Prosinec 2012

Vousatá a opeřená

31. prosince 2012 v 12:46 DNES
(...a blbá:))

Aneb jeden silvestrovský...


Sedím takhle za kasou a moje kolegyně zametá krám.
Pak mi někdo volá, tak si povídám, a jak se tak vykecávám,
bloumám si prsty po krku, bradě...

Já totiž nečmárám, jako většina sedících telefonujících,
já si vytrhávám chloupky...

Najednou natrefím na jeden takový delší, přímo pod bradou.
Ten musí ven!
Tak si tak během hovoru škubu, až se mi to nakonec povedlo.

Pak jsem chloupek zahodila a bezstarostně konverzovala dál.
Teď už bezstarostně :)

No a pak se to stalo.

Začala jsem s telefonem pochodovat - už mě bolel zadek,
no a najednou vidím něco strašného.

Dlouhý černý chlup na podlaze.
Dokonce by se to dalo nazvat i vousem!

To snad ne! Tohle jsem měla jako na bradě jo? Tak to je v prdeli,
to musel každej vidět...

"Haló, jsi tam?" Ozývalo se z mýho mobilu, když jsem se pro úlek odmlčela.



"Já tu ztratila chlup...," sehnuhla pro něj má kolegyně!

Zírala jsem: "To byl tvůj?!"
Zhostila se mě jistá úleva, že TOHLE nehyzdilo bradu mně...

"No z koštěte...," odvětila kolegyně rozpačitě.


Vyprskla jsem smíchy - a při mém štěstí se to právě vůbec nehodilo,
protože ten na drátě mi vyprávěl něco na vážno.

Takže jsem musela s pravdou ven.

Asi takhle: Né, nic, tady se válí na podlaze chlup z koštěte a vypadá jako vous...

Jestli to postačí...

"A to tě tak pobavilo?"

Nepostačilo... Ok, tak pravdu...

"Kolegyně se pro to sehla, že to vypadlo jí...," zaonačila jsem to - a postačilo.

Sláva.
Dokonce se zasmál.

Jenže já si pak sundala svetr, a najednou koukám, že ze mě letí pírko...

Nechat mě při tom, že takový vousy mívám běžně na podbradku,
tak si teď začnu namlouvat, že jsem snad i opeřená.

Kdežto takhle mi hned došlo, která bije.
Je to z mé péřovky, samozřejmě...
*

Tu mám z krámku, kde prodávám. Daly mi ji ségry k Vánocům.
Je krásná, mám ji celé dny na očích, protože visí na ramínku přímo
proti kase.
Tedy ne ta moje, ta visí ve skladu, ale další prodejní kousky.
Ženský se na ně choděj dívat, jsou hned u vchodu.

Když říkám, že visí na ramínku, tak to není úplně přesné.
To ramínko je totiž papírový karton ve tvaru hlavy psa.
Dokonce má nakreslenou i tlamu. Čumák, oči.. Všechno.

Kamarád Martin mi tuhle říkal, že kdykoliv ten obchod míjí
a vidí tu "mou" bundu u dveří, má na první pohled pocit,
že tam stojím já.

Ony jsou totiž pod ní vystavené dokonce i boty.

Rozvedli jsme to - samozřejmě do absurdna...

Jani! Ty mě neslyšíš?
A co to máš s hlavou?

Anebo:
Ty máš takovýhle fousy jo? To jsem si nikdy nevšim...
Chybělo málo, a nebylo to vtipné... :)
*


Všem svým čtenářům přeju krásný nový rok plný legrace,
a zdraví a pohodičku a čtěte dál Niterničku :)

Věřím na Ježíška!

26. prosince 2012 v 23:02 Zpovědnice
Stala se mi zvláštní věc.
Znovu jsem uvěřila na Ježíška!

A bylo to tak...

Pod stromečkem jsem, mimo jiné, rozbalila krásné zlaté náušnice.
Tedy barvou zlaté, bez puncu.
Ale to nevadí, líbily se mi a hned jsem si je nasadila.

Byla u nás půlka rodiny, a nikdo z nich se k nim neměl.
Ptala jsem se opatrně, abych nepokazila víru v Ježíška Elence,
to je pochopitelné. Jenže každý mi je jen pochválil a jako dárce
se nepřihlásil nikdo.

Tak asi někdo jiný z rodiny - zítra se to dovím, jedeme na Boží hod k našim...

"Ty máš hezký náušničky!" Slyšela jsem několikrát.

"To ty?" Vyptávala jsem se hned.

"Kdepak, to asi strejda/teta/babička/Martin...," odkazovali mě na druhé.

Jenže jsem svého Ježíška nedohledala.

A to do teď.


Samozřejmě, že tahle podivná situace mě ještě nepřiměla myslet si,
že mi je skutečně nadělil někdo z hůry. Není mi pět, že.

Jenže další den se stalo něco opravdu, ale opravdu neuvěřitelného...


Krátce před svátky jsem se chystala objednat tátovi dárek z internetového obchodu.
Nahrála jsem fotografii Elenky, což byl první krok, pak ve druhém kroku zadala adresu
doručení, ale když v kroku třetím mělo dojít na placení, zaujalo mě upozornění,
že do Štědrého dne už to doručit nestihnou.

