Pohádku na konec

31. října 2012 v 17:28 |  Povídky nemocniční (jak to bylo v časech nejtěžších)*
"Vstávej, Elence je zle!" Budila jsem svého muže, který hned vyběhl z postele a běžel do pokojíčku.

"Copak je Elenečko?!"

"Blinkala," špitla tátovi.

"Už několikrát," dodala jsem já a co bude dál, jsme věděli všichni tři.

"Být doma!" Vznesla Elenka své přání úplně marně.


Můj hlas velel, vzít si s sebou úplně všechno. Prostě se připravit na hospitalizaci.
Že hned nemusí bejt tak zle, už si vůbec nenalháváme.
Všechny naše náštěvy motolské pohotovosti končí naším ubytováním...


"Paní doktorko, je tu nějakej kašel... jasně, v klidu, počkaj...," zaslechli jsme sestru,
když budila tu noc sloužící lékařku.

"Není to jenom kašel, je to hlavně zvracení," štěkla jsem do okýnka, zatímco Zdeněk
držel Elence u pusy blicí kalíšek.

"Klid, šetři síly...," nabádal mě hlas. Aby mi bylo úplně jasný, že domů se už nepojede.



"Takže rýma, kašel, zvracení?" Shrnula to doktorka v otázce, když usedla v ordinaci za svůj stůl.

"Kašel takovej, že nemůže ani ležet, skřípe to v ní a je celá zadýchaná, pak se přidalo to zvracení...,"
doplnila jsem.

Sestra byla pověřená změřit saturaci, tedy okysličení krve. Na první měření jí vyšlo 98, ale kdoví proč
to přeměřila ještě jednou.

"95!" Zahlásila.

"Já vás tady můžu jedině ubytovat," řekla v reakci na to doktorka.

"A je to nutný?" Zeptala jsem se, ačkoliv jsem sama neviděla jinou možnost, protože se zvracelo a sýpalo dál.

"Ta holka potřebuje odsávat a být na kyslíku, jestli něco začíná, tak může být ještě hůř a s tím vším, co má za sebou, si nemůžu dovolit poslat vás domů...," vysvětlila mi a já už neřekla nic. Kyslík doma máme, ale kvalitní odsávačku ne.
Ta na ten vysavač je nevýkonná - anebo to neumim.

"Tipuju to druhý," poňoukal mě hlas, ale já neměla náladu na jeho žerty. Teď vážně ne.



Než nás ubytovali, byly čtyři ráno. Probdělá noc se podepsala na ranním budíčku. Vizita proběhla o nás bez nás,
chrněla jsem na rozloženém křesle vedle spící Elenky, a bylo mi úplně jedno, že nad námi stojí houf doktorů.

V půl desátý už bylo na oddělení natolik rušno, že jsme holt vstávat musely.
Elenka měla v ruce kanylu s infuzí, která jí pomohla od zvracení, takže už jen sýpala.

Začal kolotoč na chlup stejných dní - odběry, odsávání, inhalace, poslechy, vážení pomočených plen a omezování tekutin, což Elenka snášela snad nejhůř. Jak jí někdo sáhne na pití, je zle.

Probdělé byly tedy i další noci, kdy přes den svůj denní limit vyčerpala, a já jí tak v noci musela vysvětlovat, že
se napije až ráno. Nepochopila, nespalo se.

Stejně by to zřejmě houkající monitory nedovolily.

Pokles tepů, pokles saturace, pokles nálady a chuti do života - to se týkalo nás obou.

Kardiologické vyšetření odhalilo velmi vysokou plicní hypertenzi, život ohrožující číslo mě děsilo.
Může se to stát kdykoliv. Může stačit rozrušení...

To ve mně opět vzbudilo bojovnou náladu.

Monitor se rozpískal, hlásil pokles tepů.

Nikdo nepřišel. Asi pět minut nikdo nepřišel.

Vyběhla jsem na chodbu, kde jsem pracně našla jedinou sestru.

"Mohla byste přijít k Elence? Má pokles tepů...," zvala jsem ji k nám na čtyřku.

