Listopad 2012

Potstivá reportáž

30. listopadu 2012 v 11:48 Zpovědnice
Dneska takové kratičké reportáže, zvané co den dal.

Kiki volala mámě, z práce.
A vyhrkla: Jak se píše poctivě?!
POTSTIVĚ nebo PODZTIVĚ?

Konsternovaná maminka mi dala telefon k uchu
a Kiki s tónem velice zdržované osoby, mi svou otázku netrpělivě zopakovala.

Poctivě se píše POCTIVĚ, Kiki... Udělala jsem jí jasno.

"Tak budeme hláskovat, jo? Pavel, Ota, Simona..."
"Né!" Přerušila jsem ji. "Cyril!"
"Pavel, Ota, Cyril, dál?"
"Tomáš..."

"Jo takhle jo? Co je to za debilní slovo?!" Rozčilovala se slečna MaxMara na druhém konci
drátu.

"Takhle, no..."

"A já si furt říkám, proč se mi to podtrhuje, jako chybně napsaný,
přitom jsem to pořád přepisovala... a stejně se to furt označovalo..."

"Měla sis říct poctivý!" Volala máma přes půl kuchyně.
"To by jí nepomohlo, řekla by si podztivý." Vymluvila jsem jí tu poučku.

A pak jsme dumaly, co si měla Kiki říct.
Vydumaly jsme ale jen to, co si měla vzít. Učebnici Češtiny.
Ale ona radši řeší looky... :)
*

Jedu si takhle z Motola, a najednou pípne kontrolka nafty. Jakože dochází.
Že bych měla zajet k pumpě.
Ze zkušenosti se svým autem vím, že není potřeba hned plašit.
Hlásí mi to málo nafty v momentě, kdy jí je ještě na sto kilometrů...

Proto nechápu do teď, proč se stalo to, co se stalo.

Druhý den jedu s Elenkou večer domů od našich,
a najednou dojezd... Normálně uprostřed silnice se vypne motor a hotovo.
Stojíme.

Zkouším nastartovat, ale nic se neděje.

"A co se stalo?" Slyším Elenky skromný dotaz zezadu.
"Právě že nic..." Odvětila jsem překvapeně.

Pro tyhle případy mám pro strach uděláno. Díky svému nejlepšímu příteli,
který je vždycky a za všech okolností připraven podat mi pomocnou ruku.

Inu vytočila jsem Martina.
Je mu zle, marodí, je zalezlý v pelechu... To jsem věděla.
Ale to auto si to asi neuvědomuje...

"Mám problém," uvedla jsem ho do situace obvyklou formulkou,
kdy on zatím netuší, jestli má hupnout do sněhulí, anebo mi postačí rada.

"Hupni do sněhulí, kamaráde, nebo tady zmrznem... Jsme na cestě domů,
a nejede to, asi došla nafta nebo co..."

"ACH JO!!! Už jedu..."

To se mi na něm líbí. Žádný otázky, žádný vyčítání, žádný zbytečný řeči typu,
jak se mi tohle může vůbec stát... Asi dobře ví, že když už se stalo,
řeči nepomůžou. A určitě taky ví, že příště si dám sakra pozor, a natankuju hned,
jak se to rozsvítí. Protože člověk nikdy neví, třeba by přecejen mohla nastat situace,
anebo okolnost, která by mu zabránila přijet nás zachránit...

Pokoušet to nehodlám.
A ještě jednou Martínku děkuji! :)
*

Elenka si se mnou hraje. Normálně si mě vodí, jak loutku, může cokoliv a já skáču,
jak pískne.
I když se ráda ujišťuju, že tomu tak není, že pánem všech situací jsem stále já, jakožto matka (ctihodná).

Večer mi říká, že spinkat ještě nemůže, protože má hlad.
Něco by si prý dala.
Je pravda, že pořádně nevečeřela - neměla hlad, když ho mít měla, a tak jsem se slitovala,
a ať si tedy řekne, co bude jíst.

"Knedlík s omáčkou!" Poručila si.

Tak jsem dala knedlíky na pařáček, protože z mikrovlnky jsou takové oschlé,
a začala vařit omáčku. Už ji umím!

Najednou koukám, že se přikryla až po uši peřinou. (Elenka, ne omáčka).

"Budeš doufám jíst ten knedlík!" Ujistila jsem se.

"Ne! Nebudu!" Oznámila mi, jako by se nechumelilo.

"Tak si ze mě nedělej srandu, já už to mám skoro hotový!" Vyhubovala jsem jí.
Což se jí nijak nedotklo, protože už nereagovala.

Tak jsem to dala z plotny, všechno jsem vypla a šla si po svým.

"Knedlík!" Ozvalo se z postýlky.

"To snad ne!" Ozvalo se od počítače.

"Jo! Mám přece hlad!"

Fajn. Vlítla jsem na ni a donutila ji přísahat - slíbit mi, že to skutečně bude jíst,
když to dodělám.

Slíbila.

Dodělala jsem to, dala na talíř, přiklopila víkem na tácu, a nesla na stůl.

"Tak vylez, máš to tady..." Vyzvala jsem ji.

"A co to řikáš?" Pípla.

"Že máš na stole tu večeři!"

"Já nechci!"


To snad ne!!!

Jenže ono jo. Takhle to u nás chodí. Kdyby nebyla hubená jak lunt,
kdyby byla zdravá, jak řípa, kdyby kdyby... Tak bych se s ní takhle nepárala,
to mi věřte!

Já vím, jak byste mohli, když tomu nevěřím ani já sama...
*

Ještě v rámci té potstivosti bych se ráda k něčemu přiznala.
A to opět ke své blbosti...

I teď, v zimě, kupuju Elence v Bille borůvky (anebo kdekoliv, kde je mají),
protože je nadmíru miluje - jako já ji, a tak není divu, že jsem ochotná
dát za vaničku 69,- Kč...

To ale ještě není ta blbost!

Já mám zas ráda olivy, černé. Ráda si je takhle večer nasypu do misky
a u televize pojídám...
Vždycky z té plechovky nejdřív vyliju vodu, mám je ráda na sucho.
A někdy se mi stane, že s vodou do dřezu vyklouzne i nějaká ta olivka...

A tak se to celé stalo.

Já u telky zobu olivy, když Elenka hlásí, že už ve své misce nemá nic.
Šla jsem jí pro další borůvky, a když jsem je oplachovala, všimla jsem si,
že několik těch předchozích, které ve dřezu zůstaly zřejmě z předchozí várky,
nezvykle nabobtnalo.


Hned si říkám: To je teda zvláštní, jak ty borůvky ve vodě nabydou...
Buď je to ňákej chemicky vyhnanej druh, anebo maj fakt divnou vlastnost...

Napadlo mě, že bych vůbec mohla všechny nechat nejdřív
nabobtnat, a pak je Elence teprve servírovat - aspoň by se jich přežrala dřív, než by sežrala
celou vaničku - navíc bych ušetřila...

Jednu jsem vytáhla z toho hrnce, co se odmáčel, a kde plavaly mé zvláštní borůvky,
a teprve jsem zjistila, že to nejsou zvláštní borůvky,
ale mé úplně obyčejné olivy...

Tak ještě, že jsem k tomu nevolala Zdeňka...
Když o mý blbosti doma nikdo neví, jako bych blbá ani nebyla :)
***






Napečeno s láskou

28. listopadu 2012 v 16:21 Pojednání
Někdy v říjnu se mě babička ptala, jestli budu stát zase o vánoční cukroví,
jako loni. A jako každý rok.
Babička nám tradičně peče cukroví všem, celé rodině.
Umí to, baví ji to, má na to čas, a pro nás je to nejen výhodné,
ale znamená to taky "kousek babičky" doma.
(Protože ona, po smrti dědečka, zatvrzele odmítá trávit Vánoce jinak, než sama v té své chaloupce.)

Praxe všech těch let, co nás babička před Vánoci takhle chválihodně zásobuje cukrovím,
ale ukázala, že nejoblíbenějším druhem a zároveň tím, po kterém se jen zapráší, je linecké s marmeládou.
Ať už kolečka, hvězdičky, anebo třeba srdíčka. Na tvaru nezáleží.

Prostě po lineckém se můžeme utlouct. Všichni.
To ostatní pak ležívá na vánočních tácech ještě do března. Než se to aspoň z většiny sní,
zbytek pak sezobou ptáci, třeba.


A tak jsem letos babičce říkala, že bych si přála hlavně linecké slepovánky, ostatní, že pro mě dělat nemusí.
Říkám jí to každý rok, tušila to. Přesto v krabici, která připutovala z chalupy na mámy stůl, bylo asi
dvacet rozličných druhů.
Jako vždy.

"Já babičce říkala, že chci jenom linecký, takže ty jsou pro nás...," začala jsem z pod fólie
vybírat marmeládové slepovánky.

"Já jí to říkala taky!" Překvapila mě maminka.
"A každej rok jí to říkám - že jíme jenom linecký, ostatní je zbytečný,
nevim, proč to pořád dělá... Tolik druhů, co nikdo nejí...," kroutila hlavou,
a pak mi podala menší krabičku, abych tu svou kořist nemusela drtit v ruce.


