Říjen 2012

Pohádku na konec

31. října 2012 v 17:28 Povídky nemocniční
"Vstávej, Elence je zle!" Budila jsem svého muže, který hned vyběhl z postele a běžel do pokojíčku.

"Copak je Elenečko?!"

"Blinkala," špitla tátovi.

"Už několikrát," dodala jsem já a co bude dál, jsme věděli všichni tři.

"Být doma!" Vznesla Elenka své přání úplně marně.


Můj hlas velel, vzít si s sebou úplně všechno. Prostě se připravit na hospitalizaci.
Že hned nemusí bejt tak zle, už si vůbec nenalháváme.
Všechny naše náštěvy motolské pohotovosti končí naším ubytováním...


"Paní doktorko, je tu nějakej kašel... jasně, v klidu, počkaj...," zaslechli jsme sestru,
když budila tu noc sloužící lékařku.

"Není to jenom kašel, je to hlavně zvracení," štěkla jsem do okýnka, zatímco Zdeněk
držel Elence u pusy blicí kalíšek.

"Klid, šetři síly...," nabádal mě hlas. Aby mi bylo úplně jasný, že domů se už nepojede.



"Takže rýma, kašel, zvracení?" Shrnula to doktorka v otázce, když usedla v ordinaci za svůj stůl.

"Kašel takovej, že nemůže ani ležet, skřípe to v ní a je celá zadýchaná, pak se přidalo to zvracení...,"
doplnila jsem.

Sestra byla pověřená změřit saturaci, tedy okysličení krve. Na první měření jí vyšlo 98, ale kdoví proč
to přeměřila ještě jednou.

"95!" Zahlásila.

"Já vás tady můžu jedině ubytovat," řekla v reakci na to doktorka.

"A je to nutný?" Zeptala jsem se, ačkoliv jsem sama neviděla jinou možnost, protože se zvracelo a sýpalo dál.

"Ta holka potřebuje odsávat a být na kyslíku, jestli něco začíná, tak může být ještě hůř a s tím vším, co má za sebou, si nemůžu dovolit poslat vás domů...," vysvětlila mi a já už neřekla nic. Kyslík doma máme, ale kvalitní odsávačku ne.
Ta na ten vysavač je nevýkonná - anebo to neumim.

"Tipuju to druhý," poňoukal mě hlas, ale já neměla náladu na jeho žerty. Teď vážně ne.



Než nás ubytovali, byly čtyři ráno. Probdělá noc se podepsala na ranním budíčku. Vizita proběhla o nás bez nás,
chrněla jsem na rozloženém křesle vedle spící Elenky, a bylo mi úplně jedno, že nad námi stojí houf doktorů.

V půl desátý už bylo na oddělení natolik rušno, že jsme holt vstávat musely.
Elenka měla v ruce kanylu s infuzí, která jí pomohla od zvracení, takže už jen sýpala.

Začal kolotoč na chlup stejných dní - odběry, odsávání, inhalace, poslechy, vážení pomočených plen a omezování tekutin, což Elenka snášela snad nejhůř. Jak jí někdo sáhne na pití, je zle.

Probdělé byly tedy i další noci, kdy přes den svůj denní limit vyčerpala, a já jí tak v noci musela vysvětlovat, že
se napije až ráno. Nepochopila, nespalo se.

Stejně by to zřejmě houkající monitory nedovolily.

Pokles tepů, pokles saturace, pokles nálady a chuti do života - to se týkalo nás obou.

Kardiologické vyšetření odhalilo velmi vysokou plicní hypertenzi, život ohrožující číslo mě děsilo.
Může se to stát kdykoliv. Může stačit rozrušení...

To ve mně opět vzbudilo bojovnou náladu.

Monitor se rozpískal, hlásil pokles tepů.

Nikdo nepřišel. Asi pět minut nikdo nepřišel.

Vyběhla jsem na chodbu, kde jsem pracně našla jedinou sestru.

"Mohla byste přijít k Elence? Má pokles tepů...," zvala jsem ji k nám na čtyřku.

"Nemohla, mám práci," odbyla mě.

"Ale jí KLESLY TEPY!" Nemínila jsem se dát.

"Jsem tu sama, až to dodělám, tak přijdu!"

"Pojďte hned!"

"Podívejte se, ty monitory už maj´svý léta, nesmíte je brát tak vážně," vysvětlila mi smířlivě.

Hlas mě ovíval nějakým hadrem, abych po tý ženský neskočila.

"Když je neberete vážně, tak je vypněte, a to HNED!" Trvala jsem na svém, ale ona mě už ignorovala.


Za dalších pět minut přišla a už nehoukalo nic. Elenka v poklidu spala.

"No vidíte, vždyť je v pohodě," zhodnotila situaci sestra a měla se zase k odchodu.

"Ale co když tam ten pokles tepů fakt byl?" Strachovala jsem se.

"Tak já donesu přenosnou stanici a změříme to ještě na tom...," řekla a odešla pro něco evidentně ještě staršího, než byl monitor, který se nedá brát vážně.

"Má to v pořádku, vidíte?"
"Ale to má v pořádku už i na tomhle, čísla to ukazuje stejný," šťourala jsem v problému, ale nevyšťourala jsem vůbec nic, protože pro sestru to byla vyřízená věc.


V čase jedné z dalších vizit jsem se ptala doktorky, jestli ještě pořád musí Elenka mít tu kanylu.
Má ji v zápěstí a díky převázané dlani nemůže používat při hře jednu ruku. Když už teď má lepší náladu,
tak se tu akorát otravuje.

"Musí ji mít, z preventivních důvodů," vysvětlila mi.
"Tak byste ji případně píchli znova, ne?"
"To by mohlo být zbytečný, když má tuhle a je funkční, tak bych se jí vážně nezbavovala - jenom proto, aby si mohla hrát...," trvala na kanyle.

Ale to neni jenom proto, žádný JENOM, to je pro ni důležitý!!! Musí bejt v posteli, tak ať si může aspoň hrát, co má dělat celý dny?

Běželo mi hlavou, když doktorka za sebou zavřela dveře.
A hlas mě popíchl, abych se nedala.

Při odběrech z té kanyly, jsem poprosila sestry, aby jí to potom už sundaly.
Namítaly, že to musí říct doktorka, a ne já, ale když jsem trvala na svém, jedna se zvedla, a že pro ni dojde.

Ta doktorka už mě zná, a tak ví, že se mnou není domluva, proto zřejmě nepřišla a jen vzkázala, ať to TEDA sundají.

Příštích pět dní kanyla nebyla potřeba a Elenka si vesele hrála v poslýlce oběma rukama. To se ti panáčci v domečku vodí daleko líp...

Troufla jsem si ještě na další akci. A to vyjednat si to pití. Ať může, kolik chce! Jako doma! Proč by taky ne?!

"To uvidíš, proč ne...," pravil hlas, a hned na to vešel víkendový lékař ve službě, aby mi vysvětlil,
že mé dceři hrozí edém plic, na který by mohla umřít.

"Edém plic?" Zopakovala jsem hrůzostrašně znějící diagnózu.
"Ano, to je, když se plíce zavodní tekutinou. Nesmí se prostě přepít, může jen tolik, kolik vyčurá, už to chápete?
A budete to akceptovat?"

"No, co ty na to?"
"Tak samozřejmě, že jo...," odkývala jsem to.

"A otázku máme?" Zjišťoval hlas.
"Jestli má tu plicní hypertenzi tak vysokou jenom pro teď, když je zahleněná..."
"To ti přece řekli," podivil se.
"Já vim, ale stejně se bojim, že už jí to zůstane..."
"Tak nezůstane," odvětil s tím, že to bylo drahé ujištění.

Mně už je to jedno, jen do mě.

Elence se další den přitížilo, aspoň tedy poslechově. Přivolali doktorku odbornici, která řekla,
že je tu edém plic.

Málem to se mnou fláklo.
"Co že?! Vždyť skoro nepije!" Bránila jsem se.

"Zadržuje vodu, dalo se jí to na plíce, musíme to z ní dostat," oznámila, když si zase omotávala
fonendoskop kolem krku.

"A jak?" Zajímalo mě.

"Přidáme léky na odvodnění," zasvětila mě.
"A umře?"
"Tak vážný to neni, vždyť vidíte, že je docela čilá," uklidnila mě.

A za pár dní byly poslechové "chrupky" pryč, pryč byl i kašel, a Elenka směla z postýlky.
To bylo radosti...

A hned vozit kočárek. Který jsme s sebou neměly.
Tak se aspoň schovávat do skříně a kuželky bourat...

Večer jsem si všimla, že v herně je páreček holčičích kočárků, a tak, že jí jeden přitáhnu.
Protože mezi děti zatím nesměla.

"Tady na mě počkáš, bourej si kuželky a já hned přijdu, ano?" Naléhala jsem na Elenku,
aby skutečně nic nevyváděla.

Kývala, že rozumí, tak jsem šla. Bylo potřeba ten kočár vydezinfikovat, abych spolu s ním nepřivezla
do pokoje bacily.

Po pár minutách jsem až do herny uslyšela křik. Elenky křik.
Asi mě volá.

Popadla jsem kočár a jela za ní.

Stála na konci pokoje v koutě u skříně a strašně brečela.

"Co se stalo?!" Popadla jsem ji do náruče.
Ale jenom řvala, vypadala vyděšeně, až jsem o ni měla strach.

Přiběhla i sestra, která ten křik taky slyšela a obě jsme ji začaly zpovídat a kontrolovat.

"Vypadá, že se něčeho lekla, možná se tu bála sama," soudila ta sestra.
"To ne, určitě se tu sama nebála, je zvyklá, že odcházím, spíš se jí něco stalo...,"
ale nepřišly jsme na nic. Elenka dál ječela a mně to potom napadlo.

"Ona totiž někdy vídá, no... dědečka, víte. Jako ducha. Tak jestli to nebylo něco takovýho," řekla jsem a pak jsem si všimla, jak na mě sestra udiveně zírá.

"No. Dáme ji radši na monitor, jo?" Snažila se mi Elenku sebrat.

Jenže ta si najednou všimla kočáru a začala se po něm sápat. Po breku už zbyly jenom slzy na tváři.

Tak ji sestra zase pustila a se slovy, že to jsou teda záhady, odešla z pokoje.

Za chvíli dorazil Zdeněk, tak jsem mu tu příhodu vyprávěla.

"Ona určitě něco viděla, nechce o tom mluvit, nic nám k tomu neřekla," zahrnovala jsem ho
troškou své hysterie.

"Tak si jdi zakouřit, mně to určitě poví," poslal mě ven.


V herně zase seděla ta holka, co je tady pořád. A pořád sama. Napadlo mě, že jí odsypu aspoň trochu borůvek,
co má Elenka v lednici.
Měla radost.
Tak jsem ji ještě pozvala k nám, ať si přijde půjčit nějaká dývka.


Když jsem se vracela do pokoje, Zdeněk byl právě s Elenkou ve dveřích, že se byly vážit.

"Tak už víme, proč tak brečela, maminko," volal na mě zdálky.

"Proč?" Zajímalo mě, ačkoliv hlas říkal, ať s tou otázkou počkám až do pokoje, aby odpověď neslyšela celá
sesterna.

"Chtěla se ti schovat do skříně a skřípla si tam prst," smál se Zdeněk a já na sobě cítila ty pohledy sester.

A taky jsem slyšela smích, a nesmál se jenom hlas.

Další vývoj Elenky hospitalizace ukázal, že má málo naředěnou krev.
Ve tři přišla doktorka s tím, že se jí musí začít podávat látka na ředění krve injekčně, aby
se ochránila umělá srdeční chlopeň.

"Takže začneme jí to dávat hned, má to dostávat po dvanácti hodinách."
"To jako že ve tři v noci?"
"No samozřejmě," ušklíbla se.
"Tak to ne, s tím zásadně nesouhlasim, aby se v noci budila injekcí," postavila jsem se do další ze svých opozic.

