Únor 2013

Nezbejvá, než věřit

26. února 2013 v 21:05 Zpovědnice
Tak se Vám hlásím, jelikož dřepím doma - má hospitalizace skončila tak rychle, jak začala.
Kdo mě máte v přátelích na facebooku, tak už všechno víte. Prostřednictvím stránky
Věříme v uzdravení Elenky, kterou včera večer její teta aktualizovala nepříjemnou novinou.

Svěřovala jsem se Vám tady v uplynulých dnech, že se Elenku tentokrát pokouším uzdravit doma.
Když už máme ten oxymetr...
V pátek jsem s ní jela k doktorce, protože jsem zaslechla, že v ní začalo nějak skřípat, když
se zhluboka nadechla. Jen tak, z plezíru, jsem jí sevřela prstík do toho saturátka, a vida - špatně
okysličená krev. A tak jsem ji vzala k doktorce.

Ta tam měla za sebe toho dne záskok, nějakou důchodkyni. A snad taky doktorku.
Řekla, že poslech je čistý, když Elenka odkašle. Prý je to všechno v nose, tedy zánět nosohltanu.
Doporučila nám kapky do nosu a sirup na kašel, a na mou žádost napsala recept na inhalaci přípravku,
kterým jí minule pomáhali při kašli v nemocnici.

Dodala, ať ho použiju jen v případě, že by tomu sýpání na průduškách nepomohlo odkašlání...

Ten den se nedělo nic zvlášního, kromě odpolední teploty.
V sobotu to v ní skřípalo a už kašlala, tak jsem sáhla po inhalaci.
Kašel a horečka - to se zvládne.

Nejedla, jenom sem tam do něčeho kousla. Ale tak to bylo i minule, když jí je špatně,
tak holt nemá chuť k jídlu, nevadí.

Večer jsem si všimla, že saturátko ukazuje zvýšené tepy.
A že je trošku zadýchaná. Ale to jsem přičítala právě tomu kašli.
Přesto jsem volala - o půlnoci - mravenčího doktora, Elenky kardiologa, který měl naštěstí zrovna noční.
Řekl mi, že se vůbec nezlobí, že otravuju, a že tep 120 za minutu není nijak šílený.
Kdybych prý řekla třeba dvěstě, tak to už by odvětil, ať přijedem, a zřejmě jsem mu připadala
jako šílená matka, které se vůbec nemělo dostat to saturátko do ruky.

Já si tak připadala taky, musim říct.

Elenka ho měla přicvaklý na prstě každou chvíli. Dokonce jsem díky němu zjistila, že
okysličení krve stále poklesává, a tak jsem přidávala na kyslíku. Fungovalo to.

Za pár dní bude, díky Mucosolvanu, po kašli, díky Paralenu po horečkách, a bude to za námi!

V neděli horečky ještě trvaly, ale Paralenem je vždycky efektivně srazil. To zadýchání bylo
na pováženou, ale když tolik kašle, to by zadýchalo každýho.

Nejedla. Celý den nic. A náladu na pohádku už taky neměla. Jenom hajala a kašlala. S kyslíkem na nose
a oxymetrem na prstu. Jelikož byl víkend, Zdeněk volal na pediatrické oddělení pro radu, jestli nemáme změnit
lék na kašel, že se vůbec nelepší.
Bylo mu řečeno, že ten Mucosolvan právě takhle funguje, že se zdá, že dítě kašle víc a víc,
ale znamená to jen, že se to z něj všechno dostává.
A dál byl poučen, že pokud teploty přetrvají, musíme v pondělí přijet.

A pondělí bylo tu. Skoro se nespalo, Elenka kašlala a dýchala, jak uštvanej pes, navíc v horečce.
Zavolala jsem Elenky obvoďačce, která už naštěstí byla v práci, a svěřila jsem jí, že jsem zjevně
propásla dobu, kdy bylo ještě možné Elenku převézt autem do nemocnice, jelikož teď se jí nedá
už odebrat ten kyslík z nosu.

Řekla: Já zavírám ordinaci a hned za vámi jedu!

Přijela za deset minut. To už jsem si balila věci do nemocnice, jelikož bylo jasné, že se pojede.
Poslechla Elenku a mou předtuchu potvrdila.

Mám podezření na oboustranný zápal plic, to už nebude žádná frajeřina zavolat záchranku!

Hned vytočila 155 a vyžádala si sanitku s doktorem. Pomohla mi Elenku obléct a pobalit to nejnutnější.
Mnou vypsané teploty a měření za celé dva dny, dala záchranářům do ruky, včetně poučení o Elenky
diagnóze, a frčeli jsme.

A první, kam se šlo, byl rentgen plic. Pak ubytování na oddělení pediatrie, kde už nás evidentně čekali.
Sestra dala Elenku na monitor a kyslík pustila na plno.

Teď je zajištěná, sdělila mi.

Takhle zajištěná byla i doma, opáčila jsem.

Pak přišla nějaká doktorka, kterou kupodivu ještě neznám.

Představila se jako Elenky ošetřující a začala ji poslouchat.
Prý se mrkne na snímek z rentgenu a uvidí se, jaký bude postup léčby.

Za pět minut vešla jiná doktorka, kterou už znám, a ta mi taky řekla, že si jde Elenku poslechnout.
A že se taky podívá na rentgenový obrázek, aby se vidělo, o co jde.

Za další chvíli vešel doktor, taky známá tvář, s tím, že si jde Elenku poslechnout - jak jste to uhádli?
Tak zbytek jeho proslovu už si jistě domyslíte...

Postupně mi pak jeden po druhém chodili říkat diagnózu.

Voda na plicích, musíme ji odvodnit!

Zápal plic, jednostranný, dostane antibiotika!

Oboustranný zápal plic, i s vodou!

Víc hlav víc ví, se říká... Bylo to nakonec všechno dohromady,
oboustranný zápal plic, voda na plicích a zánět plic. Ale to řekli až později na oddělení resuscitační péče...

Zatím se tedy s Elenkou nedělo nic, jen se konala různá vyšetření, jako odběry, výtěry atd.

Později odpoledne dostala do žíly antibiotika. A taky lék na odvodnění.

Byl na ni zoufalý pohled, přetáčela se z boku na bok, celá uřícená a zadýchaná,
jako by se to pořád všechno zhoršovalo - už jsem si nedovedla představit pokračovat v nějaké
snaze o vyléčení doma.
Přijela půlka rodiny, aby s Elenkou počkali - a aby nad ní zaplakali, zatímco já si zajela domů pro věci.

Přijedu zpátky a Elenka snad ještě horší. Vzdychala a zmítala se v posteli. Kyslík jí fičel do nosu, až ho nemohla
pobrat, a tak to foukalo do všech stran, a stejně okysličenou krev neměla. Tepy 150 a víc, horečka...
Příbuzenstvo se rozloučilo se slzami v očích, a pak jsme zůstaly v pokojíčku zase samy.

Bylo asi osm večer, když jsem nemohla uvěřit tomu, že její stav se zdá ještě horší, než před chvílí.
Nepopsatelně.

Běžela jsem pro doktorku, aby se šla podívat a ta mě překvapila slovy:

Nám se taky zdá čím dál horší, proto už domlouváme přeložení na ARO, kde by byla napojena na umělé dýchání.

Teprve jsem se rozbrečela. Dostavily se výčitky, že jsem se vůbec snažila přes ten víkend něco sama doma...
Přesto se mi ulevilo, že se uleví jí.

Popadla jsem chřadnoucí Elenku a strašně jsem se jí omlouvala, že za to může maminka, že ji nepřivezla
hned, jak začala kašlat, ať mi to odpustí, a že teď bude spinkat a uleví se jí, že jí pomůžou...
Připadala jsem si, jako zlá tyranka, která naprosto zanedbala dceru.
Pravda je taková, že jsem její stav podcenila. A to je fakt.

Brečela jsem, když jsme s doktorkou a sestrou převážely Elenku dolů, někam do přízemí,
kde to dětské ARO je.

Nesměla jsem tam, ani nebyl čas dát jí ještě pusu, jak rychle s ní zmizely za prosklenými dveřmi.
Pochopitelně ten pohled na ně, když se za nimi zavřely, mě rozbulel nanovo.
Čekala jsem tam dlouho, než mě pustili dál, abych se na ni podívala.

Uspaná nebyla, tak si říkám, že to zase tak zlý snad ještě neni.

Pohledný bratříček mi předal nějaké pokyny pro rodiče, kde stálo, že na tomto oddělení jsou
přijímány děti ve velmi vážném až kritickém stavu. Pak něco o návštěvních hodinách a výrazně označeno:
Nedožadujte se nočních návštěv!

