Leden 2013

Dvorak

30. ledna 2013 v 20:28 Zpovědnice
Moje sestra Zuzka mě zase pobavila, když vyprávěla o své pracovní schůzce
s pánem, který se jmenoval Dvořák.
Ona předem jeho jméno neznala, věděla jen, z jaké firmy chlap dorazí.

Ten člověk od ní něco potřeboval, tudíž to byl on, na kom bylo zarezervování
stolu k obědu.

Dopoledne jí přišla esemeska: rezervace je na dvorak.

Jelikož si nepřeložila poslední slovo jako příjmení - což upřímně teď nechápu,
když to vidím černé na bílém, napsala zpátky:

Co je dvorak? Myslel jste dvoják, anebo snad dvorek?

Slecno, vim že me jmeno neni originalni, ale rezervaci nam na nej udelali...
Dvorak.

A tak se Zuzka pochopitelně chytala za hlavu.

Mně doma pak se smíchem povídá: Ten mě musel mít za nějakou snobku, co absolutně neuznává
obyčejný jména!
Že mě ani nenapadne, že by se někdo vůbec mohl jmenovat tak prostě, jako Dvořák.
To se musel přepsat... Buď dvorek nebo dvoják, jinak to neni možný!


Mohla to nechat bejt a na místě se pak shánět po dvojáku. Anebo se zeptat, kde
tady mají dvorek. Kdyby žádný dvoják rezervován nebyl.
A kdyby náhodou dvorek měli, tak by si tam v tomhle počasí dřepla a on by ji tam pak
marně hledal na to své jméno, až by mu řekli, že slečna se dožadovala obědu venku...
Anebo by mu napsala, že ji najde uvnitř, protože venku je zima...

Takže by si o ní myslel až potom, že je nějaká divná, nemusel to vědět předem...
***

Observace vs. rezervace

29. ledna 2013 v 21:05 Zpovědnice
Tenhle měsíc, tedy v lednu, jsem byla s Elenkou, jak víte, v nemocnici.
Poprvé necelý týden, podruhé ze dne na den a teď to hrozilo potřetí,
a zatím u hrozby zůstalo.

Jestli i zůstane, a Elenku z těch nynějších horeček vysekáme doma, tak by se
při velkém, ale opravdu velkém (až spíše hypotetickém) štěstí mohlo jednat
o takové symbolické zakončení jejích hospitalizací.

Vždycky tam ležela daleko dýl, než pouhý týden.
Takže jsme nyní, v lednu, trhaly rekordy, a šlo to sestupně, míň, ještě míň,
až jen podmínka...


Tu nám dala její pediatrička. Taková strašně pečlivá ženská, až nám tím leze na nervy kolikrát.
Přijdeme s tím, že Elenka má vysokou teplotu, ona ji vyšetří, a i když nic jiného na ní neshledá,
a oznámí nám, že jde o virózu, okamžitě vytáčí kardiocentrum v Motole, aby se poradila, jestli
by přesto nebyla lepší hospitalizace.

S tím jsme k ní tedy rozhodně nejeli, náš úmysl byl opačný - Motolu se vyhnout.
Tak jsme na sebe se Zdeňkem udiveně koukali, když spustila do sluchátka řeč o tom,
jak by ze svého pohledu navrhovala "observaci" na lůžku, že to pro malou pacientku bude
bezpečnější...

Naštěstí má ta naše malá pacientka na kardiu svého rozumného doktora, už jsem ho tu taky zmiňovala,
a ten své bývalé spolužačce z medicíny připomněl, že jsme u nich ležely před třemi dny,
tak by ještě vyčkal, než nás "observovat" jen pro jistotu.

Nevím přesně, co slovo observace znamená, ale nelíbí se mi.
Zní mi to trochu jako rezervace - ve smyslu chráněné území, ale tím spatřuji spíš náš domov.

Zřejmě to tedy bude opak rezervace. Ta observace.

Paní doktorka nás vybavila letáky z lékárny, co všechno Elence nakoupit,
a zdvihla výstražný prst - do rezervace jdeme prý s velkou podmínkou.

Jestli budou horečky přetrvávat, jestli bude Elenka málo pít a jestli se přidá kašel,
čeká nás observace!

Byla by to třetí lednová.
A kolečko by mohlo začít nanovo, protože třikrát v jednom měsíci Elenka ještě hospitalizovaná
nebyla. A kdyby to mělo jít vzestupně...
***

Kdyby ptáci směli uzený

28. ledna 2013 v 21:48 Pojednání
Měla jsem doma kus uzeného, i s takovým tím tučkem po stranách.
A když už zbyl jen tuček, říkám si, že něco podobného jsem viděla viset
na stromě. Pro ptáky.

Tak jsem to zabalila, a že jim to zítra s Elenkou pověsíme pod okno,
ať se můžem dívat, jak si dopřávaj´.

Pak jsem si vzpomněla, že uzené se nemá dávat domácím mazlíčkům,
nevím, jak to vím, ale naše kočka tedy uzené rozhodně nesmí.

I napadla mě otázka, jestli ho vůbec smí ptáci.

Zadala jsem do vyhledavače na internetu vhodně formulovaný dotaz
a vyjely mi dva odkazy.

V prvním, aniž bych ho rozklikla, stála věta: ptákům nikdy nedáváme těstoviny a uzené...
Ve druhém: Při přípravě velkého ptáka do nádivky přidáme uzené...
Nevím, o jakém velkém ptáku to bylo, ale už vím, ptáky uzeným leda vycpat, ne krmit.

Tak milý tuček letěl do koše, protože velkého ptáka se připravovat nechystám.
Tak dalece ve svém kuchařském umu ještě nejsem.
*

Byl u nás kamarád... Koupelnová galerka byla sice precizně sestavená,
přesto mu přišla zoufalá esemeska o třech písmenech: SOS!

Zdeněk mě sice vrtat nenechal - znovu projevil své mužské ambice na "svou práci",
jenže po pár minutách přestala fungovat vrtačka.
Ne jeho vinou, chyba byla někde uvnitř - vrtačky.