"Nemohla, mám práci," odbyla mě.

"Ale jí KLESLY TEPY!" Nemínila jsem se dát.

"Jsem tu sama, až to dodělám, tak přijdu!"

"Pojďte hned!"

"Podívejte se, ty monitory už maj´svý léta, nesmíte je brát tak vážně," vysvětlila mi smířlivě.

Hlas mě ovíval nějakým hadrem, abych po tý ženský neskočila.

"Když je neberete vážně, tak je vypněte, a to HNED!" Trvala jsem na svém, ale ona mě už ignorovala.


Za dalších pět minut přišla a už nehoukalo nic. Elenka v poklidu spala.

"No vidíte, vždyť je v pohodě," zhodnotila situaci sestra a měla se zase k odchodu.

"Ale co když tam ten pokles tepů fakt byl?" Strachovala jsem se.

"Tak já donesu přenosnou stanici a změříme to ještě na tom...," řekla a odešla pro něco evidentně ještě staršího, než byl monitor, který se nedá brát vážně.

"Má to v pořádku, vidíte?"
"Ale to má v pořádku už i na tomhle, čísla to ukazuje stejný," šťourala jsem v problému, ale nevyšťourala jsem vůbec nic, protože pro sestru to byla vyřízená věc.


V čase jedné z dalších vizit jsem se ptala doktorky, jestli ještě pořád musí Elenka mít tu kanylu.
Má ji v zápěstí a díky převázané dlani nemůže používat při hře jednu ruku. Když už teď má lepší náladu,
tak se tu akorát otravuje.

"Musí ji mít, z preventivních důvodů," vysvětlila mi.
"Tak byste ji případně píchli znova, ne?"
"To by mohlo být zbytečný, když má tuhle a je funkční, tak bych se jí vážně nezbavovala - jenom proto, aby si mohla hrát...," trvala na kanyle.

Ale to neni jenom proto, žádný JENOM, to je pro ni důležitý!!! Musí bejt v posteli, tak ať si může aspoň hrát, co má dělat celý dny?

Běželo mi hlavou, když doktorka za sebou zavřela dveře.
A hlas mě popíchl, abych se nedala.

Při odběrech z té kanyly, jsem poprosila sestry, aby jí to potom už sundaly.
Namítaly, že to musí říct doktorka, a ne já, ale když jsem trvala na svém, jedna se zvedla, a že pro ni dojde.

Ta doktorka už mě zná, a tak ví, že se mnou není domluva, proto zřejmě nepřišla a jen vzkázala, ať to TEDA sundají.

Příštích pět dní kanyla nebyla potřeba a Elenka si vesele hrála v poslýlce oběma rukama. To se ti panáčci v domečku vodí daleko líp...

Troufla jsem si ještě na další akci. A to vyjednat si to pití. Ať může, kolik chce! Jako doma! Proč by taky ne?!

"To uvidíš, proč ne...," pravil hlas, a hned na to vešel víkendový lékař ve službě, aby mi vysvětlil,
že mé dceři hrozí edém plic, na který by mohla umřít.

"Edém plic?" Zopakovala jsem hrůzostrašně znějící diagnózu.
"Ano, to je, když se plíce zavodní tekutinou. Nesmí se prostě přepít, může jen tolik, kolik vyčurá, už to chápete?
A budete to akceptovat?"

"No, co ty na to?"
"Tak samozřejmě, že jo...," odkývala jsem to.

"A otázku máme?" Zjišťoval hlas.
"Jestli má tu plicní hypertenzi tak vysokou jenom pro teď, když je zahleněná..."
"To ti přece řekli," podivil se.
"Já vim, ale stejně se bojim, že už jí to zůstane..."
"Tak nezůstane," odvětil s tím, že to bylo drahé ujištění.

Mně už je to jedno, jen do mě.

Elence se další den přitížilo, aspoň tedy poslechově. Přivolali doktorku odbornici, která řekla,
že je tu edém plic.

Málem to se mnou fláklo.
"Co že?! Vždyť skoro nepije!" Bránila jsem se.

