Podzim? Hrušky v knížce

3. října 2012 v 22:56 |  Pojednání - archivní články na různá témata
Jelikož tu máme podzim a já ho vnímám jen díky datu v kalendáři (a kapánek chladnějšímu počasí),
měla bych tu zase jedno pojednání.
A to o tom, jak mně, "moderní" městské ženě jednadvacátého století, splývají roční období.

Když jdu ulicí, anebo kouknu z okna, vidím všude spadané listí všech barev.
Právě ten povadlý barevný list mi podzim asociuje.
A taky drak.

Ale ten byl šňůrkou s mou rukou spojen naposledy snad před dvaceti lety.
Jinak ho vídám vždycky na Vypichu, na té rozlehlé pláni, kde lidé obvykle dělávají
vždycky přesně to, co k danému kalendářnímu údobí patří.

Ne, že by tam v létě plavali a v zimě slavili Vánoce... Jen tam v létě drandí na bruslích, kolech,
dělají si pikniky a pouští letadélka na dálkové ovládání.

Teď na podzim zase draky, a v zimě běžkují.

S trochou nadsázky bych mohla prohlásit, že se na Vypichu vždycky dovídám,
jak dalece jsme v kalendáři od Nového roku pokročili.

Jezdívám tudy vždycky a zásadně jen do Motola a zpátky.
A jelikož Elenčiny hospitalizace bývají časté a trvají i celé měsíce,
naskýtá se mi někdy, cestou tam, pohled na běžkaře, a cestou zpátky na lidi,
co jeli v neděli k vodě... Kdyby tam voda byla.


Dál mi k podzimu patří hrušky a jablka.
Teď, když si po večerech prohlížíme s Elenkou obrázkovou knížku říkanek,
kde koza setřásá hrušky ze stromu, vybavuju si, že jsme taky na podzim,
jako malé holky, na chalupě sklízely s babičkou ovoce.

Dneska ho kupujeme. Stromy na zahradě jsou už staré, nové nikdo nevysázel,
takže plodí samá nejedlá pláňata. Dávno jsem si neutrhla hrušku ze stromu.
Jako malá ano, to jsme se jednou dostaly se ségrou i do průšvihu, když jsme
rvaly hrušky sousedům přes plot a přišlo se na to.
Musely jsme se jít omluvit.

Nám sice rostly na zahradě taky, ale ty jejich chutnaly nějak líp...


A pak nás naši zapřáhli, dostala jsme každá hrábě a pletenou vestu (babičkou),
a musely jsme jim pomáhat hrabat listí na zahradě.
Nás to bavilo, i když dneska už nic takového dávno na chalupě neděláme.
Nedělá to nikdo, nějak tam to listí najednou nevadí.

V Austrálii dokonce listí ze zásady nechávají ztlít. Jeho shrabávání jim připadá
jako zbytečná práce, navíc kontraproduktivní. Dočetla jsem se.

Jó, zbytečná práce, tak to vidím i já, je to pěkné i pro oči, taková barevná zahrada.
Jenže tehdy, když se to u nás ještě řešilo hráběmi (myslím u nás na chalupě),
tak člověk aspoň věděl, že je podzim.
Děti sotva ocení krásu barevných lupenů všude kolem.
Ale když je musí pohrabat, tak si to pamatují. A hrabání listí si s podzimem spojí.

Mně to dneska moc chybí. Jistě, že bych mohla pohrabat u babičky na zahradě listí i teď.
I loni jsem mohla, i příští rok snad budu moct.
Jenže to není ono, když se to nemusí. Nikomu by moje práce neprospěla. Nikdo by ji neocenil.
Možná by si jí nikdo ani nevšiml.


A jen tak tam stát a kochat se "podzimem", to není podzim. To si můžu vzít fotku
a čumět na ni do omrzení, a vyjde mě to nastejno.

Nějak zapojit se do toho koloběhu měsíců, ne jenom stát a zírat.
To listopad prfrčí kolem a já se ani nedotknu, ani nepřičichnu, neprožiju ho...

Je to pak, jak když míjím Vypich, kde se jen za jízdy podívám z okýnka, jak do kalendáře.

Totéž je se zimou, nesáňkuju, nelyžuju, jsem doma za pecí. A kdyby aspoň za pecí!
Protože ta zimu taky asociuje.
Prostě si zatopíme a děláme obvyklé věci, jako celý rok.
Vyjma vánočních svátků, ale i ty nějak tak odbýváme, řekla bych.

Cukroví se nepeče, protože se to neumí, a i kdyby se to umělo, tak by se to nesnědlo,
protože už tradičně pečívá pro všechny babička,
na pohádky se nekoukáme, protože nemáme čas, sháníme dárky - a hodně a pro každého to "pravé",
a zdobíme byt, aniž bychom vlastně úplně chápali, proč.

Ze stejného důvodu si koupíme stromeček, který ozdobíme, a pod který ty pracně zabalené dárky uložíme.
Aby za chvíli někdo přišel, papír rozerval, na chvíli vykulil oči - a bylo po všem.