Škoda, pomyslela jsem si, a zavřela to.
Koupila jsem na rychlo dárek jiný, neoriginální a nudný - kosmetiku,
jelikož už nebyl čas, a já se v podstatě nikam nedostanu, a uzavřela jsem to pro sebe
s tím, že se holt nedá nic dělat, hlavně, že dárek mám.

Zdeněk ten den byl vybírat schránku. Nevím, jak ho to napadlo, když o Vánocích
pošta nechodí, asi ze zvyku.

A vrátil se s podivnou obálkou.

Bílá obálka bez adresy, beze jména, prostě čistá bílá obálka.

A docela napěchovaná, jako by vycpaná.

Povídám mu, neotvírej to!
Co když je tam bomba! (Ano, moje paranoina přišla ke slovu)

Jenže on má pro strach uděláno, a tak to za dveřmi bytu, na schodišti, kam jsem ho s tím
vyslala, otevřel.

Přišel domů a v ruce držel tu věc s Elenky fotkou.

Netušil, že jsem se pokoušela tenhle dárek opatřit, a můj nechápavý a překvapený výraz
si vyložil jako radost z milého dárku.

"To jsem dala dělat, ale objednávku jsem nedokončila, ani nezaplatila, protože
se to nestíhalo do Vánoc," soukala jsem ze sebe.


Pak jsem se dala do usilovného dumání.
Jak to?!

Rozhodně jsem tu objednávku neodeslala, rozhodně jsem to nezaplatila
a rozhodně jsem nepočítala s tím, že by to vyrobili a poslali.
Navíc bez adresy na obálce...

Netuším, kdo nám to do té schránky vhodil, ani jak se dostal do baráku.
Netuším, jak je možné, že si doručovatel nezazvonil pro peníze a podpis o převzetí.
Prostě tuhle celou epizodu s neobjednaným dárkem nechápu.

Tátovi jsem dárek dovezla, Elenka mu ho předala s tím, že mu ho Ježíšek nechal
u nás, a on měl radost. Napravila jsem si reputaci, darovala jsem přesně to, co jsem chtěla.
Přesto mi to pořád vrtalo hlavou.

"Asi Ježíšek,no," uzavřel to Zdeněk.

Asi. Asi mi chtěl pomoct k originalitě, a nenechat mě darovat nudnou kosmetickou sadu.
Asi se mu mě zželelo, že nemám čas na nákupy.

A ty náušnice jsou od něj taky.

Nemůžu si pomoct.
Věřím na Ježíška :)
***

A tímto mu velmi děkuji!

O konci světů

26. prosince 2012 v 0:32 Zpovědnice
Slíbený povánoční článek o konci světa, respektivě světů, a to mém a mých sester...

Byly jsme na oslavě jedenadvacátých narozenin sestry Kiki. Ona ráda cokoliv slaví
ve velkém stylu. Proto měla rezervovaných dvacet stolů a pozvaných sto hostů,
a na každém stole třista obložených mís a dalších pochutin k zakousnutí...

Rodinní příslušníci se sešli o hodinu dřív, abychom v klidu u jednoho z těch stolů
společně povečeřeli, a nerušeně pokecali, popřáli...

Byl to klub, kde se později i tančilo, a během našeho hodování se začal plnit
lidmi. Zuzce se hned zalíbil jeden ze zdejších hostů (cizích hostů), který seděl
opodál v křesle.
Byl to takový prošedivělý vlk, jenže jí se holt líbí postarší pánové...

Zkoušela tedy navázat oční kontakt, jak jsem jí radila, a všichni jsme sledovali,
pochopitelně velice nenápadně, jestli ten dědula zabere.

On to tedy nebyl úplný dědula, řekla bych, že tak padesátník - abych jí jako nekřivdila...

Pak bylo najednou devět a Kiki už začala pokukovat ke dveřím, v očekávání prvních narozeninových
gratulantů.

Já se mezitím dobře bavila, jídlo, dobré pití, muzika a mí blízcí - to je teď párty podle mého gusta.
Věděla jsem, že mě tlačí čas, v jedenáct abych byla doma a podala Elence léky...
A to v nějakém ucházejícím stavu...

On by to zřejmě zvládl i její tatínek, jenže ten ráno brzy vstával do práce, a tak jsem mu
chtěla dopřát nerušený spánek.



21:30 - Kiki marně vyhlíží své hosty

22:00 - Zuzce se podařilo navázat oční kontakt s tím chlápkem, byť nakrátko

22:30 - Navázala jsem oční kontakt s pinglem, ptal se, proč netančím

22:31 - Dostala jsem chuť tančit - ne odejít

22:32 - Ke slovu u stolu došlo na téma KONEC SVĚTA (někteří z nás z něj měli mírné obavy...)

22:35 - "Zuzi! Zuzi otoč se!" Strkala jsem do ségry, protože jsem právě viděla něco strašného

Otočila se a my všichni s ní. Její "důchodce" se právě držel za ruku s důchodcem vedle, a to s propletenými
prsty. Bylo to jasné, žádné pochyby.