"Zadržuje vodu, dalo se jí to na plíce, musíme to z ní dostat," oznámila, když si zase omotávala
fonendoskop kolem krku.

"A jak?" Zajímalo mě.

"Přidáme léky na odvodnění," zasvětila mě.
"A umře?"
"Tak vážný to neni, vždyť vidíte, že je docela čilá," uklidnila mě.

A za pár dní byly poslechové "chrupky" pryč, pryč byl i kašel, a Elenka směla z postýlky.
To bylo radosti...

A hned vozit kočárek. Který jsme s sebou neměly.
Tak se aspoň schovávat do skříně a kuželky bourat...

Večer jsem si všimla, že v herně je páreček holčičích kočárků, a tak, že jí jeden přitáhnu.
Protože mezi děti zatím nesměla.

"Tady na mě počkáš, bourej si kuželky a já hned přijdu, ano?" Naléhala jsem na Elenku,
aby skutečně nic nevyváděla.

Kývala, že rozumí, tak jsem šla. Bylo potřeba ten kočár vydezinfikovat, abych spolu s ním nepřivezla
do pokoje bacily.

Po pár minutách jsem až do herny uslyšela křik. Elenky křik.
Asi mě volá.

Popadla jsem kočár a jela za ní.

Stála na konci pokoje v koutě u skříně a strašně brečela.

"Co se stalo?!" Popadla jsem ji do náruče.
Ale jenom řvala, vypadala vyděšeně, až jsem o ni měla strach.

Přiběhla i sestra, která ten křik taky slyšela a obě jsme ji začaly zpovídat a kontrolovat.

"Vypadá, že se něčeho lekla, možná se tu bála sama," soudila ta sestra.
"To ne, určitě se tu sama nebála, je zvyklá, že odcházím, spíš se jí něco stalo...,"
ale nepřišly jsme na nic. Elenka dál ječela a mně to potom napadlo.

"Ona totiž někdy vídá, no... dědečka, víte. Jako ducha. Tak jestli to nebylo něco takovýho," řekla jsem a pak jsem si všimla, jak na mě sestra udiveně zírá.

"No. Dáme ji radši na monitor, jo?" Snažila se mi Elenku sebrat.

Jenže ta si najednou všimla kočáru a začala se po něm sápat. Po breku už zbyly jenom slzy na tváři.

Tak ji sestra zase pustila a se slovy, že to jsou teda záhady, odešla z pokoje.

Za chvíli dorazil Zdeněk, tak jsem mu tu příhodu vyprávěla.

"Ona určitě něco viděla, nechce o tom mluvit, nic nám k tomu neřekla," zahrnovala jsem ho
troškou své hysterie.

"Tak si jdi zakouřit, mně to určitě poví," poslal mě ven.


V herně zase seděla ta holka, co je tady pořád. A pořád sama. Napadlo mě, že jí odsypu aspoň trochu borůvek,
co má Elenka v lednici.
Měla radost.
Tak jsem ji ještě pozvala k nám, ať si přijde půjčit nějaká dývka.


Když jsem se vracela do pokoje, Zdeněk byl právě s Elenkou ve dveřích, že se byly vážit.

"Tak už víme, proč tak brečela, maminko," volal na mě zdálky.

"Proč?" Zajímalo mě, ačkoliv hlas říkal, ať s tou otázkou počkám až do pokoje, aby odpověď neslyšela celá
sesterna.

"Chtěla se ti schovat do skříně a skřípla si tam prst," smál se Zdeněk a já na sobě cítila ty pohledy sester.

A taky jsem slyšela smích, a nesmál se jenom hlas.

Další vývoj Elenky hospitalizace ukázal, že má málo naředěnou krev.
Ve tři přišla doktorka s tím, že se jí musí začít podávat látka na ředění krve injekčně, aby
se ochránila umělá srdeční chlopeň.

"Takže začneme jí to dávat hned, má to dostávat po dvanácti hodinách."
"To jako že ve tři v noci?"
"No samozřejmě," ušklíbla se.
"Tak to ne, s tím zásadně nesouhlasim, aby se v noci budila injekcí," postavila jsem se do další ze svých opozic.