Jedna díra ve zdi, všude plno bordelu, a já se těšila, že to už dneska bude viset...
Nedalo se nic dělat, Martin musel dorazit.

Zoufale jsem potřebovala, aby si u nás dal odpolední kávu...

Nebudu Vás napínat, skříňka visí, věšák na ručníky je převrtaný jinde,
jelikož na svém původním místě zavazel...
Bylo tedy všechno, jak jsem chtěla.

A přece ne. Co mi ten náš pomocník a zachránce v jednom totiž vyprávěl, mě přivedlo
k sebezpytování... To je činnost, kterou provozuju nerada, na to, jak často jsem k ní
okolnostmi nucena.

Dopoledne byl prý ve fitku a pak v sauně.

Zaníceně popisoval, jak moderní to fitko bylo. A co všechno je v ceně měsíční permice.
Čisté ručníky, prostěradlo do sauny, moderní stroje, trenér...
Mluvil o tom tak, že by mu záviděl i ten, kdo podniky sportovního zaměření
nesnáší. Jako třeba já.

A v tom mi to začalo vadit. Proč já nechci taky? Proč příště nejdu s ním?
Zdá se, že je to tam fajn...
Došla jsem k závěru, že bych chtěla chtít.

Totéž s horami a lyžováním. Nesnáším hory, nesnáším lyžování.
A ne proto, že by mi to nešlo - talentovaná jsem jistě do všech stran,
pár kopců už jsem totiž sjela...

Jen mi ty hory, ty bílé pláně a šedavo, nějak nelahodí oku. Ani duši.
Přijde mi to depresivní a monotónní, navíc sjezd dolů a výjezd zase nahoru na horu,
pořád dokola, jak blbeček - to není nic pro mě.

Jenže Martin (a nejen on) hory miluje. Dokáže o nich dlouze vyprávět,
a opět - člověk by se pak hned sebral, naložil zimní výbavu a hurá na lyže.
A s chutí!

Nechce se mi, ale ráda bych, aby se mi chtělo.
Jako všem ostatním.
Když říkám všem, tak myslím většinu. Znám i pár lidí, co to vidí stejně, jako já.
(Měli bychom založit klub).

Zkrátka a dobře, kdykoliv Martin něco vypráví o akcích, které se mě absolutně
netýkají, chtěla bych taky chtít...

Ta věta ho pobavila. Vzpomněl si totiž, jak jsem kdysi, v dobách našeho společného
dlouholetého vztahu, chtěla po něm, aby chtěl, co nechce.

Zlobila jsem se vždycky: Tohle bys ale měl chtít!
Ale já nechci!
To je ale špatně, já chci, abys chtěl!

To jsou ty chyby prvních lásek...

Dneska nechci, aby můj Zdeněk chtěl, co nechce.
A kdybych navíc slevila z přání, aby nechtěl, co chce, možná by to byla větší pohoda.
Ale to jsou jen marná kdyby.

Kdyby lidi nědělali chyby...
Kdyby ptáci směli uzený...

Je to jako s tím chtít chtít. Když to nejde, tak to nejde.
Třeba jednou budu chtít (jednou chtít) a naučím se tu nádivku do velkého ptáka.
***

28. 1. 2013

28. ledna 2013 v 6:00 DNES
Jistě Vás zajímá, jak jsem zvládla sestavit tu galerku...

Začala jsem. Dost času z počátku zabralo hledání rozdílů v jednotlivých prkýnkách.
A u toho jsem hlasitě komentovala, jak složitě je návod popsaný - dala jsem zapravdu mému
muži. A ten se po chvíli posadil ke mně na zem, a že mi pomůže...

Já předčítala, on montoval, a šlo nám to pěkně od ruky.
Dokonce jsem pak šla chystat večeři a on to dokončil úplně sám!

Myslím, že měl ambici udělat (zvládnout) mužskou práci. Když viděl,
že jsem se do toho pustila zcela bez obav, a došlo mu, že bych to snad mohla
i dotáhnout do konce. To SNAD je důležitý slovíčko, protože skrývalo hodně
KDYBY.

Například, kdybych byla šikovnější, zručnější atd.
Za ta léta tuší, že nejsem, ale asi dostal strach, že se to třeba změnilo...
A že bych byla na koni.

Že by někdo pak přišel, pochválil novou skříňku, a já bych ho zahambila větou,
že to já úplně sama... Protože jemu to připadalo moc složitý...

Je fajn, že měl tu ambici "nedat se zahambit".

Já ji nemám, co si kdo pomyslí, mi je celkem jedno, ale moje ambice "mít hotovo",
se s touhle jeho parádně doplňuje - a díky tomu nám brzy bude galerka viset v koupelce.

Jestli se Zdeněk pochlapí a vyrve mi z ruky tu vrtačku :)
***

27. 1. 2013

27. ledna 2013 v 15:22 DNES
Pár dní jsem Vás nechala bez článku, já vím, ale nedalo se nic dělat, my si totiž opět odskočily
s Elenkou do nemocnice. Tentokrát se naštěstí jednalo jenom o dva dny, a tudíž o nejkratší
hospitalizaci v Elenky životě.

I tak jsme tam ale táhli tři velké tašky, jak je naším zvykem. Aby bylo všechno, jako doma.
O to víc mě nebavilo to vybalování hned následující den...

A nápad, že budou dneska k obědu palačinky, jsem si taky mohla rozmyslet.
Nesnáším stát u plotny, zatímco ostatní už se ládujou a talíře pořád prázdný...
A kdo smaží, na toho nezbyde nic.

Mohla bych se konečně zaměřit na něco, co se vyplatí.

A tak jdu skládat novou zrcadlovou galerku do koupelny.
Teď byste mohli namítnout, že to se mi určitě nevyplatí - že to pokazím,
ale můj muž od toho dal ruce pryč, že to prý vypadá příliš složitě.

Nemám ambice ho trumfovat a ukazovat mu, že ženská to zvládne levou zadní,
což teda asi sám uvidí, že levou zadní to nebude, (pokud to vůbec bude),
jen nemám ráda věci, které nejsou hotové.