22:39 (tak dlouho jsme mlčky zírali) - "To snad ne!" Vykřikla Zuzka zdrceně.

"To je konec světa, todleto!"

22:40 - "Pro mě taky, jestli nikdo nedorazí!!!" Přidala se Kiki.

A ještě jeden konec světa se nutně blížil, protože mně se chtělo pít dál a tančit, a veselit se, koketovat s barmanem, prostě normálně, jako ostatní, a ne odcházet...

"Dáte si ještě jedno?" Přitočil se ke mně.

"Ne, díky, já už musím domů."

Hned, jak jsem tohle dořekla, postěžovala jsem si ségrám, že si připadám v jeho
očích teď jak školačka.

"Anebo jako matka...," vyšperkovaly můj předsudek.

Nezbývalo, než popadnout kabát, chytit tágo a jet se starat...


Ve dveřích jsem potkala asi dvacet gratulantů, co si dalo na čas. Nesli dort a dary, a tvářili
se strašně slavnostně - Kiki svět tedy pokračuje...

Pro Zuzku prý později přišel nějaký elegán a pozval ji na skleničku k baru - no bodejť, pro jedno kvítí
slunce nesvítí...

A já?

23:00 - podala jsem léčky a šla spát, přestože bych bejvala pařila až do rána.
No a můžu? No, ne!
To je konec!
***

Sračka z čistýho zlata :)

24. prosince 2012 v 1:03 DNES

:)

ŠŤASNÉ A VESELÉ VÁNOCE!!!!!

Vánoční přání

23. prosince 2012 v 0:27 DNES
Všem svým čtenářům přeju krásné Vánoce,
pevné zdraví a nějaké to splněné přání, a to nejen pod stromečkem.


Hned po svátcích se můžete těšit na článek o konci světa,
který naštěstí neskončil, ač jsme na jednom mejdanu měly se ségrama v jistých chvílích pocit úplně opačný...
A samozřejmě na další a další čtivo, které si zatím střádám v hlavě,
když teď nestíhám psát - já totiž teď nestíhám nic,
jak jsem se díky brigádě v obchodě zase trochu vpravila do života...

Ale teď už se hodlám naplno ponořit do sváteční atmosféry,
kterou letos skutečně cítíme, oproti loňsku, kdy byla naše Elenka v nemocnici,
a my u stromečku bez ní. Letošní Vánoce budou její první,
které si snad vychutná, a my díky ní taky.

Tak ještě jednou, pohodu o svátcích Vám všem!
***

Autobusák a rybička

19. prosince 2012 v 21:55 Zpovědnice
Kdykoliv nemám čas vařit, zpravidla, když jsem s Elenkou dopoledne u doktora, anebo teď, když brigádničím, tak sobě i Zdeňkovi kupuju hotovky.
Mají je v každé samošce, jsou to hlavní jídla v plastu, která stačí ohřát v mikrovlnce.

No a nedávno jsem se takovým obědem pohostila právě v obchodě.
Dala jsem si špagety karbonáre.

Vzala jsem jedny i pro Kiki, ale ta nad nimi ohrnula nos.

"Vždyť je to dobrý!" Pobízela jsem ji, aby si taky svou porci ohřála.

Jenže ona mi vysvětlila, že to vůbec neni dobrý...


Tak radši neobědvala.

Fajnovka, pomyslela jsem si.


Jenže příští den jsem vyrazila pro oběd znova, a volám jí, že tady mají i jiná jídla,
co třeba takovou svíčkovou...?

Odmítla, a tak jsem si vzala zase jídlo jenom pro sebe a nechápala, že
ani hlad ji nepřiměje ke kompromisu.
Dneska fastfood, zítra maminky pečeni - čeká nás volno.

Jenže ona mně pak vysvětlila, o co jde...


"Tu svíčkovou, cos mi nabízela, tu si kupoval jeden pán... Byl to autobusák a mně ho bylo strašně líto."

"Proč?"

"Byl na něj smutnej pohled. Takovej starší autobusák, co si v Bille kupuje svíčkovou... Bylo jasný,
že je sám, že mu ji nikdo neuvaří - chtělo se mi brečet."

Koukala jsem. Fascinující dedukce - a to jsem se považovala za mistra tohohle oboru.

"Pro mě se tyhle rychlý obědy staly symbolem samoty, stáří a opuštěnosti... Nebudu jíst rychlej oběd."

Uzavřela to.



Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co jsou pro mě symboly stáří a samoty.

Asi stará babička, co se belhá o holi a krmí holuby...
Nebo staří lidi v domovech důchodců...
Ale hotovka z Billy?
To by mě nenapadlo, ani kdyby si ji kupoval důchodce.


Když mám chuť na svíčkovou, tak se zřejmě necítím opuštěný.
Anebo aspoň v tu chvíli ne. Nepřijde mi, že budím soucit.

(Doufám, že nade mnou nikdo v Bille neplakal!)

Ještě tak, kdybych kupovala chleba a sůl... Tak neřeknu.
Není mou prioritou ukojit chuťové buňky, ale přežít, ve svém žalu...

Ale autobusák si kupoval k obědu hotovku a Kiki od té doby nebude kupovat hotovky.

