Potstivá reportáž

30. listopadu 2012 v 11:48 |  Zpovědnice
Dneska takové kratičké reportáže, zvané co den dal.

Kiki volala mámě, z práce.
A vyhrkla: Jak se píše poctivě?!
POTSTIVĚ nebo PODZTIVĚ?

Konsternovaná maminka mi dala telefon k uchu
a Kiki s tónem velice zdržované osoby, mi svou otázku netrpělivě zopakovala.

Poctivě se píše POCTIVĚ, Kiki... Udělala jsem jí jasno.

"Tak budeme hláskovat, jo? Pavel, Ota, Simona..."
"Né!" Přerušila jsem ji. "Cyril!"
"Pavel, Ota, Cyril, dál?"
"Tomáš..."

"Jo takhle jo? Co je to za debilní slovo?!" Rozčilovala se slečna MaxMara na druhém konci
drátu.

"Takhle, no..."

"A já si furt říkám, proč se mi to podtrhuje, jako chybně napsaný,
přitom jsem to pořád přepisovala... a stejně se to furt označovalo..."

"Měla sis říct poctivý!" Volala máma přes půl kuchyně.
"To by jí nepomohlo, řekla by si podztivý." Vymluvila jsem jí tu poučku.

A pak jsme dumaly, co si měla Kiki říct.
Vydumaly jsme ale jen to, co si měla vzít. Učebnici Češtiny.
Ale ona radši řeší looky... :)
*

Jedu si takhle z Motola, a najednou pípne kontrolka nafty. Jakože dochází.
Že bych měla zajet k pumpě.
Ze zkušenosti se svým autem vím, že není potřeba hned plašit.
Hlásí mi to málo nafty v momentě, kdy jí je ještě na sto kilometrů...

Proto nechápu do teď, proč se stalo to, co se stalo.

Druhý den jedu s Elenkou večer domů od našich,
a najednou dojezd... Normálně uprostřed silnice se vypne motor a hotovo.
Stojíme.

Zkouším nastartovat, ale nic se neděje.

"A co se stalo?" Slyším Elenky skromný dotaz zezadu.
"Právě že nic..." Odvětila jsem překvapeně.

Pro tyhle případy mám pro strach uděláno. Díky svému nejlepšímu příteli,
který je vždycky a za všech okolností připraven podat mi pomocnou ruku.

Inu vytočila jsem Martina.
Je mu zle, marodí, je zalezlý v pelechu... To jsem věděla.
Ale to auto si to asi neuvědomuje...

"Mám problém," uvedla jsem ho do situace obvyklou formulkou,
kdy on zatím netuší, jestli má hupnout do sněhulí, anebo mi postačí rada.

"Hupni do sněhulí, kamaráde, nebo tady zmrznem... Jsme na cestě domů,
a nejede to, asi došla nafta nebo co..."

"ACH JO!!! Už jedu..."

To se mi na něm líbí. Žádný otázky, žádný vyčítání, žádný zbytečný řeči typu,
jak se mi tohle může vůbec stát... Asi dobře ví, že když už se stalo,
řeči nepomůžou. A určitě taky ví, že příště si dám sakra pozor, a natankuju hned,
jak se to rozsvítí. Protože člověk nikdy neví, třeba by přecejen mohla nastat situace,
anebo okolnost, která by mu zabránila přijet nás zachránit...

Pokoušet to nehodlám.
A ještě jednou Martínku děkuji! :)
*

Elenka si se mnou hraje. Normálně si mě vodí, jak loutku, může cokoliv a já skáču,
jak pískne.
I když se ráda ujišťuju, že tomu tak není, že pánem všech situací jsem stále já, jakožto matka (ctihodná).

Večer mi říká, že spinkat ještě nemůže, protože má hlad.
Něco by si prý dala.
Je pravda, že pořádně nevečeřela - neměla hlad, když ho mít měla, a tak jsem se slitovala,
a ať si tedy řekne, co bude jíst.

"Knedlík s omáčkou!" Poručila si.

Tak jsem dala knedlíky na pařáček, protože z mikrovlnky jsou takové oschlé,
a začala vařit omáčku. Už ji umím!

Najednou koukám, že se přikryla až po uši peřinou. (Elenka, ne omáčka).

"Budeš doufám jíst ten knedlík!" Ujistila jsem se.

"Ne! Nebudu!" Oznámila mi, jako by se nechumelilo.