O tu krabici s galerkou tu už týden zakopáváme. Zakopávali bychom týdny dva, kdyby
do toho nepřišla ta nemocnice.

A jak praví staré přísloví, věci, které ještě nejsou hotové jsou ty, o něž jsme se ještě nepokusili.
To mi dodává elánu do akce. Stačí se pokusit, ono to vyjde.
Nebo aspoň nějak dopadne.

Přesto, jak vidíte, natolik se mi do toho chce, že Vám o tom nejdřív dlouze píšu...

Kdyby to nakonec přecejen nedopadlo, tak mám naštěstí komu zavolat.
Ale jestli mám vůči nějakému muži ambice dokázat, že to zvládnu, je to právě on.
Takže bych nejradši na jeho číslo poslala jen fotku hotového, ne ho vytáčela
se zoufalou prosbou. Jak je ode mě zvyklý.
Jdu na to, držte mi palce.

Čas běží, Elenka právě usnula...
***

Kuřátka

24. ledna 2013 v 16:24 Zpovědnice
Někdy koncem loňského léta se naše "starorodinná rada" usnesla,
že by bylo potřeba odchovat nějaká ta kuřata.

Proč? Protože dnes jsou přece k dostání samá antibiotiky vyhnaná,
bio maso je scifi, a Elenka prostě potřebuje jíst zdravé maso.

Tohle usoudily její babičky.
A že prý si na chalupu z jara pořídíme třeba dvacet až třicet kousků,
vykrmíme, a na podzim vybijeme, zamrazíme a Elenka bude mít zásobu na zimu.

Anebo na pět zim.

Já namítla, že si taky ráda pochutnám na zdravém kuřátku, ale hned jsem byla
poučena, že pro mě to teda rozhodně nebude, já si můžu jíst kuře z krámu,
ona je tady ta nemocná!

Jistě... Jak jinak...

Stejně jsem se ale na ten odchov kuřátek těšila, protože ONA má ráda všechna tahle
venkovská zvířátka - dívat se, krmit, pást... To i já si dám líbit.

Plán byl tedy ujednán, čekalo se na jaro.

Jenže pak se stala taková mrzutost, že naše babička - Elenky prababička, o jejíž
zahradu by v akci kuřátka kráčelo, onemocněla, a přebývá teď u našich, jelikož
její léčba probíhá v pražské nemocnici.

V takové situaci vem kuřátka čert, hlavně, ať se babička uzdraví.
Jenže to nakonec vypadá, že by kuřátka být mohla - záleží na mně!

Ano, na mně.

Babička mi nabídla, abych duben až květen, kdy ještě má její léčba probíhat,
trávila s Elenkou u ní v chaloupce, a že bychom si tam mohly tu drobotinu odchovat.

Zarazila jsem se.

Je to vůbec pro mě?

Jsem schopná a ochotná strávit dva měsíce s Elenkou sama na chalupě, starat se o babičky
psa, kočku a pár tuctů kuřat?

Zní mi to lákavě, ale možná si nedovedu představit všechny aspekty chovu.
A živobytí v chalupě, kdy všechno bude na mně.
Nevím, jak se začíná s chovem kuru domácího, musela bych něco načíst...
Budu se tam v noci bát.
Navíc zatím nedomýšlím, co tam, když bude třeba pršet - žádný internet (kromě slabého signálu
za vraty), žádné ústřední topení (a v dubnu jsme přece ještě za kamny...),
to bych musela chodit s uhlákem a naučit se rozdělat oheň...


Kruci, to je taková výzva, že pokud to nic nepřekazí, jdu do toho.

Jsem sice zhýčkaná městská žena, ale nedělá mi nejmenší problém se venkovu přizpůsobit.
Dokonce natolik, že si mile ráda obléknu zástěru, či jiný prostý venkovský oděv,
(nesmí mě v něm ale vidět Kiki), kdybych nějaký takový měla.

Loni se mi poštěstilo, když jsem v jednom nedalekém sekáči objevila šatičky
pro malou husopasku. Moje srdce zaplesalo a druhý den už v nich Elenka kráčela
po vsi.
Sice se moc necítila, navíc jí je nikdo z rodiny nepochválil, ale mně se líbila moc.
Byla přinejmenším stylová.
Nebylo totiž co pást...

Letos by tomu mohlo být jinak.
A já se aspoň obohatím o pár nových zkušeností, a uvidíme, jestli budu mít po týdnu všeho dost, anebo
dostanou všechna ta kuřátka jména a pojedou s námi po prázdninách do Prahy.
***


Kašna

23. ledna 2013 v 20:57 Zpovědnice
Moje sestra Kiki si pořídila strašně drahou kabelku.
Nevím, z čeho to je, ale nesmí se to prát.
Přišla takhle po obědě k nám, kabelku si položila v chodbě na dlaždičky,
a já za chvíli jdu kolem a vidím, že na ní má louži...

Kiki, ty sis ji něčím polila?

NE!!!

Aha...

Přiběhla, s ní i Elenka a všechny tři jsme na to mokro koukaly.

Elenko, tys tam tetě něco vylila?

Ne.

Nepovídej...

Já ne!

Kiki přičichla, ačkoliv mně už to bylo v podstatě jasný. Kočka...

Poslední dobou dělá psí kusy.

Kabelku jsem přenesla i s louží do vany, a tam se teprv ukázala pravda.
Moje pravda, zatím nevyřčená.
Vytekla z ní žlutá tekutina - co já mám pořád s tou močí? :)

SÁRO!!! Zařvala Kiki někam do bytu, protože jsme ani jedna netušila, kde se ta kočka právě
nachází.

A stejně, co po ní chtít, že jo... Ta už dávno neví, že pochcala tašku za majlant.
Jestli to kdy tušila.
Přesto se Kiki vydala Sáry zeptat.

Vyndala jsem z toho Kiki pokladu všechny ty její poklady, včetně drahé peněženky,
(nemá mít všechno tak drahý, že jo!), a začala s omýváním.
Pudřenka, doklady, mince... Ty jsem vhodila do umyvadla, že se na ně dostane,
ale pak mě napadlo rychle zaprat hlavně tu tašku.