Je to zvláštní, já si vždycky, jako malá, i jako už dospělá, myslela, že ty ostatní druhy cukroví,
má taky někdo z nás rád.
Třeba strejda, že jí tyhle čokoládový, taťka tyhle ořechový s mandlí, máma rohlíčky, a tady ty
pruhovaný a všemi krémy mazaný, třeba brácha...
Zkrátka, že mají v té krabici svůj důvod.

Ono je to pro efekt v pořádku, mísa je rozmanitá, působí bohatě...

Jenže teď jsme vlastně zjistitili, že celou dobu ty ostatní nechutnají nikomu.
Že všem jenom linecký.
Kterých bývá nejmíň, na to, kolik nás je, a kolik bývá těch ostatních sladkých jednohubek.
A tak mě tak napadlo, že je to stejně, jako v životě.

Toho nejlepšího je málo, rvem se o to, těšíme se na to, přejem si to, a dostanem to.
Ale i plno toho, co si nepřejem a co sníme jen proto, že to je. Že nám to bylo dáno.
Napečeno - a s láskou!
Není to hnusné, ani moc dobré, je škoda po tom tloustnout, ale je i škoda to vyhodit.
Tak to pak celou zimu člověk pojídá u kafe, a na procházkách drolí vrabcům.

Proč to ale tak je?
Proč ta babička prostě neupeče hromadu jenom lineckých? Celou tu krabici, proč nenaplní
jenom tím, co nám nejvíc chutná?
Vždyť by to přece nemuselo chodit jako vždycky a všem, dobrého pomálu, a tak...

Vždyť cukroví se přeci dá ovlivnit!


Nakonec jsem došla k závěru, že nám to babička dělá, po celý ten čas, naschvál.


Kdyby poslala plnou krabici lineckých, my bychom se jich přežrali, nikdo by se o nic nerval,
a navíc by nám ta kolečka přestala být vzácná.
Tác by byl jednotvárný, samá marmeláda, a kdyby někdo přišel, pomyslel by si, že si ty svátky
nedovedem ani pořádně užít.

Asi to tak bude. Jiný důvod mě nenapadá.
Vždyť pod stromečkem přece taky nenacházíme vždycky jenom to,
co jsme si skutečně přáli.
A je štěstí, když to tam vůbec najdem.

K tomuhle se hodí takový citát, který jsem zaslechla jednou v nějakém filmu.
Můžu prožít, co nechci, hlavně, když prožiju i to, co chci.

K tomu se zase váže nechuť kohokoliv vracet se kamkoliv do své minulosti, šlo-li by to.
Protože v každém období zažil i něco blbého, co by znova zažít nechtěl.

Ale to už jinde jsme...

I když kdoví, třeba je to všechno taky napečeno s láskou.
***

Secondhand světa

27. listopadu 2012 v 9:00 Zpovědnice
Byla jsem s Elenkou u mámy, a ona tam po obědě vytuhla. Elenka.
Tak jsem se najedla (konečně něčeho pořádného), a pak mě to napadlo...

Kiki má už dobrý rok můj šedivý svetřík, který byl jedním z mých nejlepších,
a nějak není s to mi ho vrátit.

Dál mi také dluží navrácení stejně barevného trička, a když už jsme u toho, tak mám takový pocit,
že ještě jeden svetřík jsem už podezřele dlouho neviděla.

Je to paradox, že zrovna ona má zapotřebí půjčovat si moje šatstvo.
To přijde tak, že přijde v něčem úplně nepraktickém, a najednou zjistí,
že je to úplně nepraktické...

Třeba pro hru s Elenkou na koberci, anebo pro její další popracovní štaci.
A tak zaleze ke mně do skříně, kterou jindy považuje za skladiště všech secondhandů světa,
ovšem najednou je jí ta skládka dobrá.

A vždycky pak odejde v mých nejlepších kouscích. A že jich není moc.

Maminka jí to nedávno vyčetla: Tak ta holka nemá už takhle nic pořádnýho na sebe,
a ty jí to ještě kradeš?

Její zastání mě potěšilo, jeho znění už míň.

Taky tehdy řekla, ať si kliďánko otevřu Kiki skříň, a vyberu si, co mi padne do oka.
Ať si to prostě vezmu. Že Kiki má hadrů, a pořád si dokupuje nové...
Takhle doslova mi to řekla. Možná to znělo malinko jako rozkaz.
A maminky by se skutečně měly poslouchat...

Ovšem nic takového jsem v plánu neměla. Tedy, ne hned.
Měla jsem jen takový nápad, že si v Kiki přeplněné skříni, resp. skříních,
dohledám to své.

Jenže Kiki je zároveň (kromě nahodilé vykrádačky secondhandů), taky velký bordelář.
Kdo by čekal, jako třeba v tu chvíli já, že na něj z regálů vykouknou přehledně
vyskládané, barevné komínky, moc by se mýlil.

A tak jsem si nakonec připadala jako v jednom z dalších sekáčů.

Přehrabovala jsem se dlouho.

A ani jednu svou věc jsem nevyhrabala.

Tak ty to tady nemáš, jo? Procedila jsem mezi zuby.

No počkej...

Inu, rozhodla jsem se v tu chvíli dát na maminku a něco pěkného si vybrat.

Jenže Kiki je, kromě toho všeho shora popsaného, taky mrcha hubená,
(to je takový zvláštní ženský druh),
a tak jsem všechno, co mě zaujalo, opět se svraštěným čelem odkládala.
Tady mě to táhlo přes zadek,
tady přes boky, tu zas přes zadek, a tak to šlo pořád do kola.
Dobře, tak většinou to nesedělo přes pupek, no.
A přes prsa moc velký...

Jediné, do čeho bych se tak vešla, bylo jedno třičko s Obamou,
druhé s Madonnou a třetí byly kalhoty od pyžama. S růžovými kostičkami.
Ano, i takové poklady Kristýnky secondhand světa skrývá.

Ale pak mi ve všem tom zoufalství padlo něco do oka.
A to už ne ve skříni, nýbrž na bordelářově stole.
3D brýle!

Jupí! Tak ty jsou moje!

Elenka má už několik pohádek v tomhle formátu, určitě bude nadšená,
až je uvidí v celé jejich kráse.


Kiki mi volala, prý nemáme ujet, chce vidět Elenku.
Řekla jsem jí, že stejně zatím spí, ale přesto pojedem domů brzo...

Přemlouvala mě, abych počkala na sedmou, a já bych jí i ráda vyhověla,
kdyby v půl nepřišel domů Elenky nemocný dědeček.
Hned ve dveřích si pšíknul a povídá, že si musí udělat horký čaj.

Bylo vymalováno, rychle s Elenkou pryč, než ji nakazí.

Kiki nás ale překvapila ve dveřích, když jsme už už braly za kliku.
Prý předpokládala, že nepočkám, tak odešla z práce dřív.
Měla čuch.



"Co to proboha máš?" Otázala se zhnuseně s narážkou na brýle, které mi
právě sloužily jako čelenka.

"Tvoje 3D brejle holčičko!" Vpálila jsem jí.

"A na co?"

"Na 3D pohádky asi, ne!" Dostala jsem jí.

"Aha... A ty máš 3D televizi?" Dostala ona mě...


Moje pomsta všech secondhandů se nepovedla.
Zato mám doma 3D brýle, v nichž vypadám úplně úžasně,
a které stopro unosím - protože Kiki se pro jejich krádež vůbec nezlobila,
(taky nemá 3D obrazovku...),
zato má pořád a zřejmě už natrvalo moje nejlepší hadry.
***




Přidala bych pár fotek, které jsem ve "zkušební kabině" pořídila,
ale jsem líná měnit SIM kartu. Ony jsou totiž v mém novém telefonu,
který jsem po usnutí sebrala Elence, a který už dávno nepatří mně.

Copak já potřebuju nějaký dotykáč?
Navíc plný videí a her?
Kdepak - usoudila jednoho dne Elenka.

A tak si bude večer prohlížet mámu v tričku s Obamou ona.
Třeba si aspoň utříbí vkus...

Po tanci injekci

26. listopadu 2012 v 10:23 Zpovědnice
Říkám si, že bych měla něco dělat se svou kondicí.
Přišla jsem na to, že vůbec nemám výdrž. A to jako matka, ne jako partnerka...

Elenka zas koukala na Ať žijí duchové, a ta pohádka je na mnoha místech proložená
písničkami, jak jistě víte.
Nevím proč, ale moje v křesle uvelebená dcerka si umínila, že bych jí měla na jeden ten
song před obrazovkou zatančit.
Asi pro zpestření filmu, či co.

"Tancuj!"

No, proč ne, říkám si. Vyzula jsem pantofle, a už jsem se před televizí nakrucovala.
Žádnou složitou sestavu jsem nevymýšlela, jen jsem běhala, po vzoru těch děcek tam,
ode zdi k oknu a zas zpátky. Pokaždé ovšem jinak. Jiným stylem.
Jednou jsem zvedala kolena vysoko před sebe, nazpátek zas za sebe, dokonce po čtyřech jsem
jednu trasu dala, a hospala snožmo a rukama máchala...
A už za dobrou minutu jsem si říkala, že už by ta písnička mohla sakra končit...