"Já volala na kardio a řekli mi tohle, kdyby se jí zablokovala chlopeň, tak by to snášela ještě hůř, to mi věřte."
"To jsme už zažili, o tom mi nemusíte vykládat, ale ty injekce se jí dají dát večer a ráno, tak jsme to vždycky dělali!" Držela jsem se.

"Já se s vámi nebudu dohadovat, vy asi víte nejlíp, co je pro vaši dceru nejlepší... Takže já budu jenom doufat,
že na tu blokaci chlopně do večera nedojde," řekla a práskla dveřmi.

"Tak. A teď hlodá červíček, co?" Dobíral si mě hlas.

"Naštěstí se mám koho zeptat," odsekla jsem.

Když se zapýřil jak páv, jako že je připraven mi dát odpověď, odešla jsem z pokoje a ve výtahu zmáčkla šestku.
Kardio.

Nechala jsem si zavolat doktora, se kterým ta pneumoložka telefonovala, a který Elenku dobře zná, a toho jsem se zeptala, jestli je možný začít ty injekce podávat večer, aby další dávka vyšla až na ráno.

"Já o čase nemluvil, s ohledem na Elenky komfort je samozřejmě lepší začít s tím večer," usmíval se konejšivě.
"A chlopeň se do tý doby nezablokuje?"
"To určitě ne," usmál se znovu a pak nabízel, že jim tam znova zavolá, a tak jsem ho ujistila, že si to tam vyřídím sama.

"Téda, tys mě obešla!" Čílil se hlas.
"Ta komedie s dědou mi stačila...," vysvětlila jsem mu.
"Tak já to nějak zkousnu, narozdíl od tý doktorky, kterou jsi obešla taky..."

Doktorku jsem si dala sama zavolat. Abych ji uklidnila, že chlopeň se do večera nezablokuje.

"Vyjela jsem si nahoru a zeptala se na to pana doktora, takže se s tím bez obav může začít večer...," vykládala jsem s ledovým klidem.

"Vy se chcete hádat?!" Zneklidněla ona.
"Ne, jenom jsem vás chtěla uklidnit.

"Nechápu, proč jste to udělala! Já vám ustoupila, vždyť jsem dovolila, že teda až večer!"
"Ale zároveň jste pohrozila, že se může zablokovat chlopeň a já se tu nechci strachovat..."
"No dobrý no, tak jste si to vyřídila sama... Doufám, že jste klidná."
"Jo, už jsem."
"Já taky!" a BUM dvéře...


"Tak to by bylo," otřel si hlas čelo.


Lidi, co s námi leželi v pokoji, byli právě na odchodu. Tedy holčička s matkou a babičkou, která pro ně přijela.
Lékař, který je propouštěl a celou dobu měl holčičku na starosti, teď znovu vešel a zamířil ke mně.

"Já jsem jenom... tady lékař, a chtěl bych, ehm, poslechnout vaši dceru, nemáte s tím problém?"

Hlavou mi projelo, že nasraná doktorka přehodila jemu. A tak jsem neprotestovala.

Když Elenku poslechl, zeptala jsem se ho, jestli tam ještě něco slyší špatnýho.

"Těžko říct, protože nevím, co ona tam má vzhledem k tý srdeční vadě normálně, a co je tam teď navíc, víte..."

"Aha...," zpozorněla jsem.

"Víte, já jsem nezkušený lékař zatím... Ale zajímá mě obor kardiologie, tak vyhledávám děti se srdeční vadou,
abych si je poslechl," zasvětil mě do tajů své podivné bytosti.

Než jsem ho stačila vyrazit, odešel sám.

"Paní, můžu se vás zeptat...," promluvila na mě babička té propuštěné holčičky.
"On vám řekl, že je nezkušenej lékař?"
"Jo, taky jsem čuměla."
"Tak to je teda dobrý," přisadila si matka, "a nám se celou dobu zdál úplně blbej!"


Další dny Elence přinesly nové zvracení. Bez příčiny. Jen se ráno probudila, bylo jí zle.
Vizita na chodbě tentokrát nešla dál, jen nás sledovala skrze sklo. Všichni se dívali, jak Elence
držím u pusy mísu.

Nikdo nevešel dál, trošku se pozajímat, co se stalo.

Zvracela snad patnáctkrát, než jsem se domohla, aby někdo přišel.

Doktorka už byla v pohodě, asi nějak vychladla, a tak se mnou komunikovala zase s úsměvem.

Tentokrát si přivolala pomoc, přišel sám primář oddělení.

"Změříme jí tlak, zjistíme vnitřní prostředí, léky jí dáváte sama, jo?"
"Jo," odvětila jsem.
"Tak to uděláme tak, že je odevzdáte sestrám a ony jí je budou chystat, ať máme pod kontrolou, v kolik co..."

"Asi myslí, žes ji přiotrávila..." konstatoval hlas.

Primář pak ještě Elenku poslouchal, prohmatal jí břicho a nakázal novou infuzi, takže kanylu.

Tentokrát jsem si dala pozor, aby nechali Elence volnou dlaň.

Vpich prováděla "odborně" TA doktorka. Asi přišel čas odvety, soudil hlas.

"Nebudem si tu vymejšlet nějakou volnou dlaň, musíme jí to udělat rychle, ať ji zavodníme a my to vždycky přednostně pícháme do zápěstí," uvedla mě do obrazu, že tentokrát tedy skutečně nebude podle mýho.

Píchla do zápěstí, ale nic neteklo. Natož krev.
Píchla do druhého zápěstí a zase nic.
Předsevzala jsem si, že píchne-li i potřetí marně, nechám ji vystřídat sestrou.

Samotné se jí do třetího pokusu evidentně nechtělo, zdlouhavě hledala vhodnou žílu, a tak jsem ji navedla na to předloktí...

"Zkuste to sem, aspoň bude mít tu volnou dlaň," vykasala jsem Elence rukáv až k rameni.

"Jako já to tam klidně dám, ale vysvětluju vám, že je to rozhodně lepší do zápěstí, líp to tam drží, nepraskaj žíly..."

"Tak do zápěstí ses stejně netrefila," podotkl hlas neslyšně, já ho ale slyšela. Je to moje výsada.

Z ošetřovny jsme odcházely s kanylou v lokti, a po pár hodinách infuze byla Elenka zase úplně fit.

Když přišel čas oběda, s velkou radostí a zvědavostí odklopila víko nad talířem.
Nosí to tam na takových velkých tácech s přiklopenými talíři, Elenku to baví. A kupodivu i jíst.

Poprvé v životě jsem ji viděla vzít do ruky knedlík a máčet si ho v houbové omáčce.
To jsou takový chvíle radosti, který mi sem tam přichystá. Když je jí dobře a třeba krásně jí...

"Nerozbul se," dloubl do mě hlas.

Tak jsem si ji aspoň vyfotila, když jsem nemohla dát prostor emocím. Člověk je pořád pod kontrolou...

Vykládala jsem mámě do telefonu, že díky tomu efektu s tácem a poklicemi na talířích, skýtajících překvapení,
se Elenka nádherně rozjedla a ochutnává i jídla, která bych do ní doma nedostala.

"Nechceš mi říct, že mám sehnat takovej tác s víkama..."
"Chci... Ale ten asi neseženeš...," přemýšlela jsem nahlas.

"Tak ho od nich kup," napadlo ji a mně to přišlo jako dobrej nápad.


Večer přišla do pokoje Verunka, ta osamocená, půjčit si nějakou tu pohádku.
Elenka ji uvítala s nadšením, konečně taky nějaké dítě...

Hned jí předváděla své hračky a vykládala jí, jak ji píchali. Stěžuje si každému, kdo vejde.

Příštího dne už bylo Elence úplně dobře, tak jsme spolu vyrazily dokonce do herny, kde bylo dětí požehnaně.

Rodiče u stolků měli debatní kroužek, a já si hrála s Elenkou. Vařila mi oběd v dětské kuchyňce.

V tom se tam přiřítil nějaký kluk a začal ji odstrkovat. Prý bude vařit sám.
To bylo něco pro mě.

"Přestaň do ní strkat, ona bude vařit taky," napomenula jsem ho.

Jenže strkal dál, rukou jí hrábl do zjizvenýho hrudníku, až málem spadla.

"Čí je tohle kluk?!" Zavolala jsem mezi ty lidi.

"Náš," odpověděli dva z nich. Ona a on.

"Tak ať do ní laskavě pořád nestrká!"

"Jé, no tak to pardón," řekla ona a znělo to jako - to se toho stalo, hysterko.

"To teda žádnej pardón, ta holka má na hrudníku jizvu jako kráva a ředíme jí krev,
takže tu do ní nebude nikdo strkat," vysvětlila jsem jí tu svou hysterii.

"A jak to mám vědět, že do ní strká?"
"Máte si ho hlídat a ne se tu vybavovat," odpověděla jsem a ona si pak syna odtáhla ke stolu, odkud se na mě
dívali úplně všichni.

Stála jsem tam sama se svou hysterií, hlasem a Elenkou a vůbec jsem se necítila být jednou z nich.

"Taky nejsi jednou z nich," podržel mě hlas.
"Že ne, oni maj mandle a zápaly plic, to se jim to pak klábosí u kafe," vylejvala jsem si srdce.
"Nejsi jednou z nich, protože jsi nespolečenská hysterka se sklony k paranoie. A k dalším psychům." Dodal.
"Jo, tak. No, to se holt nedá svítit. Tak Elenko, co mi uvaříš..."

Chtělo se mi brečet, ale ustála jsem to. Až do chvíle, než jsme se vrátily do pokoje. Protože tam na mě čekala Verunka a mlčky mi podávala obálku s nápisem PRO MAMINKU ELENKY.
A Elence dala papírovou masku s prostřiženýma očima, co sama dělala. Z vděku.

Hned odešla, a já z té obálky pak vytáhla obrázek sebe. Byla jsem princezna. Hlas sice mínil, že v mém věku už spíš královna, ale stejně mě to dostalo.


Odpoledne jsem si všimla, že Elence se zjevně zrychlil dech. Vyšla jsem s ní na chodbu za sestrou, aby případně zavolala doktorku.
Ta ale usoudila, že je jenom uřícená, ačkoliv seděla dvě hodiny u pohádky, o čemž jsem ji zpravila.
Dívala se na Elenku, změřila okysličenost krve a pak řekla, že je to dobrý.

"Já si nemůžu pomoct, že prostě na ní vidim, že rychleji dejchá," řekla jsem znova ve snaze nedat se odbýt.
Ale druhá sestra se k nám najednou přitočila a řekla: "Hlavně, že dejchá!"


POKRAČOVÁNÍ

Ráno jsem se vzbudila v půl deváté, tedy Elenka mě vzbudila, a vedle ní na stolku ležely léky na sedmou.

Tak hlavně, že jí je teď chystají sestry, aby bylo pod kontrolou, kdy je dostává... Proběhlo mi hlavou.

Když přinesli oběd a Elenka zase tak pěkně jedla z pod pokliček, rozhodla jsem se, že ten podnos od nich fakt koupím.

Sestra říkala, že je to vyloučeno. Prý majetek kuchyně.
Ale jestli to prý má takový efekt, tak by se mohl jeden ten tác třeba ztratit...

Jenže, když jsem se ho po obědě chystala ztratit, vešla jiná sestra, že jde sbírat tácy.

"Musíš o něj říct, teď nebo nikdy!" Hecoval mě hlas.

"Víte, já bych ho ráda měla pro Elenku doma, ona z něj úžasně papá, my máme s jídlem strašný problémy..."

"To se musíme zeptat staniční, víte..."

"Ta to nedovolí, to je jasný," mávla jsem rukou s vidinou nezdaru.

"Já ho zaplatim!" Nabídla jsem znovu.

"To není moje, víte..."
"Když my takovej neseženem...," lamentovala jsem.

"A vy ho chcete jako štípnout?" Ujistila se, že mi dobře rozumí a rukou naznačila otočku.

