Nebát se toho!

14. prosince 2012 v 21:02 |  ZPOVĚDNICE
Já bych strašně ráda něco pěknýho napsala.
Anebo i nepěknýho.
Jenže když už najdu chvilku, jako třeba teď, tak prostě nevím, co.
To se mi stává skutečně málokdy, většinou nosím v hlavě plno
věcí k sepsání a marně toužím po chvilce klidu u počítače - no ale dneska?

Připadám si na psaní příliš rozptýlená.
To mi dělá ta práce v obchodě, tohleto.

A taky lidi, co potkávám. Já nejsem na takový rozptyl zvyklá,
děje se toho najednou tolik, až mi to hlava nestačí zpracovat.
To když se děje hovno, to se mi to píše...
Když je tedy čas.

Tuhle nebyl a přitom se dělo hoven!
Jednoho večera jsem například zjistila,
že nám v akváriu plavou červi.
Bílí, malincí, mrštní...

Já nevěděla, co s nima, na netu jsem našla radu, že je v takovém případě potřeba,
provést chemický rozbor vody v laboratoři.
Už se vidím, jak vezu vzorek někam - ani netuším, kam, aby
se mi na to podívali.
Připadala bych si v jejich (i ve svých) očích, jako padlá na hlavu.

Co jsem ale ve svém internetovém průvodci akvaristikou nenašla,
byla příčina těch nezvaných hostů.
Elence jsem jejich přítomnost vysvětlila špinavou vodou,
i když jsem to čistila nedávno.

Jeden diskutující ohledně bílých červíků radil, ohřát vodu na 28 stupňů a přisolit ji.
Doufala jsem, že se nejednalo o kuchaře fajnšmekra, který si jen
spletl diskuzi, a zkusila rybkám skutečně připustit teplou.
Jen jsem nedokázala vysvětlit Elence, proč ty ryby solím.

Ve své kuchyňce má totiž taky plastovou jako slánku,
a já ji učím, že mi to uvařené musí vždy trošku posolit,
aby mi chutnalo...

Stejně tak Zdeněk ji onehdy zaskočil, když promazával panty
vrzajících dveří olejem, na kterém maminka smaží.


Ale na jednu stranu jsem ráda, že aspoň v praxi vidí tu mnohostrannost
využití kuchyňských pomocníků.
Chci ji naučit, že si často může vystačit s tím, co má po ruce. Jen se toho nebát.

Myslím, že tahle má škola jí svědčí, tuhle po někom hodila svůj plastový hrneček,
když ji rozčiloval. Měla ho po ruce a nebála se toho.


A mých červů ubývalo. Možná takhle osolené těm rybkám zachutnali, napadlo mě.

Zato kočka Sára, když ke mně zase na noc ulehla a začala mi packami masírovat
pokožku hlavy, mě přiměla k okamžitému rozsvícení.
Respektive zvláštní a odporný smrad, který jsem v tu chvíli ucítila, mě přiměl...

Koukám na ni, ona na mě, a já se ptám: Jak to, že tak smrdíš?
Nevěděla.
Tak jsem si ji prohlídla důkladněji a byla to packa.
Ona si totiž před časem někde venku strhla dráp, a já si všimla,
že se jí to nějak nechce hojit, jen jsem nevěděla, jak tomu pomoci.

Zasypávala jsem jí tu ranku penicilinovým práškem, který vzápětí slízala,
a tak nezbylo, než její pazneht nechat přírodě.

Jenže teď to takhle páchne...
Jako rozkládající se maso.
Ne, že bych jeho pach někdy cítila, ale tohle bude tutově ono.

A pak přišel šok. Při bližším, detailním průzkumu té díry po drápu, jsem
najednou spatřila červíka.

To snad ne, chudinka, ona má v tlapičce červy!
To ji musí bolet...

Hned se jelo na veterinu a pan doktor Herčík se na mě podíval:
"Červa, říkáte?"

Přikyvovala jsem, když zkoumal ránu.

A kdy se jí to stalo?
Asi před měsícem.
Před měsícem?!
Já myslela, že se jí to samo spraví.
Pobavila jsem ho.

A on mě potom taky, když jsem během čekání na placení z nudy
popadla jím napsanou knihu, která byla vystavená u kasy.
Stihla jsem jen úryvek, zato hodně dobrej.
Nepopíšu ten příběh úplně přesně, jen přibližně.

Vypráví, jak mu kdysi někdo nahlásil, že ve skladu je potkan.
Vzal prý kladivo a byl s ním rychle hotový.
Jenže pak si šel do čekárny pro dalšího pacienta, a zjistil,
že paní, která byla na řadě, nemůže najít svého nemocného potkana...

Přišlo mi to strašně vtipný, ještě několikrát jsem se pak té situaci doma zasmála.
Líbilo se mi i to, že to na sebe prásknul. Taky se toho nebojí.
Tak to má bejt.


Každopádně Sáře pomohl a od návštěvy jeho ordinace je
jenom lepší. A už skoro vůbec nezapáchá.

Zato já si tak doma říkám: V akvárku červi, na stropě červi, Sára v noze červy...
Jestli já nebudu čuně.

Neříkala jsem tuhle svou obavu nahlas, nepotřebuju, aby si něco podobného
uvědomil i Zdeněk.

Natož Elenka.
I když ta si to zatím takhle nespojí. Bude si jen myslet, že červi jsou normálně
všude kolem nás. Že jsou všudezdejší.

Bude vědět, že když se rána neléčí, polezou v ní červi,
když se voda nevyčistí, poplavou v ní červi, když se ve špajzce krmí moli, polezou po stropě červi.
Všechno je to pravda.

Navíc, já jsem zastáncem názorných příkladů, nad takové není.
Je to vlastně celé škola života, co já jí doma předvádím.
Nebojím se ukázek, co se stane, když...


Ano, já to celé dělám naschvál. Je to uměle vyhnané.
Aby viděla, jak to chodí.
Jen jsem Vám to zapomněla v úvodu říct.

A teď musím ještě informovat Zdeňka.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martin | 14. prosince 2012 v 21:15 | Reagovat

Koukam, ty se toho taky nebojis, prasknout na sebe, jaky jsi cune :-)

2 Niternice | 15. prosince 2012 v 11:50 | Reagovat

To jsou všechno jenom výchovný metody! :)

3 Anka Moravanka | Web | 15. prosince 2012 v 20:20 | Reagovat

Jakýpak čuně - to je jen ten proces učení, kterej probíhá, když člověk žije ve vlastní domácnosti - postupně přichází na to, co se vždycky "udělalo samo od přírody" a co udělala maminka, když jsme spali :D Člověk  to musí vyzkoušet a pak ví, ne? :D

4 Niternice | 16. prosince 2012 v 0:49 | Reagovat

Až na to, že žiju sama už deset let... Jinak mi tenhle argument ale úplně vyhovuje :):) Díky za pochopení a zastání! :)

5 Anka Moravanka | Web | 16. prosince 2012 v 7:32 | Reagovat

[4]: no  jo, ale s rodičema se žije v průměru 20 let, což je pořád víc než deset :D není zač! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.