Kdyby se něco dělo, tak mi zavoláte, že jo? Žadonila jsem.
Tady se pořád něco děje, tak abych nebyl furt na telefonu... Odbyl mě.
Ale já jsem schopná volat každou chvíli, jestli se nic s Elenkou neděje... I v noci! Upozornila jsem ho
a on si mě změřil pohledem:
Vezmu si na vás číslo!

A pak si mě zavolal zdejší doktor do svého pokoje, aby mi řekl, že to, že zatím není uspaná a nedýchá za ni
přístroj, neznamená, že na tom není zle, ale jen tolik, že se obávají, aby při tolik naředěné krvi nevykrvácela,
kdyby s ní něco takového prováděli.

Uvědomil mě s vážnou tváří, že jí jde o život. Že je to teď úplně na hraně, a zvrtnout se to může kdykoliv
jakýmkoliv směrem. Prý dorazí doktor z kardia a společně se budou snažit najít nejlepší řešení, protože
zcela vysílit ji nechat nemohou.

A já bych ze svého laického pohledu řekla, že zcela vysílená je už dávno.

Pak jsem jí měla donést léky, které zůstaly v pokoji, kde jsem si zároveň zase všechno sbalila k odjezdu domů.
Asi za půl hodiny jsem na ARO zvonila zas, ale už mě dovnitř nepustili. Elenku právě uspávali
a převáděli na umělé dýchání.
Sestra si ode mě jen převzala, co jsem nesla.

Tak jsem jela domů a cestou přemýšlela, jak se to mohlo všechno seběhnout takhle rychle.
V pátek nic a v pondělí boj o život.

A do toho mi přišla esemeska od Kiki, že prý dostala pár znamení, že to dobře dopadne.
A odkdy že doma všichni věříme na znamení?
Od tý doby, co nám nic jinýho nezbejvá.
*

Jenom bych příště ještě potřebovala nějaký echo, kdy už je čas zanechat domácích pokusů...
Já o takové o víkendu prosila z okna, a nic.

Uvítala bych třeba nápis z bílých oblaků: VOLEJ SANITKU KRÁVO!!
(I kdyby mě to mělo urazit, asi bych poslechla...).
***

25. 2. 2012

25. února 2013 v 15:47 DNES
Jelikož jsme nezvládli domácí léčení, skončily jsme v nemocnici.
Proč mě to nepřekvapuje? I když Vás asi taky ne...

Tak zas příště, až nás pustěj... Mějte se hezky!

23. 2. 2013

23. února 2013 v 0:34 DNES
Jelikož je opět a zas Elenka marod, tak se ze mě stává domácí pečovatelka,
neboli přímo sestřička - s tou naší výbavou, hodnou ordinace pomalu.

Je to téměř jako být v nemocnici, proto si vyhlašuji ošetřovatelské volno...

Krásné dny a brzy na počtenou!

Bezmoc

21. února 2013 v 12:30 Zpovědnice
Ještě se mi to snad nestalo, že by mi operátor omezil služby. Možná kdysi dávno.
Ale co mám Elenku, tedy co jsem zodpovědná matka, tak je pro mě zaplacený účet za
telefon samozřejmostí.
Jenže teď mi nefungoval. Volám mámě a ozve se hláška, že nemám uhrazeno, a tak
se nedovolám vůbec nikam. Takhle přímo to neřekli, ale mysleli to tak.

Hned jsem byla úplně nasraná, protože jsem věděla, že zaplaceno mám.
Bylo mi sice divný, že mi, jako obvykle, nepřišla děkovná esemeska za provedenou platbu,
ale Zdeněk to určitě platil, to vim!

Prožívala jsem pocit naprosté bezmoci. Tak jsem na ten telefon zvyklá, že jsem najednou
měla pocit, že bez možnosti kdykoliv kamkoliv zavolat, fungovat prostě nemůžu.

A teď bych zrovna strašně ráda vynadala Zdeňkovi, který je na noční, protože jsem na internetovém účetnictví
právě zjistila, že můj telefon sice zaplatil, ale na neexistující účet...

Částka se vrátila a volat nemůžu.
Kdy konečně napadne někoho z mých blízkých mi zavolat?!

Spasil mě Martin.

Okamžitě zavolej mojí mámě, potřebuju s ní mluvit a nemůžu volat - ať mi zavolá!

A za druhý zařiď, ať mi zavolá Zdeněk a to HNED!

Máma mi sice zavolala, ale na svůj druhý úkol Martin zapomněl...
Tak mi ho zprostředkovala maminka.
Ten si to schytal!

Ale marná sláva, to mi volání neobnoví. Jenom žáhu kapku zchladí, pravda...

Další den jsem byla přizvaná na "výlet" do Ikey, kam jela Kiki se svým přítelem
v doprovodu maminky. Dobře dělá, že jim do toho zařizování bytu mluví.
Ti mladí ještě nevědí, jak si to doma pořešit, já to znám. Nevím to do teď.
(Znamení, že jsem ještě mladá...)

Už jsem přišla na to, jak ze svého odpojeného mobilu volat.
Vytočím číslo, tam mi zahlásej tu ošklivou větu, a nabídnou obeslat esemeskou
toho, s nímž si přeju mluvit.

Sice mu tam napíšou, že jsem socka, co neplatí účty, ale dotyčný aspoň zavolá.

Cestou autem jsem si na tu svou situaci zrovna stěžovala, když mi přišla esemeska.
Vzpomínáte na chromého Péťu z nemocnice? Psala jsem Vám o něm (článek Ať žijí mámy).
On mi sem tam napíše, pokaždé z čísla jeho mámy, protože mu evidentně nedobíjí kredit.
A teď píše od sebe...

Otevřela jsem tu zprávu a tam stálo: Tento účastník Vás prosí o zpětné zavolání, jelikož
nemá dostatečný kredit.

To se povedlo, výborný. Nikdy se nestalo, aby mi poslal takovou esemesku.
To sis teda, milej zlatej, vybral správnej den...
Den, kdy zrovna nejsem zodpovědná matka, za jakou mě nejspíš, z doby naší společné hospitalizace,
považuješ...

Tak jsem to aspoň přečetla nahlas, aby se všichni pobavili...
S Péťovou bezmocí jsem kvůli té své stejně víc dělat nemohla.
***





Potíž pěstitele

20. února 2013 v 14:15 Zpovědnice
Mám potíž s kytkama. S těma domácíma. Vůbec mi nejdou.

Někdy v říjnu jsem si pořídila takový malý smrček. Normálně v květináči,
krásnej, voňavej. A že si ho na Vánoce ozdobím a bude s námi každý rok.
Abychom jako šetřili přírodu - je to teď takový trend, ale já k tomu došla sama!

Ten den, co jsem si ho přivezla, jsem ho zapomněla u našich, tak tam až do Vánoc zůstal,
maminka ho dala ven, a on jí hezky držel, pořád stejně zelený a voňavý.

Pak jsem si ho vzala k sobě.
Postavila jsem ho do obýváku a sem tam zalila, no a pochopitelně ozdobila.

Jak říkám, je docela malinký, podle pater větví zřejmě tříletý, tak nám ještě letos
jako hlavní vánoční strom neposloužil - když nepočítám tu vůni, která tomu našemu
umělýmu chyběla.

Když bylo po všem, tak jsem ho odstrojila, no a pak to začalo.
Opadával. Čím dál víc. Tak jsem ho dala za okno, ale nezměnilo se to.
Přes den ven, na noc domů - pořád stejný, jehličí padalo.

Zalívala jsem víc, míň, ale on začal dokonce žloutnout.
Teď je za oknem a čekám, jestli se nakonec zmátoří, anebo z těch našich
let budoucích nebude nic.

Naši mají takový velký sklep, který je zpoloviny zaplněný hračkami po Elence,
ze kterých už vyrostla. A ona tam teď moc ráda chodí a znovu je objevuje.

Na některé kouká, jako by je v životě neviděla, a na jiné ukazuje se slovy:
Jé, tohle máme!
To je ono, Elenko...

Nezřídka se pak stává, že si to zas odtahá nahoru a ještě znovu používá.

No a jak tam tak Elenka vždycky vybírá - jako by se ocitla v hračkářství,
já si všimla kytky, kterou tam maminka má.
Je to taková klasická pokojovka, jenže kořeny má v kýbli s vodou a je tam věčně po tmě.
Přesto jí pučí nové lupeny a je krásně zelená. Prostě se jí evidentně daří.

Koukala jsem na to, a napadlo mě, že tohle bych si tak mohla dovolit já...
Vyndat smrček z květináče, dát ho do misky s vodou a do tmy.
To bych se pak nedivila, že zašel. Příčina by byla jasná.

Ale takhle? Člověk to piplá, stará se, dokonce ho chlácholí, aby tu péči přežil,
a on ne.

Tuhle, je to asi dva týdny, přivezla máma Elence taky nějakou pokojovku.
Samej bílej kvítek, taková bohatá a voňavá, pěkná byla...
Prý jarní kytka, co se pak, až bude venku líp, dá normálně přesadit do zahrádky.