Já to prostě nechápu!!! :)
*

V akvárku se nám už dva dny plácá ryba.
Ne, nekoupili jsme kapra a nehodili ho tam. Aby se necítil sám,
(opuštěný), anebo aby se závěrem své vodní poutě ještě dobře nažral.

To by bylo příznačné k tomu autobusákovi.
Kdybychom opuštěného kapra pozvali na hotovku.

Ale zpátky k plácající se rybě.
Je to jedna z těch malých, co se narodila nedávno.
Plave bokem, jako by ji něco táhlo na stranu. Neudrží rovnováhu.
A jak se o to snaží, předvádí šílené kousky, hotová akrobacie.

Jenže nám je jí líto.

Zdeňka napadlo, že by jí chytil a nějak rozhýbal.
Jako ručně.
Netuším, co se domnívá, že jí je, když se domnívá,
že by jí pomohla rehabilitace.

Kdyby mi šlo apriori o legraci, tak ho to nechám zkusit.
Jenže já jsem taky trochu útlocitná, jako moje sestra,
a tak nenechám.

"Jsi tak útlocitná, že ji necháš dva dny trápit!" Vyčetl mi.

"A mám s ní jet na veterinu?"

Jak jsem tu otázku položila, tak se mi v hlavě rozvinula ta představa.
Rybu do sáčku a tam v čekárně si s ní povídat - že už půjdem na řadu,
ať vydrží...
To by asi ostatní chovatelé čuměli.

Asi jako Kiki na autobusáka.
A už nikdy by si od té chvíle nechtěli pořídit rybičku...
***

Pěšák táhne domů

16. prosince 2012 v 19:31 Zpovědnice
Včera jsem Vám tady psala něco o tom, jak se starší z mých sester seznámila v obchoďáku,
během vánočních nákupů.
Srážka s mužem, s hezkým mužem, a následná pozvánka na rande, zněla v tenhle předvánoční
čas docela romanticky - a slibně.

Tak jsem se jí ptala, jak rande probíhalo.

"Připadala jsem si vedle něho jako úplnej blbec!" Rozčilila se ségra.

"Co že, ty?!"

"Jo, já, protože on je to nějakej odborník přes astronomii a fyziku nebo co,
takže mi tam vykládal o teorii relativity, vysvětloval, co je černá díra a časoprostor..."

"To mohlo bejt zajímavý..." Podotkla jsem.

"Bylo, až mi z toho šla hlava kolem."

"A co jinak, kdo to je, jakej je?" Snažila jsem se vyzvědět, ale sestra rozhodila rukama:

"To vůbec netušim. On mi celý dvě hodiny přednášel o vesmíru, víš. A taky o pyramidách!"

"O pyramidách?"

"Byl prej v Egyptě, tak jsem se těšila na civilnější téma konečně - že pokecáme o dovolených,
ale on hned, že tam studoval pyramidy a že si jednoduchym matematickým vzorcem spočítal,
kolik lidí bylo na stavbu potřeba, a kolik životů to zabralo..."

"Jednoduchym matematickym vzorcem, jo?"

"Snažil se to zlehčit, abych si nepřipadala blbá, asi," smála se Zuzka.


Dokonce ji prý potom z probrané látky zkoušel!
Zeptal se třeba: A teď, Zuzko, když už jsem vám vysvětlil tu černou díru, tak byste si
mohla třeba sama odvodit, co to znamená, ztratit se v časoprostoru, co říkáte?"

Zuzka neříkala nic, jen se hryzala do rtů.


"Pak se mě zeptal, jestli umím šachy - jeho děda byl prý velmistr šachu - jak jinak,
a on sám prej hraje šachy hrozně rád, povídal,"

"No vidíš, aspoň jednu zálibu máte společnou!" Vstoupila jsem jí do toho.

"Poslouchej... Chytil se toho a chtěl si se mnou zahrát, tak mu říkám, že někdy určitě můžem,
jenže on chtěl hrát hned!
Tak se ho podezíravě zeptám - Vy tady máte s sebou šachy?
A víš co on na to?
Že ne, že myslel zahrát si jako. Jako v představách. Budem si říkat, kdo jakou
figurou kam táhne... A hned začínal..."

Ona si pochopitelně nedovede představit šachovnici - tedy šachovnici ano, ale ne ta písmena
a čísla, natož tahy, které by měla provést jakou figurou poslepu, natož snad jenom pomýšlet na
vítězství.


"Pojďme, zkusme to... Tak já táhnu pěšákem na B4!" Rozehrál skutečně partičku.

Zuzka se odmlčela, a pak sáhla po kabátu: "Já táhnu domů... "

Hodil na ni překvapený pohled:

"Tak se ozvete?"

"Ozvu - kdybych potřebovala někdy něco z astrofyziky..."