Začala jsem ji sprchovat.

Ta kabelka se nesmí prát, jo... Ozvalo se z obýváku.

Jasně...

Tak jsem ji vyždímala a dala sušit. Stejně bude smrdět.
Kiki si pak posbírala všechno to oprané do náhradní kabelky (do mojí levné
a staré), a šla.

Na mince v umyvadle zapomněla.
A já si pak myla ruce, a pohled na ně mi připomněl kašnu.

Bylo jich jen pár, celkem asi osm korun. Na takovou částku se zapomene snadno.

Tak jsem je oprala, vybrala a vhodila do kasičky Elence.
My je v létě házíme do kašny v Třeboni.

Jsou tam malý červený rybičky, co se lesknou, a na hladině se třpytí sluníčko, a na dně ty mince...
A v tu chvíli jsem se začala těšit na léto.

Takže když to shrnu, Sára zechcala drahou kabelku a mně důsledek té příhody
navodil takhle pozitivní pocity.
To by Kiki koukala...
***

Nemocniční stejno

21. ledna 2013 v 20:42 Zpovědnice
Já vím, že máte rádi příběhy z nemocnice...
Vím to ze zpětných vazeb. Nikdy na žádné mé téma nebylo tolik
ohlasů, jako na nemocniční příhody.

Já Vám dneska pár svých nových, zcela čerstvých příhod napsala,
bylo to dlouhé a tristní, stejně jako komické, protože některým
věcem se tam dá opravdu už jenom smát, jenže se mi přihodila taková
věc a článek se smazal.

Hned Vám povím, jaká věc.

Bylo to tak...

Vyřídila jsem místní připojení k netu. Pro Elenku - babička jí přivezla svůj notebook,
aby mohla koukat na youtube na své oblíbené pohádky a scénky...

Sestři, ráda bych získala připojení na zdejší wifi, šlo by to nějak?

Zvedla telefon a kamsi volala.
Do sluchátka pak pravila:

Mám tu maminku, která chce HIFI... no... internet... Tak vifi no... No ale dítě má malý... Leda si to zaplatí, že jo?
Já jí tam pošlu...

A tak jsem jela do desátého patra, do nějaké herny, kde za počítačem seděla
tlustá starší sestra s křiklavě růžovými gumičkami ve dvou copech.
Halucinace...

Vy jdete krz ten internet? Otázala se mě.

Když jsem přikývla, vytiskla mi heslo a uživatelské jméno,
a na dotaz, co budu platit, mávla rukou - prý to napsala na dceru.

Jenže ono to je pro dceru - proč se jim to nezdá?

Elenka mě k tomu za bdělého stavu nepustí.

To až když usne...

Vzala jsem si tedy její (babiččin) počítač, a že Vám napíšu, jak to tu zas nejde...
Jenže než jsem stačila článek dokončit, Elenka byla vzhůru.
A povídá: Ten je můj! (směrem k počítači)

No tak jsem ji mínila převézt a podala jí svůj (nyní už taky její) telefon.
Najela jsem na něm na internet, zadala uživatele a heslo z papíru,
a pustila jí Tea.
Teo je nemocný, Teo jede vlakem... Znáte to. Že ne? Nechápu...

Pak jsem se vrátila ke svému článku a náhle zjistila, že připojen na příslušný účet
může být jen jeden odběratel dat.
A byla to ona!

Mně se to prostě vyplo a článek byl ten tam.

Samozřejmě, bylo to asi, jak být mělo - její počítač, její připojení, její její její...
Nevím o ničem, co by nebylo její...

Ale aby to zas neznělo, že je rozmazlená - to ne!
Jenom kompenzujeme bolest a trápení...

Ale Vám to nemusím vysvětlovat.

Každopádně já byla od rána totálně nasraná. A tohle nebyla poslední kapka,
tou byla kapka moči, která se vylívala do záchoda pro nesnesitelný zápach.
Hned vysvětlím...


Nevím úplně proč, ale je zvykem snad všech oddělení nemocnic - minimálně všech
těch, kterými jsme s Elenkou za ty tři roky prošly, zapisovat bilance tekutin.
Tedy kolik se vypilo a kolik vymočilo. Aby se vidělo, zda je to vyrovnané.

Já to vždy považovala spíš za buzeraci rodičů, protože Elenka s vyměšováním problém
naštěstí nikdy neměla, ač je fakt, že jednou vodu zadržovala.
O tomto opodstatněném případu ale nemluvím, jde spíš o to, že když dítě čeká
jen, než se mu správně naředí krev, přijde mi už sledování bilancí příjmu a výdeje
tekutin zbytečné.
Přesto se na tom lpí.

Co se vyčurá do pleny, to se zváží a zapíše. Co do nočníku, to se vlije do připravené kádě,
která stojí v koupelně, a jednou denně si to sestry odnesou, aby to poměřily a připsaly
na papír. Na můj papír.
Je můj totiž.

Já jsem povinna ho vyplňovat. Jinak je zle.

Dělávám to vždycky poctivě, ale jen do chvíle, kdy mě něčím naserou.
A to se stane pokaždé.

Když jsem třetí den vylévala nočník po Elence do kádě, rozhostil se koupelnou neskutečný
smrad.
Vyděsila jsem se. Příště to smrdělo zas a snad ještě víc.
Říkám si, že snad Elenka není nějak marodná s ledvinami, protože takhle "zdravá moč"
rozhodně nepáchne.

Nevzala jsem v potaz tu skutečnost, že stojatá třídenní moč holt tleje...

Při vizitě jsem svou obavu o Elenky ledviny, či játra, svěřila doktorovi.
Ten dal udělat rozbor a nic se nenašlo.

Přesto moč smrděla dál (!).

Přijela moje ségra, tak jí to říkám, a ona se začala smát:

Smrdí jí moč? Tos jako řekla sestrám - Elence smrdí moč a hovna, vyšetřete ji!?

Aby se přestala smát, vzala jsem ji ke kádi.

Jistěže smrdí, když to tu stojí tolik dní! Prohlásila a šla od toho.

(Jsem tak úzkostlivá matka, až mi unikají souvislosti...).


