Ať žijí mámy! (A ať jsou s námi)

18. listopadu 2012 v 15:59 |  ZPOVĚDNICE
Doufám, že na mě mí čtenáři nezanevřeli pro tu odmlku...
Byla, jak tušíte, způsobená pobytem v nemocnici, kterému je včerejším dnem konec.
Otázka je, na jak dlouho, poslední dobou si domova moc neužíváme.

Chtěla bych Vám dneska vyprávět příběh, který jsem prožila právě během hospitalizace,
a to během posledních tří dnů.
Do té doby jsme totiž byly s Elenkou v pokoji samy, s nápisem IZOLACE na dveřích.
Mělo to něco do sebe, i když jsme nesměly na chodbu a Elence sházely děti.
Soukromí je zkrátka vždycky ideální, co Vám budu povídat.

Ve středu ale Elenka usoudila, že na chodbu už prostě půjde.
Infekční nebyla už dýl, doktor nám dokonce chtěl povolit vycházky, o něž jsem nestála,
aby ještě v nemocnici něco nechytla, a tak tam ta cedule visela už jen tak,
pro srandu králíkům a proto, abychom zůstaly samy.

Jenže si to Elenka pokazila, když vyběhla mezi děti a celá šťastná
letěla chodbou do herny, že jsem jí sotva stačila.

Staniční hned nakázala ceduli sundat a ještě to odpoledne jsme měly
spolunocležníka.

Přivezli ho do pokoje na vozíku. Jeho rodiče mu vybalili věci,
on jim, zřejmě už asi po sté, řekl, že se strašně bojí té operace,
oni ho, asi taky po sté, uklidnili, že není čeho, chvíli u něj poseděli,
a odjeli zpátky do Varů.

Kluk, co mu neslouží nohy, a ruce jenom mizerně.
Sám se neposadí, sám se nenají, sám se nepřetočí na druhý bok,
sám zkrátka nemůže nic.

Bylo mu devět a ležel tam v plenách.
Mentálně byl zdravý, jenom tělo ho tak šíleně omezovalo,
že prožíval chvíle a dny plné nudy.

Vlastně se jen díval na televizi, anebo do zdi, když už ho program nebavil.

Péťa se jmenoval.
A zatímco já si hrála s Elenkou, abych předešla její nudě,
on se nudil pekelně.

A taky plakal. Nejvíc večer. Zeptala jsem se ho, jestli by chtěl zavolat rodičům,
ale sdělil mi, že nemá z čeho.
Podivila jsem se, že mu nedali mobil, když už ho tu nechali samotného,
a půjčila jsem mu svůj.
Číslo neznal, takže jsem si ho na sesterně vyžádala, a od té chvíle
se volalo a plakalo do telefonu steskem a strachy.

Bylo mi ho upřímně líto.

Snažila jsem se mu vysvětlit, že toho, co ho čeká, se bát nemusí, že gastroskopie,
anebo jak přesně, je jen vyšetření, kdy mu zavedou hadičku s kamerou do žaludku
a zase ji vyndají. Navíc ho uspí, takže nebude o ničem vědět.

Nakonec řekl, že už se nebojí. Že se mu jenom stýská. A taky, že se nudí.
A jestli bych mu dala Elenku do postele, že by si spolu s něčím pohráli.

Vyhověla jsem mu, Elenku jsem posadila proti němu a podala jim kasu a plno
zboží, aby si zahráli na obchod.
Jenže se ukázalo, že on nemůže ani prodávat, ani nakupovat.
Jen říkat, co by rád, aby mu paní prodavačka vhodila do košíku.

A to Elenku brzy přestalo bavit.
Chtít po tříletém dítěti nějaké ohledy, mě sice napadlo, ale víc jsem s tím
nehla.

Skoro bych si s ním hrála sama, kdyby mě Elenka nepotřebovala.

Tak si Péťa nechal tu pokladnu aspoň na klíně a prstama zkoušel
ťukat a otvírat kasu...

My odešly do herny, a když jsme se za dvacet minut vrátily,
on na té pokladně ležel hlavou.

Nejdřív jsem myslela, že používá k hmatovým prožitkům i bradu,
ale vysvětlil mi, že jenom přepadl.
Hned jsem ho zvedla a hračku uklidila, protože už ji nechtěl.

