Napečeno s láskou

28. listopadu 2012 v 16:21 |  Pojednání
Někdy v říjnu se mě babička ptala, jestli budu stát zase o vánoční cukroví,
jako loni. A jako každý rok.
Babička nám tradičně peče cukroví všem, celé rodině.
Umí to, baví ji to, má na to čas, a pro nás je to nejen výhodné,
ale znamená to taky "kousek babičky" doma.
(Protože ona, po smrti dědečka, zatvrzele odmítá trávit Vánoce jinak, než sama v té své chaloupce.)

Praxe všech těch let, co nás babička před Vánoci takhle chválihodně zásobuje cukrovím,
ale ukázala, že nejoblíbenějším druhem a zároveň tím, po kterém se jen zapráší, je linecké s marmeládou.
Ať už kolečka, hvězdičky, anebo třeba srdíčka. Na tvaru nezáleží.

Prostě po lineckém se můžeme utlouct. Všichni.
To ostatní pak ležívá na vánočních tácech ještě do března. Než se to aspoň z většiny sní,
zbytek pak sezobou ptáci, třeba.


A tak jsem letos babičce říkala, že bych si přála hlavně linecké slepovánky, ostatní, že pro mě dělat nemusí.
Říkám jí to každý rok, tušila to. Přesto v krabici, která připutovala z chalupy na mámy stůl, bylo asi
dvacet rozličných druhů.
Jako vždy.

"Já babičce říkala, že chci jenom linecký, takže ty jsou pro nás...," začala jsem z pod fólie
vybírat marmeládové slepovánky.

"Já jí to říkala taky!" Překvapila mě maminka.
"A každej rok jí to říkám - že jíme jenom linecký, ostatní je zbytečný,
nevim, proč to pořád dělá... Tolik druhů, co nikdo nejí...," kroutila hlavou,
a pak mi podala menší krabičku, abych tu svou kořist nemusela drtit v ruce.


Je to zvláštní, já si vždycky, jako malá, i jako už dospělá, myslela, že ty ostatní druhy cukroví,
má taky někdo z nás rád.
Třeba strejda, že jí tyhle čokoládový, taťka tyhle ořechový s mandlí, máma rohlíčky, a tady ty
pruhovaný a všemi krémy mazaný, třeba brácha...
Zkrátka, že mají v té krabici svůj důvod.

Ono je to pro efekt v pořádku, mísa je rozmanitá, působí bohatě...

Jenže teď jsme vlastně zjistitili, že celou dobu ty ostatní nechutnají nikomu.
Že všem jenom linecký.
Kterých bývá nejmíň, na to, kolik nás je, a kolik bývá těch ostatních sladkých jednohubek.
A tak mě tak napadlo, že je to stejně, jako v životě.

Toho nejlepšího je málo, rvem se o to, těšíme se na to, přejem si to, a dostanem to.
Ale i plno toho, co si nepřejem a co sníme jen proto, že to je. Že nám to bylo dáno.
Napečeno - a s láskou!
Není to hnusné, ani moc dobré, je škoda po tom tloustnout, ale je i škoda to vyhodit.
Tak to pak celou zimu člověk pojídá u kafe, a na procházkách drolí vrabcům.

Proč to ale tak je?
Proč ta babička prostě neupeče hromadu jenom lineckých? Celou tu krabici, proč nenaplní
jenom tím, co nám nejvíc chutná?
Vždyť by to přece nemuselo chodit jako vždycky a všem, dobrého pomálu, a tak...

Vždyť cukroví se přeci dá ovlivnit!


Nakonec jsem došla k závěru, že nám to babička dělá, po celý ten čas, naschvál.


Kdyby poslala plnou krabici lineckých, my bychom se jich přežrali, nikdo by se o nic nerval,
a navíc by nám ta kolečka přestala být vzácná.
Tác by byl jednotvárný, samá marmeláda, a kdyby někdo přišel, pomyslel by si, že si ty svátky
nedovedem ani pořádně užít.

Asi to tak bude. Jiný důvod mě nenapadá.
Vždyť pod stromečkem přece taky nenacházíme vždycky jenom to,
co jsme si skutečně přáli.
A je štěstí, když to tam vůbec najdem.

K tomuhle se hodí takový citát, který jsem zaslechla jednou v nějakém filmu.
Můžu prožít, co nechci, hlavně, když prožiju i to, co chci.

K tomu se zase váže nechuť kohokoliv vracet se kamkoliv do své minulosti, šlo-li by to.
Protože v každém období zažil i něco blbého, co by znova zažít nechtěl.

Ale to už jinde jsme...

I když kdoví, třeba je to všechno taky napečeno s láskou.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martin | 28. listopadu 2012 v 20:49 | Reagovat

Moc hezky. Obzvlast ten citat se mi moc zamlouva :-)

2 Niternice | 28. listopadu 2012 v 21:40 | Reagovat

Děkuji, ten citát mám v hlavě řadu let, je takovej pozitivní...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.