Bylo mi divné, že tu moč nikdo neměří, protože změřenou by ji asi vylil.
Čím dál víc mi unikala tedy i souvislost s jejich péčí o Elenku a tou kádí.

Byla spíš kontraproduktivní - hospitalizovaná pro zvracení měla při mytí
čuchat zvracopudný zápach...

Ok, takže jestli bilance tekutin jsou vyrovnané, se zřejmě nedovím.
Vím jen, kolik vypila. Což vědět nepotřebuji.
Oni zřejmě jo.

Jeden den přišla sestra lkát, že vypila litr a půl. To nesmí, to je moc!
A příští den ráno - až ráno! vešla do pokoje zas s výčitkou:

Elenka včera vypila jenom třičtvrtě litru?!

Rozespale jsem na ní zavrčela, že vypila tolik, kolik jsem zapsala.

To je ale strašně málo! To měla na noc dostat kapačku!

Koukala jsem. Jako bych jí tu kapačku měla dát já nebo co.

Rozhořčeně jsem se posadila na posteli - je šest ráno a na mě se sypou
výčitky, že včera má dcera vypila málo.

To se mi snad zdá.

Snažila jsem se znova usnout, jenže vešly dvě jiné, mladé holky, a že prý jdou změřit
mé dceři tlak.

Rozsvítily a já povídám: Kdo jste?

Studentky! Uchichtly se rozpačitě.

A ven!

Koukaly, to bych Vám přála vidět ten jejich výraz.

Já v souhlasech nesouhlasila! Vysvětlila jsem jim.

Aha, to jsme nevěděly...

Tak to máte číst, než někoho jdete budit!


Odešly, ale my už vstávaly. Těšily jsme se domů.

Jenže marně, protože tentokrát byla krev naředěná naopak moc málo.
Pořád ubírali, až ubrali tolik, že museli začít podávat látku na ředění krve injekčně.
To mě teda nasralo pořádně.

Tomu jsem se chtěla vyhnout, kvůli Elence.

Jenže se nedalo už nic dělat, její umělá chlopeň nesmí být ohrožená.

Když mi to doktor při vizitě oznámil, stála jsem zrovna s Elenkou na chodbě.
Nejdřív jsem se rychle snažila přijmout novou realitu, a smířit se s tím, že domů se nejde.
Mínila jsem všechno hodit za hlavu, nic zdejšího neřešit, ale když je to tak,
že nás teda nepustěj, tak mu to pěkně všechno řeknu...

Tak pojďte za mnou, vyzvala jsem ho.

Rozhlídl se na obě strany, asi kdo ho zachrání, ale já už mířila do pokoje.
Následoval mě s výrazem plachého kluka.

Pane doktore, tenhle papír, to všechno zapisování tam, je úplně zbytečný, takže já už
ode dneška neudělám ani čárku, abyste to věděl.

Koukal - na mě často v prvních momentech po mém projevu lidi jenom koukaj :)

Víte, ono je potřeba to sledovat..., zkusil to.

Tak pojďte ještě sem za mnou - vzala jsem ho do smradu koupelny.

Cítíte to? To je několik dní stará moč v týhle kádi. A já se ptám, proč.

To si sestry změří a dopíše se to k těm plenkám...

A kdy si to změří?

Každopádně by se měly ty bilance hlídat...

V šest ráno mě budila sestra, že včera se vypilo málo a měla se dát kapačka, nikdo si toho nevšiml večer...

Tak já si ten papír vezmu k sobě a podívám se na to...

Když i s lejstrem odešel, vešla sestra, že si jde přeměřit káď.
Poprosila jsem jí, jestli by ji vylila a odnesla, že už ji nebudem potřebovat.

Ale pan doktor říkal, ať vám ji tady nechám...
Já už tam ale nic lejt nebudu...

Koukala - klasička, a pak řekla, TAK FAJN.

Takže fajn. Je po smradu, po zapisování, a hned se žije líp.

Tak to vidíte, sepsala jsem Vám nakonec ten příběh nanovo.
O tom, jak v nemocnici je pořád všechno při starém.
I děti jsou tam pořád stejné. Elenka už tam má stálou partu.
Jak fajn, jak smutné...
***


18. 1. 2013

17. ledna 2013 v 18:15 DNES
Milí čtenáři mí,

v následujích dnech se odmlčím - jsem s Elenkou v nemocnici,
takže snad za nedlouho ahoj!

Zápisky z auta - Jak to nejelo

16. ledna 2013 v 13:30 Zápisky z ...
Jela jsem od našich domů, Elence pro nějaké náhradní oblečení a hračky. Konkrétně pro kuželky.
Ráda je shazuje.

Je u našich už pěkně dlouho, jelikož jsem nejdřív marodila já, a teď leží Zdeněk.
Takže Elenka je v azylu, aby se nenakazila. Pro ni by mohla mít i jakákoliv viróza fatální důsledky.
Berem to doma všichni vážně.

No ale já jsem teď v autě a padla červená. Tři auta přede mnou, třicet za mnou. A další
jsou na dojezdu.
Když se rozsvítila zelená, ty tři auta přede mnou už nebyly, a já stejně stála.
Nešlo se rozjet.

Zkoušela jsem to pořád dokola, znova a znova a nic.
Za mnou kolona, co by se ráda rozpustila, jenže to bych jí k tomu musela dát prostor.

Už jsem propadala panice, když zase padla červená.
Nic, tak jsem to prostě nestihla. Škoda, že to nemůžu potrénovat i teď - kdybych se náhodou
rozjela, tak bych to stejně zas musela zadupnout.

Tak jsem čekala. Jsem běžný vůz, který má červenou, a ostatní za mnou prostě musí stát.
Zelená - vrn vrn vrn... nic - červená.

Otočila jsem se.
Řidič za mnou koukal z okýnka. A ještě pár v dálce se evidentně divilo, že se tou zelenou
na situaci nic nezměnilo.

Zelená - vrn vrn vrn - NIC - červená.