Závěrem už jsem se jen tak plácala a jak dozněla poslední píšťalka, ufuněná jsem se svalila
na gauč.

"Už nemůžeš?" Zeptala se Elenka.

"Nemůžu miláčku," přiznala jsem se.

"Ach jo," rozhodila rukama.
A pak mě vedla do pokojíčku, že mi musí dát injekci...


Když si vzpomenu, jak jsem dřívávejc protančila klidně celou noc na dízách...
Vždyť jsem se přece pak nikdy nesesula do židle a nefuněla tam, jak po maratonu...
Co je to se mnou?

V nemocnici jsem přitom svou fyzickou zdatnost pravidelně trénovala.
Ležely jsme v prvním patře, a já pokaždé běžela po schodech! Dolů.
Nahoru jen tehdy, když jsem nenesla nákup. Což nebylo skoro nikdy, pravda...
Ale i běh dolů je přece lepší, než nic.

Když za námi jednou přijel kamarád Martin, byla jsem zrovna venku.
Tak jsme pak šli k výtahům spolu.

"Máme kliku, zrovna je tady!" Radovala jsem se z přítomnosti zdviže.

A najednou koukám, že on ten výtah úplně míjí...

Mířil ke schodišti. Tak jsem nastoupila sama a byli jsme tam oba stejně rychle.
Takže jsem nepochopila, jak si jako pomohl.

Trénink za každou cenu. Trénovat tělo, kde se dá...
Copak na to má člověk pořád myslet?

Ale zkusila jsem to pak taky, a šlo to. Jenže doma schody nemáme,
za to máme pohodlá křesla...

Někdy, když mě to chytne, a vzpomenu si, že právě teď mám možnost posílit svou fyzičku,
běžím třeba od auta domů. Normálně prostě běžím.
Je to kousek, takže se ani moc nezafuním.
A lidi si myslí, že spěchám.

A ještě mi zbyde čas, dát si před domem cigáro.

Ale o to ti přece nešlo - jako bych slyšela Martina.

Já vím, ale když navíc budu tančit pokaždé, když v naší telce poběží duchové,
tak za chvíli budu v takové kondici, že už Elenku ani nenapadne léčit mé znavené tělo
injekcí!
***

Sexy cáry

25. listopadu 2012 v 12:00 Zpovědnice
Chtěla jsem svému muži udělat pomyšlení, jaké z mé strany dlouho neměl. Ne, že bych nebyla sexy, to nemůžu říci... Jenom jsem to nedávala znát.

A tak, aby si toho taky všiml, jsem si mínila pořídit nějaký erotický obleček.
Hledala jsem na internetu, ale podvazky, ani latex není tím pravým, navíc ty ceny...

Ty latexové kalhoty, jak pro potápěče, mě ale zaujaly. Měly mezi nohama takový hnědý pytlík s výpůstí. Dočetla jsem se, že tam se močí a dá se to pak vypustit kamkoliv a kdykoliv, když se to odšpuntuje...
To by Zdeněk čuměl...

No a podvazky mám, už mě v nich kdysi viděl - teď by to chtělo něco víc rajcovního!
Ale jak říkám, nevybrala jsem si z nabídky nic. Zato mě něco napadlo. A bude to úplně zadara.

Vzala jsem nůžky, a ze své rádoby hedvábné noční košile, jsem stvořila erotikou přímo tryskající obleček.
V podstatě se jednalo o cáry látky, které nezakrývaly vůbec nic. No ten se z toho po to...
Ten večer spal u Elenky. Tedy ještě nespal, usínal, zatímco ona už sladce podřimovala.
Vešla jsem v tom modelu do jejího pokojíčku s tím, že jdu jen vyvětrat.
Nevšiml si mě hned, i když mě zaregistroval, ale mé vnadidlo zatím ne.
"Vyvětrat? Teď?"
"Jenom na chvilku... Ať se vám dobře spinká..."
Najednou to přišlo. Zavadil o mě pohledem, a než mu mozek ten vjem zpracoval, stačil se ještě otočit na druhý bok. Pak ale hned zvedl hlavu a zíral.

Usmála jsem se. Vyzívavě.

"Co sis to udělala s tou košilkou?" Otázal se.
"Jenom malá úprava...," odvětila jsem.
"Vždyť sis ji úplně zničila, ne?"

"Má bejt?"
"Není to škoda?"

"JO, JE!!!" Vyhrkla jsem, přibouchla okno a šla spát.

A víte co? Nepřišel za mnou!
Zato ráno povídá: "Zdálo se mi to, anebo jsi tam večer přišla v rozpáraný košili větrat?"

"Zdálo," nechtěla jsem se k tomu ponížení vracet.

"Mám pocit, že ne... Mohl bych tě v tom dneska znova vidět?"
"To už asi nepůjde..."
"Já byl včera už šíleně unavenej, už jsem skoro spal..."

Tak teď nevím. Já se do toho klidně znova nasoukám, ale aby to už nebylo takový rozpačitý, když teď vím, že je mu tý košile líto. Leda zkusit nový model, napadla mě jedna z těch mých starých kočičích... Jenže těch je zase líto mně, v čem bych spala v nemocnici? V těch cárech?
Možná bych měla znova navštívit ten web s erotickým prádlem. Pro dospělou sexy ženu by to bylo asi příhodné. A můj dospělý muž by pak možná nechodil spát po večerníčku :)

Život

24. listopadu 2012 v 21:51 Zpovědnice
Psal mi Péťa.
Rád BICH tě viděl.
Mám prý přijet do Varů...

V kontextu s mým předchozím článkem o sestře Zuzance a jejím báječném
světě plném ctitelů a zlomených srdcí, vypadám jako úplný looser.

Devítiletý, chromý kluk se mnou chce vyrazit na procházku.
Není to romantika?

Dřív by mě to rozesmálo. V dobách, kdy se můj svět točil jenom pro mě.
Ale dneska v jeho přátelství vnímám úplně jiný rozměr.

Život je daleko hlubší, než jsem si uměla představit.


Péťovi jsem napsala, že si na jaře uděláme výlet do Varů
a vyvezeme ho na tom jeho křesle na parádní procházku.

Protože život je taky daleko jednodušší, než BICH dřív dokázala pochopit.
***

Žárlivý řezník, aneb svěží svět mé sestry

23. listopadu 2012 v 22:55 Zpovědnice
Moje sestra má v práci oblíbeného kolegu, s nímž tráví během pracovní doby plno času.
A chodívají společně na obědy. Někdy i z práce a do práce, třeba do nedaleké vinárny
na skleničku.

Jenže jen přes ulici, proti úřadu, kde oba pracují, je řeznictví.
A tam si sestra sem tam zajde pro něco dobrého, nakupuje tam i cestou z práce.
Řezník, kterému ten krámek patří, měl tak dost času se do ní zakoukat.

Je to prý chlap, který se za své pobláznění nikterak nestydí, což sestře imponuje,
(mně taky!),
dokonce si zjistil její jméno, a tak ji vždy vítá i s oslovením a během jejího nákupu
jí nabízí úplně to nejlepší, co vůbec má. I své srdce.

Jenže moje sestra a řezník, to nejde dohromady. A tak si drží svého amanta
pěkně od těla, a využívá jeho platonické lásky jen ve vší počestnosti.

Vyprávěla mi, že nedávno se stala taková věc.
Zašel do toho řeznictví totiž ten její kamarád z práce, a ten řezník byl k němu
velmi odměřený.
Prý mu řekl: Vás nemám rád pane.

Nic netušící David se prý podivil: To jako proč?

Protože trávíte nějak moc času s mou Zuzankou!

S vaší Zuzankou?!

Ano, s mojí Zuzankou, kterou si tímhle oknem hlídám na každém kroku...

Ten kolega se rozohnil - až se zdá, že si na Zuzanku taky sám myslí,
vřítil se hned k ní do kanceláře a pravil:
Nechceš mi něco vysvětlit?

Nevím co...

Řezník od naproti mi právě udělal žárlivou scénu!

Sestra se zasmála a já taky, když mi o tom vyprávěla.

Byla taková povznesená. Chlapi se o ni div nervou.
Na to si taky dobře pamatuju.
Kde jsou ale ty časy...

A tak jsem hned ten večer, když ode mě odešla, vytáhla své staré deníky,
abych si tam přečetla, jak i já byla žádaná a ledabyle mávala rukou nad
všemi těmi nápadníky, kteří nepřicházeli do úvahy, byť mě jejich
přízeň nadmíru těšila.

Začetla jsem se a znova se do těch dob vžila.
Málem bych podlehla pocitu, že se přece nic nezměnilo, že jsou pořád tady,
kolem mě, že si mě hlídají na každém kroku, že mě sledují dalekohledem
ze svých oken a zatraceně žárlí na mého muže, když...
Když se vrací z práce, třeba.

