Život jako pohádka

19. října 2012 v 0:17 |  ZPOVĚDNICE
Jsem člověk tápající. Na stole mobil, v notebooku internet, za domem auto, ale věřím,
že někdo přijde, zatočí kamenem na níti a vyžene nemoc...
Člověk tápající uvěří všemu.
Čemu chce.


Můžete mít klidně tisíc teorií, které si dlouhá léta tvoříte,
a kterým věříte, o tom, jak to chodí mezi nebem a Zemí, můžete
si být jisti, že byste se nesvěřili do rukou léčitelům, s nimiž už jste
narazili, a přesto může přijít den, kdy jste ochotni všechno přehodnotit,
začít nanovo, a zase do toho jít.

Mně stačila zpráva, že lékaři na kardiu už pro Elenku nemůžou víc udělat,
a že vyhlídky má nepříznivé, a ten DEN byl tu.

Ano, opět jsem s Elenkou navštívila léčitele.

Kolikrát jsem se dušovala, že už jim nevěřím, že jen tahají z lidí prachy
a je to k ničemu, že srdce a plíce prostě uzdravit nedokážou?
Vím to já, vědí to (určitě) i oni, a přece se zase "léčilo".

Ona taková nepříjemná zpráva udělá s člověkem divy.
Říká si, než nedělat nic, tak aspoň tohle.
Když jde o jeho milované dítě, klidně je ochoten popřít své zásady.
Ztratit rozum.
Uvěřit neuvěřitelnému. Aspoň na chvíli.
Vždyť je to nakonec to nejmenší, co se po něm chce...

Řekla jsem si, že jestli tomu věřím, anebo ne, že na tom nesejde.
CO KDYBY jí to fakt pomohlo?
Nezavřu jí cestu k možné pomoci jen pro nějakou svou nedůvěru, přece.


Takhle naladěná jsem vstoupila do léčitelovy "ordinace".

Naštěstí tam měl krabici hraček, a tak se Elenka zabavila, zatímco on mě zpovídal
ohledně jejího zdravotního stavu. Z předchozího večera jsem už věděla,
že na základě jejího data a hodiny narození, u ní zjistil (na dálku),
dvě přivtělené duše.

Ano, přivtělené duše.

Já o tom nikdy neslyšela a přišlo mi to dost bizarní, což se odrazilo na té
důvěře ještě víc. Přesto jsme přijely. Hnala mě i tak trochu zvědavost, co bude dál...


"Ty duše jsem večer odvedl, už je nemá a její životní energie se výrazně zvýšila,"
vyprávěl starší pán.

Kývala jsem.
Náhle se ve mně zrodil schyzofrenik. Jedno já se chytlo a pro věc docela zapálilo,
shledalo tohle téma pro sebe zajímavým. Druhé já zůstalo na zemi a chtělo se mu smát.

A pán pokračoval:
"Jednou tou duší byla malá černoška, měla ji zaklíněnou v hrudním koši."

Druhé já se zakouslo do rtu, aby nevyprsklo smíchy - ten ret mu nabídlo mé první já,
to fascinované.

Začít se smát, všechno by asi skončilo.
Možná včas.

Ale to by byla škoda, protože dál jsem se dověděla, že ta druhá přivtělená duše patřila
taky holčičce, a to asi sedmileté, která se utopila (zřejmě prý při Tsunami),
a tu Elenka měla přes záda až na hlavu.

Vím, že jsou lidi, kteří o tomhle už slyšeli a považují to za seriózní záležitost.
Tvrdí, že tak to prostě je. Takhle to funguje.
Když je tělo oslabené a chybí mu ochranná bariéra z energie, snadno se stává
domovem pro "toulavé" duše zesnulých.

Možná bych o tom potřebovala číst víc, abych si dala dohromady souvislosti
a popasovala tuhle teorii nějak s tou svou, kde jsem minulé životy vyškrtla,
možná by to šlo, protože duchy tam mám...

Ale takhle, nepřipravené, mi to znělo prazvláštně.

A tím to nekončilo.

On pak na Elenku působil. Když už nemá přivtělené duše, je potřeba ji posílit.

Během procesu, kdy nad ní držel ruce, jsem se dověděla víc o těch odvedených duších.
Holčičku na zádech Elenka nosila rok a půl, tu v hrudníku od jakživa.

Na devadesát procent by její nemoc takhle daleko nezašla, kdyby neměla tyhle
návštěvníky.

Léčitel schválně změřil virgulí, jak je na tom její plicní hypertenze teď.
Vyšlo mu číslo 31. Což by nebyla hypertenze žádná. Tuším, že do třiceti je to v toleranci.
Elence před týdnem naměřili v nemocnici 80. Což je hypertenze vysoká.