Uspokojeně si poposedl a pak asi dumal nad dalším tahem.
Jestli vyhrál (on nebo on), to je relativní, sestra ale myslí, že se nejspíš
ztratil v časoprostoru...
***

Odborná sourozenecká studie

16. prosince 2012 v 1:53 Pojednání
Jednou, když jsme s Elenkou a s mou sestrou jely na chalupu, stavovaly jsme se u pumpy na kafe.
Sestra mi tam natankovala naftu, se kterou bychom dojely na chalupu třikrát a já jí poděkovala
a to kafe jí koupila - jsem už taková :)

Po týdnu, kdy už jsme byly dávno doma, jsem si cestou na nákup všimla, že ten její prázdný kelímek
pořád vozím s sebou. To je pro ni typické, bohatě mi zaplatí cestu, ale bordel si mám uklidit.
Jistě, služebníček :)

Přivedlo mě to k zamyšlení nad svými sourozenci. A i nad sebou.
Jsme čtyři. A každý úplně jiný.

Ta mladší sestra, ta by mi na cestu nepřispěla, protože nemá z čeho, a bordel by po sobě nechala taky.
Bratr by mi na cestu přispěl přiměřeně a bordel by si uklidil.
A já? Já bych jim nepřispěla, protože by to ode mě nevzali (mám výhodu "matky"),
ale bordel bych si zato uklidila.

Jsou čtyři různé varianty a my čtyři bychom je všechny vyčerpali.

Jde pochopitelně o studii v rámci sourozeneckých vztahů, vézt kohokoliv z nás někdo cizí,
tak se zachováme jinak.
Všichni bychom přispěli na cestu a bordel si uklidili...

Ale takhle mezi sebou máme jistou hyerarchii. Co si může dovolit (a dovoluje) jeden,
u druhého nepřichází v úvahu a naopak. Není to odstupňované podle věku,
nýbrž podle společenského postavení, rentability a povahy (pokud jde o ten svinčík).
Leccos si mezi sebou trpíme, jak jsme na co u koho zvyklí.
A když někdo vybočí ze svého "profilu", doslova potom šokuje.

Nejvíc respektu v rodině má starší z mých sester.
Nejmíň já nebo Kiki, teď nevím. Podle toho, která toho dne udělá větší kravinu.
Tom má jistou důležitost, už proto, že je jediným synem.


Zuzka platí za tu rozumnou. O to víc jsme všichni rádi, když se nám ji sem tam podaří
"rozdovádět".
To u Kiki je vzácnost, zastihnout ji v rozpoložení zadumaném, duchovním.
Mívá takové chvilky...
Tom nás nejvíc baví, když je vtipný, aniž to sám tuší.
Stává se mu to často.
A já, těžko se specifikovat. Jistě šokuju, když se celý den neohlásím s žádným
zdravotním nebo psychickým problémem :)

Nejvíc podobná jsem si s Kiki. Ne fyzicky, ale co se týče obav a paranoi.
Sice není hypochondr, jako já, ale zato se často obává i toho, čeho já ne.
Co by mě ani nenapadlo. Dokud mi to neporadí...

Tom, který se před pár dny vrátil domů na svátky, protože momentálně studuje v Anglii,
mi jako příhodu z cesty vyprávěl, že mu při dobíhání autobusu spadly kalhoty.
A říkal to s úplně vážnou tváří.

Prý na poslední chvíli vběhl dovnitř a jak doskočil na ten poslední schod,
cítil džíny u kolen.
Normálně tam stál v trenkách.
A vůbec se nezasmál, ani tam, ani teď...

Povídám, že si měl vzít pásek, když mu jsou ty džíny velký,
ale on na to, že nečekal, že bude dobíhat autobus. On totiž chodí vždycky
a všude včas.


A pragmatická Zuzka mi nedávno volá a vyhrkne: Tak jsem to udělala!

Vůbec jsem netušila co.

Prý se seznámila v obchoďáku.

Ona totiž, ač bez partnera, vůbec nekouká kolem sebe.
Dávno jí říkám, ať kouká, že HO může potkat úplně kdekoliv,
jenže ona na to nevěří. A tak nekouká. Nevšímá si.

A pořád žehrá na nedostatek příležitostí k seznámení, když sedí
pořád v kanclu.
No a tentokrát si prý na mě vzpomněla, když nakupovala vánoční dárky.

Už byla na odchodu, když jí proběhla hlavou myšlenka, že se zase vůbec
nedívala po chlapech kolem sebe.

A jak tak nad sebou kroutila hlavou, v zadumání do jednoho vrazila.
Omluvila se, on taky, a šel dál.
Jenže za malou chvíli ji doběhl a pozval ji na rande.

Jelikož se jí líbil, tak přijala, ale byla z toho chudák celá rozhozená,
že se skutečně seznámila při nákupech.


Kiki je teď moje paní vedoucí v krámku s dámskou módou.
V rámci zaučení mě vysílá k zákaznicím, a vždycky mi dobře poradí,
co jim říct. Jak začít, jak navázat kontakt a směrovat je ke koupi.

"Běž a řekni jí, že to, co si prohlíží, je z hedvábí!" Řekne mi třeba.

Tak jdu.

"Tohle je hedvábí," usměju se vlídně.

"Myslíte, že nepoznám hedvábí? Samozřejmě, že vím, že to je hedvábí!
Já hedvábí nosím dvacet let!"


Kiki se běží vysmát do skladu a já tam stojím jak sula mula. (Co je tohle proboha za slova?)

A pak mě zas vyšle za jinou s tím, že máme slevu, ať ji o tom zpravím.
A pěkně rusky!

