Blbá a chytřejší

21. listopadu 2012 v 14:12 |  ZPOVĚDNICE
Doktorka předepsala Elence Nutrini drinky, aby přibrala na váze.
Čerstvě se naučila pít brčkem - Elenka, a tak jsem měla za to,
že nebude problém to do ní dostat.

Jsou to totiž taková sladká mlíčka s přibalenými brčky.
Jenže když jsem jí doma jedno otevřela, utekla.

Měla by vypít jedno denně.
Tedy 250ml. Vzala jsem stříkačku, a že jí to holt podám jako lék.

Dobře ví, že léčky se brát musí, a tak nikdy neprotestuje.
Jenže je zvyklá, že svoje léčky na srdíčko zmákne jednou stříkačkou
a je hotovo. Teď nás čekalo stříkaček ... nejsem dobrý počtář,
zkrátka moc :)

To jí připadalo podezřelé, takže si běžela ověřit, kde tyhle nové léčky beru.
Když na to přišla, měla jsem útrum.

Původně jsem jí totiž ty lahvičky představila, jako dobré pití.


Její pediatrička nám poradila, jít na to přes jídlo.
Dala mi brožovanou kuchařku, kde se z těch mlíček vaří.
Ony tedy nesmí projít varem, jen je možné je potom do jídla přimíchat.

Tak jsem se do toho vaření s Nutrini hned dala.

Vybrala jsem pro začátek kuře na paprice.
A jela jsem přesně podle návodu, nemohlo se nic pokazit.

Proč se tedy pokazilo, těžko říct.

Omáčka byla sice oranžová, ale na chuť taková nijaká - jak se mi často stává, přesto ji Elenka vzala
na milost a s chutí si v ní smáčela knedlík.

Když dojedla, zjistila jsem, že Nutrini drink pořád stojí na lince...
Zkrátka jsem ho tam zapomněla přidat.

Zdeněk se nabízel, že by je pil za ní.
Prý je to velká dobrota.
Jenže on přibývat na váze nepotřebuje, a pro Elenku to jaksi řešení není.

A tak to zítra zkusím zas, a doufám, že už tam ten preparát prostě dám.


To je jako posledně, kdy jsem jí na tácu s poklopem - věrný čtenář tuší jeho původ,
přinesla oběd. To hned po návratu z nemocnice.
Těšila se, seděla u stolu s vidličkou v ruce, Zdeněk u ní, aby mu něco neuteklo,
já to před ní postavím: "Tak a jez!", zavelím,
ona zvedne víko a - a nic.

Zapomněla jsem vložit talíř s jídlem.
To bylo překvapení.

Zdeněk se domníval, že jsem udělala fór.
Nechala jsem je při tom. Oba.
Ovšem sama sebe nedokážu ošálit, připadám si čím dál blbější...

Zatím se mi to daří skrývat, jsem samý žert, tak hlavně, aby mi to vydrželo.



Elenku čekalo opakování tříleté prohlídky, jelikož na první pokus
z ní doktorka nedostala ani hlásku.
Natož písničku, či básničku.

Doma jsme poctivě trénovaly, i v nemocnici, pořád jsem jí říkala,
že až se vrátíme, půjdeme to paní doktorce předvést.
Aby si nemyslela, že je hloupá...

Elenka to, zdálo se, chápala, odříkávala mi veršíky, z dálky
se zakrytým okem poznávala domeček a kolečko na papíru,
a slušně reagovala i na test sluchu.

Ded D tedy mohl nastat. Objednala jsem ji, a pro jistotu,
že by se zase třeba styděla, jsme s sebou vzali i tatínka,
aby byl počet cizích a blízkých v ordinaci vyrovnaný.

"Tak Elenko, maminka říkala, že umíš nějakou pěknou básničku, řekla bys nám ji?"
Usmívala se lékařka.

Jenže bylo ticho.

"No tak, Elenko, vždyť to máme nacvičený..." Pošťouchla jsem ji.

Ticho.

"Nevadí, tak třeba až se rozkoukáš, viď?" Pohladila ji sestra a přešlo se
k testu očí a sluchu.

Ani v jedné zkoušce nevydala hlásku.


Začala jsem být nepříjemná.
"Elenko dělej! Vždyť to všechno umíš, vidíš taky dobře, slyšíš taky dobře, tak se přestaň
stydět a povídej!"

"Nechte ji, ona se ještě nerozkoukala...," chlácholila mě doktorka
a přešly jsme zatím k papírování.

Jenže ani potom, co jsem jí předala všechny zprávy z proběhlých hospitalizací,
se Elenka nerozkoukala natolik, aby cokoliv řekla.