"Já volala na kardio a řekli mi tohle, kdyby se jí zablokovala chlopeň, tak by to snášela ještě hůř, to mi věřte."
"To jsme už zažili, o tom mi nemusíte vykládat, ale ty injekce se jí dají dát večer a ráno, tak jsme to vždycky dělali!" Držela jsem se.

"Já se s vámi nebudu dohadovat, vy asi víte nejlíp, co je pro vaši dceru nejlepší... Takže já budu jenom doufat,
že na tu blokaci chlopně do večera nedojde," řekla a práskla dveřmi.

"Tak. A teď hlodá červíček, co?" Dobíral si mě hlas.

"Naštěstí se mám koho zeptat," odsekla jsem.

Když se zapýřil jak páv, jako že je připraven mi dát odpověď, odešla jsem z pokoje a ve výtahu zmáčkla šestku.
Kardio.

Nechala jsem si zavolat doktora, se kterým ta pneumoložka telefonovala, a který Elenku dobře zná, a toho jsem se zeptala, jestli je možný začít ty injekce podávat večer, aby další dávka vyšla až na ráno.

"Já o čase nemluvil, s ohledem na Elenky komfort je samozřejmě lepší začít s tím večer," usmíval se konejšivě.
"A chlopeň se do tý doby nezablokuje?"
"To určitě ne," usmál se znovu a pak nabízel, že jim tam znova zavolá, a tak jsem ho ujistila, že si to tam vyřídím sama.

"Téda, tys mě obešla!" Čílil se hlas.
"Ta komedie s dědou mi stačila...," vysvětlila jsem mu.
"Tak já to nějak zkousnu, narozdíl od tý doktorky, kterou jsi obešla taky..."

Doktorku jsem si dala sama zavolat. Abych ji uklidnila, že chlopeň se do večera nezablokuje.

"Vyjela jsem si nahoru a zeptala se na to pana doktora, takže se s tím bez obav může začít večer...," vykládala jsem s ledovým klidem.

"Vy se chcete hádat?!" Zneklidněla ona.
"Ne, jenom jsem vás chtěla uklidnit.

"Nechápu, proč jste to udělala! Já vám ustoupila, vždyť jsem dovolila, že teda až večer!"
"Ale zároveň jste pohrozila, že se může zablokovat chlopeň a já se tu nechci strachovat..."
"No dobrý no, tak jste si to vyřídila sama... Doufám, že jste klidná."
"Jo, už jsem."
"Já taky!" a BUM dvéře...


"Tak to by bylo," otřel si hlas čelo.


Lidi, co s námi leželi v pokoji, byli právě na odchodu. Tedy holčička s matkou a babičkou, která pro ně přijela.
Lékař, který je propouštěl a celou dobu měl holčičku na starosti, teď znovu vešel a zamířil ke mně.

"Já jsem jenom... tady lékař, a chtěl bych, ehm, poslechnout vaši dceru, nemáte s tím problém?"

Hlavou mi projelo, že nasraná doktorka přehodila jemu. A tak jsem neprotestovala.

Když Elenku poslechl, zeptala jsem se ho, jestli tam ještě něco slyší špatnýho.

"Těžko říct, protože nevím, co ona tam má vzhledem k tý srdeční vadě normálně, a co je tam teď navíc, víte..."

"Aha...," zpozorněla jsem.

"Víte, já jsem nezkušený lékař zatím... Ale zajímá mě obor kardiologie, tak vyhledávám děti se srdeční vadou,
abych si je poslechl," zasvětil mě do tajů své podivné bytosti.

Než jsem ho stačila vyrazit, odešel sám.

"Paní, můžu se vás zeptat...," promluvila na mě babička té propuštěné holčičky.
"On vám řekl, že je nezkušenej lékař?"
"Jo, taky jsem čuměla."
"Tak to je teda dobrý," přisadila si matka, "a nám se celou dobu zdál úplně blbej!"


Další dny Elence přinesly nové zvracení. Bez příčiny. Jen se ráno probudila, bylo jí zle.
Vizita na chodbě tentokrát nešla dál, jen nás sledovala skrze sklo. Všichni se dívali, jak Elence
držím u pusy mísu.