Budete se divit, já se tedy divila hodně, ale doposud se neozvala ani jedna trubka.
Jako, že na mě nikdo nezatroubil. Ani mi žádná trubka nepřišla vynadat - já za to totiž nemohla!

Zelená - já rudá, vrn vrn vrn, pár metrů, jsem v křižovatce, jedu krokem, auta mě konečně můžou
objíždět, což taky dělají, a pochopitelně si neodpouštějí nahlédnutí za sklo mého vozu.
Chtěj mě aspoň vidět.
Tak nahazuji omluvný výraz.

A tetelím se strachy, abych už nemusela nikde zastavovat.
Naštěstí to byla za celou cestu jediná epizoda tohoto rázu, a už jsem zase zpátky u našich.


S Elenkou stavíme a shazujeme kuželky - já stavím, ona shazuje,
když vešel její děda.


"No takovou krávu jsem dlouho neviděl!"

"Co se stalo?" Ptá se máma.

"Blokovala tam ulici, ale jak dlouho!"


Zpozorněla jsem. To snad ne...


"U Kotvy, chtěla zaparkovat, ale nešlo jí to, tak furt vyjížděla a zajížděla, pak se tam nějak sekla,
že nemohla ani zpátky, ani ven, no KRÁVA neskutečná, nás tam za ní stálo snad padesát..."


UF!!! Otřela jsem si čelo.
To jsem nebyla já!

O mně se nejspíš teď vykládá jinde...
***

Mimozemský život existuje?!

15. ledna 2013 v 19:00 Pojednání
Aneb Vy jste to věděli?

Já se teda obvykle nevyjadřuji veřejně (tedy sem) k jakýmkoliv světovým či jiným tématům a událostem,
držím se výhradně svého soukromí, ale s tím, co jsem dneska četla, se podělit chci.
Možná i Vy jste na netu (nebo jinde) zaznamenali, že někdy v únoru má naši Zemi těsně minout
prolétající asteroid.

Podle expertů prý srážka nehrozí, co mě ale zaujalo, byla zmíňka o tom, co naopak hrozí.
Dopad mimozemských bakterií na naši planetu, které by na Zemi mohly až zahubit život.

Popisovali, že na "kometárních tělesech" se nacházejí mimozemské bakterie, živé bakterie,
jako je třeba miniaturní červík nebo co, s chloupky... Ten už byl prý jednou objeven, i když zkamenělý,
když dopadl na Zem vesmírný kámen...

A víte, co mě hned napadlo?

Tak on je už teda život mimo naši planetu objeven? A že dávno potvrzen?

Ono se ví, že někde ve vesmíru žijou bakterie s chloupky?

Já o tom nikdy neslyšela, takže jsem buď zabedněná - jestli se to obecně ví,
anebo jsem teď právem rozčarovaná.

Z jedné strany se pořád létá do kosmu, aby se objevil život, aby se vůbec vypátralo,
jestli někde jinde je, či není, a zatím stále bez výsledku. Stále se tvrdí (nám se tvrdí),
že není. A tak jsme zatím stále jedinou planetou, kde se žije. Kde je živo...

A najednou, zčista jasna, ze strany druhé expert varuje, že se sem mohou prostřednictvím té prolétnuvší
komety dostat cizí zárodky.

Je to zpráva dobrá, anebo zlá?

Jak se přišlo na to, že by nás mohly kosmické zárodky zničit?
Proč se neradujem, že se o nich tedy už ví?
Anebo už se radovalo beze mě? :)

Jsem z toho jelen.

Moje paranoia 3

13. ledna 2013 v 15:27 Zpovědnice
Jsem čím dál víc paranoidní.

Jelikož mi ještě stále nevyšel ten úvodník na webu toho magazínu,
pro jehož rubriku blogy jsem ho měla napsat, napadlo mě, že
to byla od té spolužačky ze školy jenom nějaká sranda.

Ptala jsem se Kiki.

Myslíš, že si mě nechtěla jenom povodit? A pak se mi vysmát, jak jsem
naivní, že jsem si fakt myslela, že bych mohla... ?

Jani, uklidni se. To určitě ne.

Tak proč to tam pořád nedala? Už tam jsou další blogy a můj pořád ne...

Nebuď paranoidní! Asi seš v pořadí...


V krámu byla kontrola z Itálie. Lidi z mateřské společnosti té značky, co ji s Kiki prodáváme.
A když odešli, přišla hned zákaznice.

Na můj vkus byla podezřelá.

Podívala se, jako by rychle si něco vybrala, informovala se o ceně a pak šla platit.

Nebýt v předešlých minutách té návštěvy shora, řekla bych, že se chovala úplně normálně,
ale takhle mě napadlo, že ji poslali, aby ověřila, jak pracujeme.

Jestli jsme dostatečně úslužné, nákup precizně balíme, a třeba nešidíme při vracení, co já vím...

Hned jsem na svůj pocit upozornila Kiki.

To bude určitě volavka!

Prosim?

Ona nezná tyhle detektivní výrazy, jenže na vysvětlování nebyl čas.

A tak jsem po ní rovnala balíček, usmívala se i za ni, a zdravila dvakrát tak hlasitě,
než ona.


Co blbneš?

Tu určitě poslali oni!

To určitě ne Jani... Ti už jsou pryč.


Tak jsem se šla posadit. A vyndala si ze skladu nedopitý kafe.

Koukni třeba na net, radila mi Kiki. Třeba už Ti vyšel ten úvodník...

Jenže nevyšel.

Já z toho mám blbej pocit, to byla určitě legrace a na třídním srazu se mi vysměje. Pěkně přede všema...


Přestaň bejt laskavě tak paranoidní!!!



Je to fakt, mám utkvělou představu, že nic není ve skutečnosti tak, jak si myslím, že to je.
Když jsem to řekla nahlas, Kiki to rozesmálo.
Jenže je to vážná věc.

A co když to tak skutečně je?
Že není...

Už nereagovala. Radši cenila zboží.

Ne na zákaznice, jako třeba zuby.
Cenit teď u nás znamená lepit cenovky.