Zavřela jsem to a šla spát.
Těším se, až zas přijede Zuzanka a bude mi vyprávět...
***

Potrubí na zázraky

22. listopadu 2012 v 22:28 Zpovědnice
Jak už víte, vyzkoušela jsem za posledních pár let, co se dalo, abych svým přičiněním
jakkoliv prospěla zdraví, nejlépe "přispěla k uzdravení", své Elenky.

To, že jí v předepsaných intervalech podávám léky a zacházím s ní tak, jak
je to v souladu s radami lékařů, mi vždycky připadalo dost pasivní.
Neuspokojovalo mě, být jen prodlouženou rukou kardiologů,
a tak jsem začala pátrat na vlastní pěst po dalších možnostech...

Brzy jsem zjistila, že léčivou sílu ve svých dlaních nemám,
a že ani urputné modlení nepřináší kýžený efekt.
(I když se nechci rouhat, Elenka žije a to by nám mělo stačit...)

A tak došlo na léčitele.

Chtěla bych Vás dnes trošku provést jejich světem, který se drží pořád
tak nějak pod pokličkou, a jejich praktikami, díky nimž tomu tak zřejmě je.

Zásada první, léčitele jedině na doporučení!

Toho jsem se držela.
A on držel nad Elenkou ruce. Působil.
V té době měla podstoupit operaci, výměnu srdeční chlopně za umělou.
Léčitel tvrdil, že dorostlá vlastní je lepší, než definitivně umělá,
s čím jsme nemohli nesouhlasit, a tak nás žádal o víc času,
tedy o odklad toho operativního řešení.

Dostal půl roku, lékaři nám vyhověli. Pochopitelně jsme se nesvěřili
s léčitelem, jen jsme žádali víc času pro chlopeň, která rostla pomalu,
ale rostla.

Když stanovená doba uběhla, léčitel začal Elence ordinovat život bez léků
na srdce. Prý už je nepotřebuje.
Pochopitelně je brala dál, ale tehdy jsem se dokonce bála, aby zdravému srdci neublížily...
A také říkal, že na operaci nedojde, protože lékaři sami od ní ustoupí,
až uvidí, že chlopeň dorostla.

Těšili jsme se. My blázni bláhoví...

Lékaři po kontrole konstatovali, že není času nazbyt, a operovali hned za týden.


Další léčitel nakázal koupele v bylinách.
Mateřídouška a jitrocel měly všechno vyřešit.
Elenka sedávala ve žluté voňavé lázni s kousky suchých listů,
nechápala, co je to za divné cáky.

Další, to byla žena, na to šla přes kameny. Polodrahokamy, zejména růženín
a tyrkys, měla nosit Elenka stále s sebou. V pytlíku.
Poctivě jsem každý večer ten pytlík zasouvala pod její polštář,
a ráno zas do kapsičky u kalhot...


Pak přišlo na řadu sejmutí přivtělených duší.
Černošku z hrudního koše a sedmiletou oběť Tsunami,
jí další léčitelka na doporučení odvedla na onen svět,
a hned poté naměřila plicní hypertenzi "žádnou".
Týden na to ale odborné měření ukázalo velmi vysokou...

Říkám si, že Elence taky musí ten život připadat zvláštní,
když tak vidí, co tu všechno konáme.

Ségra si zas říká, že kardiolové jsou asi naprosto primitivní,
když na rentgenu, ani pomocí ultrazvuku tu černošku nenašli.

A někdo si zas říká, že primitivní jsme my,
když propadáme okultním vědám a svěřujeme svou dceru
do rukou šamanů.

Zásada druhá tedy zní: Nesvěřujte se svému okolí, natož lékařům!

No a konečně, nyní má Elenku v péči jeden věhlasný léčitel
z Brna. Je to léčení na dálku, nikdy ji neviděl, ani o to nestojí.
Stačilo mu popsat barvu a kvalitu jejích vlasů.

Zařadil ji do svého programu, mezi další své pacienty,
kterým denně posílá v myšlenkách uzdravující sílu.
Je to slušnej chlap, půl roku to provádí zdarma,
a když budem spokojeni, tedy když zpozorujeme zlepšení stavu,
můžem si další léčbu zaplatit. To je aspoň trochu solidní.

Systém svého působení objasnil na příkladu vodovodního potrubí.
On je poskytovatel vody. Vodárna, chceme-li. A pacienti se mohou
na jeho potrubí napojit. Jsme tedy odběratelé.
Respektive Elenka.

Za pozornost stojí také to, že nepotřebuje znát klientovu diagnózu.
Léčí tělo jako celek a snaží se ho přivést do stavu, jako by na něj
po celý jeho dosavadní život, působil jen čas, a ne už žádné další vlivy.

Zní to zajímavě, za zkoušku člověk nic nedá. V tomhle případě doslova.
A jenom proto to ještě pokouším.

Vždycky si vzpomenu na film Muž na měsíci, kdy se Jim Carrey
v závěru upíná na zázračného léčitele, jako na poslední a zaručenou možnost svého uzdravení.
Ten jeho pohled, když ho prokoukne, když na vlastní oči spatří,
že je to celé jenom švindl. Ten pohled mívám před očima vždycky,
když zjistím, že ZASE NIC, a přitom nám už teče do bot...

Zásada třetí: Neupínat se na jejich pomoc!
Leda nic jiného nezbývá. Pak je jedno, na co se upnete,
lepší na něco, než na nic.
Doporučuji aspoň využít zkušební bezplatnou dobu...

Přece jsou doložené případy, kdy lidi skutečně měli zázračné léčitelské schopnosti.
Znám je z vyprávění babičky, znám je z časopisů.
Jen osobně ne.

Říká se, že jsou.
Ale nikdo je neviděl.
Skoro, jako by byla řeč o šťastných lidech.
A já tu přitom mluvím jen o obyčejných zázracích...



Zásada čtvrtá je tedy nasnadě: Nečekejte zázraky.
Z vodovodu poteče vždycky jenom voda. Když všechno půjde dobře.
***

Blbá a chytřejší

21. listopadu 2012 v 14:12 Zpovědnice
Doktorka předepsala Elence Nutrini drinky, aby přibrala na váze.
Čerstvě se naučila pít brčkem - Elenka, a tak jsem měla za to,
že nebude problém to do ní dostat.

Jsou to totiž taková sladká mlíčka s přibalenými brčky.
Jenže když jsem jí doma jedno otevřela, utekla.

Měla by vypít jedno denně.
Tedy 250ml. Vzala jsem stříkačku, a že jí to holt podám jako lék.

Dobře ví, že léčky se brát musí, a tak nikdy neprotestuje.
Jenže je zvyklá, že svoje léčky na srdíčko zmákne jednou stříkačkou
a je hotovo. Teď nás čekalo stříkaček ... nejsem dobrý počtář,
zkrátka moc :)

To jí připadalo podezřelé, takže si běžela ověřit, kde tyhle nové léčky beru.
Když na to přišla, měla jsem útrum.

Původně jsem jí totiž ty lahvičky představila, jako dobré pití.


Její pediatrička nám poradila, jít na to přes jídlo.
Dala mi brožovanou kuchařku, kde se z těch mlíček vaří.
Ony tedy nesmí projít varem, jen je možné je potom do jídla přimíchat.

Tak jsem se do toho vaření s Nutrini hned dala.

Vybrala jsem pro začátek kuře na paprice.
A jela jsem přesně podle návodu, nemohlo se nic pokazit.

Proč se tedy pokazilo, těžko říct.

Omáčka byla sice oranžová, ale na chuť taková nijaká - jak se mi často stává, přesto ji Elenka vzala
na milost a s chutí si v ní smáčela knedlík.

Když dojedla, zjistila jsem, že Nutrini drink pořád stojí na lince...
Zkrátka jsem ho tam zapomněla přidat.

Zdeněk se nabízel, že by je pil za ní.
Prý je to velká dobrota.
Jenže on přibývat na váze nepotřebuje, a pro Elenku to jaksi řešení není.

A tak to zítra zkusím zas, a doufám, že už tam ten preparát prostě dám.


To je jako posledně, kdy jsem jí na tácu s poklopem - věrný čtenář tuší jeho původ,
přinesla oběd. To hned po návratu z nemocnice.
Těšila se, seděla u stolu s vidličkou v ruce, Zdeněk u ní, aby mu něco neuteklo,
já to před ní postavím: "Tak a jez!", zavelím,
ona zvedne víko a - a nic.

Zapomněla jsem vložit talíř s jídlem.
To bylo překvapení.

Zdeněk se domníval, že jsem udělala fór.
Nechala jsem je při tom. Oba.
Ovšem sama sebe nedokážu ošálit, připadám si čím dál blbější...

Zatím se mi to daří skrývat, jsem samý žert, tak hlavně, aby mi to vydrželo.



Elenku čekalo opakování tříleté prohlídky, jelikož na první pokus
z ní doktorka nedostala ani hlásku.
Natož písničku, či básničku.

Doma jsme poctivě trénovaly, i v nemocnici, pořád jsem jí říkala,
že až se vrátíme, půjdeme to paní doktorce předvést.
Aby si nemyslela, že je hloupá...