"No, asi tak nějak... Když nejde koupit."

Hlas se zasmál.

"Ale já o ničem nevím," řekla nakonec spiklenecky a opustila pokoj.

"Jsi děsná!" Změřil si mě hlas pohledem, ale já prostě chci vídat Elenku s tím knedlíkem ruce i doma, holt.

"A nevadí ti, že normálně kradeš?"
"Počkej... popřemejšlim... ne." Vyřízeno. Zmlknul.


Velká kardio kontrola, kterou jsem si nechala zařídit, vzhledem k novému zvracení a zrychlenému dýchání,
které nebylo vysvětleno, ani vyšetřeno, neshledala nic nového. Jen tolik, že plicní hypertenze zase klesla na osmdesát. Což je obvyklé Elenky číslo. I když vysoké, pořád lepší, než stopatnáct.

"Tak vidíš, nezůstalo jí to," usmál se na mě povzbudivě hlas.

Jenže pak to přišlo. Doktor řekl, že nám to celkově vůbec neklesá a už asi neklesne.
Bude asi už jen hůř.

To mě srazilo do kolen.

Když jsem se pak vracela z jídelny, doběhl mě nějaký motolský zřízenec.
Prý, jestli mi TOHLE může dát.

Vrazil mi do ruky záložku s nápisem, že Ježíš mě neskonale miluje.

Poděkovala jsem.

"Věříte?"
"Věřím."

"Já věřím, že jsem vás měl potkat a říct vám, že Ježíš dělá zázraky. Že zázračně uzdravuje nemocné."

Koukala jsem na něj.

"S čím tady jste? Nebo tu studujete?"

"Jsem tu s dcerou," řekla jsem.

"A co jí je?"

Když jsem mu v kostce odvyprávěla její diagnózu a předpokládané nemilé vyhlídky,
ještě víc trval na svém, že tohle není náhoda, že jsme se potkali, aby mě povzbudil.

"Už jsme se potkali jednou," připomněla jsem mu.
"Vážně, kdy?"
"Včera jste mi držel dveře a říkal, že dámy mají vždycky přednost..."

"No vidíte, já měl pocit, že jsem vás už tady viděl. Tak se nebojte, věřte na zázrak, přijde uzdravení!"

Celá ubulená jsem se vracela z oběda a bylo mi zvláštně.
V ruce jsem držela tu záložku a DVD, které mi dal, a snažila se na ten zázrak uvěřit.

"Cos to koupila Eence za nový dývídý?" Ptala se hned Elenka.

"To není pro tebe, miláčku, to mi dal jeden pán, je to prej o lidech, co se uzdravili, zázračně..."

Dál jsem jí to nechtěla vysvětlovat. Založila jsem ho a pustila jí pohádku, kterou ještě neviděla.

Já si tu svou pustím potom.
***

Hovno na níti

23. října 2012 v 22:36 Zpovědnice
Aneb úplné zmatení
(Aneb zase se v tom pěkně plácám...)


Už zase, ZASE ležíme v nemocnici. Dost dobře nechápu, co se Elence
děje, měla rýmu, pak kašlík, a najednou tu ležíme.
Prý viróza. Jo, a taky zvracela.

Jenže v jejím stavu to není sranda. Hned se jí to usadí na těžce zkoušených, nemocných plicích,
číslo plicní hypertenze vystoupalo na šílených 115.
Když to doktor měřil, vzpomněla jsem si na těch třicet, které měřila před pár dny
léčitelka. Krystalem na níti.

Taky mi proběhla hlavou ta informace, že přivtělenou duši malé černošky
jí z hrudního koše odvedla.
A že už by tudíž mělo být jen líp.

Ségra říkala, že ten Elenky doktor je pěknej primitiv, když k tomu potřebuje
ultrazvuk a stejně tam tu černošku neviděl.

A já si teď říkám, čemu všemu je člověk ochoten uvěřit...

V kontrastu s vážnou tváří doktora, který konstatoval, že tlak z plic neustupuje,
a zřejmě bude už jen hůř, mi ten svět kartářů a šarlatánů najednou připadá jako pouťová atrakce.
Cirkus a jeviště kouzelníka, kde je všechno možné, ale jenom teď a tady.
Za vstupné se můžem dát chvíli mást iluzemi. A užasle tleskat.

Napadlo mě, že jsem to třeba potřebovala.
Takový oddych. Ať mi chvíli někdo vykládá, že už je to pryč, že ji uzdravil,
že bude dobře...

Když v reálném světě slýchám jen opak.

Teď bych se měla zeptat, co je ten reálný svět.

Protože člověk pořád věří, že něco je. A že to něco jeho dítěti pomůže. Uzdraví.
Něco mezi nebem a Zemí. Nějaká spásná síla.
Věří ve vyšší moc, která se o to postará, když doktoři už neví, jak dál.
Když říkají, že už nemůžou nic.

Ty sklony k téhle víře pramení možná jenom z pudu sebezáchovy, protože jenom připustit si, že skutečně není
možnost, a není kam se obrátit o pomoc, je nad lidské síly.
Aspoň nad mateřské určitě.


Tak co dělat, když se nedá dělat nic?
A v divadle už jsme byli...

Přemýšlím o tom, jestli vůbec je možné, aby někdo měl dar vidět v kartách budoucnost.
Vyjde mu to jednou, něco mu vyjde i podruhý, tak tomu začne věřit - tomu, že to umí...
A pak zachraňuje ty z nás, kteří potřebují slyšet dobré zprávy.
Udržuje nás nad vodou.

Anebo fakt umí? Kdo mu vede při míchání ruku? Bůh?
Nejsou rozložené karty na stole jenom náhodné?
Prostě vytáhla tuhle a pak tuhle a znamená to tohle...

Co když tomu pak tazatel sám jde podvědomě naproti?
Tomu svému osudu.

Může mu to i pomoct, třeba.

Já si s jednou paní kartářkou volala.
Řekla, že Elenka má karty jen dobré, ačkoliv nemoc tam je.
Ale je tam i uzdravení. A můj splněný sen.

Povzbudilo mě to, neříkám, že ne.
Můžu s tím pocitem být klidnější a nebát se tolik.
Pokud tomu věřím. A já tomu pochopitelně věřit chci.
A ve svém strachu o to nejcennější, potřebuju slyšet, že se bojím
zbytečně. Sice cítím, že kdyby to řekli lékaři, zapůsobilo by to na mou psychiku mnohem
efektivněji, ale aspoň něco.

Když to neřeknou oni, řekne mi to někdo jiný.
Někdo, kdo ví, že to prostě slyšet chci. A kdo si nemyslí, že lže.
A kdo si dokonce myslí, že uzdravuje rukou.

Zabředávám do vod těhle varieté pro nějaký lepší pocit, že aspoň něco
podnikám, abych nakonec, když to nedej Bože blbě dopadne, na to všechno
zanevřela a zjistila, že všechno, co máme, je jenom ten čas.
A pak možnost ho nějak prožít.

A možnost věřit, anebo se zbláznit.

Možná ani jedno ničemu nepomůže, ale ta první varianta se prožívá aspoň na svobodě.
A tam se ten čas, hlavně ten společný, tráví líp.
Koneckonců, bez ohledu na to, čemu věříme, může být všechno jakkoliv.
Třeba jsme tu všichni jen v hledišti kouzelníka.
Nikdo nevíme nic...
*

Když jsem ležela s Elenkou v nemocnici předminule, a před předminule, a i minule,
ležela tam zrovna taky jedna malá holka.
Má nějakou vzácnou nemoc.
Nudí se tam. Pekelně se tam nudí. Je jí asi dvanáct, je tam sama a bloumá oddělením
sem a tam. Chvíli si čte, chvíli kouká na televizi, chvíli kreslí...

Dneska jsem byla, jako vždycky, když se ocitnu v roli ochraňovatelky své hospitalizované
dcery, celá hysterická a nerudná.
Je těžké ji chránit před zbytečnými úkony sester, které musí vykazovat nějakou činnost,
je těžké hlídat její spánek a nedat ji budit s něčím, co počká, jako třeba rehabilitace.
Je těžké být v nemocnici. A to i pro mě, která je tam jen jako doprovod.

Vešla jsem na záchod, že se rychle vyčurám, a co nevidím.
Před mísou stojí dvě nádobky plné moči. Cizí moči.
Musela jsem si dřepnout šikmo, protože jinak bych je zkopla a vylila, což bych vážně
nerada. Navíc mi to přišlo nechutný, proč to tady kurva kdo skladuje?!

Měla jsem v plánu hned vlítnout do vedlejšího pokoje, s nímž máme toaletu společnou,
a přesně na tohle se dotyčného zeptat.

Vejdu tam, a tam na posteli sedí zase tahle holka.

Zarazila jsem se - ona je tady zas? Byla tu i minulý měsíc... Ona je tady ještě?!

"Ahoj, to jsou tvoje čůranky tam na záchodě?" Řekla jsem nakonec úplně krotce.
"Jo," pípla.

"Aha... Já jenom, že bys je mohla třeba jenom šoupnout víc ke zdi, aby se na ten záchod dalo sednout, víš..."

"Sestřička říkala, ať to tam dávám, že si to pak přeleje a změří... Já musim čůrat do toho."

"Jo, dobře... Tak nic, ono se tam jako chodit dá... nic...," uzavřela jsem to a s úsměvem pro
povzbuzení odešla z jejího pokoje.
Z jejího pokojíčku, který ale vůbec není dětský.

Chudák holka. Pohled na ni je smutný, ale zároveň člověka hodí zpátky na zem,
když se chystá vést zase nějakou svou další žabomyší válku.
Ohledně chcanek navíc.

A tak jsem si řekla, že přestanu řešit hovna.

To je pro Vás možná překvapivý závěr.
Ale když nejde o život, tak jde právě jenom o to hovno.
A hovnům se dá i smát. Elenka to tak dělá.

Řekne FUUUJ a jde o toho.
Neztrácí s nima čas, neplýtvá energií.

Možná bych mohla začít u toho.


Hovno na níti. Hovna vyskládaná na stole.
Co? :)
Já prostě nevim...
***

20. 10. 2012

20. října 2012 v 14:30 DNES
Nevím, proč se říká, že šneci (v akvárku) čistí vodu. Anebo akvárko aspoň.
Podle mě se jenom množí a množí, a lezou po skle.
Je jich všude plno, voda je čím dál kalnější, a zdá se, že je opět na mně,
abych se ujmula úklidu.

Jenže v tom mi právě překáží ta šnečí banda.
Víte, jak jsem útlocitná, opravdu nerada bych některého vysála
odkalovačem - pán v akvaristice povídal, že by se to mohlo lehce stát...

Myslela jsem, že máme úmluvu. Nechám je tam, ať si žijou po svém,
jako v přírodě, ale s tím, že se budou o sebe a své životní prostředí taky samy
starat!
Nepochopili to asi. A co já teď? Klidně si nedodržej slovo, a já mám
do přírody teď zasahovat... No to jim teda pěkně děkuju.
*

Včera si moje sestra hrála na Popelku.
Když běžela z práce, nechala podpatek (i s botou) mezi dlaždicemi,
a bylo jí hloupé se pro svůj střevíc vracet!

Dělala, že není její. Stalo se to totiž před obchodem, kde
pracují její nepřítelkyně. Domnívala se, že kdyby ji zahlédly v téhle
groteskní situaci, jak se vrací pro botu, vysmály by se jí.
Že by jim jako udělala radost.

A tak stála opřená o sloup - zezadu, a čekala, že jí botu snad přinesu.
Anebo někdo prostě.

"Doprdele Jani, já si připadám jako ňáká blbá popelka!" Nadávala,
a já jí uklidnila, že právě proto těm dámám radost neudělá,
protože Popelka byla krásná (nejkrásnější) a nakonec se dobře vdala.
Narozdíl od nich...