Myslíte, že ji ještě máme?

Normálně zvadla, květy jsou vyschlý. A to ji poctivě zalévám a světla má taky dost.
Nechápu.

Jednou, to už je mnoho let, jsem si domů pořídila takový bonzai.
Tlustý kmen, větvičky a zelené listy - klasický miniaturní strom.

Po pár týdnech začal neprospívat.
Svěřila jsem ho tehdy do péče mamince, s tím, že ho má když tak vyhodit.
A ona ho má do dnes.
A ještě zmohutněl, ještě víc zezelenal, víc se rozvětvil...
A to si ho nijak nevšímá.

Myslím, jako že ho nestřihá.
Já ho střihala, totiž.
Udělala jsem mu, během toho krátkého společného živobytí, hned několik
fešáckých účesů.
Ale asi se mu to nelíbilo.

No a dneska bych ho ráda měla zase doma, když mi ho maminka tak
vypiplala. Jenže se jí o něj ostýchám říct...

Mají ho už léta. A má u nich své místo. Kde se mu daří...

Je mi jasné, že bych jí ho po chvíli zas vracela k rehabilitaci.

A tak pořád dumám, čím to je, že se u mě rostlinám nedaří.
A to dokonce ani těm akvarijním.
Ale v tomhle případě to můžu hodit na rybky - špatně se staraj.

U mě se daří leda kytkám sušeným. Třeba taková levandule, kterou mě rok co rok
zásobuje babička, ta visí pořád ve stejném stavu nad kuchyňskou linkou a nic jí nechybí.
Možná vůně, ta slábne. Ale barva zůstala, pořád vypadá, jako čerstvě sušená.

A taky čtyřlístkům v knihách, se u mě daří.
Jsou tam furt. A přesně na stránkách, kam jsem je vkládala.

Jo, na suchý je spoleh.
Urvat to včas, dokud to je pěkný, a nechat to tak. Na vždy.

A pak se k tomu vracet a vzpomínat, jak to bylo fajn odpoledne, když jsem to tehdy trhala...

Je to jako s těmi Elenky starými hračkami.
Plno jich rozbila, takže se musely vyhodit.
Ty už v tom sklepě nenajde.

Kdybychom jí je sebrali včas, tak jich teď mohl být ten sklep úplně plný a mohla by
je znovu objevovat. A nějaké další dítko, co se v naší rodině teprv narodí, taky.
Bylo by jich tolik, že by se tam už nevešel ani ten kýbl s maminky podivně pěstovanou kytkou.

Ale ona by jí jistě šla i jinde.
Podle mě, i kdyby ji hodila prostě na zahradu do sněhu, tak by tam snad vykvetla.
A to nekvete.
***

Zapomenutý salát

18. února 2013 v 21:54 Zpovědnice
V kuchyni naší maminky jsem objevila mísu s těstovinovým salátem. Kromě těstovin v ní byla paprika
a ředkvičky - samozřejmě na drobno pokrájené. A jelikož jsem dostala chuť, popadla jsem tu lžíci, kterou
to asi maminka míchala, a začala se futrovat.

Z jídelny, kde zrovna seděla Kiki se svým přítelem, vede k lince takové okno prosklené.
Původně bylo míněno k servírování, ale nakonec je to jen okno, aby věčně něco kuchtící maminka
viděla na věčně pojídající, asi. A taky na televizi.

Napadlo mě, že bych tou dírou mohla být viděna, tak jsem si v té kuchyni zhasnula. Po tmě jsem tam nebyla,
díky tomu oknu, a aspoň mi neuteklo nic, co se děje vedle.

Jak si tak papkám, tak za mnou vběhla Elenka.

"Co tady děláš, mami?"
"Žeru, chceš taky?"

Ona dloubla do nastavené mísy a vydloubla těstovinu, kterou strčila do pusy.

A v tom se rozsvítilo a vešla maminka. Babička.
Dva lidé v jednom. A ani jeden z nich nebyl rád, že nás vidí cpát se tím salátkem...

"Necháte to bejt! Ještě neni hotovej!" Hnala nás z kuchyně.

To přilákalo Kiki, která drží přísnou dietu, jak jsem se dnes dověděla.
Jablečnou. Což znamená, že jí jenom jablka, (jestli to bylo nutné vysvětlovat).

"Já chci taky!" Žadonila teď o salát.

"Vystřelte, neni dodělanej!" Vyrvala mi tu mísu maminka z ruky, ale Kiki ještě stačila nahlédnout
dovnitř.

"A co mu chybí?"

"Všechno!"

"Mně to stačí takhle!" Řekla a sáhla po lžíci.

"Mě to nezajímá!" Byla jí lžíce sebrána, a tak jsme odkráčely do jídelny, kde jsme vzorně
vyčkávaly dodělaného salátu.

Po dvaceti minutách byl tam.

"Proč je tam to vajíčko?" Otázala se Kiki.

"Asi tam chybělo...," vysvětlila jsem jí, a už jsme si obě plnily talíře.

Dan na Kiki chvíli koukal a pak se zeptal, jestli tohle taky spadá to té jablečné diety.

"Jeden talíř jo," vysvětlila mu.

Já si brzy přidávala další porci a Kiki mě následovala.

"A druhej talíř?" Ozval se Dan.

"To se jako nemůžu nažrat?!"

"Říkalas, že jíš jenom jablka, tak se divim..."

"Tohle je úplně dietní, jasný?" Uzemnila ho a futrovaly jsme se dál.

Když měla talíř téměř prázdný, zeptal se jí, jestli už můžou jet, (k němu), anebo bude mít třetí chod.

"Ty mě nenecháš ani nažrat! Třetí chod si beru s sebou!"

Tak jí maminka podala plastovou krabičku, kterou si Kiki napěchovala salátem až po okraj,
a když odfrčeli, všimla jsem si, že ji tam nechala.
Ona pokaždý něco zapomene. Někdy se vrátí, jindy na to kašle.
Podle toho, o co jde.

A jelikož se po telefonickém upozornění nevrátila, myslím, že Dan jí třetí chod rozmluvil.

Zato mně ho neměl kdo rozmluvit, a tak jsem si mínila tu krabičku vzít domů já.

A Kiki jsme s maminkou pěkně zdrbly, pro to její zapomínání, to se ví.

On ten salát byl totiž prý dělaný pro ni!
Aby ta celodenní jablka taky něčím proložila, svěřila mi maminka.

Když jsem pak přijela domů já, tak mi volala, že jsem tam tu krabičku nechala taky.
Že nejdřív to tam div nesežerem nehotový, a pak jí to tam obě necháme.
Pochopitelně dodala, že jsme jedna jako druhá. (Tedy obě úplně blbé).

Ale já se domnívám, že Kiki víc, když zapomene, že drží dietu. Anebo si na to naopak vzpomněla,
když se pro krabičku nevrátila? Budu se jí muset zeptat, co ji k tomu nevedlo.

Což o to, já mám stravu poměrně pestrou, ale Kiki je mi líto, zítra má dvanáctihodinovou směnu
s taškou jablek, ta bude po tom vaječném salátku ještě prstíčkem hrabat.
Moc bych za to nedala, že se cestou do práce pro tu krabičku ještě staví.

V tomhle ohledu je škoda, že jsem ji tam zapomněla... :)
***

Starým krávám vstup zakázán

17. února 2013 v 0:20 Zpovědnice
Mám strašně ráda, když se to podaří a třeba i úplně neplánovaně se sejdem
všechny ségry. Rozebíráme spolu život, který máme každá úplně odlišný, radíme si,
svěřujeme se, otevíráme jedna druhé oči, šokujeme se nevšedními zážitky či názory,
diskutujem, debatujem, a v podstatě nikdy se nehádáme.

Čím dál víc je jasné, že jsme si vzájemně nejlepšími kamarádkami.
Víme o sobě všechno, nic na sebe nehrajem, přejeme si to nejlepší,
nezávidíme si, fandíme si...

Dneska už.

Jsme taková trojka, co si prostě rozumí, ačkoliv jsme každá z úplně jinýho těsta.
To je na tom to zvláštní.

Zuzka mi jednou, už je to dávno, řekla, že nebýt její ségrou a nemít mě doma,
tak mě nezná a znát nechce.

My byly v pubertě opravdu hodně odlišné.
Ona byla princezna a já rebel.

A když se někdo náhodou dovtípil, že jsme sestry,
tak tomu nemohl uvěřit.

Vzpomínám si, jak jsem ji jednou někde od baru pozorovala,
když na parketu tančila na nějakou slaďárnu.
Na kterou bych já se nezvedla.

A kluci kolem mě na ni zírali, aniž tušili, že ji znám...
Tehdy jsem se za ni styděla, že je tak sladká.
A když jsem tančila já, tak se prý jednou zmínila, že její sestra
je tamhleta. A hoši se prý divili, že si vůbec máme co říct.

