Kristiánovy večery

20. listopadu 2012 v 16:57 |  Zpovědnice
Dneska bych ráda zlehka a s humorem...

Začnu rybičkama. Během mé hospitalizace, když jsem se přijela vyspat domů,
zatímco Zdeněk byl s Elenkou, rozhodla jsem se vyčistit akvárko.

Koupila jsem si pro usnadnění "odkalovač".
Bylo mi vysvětleno, že tou "hubicí" stačí máchat pod vodou, kolmo ke dnu,
a všechny ty nečistoty se pod tlakem vylijí hadicí, kterou natáhnu do kýble...

Znělo to líp, než jak to fungovalo v praxi.

Půl vody jsem podle návodu ulila a pak začala máchat hubicí.
Než se vytvořil přetlak, trvalo to pět minut a mě už bolela ruka.
Tu bolest znám, ale z jiných sfér...

Tak takhle by to nešlo.
Kdy už to z té hadice začne stříkat?

Po deseti minutách se v kýbli objevil malý potůček kalné vody,
měla jsem pocit, že má intervence tím končí, a tak jsem zanechala
honění plastové roury a sledovala, jak se voda sama odsaje.

Jenže potůček se zastavil.
To snad ne.

Tak já se tady budu takhle dřít, kvůli nějakému čůrku, který si teče neteče?
Vzdala jsem to.
Radši jsem to všechno vylila kýblem a nanosila vodu čistou.
Celá ta akce trvala stejně dlouho, jako mé předešlé snahy o odkalnění.
Tedy trvala BY, nebýt všude těch malých šneků...


Ráno, než jsem zas odjela do nemocnice, aby se vyspal zase Zdeněk,
všimla jsem si, že vedle akvárka leží šnek.
Ten jediný velký, kterého máme. A který porodil tu tisícovku malých,
které taky máme, ale mít nechceme. Zejména při tom čištění.

A teď byla jejich mamina po smrti. Neházela jsem flintu do žita hned,
doufala jsem, že přes noc nestihla vyschnout úplně, když jsem ji zřejmě nasála
do toho odkalovače, odkud se ještě dokázala dostat,
a tak jsem ji vhodila do čistého akvárka, aby měla šanci k rekonvalescenci.

Ačkoliv jsem tušila, že je pozdě. Myslím, že hodina, kterou jsem pak ještě doma strávila,
a během které se ani nehla, by jí k oživnutí stačila. Kdyby ožít mohla.

Z mně dostupné akvaristické literatury vím, že pokud cokoliv mezi čtyřmi skly uhyne,
musí se to ihned z vody vyndat, kvůli možné infekci, která hrozí ostatním vodním živočichům,
z rokládajících se ostatků.

Jenže já na něj zapomněla a odjela.
Vzpomněla jsem si znovu až v nemocnici, a to večer před spaním.

Zavolala jsem Zdeňkovi a překvapila ho větou:

"Vyndej prosim tě z akvárka toho velkýho šneka, on chcípnul."

Zdeněk se podivil, jak to takhle na dálku vím.

"No jo, fakt se ani nehne!" Pobavil mě svým překvapeným tónem.

Ale řekla jsem jenom, že mám takový tušení, že to mý čištění nepřežil.

Pak mě napadlo, že by nebylo špatný mít schopnost takového vidění na dálku,
ale dál jsem to pro velkou únavu nerozváděla.


Navíc jsem měla k duševním rozborům ožehavější témata.
Třeba náš nenaplněný vztah.
Čas ukázal, že pro sebe, natož na sebe, nemáme čas, a že to
není ideální. A na pozadí velkých starostí a obav o Elenku,
kde se vlastně celé MY odehrává, vzniká chvílemi větší či menší, zato akutní potřeba úniku
a povyražení si.

Spolu to není možné. Můžem tak akorát uklízet a pečovat, (a ještě si spolu třeba zpívat, jak nám rozšířil
domácí možnosti Martin), děje za dveřmi našeho bytu ale
můžem prožívat leda každý zvlášť.
Taková je realita.

Po dlouhém dumání a ve snaze najít řešení téhle situace, jsem na něco konečně přišla.
Předpokládám, že Vás teď budu šokovat.

Zavedla jsem Kristiánovy večery. Jak jsem je pojmenovala.
Bude to vždycky jeden večer v měsíci, který bude jenom jeho. (A jiný zase jenom můj).
A strávit ho budem moci úplně jakkoliv.

To by mohlo být jako prevence deprimace a pocitu, že život nám utíká, úspěšné.
A možná lepší, než antidepresiva, které teď Zdeněk bere.


To on mě přivedl na tu myšlenku.
Zjistila jsem, že takové úniky jsou pro jeho psychický stav zřejmě důležité.
Tak to zoficiálním a "pomůžu" mu.
A třeba to nakonec pomůže i mně...


Jistě Vás zajímá jeho reakce.

Jen koukal. A když odcházel, tak mě objal a řekl, že ho to se mnou baví.

"Kristiánovy večery...," zakroutil ještě hlavou, když odcházel na noční.

Ještě to promyslí. Ale jsem přesvědčená, že bude souhlasit.
A já budu nakonec ráda, že nejsem Bystrozraký, počítám...
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dita | 20. listopadu 2012 v 20:01 | Reagovat

Až vyjde na Tebe řada , tak si zamlouvám jeden Kristyánův večer :-)Samozřejmně s Tebou :-)

2 Niternice | Web | 20. listopadu 2012 v 20:21 | Reagovat

:) Už jsem se bála, že budu trávit ty večery u mámy a zábavu jen předstírat :)

3 dita | 20. listopadu 2012 v 23:00 | Reagovat

To se rozhodně bát nemusíš ! :-)

4 Adlinka | 22. listopadu 2012 v 0:28 | Reagovat

Krásný! Článek jako takový i obsah ;-)

5 Niternice | 22. listopadu 2012 v 23:02 | Reagovat

Děkuju, jsem ráda, že život skýtá téměř vždycky víc možností, jak s ním naložit :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.