Tak si pro střevíc došla.
Ony ji přitom ale neviděly. Smůla.
*

Když mě vezla večer domů, chcípl jí na semaforech motor.
Právě jsme se bavily o duchách. Poslední dobou je to téma, které
mě obklopuje ze všech stran.

A najednou rána jak z děla, hodilo to s námi a my zařvaly úlekem.

Otevřely se dveře a tam stál - chvilka napětí - rozzuřený TAXIKÁŘ.

"Proč jste se nerozjela?!" Začal řvát.

"Mně to jenom chcíplo, už jsem startovala...," pípla otřesená Kiki,
ale on si trval na svém, že tohle nemohl předvídat, a tudíž není vinnen.

Jenže vinen byl, což potvrdili i policajti, kteří za námi po chvíli zastavili.

A jelikož nás obě bolelo za krkem, byly jsme vyslány na rentgen.

Kolikrát já už jela sanitkou?

Kiki nikdy, tak byla mírně rozrušená. Taky jí brněla ruka, a byla skoro půlnoc...

Když jsme asi o hodinu později vyšly z nemocnice, obě s krčním límcem,
byla taková mlha, že bylo obtížné najít východ.
Tak jsme se vrátily a požádaly vrátného o radu.

"To musíte támhe, jak tam v dálce svítí to žluté světýlko..."

"A teď si připadám, jako Jeníček a Mařenka, co zabloudili v lese," glosovala
Kiki situaci.

A zase pohádka. Zahrála mi ten den dvě, v moderní verzi.
Naštěstí s hepyendem.

Zato ten akvarista si mohl tu svou, o čistotných šnecích, teda nechat.
Moje odkalování totiž pro ně zřejmě šťastně nedopadne.
***

Život jako pohádka

19. října 2012 v 0:17 Zpovědnice
Jsem člověk tápající. Na stole mobil, v notebooku internet, za domem auto, ale věřím,
že někdo přijde, zatočí kamenem na níti a vyžene nemoc...
Člověk tápající uvěří všemu.
Čemu chce.


Můžete mít klidně tisíc teorií, které si dlouhá léta tvoříte,
a kterým věříte, o tom, jak to chodí mezi nebem a Zemí, můžete
si být jisti, že byste se nesvěřili do rukou léčitelům, s nimiž už jste
narazili, a přesto může přijít den, kdy jste ochotni všechno přehodnotit,
začít nanovo, a zase do toho jít.

Mně stačila zpráva, že lékaři na kardiu už pro Elenku nemůžou víc udělat,
a že vyhlídky má nepříznivé, a ten DEN byl tu.

Ano, opět jsem s Elenkou navštívila léčitele.

Kolikrát jsem se dušovala, že už jim nevěřím, že jen tahají z lidí prachy
a je to k ničemu, že srdce a plíce prostě uzdravit nedokážou?
Vím to já, vědí to (určitě) i oni, a přece se zase "léčilo".

Ona taková nepříjemná zpráva udělá s člověkem divy.
Říká si, než nedělat nic, tak aspoň tohle.
Když jde o jeho milované dítě, klidně je ochoten popřít své zásady.
Ztratit rozum.
Uvěřit neuvěřitelnému. Aspoň na chvíli.
Vždyť je to nakonec to nejmenší, co se po něm chce...

Řekla jsem si, že jestli tomu věřím, anebo ne, že na tom nesejde.
CO KDYBY jí to fakt pomohlo?
Nezavřu jí cestu k možné pomoci jen pro nějakou svou nedůvěru, přece.


Takhle naladěná jsem vstoupila do léčitelovy "ordinace".

Naštěstí tam měl krabici hraček, a tak se Elenka zabavila, zatímco on mě zpovídal
ohledně jejího zdravotního stavu. Z předchozího večera jsem už věděla,
že na základě jejího data a hodiny narození, u ní zjistil (na dálku),
dvě přivtělené duše.

Ano, přivtělené duše.

Já o tom nikdy neslyšela a přišlo mi to dost bizarní, což se odrazilo na té
důvěře ještě víc. Přesto jsme přijely. Hnala mě i tak trochu zvědavost, co bude dál...


"Ty duše jsem večer odvedl, už je nemá a její životní energie se výrazně zvýšila,"
vyprávěl starší pán.

Kývala jsem.
Náhle se ve mně zrodil schyzofrenik. Jedno já se chytlo a pro věc docela zapálilo,
shledalo tohle téma pro sebe zajímavým. Druhé já zůstalo na zemi a chtělo se mu smát.

A pán pokračoval:
"Jednou tou duší byla malá černoška, měla ji zaklíněnou v hrudním koši."

Druhé já se zakouslo do rtu, aby nevyprsklo smíchy - ten ret mu nabídlo mé první já,
to fascinované.

Začít se smát, všechno by asi skončilo.
Možná včas.

Ale to by byla škoda, protože dál jsem se dověděla, že ta druhá přivtělená duše patřila
taky holčičce, a to asi sedmileté, která se utopila (zřejmě prý při Tsunami),
a tu Elenka měla přes záda až na hlavu.

Vím, že jsou lidi, kteří o tomhle už slyšeli a považují to za seriózní záležitost.
Tvrdí, že tak to prostě je. Takhle to funguje.
Když je tělo oslabené a chybí mu ochranná bariéra z energie, snadno se stává
domovem pro "toulavé" duše zesnulých.

Možná bych o tom potřebovala číst víc, abych si dala dohromady souvislosti
a popasovala tuhle teorii nějak s tou svou, kde jsem minulé životy vyškrtla,
možná by to šlo, protože duchy tam mám...

Ale takhle, nepřipravené, mi to znělo prazvláštně.

A tím to nekončilo.

On pak na Elenku působil. Když už nemá přivtělené duše, je potřeba ji posílit.

Během procesu, kdy nad ní držel ruce, jsem se dověděla víc o těch odvedených duších.
Holčičku na zádech Elenka nosila rok a půl, tu v hrudníku od jakživa.

Na devadesát procent by její nemoc takhle daleko nezašla, kdyby neměla tyhle
návštěvníky.

Léčitel schválně změřil virgulí, jak je na tom její plicní hypertenze teď.
Vyšlo mu číslo 31. Což by nebyla hypertenze žádná. Tuším, že do třiceti je to v toleranci.
Elence před týdnem naměřili v nemocnici 80. Což je hypertenze vysoká.

Dál se zmínil, že možná by už nemusela brát tolik léků na srdce, ten léčitel...

Tuhle informaci jsme ale obě, já i já, přijaly s ledovým klidem.

Dál mi, během působení, vyprávěl, jak k tomu přišel, k těm svým schopnostem.
Bylo to zajímavé, vídá duchy...

Svěřila jsem mu, že Elenka pravděpodobně vídá ducha dědečka.
Povídal, že je to možné, že děti mají to vnímání hlubší a intenzivnější,
jenže Elenka se najednou, během našeho vyprávění, tesklivě rozplakala.

Nebyla k utišení, ale nezdálo se, že ji cokoliv bolí, spíš to znělo jako pláč
ze špatného snu.

Pán říkal, že se vyplavují její silné emoční prožitky ze všech těch operací,
prý měla dost tramatických zážitků, takže teď to ze sebe dostává. Je to prý v pořádku.

A tak jsem ji nechala.

Jenže pan najednou "práci" ukončil s tím, že si musí odběhnout.

Vrátil se po nějaké chvíli s tím, že končíme, a zdál se mi nesvůj.

"Stalo se něco?"

"Jen to s nimi někdy prožívám, soucítím...," vysvětlil mi.

Jenže mi připadal až roztřesený, na pokraji slz, a tak jsem naléhala,
aby mi řekl pravdu.

"Necítil jste z Elenky doufám nic špatného!"

"Ne... Jenom mám pocit, že asi přišel ten děda!"


Zkoprněla jsem. Co že?!

Na dotaz, jak se to projevilo, se rozpovídal o tom, že ho vždycky, při návštěvě
nějaké cizí energie, která se náhle objeví, začne mrazit a padne na něj úzkost.

Vytušil ho, neviděl.

Prý asi Elenku chrání, tak ji bránil, či co...

Musím říct, že tohle bylo působivé. Netušila jsem, co si o tom myslet.
Obě já byly s rozumem v koncích.

Zaplatila jsem 250,- za vyhnání přivtělených duší a 300,- za tu energii.

Když jsme došly k autu, přišla mi od něj esemeska, kde stálo:

Už vím, co způsobilo můj emoční výkyv. Vyšlo mi teď, že Elenka byla mým mužem
před více jak dvěma tisíci lety, zemřela mi tehdy v náručí a já jí nedokázal pomoct.
Udělal jsem proces odpuštění a vyrovnání se s tou situací, a snad budu příště v pohodě.


Tak.
Smát se, anebo si poklepat na čelo?
Dá se tomuhle ještě vůbec uvěřit? A nebejt cvok...

Život je skutečně zvláštní.

Za pětsetpadesát jsme uzdravili pana léčitele.
Vyrovnal se s tím, že mu v jednom z minulých životů zemřel muž,
odpustil si, že mu neuměl pomoct, a má zas o trauma míň.

A já o náměť pro blog víc.

Ale co Elenka?




Někde jsem četla takový hezký citát.
V životě nakonec všechno dobře dopadne. A jestli ne, tak ještě není konec.

Tahle teorie se mi líbí.
Nevylučuje nic.
Připouští minulé životy.
I životy budoucí.
A pohádky...
***

17. 10. 2012

17. října 2012 v 0:01 DNES
Byla jsem upomínána, proč že nepíšu. Ségra se v práci nudí.
Jenže já se naopak nenudím - proto nepíšu. Nebyl čas.
Byl koncert Dády a taky doktoři a nákup, a tchyně k nám přijede...

Jedna moje dobrá kamarádka mi poslala příběh nějaké Američanky, která se svým
vyprávěním vyhrála v soutěži o nejtrapnější první rande.
Pobavilo mě to.
A připomnělo příběh, který jsem na tohle téma vyslechla kdysi já...

Ten Vám dnes povím.
Stal se jedné zamilované Češce...

Šlo o někdejší kamarádku jedné z mých sester, která prožívala
čerstvou, asi dvoutýdenní lásku.
Když došlo na první společnou noc. Osudnou.
A ostudnou...

Přijela k němu rovnou z rodinné večeře, kde se nehorázně přecpala.
A zrovna ve chvíli, kdy byl její milý, taky velice zamilovaný, na toaletě,
začalo se jí chtít na velkou.

Cítila, jak to v ní bublá a vře, tušila průjem.
Jenže ostýchala se na něj zaklepat, aby si pospíšil.
A tak čekala.

Jenže se pročekala až do momentu, kdy už dál čekat nemohla.

V panice, co teď, zavřela se v koupelně, že to HOLT udělá do vany.
Ovšem do té už vlézt nestihla. Možná jak zvedla tu nohu, kdoví...

Prostě se celá zesrala.

Měla džíny, ponožky, i kalhotky podělaný.
Tak, jak byla, si do té vany stoupla, a rozbrečela se.
Pak se vysvlékla a začala TO prát. Žmoulat pod sprchou...


V tom ON spláchnul a chtěl si jít umýt ruce.
Vzal za kliku a bylo zamčeno.

Uslyšel vzlykání.

"Co tam děláš, miláčku?"

"NIC!!! A jdi pryč!" Ozvalo se ubuleným hlasem.

Samozřejmě naléhal, ale marně.

Až když slíbil, že ať se jí přihodilo cokoliv, všechno spolu vyřeší,
a že ji miluje a nikdy nepřestane, podlehla a odemkla.

Podotýkám, že nahou ji zatím nikdy neviděl.

Otevřela mu už umytá, přesto byla koupelna plná smradu
a její mokré věci ležely ve vaně.
Musela s pravdou ven.

Testem lásky ale mladík prošel s vyznamenáním, objal ji,
aniž si ji nějak významně prohlížel, a osobně jí všechno vypral.
V pračce.
Navíc jí půjčil pyžamo :)



A prý jsou spolu do dnes, a to už bude nějakých osm let.
Z toho plyne, že opravdická láska vydrží všechno!