Měly jsme, ale jenom doma. Na parketu jsme se míjely.

Ono se říká, že to nejlepší, co můžete dát dítěti, je sourozenec.
Já tu výhodu oceňuju až s léty, dřív jsme sice taky držely při sobě,
ale bylo to kolikrát hodně bouřlivý a soupeřivý.
(A obzvlášť ten mladší sourozenec se nám v jistou dobu stal trnem v oku...)

Jenom o chlapy jsme se nikdy nervaly. Ten, co se líbil Zuzce, byl prostě její,
ten, co Kiki, byl taky její (už proto, že mu bylo o deset míň, než nám), a ten,
kdo se líbil mně, se líbil jenom mně - sestry můj vkus nikdy nesdílely).

Když byla Kiki malá, záviděla nám naše páteční odchody na dízu.
Postávala u nás v dětském pyžámku a sledovala naše přípravy.
A ráda si nás dobírala slovy, že až ona bude chodit, tak my už budem starý.
Minimálně pro svět diskoték.
Přesto nakonec vždycky zafňukala: Nechoďte...
Ale my šly.

Měla tehdy správný odhad, protože to trefila vlastně úplně přesně. V momentě, kdy jí bylo
18, a začala pořádně pařit, nám táhlo na třicítku, a potřeba každonočních akcí
byla ta tam.

Vzpomínám si z té doby na takovou situaci... Mně bylo asi 28, Zuzce o rok míň,
a pro tu naši téměř osmnáctku jsme byly prakticky odepsané.
Byly jsme na chalupě, kam ona si přijela s partičkou kluků.

Měli mejdan v otevřené garáži, která jako garáž dávno neslouží, spíš jako letní
jídelna, a všechny židle byly obsazené.
My se Zuzkou se tam přišly podívat.

Postávaly jsme opodál, v šeru toho letního večera a pozorovaly jsme Kiki, jak si mezi "svými chlapci" počíná, jak ji obletují, čemu se smějí, o čem se baví...

A drbaly jsme je...
Jak jsou ještě hloupoučký, nevyřáděný, a vybavovaly si sebe v jejím věku...
Zkrátka jsme tam stály, jak důchodkyně, co vzpomínají na mládí.

"Nejsou ty tvoje ségry nějaký divný?" Zaslechly jsme najednou polohlasný dotaz
směřující do Kiki ouška.

Ona, protože o nás nevěděla, zeptala se: "Proč?"

"No že sem pořád tak čuměj."


Kiki se otočila, vytřeštila na nás oči - jako že ji ztrapňujeme, a odvětila: "Takhle voni čuměj furt."

Tehdy nám došlo, že jsme u nich fakt za starý krávy. A hrozně jsme se tomu divily.
Do té doby jsme předpokládaly, že až si nás všimnou, přizvou nás mezi sebe - vždyť mezi
ně přece patříme! Stejná generace, ne? Naši už spí, tak to trochu rozjedem...
Akorát ten kazeťáček by se snad dal kapánek ztišit, no a Kiki by si mohla trochu upravit
výstřih...

Po tom, co jsme vyslechly jejich dialog o nás, nám ale došlo, že na pozvánku ke stolu čekáme
marně.

Mimochodem, to spojení "starý krávy", nemám ze své hlavy.

To si vymyslela Kiki se svým přítelem (a to ne tehdy, ale v době současné), když dumaly,
kdy je člověk už starej. Jako na ty dízy a tak.

Vyšlo jim, že ve třiceti. (Možná jsme se jim staly předlohou).

Matky a fotři, prostě.

Nám to kdysi se Zuzkou vyšlo úplně stejně...

Přesto jsme vlastní předsudky později nechtěly vzít za své.
Uznat - tak, teď jsme v tom věku, který jsme si kdysi stanovily jako konec mládí,
jsme staré mladé (to byl výraz náš), a takové se mezi mladé už nepočítaj a nemíchaj!
Tak jsme to zkusily a dostaly jasně najevo, že naše dávná definice byla správná
a stále platí.

Ten floutek na naší zahradě, a ten Kiki pohoršený výraz (směrem k nám),
byl pro mě takovým mezníkem. Tehdy mi teprve došlo, jak si stojím.

A mohlo mi pak klidně deset kluků na nějaké náhodně navštívené díze vykládat,
jak mi nevěří těch třicet, ale já už věděla svý.

Několikrát se stalo, že jsme vyrazily na dízu všechny tři. Ale nebylo to tak,
že bychom si řekly, že v pátek večer půjdem na dízu.

Vždycky to nějak vyplynulo, že jsme tam skončily.
Naposled to bylo loni v létě, po koncertu bratří Nedvědů v Třeboni.
Byl s námi i brácha Tom a kamarád Martin - jsme snad odvěkká parta, no a my se tam
nějak nalili, dobře se naladili, (přestože ten koncert byl propadák a ten příští už zcela jistě vynecháme),
a cestou zpátky do chalupy jsme zavítali na místní dízu.

A tam jsme tančili až do svítání... s místními mladými, mezi nimiž bylo i dost těch staromladých,
protože jim asi chybí mladší sourozenec, co by na ně třeštil oči - anebo tam byly taky jenom úplně
náhodou...

Byla tedy doba, kdy Kiki záviděla nám, a byla doba, kdy my jí. Než jsme to pobraly.
Dneska jsme smířené, a Kiki už tak neprovokuje. Asi ji to přestalo tím pádem bavit.

I když, ten předloňský výlet s chlapci do Vídně, s odjezdem z chalupy, kde já dřepěla s kočárem
a Zuzka nad mísou chlebíčků, co byla dělaná pro NĚ, a na kterou ONI neměli pro samou zábavu
a vzrůšo z dobrodrůža čas (a kupodivu ani chuť), si teda mohla odpustit.

Se tam bořila do hlíny dvorku v kramflecích, s cestovní (a mladickou) horečkou, a házela takový ty
pohledy, jako že my zřejmě nevíme o životě vůbec nic, jak na nás tak kouká... :)
Nedocházelo jí, že my tohle všechno už máme za sebou, a jsme o kus dál, ale tam,
kde jsme být chtěly. Sice to mohlo bejt lepší, ale koneckonců, to může bejt vždycky.
Ona taky jela jenom do Vídně...

Dneska už ví, že život se člověku s věkem mění, a i ona přijala zákon staré krávy - i když k němu
dospěla zatím jen definicí.

Představuju si, jak nás jednou přijde navštívit do domova důchodců, kde my budem postávat
(nebo ležet) v pyžámku a kňourat, ať ještě nechodí. A ona řekne, že ještě nemá všechno odžitý,
ale že přijde zas... Fuj, teď jsem se orosila...

Každopádně škoda, že nemáme ještě jednu mladší sestru, která by dosáhla plnoletosti v den Kiki třicetin.
U toho bych ráda byla.
Zajímalo by mě, jestli by Kiki kolem její zahradní párty jenom tak nezúčastněně prošla,
anebo by se zastavila s tím, že se pochopitelně přidá.

Úplně nejradši bych jí to škodolibě oplatila sama - ale neoplácela bych oplátku?
No, marná sláva, mladší už nebudem.
To jen Elenka si ještě myslí, že možné to je.
Když mi vykládá, že až bude menší, bude zase nosit dudlík...
***


Komu není dáno...

16. února 2013 v 0:23 Zpovědnice
Zase jsem strávila příjemnou směnu se svou sestrou Kiki v obchodě.
Ptala se mě, kdy bych tak mohla příště - ne, že bych si ty dny mohla přímo
vybírat, můžu jen nabízené vzít, anebo odmítnout.
Podle Kiki mám ale možnost jedinou - vzít.

Přesto jsem si dovolila namítnout, že 22. února prostě nemůžu,
jelikož jdu na koncert.

Ona ví, že jde o mou oblíbenou kapelu, a že jsem nikdy na jejich koncertě nebyla,
a že lístky mám od Ježíška, tak snad proto byla shovívavá a na tom záskoku dál netrvala...

Svěřila jsem se jí, že jsem dokonce soutěžila o jejich nové cédéčko.

"Já nikdy nesoutěžim, ale teď jsem to zkusila, protože bych ho fakt chtěla.
Mělo by bejt totiž s autogramem!" Zajuchala jsem.

"A myslíš si, že budeš z těch, co pak dycky řeknou - to neni možný, já nikdy nic nevyhrála,
a teď jsem to zkusila úplně jen tak a vyšlo to?"

Shodila mé nadšení, a zdálo se, že pro mou účast v soutěži, natož na koncertu,
nemá nejmenší pochopení.

Další den jsem si přijela k mámě pro Elenku a Kiki tam přijela taky.