Elenka to, zdálo se, chápala, odříkávala mi veršíky, z dálky
se zakrytým okem poznávala domeček a kolečko na papíru,
a slušně reagovala i na test sluchu.

Ded D tedy mohl nastat. Objednala jsem ji, a pro jistotu,
že by se zase třeba styděla, jsme s sebou vzali i tatínka,
aby byl počet cizích a blízkých v ordinaci vyrovnaný.

"Tak Elenko, maminka říkala, že umíš nějakou pěknou básničku, řekla bys nám ji?"
Usmívala se lékařka.

Jenže bylo ticho.

"No tak, Elenko, vždyť to máme nacvičený..." Pošťouchla jsem ji.

Ticho.

"Nevadí, tak třeba až se rozkoukáš, viď?" Pohladila ji sestra a přešlo se
k testu očí a sluchu.

Ani v jedné zkoušce nevydala hlásku.


Začala jsem být nepříjemná.
"Elenko dělej! Vždyť to všechno umíš, vidíš taky dobře, slyšíš taky dobře, tak se přestaň
stydět a povídej!"

"Nechte ji, ona se ještě nerozkoukala...," chlácholila mě doktorka
a přešly jsme zatím k papírování.

Jenže ani potom, co jsem jí předala všechny zprávy z proběhlých hospitalizací,
se Elenka nerozkoukala natolik, aby cokoliv řekla.

"Doma jí ta pusa jede a tady mlčí...," snažil se situaci zachránit Zdeněk.

"Já to chápu, to někdy i pětileté děti mi neřeknou nic, já vám věřím,
že to všechno umí..."


"Elenko dělej!"

"Elenko! Okamžitě řekni, co tam vidíš!"

"Elenko!"

"Tak sem budem muset znova!"

"Elenko!"

"Mám toho dost, přestaň se stydět a koukej mluvit!"


Vůbec nereagovala, ani na mě, ani na ně, ani na známé obrázky,
prostě na nic.

Zato doktorka reagovala na mě: "Jste na ni moc přísná a náročná,
nesmíme na ni tak zhurta, víte..."

"Kdybych nevěděla, že to umí, ale já to vim, ona ví, že to vim, takže mě chce akorát ..."

Nedopověděla jsem. Doktorka rychle přispěchala s obrázkem, sestra tam čapla nějakého zeleného panáčka, aniž by bylo za co, vrazily to Elence do ruky a prohlídky byl konec.


Nechápu, proč se ta holka stydí předvést, co umí.
Já tady neumětelsky skrývám svou blbost, a ona naopak.
Pořád je na tom líp, to se musí nechat...


Doma si pak, jako obvykle, hrála na doktorku.
A jelikož i v čase na injekci, využila jsem situace a snažila se to píchnutí
vmísit do hry.

Tím spíš, že chvílemi léčila sama sebe.

"Tak, a teď holčičko musíš dostat injekci..."
"Né, já neci!"

"Nedá se nic dělat... musíme..."

Použila jsem její frázi, kterou častuje své gumové pacienty.

Když jsem jí řekla, že pak píchneme i je, nastavila ruku.
Těšila se, že budem píchat skutečnou jehlou.

Půjčila jsem jí injekci pak do ruky a podržela jsem ruku panence.

Elenka se ale netrefila a jehlu zabodla do mého ukazováčku.
Usmála se.

To mám za to. Za blbost se platí.
Jen se nemůžu zbavit pocitu, že nešlo o nehodu.
Když teď vím, že je chytřejší, než předstírá...

Ještě, že ona neví, že máma je blbější, než předstírá.
Anebo už ví? :)
***

Kristiánovy večery

20. listopadu 2012 v 16:57 Zpovědnice
Dneska bych ráda zlehka a s humorem...

Začnu rybičkama. Během mé hospitalizace, když jsem se přijela vyspat domů,
zatímco Zdeněk byl s Elenkou, rozhodla jsem se vyčistit akvárko.

Koupila jsem si pro usnadnění "odkalovač".
Bylo mi vysvětleno, že tou "hubicí" stačí máchat pod vodou, kolmo ke dnu,
a všechny ty nečistoty se pod tlakem vylijí hadicí, kterou natáhnu do kýble...

Znělo to líp, než jak to fungovalo v praxi.

Půl vody jsem podle návodu ulila a pak začala máchat hubicí.
Než se vytvořil přetlak, trvalo to pět minut a mě už bolela ruka.
Tu bolest znám, ale z jiných sfér...

Tak takhle by to nešlo.
Kdy už to z té hadice začne stříkat?

Po deseti minutách se v kýbli objevil malý potůček kalné vody,
měla jsem pocit, že má intervence tím končí, a tak jsem zanechala
honění plastové roury a sledovala, jak se voda sama odsaje.

Jenže potůček se zastavil.
To snad ne.

Tak já se tady budu takhle dřít, kvůli nějakému čůrku, který si teče neteče?
Vzdala jsem to.
Radši jsem to všechno vylila kýblem a nanosila vodu čistou.
Celá ta akce trvala stejně dlouho, jako mé předešlé snahy o odkalnění.
Tedy trvala BY, nebýt všude těch malých šneků...


Ráno, než jsem zas odjela do nemocnice, aby se vyspal zase Zdeněk,
všimla jsem si, že vedle akvárka leží šnek.
Ten jediný velký, kterého máme. A který porodil tu tisícovku malých,
které taky máme, ale mít nechceme. Zejména při tom čištění.

A teď byla jejich mamina po smrti. Neházela jsem flintu do žita hned,
doufala jsem, že přes noc nestihla vyschnout úplně, když jsem ji zřejmě nasála
do toho odkalovače, odkud se ještě dokázala dostat,
a tak jsem ji vhodila do čistého akvárka, aby měla šanci k rekonvalescenci.

Ačkoliv jsem tušila, že je pozdě. Myslím, že hodina, kterou jsem pak ještě doma strávila,
a během které se ani nehla, by jí k oživnutí stačila. Kdyby ožít mohla.

Z mně dostupné akvaristické literatury vím, že pokud cokoliv mezi čtyřmi skly uhyne,
musí se to ihned z vody vyndat, kvůli možné infekci, která hrozí ostatním vodním živočichům,
z rokládajících se ostatků.

Jenže já na něj zapomněla a odjela.
Vzpomněla jsem si znovu až v nemocnici, a to večer před spaním.

Zavolala jsem Zdeňkovi a překvapila ho větou:

"Vyndej prosim tě z akvárka toho velkýho šneka, on chcípnul."

Zdeněk se podivil, jak to takhle na dálku vím.

"No jo, fakt se ani nehne!" Pobavil mě svým překvapeným tónem.

Ale řekla jsem jenom, že mám takový tušení, že to mý čištění nepřežil.

Pak mě napadlo, že by nebylo špatný mít schopnost takového vidění na dálku,
ale dál jsem to pro velkou únavu nerozváděla.


Navíc jsem měla k duševním rozborům ožehavější témata.
Třeba náš nenaplněný vztah.
Čas ukázal, že pro sebe, natož na sebe, nemáme čas, a že to
není ideální. A na pozadí velkých starostí a obav o Elenku,
kde se vlastně celé MY odehrává, vzniká chvílemi větší či menší, zato akutní potřeba úniku
a povyražení si.

Spolu to není možné. Můžem tak akorát uklízet a pečovat, (a ještě si spolu třeba zpívat, jak nám rozšířil
domácí možnosti Martin), děje za dveřmi našeho bytu ale
můžem prožívat leda každý zvlášť.
Taková je realita.

Po dlouhém dumání a ve snaze najít řešení téhle situace, jsem na něco konečně přišla.
Předpokládám, že Vás teď budu šokovat.

Zavedla jsem Kristiánovy večery. Jak jsem je pojmenovala.
Bude to vždycky jeden večer v měsíci, který bude jenom jeho. (A jiný zase jenom můj).
A strávit ho budem moci úplně jakkoliv.

To by mohlo být jako prevence deprimace a pocitu, že život nám utíká, úspěšné.
A možná lepší, než antidepresiva, které teď Zdeněk bere.


To on mě přivedl na tu myšlenku.
Zjistila jsem, že takové úniky jsou pro jeho psychický stav zřejmě důležité.
Tak to zoficiálním a "pomůžu" mu.
A třeba to nakonec pomůže i mně...


Jistě Vás zajímá jeho reakce.

Jen koukal. A když odcházel, tak mě objal a řekl, že ho to se mnou baví.

"Kristiánovy večery...," zakroutil ještě hlavou, když odcházel na noční.

Ještě to promyslí. Ale jsem přesvědčená, že bude souhlasit.
A já budu nakonec ráda, že nejsem Bystrozraký, počítám...
***

Ať žijí mámy! (A ať jsou s námi)

18. listopadu 2012 v 15:59 Zpovědnice
Doufám, že na mě mí čtenáři nezanevřeli pro tu odmlku...
Byla, jak tušíte, způsobená pobytem v nemocnici, kterému je včerejším dnem konec.
Otázka je, na jak dlouho, poslední dobou si domova moc neužíváme.