Tímto zvoláním se loučím, a doufám, že brzy zase budu
mít příležitost, psát Vám zas.
***

Hovno na protest

13. října 2012 v 21:54 Zpovědnice
Sedím takhle u našich, Elenka spí, tak na ni čekám, a prohlížím si nějaký katalog
s nábytkem.

Ze schodů seběhla moje sestra Kiki a zřejmě pojala podezření, že jsem už zase
v náladě "ustaraná matka".
Jinak jsem si nedovedla vysvětlit její otázku:

"Dokázala by ses někdy hecnout a vysrat se třeba na podlahu?"

Koukla jsem na ni téměř s uzarděním.

"Na tu zrovna seru docela často," přiznala jsem svou slabinu v domácích pracech.

Kiki se rozesmála, protože myslela, že vtipkuju.

"No, jasně. Já to myslim vážně Jani, napadlo mě to teď, když běžim na záchod
a vidim, že na dveřích je připláclej Béďa (spící pes), na kterýho bych musela sahat a někam
ho odtahovat, protože jinak by sem vlítnul a máma by zase šílela...
Tak bych to, jako na protest těmhle překážkám, udělala přímo tady na podlahu, jako..."


Zůstala jsem koukat a nevěděla hned, co říct.

V tom se ozvalo šramocení klíčů v zámku, vracel se taťka. Béďa se ode dveří odlepil a běžel ho vítat.

"Dobrý no, tak já jdu teda na ten záchod," rozmyslela si Kiki svůj manifest.

Jestliže máma šílí, když někdo nechá otevřené dveře a vpustí do obýváku Béďu,
neumím si představit, jak by se tvářila na to hovno.

Je dost pravděpodobné, že by šíleně řvala, že ten, kdo sem pustil toho psa, ať si to po něm uklidí.

A já bych chtěla mít svobodnou mysl své sestry...
***

V noci na dnešek jsem svobodnou mysl měla. Sice jen ve snu, ale bylo to fajn.
Stala jsem se milenkou Marka Vašuta.
Tedy, teprve jsme na to měli vlítnout, poprvé...

Když v tom mě vzbudil Zdeněk, že mám jít píchat.

Ještě v polospánku jsem slastně kývala, ale nějak mi tam nehrálo, proč opakuje,
že už je osm.

To mě probralo. Už zase totiž píchám Elence injekce, a byl právě čas.

Svoboda mého snění se vpila někam do polštáře, a já se zas ocitla ve své
každodenní "svěrací kazajce".
Injekce, léky, kardiocentrum, dokonce nepříznivé zprávy...


Někdy mám pocit, že už nemůžu.
Mám chuť se na všechno vysrat.

Mohla bych se zkusit hecnout a třeba na protest osudu to udělat.
Pěkně v obýváku.

Jenže u nás není na koho to hodit. A tak bych si to uklízela sama,
a to by byl houby protest.

A tak aspoň doufám, že na mě v polštáři ještě čeká ten Vašut...
***

Jak nás ovládal ovládač

12. října 2012 v 21:16 Zpovědnice
Tak, a jak že se ten můj volný večer, který se naskytne jednou za uherák, vydařil?

Nejdřív Vám povím, proč jsem si ho tentokrát přála strávit úplně normálně, a ne třeba psaním,
což normálně dělávám.
Jednak jsem tedy byla strašně unavená a neměla pocit, že mi to myslí. Bylo
to skutečně tak na to, sednout k bedně, chvíli čumět a jít spát.

Prostě normálně. Tak, jak to dělají normální lidi.

Všechny ty činnosti totiž, jako je film, pivo, vana a spánek, pro mě dávno
běžnými nejsou. Když máme doma Elenku, tak je to tak na krátkou sprchu,
(bez mytí vlasů a holení nohou), film a pivo jsou zcela tabu, no a spánek?
Ten leda přerušovaný. Dvě hodiny a pak odpočinout, abych nespala v kuse,
pak tři hodiny a zase chvíli pobejt...

A tak jsme si s mým mužem naplánovali úplně normální večer.
Bez stresu především.

Máme už nějakou dobu rozbitý ovládač k DVD přehrávači, který zafunguje jen
někdy. Třeba, když si Elenka vybere pohádku na flashce, kterou tam zastrčí
a my pomocí toho ovládače sjedeme na požadovaný film a zapneme jí ho.
Sice to trvá dýl, pár stisků je planných, ale nakonec se vždycky dívá.

Včera jsem vylezla z vany (s umytou hlavou a oholenýma nohama), a když se na mě
Zdeněk dostatečně vynadíval - jako že ta Jetty vizáž byla skutečně jenom dočasná,
tak mi oznámil, že celou tu mou lázeň strávil mačkáním šipky na ovládači, a neposunul
se ani o jeden film.

K tomu našemu zbývalo, v ideálním případě, pět skoků. Tedy tak pět vteřin.
My měli ale mačkací večer.
Nemačkali jsme jeden druhého, jak by to možná mělo být,
ale střídavě jsme oba mačkali ten pitomej čudlík.

Dobře jsme věděli, proč právě teď nefunguje.
Protože máme společný večer a chceme ho strávit úplně normálně, přece!
Stresovalo nás to - a taky dost sralo.

Když nás mačkání unavilo, a já byla zralá přejít k bodu čtyři, kterým byl hluboký spánek,
Zdeněk teprve dostal rozumný nápad - pustit ho na počítači.

Ve snaze prožít "normální" večer jsme se chovali nenormálně...
Dávno vím, že nejhorší je, se o něco za každou cenu snažit.
Držet se nějakého plánu a nepřipustit plán náhradní. Dokonce ho nemít.

A tak nám nakonec večer ovládal ovládač, namísto, abychom se na rozbitý ovládač
vyprdli a nepotřebovali ho.

Tak snad se napříště poučíme. Pro jistotu si ale koupíme nový dývko...
***

11. 10. 2012

11. října 2012 v 19:26 DNES
Dnes jen heslovitě.
Papoušek pryč.
Buková pryč.

U babičky.

Vana. Pivo. Film. Spánek.

Musím končit, ať to všechno do rána stihnu...
Zítra bude zas Buková s papouškem doma.
Leda by to ten opeřenec vzal za mě, když na něho tak dá.
Zkusím se s ním domluvit.
***

Hezký večer všem!

Papoušek to dovolil

10. října 2012 v 23:06 Zpovědnice
aneb Matka bez autority je horší, než mluvící papoušek. Plyšovej.

"Papoušku, si tam?"
Papoušku si tam?
"Jo, dobře, děkuji..."
Jo dobře děkuji

"Musim spinkat víš."
Musim spinkat víš

"Můžu uklízet?"
Můžu uklízet?


Na to moje dcera vjíždí do obýváku s uklízecím vozíkem, který dostala k narozeninám od tety,
a hlásí mi, že jí to dovolil papoušek.

Je půl jedenáctý, a zatím se vůbec nezdá unavená.

Papouška jsem dnes vyhrabala u našich ve sklepě, kam ho kdysi uklidili, společně s dalšími hračkami,
když mí mladší sourozenci odrostli.

Je to plyšák na umělé tyči, který všechno zopakuje. A Elenka se do něj zbláznila.
Vůbec jí nevadí, že jejich dialog je poněkud monotónní.
Že ho s ní nevede, nýbrž jen papouškuje.
Dokonce si snad skutečně myslí, že je právoplatným členem rodiny, který má nějaké slovo
v rozhodování, jestli se něco smí, anebo už nesmí.
Přikládá mu vyšší hodnost, než mně.

Třikrát během večera vylezla z postýlky s tím, že jí to papoušek dovolil.
Člověk se nechce smát, aby neztratil autoritu - kterou stejně, jak se zdá, nemá,
a tak na ni křikne, aby věděla, že to spaní bylo myšleno vážně!
Jenže papoušek mě svým umělým hlasem zparoduje a vážnost je ta tam.

Elenka se totiž rozesměje a jde si po svém. A tím je v tuhle noční hodinu cokoliv,
jen ne postel.

Když zase takhle přišla a usedla ke stolu v obýváku, kde má od večera rozloženou stavebnici,
pochopitelně s tím, že papoušek o tom ví, rozhodla jsem se změnit strategii.

"Papouška hned ráno odvezu zase zpátky babičce!"

"Ne, papoušek nezlobí!" Zastala se ho.

"Ale ty zlobíš!"

Hned nás obě napadlo totéž - ráno Elenka pojede k babičce.
Těší se. A už vůbec nemá důvod mě s tím spaním poslechnout.

Je jí úplně jedno, že já bych už spala...
Asi si vezmu papouška a zeptám se ho, jestli můžu jít spát.
A jestli Elenka MUSÍ jít spát.

Jsem zvědavá, co nám odpoví, a jestli ho pak Elenka sama nezatratí.

Otázka je, co bude dělat dál.
Jestli si to uklízení dovolí sama, tak jsem pro tuhle noc v háji.
***

Koupil byt, aby se neztrapnil!

9. října 2012 v 21:25 Zpovědnice
Moje sestra má (zřejmě) úžasně romantického a bohatého ctitele.
Anebo je úžasně naivní.

Ona vede aukce. Je ta s tím kladívkem. Vždycky jednou v týdnu.
A vyprávěla mi, že si dávno všimla mladíka, který nevynechá tuhle akci ani jednou,
prý jen sedí v davu, nikdy nic nepřihodí a jen si ji prohlíží.

Ale když se střetnou pohledem, plaše se prý podívá stranou.
To jí připadalo roztomilé, proto si ho všimla.

Jenže nedávno se přihodilo, že ten mladík se ocitl v aukční síni úplně sám.
Přišel na dražbu jako jediný.

Zjevně ho tahle skutečnost zaskočila, jenže věděl, že sestra (objekt jeho
touhy zřejmě) už ho zahlédla, a tak zůstal sedět.

Ten den se dražila jediná věc. Byla to nemovitost za dva miliony.
A jelikož byl ten muž jediným zájemcem, který, jak se ukázalo, ani netušil,
co se bude dražit, což není obvyklé, (a což nahrává příběhu v sestry podání),
ona k němu neformálně přistoupila
a zeptala se ho, jestli mu má ten bejvák rovnou přiklepnout, když nemá,
kdo přihodit na ceně.

Předpokládala, že ten pán ví, o co přišel "bojovat", a že o byt má tudíž zájem.

"Jo on se draží byt jo?" Zeptal se on zaskočeně.
"Ano, snad jste kvůli tomu přišel, ne?"
"Jo, jasně..."
"Takže vám ho přiklepnu?"
"Eeeeh - tak jo, ano," odvětil on a bylo to.

Ještě měl poslední šanci vyložit karty a říct, že přišel kvůli ní. Ale on, posera, radši koupil ten byt!
Sestra symbolicky ťukla kladívkem a oznámila mu, že byt je jeho.

Mladík plaše poděkoval a odešel.

Podle všech indícií ze sestry vyprávění si totiž zakoupil něco, o co nestál - jen proto,
aby se před ní neztrapnil, jak podotkla.

Ale neoslnil ji tím, ona romantička není.


A jestli odhaduje situaci správně - třeba jo, třeba takoví blázni skutečně chodí světem,
tak jí zřejmě vůbec nedochází, že se tomu člověku
natolik líbí, že mu takováhle akce stojí za to.

Navíc je to prý hezký muž.
A ona jde klidně spát s dobrým pocitem, že se prodalo.

Jak se asi spí jemu? :)

Říká si, že to zase nevyšlo? Že měl jedinečnou příležitost něco udělat, když spolu byli sami,
ale on to nezvládl, JEN koupil ten byt, co mu nabídla, a šel.
V podstatě odešel s nepořízenou, pokud mu skutečně šlo o mou sestru :)


Aby bylo jasno, já neměla o ženské intuici své sestry pochyb, a když mi příběh vyprávěla,
užasla jsem. Jenže náš kamarád, "šťoural" a realista, se zasmál, a tím vnesl do příběhu
o muži, který se jen nechtěl ztrapnit, jisté pochybnosti.