Povídá mi: "Z jaký ruky?"
A já, že třeba z týhle...
"Samozřejmě špatně..."
"Tak z týhle..."

A ona mi vrazila před oči TO cédéčko.
Koukala jsem, jak blázen, a hned mě zaujal ten podpis na obalu.
Nestálo tam Richard Krajčo, ale KIKI.

To mě pobavilo.
A potěšilo.

No a pak, když Elenka po obědě usnula, zalezla jsem si ke kazeťáku (k magiči),
a celé si ho přehrála...

Některé písničky jsem zatím neslyšela...
A do toho mýho snění mi zavolal Martin, že zrovna jede z práce, a dohodli jsme se, že se na chvíli stavím.
Popadla jsem to CD, a že ho oblažím těmi nejlepšími songy z něj.

Jenže Martin, ač romantik, Kryštofům prostě nerozumí. Jednak tvrdí, že jejich texty nemají hlavu
a patu, a pak, že jsou utahané, nelogické, nedají se zkrátka poslouchat.
Tolik výtek a já si myslela, že jeho názor dnes změním.


Ten přebal cédéčka je taky velice zajímavý, maj to pěkně udělaný, kluci.
Některé obraty z písniček v něm jako inzerují. Třeba zpívají o tom, že neznají takovou vanu,
v níž by se smyly hříchy, a tištěný inzerát k té písni je vana s textem, že jedině v té od nich
se dá smýt vina.

A takových je tam víc, prostě se mi to líbí. Třeba inzerát nabízející dlouhé šňůry k sušení snů...
No, není to nádhera?

Každopádně, u Martina jsem nepochodila. Druhou písničku vypnul v necelé půlce s tím,
že mi děkuje, ale že si jde lehnout, protože na něj něco leze (jestli jsem to chytila,
tak děkuji já jemu...), no a prý mu to nedalo nic, jenom jsem ho připravila o čas.

Tomu klukovi snad vážně není dáno...

Tak jsem sáhla aspoň po tom obalu, a že to na poslední chvíli zachráním...
(Že ho přecejen zavedu správným směrem k pochopení Kryštofů).

Začala jsem mu, už ve dveřích, k nímž mě spěšně vyprovázel, předčítat:
"Třeba tady... Vykupujeme dluhy, co nikdo nedluží!"

A hned jsem zaníceně listovala sešitkem z obalu dál: "Jedině v našich vanách smyjete svou vinu!"


"A ven!" Otevřel a oba jsme se začali smát, protože jsem v tu chvíli (sobě i jemu),
připomínala podomního náboráře do nějaké sekty.

Tím všechno to kouzlo inzerátů (a Inzerátu, jak se CD jmenuje), naprosto degradoval,
a já s ním odkráčela zase k našim, kde jsem ho založila do kabelky, pochopitelně
za vydatného kroucení hlavou, jak někdo může být tak zabedněný a nerozumět
podtextům básníka, dokonce k sobě ty obratné a malebné hříčky ani nepustit!

A já jen doufám, že nejsem taky tak zabedněná, protože se mi zvolna vkrádá na mysl
otázka, jestli tenhle Kiki dar neměl taky náhodou nějaký podtext - třeba, jak mě
22. dostat do práce...
***

Božan zdraví Toma!

13. února 2013 v 22:54 Zpovědnice
Přijela jsem s Elenkou k našim - má to tam ráda, užije se tam plno legrace.
A je tam hodně lidí, mé sestry a babička s dědou, kolikrát i Kiki přítel a výjimečně
i strejda Tom, který momentálně žije na koleji v Anglii.

Naši s ním jsou denně ve spojení přes skype, a to prostřednictvím televize,
takže ho vidí ve velkém formátu a můžou s ním mluvit všichni, kdo jsou v jídelně,
a on je pohodlně vidí. Zatímco my vidíme jen jeho. Většinou jen obličej.
Velký obličej přes celou obrazovku. No, jako by byl s námi!

U toho stolu v jídelně je rozbitá židle. Má urvanou nohu, což ale není na první
pohled vidět. Nevím, proč tam tu židli pořád mají, anebo proč dávno není spravená,
každopádně jsme na ni zvyklí, nesedáme na ni, a poznáme ji tak, že je strčená v rohu místnosti,
kde slouží jako stojan na svetry a kabelky příchozích.

Jenže, když se nás sejde víc, a všichni si chceme posedat, stane se, že někdo v zápalu
konverzace po té židli sáhne... Jako dnes.

Děda vytočil Toma na skajpu, aby byl jako s námi.
Chvíli před tím věnoval Elence přístroj na měření okysličení krve, o kterém jsem Vám už psala.
On jí ho nakonec pořídil sám.
A všem nám ho u toho stolu předváděl.

Když se Tom objevil na obrazovce, povídá mu:

Hele Tome, co tady máme za věcičku... To měří okysličení krve...
Strčil dovnitř prst, sáhl po té rozbité židli, sedl na ni - chvíli ho to udrželo,
takže ještě stačil říct, kolik mu to ukazuje (a že to je slušný číslo),
a pak se svalil na podlahu.

Naštěstí mu to saturátko stačila vzít sestra, že to zkusí taky.

Tom se pobaveně zasmál tátově pádu pod stůl a byl nucen ještě si počkat na jeho
nové měření - protože teď mu určitě vyletěl tep...

Je to dobrá hračička, i já si to pochopitelně zkoušela, paradoxně na Elenku se dostalo
až později - ji to zase tolik nebere.

Když táta odešel vyřídit si nějaký hovor, Tom se rozloučil s tím, že už má hlad a jdou s kamarády
na večeři.

Musel ale slíbit, že hned potom ještě zavolá.

Uběhla asi hodina a měli jsme ho v televizi zas.

Jako bychom hráli Chodí Pešek okolo..., Kiki najednou neměla své místo u stolu.
A jako bychom byli všichni úplně blbí, nikomu nepřipadalo jako špatnej nápad,
když se posadila na TU židli v rohu.

Ona je skutečně tak pitomě rozbitá, že prostě stojí i bez té nohy...
To se na to snadno zapomene. Anebo jsme fakt retardi všichni.

Každopádně Tom viděl další držkopád a koukal na nás už trochu divně.

Říkala jsem si, jen tak pro sebe, proč se nesměje. Stává se tam z něho suchar nebo co?
My se totiž smáli všichni, přišlo nám to neuvěřitelně vtipný, že se to stane dvakrát během hodiny.

Elenka se smála nejvíc, a jelikož se nám její smích strašně líbí, a vlastně bychom nejradši,
aby se smála pořád, dostal dědeček nápad...

Totiž Tom, když byl ještě malej, měl takovýho obrovskýho plyšovýho slona. Růžovýho.
Říkalo se mu Božan - ano, měl i jméno, protože byl nejvyšším členem rodiny. Byl a zase je.
Po letech ho naši vyhrabali někde na půdě a snesli ho dolů, pro Elenku.

No a ten dědův momentální nápad spočíval právě v tom, připomenout ho Tomovi.
Tak pro něj došel. Ten bude koukat, ten se určitě dojme a zavzpomíná na svá dětská léta,
kdy mu Božan dělal společnost v pokojíčku...

Jenom v trenkách si s Božanem stoupl před televizi a začal s ním blbnout.
To proto, aby zároveň pobavil Elenku.

Tom koukal, ani nedutal - asi se za chvíli rozpláče.

Táta hopsal s Božanem, mával mu tlapou: Božan zdraví Toma do Anglie!
Natřásal ho, pusy mu dával, tančil s ním a vydával různé skřeky,
které opakoval tolikrát, kolikrát se tomu Elenka zasmála. A Tom pořád jenom koukal...

Když se dědeček dost zapotil, napadlo ho ještě, že je možná na čase, znova si přeměřit ty tepy...

A někoho jinýho zas napadlo zeptat se Toma, jestli je v pokoji sám.

Nebyl.
Měl kolem sebe ty svý kamarády, s kterými se vrátil z večeře.
Vzal kameru a teprve nám jednoho po druhém ukázal.

Haj...
Haj...

Mávl jeden, druhý, třetí...

Už bylo jasné, proč se nesmál. Ani nedojal.
A u nás v jídelně zavládlo ticho.

Později nám vysvětlil, že nevěděl, v jakém momentu nás vypnout - přerušit spojení, ztratit signál...
A že takový moment propásl. To by nás totiž musel jedině vůbec nevytočit.
A tak jen doufal, že nezajdeme příliš daleko.
Ovšem tanec s Božanem byl prý už za hranicí.


A to může bejt rád, že tam ty kámoše neměl i před večeří, když z tý židle letěl táta.
Anebo měl?
Vlastně jsme se zapomněli zeptat.
***

Sbírka zvadlých penisů

12. února 2013 v 19:15 Zpovědnice
Strašně ráda si v zimních měsících prohlížím fotky z léta. A úplně nejraději vzpomínám na časy minulé,
taky prostřednictvím fotek.
Někdy se nám stane, že nad mými fotoalby dřepíme se ségrami všechny, když se u mě slezou
obě najednou.