Nikdo nevešel dál, trošku se pozajímat, co se stalo.

Zvracela snad patnáctkrát, než jsem se domohla, aby někdo přišel.

Doktorka už byla v pohodě, asi nějak vychladla, a tak se mnou komunikovala zase s úsměvem.

Tentokrát si přivolala pomoc, přišel sám primář oddělení.

"Změříme jí tlak, zjistíme vnitřní prostředí, léky jí dáváte sama, jo?"
"Jo," odvětila jsem.
"Tak to uděláme tak, že je odevzdáte sestrám a ony jí je budou chystat, ať máme pod kontrolou, v kolik co..."

"Asi myslí, žes ji přiotrávila..." konstatoval hlas.

Primář pak ještě Elenku poslouchal, prohmatal jí břicho a nakázal novou infuzi, takže kanylu.

Tentokrát jsem si dala pozor, aby nechali Elence volnou dlaň.

Vpich prováděla "odborně" TA doktorka. Asi přišel čas odvety, soudil hlas.

"Nebudem si tu vymejšlet nějakou volnou dlaň, musíme jí to udělat rychle, ať ji zavodníme a my to vždycky přednostně pícháme do zápěstí," uvedla mě do obrazu, že tentokrát tedy skutečně nebude podle mýho.

Píchla do zápěstí, ale nic neteklo. Natož krev.
Píchla do druhého zápěstí a zase nic.
Předsevzala jsem si, že píchne-li i potřetí marně, nechám ji vystřídat sestrou.

Samotné se jí do třetího pokusu evidentně nechtělo, zdlouhavě hledala vhodnou žílu, a tak jsem ji navedla na to předloktí...

"Zkuste to sem, aspoň bude mít tu volnou dlaň," vykasala jsem Elence rukáv až k rameni.

"Jako já to tam klidně dám, ale vysvětluju vám, že je to rozhodně lepší do zápěstí, líp to tam drží, nepraskaj žíly..."

"Tak do zápěstí ses stejně netrefila," podotkl hlas neslyšně, já ho ale slyšela. Je to moje výsada.

Z ošetřovny jsme odcházely s kanylou v lokti, a po pár hodinách infuze byla Elenka zase úplně fit.

Když přišel čas oběda, s velkou radostí a zvědavostí odklopila víko nad talířem.
Nosí to tam na takových velkých tácech s přiklopenými talíři, Elenku to baví. A kupodivu i jíst.

Poprvé v životě jsem ji viděla vzít do ruky knedlík a máčet si ho v houbové omáčce.
To jsou takový chvíle radosti, který mi sem tam přichystá. Když je jí dobře a třeba krásně jí...

"Nerozbul se," dloubl do mě hlas.

Tak jsem si ji aspoň vyfotila, když jsem nemohla dát prostor emocím. Člověk je pořád pod kontrolou...

Vykládala jsem mámě do telefonu, že díky tomu efektu s tácem a poklicemi na talířích, skýtajících překvapení,
se Elenka nádherně rozjedla a ochutnává i jídla, která bych do ní doma nedostala.

"Nechceš mi říct, že mám sehnat takovej tác s víkama..."
"Chci... Ale ten asi neseženeš...," přemýšlela jsem nahlas.

"Tak ho od nich kup," napadlo ji a mně to přišlo jako dobrej nápad.


Večer přišla do pokoje Verunka, ta osamocená, půjčit si nějakou tu pohádku.
Elenka ji uvítala s nadšením, konečně taky nějaké dítě...

Hned jí předváděla své hračky a vykládala jí, jak ji píchali. Stěžuje si každému, kdo vejde.

Příštího dne už bylo Elence úplně dobře, tak jsme spolu vyrazily dokonce do herny, kde bylo dětí požehnaně.

Rodiče u stolků měli debatní kroužek, a já si hrála s Elenkou. Vařila mi oběd v dětské kuchyňce.

V tom se tam přiřítil nějaký kluk a začal ji odstrkovat. Prý bude vařit sám.
To bylo něco pro mě.