Podíval se na věc z mužského pohledu. A hned do toho zamíchal chladné kalkuly ohledně
vyvolávací ceny bytu a jeho ceny tržní...

To je nuda. Pohled ženy je minimálně zajímavější.

Líbí se mi prostě ta věta, že si koupil byt, aby se netrapnil.
***


Jak se krotí muži

9. října 2012 v 11:00 Zpovědnice
Nemám ráda despotické řeči, jako že "Já jsem ten, kdo tady nosí kalhoty!"
Nebo "TY jsi na mateřský, tak už si na to zvykni!"

Né, že bych měla doma despotu...

Ale sem tam se mu na jazyk vloudí něco podobného, když se hlásím o svá práva
- tedy o více, než pouhou POMOC s Elenkou.

Abych byla fér, musím svému muži přiznat značnou dávku smyslu pro rodinu,
a také ochoty zapojit se a střídat mě v péči o naši nemocnou dcerku.

Přesto, když chci (když vyjedu), aby udělal to či ono, a jemu už se to zdá příliš,
jelikož třeba ráno vstává brzy do práce a už by rád spal,
tak mě sejme hláškou typu: Já se na rozdíl od tebe nebudu zítra válet celej den,
ale pracovat!

A přestřelí. A je zle. Třeba mu vzteky zaklapnu počítač, u kterého leží.
To se jako neznám.

A pak se dovím, že jsem hysterka, s čímž nemohu nesouhlasit,
a on se zas doví, že je despota.

S čímž nesouhlasí nikdy.


A pak mu ten počítač přestane fungovat, a je zase zle.
Ne, nenadává mi. Jenom je skleslý a smutně chodí bytem, až mi ho je líto,
a tak volám kamarádovi, který počítačům celkem rozumí,
aby hned přijel, protože máme problém...


"Jak se to stalo?"
"Já mu zaklapla počítač."
"?"
"Jako ze vzteku, víš...," doznávám se.

"A co udělal?"
"Řekl mi něco hnusnýho."

"Takže on ti z ničeho nic řekl něco hnusnýho a tys mu za to rozbila komp?"
"Né... Hele, budeš mě vyslýchat, anebo to přijedeš spravit?" Dochází mi trpělivost.

A Zdeňkovi mezitím dojde taky a jde se mi za tu sprosťárnu o tom, že se budu
doma s Elenkou "válet", omluvit.

Vysvětluju mu, že když je můj život tak jednotvárný, jelikož jsem stále jenom s Elenkou,
tak holt nemůžu být pořád jenom dobře naladěná a usměvavá, a ať se nediví, že sem tam
taky vyjedu. Jsem holt vynervovaná, je toho na mě moc!
To takhle kdybych šla pracovat a on zůstal doma... To by teprv viděl...

"Tak promiň, já vim... Vim, že se doma s Elenkou neválíš, že je to pěkná dřina...
A že nemáš čas ani dojít s košem, anebo vyprat a umejt nádobí..."

Zavětřím ironický podtext.

"Nemám ráda, když se někdo naváží do mýho životního stylu!"

"Miláčku, to není život, natož styl, co ty vedeš," postaví se za mě. "Já si to uvědomuju," přiznává.

Kývu a jsem ráda, že mě chápe.

"Tak teda vyjížděj, já si na to snad zvyknu," dodá a pak už zvoní kamarád
a věnujou se počítači.

Najednou bych moc ráda, aby mu ho rozchodil.
Je to hodnej člověk, ten můj chlap. Klidně můžu vyšilovat a nic doma nedělat,
a on mi to nebude předhazovat.

Jen když už nikdy nebudu mít ten nápad, aby zůstal doma s Elenkou on, a já že půjdu do práce...
***


PS: Nic takového bych mimochodem nechtěla, s Elenkou být doma, když mě potřebuje, je
to nejmenší, co pro ni můžu udělat. A samozřejmě ráda, vůbec to neřeším.
Ale on to vědět nemusí :)

Tvůj je jenom ten tvůj!

8. října 2012 v 16:45 Zpovědnice
Zaznamenala jsem zvláštní jev a zajímalo by mě, jestli jen já, anebo i ostatní ženy a matky.
Totiž u svých mužů.

Já, když něco jím, vždycky a automaticky nabídnu Elence. I když neočekávám, že si dá, prostě
to zkusím.
Když něco jí můj muž, ani ho nenapadne, že by to Elenka mohla chtít.
Proč by to taky měla chtít, když je to jeho...

Tuhle mu sahala po bábovce, kterou si dal k snídani.

"To je moje!" Ohradil se a doporučil jí, aby jedla to, co má na talíři k snídani ona.

V takových chvílích vždycky zasáhnu. Vyrvu mu ten kus žvance z ruky a podávám to naší holčičce...

"Jenom to rozláme a rozpatlá, a stejně to nesní," namítá pokaždé její tatínek.

A je celý nesvůj, že bude pak dojídat nevzhledně vyhlížející kousky bábovky,
které se ještě předtím poválejí na gauči.


Když mu chce vzít z talíře bramboru, když mu sahá po čokoládě, prostě kdykoliv
dostane chuť na něco, co má on, slýchám TO JE MOJE!!!

Někdy se dokonce hádají, čí že to vlastně je. Elenka se nedá odbýt, obvykle.
A když je táta neoblomný, utíká mi žalovat.

Tenhle supí přístup nechápu, jak to, že se s ní netouží rozdělit, anebo ještě líp,
všechno jí dát, urvat si od huby a žít třeba i o chlebu, jen když bude papat naše Elenečka...

On se s ní dohaduje i o hračky, když si spolu hrají.
To už je vrchol, říkám si vždycky, když ho z pokojíčku slyším, aby mu to či ono vrátila,
že to si vzal on.

A když spolu kreslí, tak Zdeněk vyžaduje svůj vlastní papír, a když Elenka chce vždycky
právě tu pastelku, kterou má zrovna v ruce on - nedá.

Má si vzít jinou - přece vidí, že TOUHLE teď maluje on!

Jeho nebaví sednout si nad její papír s ní a pomáhat jí něco vytvořit.
Podávat jí tužky a třeba její obrázek vylepšovat. Ne, on kreslí svůj,
a běda, jak mu na něj čmárne.
A co víc, on si ho i vystaví vedle té její čmáranice, a já mám porovnávat...

Někdy mám pocit, že mám doma děti dvě.

Kdyby sem tam nedocházelo i na chvíle, které mi připomenou, že tomu tak není...

Měla jsem tu noc Elenku u sebe v ložnici, a když se ráno Zdeněk vrátil z noční
a lehl si k nám, ještě nějakou dobu jsme všichni spali.

On spává nahý a to ráno tomu nebylo jinak.
A Elenka se budí první - ani tohle pravidlo nebylo porušeno.

A mě budí ona, tentokrát žalováním: "Mamí! Nechce pučit!!!"

"To je moje, Elenko, nesahat!" Smál se právě vzbuzený Zdeněk.

"Co jí zas bereš?" Otázala jsem se rozepsale a teprve otevřela oči,
abych se dcerky zastala.

Zdeněk byl až po uši přikrytý peřinou a z boků ji měl zastrkanou dokonce pod sebou,
aby mu tam Elenka už nemohla strkat ruce...

No dobrá, ale jinak se s ní bude dělit o všechno, na to už si došlápnu! :)
***

Slavíme, nepíšu!

6. října 2012 v 23:45 DNES
Dneska máme velký den,
Elenka to možná ještě úplně nechápe, ale na oslavu se stejně těší.
A ještě víc na to, že dostane dárky. To slovo už chápe dobře :)

Dneska jsou jí tři roky, a ať to zní jakkoliv, jsme rádi, že se jich dožila,
při tom všem, co má za sebou. A doufáme, že bude i dál tak houževnatá
a se vším se porve, jako do teď.

Je blbost jí tady přát, protože můj blog skutečně zatím nečte.
I když prohlíží! Čučí mi někdy pod ruku a radostně hlásí, že "tu všude je máma!"


Ale dneska máma nepíše, dneska slaví a blázní...
Večer možná uvidím víckrát já Elenku :)
***


Děkuji všem svým blízkým a přátelům rodiny, že jsou na tu naši holčičku tak hodní,
a tolik se o ni zajímají a navštěvují ji, má Vás všechny ráda. I Tebe Kiki :)

Neberu nic

5. října 2012 v 22:42 Zpovědnice
Nemám ráda letáky, myslím reklamní. Obecně je považuju spíš za zbytečné,
protože se mi snad ještě nestalo, abych si na základě nějakého propagačního
letáku, co je nacházím denně ve schránce, něco objednala.

Dalo by se říct, že jimi opovrhuju.
A od těch, co mi je na různých místech Prahy vnucují, si je zásadně neberu.
Stejně bych je vzápětí hodila do nejbližšího koše, nezajímají mě.

Takhle to tedy mám.

Jednou jsme s mým mužem sjížděli po eskalátoru v nákupním centru,
a dole už na nás nedočkavě čekala nějaká hosteska s letákem.
Mínila nám každému jeden vecpat.

Zdeněk si ho ze slušnosti vzal, já se slečně obloukem vyhnula.

Šli jsme dál a Zdeněk najednou povídá, že mám jít napřed, že si skočí pro tu zmrzlinu.

Zbystřila jsem a povídám: "Pro jakou?"

Ukázal mi leták a on to byl poukaz na zmrzku zdarma.
Snad tam otevírali nový stánek...

Výborně. Taky bych si dala.
Takže já si tu svou zaplatila a on si lízal grátis.

Zanedlouho jsem vcházela do našeho baráku, kde se zrovna nějaký poštovský panáček
chystal vložit nějaký reklamní list do naší schránky.
Zarazila jsem ho:

"Ani to nezkoušejte, my o reklamy nestojíme!"

Omluvně se na mě podíval a pak pravil:
"Ale tohle jsou výhody vaší pojišťovny, to vám posílají, je to na vaše jméno..."

Pak čekal, jestli povolím.

"Á tak, no tak dobrá, to je jiná...," obrátila jsem.

Zřejmě jsem ho tak zaskočila, že ho nenapadlo, dát mi leták rovnou do ruky,
ale vhodil ho do té schánky.

A já si cestou pro klíček tak říkala, že bych možná nemusela proti té reklamě brojit takhle naplno.
Že bych mohla ubrat.
Abych se o něco neobrala.
To Zdeněk, ten se svou svobodomyslnou povahou tyhle soukromé žabomyší války nevede, a za to má čas od času
nějaký bonus, třeba v podobě zmrzky.
Byla to pomyslná odměna za příjem reklam.


A tak jsem to mínila zkusit. Budu shovívavě tyhle listiny odebírat.

Nedlouho na to jsem vystupovala z metra, a míjela jsem nataženou ruku s nějakým časákem.
Čapla jsem ho, říkám, že děkuju a jdu dál.
A za mnou se ozvalo:

"Čtyřicet korun, mladá pani!"

Byl to nějaký Nový prostor, či co.

Takže někdo dostává bonusy a já mám za příjem reklam ještě platit,
proč mě to nepřekvapuje?

S omluvou jsem popošla těch pár kroků zase zpět,
a za veřejného pohoršení, že jsem chtěla obrat bezdomovce,
(abych o něco neobrala sebe), jsem mu zase ten plátek vrátila.

To oni po mně jistě chtěli kompenzaci za to, že jsem ty reklamy tolik
let odmítala.

A tak jsem zase tam, kde jsem byla. Neberu nic.
***

(Inter)aktivní matka

4. října 2012 v 21:09 Zpovědnice
Dnes zase něco ze soudku mojí blbosti...
Tak tedy. Můj bráška jednou na chalupě pustil Elence na svém Iphonu nějaké interaktivní puzzle pro nejmenší děti, a ji to moc bavilo. Jezdila prstíkem po displeji a přetahovala jednotlivé dílky domečků a panenek, a různých jiných obrázků, na svá místa, a musím říct, že jí to dobře šlo.

