Moje paranoia

1. října 2012 v 21:15 |  ZPOVĚDNICE
Moje paranoia dosáhla vrcholu. Aspoň prozatím.
Když jsem se chystala objet si pár povinných štací - jako spořitelnu, lékárnu a akvaristiku (Usmívající se),
chvíli jsem ještě postála u auta, abych si vykouřila cigaretku.
Když bylo hotovo, zahodila jsem vajgl do kanálu, na kterém jsem parkovala.

Jenže ten doutnající nedopalek tou mříží nepropadl, ale zůstal na ní ležet. A čoudil mi do podvozku.
Nasedla jsem, zabouchla za sebou dveře a najednou si říkám:

Co když mi třeba kapánek uniká nafta...
Co když nastartuju, a podvozek mi vzplane?


Zkrátka jsem se vyhecovala k opětovnému otevření dveří a pokusu toho doutnáka uhasit.
Byla jsem líná vyndavat nohu a nějak ho zkopávat do toho kanálu, tak jsem vystrčila jen hlavu
a snažila se na ten vajgl plivnout. Jako uhasit ho.

Lidi, co šli kolem, si zřejmě mysleli, že jsem čuně, co si odplivává.
A že to snad dokonce potřebuju, když to ani v autě nemůžu polknout :)


Ale když mě to chytne, tak je mi jedno, co si kdo myslí.
Hlavně, že se uvedu do bezpečí...


Vím, že lidi kolem mě mají taky své strachy. I ti, co šli kolem!
A to někdy vyloženě kuriózní.
Sice si nemyslím, že mě trumfnou, ale aspoň v tom nejedu sama.

Někdy mě to přepadá v metru. Bude to možná tím, že jím jezdím málokdy.
Jakmile souprava zničehonic zastaví někde mezi stanicemi, jsem zničená.
Jdou na mě mdloby.

Co se děje? Nehoří?
Anebo když přistoupí někdo, kdo vypadá podezřele.
Jednou se mnou jel chlápek v turbanu, to bylo špatný...


A jednou se se mnou zasekl výtah. A dokonce se uvnitř zhasnulo!
Hned jsem stiskla zvonítko. Našla jsem ho pomocí svítícího displeje telefonu.
Nezmáčkla jsem ho jednou, ale několikrát.
Dobře, tak jsem ho držela tak dlouho, než se někdo ozval.

Ten člověk se ptal, co se děje.
A já na to, že jsem se zasekla. Aby mi hned pomohli.

Pán ale povídal, že jsem se nezasekla.
Že jsem se zatím ještě nerozjela...
No tak jsem špatně zmáčkla knoflík, no! To je hned povyku...


A jednou...
Jednou, to už je dávno, jsem měla doma chlapa. Svýho chlapa, milence.
Trošku jsme večer popili a on pak v noci zařezával jak dřevorubec.
Ani neslyšel ty divný zvuky, co mě vzbudily.

Někdy mívám živé sny, a někdy tak živé, že jim věřím. Tedy že věřím,
že to nebyl sen, ale realita.
Vzala jsem si do hlavy, že se ke mně kdosi vloupal a teď, když jsem se vzbudila,
zavřel se na rychlo do skříně. Kde počká, než zase usnu...

Kdyby vedle mě spal už tehdá můj Zdeněk, určitě bych ho vzbudila,
ale před tímhle klukem jsem se nemínila bát.

Šla jsem tedy statečně situaci obhlídnout.
Jenže jsem cestou obývákem zaslechla nějaké šramocení.
Bez váhání jsem se zesrala - tedy vyděsila natolik, že jsem se zamkla v koupelně.
Je to jediná místnost v bytě, kde se dá zamknout.

Vydržela jsem tam hodinu.
Mít tam s sebou mobil, určitě bych zavolala policajty.
Najednou jsem měla zvláštní pocit, že někdo za těmi koupelnovými dveřmi stojí.

A pak vzal za kliku.
Zařvala jsem.

"Co tam děláš? Co se stalo?" Zeptal se Mirek.

Otevřela jsem dveře a tvrdila mu, že jsem byla prostě na záchodě a nečekala jsem,
že vezme za kliku...
Že mě jako vylekal.

Sbaštil mi to.
On nebyl z těch, kdo by mou paranoiu pochopil, anebo aspoň akceptoval.
To můj muž, ten je tolerantní.
Klidně se můžu zamknout v koupelně a on to vůbec nezjistí :)
***

***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martin | 1. října 2012 v 22:24 | Reagovat

Vzpomnel jsem si, jak jsem odklepl zhavy popel z cigarety babicce do kyticek a tys mi vynadala, ze jsem to radne neuhasil. Chvili jsi to hledala, ale nenasla. Tak jsi tim smerem namirila plivanec a se slovy "tak a je to" jsi odesla, spokojena, zes to nakonec uhasila :-)

2 Adlik | 1. října 2012 v 22:29 | Reagovat

Hahahááá! Teda Jani to je zase KUS todle!!! Jestli Ty ses strachy zesrala, tak já se teď při čtení tohohle skvostu smíchy zechcala :-D miluju Tvoje psaní, MILUJU! A nutně potřebuju zažít tohle nebo jiný vyprávění naživo :-D :-D  :-D

3 Niternice | Web | 1. října 2012 v 23:16 | Reagovat

Martínku, myslím, že bys toho našel v archívu víc na mou adresu, ale vím, že jsi taktní, tak přidáváš jen něco málo k tématu :)

Adlíčku, děkuju, Tvoje pobavená reakce mě těší, skutečně není těžké zastihnout mě ve svízelné situaci, která na venek působí komicky, ač si to často přiznávám až večer pod duchnou :)

4 Andrea | 4. října 2012 v 13:55 | Reagovat

:-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.