Jelikož naše zákaznice jsou většinou Rusky.

Jenže já rusky neumím. Něco jsem pochytila, ale větu dohromady nedám.
A když se o to snažím, vypadá to asi takhle:

"My zděz máme skitku na všechno..."

A při mé smůle dáma praví:

"Slevu jo? Dobře, díky..."
Pak se odmlčí a zeptá se: "Jak jste to se mnou mluvila?"

Já: "Zkoušela jsem to rusky..."
Ona: "Vypadám snad jako Ruska?"
Já: "Ne! To ne..."

A Kiki už se zase tlemí, až jí tečou slzy.

Přitom není škodolibá, jenom nedokáže pochopit, že jsem ještě větší smolař,
než ona.

My dvě jsme totiž rodinné mistrině trapasů.


Z mé odborné sourozenecké studie vyplývá,
že jsme v týmu pár praktiků, pár bohémů, pár rozumných,
pár paranoiků, jeden hypochondr, dva srandisti a dva ctihodní,
jedna ctihodná matka, a dva chytří a dva ještě chytřejší...
Zkrátka vyrovnaný tým.



Jenom by mohli víc číst můj blog.
Jeden má totiž, podle svých slov, nějakou poruchu číst delší texty,
druhý se na to málo nudí, a třetí má poruchu zamapatovat si adresu stránky...
:)

Krásné dny mým čtenářům "bez poruchy"! :)

Nebát se toho!

14. prosince 2012 v 21:02 Zpovědnice
Já bych strašně ráda něco pěknýho napsala.
Anebo i nepěknýho.
Jenže když už najdu chvilku, jako třeba teď, tak prostě nevím, co.
To se mi stává skutečně málokdy, většinou nosím v hlavě plno
věcí k sepsání a marně toužím po chvilce klidu u počítače - no ale dneska?

Připadám si na psaní příliš rozptýlená.
To mi dělá ta práce v obchodě, tohleto.

A taky lidi, co potkávám. Já nejsem na takový rozptyl zvyklá,
děje se toho najednou tolik, až mi to hlava nestačí zpracovat.
To když se děje hovno, to se mi to píše...
Když je tedy čas.

Tuhle nebyl a přitom se dělo hoven!
Jednoho večera jsem například zjistila,
že nám v akváriu plavou červi.
Bílí, malincí, mrštní...

Já nevěděla, co s nima, na netu jsem našla radu, že je v takovém případě potřeba,
provést chemický rozbor vody v laboratoři.
Už se vidím, jak vezu vzorek někam - ani netuším, kam, aby
se mi na to podívali.
Připadala bych si v jejich (i ve svých) očích, jako padlá na hlavu.

Co jsem ale ve svém internetovém průvodci akvaristikou nenašla,
byla příčina těch nezvaných hostů.
Elence jsem jejich přítomnost vysvětlila špinavou vodou,
i když jsem to čistila nedávno.

Jeden diskutující ohledně bílých červíků radil, ohřát vodu na 28 stupňů a přisolit ji.
Doufala jsem, že se nejednalo o kuchaře fajnšmekra, který si jen
spletl diskuzi, a zkusila rybkám skutečně připustit teplou.
Jen jsem nedokázala vysvětlit Elence, proč ty ryby solím.

Ve své kuchyňce má totiž taky plastovou jako slánku,
a já ji učím, že mi to uvařené musí vždy trošku posolit,
aby mi chutnalo...

Stejně tak Zdeněk ji onehdy zaskočil, když promazával panty
vrzajících dveří olejem, na kterém maminka smaží.


Ale na jednu stranu jsem ráda, že aspoň v praxi vidí tu mnohostrannost
využití kuchyňských pomocníků.
Chci ji naučit, že si často může vystačit s tím, co má po ruce. Jen se toho nebát.

Myslím, že tahle má škola jí svědčí, tuhle po někom hodila svůj plastový hrneček,
když ji rozčiloval. Měla ho po ruce a nebála se toho.


A mých červů ubývalo. Možná takhle osolené těm rybkám zachutnali, napadlo mě.

Zato kočka Sára, když ke mně zase na noc ulehla a začala mi packami masírovat
pokožku hlavy, mě přiměla k okamžitému rozsvícení.
Respektive zvláštní a odporný smrad, který jsem v tu chvíli ucítila, mě přiměl...

Koukám na ni, ona na mě, a já se ptám: Jak to, že tak smrdíš?
Nevěděla.
Tak jsem si ji prohlídla důkladněji a byla to packa.
Ona si totiž před časem někde venku strhla dráp, a já si všimla,
že se jí to nějak nechce hojit, jen jsem nevěděla, jak tomu pomoci.

Zasypávala jsem jí tu ranku penicilinovým práškem, který vzápětí slízala,
a tak nezbylo, než její pazneht nechat přírodě.

Jenže teď to takhle páchne...
Jako rozkládající se maso.
Ne, že bych jeho pach někdy cítila, ale tohle bude tutově ono.

A pak přišel šok. Při bližším, detailním průzkumu té díry po drápu, jsem
najednou spatřila červíka.

To snad ne, chudinka, ona má v tlapičce červy!
To ji musí bolet...