Hlavně proto, že na displej mohla sahat, bylo to skoro jako opravdové puzzle, které má tak ráda.

Včera jsem ji chtěla potěšit, a tak, zatímco po obědě spala, jsem na internetu, prostřednictvím svého notebooku, vyhledávala podobné dětské stránky s těmihle skládankami.

Nenašla jsem hned, o to větší jsem měla radost, když se nakonec jedna taková webovka objevila. Hned jsem se to jala vyzkoušet.

Prstem jsem se dotkla dílku puzzle na svém monitoru a snažila se ho přemístit na správné místo...
Nešlo to.

Jenom myší to šlo. Ale tohle Elenka ještě nezvládne - že by klikla myší a přidržela si to, a někdy klikla dvakrát, jindy jednou, kdepak, to ještě není pro ni. Škoda.

Potřebuju najít ty dotykové puzzle... Co měl Tom!

Pak mě něco osvítilo a došlo mi, že můj monitor není dotykový.

Hledala jsem ovšem ještě nějakou chvíli, než mi tahle politování hodná skutečnost došla. Moc mě to mrzelo. Jednak kvůli Elence, že si nebude interaktivně skládat, a pak zase kvůli Elence, že má tak blbou matku :)

Já si na to pomalu zvykám, jsem zvědavá, jak se s mými aktivitami vypořádá ona...
***

Podzim? Hrušky v knížce

3. října 2012 v 22:56 Pojednání
Jelikož tu máme podzim a já ho vnímám jen díky datu v kalendáři (a kapánek chladnějšímu počasí),
měla bych tu zase jedno pojednání.
A to o tom, jak mně, "moderní" městské ženě jednadvacátého století, splývají roční období.

Když jdu ulicí, anebo kouknu z okna, vidím všude spadané listí všech barev.
Právě ten povadlý barevný list mi podzim asociuje.
A taky drak.

Ale ten byl šňůrkou s mou rukou spojen naposledy snad před dvaceti lety.
Jinak ho vídám vždycky na Vypichu, na té rozlehlé pláni, kde lidé obvykle dělávají
vždycky přesně to, co k danému kalendářnímu údobí patří.

Ne, že by tam v létě plavali a v zimě slavili Vánoce... Jen tam v létě drandí na bruslích, kolech,
dělají si pikniky a pouští letadélka na dálkové ovládání.

Teď na podzim zase draky, a v zimě běžkují.

S trochou nadsázky bych mohla prohlásit, že se na Vypichu vždycky dovídám,
jak dalece jsme v kalendáři od Nového roku pokročili.

Jezdívám tudy vždycky a zásadně jen do Motola a zpátky.
A jelikož Elenčiny hospitalizace bývají časté a trvají i celé měsíce,
naskýtá se mi někdy, cestou tam, pohled na běžkaře, a cestou zpátky na lidi,
co jeli v neděli k vodě... Kdyby tam voda byla.


Dál mi k podzimu patří hrušky a jablka.
Teď, když si po večerech prohlížíme s Elenkou obrázkovou knížku říkanek,
kde koza setřásá hrušky ze stromu, vybavuju si, že jsme taky na podzim,
jako malé holky, na chalupě sklízely s babičkou ovoce.

Dneska ho kupujeme. Stromy na zahradě jsou už staré, nové nikdo nevysázel,
takže plodí samá nejedlá pláňata. Dávno jsem si neutrhla hrušku ze stromu.
Jako malá ano, to jsme se jednou dostaly se ségrou i do průšvihu, když jsme
rvaly hrušky sousedům přes plot a přišlo se na to.
Musely jsme se jít omluvit.

Nám sice rostly na zahradě taky, ale ty jejich chutnaly nějak líp...


A pak nás naši zapřáhli, dostala jsme každá hrábě a pletenou vestu (babičkou),
a musely jsme jim pomáhat hrabat listí na zahradě.
Nás to bavilo, i když dneska už nic takového dávno na chalupě neděláme.
Nedělá to nikdo, nějak tam to listí najednou nevadí.

V Austrálii dokonce listí ze zásady nechávají ztlít. Jeho shrabávání jim připadá
jako zbytečná práce, navíc kontraproduktivní. Dočetla jsem se.

Jó, zbytečná práce, tak to vidím i já, je to pěkné i pro oči, taková barevná zahrada.
Jenže tehdy, když se to u nás ještě řešilo hráběmi (myslím u nás na chalupě),
tak člověk aspoň věděl, že je podzim.
Děti sotva ocení krásu barevných lupenů všude kolem.
Ale když je musí pohrabat, tak si to pamatují. A hrabání listí si s podzimem spojí.

Mně to dneska moc chybí. Jistě, že bych mohla pohrabat u babičky na zahradě listí i teď.
I loni jsem mohla, i příští rok snad budu moct.
Jenže to není ono, když se to nemusí. Nikomu by moje práce neprospěla. Nikdo by ji neocenil.
Možná by si jí nikdo ani nevšiml.


A jen tak tam stát a kochat se "podzimem", to není podzim. To si můžu vzít fotku
a čumět na ni do omrzení, a vyjde mě to nastejno.

Nějak zapojit se do toho koloběhu měsíců, ne jenom stát a zírat.
To listopad prfrčí kolem a já se ani nedotknu, ani nepřičichnu, neprožiju ho...

Je to pak, jak když míjím Vypich, kde se jen za jízdy podívám z okýnka, jak do kalendáře.

Totéž je se zimou, nesáňkuju, nelyžuju, jsem doma za pecí. A kdyby aspoň za pecí!
Protože ta zimu taky asociuje.
Prostě si zatopíme a děláme obvyklé věci, jako celý rok.
Vyjma vánočních svátků, ale i ty nějak tak odbýváme, řekla bych.

Cukroví se nepeče, protože se to neumí, a i kdyby se to umělo, tak by se to nesnědlo,
protože už tradičně pečívá pro všechny babička,
na pohádky se nekoukáme, protože nemáme čas, sháníme dárky - a hodně a pro každého to "pravé",
a zdobíme byt, aniž bychom vlastně úplně chápali, proč.

Ze stejného důvodu si koupíme stromeček, který ozdobíme, a pod který ty pracně zabalené dárky uložíme.
Aby za chvíli někdo přišel, papír rozerval, na chvíli vykulil oči - a bylo po všem.

A dál už se jen čeká na jaro. Aniž by se vědělo proč. Snad kvůli oteplení.
A hned pak se už těší na léto. Kdy se člověk pak stačí akorát tak párkrát smočit v chlorovaném bazénu
na zahradě, máli to štěstí (jestli je to "štěstí", jestli jsme nebyli šťastnější v rybníku),
a hned je tu podzim a přízemní mrazíky, kdy si jdem koupit hrušku a čumíme z okna, jak padá listí...

A tou dobou začínám bilancovat, jak jsem si ten rok, pokud šlo o možnosti, co nám jednotlivé měsíce skýtají,
užila. Nic moc. A nemít chalupu, tak vůbec nic.

Proto se radši začnu těšit na Vánoce. Pomalu se mi po nich stýská. Jak zas vytáhnu ozdoby ze sklepa,
přikoupím nějaké nové a budu zdobit...
Ono to těšení se, má taky něco do sebe. Už proto, že jde o praktickou náplň těch dob, k nimž se váže.
Nebojím se říct, že si to celé odžívám a užívám maximálně právě při tom těšení.

Protože když na to pak dojde, je to celé takové hektické a pak je to hned za námi a nic z toho.

Jednou jsem někde četla, že člověk by neměl být ochuzen o možnost na něco se těšit.
Je to totiž už součást toho, na co se tak těší.

Tohle věděl i náš dědeček - aniž by to taky četl.
Vždycky měl strašně rád, když věděl, že přijedeme. Rád se na nás těšil.
A my jsme ho zase rády překvapovaly.
Najednou jsme prostě přijely a on byl celý překvapený, a bylo toho najednou tolik,
co by si s námi býval naplánoval, kdyby měl čas se na nás těšit...

Já se tradičně těším, že příští podzim už bude ten pravý, podzimní. Že budu vědět,
že je to tady.
Mám ve skříni dokonce tričko s nápisem "Můj nejkrásnější podzim". Je to anglicky,
česky to tak nezní...

Ale neměla jsem ho na sobě ani jednou zatím, protože v létě se ten nápis nehodil,
a podzim jsme dosud trávily v nemocnici, a pobyt tam se s tím nápisem jaksi neslučuje.

Takže já se ráno navléknu do toho trička a budu podzimní.
Aspoň pro okolí.

Já už se totiž těším na Vánoce...
***

Moje paranoia 2

2. října 2012 v 12:00 Zpovědnice
Co jsem se vrátila z nemocnice, nosím roušku.
Už tam jsem ji nosila.
Jednak nám sestra jednoho dne oznámila, abych s přeléčenou Elenkou necourala po chodbě,
neboť přivezli akutní (a infekční) zápal plic, a pak, já právě tou dobou dobrala antibiotika,
tak jsem si připadala oslabená...

Máma mi vyprávěla, že když mi byly dva, tak jsem dobrala antibiotika,
ona se mnou šla na nákup a krátce nato jsem dostala (infekční) zánět mozkových blan.
Já si pamatuju jen tu nemoc a nemocnici (víceméně tedy z vyprávění),
ale že jsem to chytila v období po dobrání antibiotik,
to pro mě byla a je cenná informace...

Tudíž jsem Elenku na nemocniční chodbu nepouštěla vůbec,
a já se tam procházela s rouškou.
Ne, že bych se přímo procházela, prostě jsem v případě nutnosti projít chodbou,
tu roušku nosila.

Jako rizikovou oblast jsem vyhodnotila celé území nemocnice,
takže jsem pochopitelně roušku nesundávala, ani když jsem si šla zakouřit.
Když jsem došla na místo určené kuřákům, poodešla jsem od ostatních kuřáků,
roušku stáhla pod bradu a vychutnávala si cigáro.

Někdy jsem ji nasadila zpátky na nos moc brzy a všechen kouř z posledního práska
jsem si foukla do ní. Pak jsem se rozkuckala a kuřáci se rozestoupili, aby mohla
ta nákaza tuberácká projít...

Je divné, že když lidi vidí někoho s ústenkou, jak se lékarensky rouškám přezdívá,
domnívají se, že je nemocný a nechce své okolí nakazit.
Opak je ale pravdou!
Je zdravý a bojí se nákazy od nich.
Aspoň, pokud mohu soudit podle sebe...

Anebo je to tak, že ostatní se skutečně ohleduplně snaží své bacily neroznášet,
a já jediná, paranoiou zatížená, to dělám naopak, kdoví...

Každopádně jsem si roušku přivezla i domů.
Jednu pro Elenku, protože už ji nebudu vystavovat dalšímu potenciálnímu
hospitalizování pro nemoc (pro co taky jinýho? :))

a tu druhou pro sebe, protože s ní teď, aspoň pár dní, než uplyne "období po
antibioticích", míním chodit.
Nevím, jak dlouhé má být to období, ale pár dní určitě.


Včera jsme jeli se Zdeňkem do Billy. Že nakoupíme (- proč taky jinak...),
a já se pěkně oblékla, což teď dělávám, po tom, co jsem zjistila, že se mu
líbí pěkné ženy...
Na chodbě jsem se obula a pak jsem sáhla po té ústence.
Koukal na mě a ptal se, jestli to myslím vážně.

Řekla jsem, že myslím, že se nenechám nakazit, že už jsem jednou
ve dvou letech měla po antibioticích zánět mozkových blan a nemíním
se tomu vystavovat znova.

Udolán mým pádným argumentem zklapl a jelo se.
Ovšem před Billou mi řekl, že mám chodit pár kroků za nim.
Anebo klidně před nim.

Což jsem nerespektovala.

Ale když jsem mu cestou mezi regály něco říkala, tak dělal,
že mi nerozumí, anebo že mě vůbec neslyší.