Elenka si pustila v postýlce pohádku, Ať žijí duchové teď u ní vede,
a mě tak napadlo, že by mohli koukat oba.
Souhlasil, tak jsem si od sester půjčila prodlužovačku a zapnula to.

Jenže v půlce filmu jsem si všimla, že Péťa kouká úplně jinam.
Elenka nesledovala vůbec, a tak jsem to zas vypla a šlo se spát.

Péťa ležel s tlačítkem na sestry v ruce.
Je to takové dálkové ovládání s červeným knoflíkem, který po stisknutí
zalarmuje sesternu.

Držel ho pevně v rukou a každou chvíli, celou noc, alarmoval.

"Otočit na druhej bok", "Otočit na záda", "Víc přikrýt", "Přebalit".............

Ještě, že máme na zítra slíbené propuštění, další takovou noc bych už asi nezvládla.
Respektive ten den po ní.

Jenže nás nepustili, a já začala propadat zoufalství ze svého spánkového deficitu,
a z toho, že bude zřejmě hůř.

Jistě, že bych asi zvonila taky, a možná častěji, nemoct se ani hnout.
"Podrbat", "Natřít ruce krémem", "Vysmrkat", "Podat telefon", "Kolik je hodin?" ..........

Je to pro mě něco nepředstavitelného, a on je tu navíc sám, odkázaný na sestry, které nezná,
se svým strachem o život... Nejdřív jsem ho úplně nechápala, ale později mi došlo,
že se bojí právem.

Elenka měla časté návštěvy, i tři denně.
Kolem její postýlky postávala banda příbuzných, bylo veselo, Elenka měla radost
z každého a ze všeho, co kdo přinesl, a každý měl radost z toho, že už je jí dobře,
a čekáme jen na propuštění.

Když se ale vytvořila mezi našimi hosty skulinka, když se trošku rozestoupili, anebo sehli,
třeba v zápalu hry, bylo vidět na Péťu.
Seděl a brečel. Kontrast dvou světů dotvářelo i osvětlení v pokoji. Nad Elenkou svítila lampa,
nad ním bylo šero. Depresivní šero.

Jenže veškerou zábavu odmítal, chtěl zkrátka jen bejt. Fakt je, že skoro nic jiného
dělat ani nemůže.

Pokud šlo o jeho pláč, posadila jsem se k němu a otírala mu slzy.
Když se svezl do strany, rovnala jsem ho, podávala jsem mu telefon, který
mu rodiče příští den konečně přivezli a pokoušela jsem se ho všemožně zabavit,
což se tedy vůbec nedařilo.

A ten večer se mi svěřil...

"Víš, že vídám ducha?"

Zpozorněla jsem.

"Jakýho ducha?"

"Bílýho, je to smrťák, má kosu..."

Dívala jsem se zaraženě na něj, když dodal:
"A teď je zrovna tady."

Musím říct, že mě zamrazilo, a pak jsem chtěla vědět, kde přesně je.

Ukázal ke skříni. Ohlédla jsem se, ale neviděla ho.

"Teď stojí přesně za tebou," řekl mi rozklepaný Péťa.

A pokračoval: "Teď je vedle tebe a jde ke mně, už je tady, klečí mi tady, u postele..."

Celou dobu z něj nespustil oči.


Pak mi oznámil, že duch zmizel.

Zajímala jsem se, jestli ho vídal i doma, a prý ano, jen se s tím nikomu nikdy nesvěřil.
Ocenila jsem důvěru ve mně vloženou, ale netušila, jak mu pomoct.

Péťa rozebíral, proč ten duch chodí zrovna za ním, co mu asi chce,
plakal, že má strach, že by nejradši utekl, že neví, co dělat...

"Zeptej se ho, co ti chce," radila jsem mu.
"To se neodvažuju," vzlykal.
"Tak ho pošli pryč."

Duch ale neposlouchal a objevil se ještě několikrát.

V jedenáct, když sestra přinesla Elence léky a píchali jsme jí injekci na ředění krve,
Péťa najednou vykřikl: "Je tady zase!"

Sestra se na mě podívala, a já ji řekla, že tu máme ducha.

"Už vím, co po mně chce!!!" Zvolal najednou Péťa.

"A co?" Zeptala jsem se, zatímco jsem držela řvoucí Elence ruku.

"Abych mu pomohl zabít nějaký lidi!"

To mě zarazilo. A sestru taky. Vůbec se to prohlášení nehodilo, ani do kontextu situace,
ani pro mé uši.