Chtěla bych Vám dneska vyprávět příběh, který jsem prožila právě během hospitalizace,
a to během posledních tří dnů.
Do té doby jsme totiž byly s Elenkou v pokoji samy, s nápisem IZOLACE na dveřích.
Mělo to něco do sebe, i když jsme nesměly na chodbu a Elence sházely děti.
Soukromí je zkrátka vždycky ideální, co Vám budu povídat.

Ve středu ale Elenka usoudila, že na chodbu už prostě půjde.
Infekční nebyla už dýl, doktor nám dokonce chtěl povolit vycházky, o něž jsem nestála,
aby ještě v nemocnici něco nechytla, a tak tam ta cedule visela už jen tak,
pro srandu králíkům a proto, abychom zůstaly samy.

Jenže si to Elenka pokazila, když vyběhla mezi děti a celá šťastná
letěla chodbou do herny, že jsem jí sotva stačila.

Staniční hned nakázala ceduli sundat a ještě to odpoledne jsme měly
spolunocležníka.

Přivezli ho do pokoje na vozíku. Jeho rodiče mu vybalili věci,
on jim, zřejmě už asi po sté, řekl, že se strašně bojí té operace,
oni ho, asi taky po sté, uklidnili, že není čeho, chvíli u něj poseděli,
a odjeli zpátky do Varů.

Kluk, co mu neslouží nohy, a ruce jenom mizerně.
Sám se neposadí, sám se nenají, sám se nepřetočí na druhý bok,
sám zkrátka nemůže nic.

Bylo mu devět a ležel tam v plenách.
Mentálně byl zdravý, jenom tělo ho tak šíleně omezovalo,
že prožíval chvíle a dny plné nudy.

Vlastně se jen díval na televizi, anebo do zdi, když už ho program nebavil.

Péťa se jmenoval.
A zatímco já si hrála s Elenkou, abych předešla její nudě,
on se nudil pekelně.

A taky plakal. Nejvíc večer. Zeptala jsem se ho, jestli by chtěl zavolat rodičům,
ale sdělil mi, že nemá z čeho.
Podivila jsem se, že mu nedali mobil, když už ho tu nechali samotného,
a půjčila jsem mu svůj.
Číslo neznal, takže jsem si ho na sesterně vyžádala, a od té chvíle
se volalo a plakalo do telefonu steskem a strachy.

Bylo mi ho upřímně líto.

Snažila jsem se mu vysvětlit, že toho, co ho čeká, se bát nemusí, že gastroskopie,
anebo jak přesně, je jen vyšetření, kdy mu zavedou hadičku s kamerou do žaludku
a zase ji vyndají. Navíc ho uspí, takže nebude o ničem vědět.

Nakonec řekl, že už se nebojí. Že se mu jenom stýská. A taky, že se nudí.
A jestli bych mu dala Elenku do postele, že by si spolu s něčím pohráli.

Vyhověla jsem mu, Elenku jsem posadila proti němu a podala jim kasu a plno
zboží, aby si zahráli na obchod.
Jenže se ukázalo, že on nemůže ani prodávat, ani nakupovat.
Jen říkat, co by rád, aby mu paní prodavačka vhodila do košíku.

A to Elenku brzy přestalo bavit.
Chtít po tříletém dítěti nějaké ohledy, mě sice napadlo, ale víc jsem s tím
nehla.

Skoro bych si s ním hrála sama, kdyby mě Elenka nepotřebovala.

Tak si Péťa nechal tu pokladnu aspoň na klíně a prstama zkoušel
ťukat a otvírat kasu...

My odešly do herny, a když jsme se za dvacet minut vrátily,
on na té pokladně ležel hlavou.

Nejdřív jsem myslela, že používá k hmatovým prožitkům i bradu,
ale vysvětlil mi, že jenom přepadl.
Hned jsem ho zvedla a hračku uklidila, protože už ji nechtěl.

Elenka si pustila v postýlce pohádku, Ať žijí duchové teď u ní vede,
a mě tak napadlo, že by mohli koukat oba.
Souhlasil, tak jsem si od sester půjčila prodlužovačku a zapnula to.

Jenže v půlce filmu jsem si všimla, že Péťa kouká úplně jinam.
Elenka nesledovala vůbec, a tak jsem to zas vypla a šlo se spát.

Péťa ležel s tlačítkem na sestry v ruce.
Je to takové dálkové ovládání s červeným knoflíkem, který po stisknutí
zalarmuje sesternu.

Držel ho pevně v rukou a každou chvíli, celou noc, alarmoval.

"Otočit na druhej bok", "Otočit na záda", "Víc přikrýt", "Přebalit".............

Ještě, že máme na zítra slíbené propuštění, další takovou noc bych už asi nezvládla.
Respektive ten den po ní.

Jenže nás nepustili, a já začala propadat zoufalství ze svého spánkového deficitu,
a z toho, že bude zřejmě hůř.

Jistě, že bych asi zvonila taky, a možná častěji, nemoct se ani hnout.
"Podrbat", "Natřít ruce krémem", "Vysmrkat", "Podat telefon", "Kolik je hodin?" ..........

Je to pro mě něco nepředstavitelného, a on je tu navíc sám, odkázaný na sestry, které nezná,
se svým strachem o život... Nejdřív jsem ho úplně nechápala, ale později mi došlo,
že se bojí právem.

Elenka měla časté návštěvy, i tři denně.
Kolem její postýlky postávala banda příbuzných, bylo veselo, Elenka měla radost
z každého a ze všeho, co kdo přinesl, a každý měl radost z toho, že už je jí dobře,
a čekáme jen na propuštění.

Když se ale vytvořila mezi našimi hosty skulinka, když se trošku rozestoupili, anebo sehli,
třeba v zápalu hry, bylo vidět na Péťu.
Seděl a brečel. Kontrast dvou světů dotvářelo i osvětlení v pokoji. Nad Elenkou svítila lampa,
nad ním bylo šero. Depresivní šero.

Jenže veškerou zábavu odmítal, chtěl zkrátka jen bejt. Fakt je, že skoro nic jiného
dělat ani nemůže.

Pokud šlo o jeho pláč, posadila jsem se k němu a otírala mu slzy.
Když se svezl do strany, rovnala jsem ho, podávala jsem mu telefon, který
mu rodiče příští den konečně přivezli a pokoušela jsem se ho všemožně zabavit,
což se tedy vůbec nedařilo.

A ten večer se mi svěřil...

"Víš, že vídám ducha?"

Zpozorněla jsem.

"Jakýho ducha?"

"Bílýho, je to smrťák, má kosu..."

Dívala jsem se zaraženě na něj, když dodal:
"A teď je zrovna tady."

Musím říct, že mě zamrazilo, a pak jsem chtěla vědět, kde přesně je.

Ukázal ke skříni. Ohlédla jsem se, ale neviděla ho.

"Teď stojí přesně za tebou," řekl mi rozklepaný Péťa.

A pokračoval: "Teď je vedle tebe a jde ke mně, už je tady, klečí mi tady, u postele..."

Celou dobu z něj nespustil oči.


Pak mi oznámil, že duch zmizel.

Zajímala jsem se, jestli ho vídal i doma, a prý ano, jen se s tím nikomu nikdy nesvěřil.
Ocenila jsem důvěru ve mně vloženou, ale netušila, jak mu pomoct.

Péťa rozebíral, proč ten duch chodí zrovna za ním, co mu asi chce,
plakal, že má strach, že by nejradši utekl, že neví, co dělat...

"Zeptej se ho, co ti chce," radila jsem mu.
"To se neodvažuju," vzlykal.
"Tak ho pošli pryč."

Duch ale neposlouchal a objevil se ještě několikrát.

V jedenáct, když sestra přinesla Elence léky a píchali jsme jí injekci na ředění krve,
Péťa najednou vykřikl: "Je tady zase!"

Sestra se na mě podívala, a já ji řekla, že tu máme ducha.

"Už vím, co po mně chce!!!" Zvolal najednou Péťa.

"A co?" Zeptala jsem se, zatímco jsem držela řvoucí Elence ruku.

"Abych mu pomohl zabít nějaký lidi!"

To mě zarazilo. A sestru taky. Vůbec se to prohlášení nehodilo, ani do kontextu situace,
ani pro mé uši.

Dostal od sestry vynadáno, byl uložen, a poučen, že tohle se neříká, duchové, že nejsou.

Mně pak ještě pošeptala, že nemusím mít obavy, protože se sám ani neposadí,
takže nám rozhodně v noci neublíží.

Já ale spíš přemýšlela, o co tady jde. Tedy o co jde jemu. Vážně vidí ducha?


Příštího rána už byla v sesterně nová směna a všechny sestry o "duchovi" věděly.

Ta, která měla Péťu na starost, ho přišla po vzbuzení posadit s dotazem, co dělaj duchové.

"Byl tu i v noci," svěřil jí Péťa bezelstně.
"A vědi to vaši, že je vídáš?"
"Ne, řekl jsem to jenom tady tetě..."