Dál se zmínil, že možná by už nemusela brát tolik léků na srdce, ten léčitel...

Tuhle informaci jsme ale obě, já i já, přijaly s ledovým klidem.

Dál mi, během působení, vyprávěl, jak k tomu přišel, k těm svým schopnostem.
Bylo to zajímavé, vídá duchy...

Svěřila jsem mu, že Elenka pravděpodobně vídá ducha dědečka.
Povídal, že je to možné, že děti mají to vnímání hlubší a intenzivnější,
jenže Elenka se najednou, během našeho vyprávění, tesklivě rozplakala.

Nebyla k utišení, ale nezdálo se, že ji cokoliv bolí, spíš to znělo jako pláč
ze špatného snu.

Pán říkal, že se vyplavují její silné emoční prožitky ze všech těch operací,
prý měla dost tramatických zážitků, takže teď to ze sebe dostává. Je to prý v pořádku.

A tak jsem ji nechala.

Jenže pan najednou "práci" ukončil s tím, že si musí odběhnout.

Vrátil se po nějaké chvíli s tím, že končíme, a zdál se mi nesvůj.

"Stalo se něco?"

"Jen to s nimi někdy prožívám, soucítím...," vysvětlil mi.

Jenže mi připadal až roztřesený, na pokraji slz, a tak jsem naléhala,
aby mi řekl pravdu.

"Necítil jste z Elenky doufám nic špatného!"

"Ne... Jenom mám pocit, že asi přišel ten děda!"


Zkoprněla jsem. Co že?!

Na dotaz, jak se to projevilo, se rozpovídal o tom, že ho vždycky, při návštěvě
nějaké cizí energie, která se náhle objeví, začne mrazit a padne na něj úzkost.

Vytušil ho, neviděl.

Prý asi Elenku chrání, tak ji bránil, či co...

Musím říct, že tohle bylo působivé. Netušila jsem, co si o tom myslet.
Obě já byly s rozumem v koncích.

Zaplatila jsem 250,- za vyhnání přivtělených duší a 300,- za tu energii.

Když jsme došly k autu, přišla mi od něj esemeska, kde stálo:

Už vím, co způsobilo můj emoční výkyv. Vyšlo mi teď, že Elenka byla mým mužem
před více jak dvěma tisíci lety, zemřela mi tehdy v náručí a já jí nedokázal pomoct.
Udělal jsem proces odpuštění a vyrovnání se s tou situací, a snad budu příště v pohodě.


Tak.
Smát se, anebo si poklepat na čelo?
Dá se tomuhle ještě vůbec uvěřit? A nebejt cvok...

Život je skutečně zvláštní.

Za pětsetpadesát jsme uzdravili pana léčitele.
Vyrovnal se s tím, že mu v jednom z minulých životů zemřel muž,
odpustil si, že mu neuměl pomoct, a má zas o trauma míň.

A já o náměť pro blog víc.

Ale co Elenka?




Někde jsem četla takový hezký citát.
V životě nakonec všechno dobře dopadne. A jestli ne, tak ještě není konec.

Tahle teorie se mi líbí.
Nevylučuje nic.
Připouští minulé životy.
I životy budoucí.
A pohádky...
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Adlik | 19. října 2012 v 14:42 | Reagovat

Hustý... netroufám si soudit co je a neni možný... děje se spousta věcí který se nedají "logicky" vysvětlit... to že jsou energie - ať pozitivní nebo negativní a že se s nima dá pracovat, už dneska vím a díky vlastní zkušenosti to beru jako fakt. O těch přivtělených duších jsem slyšela a nevím co si o tom myslet, nedokážu to posoudit...asi neni nutný všechno neznámý hned smést ze stolu, obzvlášť když se jiný možnosti v tuhle chvíli nenabízejí.. A každá normální máma by ve Tvojí situaci šla do všeho, co se jeví jako možná pomoc...i když některý praktiky a lidi se teda jeví úplně na hlavu... ale ani to nemusí znamenat, že na tom třeba něco neni... A 5 stovek člověk leckdy utratí nesmyslnějc, tak co...

2 Niternice | 19. října 2012 v 18:19 | Reagovat

Děkuju Adlíčku, máš úplnou pravdu, nezáleží na tom, co si o tom myslím, ani jestli tomu věřím. Je to teď jediná cesta, tak jsem to průbla. Ze stolu nic nesmetám, dokud si to číslo, co naměřila jako tlak v plicích, neověřím na kardiu.
Zatím neříkám nic, jenom pocity a ten příběh...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.