Dostal od sestry vynadáno, byl uložen, a poučen, že tohle se neříká, duchové, že nejsou.

Mně pak ještě pošeptala, že nemusím mít obavy, protože se sám ani neposadí,
takže nám rozhodně v noci neublíží.

Já ale spíš přemýšlela, o co tady jde. Tedy o co jde jemu. Vážně vidí ducha?


Příštího rána už byla v sesterně nová směna a všechny sestry o "duchovi" věděly.

Ta, která měla Péťu na starost, ho přišla po vzbuzení posadit s dotazem, co dělaj duchové.

"Byl tu i v noci," svěřil jí Péťa bezelstně.
"A vědi to vaši, že je vídáš?"
"Ne, řekl jsem to jenom tady tetě..."

"No ne, tak vy jste byla takhle poctěná tajemstvím, jo?"
Záviděla mi sestra, ale mně bylo trochu úzko. Výsměch si ten kluk nezasloužil,
ať je to, jak chce.



Den třetí, tedy zítra čeká Péťu výkon.
Už jsem se starala o děti dvě.
A byly s námi ještě dva duchové - už ne jen jeden.
Péťa poplakával a bavil se tím, že se je snažil natočit na telefon.

Ukazoval mi pak nahrávky v režimu "rentgen", a člověk by skoro řekl, že tam vážně
něco bílého u té jeho postele klečí.

Prý měl kosu od krve. A když ho viděl příště, už byla údajně červená úplně celá.

Šla jsem volat Péťi mámě.

"Víte, je to takový neobvyklý, ale svěřil se vám Péťa někdy, že vídá duchy?"
"Jo, říkal mi to ráno do telefonu, že něco viděl..."
"On je hromádka neštěstí, má strach z toho vyšetření a je mu stmutno,
nemohla byste aspoň do toho zítřka být s ním tady?"

"To je pro mě úplně nereálný, mám ještě čtyři děti..."
"Tak třeba táta, babička, strejda, kdokoliv... On je vážně ve špatnym psychickym stavu."
"Pro nás je to prostě nereálný pro všechny, bude to muset nějak zvládnout, já zavolám
na sesternu, ať mu dají něco na spaní nebo na uklidnění," vyřešila to.
"Má jenom strach, tak fantazíruje, to bude z toho strachu, ti duchové," dodala ještě závěrem.



Během odpoledne jsme v pokoji řešili prakticky už jenom duchy.
Elenka si hrála, utíkala mi do herny a já s Péťou probírala jeho problém.

Když za námi přišel Zdeněk, Péťa se nás zeptal, jestli by někdo z nás nemohl zavolat
jeho mámě a říct jí, že vážně vídá ducha, a že má z něj strašnej strach.

"Já jí volala Péťo," řekla jsem na to.
"A řeklas jí, že měl kosu od krve?"
"To jsem neřekla..."
"Ale to je důležitý! Ona mi nevěří, že ho vidim, myslí si, že se jenom bojim operace..."
"To nebude operace..."

Zdeněk si vzpomněl, že i nám doma se jednou stalo, že jsme měli pocit, jako by nás navštívil
duch. Mrazivo na obličeji a telefonát zněl v tu chvíli, jako když se člověk baví s robotem...
Vzpomínali jsme nevhodně nahlas, ale nakonec mi právě to pomohlo celou věc rozklíčovat.


Péťa sám ani neodkašle, takže když se zahlení, je potřeba ho odsát.
Dělává se to před jídlem, ale nějak se na to prdí, když se o to pacient sám nepřihlásí.
A tak ho nakrmili večeří, během které už to v něm dost chrčelo,
a pak, když sestra měřila Elence tlak, jsem si všimla, že Péťa už dýchá jenom povrchově,
zhluboka už nemohl, utopil by se.

Hlavu držel předkloněnou a měl co dělat, aby to udýchal.
Pak začal rudnout.

"Myslím, že by potřeboval odsát...," upozornila jsem sestru.
"Teď? Vždyť jedl, všechno by to vyhodil!" Zamítla můj nápad.
"Ale on se udusí!" Znervózněla jsem.

Sestra na něj houkla: "Potřebuješ to nutně?"
Péťa kývl hlavou na souhlas, a pak ho sestry odsávaly půl hodiny.