"No ne, tak vy jste byla takhle poctěná tajemstvím, jo?"
Záviděla mi sestra, ale mně bylo trochu úzko. Výsměch si ten kluk nezasloužil,
ať je to, jak chce.



Den třetí, tedy zítra čeká Péťu výkon.
Už jsem se starala o děti dvě.
A byly s námi ještě dva duchové - už ne jen jeden.
Péťa poplakával a bavil se tím, že se je snažil natočit na telefon.

Ukazoval mi pak nahrávky v režimu "rentgen", a člověk by skoro řekl, že tam vážně
něco bílého u té jeho postele klečí.

Prý měl kosu od krve. A když ho viděl příště, už byla údajně červená úplně celá.

Šla jsem volat Péťi mámě.

"Víte, je to takový neobvyklý, ale svěřil se vám Péťa někdy, že vídá duchy?"
"Jo, říkal mi to ráno do telefonu, že něco viděl..."
"On je hromádka neštěstí, má strach z toho vyšetření a je mu stmutno,
nemohla byste aspoň do toho zítřka být s ním tady?"

"To je pro mě úplně nereálný, mám ještě čtyři děti..."
"Tak třeba táta, babička, strejda, kdokoliv... On je vážně ve špatnym psychickym stavu."
"Pro nás je to prostě nereálný pro všechny, bude to muset nějak zvládnout, já zavolám
na sesternu, ať mu dají něco na spaní nebo na uklidnění," vyřešila to.
"Má jenom strach, tak fantazíruje, to bude z toho strachu, ti duchové," dodala ještě závěrem.



Během odpoledne jsme v pokoji řešili prakticky už jenom duchy.
Elenka si hrála, utíkala mi do herny a já s Péťou probírala jeho problém.

Když za námi přišel Zdeněk, Péťa se nás zeptal, jestli by někdo z nás nemohl zavolat
jeho mámě a říct jí, že vážně vídá ducha, a že má z něj strašnej strach.

"Já jí volala Péťo," řekla jsem na to.
"A řeklas jí, že měl kosu od krve?"
"To jsem neřekla..."
"Ale to je důležitý! Ona mi nevěří, že ho vidim, myslí si, že se jenom bojim operace..."
"To nebude operace..."

Zdeněk si vzpomněl, že i nám doma se jednou stalo, že jsme měli pocit, jako by nás navštívil
duch. Mrazivo na obličeji a telefonát zněl v tu chvíli, jako když se člověk baví s robotem...
Vzpomínali jsme nevhodně nahlas, ale nakonec mi právě to pomohlo celou věc rozklíčovat.


Péťa sám ani neodkašle, takže když se zahlení, je potřeba ho odsát.
Dělává se to před jídlem, ale nějak se na to prdí, když se o to pacient sám nepřihlásí.
A tak ho nakrmili večeří, během které už to v něm dost chrčelo,
a pak, když sestra měřila Elence tlak, jsem si všimla, že Péťa už dýchá jenom povrchově,
zhluboka už nemohl, utopil by se.

Hlavu držel předkloněnou a měl co dělat, aby to udýchal.
Pak začal rudnout.

"Myslím, že by potřeboval odsát...," upozornila jsem sestru.
"Teď? Vždyť jedl, všechno by to vyhodil!" Zamítla můj nápad.
"Ale on se udusí!" Znervózněla jsem.

Sestra na něj houkla: "Potřebuješ to nutně?"
Péťa kývl hlavou na souhlas, a pak ho sestry odsávaly půl hodiny.

To byl i pro mě příšerný zážitek, natož pak pro něho.
Věčný pocit ohrožení na životě, věčný strach, že se nikoho nedovolám...
Už jsem ho chápala.

Pak jsem šla do sprchy, a když jsem se vrátila, Péťa mi oznámil, že má špatnou zprávu.

"Měl jsem zimu na obličeji, a když jsem volal mámě, tak zněla jako počítač!"
Podívala jsem se na něj a měla jasno.

"A zvedla se ti tkanička u boty!" Doplnil ve snaze mě přesvědčit.


A v tom mi všechno došlo.
Péťa určitě nebyl médium, ani se nemá stát pomocníkem démona.
Není to blázen, ačkoliv já bych na jeho místě dávno zblázněná byla.
Možná má příliš bujnou fantazii, a možná je to tak všechno, co
mu slouží a čím se může zabavit.

A jestli je to lhář?

Je. Pud sebezáchovy mu velel, vymyslet cokoliv, aby přijela máma.
Aby o něj máma měla strach. Jenže ta poslala prášky na spaní.
Vzal si je nakonec.


A od druhého dne, když mi ho vrátili do pokoje po tom vyšetření,
se duchové už neobjevili. Blížilo se propuštění, nejhorší bylo pryč.
Aspoň, jak jsme oba doufali.
Moc bych mu to přála.
***

Blázen, co si mumlá pod vousy

10. listopadu 2012 v 21:25 Zpovědnice
Jsem na skok doma. Konkrétně na noc. Vyspat se.
Minule jsem udělala hroznou blbost, a to tu, že jsem dala při střídání
přednost aktivnímu odpočinku - tedy ne tak docela aktivnímu, spíš duševní činnosti,
prostě jsem psala do dvou. A další čtyři dny jsem se za to v nemocnici proklínala,
protože jsem měla neskutečně nateklá víčka a rozum zahalený do nějakého hávu,
jako bych já ani nebyla já.

Je až neuvěřitelné, co s člověkem udělá nedostatek spánku. Jak ho otupí.
Jak nemá sílu. Ani duševní. Připadá si, jako by za něj mluvil někdo jiný, nějaký
autopilůtek.

A pokud je řeč o fyzické stránce a o její údržbě, tak to je to poslední, co by člověka
nevyspalého zajímalo.

Žiletka do sprchy? Namáhavé drhnutí vlasů s rukama nad hlavou?
Rudé oči trápit tužkou? A co malovat řasenkou, když řasy jsou ukryté pod přepadlými víčky...

Zkrátka uškodila jsem si, nebylo mi do zpěvu, navíc jsem vypadala zanedbaně - co vypadala,
byla jsem zanedbaná!
A to ti kolem nemusí pochopit. Oni si totiž neřeknou: To je nevyspalá máma, ta na to má nárok.
To byste se pletli.

Nikdo nade mnou nepřivírá oči jenom proto, že nemám den. Případně dny.
Ani můj muž.

A už vůbec ne Elenka. Ta vyžaduje mé plné nasazení při hře a veškeré další péči.
Spoléhá na mě, že vyjednám tuhle sundání už nepotřebné kanyly, tamhle odpojení z rovněž
zbytečných monitorů, které ji už tlačí, vlásky, že umyju, zoubky vyčistím, vlásky počešu,
knedlíky někde seženu, a hračku novou...

Pokud jde o ni, o Elenku, tak jedu pořád na maximum. Vyspalá, nevyspalá, jak jde o ni,
tak se vždycky najdou rezervy, po kterých sáhnu a nekompromisně vyjednávám a oběhávám všechny ty její
požadavky.

Zjistila jsem, že o co si člověk neřekne, to nemá. Ani v nemocnici.
Tedy naopak, to má. Kanyla je funkční, mohla by se ještě hodit, kdyby přišlo zas něco...
Nechali by ji tam. A ona by nemohla chodit, protože tentokrát měla kapačku v noze.

Totéž ten monitor a polepený hrudník. Sice už není potřeba ji intenzivně sledovat, ale lepičky
jí už nikdo nepřijde sundat.

Od toho je maminka.

A když se sestra přijde ptát, jak to máme s monitorováním, tak prostě řeknu, že už nijak,
že není potřeba - když to neřekne doktor, což evidentně neudělal, když se sestra ptá mě,
tak je to na mně. A hotovo.

Ony ty lepičky po pár dnech už děsně svědí, povídala Elenka. A to přece nejde...

Někdy se taky stane, že sestry přinesou něco, co už dostat nemá. Být tam v té chvíli Zdeněk
a já se doma válet, tak to dostane.
Ale já jsem jako ostříž. Únava neúnava. Povídám: Co že? Doktor mi říkal, že Smektu už ne...
A sestra to odběhne zjistit a co zjistí? Že maminka měla pravdu.

Maminka má vždycky pravdu :)

Jenže jak se takhle zabývá pořád jenom tou Elenkou a chodí kolem její postýlky jak lev,
úplně zapomíná na to, že je taky ženou.
Tedy, že by měla nějak vypadat.
Protože má muže. Kterému se ženy líbí...

A který by byl rád, kdyby se mu i nadále líbila maminka jeho dcery, ale marně se snaží.

A tak čumí po jiných. A já si toho ani nevšimnu. A když všimnu, tak si jednou vezmu s sebou
do té sprchy tu žiletku a šampón, a považuju to za dostatečnou prevenci proti případným záletům.

Je to blbost, samozřejmě. Ale svědomí je v tu chvíli čisté, a člověk si může říct Děj se vůle Boží.

Ještě dnes mi chodí zprávy na mail, že bych měla, anebo naopak neměla v tomhle směru zapátrat.
Jsem rozpolcená.
Pátrala jsem. A něco i vypátrala. Ale stálo mě to jenom další probdělou noc.
Víc se s tím dělat nedá.

