Po tanci injekci

26. listopadu 2012 v 10:23 |  Zpovědnice
Říkám si, že bych měla něco dělat se svou kondicí.
Přišla jsem na to, že vůbec nemám výdrž. A to jako matka, ne jako partnerka...

Elenka zas koukala na Ať žijí duchové, a ta pohádka je na mnoha místech proložená
písničkami, jak jistě víte.
Nevím proč, ale moje v křesle uvelebená dcerka si umínila, že bych jí měla na jeden ten
song před obrazovkou zatančit.
Asi pro zpestření filmu, či co.

"Tancuj!"

No, proč ne, říkám si. Vyzula jsem pantofle, a už jsem se před televizí nakrucovala.
Žádnou složitou sestavu jsem nevymýšlela, jen jsem běhala, po vzoru těch děcek tam,
ode zdi k oknu a zas zpátky. Pokaždé ovšem jinak. Jiným stylem.
Jednou jsem zvedala kolena vysoko před sebe, nazpátek zas za sebe, dokonce po čtyřech jsem
jednu trasu dala, a hospala snožmo a rukama máchala...
A už za dobrou minutu jsem si říkala, že už by ta písnička mohla sakra končit...

Závěrem už jsem se jen tak plácala a jak dozněla poslední píšťalka, ufuněná jsem se svalila
na gauč.

"Už nemůžeš?" Zeptala se Elenka.

"Nemůžu miláčku," přiznala jsem se.

"Ach jo," rozhodila rukama.
A pak mě vedla do pokojíčku, že mi musí dát injekci...


Když si vzpomenu, jak jsem dřívávejc protančila klidně celou noc na dízách...
Vždyť jsem se přece pak nikdy nesesula do židle a nefuněla tam, jak po maratonu...
Co je to se mnou?

V nemocnici jsem přitom svou fyzickou zdatnost pravidelně trénovala.
Ležely jsme v prvním patře, a já pokaždé běžela po schodech! Dolů.
Nahoru jen tehdy, když jsem nenesla nákup. Což nebylo skoro nikdy, pravda...
Ale i běh dolů je přece lepší, než nic.

Když za námi jednou přijel kamarád Martin, byla jsem zrovna venku.
Tak jsme pak šli k výtahům spolu.

"Máme kliku, zrovna je tady!" Radovala jsem se z přítomnosti zdviže.

A najednou koukám, že on ten výtah úplně míjí...

Mířil ke schodišti. Tak jsem nastoupila sama a byli jsme tam oba stejně rychle.
Takže jsem nepochopila, jak si jako pomohl.

Trénink za každou cenu. Trénovat tělo, kde se dá...
Copak na to má člověk pořád myslet?

Ale zkusila jsem to pak taky, a šlo to. Jenže doma schody nemáme,
za to máme pohodlá křesla...

Někdy, když mě to chytne, a vzpomenu si, že právě teď mám možnost posílit svou fyzičku,
běžím třeba od auta domů. Normálně prostě běžím.
Je to kousek, takže se ani moc nezafuním.
A lidi si myslí, že spěchám.

A ještě mi zbyde čas, dát si před domem cigáro.

Ale o to ti přece nešlo - jako bych slyšela Martina.

Já vím, ale když navíc budu tančit pokaždé, když v naší telce poběží duchové,
tak za chvíli budu v takové kondici, že už Elenku ani nenapadne léčit mé znavené tělo
injekcí!
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martin | 26. listopadu 2012 v 19:17 | Reagovat

Jooo, takových chvilek, kdy můžem něco udělat pro svoje tělo je spousta. Většinou zvítězí pohodlnost :-)

2 Kiki | 27. listopadu 2012 v 7:21 | Reagovat

Nezapomenu na Janicky  beh na  chalupe... vyhecuje  me k  zavodu k prasecaku, vzdalenym asi 50 metru a  ona po 20 metrech zacne lapat po dechu,ze uz nemůze a  hrozne se  divila,ze ja jeste jo:)) Elenka te prozene, to jeste uvidis:))

3 Martin | 27. listopadu 2012 v 8:26 | Reagovat

Kristýnko, kdyby to bylo 50 metrů, tak byste v podstatě bydleli s prasaty. To snad ne :-) Podle mého odhadu je to cca 300 - 400 metrů :-) Ale pointa je dobrá :-) A ať máš hezký den v práci.

4 Niternice | 27. listopadu 2012 v 9:06 | Reagovat

Vy jste mě zas rozsekali, prej byste v podstatě bydleli s prasaty !!! :)
No... Naše maminka by určitě potvrdila, že si tak někdy připadá, že Kiki? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.