To byl i pro mě příšerný zážitek, natož pak pro něho.
Věčný pocit ohrožení na životě, věčný strach, že se nikoho nedovolám...
Už jsem ho chápala.

Pak jsem šla do sprchy, a když jsem se vrátila, Péťa mi oznámil, že má špatnou zprávu.

"Měl jsem zimu na obličeji, a když jsem volal mámě, tak zněla jako počítač!"
Podívala jsem se na něj a měla jasno.

"A zvedla se ti tkanička u boty!" Doplnil ve snaze mě přesvědčit.


A v tom mi všechno došlo.
Péťa určitě nebyl médium, ani se nemá stát pomocníkem démona.
Není to blázen, ačkoliv já bych na jeho místě dávno zblázněná byla.
Možná má příliš bujnou fantazii, a možná je to tak všechno, co
mu slouží a čím se může zabavit.

A jestli je to lhář?

Je. Pud sebezáchovy mu velel, vymyslet cokoliv, aby přijela máma.
Aby o něj máma měla strach. Jenže ta poslala prášky na spaní.
Vzal si je nakonec.


A od druhého dne, když mi ho vrátili do pokoje po tom vyšetření,
se duchové už neobjevili. Blížilo se propuštění, nejhorší bylo pryč.
Aspoň, jak jsme oba doufali.
Moc bych mu to přála.
***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andrea | 18. listopadu 2012 v 20:41 | Reagovat

Jani to je strašný. Jako bys toho měla málo tak ještě tohle. Jsi opravdu obdivuhodná bytost, že tohle všechno zvládáš a dokážeš o tom s tak krásným nadhledem napsat. Mám pocit že se mi rozskočí srdce když to čtu.

2 Adlinka | 19. listopadu 2012 v 0:01 | Reagovat

Teda Janinko! Naprostý souhlas s Andreou... Je vážně neuvěřitelný, že jsou to všechno skutečný příběhy, čím to přitahuješ...? ... A při čtení tohohle mě teda taky ukrutně mrazilo..,vostrý jako prase...  Uf

3 Martin | 19. listopadu 2012 v 14:48 | Reagovat

Me zarazi, kolik je asi pribehu nestastnych deti o kterych nikdo nevi. A zdravi lide se k sobe nekdy chovaji hur, nez zvirata. Smutne. Moc.

4 Niternice | Web | 19. listopadu 2012 v 21:51 | Reagovat

Andreo, moc děkuju, i když nemyslím, že to všechno úplně zvládám, je to nápor na psychiku, nejsem, anebo nebyla jsem v pohodě. Takový to rozpoložení, kdy člověk najde vnitřní sílu, a na venek jedná a uvnitř bulí :) Přitom to cítí naopak.

Adlinko, taky mě napadlo, že se mi dějou zvláštní věci, anebo líp, že mám zvláštní prožitky, člověk by čekal, že s mateřstvím a rodinou přijdou jenom ty šťastný záležitosti, a já zatím pořád narážím na vážný témata... Ale snažím se před nimi neutíkat, do jisté míry mě to obohacuje.

Martínku, já na tohle taky myslím, ty děti, které tam potkám já, jsou jen takovými ukázkami, jak to taky chodí. Obecně si málo vážíme zdraví a svých blízkých, riskujeme a rouháme se... Ale to je asi lidská povaha.

5 Mirka | E-mail | 22. listopadu 2012 v 19:44 | Reagovat

Ahoj Jani. Kristy mi dala odkaz na tento článek. Moc hezky napsaný. A moje reakce k tomu chalpci. Vystudovala jsem specialni pedagogiku, kde jsem se s podobne postizenymi detmi setkavala docela casto, presto me to pokazde znovu a znovu dojme..a tvuj pribeh nebyl vyjimkou :( Je to krute, ale clovek se pak alespon nauci vice si vseho vazit.. Tvuj blog me hodne zaujal, tak si vzdy rada neco prectu :)

6 Jana | 22. listopadu 2012 v 20:32 | Reagovat

Ahoj Mirko, děkuju, těší mě, že se Ti tu líbí :)
K Péťovi, co dodat, má to neskutečně těžký a já si po setkání s ním taky uvědomila, jak se my zdraví vlastně máme, aniž tušíme. On by skákal metr vysoko radostí, kdyby ho nohy začaly poslouchat, a nic víc by nepotřeboval... Tak co je to s námi?...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.