Hovno na níti

23. října 2012 v 22:36 |  ZPOVĚDNICE
Aneb úplné zmatení
(Aneb zase se v tom pěkně plácám...)


Už zase, ZASE ležíme v nemocnici. Dost dobře nechápu, co se Elence
děje, měla rýmu, pak kašlík, a najednou tu ležíme.
Prý viróza. Jo, a taky zvracela.

Jenže v jejím stavu to není sranda. Hned se jí to usadí na těžce zkoušených, nemocných plicích,
číslo plicní hypertenze vystoupalo na šílených 115.
Když to doktor měřil, vzpomněla jsem si na těch třicet, které měřila před pár dny
léčitelka. Krystalem na níti.

Taky mi proběhla hlavou ta informace, že přivtělenou duši malé černošky
jí z hrudního koše odvedla.
A že už by tudíž mělo být jen líp.

Ségra říkala, že ten Elenky doktor je pěknej primitiv, když k tomu potřebuje
ultrazvuk a stejně tam tu černošku neviděl.

A já si teď říkám, čemu všemu je člověk ochoten uvěřit...

V kontrastu s vážnou tváří doktora, který konstatoval, že tlak z plic neustupuje,
a zřejmě bude už jen hůř, mi ten svět kartářů a šarlatánů najednou připadá jako pouťová atrakce.
Cirkus a jeviště kouzelníka, kde je všechno možné, ale jenom teď a tady.
Za vstupné se můžem dát chvíli mást iluzemi. A užasle tleskat.

Napadlo mě, že jsem to třeba potřebovala.
Takový oddych. Ať mi chvíli někdo vykládá, že už je to pryč, že ji uzdravil,
že bude dobře...

Když v reálném světě slýchám jen opak.

Teď bych se měla zeptat, co je ten reálný svět.

Protože člověk pořád věří, že něco je. A že to něco jeho dítěti pomůže. Uzdraví.
Něco mezi nebem a Zemí. Nějaká spásná síla.
Věří ve vyšší moc, která se o to postará, když doktoři už neví, jak dál.
Když říkají, že už nemůžou nic.

Ty sklony k téhle víře pramení možná jenom z pudu sebezáchovy, protože jenom připustit si, že skutečně není
možnost, a není kam se obrátit o pomoc, je nad lidské síly.
Aspoň nad mateřské určitě.


Tak co dělat, když se nedá dělat nic?
A v divadle už jsme byli...

Přemýšlím o tom, jestli vůbec je možné, aby někdo měl dar vidět v kartách budoucnost.
Vyjde mu to jednou, něco mu vyjde i podruhý, tak tomu začne věřit - tomu, že to umí...
A pak zachraňuje ty z nás, kteří potřebují slyšet dobré zprávy.
Udržuje nás nad vodou.

Anebo fakt umí? Kdo mu vede při míchání ruku? Bůh?
Nejsou rozložené karty na stole jenom náhodné?
Prostě vytáhla tuhle a pak tuhle a znamená to tohle...

Co když tomu pak tazatel sám jde podvědomě naproti?
Tomu svému osudu.

Může mu to i pomoct, třeba.

Já si s jednou paní kartářkou volala.
Řekla, že Elenka má karty jen dobré, ačkoliv nemoc tam je.
Ale je tam i uzdravení. A můj splněný sen.

Povzbudilo mě to, neříkám, že ne.
Můžu s tím pocitem být klidnější a nebát se tolik.
Pokud tomu věřím. A já tomu pochopitelně věřit chci.
A ve svém strachu o to nejcennější, potřebuju slyšet, že se bojím
zbytečně. Sice cítím, že kdyby to řekli lékaři, zapůsobilo by to na mou psychiku mnohem
efektivněji, ale aspoň něco.

Když to neřeknou oni, řekne mi to někdo jiný.
Někdo, kdo ví, že to prostě slyšet chci. A kdo si nemyslí, že lže.
A kdo si dokonce myslí, že uzdravuje rukou.

Zabředávám do vod těhle varieté pro nějaký lepší pocit, že aspoň něco
podnikám, abych nakonec, když to nedej Bože blbě dopadne, na to všechno
zanevřela a zjistila, že všechno, co máme, je jenom ten čas.
A pak možnost ho nějak prožít.

A možnost věřit, anebo se zbláznit.

Možná ani jedno ničemu nepomůže, ale ta první varianta se prožívá aspoň na svobodě.
A tam se ten čas, hlavně ten společný, tráví líp.
Koneckonců, bez ohledu na to, čemu věříme, může být všechno jakkoliv.
Třeba jsme tu všichni jen v hledišti kouzelníka.
Nikdo nevíme nic...
*

Když jsem ležela s Elenkou v nemocnici předminule, a před předminule, a i minule,
ležela tam zrovna taky jedna malá holka.
Má nějakou vzácnou nemoc.
Nudí se tam. Pekelně se tam nudí. Je jí asi dvanáct, je tam sama a bloumá oddělením
sem a tam. Chvíli si čte, chvíli kouká na televizi, chvíli kreslí...