"Doma jí ta pusa jede a tady mlčí...," snažil se situaci zachránit Zdeněk.

"Já to chápu, to někdy i pětileté děti mi neřeknou nic, já vám věřím,
že to všechno umí..."


"Elenko dělej!"

"Elenko! Okamžitě řekni, co tam vidíš!"

"Elenko!"

"Tak sem budem muset znova!"

"Elenko!"

"Mám toho dost, přestaň se stydět a koukej mluvit!"


Vůbec nereagovala, ani na mě, ani na ně, ani na známé obrázky,
prostě na nic.

Zato doktorka reagovala na mě: "Jste na ni moc přísná a náročná,
nesmíme na ni tak zhurta, víte..."

"Kdybych nevěděla, že to umí, ale já to vim, ona ví, že to vim, takže mě chce akorát ..."

Nedopověděla jsem. Doktorka rychle přispěchala s obrázkem, sestra tam čapla nějakého zeleného panáčka, aniž by bylo za co, vrazily to Elence do ruky a prohlídky byl konec.


Nechápu, proč se ta holka stydí předvést, co umí.
Já tady neumětelsky skrývám svou blbost, a ona naopak.
Pořád je na tom líp, to se musí nechat...


Doma si pak, jako obvykle, hrála na doktorku.
A jelikož i v čase na injekci, využila jsem situace a snažila se to píchnutí
vmísit do hry.

Tím spíš, že chvílemi léčila sama sebe.

"Tak, a teď holčičko musíš dostat injekci..."
"Né, já neci!"

"Nedá se nic dělat... musíme..."

Použila jsem její frázi, kterou častuje své gumové pacienty.

Když jsem jí řekla, že pak píchneme i je, nastavila ruku.
Těšila se, že budem píchat skutečnou jehlou.

Půjčila jsem jí injekci pak do ruky a podržela jsem ruku panence.

Elenka se ale netrefila a jehlu zabodla do mého ukazováčku.
Usmála se.

To mám za to. Za blbost se platí.
Jen se nemůžu zbavit pocitu, že nešlo o nehodu.
Když teď vím, že je chytřejší, než předstírá...

Ještě, že ona neví, že máma je blbější, než předstírá.
Anebo už ví? :)
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martin | 21. listopadu 2012 v 19:08 | Reagovat

Jsem samý žert :-)

2 Niternice | Web | 21. listopadu 2012 v 20:29 | Reagovat

Je to tak. Jak jsi říkal, příliš myšlenek na malej mozek :):)

3 martina | 21. listopadu 2012 v 23:13 | Reagovat

vidíš Jani,taky budu předstírat že jsem samý žert :-) Akorát že ty moji puberťáci to asi nezbaští... A iluze o tom co si o mě myslí,ty už taky dávno nemám :-)  víš co se mi dnes stalo-jely jsme s Vali pro děti do školy a mě až za dveřma když jsem zamykala došlo,že nemám Valentýnku,že je připravená v kočárku v předsíňi :-) Holt je toho na nás matky moc no :-):-)

4 Niternice | Web | 21. listopadu 2012 v 23:18 | Reagovat

Tak to byl podařenej žertík, určitě Ti na to Vali skočila, viď :)
Jsem ráda, že v tom nejedu sama s tou pamětí :)

5 Martin | 22. listopadu 2012 v 5:44 | Reagovat

Taky se k necemu priznam. Ve 4:50 si nachystam tasku do fitka, ze si po praci zajdu zacvicit. Rikam si.. dam si tu tasku radsi pred dvere, abych o ni zakop, jinak ji tu zapomenu. Ba ne, nejsem idiot. Jeste bych o ni fakt zakop a spadnul se schodu. No a v case 4:55 zamykam a odchazim. Ze mi chybi taska, jsem zjistil az v 5:10 cestou do prace. Pricitam to brzke ranni hodine. Ale k tomu bych jeste dodal, ze uz tyden vozim nove boty v kufru, ze si je vezmu az pujdu z garaze do prace a vzpomenu si na to vzdycky az kdyz se prezouvam a lezu do tech starych. Moc myslenek no :-)

6 martina | 22. listopadu 2012 v 22:13 | Reagovat

tak Vali mi na to skočila,já ještě otevřela a udělala kuk,takže se smála..ale doma jsem to teda ještě nepřiznala..:-)

7 Niternice | 22. listopadu 2012 v 22:53 | Reagovat

Takže jsi zkrátka taky samý žert :) To je nejlepší taktika!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.