Těch fotek je tolik, že je nikdy nestačíme prolistovat všechny, takže to máme na epizody.
Mám fotky řazené podle roků, takže co rok, to vzpomínací mejdan, dalo by se říct.

A padají hlášky jako: Koukej, jak máma byla hubená!
A babička, jakou měla černou hřívu!
Jé, Tom vyrostl! (Jaký div)
Tys byla špekatá!

Prostě drbem.
Jako by to dneska bylo lepší...

A další častá věta zní: Jako by to bylo včera!
To si živě vybavuju!

Přitom je to třeba pět, šest let zpátky. Je podivuhodné, jak se do těch dávno minulých
chvil člověk dokáže zpětně vžít a úplně se do toho dostat.
A přitom mít pocit, že se vlastně tolik nezměnilo...

Na první pohled nic, na druhý všechno.
A pořád jsme to my.
*

Já mám ve své minulosti taky období, na které si živě vzpomínám.
Bylo to období nápadníků. Přehršle nápadníků.
Na to taky ráda vzpomínám.

Někdy se stalo, že mi na mobil přišla ememeska s penisem.
Prostě s penisem.

A přitom šlo vesměs o romantiky, ovšem s mírně posunutými hranicemi vkusu.
Anebo se mi chtěli pochlubit? Možná naznačit, o co jim jde?
Zajímavé na tom ale bylo, že každý se mi později za takový obrázek omluvil.

Já sice uražená nebyla, ale to nevěděli. Protože jsem na takové "nabídky"
zásadně nereagovala. Tedy ne zásadně, já zásady zrovna neměla, ale prostě nereagovala.
Zato jsem si založila album penisů.

Přišlo mi to zajímavé.

Měla jsem pochopitelně i jiná alba v té době, třeba fotky ksichtů, kytic a dárečků,
anebo různých jiných pozorností, kterými mi chlapci vyznávali lásku - bavilo mě to dokumentovat.
Na památku.

Jako bych tušila, že je to na dobu velmi omezenou.
A měla jsem recht, jakmile jsem otěhotněla, rázem nezbyl ze ctitelů ani jediný.

Mě to nemrzelo, protože jsem si tu dobu úplně vychutnala a užila se vším všudy.
A zbyla z ní sbírka fotek, jako pomníček mé doby minulé.

To album penisů před ségrama ale úzkostlivě tajím, a ani sama si ho neprohlížím.
Představuju si, jak bych ho rozklikla, tam už všechno zvadlý
a ségry by posměšně prohlásily něco jako: No tos je teda brala... Co ti tím asi chtěli říct...

Vzpomínky jsou nepřenosné, jak víme, a jakákoliv interpretace se pro nezúčastněné
stane jen vyslechnutým příběhem, kterému navíc nemusí věřit, (stejně jako by holky asi
nevěřily, že TOHLE kdysi stálo jenom pro mě), zato vypravěč na tom tratí. A nejen tím,
že bude pro smích...
Každá převyprávěná vzpomínka se totiž zase víc zamlží,
protože ji při nejlepší vůli nikdy nepodá stejně, ona i ta paměť už není tak ostrá,
no a tak se upne k té své poslední verzi...

Ona nakonec taková sbírka může čítat klidně jenom dva nebo tři kousky, ne?
***

Kiki byla na táboře

8. února 2013 v 21:31 Zpovědnice
Moje sestra Kiki se odstěhovala od rodičů.
Se svým Danem hledali byt k pronájmu, a ze tří navštívených vybrali nakonec ten nejhorší.
Podepsali smlouvu, zaplatili kauci a hurá se stěhovat.

V ten den D, kdy Kiki balila kufry, se nostalgicky rozplakala.
Je to takový zláštní - člověk je pořád dítě, až najednou vyroste a stěhuje se z hnízdečka...
Uteklo to...
Maminko! To je jako kdybych jela na tábor, ale na strašně dlouhej!

Ale maminka prozíravě tušila, že zas tak dlouhej ten tábor nebude.

Kiki totiž předeslala, že vařit nehodlá, a ve dnech pracovních - jelikož dělá na směny,
bude přespávat DOMA (chápejte u maminky).

Takže se zdálo, že bude DOMA v podstatě denně, minimálně k obědu.

Což o to, to by jí časem přešlo, jak by se vlivem okolností naučila vařit,
horší to bylo s tím, že ten byt, jak už jsem řekla, byl snad nejhorší, na který mohli natrefit.

Jediné plus, který se mu dá přičíst, byl v tom, že šlo o centrum.

Ovšem nebyl zrevidován a uznán vhodným k obývání. Což bylo novým nájemníkům zatajeno.
Brzy to ale prokoukli, a teď se handrkují o rychlou nápravu situace, anebo vrácení té kauce.

A jak se na to přišlo?

To musela do toho bytu naše a Danova maminka, které se zajímaly i o takové nepodstatnosti,
jako je třeba topení - v tomto případě stařičké vavky, a problém byl na světě.

Kiki si pak pozvala technika, který měl provézt jejich revizi.

V tu chvíli se u ní projevila stejná porucha, kterou trpím já - totiž paranoia.
Volala mámě, že v tu hodinu, kdy má technik dorazit, rozhodně nebude v bytě sama!

Na dotaz proč, jí Kiki svěřila svou obavu - aby se nestala obětí trestného činu.
A to rovnou vraždy.
(Já bych se obávala spíše znásilnění, Kiki zašla dál).

Maminka jí ale vyhovět nemohla, protože neměla čas, nikdo jiný taky nereagoval na její zoufalé
prosby (o život), a tak měla maminku aspoň na telefonu.

Jenže k velkému překvapení nás všech se ten člověk nezajímal o ni, nýbrž o ta kamna...

A když řekl svůj verdikt - tedy nepoužitelné, nebezpečné, Kiki se začala bát o život podruhé.
Aspoň měla už důvod.

Od té chvíle v bytě mrzla - no, asi tak deset minut, než pobalila všechno důležité,
a s velkou slávou se vracela ze svého týdenního tábora domů.

Ani nestihla poslat pohled, jaký to byl fofr.

Takže se bude hledat vhodný bejváček nanovo, a tentokrát jim to snad už vyjde.
Jelikož to stěhování stejně zase obrečí, tak aby se nám z ní nestala plačka :)
***

Kyselina citrónová

7. února 2013 v 21:18 Zpovědnice
Tak jsme, díky Bohu (a díky doktorovi z kardia), doma z nemocnice.
Chtěli nás tam ještě nechat, prý kvůli dalším odběrům krve příští den.
A já na to, že bychom na ně snad mohly přijet z domova, ne?

To asi ne, my se s lékaři dohodli takhle...
A ptali jste se na kardiu, jestli by nás pustili?
My tu máme svoji kardioložku, a ta řekla, ať počkáte do zítra...
Tak prosim pěkně zavolejte na kardio, Elenky doktorovi, a zeptejte se jeho...
Dobře, udělám to...

Za deset minut:
Tak vás teda pustíme - pozdravuje vás doktor z kardia...

Takže takhle to bylo. Klidně by nás tam drželi o celý den dýl!

Nepřípustné.

Než se ovšem o všem rozhodlo, a já byla jak na trní, s čím se ten doktor vrátí,
teprve byl zřejmě čas vyvěsit na dveře pokoje tu ceduli - jak mi to někteří čtenáři pod minulým článkem
radili - o nasrané matce.

Sice nikdo nevstoupil, zato mi volal T-mobile...
Tento hovor je monitorovaný, máme pro vás příjemnou nabídku...
Jakou?
No, můžete nyní využívat vysokorychlostní internet v mobilu za bezkonkureční cenu...
NECHCI!
A můžu se ještě zeptat... Anebo já vás radši nebudu rušit...

To asi ten můj tón ho odradil.
Zato potom, jak jsem pookřála! Ale ty telefonisty ze všech možných společností bych
nepotěšila stejně - nebyl čas, rychle balit a tradá do Dejvic...


Chci Vám dneska povědět, co je u mě nového. Začalo to tak, že jsem tak trochu
brouzdala po internetu, když v nemocnici nebylo, co dělat.
Zejména tedy, když Elenka spala.

Ani nevím, jak jsem se na ty stránky proklikala, někdo dal zajímavý odkaz na FB
a klik klik, a už jsem četla o zdravé výživě.

Nějaký léčitel se tam vypisoval o tom, co našemu tělu škodí, a co přitom běžně požíváme,
aniž bychom tušili, jak moc si ubližujeme...

Zaujalo mě to. Znělo to rozumně, podával i přesvědčivé argumenty a různé příklady,
zkrátka mi v hlavě uvízlo, že kyselina citrónová je špatná.
A že je téměř v každém pití.