To já bych zas ocenila, kdyby byly věci tak, jak jsou.
I když to asi jsou, to i přes svou paranoiu připouštím...
*

A krátce nato to tam skočilo - takže už taky cením, ale já ty zuby :)

http://www.mojebetynka.cz/

Soukromá radost

10. ledna 2013 v 22:17 Zpovědnice
Musím Vám něco říct. Podělit se o svou drobnou radost.
Drobnou proto, že ji nutně musím porovnat se svou obrovskou starostí ohledně Elenečky...
Teď sama sobě připomínám svou maminku, která se bojí radovat z maličkostí,
aby se něco nezakřiklo. Tedy taky, pokud jde o Elenku.

To vždycky, když byla v nemocnici, a lékaři nám sdělili nějaký dílčí úspěch v její léčbě,
anebo se jí po dlouhé době udělalo líp, já měla radost, a ona mě krotila.
Teď sice dobrá zpráva, ale co dál? Není zdravá...

A já jí vysvětlovala, že kdy jindy my už se máme radovat, když ne teď.

Já mám takové dva světy, mezi nimiž přebíhám. Je to ten mateřský, plný obav,
ale i štěstí, když si Elenky přítomnost a to její bezstarostné ejchuchání užívám plnými doušky,
no a pak svět můj osobní, řekla bych soukromý. A ošklivě sobecký.
To když se v něm někdy zaseknu, ač třeba v myšlenkách, a nejsem tudíž úplně naplno s ní.

Do něj patří mé mimorodinné vztahy (přátelské), dost možná vlastně i ten můj partnerský,
no a potom ta moje spisovatelská vášeň.

Když se večer modlím za Elenku, své soukromé záležitosti vynechávám. Říkám si, že s těmi
si snad nějak poradím sama. Nemůžu jednou větou prosit za Elenky uzdravení - tedy za zázrak,
a větou druhou si přát vydanou knížku, třeba...

Jenže včera jsem si hodila soukromou modlitbičku odpoledne, kdy jsem se tak trochu o té
své ambici zmínila. Elenku jsem nakonec zmínila taky, to by mi nedalo, pochopitelně jsem
vysvětlila, že o ni jde především, ale kdyby šlo i tohle...

No a co se večer nestalo. Otevřu mail a tam zpráva od mé někdejší spolužačky, kterou jsem neviděla
dvacet let, a že má na mě prosbu.
Psala, že spustili novou rubriku na webovkách jednoho magazínu pro maminky, a prosila mě, jestli
bych k ní přispívala. Jde o rubriku blogy.
Dodala, že ví, že mám blog, že ho párkrát navštívila, a že se jí snad líbí, jak píšu...

Já se tetelila blahem, co Vám budu povídat.
Hned jsem si vybavila svou odpolední prosbu tam nahoru, a i když to není nic víc, než příležitost
psát i jinam, než na svůj blog, jsem za ni strašně ráda.
A myslím, že Bůh mě slyšel. To mě zároveň naplňuje i nadějí, že slyší vždycky všechno,
a že to třeba jen nejde hned...

Spolužačce jsem hned radostně odpověděla, že prosby skutečně nejsou na místě, a pak jsem se do svého
nového úkolu hned pustila.

Chtěla po mně úvodní článek, v němž se představím.

A ačkoliv se mi to zdálo úplně snadné, záhy jsem zjistila, že je to tvrdý oříšek,
jelikož - Vám to můžu říct, já se vlastně neznám ani sama :)

A tak jsem chvíli psala fakta, po jejich smazání s tím, že je to moc strohé a nezáživné,
zase slohovku na téma můj život... A pořád to nebylo ono.
A jak něco není ono, tak mi to nedá, a nejdu spát, dokud to ono nebude.

Ve dvě ráno jsem měla hotovo.
Obvykle články píšu třeba deset minut, někdy dýl, obvykle nic nepřepisuju, jde to samo,
zkrátka, co na srdci, to na jazyku, ale popis vlastní osoby mi trval čtyři hodiny.

Nerada se popisuju, nerada píšu o tom, jaká jsem (nevím), a nerada jsem strohá ve faktech.
Možná proto mi to tak trvalo, že mě to nebavilo.


A víte, kdy až to bylo ono?
Když jsem to napsané uložila s tím, že to ono není, ale že už na to seru.

Ulehla jsem vedle svého muže a dialog, který jsme spolu vedli, a situace v naší posteli,
mě z ní po chvíli zase zvedla s tím, že popíšu přesně to.
Během pěti minut byl ten zpropadený úvodník sepsán.

Jestli mi projde, budete si ho moci přečíst na stránkách toho magazínu.
Odkážu Vás na ně :)
***

Štěstí za štěstí

6. ledna 2013 v 22:19 Zpovědnice
Už jsem o tom kdysi psala.
Něco navíc se, tuším, ten článek jmenoval.

O přidané hodnotě, kterou může vyslat do světa snad každý z nás,
bez ohledu na postavení, finanční možnosti, za každého počasí... Prostě kdykoliv.

Jde o nezištnou pomoc.

Potkáte někoho, ať už starého známého, anebo úplně cizího člověka,
který se mezi řečí svěří se svou trablí.

Někdy to nevyjde, k tomu, aby to klaplo, je zapotřebí oboustranné souznění
v té chvíli. On má chuť a potřebu říct víc, než by musel, možná i chtěl,
a Vy jste zrovna naladěni směrem ven.

To znamená, že dotyčného dobře posloucháte, a nejste zcela pohrouženi
do vlastních starostí.

Pak to může klapnout.

On řekne, že dlouho marně shání dobrou logopedku pro dceru,
a Vy si vzpomenete, že o jedné dobré vlastně víte...

Moje maminka, od dob, kdy se jí pouhou zmíňkou podařilo
vyřešit obrovský problém, je toho názoru, že kdykoliv člověk cítí chuť
se svěřit, má to udělat.
Jeden nikdy neví, kdy štěstí sestoupí z hor.
Ono tam tedy podle mě není, ale říká se to tak...

No a já to dělám stejně.
I když tak nějak samovolně. Tedy ne plánovaně.

A když se někdo svěří mně, snažím se vždycky dobře poslouchat,
a pořádně prošťourat vlastní paměť, nebylo-li by možno pomoci.