Rozejít se? Kdepak! Kde žijete?
Kdo by mě střídal? Kdo by mi pomáhal?
A co Elenka, která tatínka úplně zbožňuje?

Jsou doby, kdy život je o všech kolem, jenom ne o Vás.
Já teď v takové době žiju.

Jo, to tenkrát, když jsem si žila sama, a není to tak dlouho. Čtyři roky zpátky.
To byly jiný časy.

Kluk koukl po jiný? Nazdar!
Kluk mi řekl něco hnusnýho? Nazdar!
Kluk mě přestal bavit? Nazdar...

Často jsem se ocitala znovu sama, ale ne na dlouho a bavilo mě to.
Nikdy mi nevadilo, že nikoho nemám, protože jsem si užívala a čekala na další lásku.

Ale dneska?

Líbí se mi v nemocnici jeden doktor.
Elenky doktor.

Tahle informace, myslím si, úplně stačí, abyste zakroutili hlavou a dali palec dolů.

I kdybych se mu líbila taky. I kdybych.
Tak co?
Určitě mě během vizity pozve na kafe...


Dneska jsem si mluvila pro sebe. Nikdy jsem nechápala lidi, co jsem je na ulici míjela,
a oni si něco mumlali pod vousy. Jen tak, pro sebe. Připadali mi švihlí.

A já dneska jdu po motolském nádvoří a v tom mi to právě došlo.
Říkám si - pod vousy - co blbneš? Elenky doktor jo? To je teda pěkná kravina.

A lidi, co mě míjeli, se tak shovívavě pousmáli...

Chci bejt ti lidi!
Chci se smát bláznům, jako dřív - a ne bláznem bejt! :)
***

Zapykanej čas

6. listopadu 2012 v 21:12 Zpovědnice
Abych Vás nenechala dlouho bez nového článku, spisuju jeden na rychlo.
Na rychlo proto, že jsme dnešním dnem už zase tam, kde jsme byly.
Já a Elenka.
Kamarádka a její dcerka, chcete-li :)

A to v nemocnici. Přišel urputný průjem a ještě urputnější zvracení,
které tu malou holčinku úplně vysílilo, byla slabá až na omdlení,
takže jsme jí zavolali záchranku a už se jelo.

Hned musela na kapačku a dokonce ji uložili do postýlky, odkud ještě nezmizela
její jmenovka.
Ano, jsme v tom samém pokoji, odkud nás před pár dny propustili.

Zlý sen.
Můj "zlobivý" muž se mě ptal, jestli jsem na dnešek neměla naopak krásný sen,
že jsme byli tři dny doma...

Trefné.

Každopádně jsme během podzimu už potřetí hospitalizované, a to není normální.
Ani JIM to už nepřipadá normální, a to už je co říct.
Jenže se tápe na všech stranách, co že se to jako děje...

Teď budu nechutná, ale v tom průjmovém hovínku jsem našla tu houbovou omáčku
včetně pokrájených hlaviček hříbků...

Jedla to sice před týdnem, ale houby jsou prý nestravitelné.

Druhá moje verze je ta, že došlo na reakci po očkování.
Ale s tou jsem sama.

Narozdíl od těch hub.
Zřejmě je prostě nestrávila a rozhodilo jí to zažívání. Kdoví.
Prozatím to uzavřeli jako střevní chřipku virového původu.


Ale mně napadla už po několikáté zase ta věc o tom,
že člověk (obzvlášť po boku Elenky - takže já a kamarádka),
nikdy neví, co bude zítra.

Včera se ještě veselila v pokojíčku a ráno už jí ustýlali v Motole.

To se snad ani nevyplatilo nás propouštět.
I Zdeněk si to myslí. Prý by byl ušetřen toho průseru.
A jeho žena nervů.
Ale Elenka se ráda koukla domů...

Mimochodem, záměrně na to pořád narážím - na můj předchozí článek
s názvem Jsem doma!, se mi sešly zajímavé, a i protichůdné reakce.

Nejvíc se mi líbila ta od Adaluter, která byla povzbudivá.
Pobavil mě "kamarád" té mé kamarádky, a nahlodala mě blogerka s příspěvkem
o tom, že by pátrala, i kdyby měla vypátrat problém...

Nahlodala tedy ne mě, ale kamarádku, rozumíme si...

Ona má, jak už tušíte, taky za muže Zdeňka... No a teď jsou v nemocnici
a rvou si vlasy, jak si ten kratičký společný čas neužili, pro samé
malichernosti, jako byl třeba ten zpozdilý příchod z hospody a hloupá lež...

Musím Vám to říct, ta kamarádka totiž nakonec taky mírně zapátrala.
Ale to jí nemusel nikdo radit, ani nahlodávat, byl to "samospád".

Vypátrala ale velké kulové.
A tak se přiklonila k závěru, že byl skutečně jenom v hospodě,
a skutečně (TEN její BLB) nepřijel hned, protože usoudil, že nehoří,
(ačkoliv doma teda pěkně hořelo).

Takže je jenom blbej, a ne nevěrnej.
Otázka je, jestli je to takhle lepší :)
***


Tak jí fanděte, ať je zase brzy propustí, a ať už ji ani nenapadne,
hrát si pak doma na schovávanou.
Ona náhoda je blbec, a co kdyby ten její Zdeněk byl zrovna zapykanej někde jinde...

Jsem doma!

3. listopadu 2012 v 13:26 Zpovědnice
Dneska Vám povím, co se stalo jedné mojí kamarádce... když se vrátila s dcerou z nemocnice domů...

To, že je pustí, se dověděly až pozdě odpoledne, a bylo to nečekané.
A jelikož její muž se vrací domů z práce na sedmou, rozhodla se, že mu tu novinu
nezavolá, a že na něj doma bafnou. Třeba ze skříně...

Když svůj záměr svěřila kamarádovi, protože ona má taky, jako já, nejlepšího kamaráda,
(shodou okolností je to ten samý člověk:)),
dočkala se výstražného varování. Prý rozehrává klasický scénář...
Ale ona přesto trvala na svém.

Domů přijely v šest a ona měla co dělat, aby za tu hodinu stihla všechno vybalit,
a uklidit tak, aby příchozí nic nepoznal. Ten bude koukat...

Jenže koukala ona. Tedy ony.
Nejdřív viděly jen tmu, to když v těch sedm zhasly.
Jenže brzy pochopily, že táta má asi zpoždění.

Šla mu volat. Nezvedal to.
Tak bylo po všem. Rozsvítilo se a čekalo.

Přesto byly dál smluvené, že jakmile by zaslechly klíč v zámku, hned zalezou...

V osm volal sám. Ona řekla: Tak co je s tebou, že nebereš telefon?
On na to: Vždyť víš, že vždycky volám, až když se osprchuju a vybalim si...
Ona - zkoprnělá: Takže jsi doma?
On: No jasně.
Ona v šoku mlčela.
On: A co vy?
Ona dál mlčela, nemohla to vstřebat.
On: Povídám, a co vy!
Ona: No... My jsme taky doma.

On překvapeně: Co že? Jak to?

Nato ona zavěsila, protože to neustála.

Volal jí zpátky, ale nevzala mu to. Jen si pak četla zprávu, jak ho ta lež mrzí,
že šel do hospody a nechtěl jí o tom říkat, aby ji nedráždil, když na návštěvu do nemocnice
po práci nepřijel, ale do hospody mohl...

Snad by to i pochopila, kdyby ovšem nepřijel domů až v jedenáct.

Sypal si popel na hlavu, že to posral, a že ví, že měl přijet aspoň hned,
ale stejně prý jsem už - tedy ONA - byla naštvaná, tak to aspoň dopil
a dvakrát domů nespěchal.

Mno. Tohle udělat můj muž, tak se strašně naseru.
Ona je ale jiná, nakonec se tomu zasmála, a ještě spolu situaci rozehrávali,
jako že si ho mohla při tom telefonátu daleko víc povodit.

"Jsi doma jo? Tak to jsi ve skříni nebo kde? Elenko, táta se nám tady někde schoval, pojďme ho najít!"
(Mají taky Elenku...)

Nebo: "To sis asi spletl byt ne?"
"A u koho doma jsi?"


Samozřejmě visí ve vzduchu otázka, jestli nebyla lež i ta hospoda.
Ale ona naštěstí, pro všechny ty starosti kolem dcery, nemá energii pátrat hlouběji.
To já bych bejvala pátrala.
A kdo pátrá, ten zpravidla cosi vypátrá.
A pak se to musí nějak řešit a vyřešit a rozlousknout... A třeba to i skončit...
Kdepak, to je rozumná holka, že do toho nešla.

Akorát se z toho rozhodla vypsat na svém blogu. Ona má totiž taky blog.
Ten náš společný nejlepší kamarád jí sice radil, aby tohle snad ani nepsala,
a jestli to musí bejt, tak aspoň jako příběh kamarádky...

To by mě nenapadlo. Zkusím to příště taky tak, když bude něco ožehavýho.
Kamarádka může totiž zažít úplně cokoliv :)
***