"Tak si ze mě nedělej srandu, já už to mám skoro hotový!" Vyhubovala jsem jí.
Což se jí nijak nedotklo, protože už nereagovala.

Tak jsem to dala z plotny, všechno jsem vypla a šla si po svým.

"Knedlík!" Ozvalo se z postýlky.

"To snad ne!" Ozvalo se od počítače.

"Jo! Mám přece hlad!"

Fajn. Vlítla jsem na ni a donutila ji přísahat - slíbit mi, že to skutečně bude jíst,
když to dodělám.

Slíbila.

Dodělala jsem to, dala na talíř, přiklopila víkem na tácu, a nesla na stůl.

"Tak vylez, máš to tady..." Vyzvala jsem ji.

"A co to řikáš?" Pípla.

"Že máš na stole tu večeři!"

"Já nechci!"


To snad ne!!!

Jenže ono jo. Takhle to u nás chodí. Kdyby nebyla hubená jak lunt,
kdyby byla zdravá, jak řípa, kdyby kdyby... Tak bych se s ní takhle nepárala,
to mi věřte!

Já vím, jak byste mohli, když tomu nevěřím ani já sama...
*

Ještě v rámci té potstivosti bych se ráda k něčemu přiznala.
A to opět ke své blbosti...

I teď, v zimě, kupuju Elence v Bille borůvky (anebo kdekoliv, kde je mají),
protože je nadmíru miluje - jako já ji, a tak není divu, že jsem ochotná
dát za vaničku 69,- Kč...

To ale ještě není ta blbost!

Já mám zas ráda olivy, černé. Ráda si je takhle večer nasypu do misky
a u televize pojídám...
Vždycky z té plechovky nejdřív vyliju vodu, mám je ráda na sucho.
A někdy se mi stane, že s vodou do dřezu vyklouzne i nějaká ta olivka...

A tak se to celé stalo.

Já u telky zobu olivy, když Elenka hlásí, že už ve své misce nemá nic.
Šla jsem jí pro další borůvky, a když jsem je oplachovala, všimla jsem si,
že několik těch předchozích, které ve dřezu zůstaly zřejmě z předchozí várky,
nezvykle nabobtnalo.


Hned si říkám: To je teda zvláštní, jak ty borůvky ve vodě nabydou...
Buď je to ňákej chemicky vyhnanej druh, anebo maj fakt divnou vlastnost...

Napadlo mě, že bych vůbec mohla všechny nechat nejdřív
nabobtnat, a pak je Elence teprve servírovat - aspoň by se jich přežrala dřív, než by sežrala
celou vaničku - navíc bych ušetřila...

Jednu jsem vytáhla z toho hrnce, co se odmáčel, a kde plavaly mé zvláštní borůvky,
a teprve jsem zjistila, že to nejsou zvláštní borůvky,
ale mé úplně obyčejné olivy...

Tak ještě, že jsem k tomu nevolala Zdeňka...
Když o mý blbosti doma nikdo neví, jako bych blbá ani nebyla :)
***





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kiki | 1. prosince 2012 v 21:57 | Reagovat

Ja  si te  uplne  zive  dokazu predstavit, jak tam pozorujes  tu  jakoby  menici boruvku olivu... divim se,ze jsi tam tu vanicku celou nevysypala:))

a  elenka  je  milacek, nejvetsul zaslouži si vschno, hlavne  lasku a  tu nejlepsi peci, coz  ji ty  davas:)  
uz se na  ni tesim,  ted  ji pekne  malo vidam, jak jsem  byla  nemocna  a  v  praci porad:(

2 adaluter | E-mail | Web | 8. prosince 2012 v 22:34 | Reagovat

Ale to není blbost, to jen mozek pracuje na volnoběh. To já takhle přijdu z nákupu, kouknu na věšák, kde visívá moje bunda a jelikož jí tam nevidím, dojdu k logickému závěru: nejsem doma. :-D

3 Niternice | 9. prosince 2012 v 8:52 | Reagovat

Hezký! :) To mi připomnělo, že jsem nedávno uspávala Elenku hlazením a kočka vrzla dveřma. Elenka mi říká: Kam jdeš? Přitom cítila, že ji hladím. Omlouvá ji, že byla v polospánku - a trochu možná i to, že jí jsou tři :):)
Ale pro sebe marně hledám výmluvu, lepší blbnout nenápadně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.