Dneska jsem byla, jako vždycky, když se ocitnu v roli ochraňovatelky své hospitalizované
dcery, celá hysterická a nerudná.
Je těžké ji chránit před zbytečnými úkony sester, které musí vykazovat nějakou činnost,
je těžké hlídat její spánek a nedat ji budit s něčím, co počká, jako třeba rehabilitace.
Je těžké být v nemocnici. A to i pro mě, která je tam jen jako doprovod.

Vešla jsem na záchod, že se rychle vyčurám, a co nevidím.
Před mísou stojí dvě nádobky plné moči. Cizí moči.
Musela jsem si dřepnout šikmo, protože jinak bych je zkopla a vylila, což bych vážně
nerada. Navíc mi to přišlo nechutný, proč to tady kurva kdo skladuje?!

Měla jsem v plánu hned vlítnout do vedlejšího pokoje, s nímž máme toaletu společnou,
a přesně na tohle se dotyčného zeptat.

Vejdu tam, a tam na posteli sedí zase tahle holka.

Zarazila jsem se - ona je tady zas? Byla tu i minulý měsíc... Ona je tady ještě?!

"Ahoj, to jsou tvoje čůranky tam na záchodě?" Řekla jsem nakonec úplně krotce.
"Jo," pípla.

"Aha... Já jenom, že bys je mohla třeba jenom šoupnout víc ke zdi, aby se na ten záchod dalo sednout, víš..."

"Sestřička říkala, ať to tam dávám, že si to pak přeleje a změří... Já musim čůrat do toho."

"Jo, dobře... Tak nic, ono se tam jako chodit dá... nic...," uzavřela jsem to a s úsměvem pro
povzbuzení odešla z jejího pokoje.
Z jejího pokojíčku, který ale vůbec není dětský.

Chudák holka. Pohled na ni je smutný, ale zároveň člověka hodí zpátky na zem,
když se chystá vést zase nějakou svou další žabomyší válku.
Ohledně chcanek navíc.

A tak jsem si řekla, že přestanu řešit hovna.

To je pro Vás možná překvapivý závěr.
Ale když nejde o život, tak jde právě jenom o to hovno.
A hovnům se dá i smát. Elenka to tak dělá.

Řekne FUUUJ a jde o toho.
Neztrácí s nima čas, neplýtvá energií.

Možná bych mohla začít u toho.


Hovno na níti. Hovna vyskládaná na stole.
Co? :)
Já prostě nevim...
***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martin | 24. října 2012 v 7:45 | Reagovat

Zda se, ze zacinas chapat. Spravne jsi napsala, ze jedine co mame, je cas. A je jen na nas, jak s nim nalozime. Spatny to ma Elenka. Ta by svuj cas jiste dokazala venovat zajimavejsim vecem, nez polehavani v nemocnici......

2 Martin | 24. října 2012 v 7:54 | Reagovat

A co se tyka tech obchodniku s nadeji, tak svatou inkvizici na ne. Jsem ateista, svobodomyslny clovek, ale kdyz nekdo parazituje na nestesti jinych a vybira penize za to, ze nekomu nabulikuje co chce slyset... Jasne reknete si, ze clovek ma mit zdravy rozum. Plati nejake chemicke a fyzikalni zakony, takze kdyz mu nekdo vesi na nos buliky, muze se mu vysmat a kopnout do riti. Horsi je to s lidmi, kteri se na takove smejdy obraci v dobe, kdy v realnem svete ztraci nadeji. Ti temto lharum radi uveri a dokonce jim i zaplati. Za co? Za to, ze uslysi to, co chteji slyset. A ze to poskytovatel teto sluzby doprovodi zajimavou historkou, nebo komickym vystupem. Neni to o nic lepsi obziva, jako okradani duverivych senioru. Bic na takovy sarlatany!

3 Kiki | 24. října 2012 v 8:20 | Reagovat

Ja ani nevim,co napsat. Ale Martin ma  pravdu. Elenka  potrebuje vic casu na uzdraveni, na odpocinuti od toho vseho.  Ja  pevne verim,ze to zvladne. Vcera mi to slibila, ja vim,ze to dokaze a doufam,pevne doufam,ze na ni dedecek a vyssi sila dohlizi a nedovoli,aby se ty nasi krasny prdelce,andilkovi, milackovi, mulisakovi, eence,slunicku,holcicce, hvezdicce neco stalo.

4 Andrea | 24. října 2012 v 13:14 | Reagovat

Jani, zkus si přečíst Moc přítomného okamžiku (Eckhart Tolle). Třeba Ti to aspoň malinko pomůže naučit se aspoň na chvilku zapomenout na starosti a milion myšlenek v hlavě.

5 Niternice | Web | 25. října 2012 v 19:01 | Reagovat

To je vážně tak vidět, že přesně tohle mě postihlo? (milion myšlenek naráz - to je neúnosný! :))
Děkuju, až bude čas, tak se po tom zkusim popídit, jestli do tý doby nezapomenu, pro tu spoustu myšlenek...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.