Hned se jelo na veterinu a pan doktor Herčík se na mě podíval:
"Červa, říkáte?"

Přikyvovala jsem, když zkoumal ránu.

A kdy se jí to stalo?
Asi před měsícem.
Před měsícem?!
Já myslela, že se jí to samo spraví.
Pobavila jsem ho.

A on mě potom taky, když jsem během čekání na placení z nudy
popadla jím napsanou knihu, která byla vystavená u kasy.
Stihla jsem jen úryvek, zato hodně dobrej.
Nepopíšu ten příběh úplně přesně, jen přibližně.

Vypráví, jak mu kdysi někdo nahlásil, že ve skladu je potkan.
Vzal prý kladivo a byl s ním rychle hotový.
Jenže pak si šel do čekárny pro dalšího pacienta, a zjistil,
že paní, která byla na řadě, nemůže najít svého nemocného potkana...

Přišlo mi to strašně vtipný, ještě několikrát jsem se pak té situaci doma zasmála.
Líbilo se mi i to, že to na sebe prásknul. Taky se toho nebojí.
Tak to má bejt.


Každopádně Sáře pomohl a od návštěvy jeho ordinace je
jenom lepší. A už skoro vůbec nezapáchá.

Zato já si tak doma říkám: V akvárku červi, na stropě červi, Sára v noze červy...
Jestli já nebudu čuně.

Neříkala jsem tuhle svou obavu nahlas, nepotřebuju, aby si něco podobného
uvědomil i Zdeněk.

Natož Elenka.
I když ta si to zatím takhle nespojí. Bude si jen myslet, že červi jsou normálně
všude kolem nás. Že jsou všudezdejší.

Bude vědět, že když se rána neléčí, polezou v ní červi,
když se voda nevyčistí, poplavou v ní červi, když se ve špajzce krmí moli, polezou po stropě červi.
Všechno je to pravda.

Navíc, já jsem zastáncem názorných příkladů, nad takové není.
Je to vlastně celé škola života, co já jí doma předvádím.
Nebojím se ukázek, co se stane, když...


Ano, já to celé dělám naschvál. Je to uměle vyhnané.
Aby viděla, jak to chodí.
Jen jsem Vám to zapomněla v úvodu říct.

A teď musím ještě informovat Zdeňka.
***

Mikuláš ztratil plášť...

5. prosince 2012 v 20:49 Zpovědnice
Ten nápad, že k nám přijde mikuláš s andělem, měla vlastně Elenka.
Viděla pár videí na youtube a měla jasno. Měla dokonce jasno i v tom,
že se nebude bát, a že může dorazit i čert.

Tak jsem mrkla na nějakou inzerci pro Prahu, kolik to jako letos koštuje.
1200,- jsem zjistila...

Tak to se Elenka skutečně bát nebude...

Jenže pak si tak říkám, že kamarád Martin chodil svého času v přestrojení.
Jednou, to jsem ho ještě neznala, přišel za malou Kiki k nám domů.
Bylo mu tehdy dvacet. A já, čerstvá osmnáctka, jsem nebyla pochopitelně ten večer doma.

Naši využili tenkrát suchdolské inzerce a pozvali našim malým sourozencům
dobře namaskovanou partičku.
Celé to nahrávali na video, a já si to druhý den, v kocovině, pouštěla.

Maminka tehdy prohodila něco jako: "Ten mikuláš byl takovej hezkej kluk, a dokonce vím,
kde bydlí!"

Já totiž nikoho v té době neměla, a tak mi hlásila případné potenciální objekty (nebo oběti?) :)

Jenže milý mikuláš na videu měl obličej zahalený v bílé vatě, a tak jsem nad ním mávla rukou.
Abych s ním za půl roku začala chodit, ale o tom dnešní vyprávění nebude...


Zkrátka a dobře, obrátila jsem se na Martina, s nímž už nechodím zhruba stejně tak dlouho,
jak dlouho jsme spolu byli, jestli by neměl doma ještě někde ten svůj hábitek schovaný,
a byl by popřípadě ochotný se do něj znova navléct.

Ochotný by i byl, jak říkal, ale hábitek dávno někam odvál vítr... (obrazně řečeno, samozřejmě).

Tak se do věci opět vložila moje maminka - ušila mu přes noc parádní mikulášský přehoz.

Anděla jsem měla svýho, pokud jde tedy o masku, ale chyběla vhodná persona...

Kiki s nabídkou přispěchala hned, jak zjistila, že se něco chystá.
Ona si totiž nedá ujít žádnou srandu.

"Ale to ti povídám, ne ať tě Elenka pozná!"
"Neboj! To je jasný!" Ujistila mě do telefonu.


Nakoupila jsem pamlsky, a večer jsme očekávali jejich příchod.
Elenka byla srozuměna s tím, že se po ní bude chtít básnička, a celé odpoledne
se zdálo, že to vzala na vědomí a recitovat bude.

Nechali jsme ji při tom, že přijde určitě i čert, jestli zlobila. Protože oni to tam všechno vědí!
A my zas víme, že drobátko zlobila...
Zamítavě kývala hlavou, že to není pravda, a byla úplně v klidu.