"Přestaň do ní strkat, ona bude vařit taky," napomenula jsem ho.

Jenže strkal dál, rukou jí hrábl do zjizvenýho hrudníku, až málem spadla.

"Čí je tohle kluk?!" Zavolala jsem mezi ty lidi.

"Náš," odpověděli dva z nich. Ona a on.

"Tak ať do ní laskavě pořád nestrká!"

"Jé, no tak to pardón," řekla ona a znělo to jako - to se toho stalo, hysterko.

"To teda žádnej pardón, ta holka má na hrudníku jizvu jako kráva a ředíme jí krev,
takže tu do ní nebude nikdo strkat," vysvětlila jsem jí tu svou hysterii.

"A jak to mám vědět, že do ní strká?"
"Máte si ho hlídat a ne se tu vybavovat," odpověděla jsem a ona si pak syna odtáhla ke stolu, odkud se na mě
dívali úplně všichni.

Stála jsem tam sama se svou hysterií, hlasem a Elenkou a vůbec jsem se necítila být jednou z nich.

"Taky nejsi jednou z nich," podržel mě hlas.
"Že ne, oni maj mandle a zápaly plic, to se jim to pak klábosí u kafe," vylejvala jsem si srdce.
"Nejsi jednou z nich, protože jsi nespolečenská hysterka se sklony k paranoie. A k dalším psychům." Dodal.
"Jo, tak. No, to se holt nedá svítit. Tak Elenko, co mi uvaříš..."

Chtělo se mi brečet, ale ustála jsem to. Až do chvíle, než jsme se vrátily do pokoje. Protože tam na mě čekala Verunka a mlčky mi podávala obálku s nápisem PRO MAMINKU ELENKY.
A Elence dala papírovou masku s prostřiženýma očima, co sama dělala. Z vděku.

Hned odešla, a já z té obálky pak vytáhla obrázek sebe. Byla jsem princezna. Hlas sice mínil, že v mém věku už spíš královna, ale stejně mě to dostalo.


Odpoledne jsem si všimla, že Elence se zjevně zrychlil dech. Vyšla jsem s ní na chodbu za sestrou, aby případně zavolala doktorku.
Ta ale usoudila, že je jenom uřícená, ačkoliv seděla dvě hodiny u pohádky, o čemž jsem ji zpravila.
Dívala se na Elenku, změřila okysličenost krve a pak řekla, že je to dobrý.

"Já si nemůžu pomoct, že prostě na ní vidim, že rychleji dejchá," řekla jsem znova ve snaze nedat se odbýt.
Ale druhá sestra se k nám najednou přitočila a řekla: "Hlavně, že dejchá!"


POKRAČOVÁNÍ

Ráno jsem se vzbudila v půl deváté, tedy Elenka mě vzbudila, a vedle ní na stolku ležely léky na sedmou.

Tak hlavně, že jí je teď chystají sestry, aby bylo pod kontrolou, kdy je dostává... Proběhlo mi hlavou.

Když přinesli oběd a Elenka zase tak pěkně jedla z pod pokliček, rozhodla jsem se, že ten podnos od nich fakt koupím.

Sestra říkala, že je to vyloučeno. Prý majetek kuchyně.
Ale jestli to prý má takový efekt, tak by se mohl jeden ten tác třeba ztratit...

Jenže, když jsem se ho po obědě chystala ztratit, vešla jiná sestra, že jde sbírat tácy.

"Musíš o něj říct, teď nebo nikdy!" Hecoval mě hlas.

"Víte, já bych ho ráda měla pro Elenku doma, ona z něj úžasně papá, my máme s jídlem strašný problémy..."

"To se musíme zeptat staniční, víte..."

"Ta to nedovolí, to je jasný," mávla jsem rukou s vidinou nezdaru.

"Já ho zaplatim!" Nabídla jsem znovu.

"To není moje, víte..."
"Když my takovej neseženem...," lamentovala jsem.

"A vy ho chcete jako štípnout?" Ujistila se, že mi dobře rozumí a rukou naznačila otočku.