Dál mě zaujalo jeho tvrzení, že velice zdravá je pro nás Coca cola. Navzdory všeobecnému
lékařskému mínění.
Důvody si nepamatuji, ale uváděl je.
Především prý obsahuje kyselinu fosforečnou, pro naše tělo velice potřebnou.

A plno dalších a dalších věcí, příkladně, že nemáme kupovat citrusové plody, co jsou
k nám dovážené, protože prý jsou trhané nezralé, slunce je nevidělo a jsou jen prostředníky
právě té nezdravé kyseliny citrónové...

Zkrátka a dobře, utkvěla mi v hlavě právě tahle kyselina, a rozhodla jsem se, že se jí vyvaruji.

Po vybalení všech věcí a nějaké té domácí aklimatizaci, jsem odjela na nákup do Billy.

Jako obvykle jsem sáhla po vodách, které pije naše Elenka - Dobrá voda Bezinková.
I mně moc chutná, pijeme ji doma všichni.
Jenže ouha! Já se začetla do složení a ONA tam byla, ta potvora citrónová!

No ještě, že jsem ji vyhmátla.

Tak jsem si vzpomněla na Elenky pediatričku, která mi pro ni radila kvalitní šťávy.
Zamířila jsem tedy k sirupům. A byla ve všech!
I v těch drahých...

Až najednou jsem objevila jednu - BIO, kde byla uvedena jiná kyselina.
Zarazilo mě, že v BIO šťávě je vůbec nějaká, ovšem vzala jsem ji, protože mám takový
pocit, že o téhle jsem četla kdysi něco příznivého... Nějaká askorbová...

Navíc byla s příchutí (tedy přímo s 60ti procentní složkou!) bezinky. Tudíž jasná volba,
Elenka nic nepozná a bude pít zdravěji. Ne-li zdravě.

A jelikož na mě právě přišla rýma, koupila jsem taky zázvor - udělám si s ním horký čaj.
Radši nezjišťuji, odkud ten pochází, a co se v něm nachází - obecně je považován za zdravý,
i moje tchyně to říká, a to už je co říct, takže víc argumentů mi netřeba.

Doma jsem udělala Elence tu bezinkovou šťávu, a sobě nastrouhala do čaje zázvor.

Nechutná! Ozvalo se z pokojíčku.
Jak nechutná? Vždyť je to bezinková voda miláčku...

To není ona!
Tahle je lepší, víš...
Ne!
JO!
NE!
Koukej to vypít, je to zdravý!
NE!

Zatím, co jsme se takhle přes zeď dohadovaly, já si do svého čaje přidala med a citrón.
Zdeněk říkal, že to bude mít lepší efekt na zahnání té rýmy.

Elenka nepila, tak jsem ji nechala ještě chvíli vydusit. Nedostane nic, až bude mít opravdu žízeň,
tak jí to přijde ještě vhod...

Pak jsem u televize popíjela svůj zázvorový čaj a libovala jsem si, jak jsem
to dneska vychytala. Díky své informovanosti teď budu o svou rodinku pečovat líp.
Už žádné vody s kyselinou citrónovou!
Na mě si nepřijdou - já si ji najdu ve všem!
Hlavně, když člověk ví, co hledat - a čemu se vyvarovat.

Pak jsem uklízela citrón a v tom mě to napadlo.
Tak já kráva hodinu v Bille zkoumám každý přebal, jestli se tam neukrývá,
její název si opakuju, jak školák násobilku, a pak si vyždímu do čaje citrón, což je navíc
taky citrus, a nejspíš i přímo zdroj té kyseliny citrónové...

Kdybych se na to vykašlala a žádné inovace nezaváděla, udělala bych líp.
Elenka by se možná po večeři normálně napila, v Bille bych byla o polovic času míň,
utratila míň zavody, než za BIO sirup, a nepřipadala bych si teď tak směšná.

To byla zase akce.
Ale za to můžou oni! Kdyby nás dneska nepustili, tak dřepim v křesle a do žádný Billy se nedostanu.
To by přišlo až zítra.

Ale co, pořád lepší bejt směšná v Bille, než nasraná v nemocnici.
***

Maminka morous

5. února 2013 v 19:25 Zpovědnice
Jak jsem předeslala, jsme zas tam, kde jsme byly - a kde se nám to stalo přechodným domovem.
Těžko věřit, že před pár lety jsem vůbec netušila, kde se nemocnice Motol nachází. A jak bych tam jela, kdybych chtěla. Třeba.

Teď vím, jak se tam dostat, znám dokonce zkratku, a nikdo se mě neptá, jestli o to stojím.
Na druhou stranu se nedá říct, že bych to tam nenáviděla.
Sice zatím nemám symptomy věčných pacientů (snad proto, že pacient nejsem), na rozdíl od Elenky,
která se nechá lékaři posazovat z lehu, když si ji chtějí poslechnout fonendoskopem, ačkoliv to dávno dávno umí sama.
Mimochodem, ten fonendoskop je taky v mém slovníku poměrně novým slovem, a není jediným.

V domácí výbavě ho ale prozatím nemám. Zato v naší lékárničce brzy přibude pulzní oxymetr.

Neboli saturátko, jak říkají zdravotní sestry.

Měřák okysličenosti krve, jak říkám já.

Když jsme totiž minulý týden Elenku přivezli na pohotovost s tím, že rychleji dýchá a hodně kašle, bylo jí naměřeno míň, než je zdrávo.

A tak ji tam nechali.

Na kyslíku a se "saturátkem" na prstě pro trvalý monitoring.

Kašel se sice zlepšuje, ale ta okysličenost ne. Proto jsem byla velice překvapená,
když nás dneska chtěli poslat domů. Prý ji dáme na kyslík a hotovo.

Jak víte, tak kyslíkové bomby nám domů pravidelně zaváží. Jenže jak já zjistím, jestli už se bez něj Elenka obejde, anebo nikoliv? Bez oxymetru...

Celá vylekaná jsem si ho hned objednala. A oni nás nakonec nepustili, protože Elenky rozumný kardiolog, kterého se svým nápadem pediatrie kontaktovala, tuhle ukvapenost nedopustil.
Doufala jsem, že to tak dopadne - on je to skutečně rozumnej chlap, tenhle pán, přesto objednávku nezruším, oxymetr bude.

Sice je to dražší záležitost, ale praktická.

To by pak mohla skutečně Elenka marodit i doma. A vynaložená částka by se nám časem vrátila na poplatcích, kterým bychom se vyhnuly.

Já se sice kdysi snažila vyhnout i domácímu špitálu, ovšem dneska bych ho ocenila, jelikož jsme v pokoji s paní, jejíž miminko neustále pláče - nedá se spát, kolikrát člověk neslyší vlastního slova.

A jestli něco na těch hospitalizacích nenávidím, vyjma chvil, kdy je Elence zle a já mám pocit, že by pro ni mohli dělat víc, případně obecně, že by se personál mohl chovat líp, jsou společné pokoje s dalšími pacienty.
Naprostá ztráta soukromí, nutnost přizpůsobovat se a brát ohledy, vychytávat volnou koupelnu, nesmět rozsvítit, či zhasnout - s čímž si tedy úplně hlavu nelámu, ač bych nejspíš měla, a tak dále.

Nejsem na to stavěná, nemám na to náladu, deprimuje mě to.
Úplně šílím, když se ráno nevyspalá z přinucení vyhrabu z křesla (ta taky nenávidím vlastně!),
a první, co slyším, je polohlasná rozprava té cizí mámy s jejím kojencem.

No ťuťuťu, to víš, že maminečka je u tebe, no pjosim tebe, ničeho se neboj, no copak co???

Nemůžu to ani slyšet. Z kůže bych vyletěla.
Dlužno ale dodat, že bych nesnesla na pokoji ani druhou takovou, jako jsem já.
Ať jsem teda objektivní.

Když mamina opustí pokoj, vypnu telku, kterou si pustila - stejně na to nečumí, vytáhnu rolety i na její straně a zhasnu - proč svítit přes den, když z venku sem jde světla dost, a když se mi zdá, že se moc roztahuje, klidně odbrzdím její stolek a drobátko ho posunu...

Nerada se dávám omezovat, a jak zjišťuju, omezuje mě už jen přítomnost kohokoliv cizího, kdo mě vůbec nezajímá.
To Zdeněk, který mě ráno střídal, jelikož mě čekal záskok v krámu, tyhle potíže neřeší.
Být s lidmi na pokoji mu nepřipadá jako potíž.
On to snad dokonce vítá - minimálně, pokud jde o mladé maminky...

Ta současná mladá sice není, není ani pohledná, ale prý je moc fajn, jmenuje se Monika, je z Přerova, procestovala celej svět - je to prostě taková světačka, jak mi ji Zdeněk líčil - jako by tam s ní strávil dva dny, a ne pár hodin.