Ale vymluvil se, že je to tím, že při konverzaci v rušném prostředí je nutné
odezírat ze rtů, což mu právě teď neumožňuju.

Uvěřila jsem až ve chvíli, kdy se mě prodavačka v oddělení lahůdek třikrát ptala,
co že to chci. Nakonec jsem jen kývala, když prstem ukazovala na různé druhy šunky,
komunikovala se mnou jako s hluchoněmou.


A ostatní zákazníci ve frontě si ode mě udržovali odstup. Zdeněk byl mezi nimi :)
***

Moje paranoia

1. října 2012 v 21:15 Zpovědnice
Moje paranoia dosáhla vrcholu. Aspoň prozatím.
Když jsem se chystala objet si pár povinných štací - jako spořitelnu, lékárnu a akvaristiku (Usmívající se),
chvíli jsem ještě postála u auta, abych si vykouřila cigaretku.
Když bylo hotovo, zahodila jsem vajgl do kanálu, na kterém jsem parkovala.

Jenže ten doutnající nedopalek tou mříží nepropadl, ale zůstal na ní ležet. A čoudil mi do podvozku.
Nasedla jsem, zabouchla za sebou dveře a najednou si říkám:

Co když mi třeba kapánek uniká nafta...
Co když nastartuju, a podvozek mi vzplane?


Zkrátka jsem se vyhecovala k opětovnému otevření dveří a pokusu toho doutnáka uhasit.
Byla jsem líná vyndavat nohu a nějak ho zkopávat do toho kanálu, tak jsem vystrčila jen hlavu
a snažila se na ten vajgl plivnout. Jako uhasit ho.

Lidi, co šli kolem, si zřejmě mysleli, že jsem čuně, co si odplivává.
A že to snad dokonce potřebuju, když to ani v autě nemůžu polknout :)


Ale když mě to chytne, tak je mi jedno, co si kdo myslí.
Hlavně, že se uvedu do bezpečí...


Vím, že lidi kolem mě mají taky své strachy. I ti, co šli kolem!
A to někdy vyloženě kuriózní.
Sice si nemyslím, že mě trumfnou, ale aspoň v tom nejedu sama.

Někdy mě to přepadá v metru. Bude to možná tím, že jím jezdím málokdy.
Jakmile souprava zničehonic zastaví někde mezi stanicemi, jsem zničená.
Jdou na mě mdloby.

Co se děje? Nehoří?
Anebo když přistoupí někdo, kdo vypadá podezřele.
Jednou se mnou jel chlápek v turbanu, to bylo špatný...


A jednou se se mnou zasekl výtah. A dokonce se uvnitř zhasnulo!
Hned jsem stiskla zvonítko. Našla jsem ho pomocí svítícího displeje telefonu.
Nezmáčkla jsem ho jednou, ale několikrát.
Dobře, tak jsem ho držela tak dlouho, než se někdo ozval.

Ten člověk se ptal, co se děje.
A já na to, že jsem se zasekla. Aby mi hned pomohli.

Pán ale povídal, že jsem se nezasekla.
Že jsem se zatím ještě nerozjela...
No tak jsem špatně zmáčkla knoflík, no! To je hned povyku...


A jednou...
Jednou, to už je dávno, jsem měla doma chlapa. Svýho chlapa, milence.
Trošku jsme večer popili a on pak v noci zařezával jak dřevorubec.
Ani neslyšel ty divný zvuky, co mě vzbudily.

Někdy mívám živé sny, a někdy tak živé, že jim věřím. Tedy že věřím,
že to nebyl sen, ale realita.
Vzala jsem si do hlavy, že se ke mně kdosi vloupal a teď, když jsem se vzbudila,
zavřel se na rychlo do skříně. Kde počká, než zase usnu...

Kdyby vedle mě spal už tehdá můj Zdeněk, určitě bych ho vzbudila,
ale před tímhle klukem jsem se nemínila bát.

Šla jsem tedy statečně situaci obhlídnout.
Jenže jsem cestou obývákem zaslechla nějaké šramocení.
Bez váhání jsem se zesrala - tedy vyděsila natolik, že jsem se zamkla v koupelně.
Je to jediná místnost v bytě, kde se dá zamknout.

Vydržela jsem tam hodinu.
Mít tam s sebou mobil, určitě bych zavolala policajty.
Najednou jsem měla zvláštní pocit, že někdo za těmi koupelnovými dveřmi stojí.

A pak vzal za kliku.
Zařvala jsem.

"Co tam děláš? Co se stalo?" Zeptal se Mirek.

Otevřela jsem dveře a tvrdila mu, že jsem byla prostě na záchodě a nečekala jsem,
že vezme za kliku...
Že mě jako vylekal.

Sbaštil mi to.
On nebyl z těch, kdo by mou paranoiu pochopil, anebo aspoň akceptoval.
To můj muž, ten je tolerantní.
Klidně se můžu zamknout v koupelně a on to vůbec nezjistí :)
***

***

1. 10. 2012

1. října 2012 v 17:59 DNES
Už jsem se zmínila, že se nám v akvárku narodily nové ryby...
Během té uplynulé hospitalizace, kdy jsem jednou přijela na otočku domů,
abych se vyspala, jsem to velice nerada zjistila.

Nerada proto, že bylo potřeba zase vyrobit tu odchovnou porodničku,
aby je rodiče a další členové rybí party nepozřeli.

Jenže, když jsem si tu práci dala a porodničku vyrobila,
spustila do akvárka a naplnila ji vodou, teprve jsem zjistila, že to hlavní
mi v akci porodnička chybí. Totiž ta mláďata.

Já je ne a ne odchytit.

Tehdy, jak se narodily poprvé, nebyly ve vodě ještě kameny. Anebo jen malé.
Žádné Skalisté Hory.

Teď tam jsou. Vytvořila jsem tam pohoří, nazvala ho Rybí (právě teď),
a ony se ty malé potvůrky v něm ukryly.

Takže vlastně porodnička nebyla potřeba. Jenom jsem si přidělala práci a ošidila
se o dobrou hodinu spánku. Vůbec mě to nepřekvapuje, takové věci se mi holt stávají.

A tak je tam ta porodnička dodnes, protože ji osídlili šneci. Těch se zase narodila další várka,
a jsou úplně všude. Jsou tak malí, že vypadají jako drobek na skle.
Lezou po té plastové láhvi a mně se vůbec nechce je setřásat.
Až bude víc času, udělám to, ale zatím to tam takhle maj´, no...

Povídám těm miminkům rybím, že TAHLE ŠAŠKÁRNA, co tu visí, byla připravena pro ně,
a že jestli se jim něco stane, tak si za to můžou sami, když si nedají říct a utíkají před mou síťkou.
Když si chtějí už takhle malé žít po svém...

Aspoň jsem jim vytvořila ještě víc skal. To jsem vyčetla. Že má být v akvárku hodně členitý
a nepřístupný terén, aby se mohla miminka schovat a nehrozilo jim nebezpečí.

Vždycky, když tvořím ten terén, (protože to sem tam předělávám), snažím se o určitý oku lahodící
design. Nejde tam ty šutry jen tak naházet. To se musí pěkně poskládat, aby to nějak vypadalo.
Ale co Vám chci říct, kdybyste to někdy dělali, je potřeba vžít se do pocitů těch obyvatel tam.


(Teď Vám možná připadá, že jsem měla se psaním ještě chvíli počkat, že ještě nejsem zcela odpočatá :),
ale tohle mě napadlo už před nemocnicí.
Ne jako když jsem tam stála venku s cigárem, ale než jsme se tam přemístily...)

No nic, tak dál.

Prostě se pokouším vcítit do potřeb a gusta těch ryb.
Kdybych byla nucena v tom akvárku žít já, tak by se mi líbilo, kdyby Rybí pohoří začínalo tady,
táhlo se podélně tudy a schodovitě sestupovalo tamhle v rohu...
Říkám si třeba.

A tady nějaký průplav, tuhle třeba jeskyni, kam se vejdou jen ty opravdu nejmenší - pro pocit
maximálního bezpečí, a tady skulinku, tamhle skulinku - ideální pro hry jako je na honěnou,
na schovku a tak dále.

Doufám, že se jim tam líbí. Ale asi jo, když se tak množí, a to jak ryby, tak i šneci.
Zvláštní je, že ten šnek se množí sám...

Máme jednoho dospělého šneka, a ještě teď mi zní v uších průpovídka toho prodavače,
který říkal:
"On vám sice bude klást po skle vajíčka, ale nic z nich nebude, je sterilní, takže to sklo bude vlastně jenom špinit..."

A hned první týden tisíc mladých z těch vajíček.
A za další týden další tisíc.
Všude jsou šneci.

Už víte, že jsem útlocitná, a tak je pečlivě vybírám při čištění, abych náhodou některého nespláchla.
Jenže teď svým počtem dosáhli toho, že se mi do dalšího čištění nechce.
Trvalo by asi tak dva dny, než by je všechny vysbírala.
Na to nemám čas.

Už vidím, jak volám mámě, že si musí vzít na pár dní Elenku, že budu čistit akvárium.

Ty šneky jsem zkoušela nabídnout babičce do jejího zahradního jezírka.
Nechtěla je.
Prý jich tam má dost.

Jenže ona má dost těch zahradních, vodního žádného.
Ohradila se a ukázala mi v jezírku jednoho vodního.
Jenže to byl utopený zahradní.


Aspoň, že to nebyl utopený zahradník - babička ale nemá zahradníka...
(Já pro dnešek snad končím...)


Prostě jsem jenom chtěla, abyste se vžívali do němých tvorů,
když pro ně něco chystáte.


Můj muž se nevžívá a pak to vypadá tak, že se vrátím po čtrnácti dnech z nemocnice
a kočka má sice bílo v misce, takže to vypadá, jako miska plná mléka,
ale přitom by se na tom mléce dalo bruslit, jak se srazilo.

To já přijdu, do misky trošku kopnu nohou, a když se mléko rozlije, tak bylo čerstvé.
Když se hladina ani nehne, je to sražené.
A mám hned jasno.

Jednou jsem viděla v časáku proutěný košík, takový válec beze dna, co visel na zdi
a kočka v něm spala.
Byl to moc hezký pelíšek.

Šla jsem hned koupit košík, taky oválného tvaru, dno jsem tam nechala, protože nevím,
jak bych to rozplétala - a hlavně to nebylo potřeba,
já ho naopak využila k přichycení na tu zeď.

Přibila jsem ho pár hřebíčky.

Nevěřili byste, jak obtížně se přibíjí hřebík uvnitř košíku. Sotva jsem se dovnitř s tím
kladivem vešla.

Ale zadařilo se a košík, tedy pelíšek, zanedlouho visel.

Sáře se dovnitř nechtělo, musela jsem jí pomoct.
Okamžitě se to s ní utrhlo.
Ale myšlenka to byla dobrá. Tak nějak bych si já představovala pelech, bejt kočkou.

Myslím, že Zdeňka by tohle nenapadlo.

Ovšem pokud jde o kočku, je nesnadné se jí zavděčit.
Cokoliv jsem pro ni v minulosti pořídila, od prolézačky po škrabátko na drápky,
odmítala používat.

Radši si hledá vhodné pomůcky v bytě sama.
Drápy brousí zásadně o žehlicí prkno a prolézá nejradši skříně.

No, kdoví, jak bych to měla ráda já, na jejím místě.

Možné je, že ani ty ryby nedoceňují Rybí pohoří a průplavy.

Mě by zajímalo, jak ony, ryby a kočka, by nám zútulnily bydlení,
kdyby to bylo na nich.
To bych skutečně ráda viděla, jak by to u nás mělo podle nich vypadat,
aby se nám tu líbilo.

Určitě by z toho vzešla nějaká hrůza.

Nejlepší je, když si každý zařídí bejvák po svém.
Možná do toho Rybího pohoří trošku strčím,
a žehlicí prkno povystrčím...
***