"No, asi tak nějak... Když nejde koupit."

Hlas se zasmál.

"Ale já o ničem nevím," řekla nakonec spiklenecky a opustila pokoj.

"Jsi děsná!" Změřil si mě hlas pohledem, ale já prostě chci vídat Elenku s tím knedlíkem ruce i doma, holt.

"A nevadí ti, že normálně kradeš?"
"Počkej... popřemejšlim... ne." Vyřízeno. Zmlknul.


Velká kardio kontrola, kterou jsem si nechala zařídit, vzhledem k novému zvracení a zrychlenému dýchání,
které nebylo vysvětleno, ani vyšetřeno, neshledala nic nového. Jen tolik, že plicní hypertenze zase klesla na osmdesát. Což je obvyklé Elenky číslo. I když vysoké, pořád lepší, než stopatnáct.

"Tak vidíš, nezůstalo jí to," usmál se na mě povzbudivě hlas.

Jenže pak to přišlo. Doktor řekl, že nám to celkově vůbec neklesá a už asi neklesne.
Bude asi už jen hůř.

To mě srazilo do kolen.

Když jsem se pak vracela z jídelny, doběhl mě nějaký motolský zřízenec.
Prý, jestli mi TOHLE může dát.

Vrazil mi do ruky záložku s nápisem, že Ježíš mě neskonale miluje.

Poděkovala jsem.

"Věříte?"
"Věřím."

"Já věřím, že jsem vás měl potkat a říct vám, že Ježíš dělá zázraky. Že zázračně uzdravuje nemocné."

Koukala jsem na něj.

"S čím tady jste? Nebo tu studujete?"

"Jsem tu s dcerou," řekla jsem.

"A co jí je?"

Když jsem mu v kostce odvyprávěla její diagnózu a předpokládané nemilé vyhlídky,
ještě víc trval na svém, že tohle není náhoda, že jsme se potkali, aby mě povzbudil.

"Už jsme se potkali jednou," připomněla jsem mu.
"Vážně, kdy?"
"Včera jste mi držel dveře a říkal, že dámy mají vždycky přednost..."

"No vidíte, já měl pocit, že jsem vás už tady viděl. Tak se nebojte, věřte na zázrak, přijde uzdravení!"

Celá ubulená jsem se vracela z oběda a bylo mi zvláštně.
V ruce jsem držela tu záložku a DVD, které mi dal, a snažila se na ten zázrak uvěřit.

"Cos to koupila Eence za nový dývídý?" Ptala se hned Elenka.

"To není pro tebe, miláčku, to mi dal jeden pán, je to prej o lidech, co se uzdravili, zázračně..."

Dál jsem jí to nechtěla vysvětlovat. Založila jsem ho a pustila jí pohádku, kterou ještě neviděla.

Já si tu svou pustím potom.
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martin | 31. října 2012 v 19:17 | Reagovat

Teda ty tam svadis tezky boje. Drzim vam obema palce.

2 Niternice | Web | 31. října 2012 v 19:48 | Reagovat

Děkujem, snad nás brzy pustěj z toho kocourkova :) Ani se mi tam nevešlo všechno, co se událo, ale dostala jsem to ze sebe a jsem zas připravena do boje...

3 Andrea | 1. listopadu 2012 v 20:07 | Reagovat

Na to se ani nedá nic napsat. Vydržte to nějak, doufám, že bude brzy líp! Jsi skvělá máma!

4 Adlinka | 3. listopadu 2012 v 9:35 | Reagovat

Janinko zhltla jsem to celý na jedno nadechnutí...a patří Ti obrovskej obdiv. Zvládáš všechny ty útrapy neuvěřitelně, Elenka v Tobě má obrovskou oporu, seš fakt supermáma!! A nemůžu si pomoct, ty události co popisuješ, to jsou všechno tak zvláštní věci... Vždycky je tam nejaký nádech tajemna, naděje, znamení... Jako kdyby to byl smyšlenej příběh, klikatej a dlouhej, ale příběh s dobrým koncem .... Moc na vás myslím a strašně strašně moc držím palce :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.