Moje paranoia 2

2. října 2012 v 12:00 |  Zpovědnice
Co jsem se vrátila z nemocnice, nosím roušku.
Už tam jsem ji nosila.
Jednak nám sestra jednoho dne oznámila, abych s přeléčenou Elenkou necourala po chodbě,
neboť přivezli akutní (a infekční) zápal plic, a pak, já právě tou dobou dobrala antibiotika,
tak jsem si připadala oslabená...

Máma mi vyprávěla, že když mi byly dva, tak jsem dobrala antibiotika,
ona se mnou šla na nákup a krátce nato jsem dostala (infekční) zánět mozkových blan.
Já si pamatuju jen tu nemoc a nemocnici (víceméně tedy z vyprávění),
ale že jsem to chytila v období po dobrání antibiotik,
to pro mě byla a je cenná informace...

Tudíž jsem Elenku na nemocniční chodbu nepouštěla vůbec,
a já se tam procházela s rouškou.
Ne, že bych se přímo procházela, prostě jsem v případě nutnosti projít chodbou,
tu roušku nosila.

Jako rizikovou oblast jsem vyhodnotila celé území nemocnice,
takže jsem pochopitelně roušku nesundávala, ani když jsem si šla zakouřit.
Když jsem došla na místo určené kuřákům, poodešla jsem od ostatních kuřáků,
roušku stáhla pod bradu a vychutnávala si cigáro.

Někdy jsem ji nasadila zpátky na nos moc brzy a všechen kouř z posledního práska
jsem si foukla do ní. Pak jsem se rozkuckala a kuřáci se rozestoupili, aby mohla
ta nákaza tuberácká projít...

Je divné, že když lidi vidí někoho s ústenkou, jak se lékarensky rouškám přezdívá,
domnívají se, že je nemocný a nechce své okolí nakazit.
Opak je ale pravdou!
Je zdravý a bojí se nákazy od nich.
Aspoň, pokud mohu soudit podle sebe...

Anebo je to tak, že ostatní se skutečně ohleduplně snaží své bacily neroznášet,
a já jediná, paranoiou zatížená, to dělám naopak, kdoví...

Každopádně jsem si roušku přivezla i domů.
Jednu pro Elenku, protože už ji nebudu vystavovat dalšímu potenciálnímu
hospitalizování pro nemoc (pro co taky jinýho? :))

a tu druhou pro sebe, protože s ní teď, aspoň pár dní, než uplyne "období po
antibioticích", míním chodit.
Nevím, jak dlouhé má být to období, ale pár dní určitě.


Včera jsme jeli se Zdeňkem do Billy. Že nakoupíme (- proč taky jinak...),
a já se pěkně oblékla, což teď dělávám, po tom, co jsem zjistila, že se mu
líbí pěkné ženy...
Na chodbě jsem se obula a pak jsem sáhla po té ústence.
Koukal na mě a ptal se, jestli to myslím vážně.

Řekla jsem, že myslím, že se nenechám nakazit, že už jsem jednou
ve dvou letech měla po antibioticích zánět mozkových blan a nemíním
se tomu vystavovat znova.

Udolán mým pádným argumentem zklapl a jelo se.
Ovšem před Billou mi řekl, že mám chodit pár kroků za nim.
Anebo klidně před nim.

Což jsem nerespektovala.

Ale když jsem mu cestou mezi regály něco říkala, tak dělal,
že mi nerozumí, anebo že mě vůbec neslyší.

Ale vymluvil se, že je to tím, že při konverzaci v rušném prostředí je nutné
odezírat ze rtů, což mu právě teď neumožňuju.

Uvěřila jsem až ve chvíli, kdy se mě prodavačka v oddělení lahůdek třikrát ptala,
co že to chci. Nakonec jsem jen kývala, když prstem ukazovala na různé druhy šunky,
komunikovala se mnou jako s hluchoněmou.


A ostatní zákazníci ve frontě si ode mě udržovali odstup. Zdeněk byl mezi nimi :)
***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.