A dál už se jen čeká na jaro. Aniž by se vědělo proč. Snad kvůli oteplení.
A hned pak se už těší na léto. Kdy se člověk pak stačí akorát tak párkrát smočit v chlorovaném bazénu
na zahradě, máli to štěstí (jestli je to "štěstí", jestli jsme nebyli šťastnější v rybníku),
a hned je tu podzim a přízemní mrazíky, kdy si jdem koupit hrušku a čumíme z okna, jak padá listí...

A tou dobou začínám bilancovat, jak jsem si ten rok, pokud šlo o možnosti, co nám jednotlivé měsíce skýtají,
užila. Nic moc. A nemít chalupu, tak vůbec nic.

Proto se radši začnu těšit na Vánoce. Pomalu se mi po nich stýská. Jak zas vytáhnu ozdoby ze sklepa,
přikoupím nějaké nové a budu zdobit...
Ono to těšení se, má taky něco do sebe. Už proto, že jde o praktickou náplň těch dob, k nimž se váže.
Nebojím se říct, že si to celé odžívám a užívám maximálně právě při tom těšení.

Protože když na to pak dojde, je to celé takové hektické a pak je to hned za námi a nic z toho.

Jednou jsem někde četla, že člověk by neměl být ochuzen o možnost na něco se těšit.
Je to totiž už součást toho, na co se tak těší.

Tohle věděl i náš dědeček - aniž by to taky četl.
Vždycky měl strašně rád, když věděl, že přijedeme. Rád se na nás těšil.
A my jsme ho zase rády překvapovaly.
Najednou jsme prostě přijely a on byl celý překvapený, a bylo toho najednou tolik,
co by si s námi býval naplánoval, kdyby měl čas se na nás těšit...

Já se tradičně těším, že příští podzim už bude ten pravý, podzimní. Že budu vědět,
že je to tady.
Mám ve skříni dokonce tričko s nápisem "Můj nejkrásnější podzim". Je to anglicky,
česky to tak nezní...

Ale neměla jsem ho na sobě ani jednou zatím, protože v létě se ten nápis nehodil,
a podzim jsme dosud trávily v nemocnici, a pobyt tam se s tím nápisem jaksi neslučuje.

Takže já se ráno navléknu do toho trička a budu podzimní.
Aspoň pro okolí.

Já už se totiž těším na Vánoce...
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martin | 4. října 2012 v 8:17 | Reagovat

Presne jsi vystihla uspechanost doby. Az me to taky mrzi, ze si vic neuzivam beznych daru prirody a zivota. Vsichni si zijem nas uspechany zivot. Rutinu. Do prace, vyspat se, neco snist a zase do prace :-( Dik za depku :-)
Aspon me napadl narozeninovy darek Elence :-)

2 Niternice | Web | 4. října 2012 v 10:59 | Reagovat

Nějakej zážitkovej jo? :)
Hrábě? :)

3 Andrea | 4. října 2012 v 13:17 | Reagovat

Tak to my jsme koupili před týdnem v hračkářství draka (když je teda jako ten podzim) za asi 30Kč a krásně mi to připomnělo doby, kdy jsme se pokoušeli pouštět draka s mámou na chalupě, protože se nám to úplně stejně vůbec nedařilo  ale zábava to byla, hlavně pozorovat manžela jak běhá a běhá a pořád nic :-D  :-D  :-D

4 adaluter | E-mail | Web | 4. října 2012 v 21:28 | Reagovat

Tak to já chodím přes tu pláň na Vypichu každý den s Julkou do školy a ze školy, na nákupy, k doktorovi a vůbec kamkoliv, protože jinudy se od nás ani do "civilizace" nedostaneme. Bydlím totiž nad Motolem. Můj přehled o ročních obdobích je tedy naprosto přesný. :-D
Letní pražící slunce, podzimní lijáky i zimní vánice, závěje po kolena a nakonec vlahý jarní větřík mě nenechávají na pochybách, jak se naše Země otáčí.

Ale nejsem si jistá, jestli náš problém je jen v době, uspěchané a hektické, já mám pocit, že děti jsou prostě ke všemu vnímavější a otevřenější a že všechny ty vůně, barvy, chutě a pocity se zarývají mnohem hlouběji, než v dospělosti, kdy po nás všechno sjede jak voda po husím peří.
Nakonec to, že za jejich dětských let bývala tráva zelenější, nebe modřejší a sníh bělejší, to říkávali už naši dědečkové a vsadím se, že ti jejich taky. :-)
PS: Ale pozor, draci už tu létejí skoro celoročně, aby tě to někdy, třeba takhle brzy zjara, zrádně nepřivedlo na myšlenku, že Vánoce už jsou za dveřmi. :-D

5 Niternice | Web | 4. října 2012 v 21:37 | Reagovat

Tak to děkuju za upozornění, mohlo by mě to zmást :)
Jinak je určitě pravda, co píšeš, dětský svět je jak houba, všechno vsaje a uchová, to neni jako když já teď stojim venku a čumim, a snažim se splynout s přírodou... Možná by to chtělo NESNAŽIT SE (a nestát a nečumět :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.