Nedávno jsem takovou možnost měla.
Ačkoliv mně to nedošlo hned.

Dala jsem se do řeči s paní, co bydlí nedaleko.
Je to pejskařka, vídám ji často, zdravíme se...

Vykládali jsme o svých čtyřnohých přátelích, což mě nikterak nebavilo,
já na tyhle sousedské rozpravy o hovně moc nejsem,
ale nakonec mě paní zaujala povzdechem, že je jí zle, že má horečku,
a lékárna je teď o víkendu zavřená...

V první chvíli jsem poodstoupila - říkám si, baba, ještě mě nakazí a já pak Elenku...
Ale pak mě něco osvítilo, a povídám:

Moment...

Otevřela jsem kabelku, kde jsem měla paralen. Nosím ho s sebou
do práce, pro každý případ.

Jé, vy máte paralen?!

Zasvítily jí oči.

Chcete dva?

To byste byla moc hodná.

Tak jsem jí posloužila a šly jsme si každá po svém.

Pochopitelně mi poděkovala, to se ví. Jsem laskavá a ochotná, no rozplývala se nade
mnou, jak jí horečka jen dovolila.

Měla štěstí, že potkala a svěřila se zrovna někomu, kdo u sebe tahá
paralen - to je docela štígro.

A já pak ušla pár kroků, a co nevidím, něco se leskne na dlážděném chodníku.
Mince nějaká.

Tak jsem ji sebrala, koukám, co je to zač, a ona to dokonce valuta!

Čtu tam five pence.

Pěťák!

A pěťáky jsou pro štěstí...
Takhle by to mělo chodit. Pomůžu štěstí a dostanu od něj poukaz ke štěstí pro sebe.

Třeba ho tam ztratila ta ženská.
Třeba ho nosila v kapse, a čekala na to svý štěstí, až sahala pro kapesník,
aby utřela nudli, a minci vytratila.
A v tu chvíli si přála jediné - paralen.

To to dobře proměnila...

Já vím, když je člověku blbě, tak skutečně těch přání nemá víc, než cítit se zase fajn.
To já znám, tohleto.

Jeden nikdy neví, co si bude přát zítra. Natož pozítří.
To jenom já si přeju pořád to jedno.

Pěťák jsem dala do kapsy a upalovala domů.
Provedu rituál.
Nebudu riskovat ztrátu pěťáku s myšlenkou na nutelu, třeba...
***

Čenda

3. ledna 2013 v 20:26 Zpovědnice
Začalo to tak.
Na facebooku někdo před pár dny komentoval starou fotku mého muže, na které jsem já
s malou Elenkou. Když byla ještě úplné miminko.

Ten někdo byl z řad Zdeňka přátel a vložil pod fotku dotaz,
jestli je to "malej Čenda".
Můj muž na FB chodí jen sporadicky, a tak jsem reagovala za něj.

Pochopitelně s nadhledem (sobě vlastním!): Je něco, co nevím Zdeněčku?

Jenže ten tazatel vzápětí napsal, že tohle nechtěl, prý se domníval,
že jsem jeho žena.

"Partnerka, přesto ale o Čendovi nic nevím," napsala jsem se smajlíkem,
protože jsem to celé brala jako nějaké kuriózní nedorozumnění,
které se záhy objasní.

"Je to skvělej kluk, nechci mu ublýžit," objevilo se tam za pět minut.
I s tím tvrdým ý.

Kolegyně v krámě mi koukala přes ruku.
Co to má znamenat?


No... Jsem si stopro jistá, že Zdeněk nemá nemanželské dítě - ani manželské.
To by neutajil.
Rozhodně nežije dvojí život, to by neutajil.
Rozhodně nemá syna!

"Tak mu zavolej a zeptej se ho na to!" Radila kamarádka.

"On teď spí po noční," odvětila jsem.

"Já bych ho vzbudila, to by mi nedalo..."

Mně to sice dalo, takže jsem si počkala, ale vysvětlit si to dám.
Ať je jasno.

Chlapi jsou různí, kolikrát se už stalo, že by ženská za toho svýho dala
ruku do ohně, a pak se, třeba i za mnoho let, dočká nějakého toho nemilého
a netušeného překvapení...

Jenže, když už mužskej nějaké to temné tajemství skrývá,
určitě nemá v úmyslu ho hned tak na požádání vyzradit.
Chce to tedy taktiku!

Jak se zeptat a nevzbudit v něm obavu z odhalení?
Chce to něco rafinovaného.
Pár otázek na začátek a pak jednu trefnou a dobře cílenou...

Zkusila jsem to přesně tak...


Zdeněk volal, že už je vzhůru, a jak se dneska mám.
A já se do toho dala. Jsem detektiv taktik.


"Dobře, co ty? Jak ses vyspal? Kolikátýho máš příští směnu?
Kolik je Čendovi?"

Zahrnula jsem ho dotazy - z nichž ten naposled položený ho umlčel.

Po chvíli řekl: "Prosim?"

"No tvýmu synovi," upřesnila jsem dotaz v milém, konverzačním tónu.

"Eeee, asi jsem nerozuměl otázce..."

A podívejme se, snaží se získat čas na rozmyšlenou, se zdá...

"Kolik je teď Čendovi!!" Dopřála jsem mu ho. Teď už se z toho nevyvlíkne.

"Čendo říkali mně, jinak žádnýho neznám...," pravil rozpačitě.

"Jak tobě?"

"No v bejvalý práci jsem měl přezdívku Čenda, jak jsi na to přišla?"



Hned nato jsem si vzala pauzu na rozváženou já.
Takže otázka na malýho Čendu znamenala, jestli je to Zdeňkův potomek?
Tak takhle to je...

Vyklopila jsem to - stejně by si to na svém FB profilu přečetl, a jak ten se mé
dedukci zasmál, to se ani neptejte.
Každopádně zase taková dedukce to nebyla, spíš jen ověření, pro jistotu, chápete...
Já bych za něj dala ruku do ohně...
***

PF 2013

1. ledna 2013 v 3:35 DNES
Krásný nový rok!