Jak se krotí muži

9. října 2012 v 11:00 |  ZPOVĚDNICE
Nemám ráda despotické řeči, jako že "Já jsem ten, kdo tady nosí kalhoty!"
Nebo "TY jsi na mateřský, tak už si na to zvykni!"

Né, že bych měla doma despotu...

Ale sem tam se mu na jazyk vloudí něco podobného, když se hlásím o svá práva
- tedy o více, než pouhou POMOC s Elenkou.

Abych byla fér, musím svému muži přiznat značnou dávku smyslu pro rodinu,
a také ochoty zapojit se a střídat mě v péči o naši nemocnou dcerku.

Přesto, když chci (když vyjedu), aby udělal to či ono, a jemu už se to zdá příliš,
jelikož třeba ráno vstává brzy do práce a už by rád spal,
tak mě sejme hláškou typu: Já se na rozdíl od tebe nebudu zítra válet celej den,
ale pracovat!

A přestřelí. A je zle. Třeba mu vzteky zaklapnu počítač, u kterého leží.
To se jako neznám.

A pak se dovím, že jsem hysterka, s čímž nemohu nesouhlasit,
a on se zas doví, že je despota.

S čímž nesouhlasí nikdy.


A pak mu ten počítač přestane fungovat, a je zase zle.
Ne, nenadává mi. Jenom je skleslý a smutně chodí bytem, až mi ho je líto,
a tak volám kamarádovi, který počítačům celkem rozumí,
aby hned přijel, protože máme problém...


"Jak se to stalo?"
"Já mu zaklapla počítač."
"?"
"Jako ze vzteku, víš...," doznávám se.

"A co udělal?"
"Řekl mi něco hnusnýho."

"Takže on ti z ničeho nic řekl něco hnusnýho a tys mu za to rozbila komp?"
"Né... Hele, budeš mě vyslýchat, anebo to přijedeš spravit?" Dochází mi trpělivost.

A Zdeňkovi mezitím dojde taky a jde se mi za tu sprosťárnu o tom, že se budu
doma s Elenkou "válet", omluvit.

Vysvětluju mu, že když je můj život tak jednotvárný, jelikož jsem stále jenom s Elenkou,
tak holt nemůžu být pořád jenom dobře naladěná a usměvavá, a ať se nediví, že sem tam
taky vyjedu. Jsem holt vynervovaná, je toho na mě moc!
To takhle kdybych šla pracovat a on zůstal doma... To by teprv viděl...

"Tak promiň, já vim... Vim, že se doma s Elenkou neválíš, že je to pěkná dřina...
A že nemáš čas ani dojít s košem, anebo vyprat a umejt nádobí..."

Zavětřím ironický podtext.

"Nemám ráda, když se někdo naváží do mýho životního stylu!"

"Miláčku, to není život, natož styl, co ty vedeš," postaví se za mě. "Já si to uvědomuju," přiznává.

Kývu a jsem ráda, že mě chápe.

"Tak teda vyjížděj, já si na to snad zvyknu," dodá a pak už zvoní kamarád
a věnujou se počítači.

Najednou bych moc ráda, aby mu ho rozchodil.
Je to hodnej člověk, ten můj chlap. Klidně můžu vyšilovat a nic doma nedělat,
a on mi to nebude předhazovat.

Jen když už nikdy nebudu mít ten nápad, aby zůstal doma s Elenkou on, a já že půjdu do práce...
***


PS: Nic takového bych mimochodem nechtěla, s Elenkou být doma, když mě potřebuje, je
to nejmenší, co pro ni můžu udělat. A samozřejmě ráda, vůbec to neřeším.
Ale on to vědět nemusí :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martin | 27. listopadu 2012 v 8:23 | Reagovat

Je dobře, že si tohle uvědomuješ
"Je to hodnej člověk, ten můj chlap. Klidně můžu vyšilovat a nic doma nedělat,
a on mi to nebude předhazovat."
Upřímně si myslím, že takový muž je jeden z tisíce. Oceňuje co děláš a nekritizuje co neděláš. To jen tak na okraj :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.