Pak se ozvalo zaklepání.

Vykoukla jsem, abych jim v rychlosti předala pytel s nadílkou.

Kiki měla sice křídla, hvězdu na čele, a průhlednou záclonku kolem očí.
Jenže krom toho byl její obličej úplně odhalený, dokonce měla i svůj obvyklý účes - rozpuštěné vlasy,
no byla skutečně k nepoznání.

"KIKI!!!!!!!!" Vyhrkla jsem.
"No?"
"Dyť tě pozná hned!"
"Já změnim hlas!"

Stejně bylo pozdě cokoliv dolaďovat, Elenka mi stála za zadkem.

Martin to snad zachraňoval, s tváří tradičně pod vatou.

Bylo mi hloupé předstírat, že jsem Kiki nepoznala, a hrát na Elenku divadlo,
je přišel skutečný anděl, a tak jsem byla připravená jít s pravdou ven,
až na Kiki Elenka ukáže prstíkem s tím, že je to teta.

Jenže ona neukázala. Stála jak přikovaná a jen si je prohlížela.

"Ty jsi ta Eenka Buková?" Otázal se mikuláš.

Když kývla, vyzval ji k recitaci.

Mlčela. Jenom stála a koukala.
Připomnělo mi to situaci u doktorky na tříleté prohlídce, a už mi bylo jasné,
že z ní nedostanou slovo.

Tatínek pak dostal nápad, že by jim mohla zatančit, a tak běžel pustit dývko Dády,
na které nám denně tančí u televize, a všichni jsme se přesunuli do obýváku.
Elenka se po chvíli rozhoupala - a u toho zůstalo.
Žádné taneční kreace, jako když se odváže, oči měla upřené na ty dva a jen se houpala do rytmu.

Pak ji přestali dál trápit a odříkali (kromě pochvaly) i věty, které jsem po nich chtěla.
Aby hezky papala a spinkala.
Aby si nevymýšlela, že chce do ložnice, když ji dám do postýlky,
a že chce do postýlky, sotva ji přenesu do ložnice.
Kam se chce vzápětí zas vracet...


Všechno odkývala a už se předávaly balíčky.

Návštěva se měla k odchodu, protože Elenku už stejně nezajímala.

Jenže Kiki s Martinem se chtěli vrátit hned zpátky, už jako strejda a teta.


"Neblázněte, to jí bude hned jasný, která bije!" Zoufala jsem si.

Ale oni bláznit hodlali, tak jsem to nechala být.

Zalezli tajně do koupelny, kde shodili převleky a šli zazvonit.

Elenka utíkala ke dveřím a hned na ně spustila:

"Byl tady mikuláš a anděl!"

Koukali jsme se Zdeňkem po sobě, jak jí to nepálí...


Jenže během večera jsme našli na chodbě odloženou mikulášovu berlu...
Elenka se k ní přiřítila:
"To je mikuláše!"

A pak s ní chodila bytem a hrála si na něj.

Zdeněk trošku popil, a pak šel na záchod. Byl tam nějak dýl, než obvykle,
ale nějak jsme to neřešili. Vlastně jsme si toho ani nevšimli, dokud...


Dokud nevešel do obýváku další mikuláš.

Zdeněk se v koupelně přestrojil do toho Martinova kroje (prý neodolal, když to tam
viděl), a prostě v tom normálně vešel do obýváku mezi nás.
Vůbec ho nenapadlo aspoň zazvonit...

Elenka byla konsternovaná - a my taky.

Když vcházel do dveří, dvakrát mu spadla z plešky vysoká čepice.
Srazil si ji o futro.

Když napotřetí konečně vešel, prohlásil:

"Já se omlouvám, že zas vyrušuju, ale zapomněl jsem si u vás svou berlu mrazilku...
Bez ní bych nemohl k dalším dětem..."


Elenka mu ji s otevřenou pusou přinesla a on zas šel.


"A kde je táta?" Zeptala se nás.

"Na záchodě, Elenko...," vydechla jsem ještě v šoku.


Když pak vyšel už zase jako Zdeněk, Elenka mu hned hlásila:

"Byl tady mikuláš! A vypadal jako táta!"


"To neni možný, Elenko, to snad ne...," zachraňoval nezachranitelnou situaci.


A pak si naše pozorná dcerka všimla ještě andělského váčku s rolničkou, který měla nepozorná Kiki,
coby anděl, přes ruku.

Nebudu Vás déle napínat, vracel se k nám z koupelny i anděl...


Když jsme u té nepozornosti... Všechny ty jejich svršky, které po jejich odchodu zůstaly v koupelně,
jsem měla uklidit hned.

A ne tam vzít Elenku, aby si po krmení rybiček umyla ruce.

Koukala na to jako blázen.

"Co to tady je? To snad ne..." Dělala jsem blbou, ač blbá.

"Oni to zase zapomněli!" Pomohla mi Elenka.

Když ale očekávala jejich další návrat, musela jsem něco vymyslet,
protože kdo by si pro to jako přišel?
Teta Kiki v civilu? Nebo strejda Martin?


"On jim to táta zítra odveze, jo?"

Naštěstí souhlasila - asi už jich pro letošek měla taky dost :)
***