Já za ty dva dny naopak vůbec nezjišťovala její jméno, záliby, ani co je jejímu děcku.
Přesto to vím. Od lékařů.
Tohle já si hlídám - ze strachu, aby nám tam nedali někoho infekčního...

Když za námi byla večer na návštěvě Kiki, chtěla po mně třicet korun na parking, aby nemusela platit pětistovkou.
Neměla jsem, tak jsem se sebrala, a že zajdu rozměnit svý kilo.

A ta mamina mi najednou povídá, že mi půjčí padesátku, že jí to zítra dám...

Odmítla jsem. Ještě prachy si od ní půjčovat. Kiki mě úplně chápala, taky se nerada paktuje s kýmkoliv, koho důvěrně nezná.
Máme tenhle povahový moment v rodině.

Ráda bych řekla něco jako, že mi to na sobě vadí, ale nešlo by to ze mě.
Nechybí mi debaty o mateřských radostech a starostech u stolů v herně, kterým se s vášní
oddávají hospitalizované mámy.
Stejně jedna druhou neposlouchá, každá se touží jenom vykecat.
A která zaleze, tu zdrbnou. Je to hnus. A je to na nic.

No tak jsem nespolečenská a nesnášenlivá, no. Zdeněk to už ví, někdy si mě pro to dobírá,
někdy ho tím štvu, ale holt se nedá svítit. Až budu stará, bude ze mě jedubaba.

K tomu bych měla takovou perličku z produkce naší Elenky, která tomu nasvědčuje.

Se svým strejdou se dívala na můj blog. Na ty fotky v záhlaví.

A povídala: Tady maminka pláče, tady je klaun, tady se směje... A když došla k fotce, kde jsem v šátku a o holi, jelikož si tento aspekt své osobnosti dobře uvědomuji, neřekla, tohle je maminka v šátku. Řekla: Tohle je maminka.

Chudák malá, jestli už teď ve mně vidí tu, kterou se teprve míním stát. Buď mě tak dobře zná,
anebo se já znám tak málo...


Protože pokud jde o mé vlastní nahlížení na mou osobu, připadám si docela mladistvě.
A teď jsem se zamyslela nad právě dopsanou lží - není to tak. Připadám si čím dál starší.
Chtěla bych, abych mohla aspoň za sebe upřímně říct, že smýšlím jak dvacítka, lehká hlava,
nezatížená zodpovědností, holka do nepohody a nic není problém - ale bohužel bych lhala.

Proč si neřeknu třeba: No tak miluje svý mimčo, to je tak pěkný... (když mě ráno budí ten intimní mateřský zpěv)
- Zase jsem se nevyspala, to nevadí, nějak to tu přečkám... (a ne KURVA FIX, já se na to už vyseru, to zas byla noc!)
- Jé, mateřský klub, utíkám se přidat, určitě dobře pokecám, a aspoň zabiju čas... (a ne To si dělaj prdel, že je to baví, pryč odtud...)
- To nevadí, že tahle doktorka byla tak protivná, asi toho má moc, nebudu to brát osobně... (a ne To je zase kráva, to bude zas den...)
- Jistě, že si od vás ráda půjčím drobný, aspoň nemusím jít rozměňovat, jste úžasná, děkuji... (a ne Ještě si tak od ní půjčovat prachy, proč jako...)
- To je fajn, že nejsme na pokoji samy, aspoň bude živo a den nám líp uteče... (a ne mé pocity shora popsané...)

Jsem maminka morous, co si radši zařídí domácí nemocnici, než by musela se svou dcerou trávit dny plné stresu na tom místě, které bych zase radši neznala, dokud na to bude mé domácí přístrojové vybavení stačit.
***

Zavřeno

3. února 2013 v 15:25 DNES
Pro samou nemoc(nici) zavřeno...

Moje paranoia 4 - kýbl vody

1. února 2013 v 14:52 Zpovědnice
V případě chronických paranoiků (a neléčených), jako jsem já, by mělo být vydáno doporučení,
nesledovat zpravodajství. Já vím jen o doporučení léčit se, ale pořád si ještě říkám, že to zvládnu sama.
Až se jednoho dne zavřu ve svém bytě a strach mě zažene do peřin, kde se stejně nebudu cítit v bezpečí,
neboť by mohl třeba spadnout lustr (uhořelej), vyhledám odborníka - slibuji.

Prozatím se ale držím. Jen si na všechno dávám kapku víc pozor.
Pokud jde o to zpravodajství, tak to bych ale skutečně sledovat neměla - jen se dovídám,
co všechno by se mohlo stát, a co mě dosud nenapadlo.

Je to pár dní, co jsem četla o záhadném případě "samovznícení" člověka.
Čekal prostě na autobus a najednou shořel.

To už je vrchol, to pak jeden není v bezpečí nikde. Ani ve svém těle. Ani ve svém zdravém těle.
Hned jsem se zděsila, jestli mě to nepotká taky.
Sem tam se to prý stane, že někdo chytne.

Když jsem pak kouřila cigaretu, říkala jsem si, jestli náhodou nejdu tomu vzplanutí naproti.
Jako netípla jsem to, ale ani nevychutnala...



Včera se Elenka chtěla dívat z okna na lidi.
Vždycky ji hrozně zajímá, kdo asi kam jde.

A kam jde pani?
Asi na nákup.

A kam jde pán?
Asi do práce.

Jenže pán se zastavil u popelnice, odklopil víko a začal se v ní přehrabovat.

Co dělá?

Sakra, jak jí to vysvětlit...

No Elenko, tak tenhle pán nechodí do práce, to se maminka spletla, víš.
Ten nepracuje, tak nemá penízky, a proto si nemůže koupit žádný jídlo, a proto musí hledat
v popelnici...

FUUUJJJJJJJJ! Ten je čuně! Zasmála se.

To teda je. Kdyby chodil do práce, tak by nemusel jíst z popelnice, víš.

Jenže pak se stala divná věc.
(Člověk ani nemusí koukat na zprávy, stačí z okna!)

Zatímco Elenka chlapa zaujatě pozorovala, já si všimla, že se blíží další.
Taky zamířil k popelnici, ale k té vedlejší.
Otevřel ji, naklonil se dovnitř, Elenka se smála, že jsou tam čuňata dvě,
jenže to druhé zase seskočilo a rychle utíkalo pryč.

Kam najednou takový spěch?

A už se probudila ta má paranoia...

Chlap utíkal tak sto metrů a pak zvolnil.

A mě napadlo, že tam hodil něco, co by třeba nechtěl, aby ho dostihlo - až to, řekněme, vybouchne...

Elenko, pojď! Strhla jsem dceru z parapetu.

Né, ještě koukat!

Radši ne, nebudeme na to koukat, tam nic hezkýho neni... (a nebude - a doufám, že naše okno zůstane celé...)

K mému překvapení se ani do hodiny nic nestalo.
Tak proč se ten bezďák choval, sakra, tak podivně?
To by jednoho (paranoika) úplně zmátlo!


A do třetice asi tolik... Na Silvestra jsme měli vyzdobený obývák takovými těmi barevnými papírky,
co se hážou z roličky a vlní se... Nevím, jak se jim říká.

Pár jich viselo na lustru.

Jenže se nesundaly hned a další den, když jsme večer svítili, jsem cítila, jako když se něco pálí.

Upozornila jsem na to Zdeňka.
On zjistil, že se jedna ta dlouhá stuha přitavila k zářivce, proto smrdí.

Nemoh´bys ji seškrábnout?

Stačí sundat, ne? Uchichtl se a serval ji.

Jenže ten přiškvařený kousek se tam škvařil dál.

Zdeněk zjistil, že seškrábnout už nejde, tak mě uklidnil s tím, že se to vypálí a bude to pryč.
Za chvíli.

Jenže já si vzala do hlavy, že to začne hořet. A tak se u nás nesvítilo.
Protože jak uhasit lustr?
Polít vodou, to by asi nebyl nejlepší nápad.

Pár dní jsme svítili lampičkou - ono to zase tolik nevadilo, a když jsem se vrátila
z nemocnice (ne z Bohnic, ale z Motola), už se zase normálně svítilo a já si až po čase
vzpomněla, že jsem přece vydala zákaz - jenže když se nic nedělo, ani už nepáchlo,
tak dobře, dobře teda... Můžu ho už zrušit.

A Elenka do okna už taky smí, vždyť hořet můžeme i bez příčiny... To je strašný. Strašný!

To aby měl jeden nachystanej kýbl vody.
Ale co řeknu tý holce? A Zdeňkovi?
Leda si ho ukrýt do skříně.
A nevycházet...
(Nebo jedině s ním - ale co řeknu lidem? Řeknu: Vy snad nesledujete zprávy?)
***