A jste sympatická!!!  Ať je Elence brzo líp! :-)

6 martina | 5. února 2013 v 23:17 | Reagovat

Janičko jak já Ti po našich pobytech v nemocnici rozumím :-)  Jsem naprosto nesnášenlivá matka:-)

7 Niternice | 5. února 2013 v 23:25 | Reagovat

Nechtěla jsem se nových čtenářů dotknout, to jen, že by mi bylo dneska fuk, jestli bych se nezalíbila :) I když já vlastně cizí čtenáře nemám... Všechny Vás zdravím, děkuju za komenty a příspěvky z vlastních soudků. Nikdo se mě snad bát nemusí, leda by ho se mnou ubytovali :):):) Mimochodem o možnosti zaplacení si vlastního pokoje jsem už slyšela, ale zatím jsem v Motole takovou možnost nevyhmátla - budu se muset poptat, i když budu asi zase za krávu, když nás dneska chtěli pustit pro nedostatek místa pro nové příjmy... :)

8 Veronika | 6. února 2013 v 1:03 | Reagovat

U nás v nemocnici, asi i jinde, jim říkají nadstandartní pokoje. Nevim jak je to na dětském oddělení, ale já pokud bych to někdy potřebovala uvítala s otevřenou náručí.

9 Martin | 6. února 2013 v 6:00 | Reagovat

Jo a zapomnel jsem dodat, ze bych ti v tomhle stavu taky nechtel zkrizit cestu. Mela by sis neco takoveho vyvesit v nemocnici na dvere. Neco jako cedulka "pozor! vztekla, nevyspala matka!" Aspon by ti tam nelezli studenti, navzdory tvemu pozadavku "medici ne!". Leda ti bez pudu sebezachovy :-)

10 Jana BŠ | E-mail | 6. února 2013 v 12:03 | Reagovat

Naprosto ti rozumím, Janičko. Tvé pocity jsou mi také srozumitelné, jsi báječná!!!

11 Andrea | 6. února 2013 v 15:14 | Reagovat

Jak já ti rozumím! A to netrávím dny v nemocnici, stačí úplně hřiště a cizí matky a děti :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.